Souvislosti vzniku a působení čs. vojenských jednotek v SSSR

Souvislosti vzniku a působení čs. vojenských jednotek v SSSR Na vnitropolitický vývoj Československa v letech 1945 až 1948 působilo mnoho různých vzájemně se ovlivňujících faktorů včetně vnějších, které limitovaly vnitropolitický vývoj v zemi. Rozhodující však byl výsledek střetu hlavních politických sil podílejících se na protifašistickém zápase v otázce koncepce poválečného uspořádání poměrů v osvobozené republice. V koncentrované podobě byly závěry nakonec zakotveny v programu první poválečné československé vlády. Od samého počátku války lze sledovat konfrontaci názorů čs. londýnského exilu a moskevského vedení KSČ na různé otázky. Původní představy londýnského prozatímního státního zřízení (prezidenta republiky Edvarda Beneše, exilové vlády Msgre Jana Šrámka a Státní rady) vycházely z Benešem formulované teorie politické a právní kontinuity Československé republiky. Vlastní československý právní řád a struktura státních orgánů měly navazovat na předmnichovský právní vývoj a zejména na ústavu z roku 1920. To se týkalo i výstavby mocenských složek státu, které měly být očištěny od zrádců a všech osob kolaborujících s německou okupační mocí. Sám Edvard Beneš však připouštěl provedení celé řady změn a reforem. 1 Komunistická strana Československa naopak jednoznačně spojovala boj proti fašismu za národní osvobození s bojem za získání politické moci nebo alespoň s vytvořením výhodných podmínek pro její získání v následujícím období. Ve své praktické činnosti se řídila teorií marxismu-leninismu, jejíž součástí byly i nejrůznější varianty uchopení politické moci včetně použití násilí. Proto také při koncipování představ o převzetí moci komunisté vždy věnovali náležitou pozornost ozbrojeným sborům, zejména armádě a bezpečnostním složkám. V meziválečném období se jim ani přes vynakládané úsilí a direktivy Exekutivy Komunistické internacionály nepodařilo v těchto složkách získat žádoucí vliv. Mocenské složky 1. republiky byly budovány v duchu základních postulátů T. G. Masaryka jako přísně nadstranické. Armáda představovala homogenní organismus pevně spojený ideou obrany státní suverenity a nezávislosti. Služba v armádě zároveň směřovala ke všeobecné kultivaci jejích příslušníků ve smyslu mravním i civilizačním. Prvorepublikový důstojnický sbor byl výrazným nositelem československé státnosti, reprezentantem demokratického státu a také

významným výchovným činitelem. Vojáci z povolání svou věrnost masarykovským ideálům demokracie prokázali účastí v protifašistickém zápase jak na domácí půdě, tak na zahraničních frontách. Důležitost zahraničního odboje byla násobena tradicí založenou T. G. Masarykem v letech první světové války, jejímž završením byl vznik ČSR dne 28. října 1918. Specifická role druhého zahraničního odboje byla dána skutečností, že nejvýznamnější představitelé ČSR postupně odešli do exilu. Nešlo přitom pouze o Edvarda Beneše a bezprostřední okruh nejbližších spolupracovníků, ale i o představitele vlivných politických subjektů a významné vojenské činitele. V Paříži, Londýně a Moskvě byly navrženy záměry jednotlivých odbojových koncepcí, přičemž domácí odbojové složky je považovaly za prioritní a závazné. Jednu z nejpočetnějších složek zahraničního odboje, které se postupně konstituovaly na území spojeneckých států, představovali příslušníci zahraničních vojenských jednotek. Výstavbu bojeschopné československé zahraniční armády lze tak od samého počátku druhé světové války považovat za jeden z klíčových faktorů využívaných v diplomatickém a politickém úsilí československých exilových politiků. Je svým způsobem paradoxní, že právě rozbitím Československa v roce 1938 a vypuknutím druhé světové války vznikla situace, kterou mohli komunisté využít mimo jiné i k vytváření příznivějších podmínek pro uchopení moci. Po okupaci českých zemí německou armádou a po vypuknutí druhé světové války vznikla v zahraničí dvě centra čs. zahraničního odboje. Na Západě se postupně, i přes určité peripetie, zkonstituovalo prozatímní státní zřízení v Londýně, jehož vůdčí osobností se stal prezident Edvard Beneš. 2 Z vedoucích činitelů KSČ, kteří na základě rozhodnutí Komunistické internacionály odešli do SSSR v období druhé republiky, a z československých komunistů pracujících pro Komunistickou internacionálu, vznikla v Sovětském svazu skupina, pro niž se vžilo označení moskevské nebo zahraniční vedení KSČ. V jejím čele stál po celou dobu války odchovanec Kominterny Klement Gottwald. Bezprostředně po vypuknutí války dne 1. září 1939 se jedním z klíčových problémů čs. zahraničního odboje, kromě oduznání mnichovské dohody, stala otázka výstavby zahraničních vojenských jednotek. 3 Představy vedoucích činitelů čs. londýnské emigrace a zahraničního vedení KSČ na budování čs. zahraničních jednotek se přitom výrazně lišily. 2

Na jedné straně moskevské vedení KSČ i londýnská exilová vláda shodně považovaly za prvořadý úkol porážku Německa a jeho satelitů, osvobození ČSR a obnovení jeho státní suverenity, na druhé straně mezi nimi existovaly zřejmé rozdíly v názorech na obsah a charakter domácího i zahraničního odboje, na zahraničně-politickou orientaci a na poválečné uspořádání poměrů v osvobozené republice. Zápas o prosazení určité koncepce budování armády se koncentroval především na problém formování důstojnického sboru vznikajících čs. zahraničních vojenských jednotek, na jejich organizační strukturu, výzbroj a použití v době války. Představitelé londýnské emigrační vlády prosazovali budování zahraniční armády na základě zkušeností a podle řádů a předpisů platných v předmnichovské republice. Šlo o obnovu armády založené na principech výchovy v duchu vlastenectví a formování odpovědnosti za obranu vlasti, v čele se všeobecně vzdělaným a odborně zdatným velitelským sborem s náležitým politickým rozhledem. Naznačenou koncepci se snažili prosazovat vedoucí činitelé čs. exilu v Londýně již při budování zahraničního vojska ve Francii od podzimu 1939 a později i při výstavbě jednotek na Středním východě, ve Velké Británii a v Sovětském svazu. Snahu londýnské exilové vlády udržet kontinuitu nové zahraniční armády s armádou předmnichovskou lze doložit na obsahu příslušných dokumentů o budování čs. jednotek na jejich území, podepsaných s vládami uvedených zemí. 4 Naproti tomu moskevské vedení KSČ prosazovalo vytvoření armády, která by se podstatně lišila od armády předmnichovské. V otázce formování důstojnického sboru navrhovalo změny dosavadních zásad a pravidel pro jmenování a povyšování důstojníků. Tyto tendence jsou zakotveny v Návrhu na vytvoření a organizaci Československého zahraničního vojska, který byl předložen 16. září 1939 prezidentu Edvardu Benešovi. 5 V části V. zmíněného dokumentu, nazvané Výběr a výchova velitelů, se konstatovalo, že k dosažení nejvyšší odborné kvalifikace důstojníků a poddůstojníků všech stupňů je třeba ve všech jednotkách organizovat systematické a plánovité odborné vojenské školení a doplňovat je ve zvláštních kurzech a školách. Výběru velitelů zásadně nesmí být překážkou sociální původ, stupeň předchozího školního vzdělání nebo národnostní a politická příslušnost". 6 3

Střet o prosazení koncepce budování čs. zahraniční armády a jejího důstojnického sboru probíhal tak prakticky již od podzimu roku 1939. Smlouvy s vládami Francie, Velké Británie, a později i s vládou SSSR o výstavbě vojenských jednotek však podepisovali představitelé čs. londýnského exilu. Všechny smluvní dokumenty zcela jednoznačně potvrzovaly platnost vojenských řádů a předpisů československé předmnichovské armády, s výjimkou problematiky organizačních struktur a výzbroje. Ta byla z logických důvodů přizpůsobena místním podmínkám konstituování zahraničního vojska. Přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem v červnu 1941 přineslo nový moment v podobě změny v postavení moskevského vedení KSČ. Jeho vedoucí činitelé totiž do poloviny roku 1941 prakticky nemohli ovlivňovat budování čs. vojenských jednotek na Středním východě a ve Velké Británii. Působení komunistů v těchto jednotkách dokonce vyvolávalo řadu vážných problémů včetně otevřených konfliktů. Obavy Britů vyplývaly ze zkušeností s komunisty v čs. vojenských jednotkách v Anglii a také z jejich názorů na probíhající válku. Až do přepadení SSSR většina komunistů akceptovala, mnohdy bez výhrad, dobové hodnocení války Komunistickou internacionálou. Ta ji považovala za válku oboustranně imperialistickou a nespravedlivou. Situaci v čs. jednotkách na Středním Východě navíc komplikovala značná diferencovanost v jejich složení. Část vojáků v tomto regionu tvořili příslušníci transportů ze SSSR a bývalí interbrigadisté z občanské války ve Španělsku. Před odjezdem transportů ze Sovětského svazu vydal Ludvík Svoboda prohlášení, že nikdo nebude pro své politické přesvědčení pronásledován. Podle nařízení britského velení však byli členové KSČ přesunutí ze Sovětského svazu na Střední východ po svém příjezdu do Haify zajištěni a vyslýcháni příslušníky britské zpravodajské služby. Některé z nich britské orgány dokonce odeslaly do internačních táborů. Po příjezdu na Střední východ dokonce všichni absolventi důstojnické školy podepsali petici, v níž žádali potrestání komunistů jako zrádců. 7 Podle vyjádření náčelníka štábu čs. vojenské mise na Středním východě měli Angličané větší strach z komunistů než z nacismu. Informace o komunistech získávala britská zpravodajská služba převážně od Moravcovy čs. zpravodajské skupiny v Londýně. 8 Ta zpracovala v roce 1941 pro anglickou zpravodajskou službu obsáhlý třicetistránkový elaborát o boji proti komunistům v ČSR, další podrobný elaborát vznikl v roce 1942. 9 Zprávy o komunistech získával i mjr. gšt. Vilém Sacher, který v době výkonu funkce zpravodajského důstojníka 1. čs. brigády ve Velké 4

Británii zorganizoval v jejich řadách informační síť. 10 Z tohoto důvodu jej Klement Gottwald v Moskvě podrobil kritice a charakterizoval jako dvojkaře. 11 Vojáci-komunisté byli po příjezdu na Střední východ internováni Angličany na základě hlášení velitele východní skupiny pplk. Ludvíka Svobody. Převážně však z důvodů kázeňských a pouze na základě doloženého podezření, že provádí rozvratnou činnost. Podle sdělení náčelníka štábu čs. vojenské mise na Středním východě škpt. Rudolfa Šimana se ve většině případů jednalo o rozvratné elementy, o které ani Rusové nestáli. 12 Za důležitý mezník, který položil základ k československo-sovětské vojenské spolupráce, lze považovat podepsání Úmluvy mezi Svazem sovětských socialistických republik a Republikou československou 13, podepsané 18. července 1941 v Londýně, v níž Sovětský svaz vyjádřil souhlas s vytvořením čs. vojenských jednotek na svém území. Konkrétní podrobnosti týkající se jejich výstavby na sovětském teritoriu poté dojednali v Moskvě zástupci velení čs. armády a zástupci sovětského vrchního velení, kteří 27. září 1941 podepsali Vojenskou úmluvu mezi vrchním velitelstvím SSSR a vrchním velitelstvím československým. 14 Podpis uvedených dokumentů mezi Sovětským svazem a představiteli prozatímního československého státního zřízení ve Velké Británii poskytoval moskevskému vedení KSČ dostatečný manévrovací prostor pro uplatňování vlivu na formování zahraničního vojska na území Svazu sovětských socialistických republik. Základ pro jeho výstavbu tvořila skupina několika desítek důstojníků a vojáků tzv. polského legionu v čele s plk. Ludvíkem Svobodou. Původně se uvažovalo, že bude legion přesunut jako celek na Střední východ, ale tato varianta nakonec nebyla realizována. Náčelník čs. vojenské mise v SSSR gen. Heliodor Píka obdržel od prezidenta Edvarda Beneše a ministra národní obrany gen. Sergeje Ingra podrobné pokyny pro formování čs. vojenských jednotek v SSSR, které obsahovaly i následující požadavky: ovlivnit organizování vojenské jednotky podle předválečného vzoru čs. armády, na velitelská místa určovat důstojníky nadstranicky spolehlivé, nedopustit stranicko-politickou práci v jednotce, 5

nedovolit zásahy politických osobností do jednotky (což bylo namířeno proti československým komunistům v SSSR, ale rovněž i proti vyslanci ČSR v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi), průběžně sledovat aktivity komunistické emigrace v SSSR, podávat pravidelná denní hlášení o jejích názorech na budoucí poválečné politické uspořádání ČSR, sledovat činnost příslušníků vojenské jednotky komunistického přesvědčení a podávat pravidelné informace, podávat informace o vnitřní situaci v SSSR. 15 Londýnské Ministerstvo národní obrany mělo z pochopitelných důvodů vážné obavy, aby se jednotka nedostala pod přímý vliv čs. komunistických politiků v SSSR a nestala se tak po skončení války jejich nástrojem pro zavedení totalitního režimu v Československu. 16 Z tohoto důvodu si Ministerstvo národní obrany (MNO) vyhradilo právo na veškeré rozhodování v záležitostech týkajících se vojenské jednotky v SSSR, a to včetně organizačních otázek, určování velitelů od velitele praporu počínaje, jmenování nových rotmistrů a důstojníků a udělování válečných vyznamenání. Velitel čs. vojenské jednotky v SSSR disponoval i přes velkou vzdálenost MNO od místa její dislokace a jejího působení pouze omezenými pravomocemi. V poválečné historiografii a memoárové literatuře, zejména pak po roce 1948, jsou prezentovány názory, že komunistická strana měla značný vliv v čs. vojsku v SSSR, a to již od samého jeho vzniku. Tato skutečnost se, mající navíc dobový ideologický podtext, často odvozovala z faktu, že většina generálů a důstojníků, bývalých příslušníků čs. vojska v SSSR, kteří zastávali po komunistickém státním převratu v únoru 1948 v armádě významná místa, byla členy komunistické strany. Konkrétní realita však byla s tradovanými názory v rozporu, vliv moskevského vedení KSČ ve formující se čs. vojenské jednotce v SSSR byl zpočátku naopak velmi malý. Z hlediska sociálního složení, náboženského a politického přesvědčení představovala skupina osob, jež se stala základem 1. čs. polního praporu v SSSR, značně různorodou skupinu. Velmi svérázně hodnotil situaci v Buzuluku komunista Rudolf Šimáček v dopise zaslaném do Moskvy Klementu Gottwaldovi, Václavu Kopeckému a Josefu Krosnářovi. 6

V něm konstatoval:... tak jsem se dostal k té slavné československé legii, kam jsem vždy chtěl jít. Abych se Vám přiznal, přijel jsem 4. února, a když jsem to viděl, tak jsem chtěl odjet prvním vlakem zpět. Většinou jsou zde lidi ze všech koncentráků v SSSR stáhnutí a jako takové všechny antisovětské elementy. Jádro těchto legií má tvořit tak zvaná oranská skupina. To jsou bývalí zupáci čs. armády s několika bývalými aktivními vojáky. Lituji jen, že Vy jako vůdci jste zalezlí a ani nevíte, co se tu děje, a co je hůř, nedáváte pokyny." 17 Většina důstojníků a vojáků v SSSR byla stoupenci prezidenta Edvarda Beneše a londýnské exilové vlády. Rovněž pplk. Ludvík Svoboda zpočátku náležel k důstojníkům oddaným masarykovským hodnotám prosazovaným v armádě předmnichovské republiky. Podle svědectví Vojtěcha Erbana-Ecsteina byl Svoboda nejprve přesvědčen, že z Polska odjede s legionem do Francie. Do jednotky nebyli podle něj zásadně odváděni komunisté, Židé, ale ani sociální demokraté sympatizující s komunisty. 18 V tomto období dokonce prohlásil, že každého, kdo se pokusí uprchnout do SSSR, osobně zastřelí. 19 Po příchodu do Sovětského svazu dával otevřeně najevo přátelský poměr k plk. Heliodoru Píkovi a dostával se do rozporů i se Zdeňkem Fierlingerem. Ve Svobodově skupině se přitom nacházela i skupina komunistů označovaných jako Hvězdáři. Její členové v rozporu s realitou, s níž se setkávali na každém kroku, vyjadřovali nekritický obdiv k výsledkům budování socialismu v SSSR a odmítali se podřizovat rozkazům v jejich interpretaci buržoazních velitelů. Bylo logické, že to přinášelo každodenní problémy, které musel často řešit až velitel skupiny. Většina důstojníků předmnichovské armády, kteří se stali základem 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, považovala vnášení politických problémů do armády za nepřípustné, jednání komunistů odsuzovala, považovala je víceméně za demoralizaci a rozvracení armády. Podle toho se k nim i chovala. Proti komunistům vystupovali v této fázi i mnozí z těch, kdo později po válce a po únoru 1948 zastávali v armádě nejvyšší funkce. Dokonce i pplk. Ludvík Svoboda varoval před přílišnou politizací každého, kdo ještě v době odchodu jeho skupiny z Polska (jež původně směřovala do Rumunska) uvažoval o přechodu na sovětské teritorium. Skupina důstojníků v čele s npor. Bohumírem Lomským, Otakarem Jarošem, Vladimírem Jankem a Janem Kudličem organizovala dokonce besedy namířené proti Sovětskému svazu. V létě roku 1942 iniciovali komunisté v Buzuluku bez vědomí svých 7

nadřízených žňovou brigádu. Bylo logické, že proti takovém svévolnému jednání ostře vystoupila řada důstojníků, a to včetně Ludvíka Svobody, Vladimíra Janka a Josefa. Buršíka. Ludvík Svoboda v rozhovoru s Bohumírem Lomským v této souvislosti dokonce prohlásil, že jestli si ty bolševické huby myslí, že nám rozvrátí armádu, tak jsou na velkém omylu. 20 Třecí plochy tak postupně narůstaly. Komunisté v jednotce považovali v duchu dobových ideologických schémat Komunistické internacionály a moskevského vedení KSČ důstojníky a rotmistry z povolání předmnichovské čs. armády za buržoazní protilidové živly. Na druhé straně se závažné rozpory projevovaly po celou dobu i v jejich vlastních řadách. V Buzuluku vznikla neveřejná organizace KSČ, jejímž vedením byl pověřen kpt. JUDr. Jaroslav Procházka. Jeho pomocníkem se stal rotný Bedřich Reicin, který používal diktátorské metody a velice brzy se stal postrachem všech nižších stranických funkcionářů, s despektem se vyjadřoval například i o samotném Procházkovi 21 i o dalších věkově starších stranických činitelích působících v moskevském vedení KSČ. Například komunistické poslance Kolského, Štětku a Jurana charakterizoval jako neschopné voly. 22 Mezi Procházkou a Reicinem existovalo od samého začátku permanentní napětí. Bedřichu Reicinovi se počátkem roku 1943 dokonce podařilo prosadit, že místo Jaroslava Procházky odejel s transportem 1. čs. samostatného polního praporu do Sokolova on sám. V prvním bojovém křestu československých vojáků na východní frontě u Sokolova byl raněn, obdržel sovětský Řád rudého praporu a jeho autorita u jednotky nebývale vzrostla. V těchto složitých podmínkách se stala jediným sjednocujícím faktorem různě politicky orientovaných skupin ve formujících se čs. jednotkách v SSSR idea osvobození okupované republiky a možnost bojovat proti fašismu se zbraní v ruce. Této skutečnosti dovedně využil Klement Gottwald v projevu k důstojníkům a vojákům v Buzuluku v květnu 1942. 23 Zároveň v tomto období došlo k výrazné změně v postoji Ludvíka Svobody vůči komunistům, což se bezprostředně odrazilo i v jeho vztahu k Heliodoru Píkovi a ke Zdeňku Fierlingerovi. Ludvík Svoboda začal úzce spolupracovat s moskevským vedením KSČ a s komunisty u jednotky, především se škpt. Jaroslavem Procházkou. Svědčí o tom i obsah jeho pozdějšího dopisu Klementu Gottwaldovi ze dne 2. 2. 1952, kde ke své spolupráci s komunisty uvedl: Vy víte, že jsem stranu poslouchal a vždy se řídil pokyny strany. Straníkem jsem se cítil již dávno a to od té doby, kdy jsem začal s Vámi spolupracovat v Sovětském Svazu. 24 8

Důležitou úlohu sehrávala při budování jednotek v SSSR československá vojenská mise v SSSR pod vedením plk. Heliodora Píky, která zároveň plnila roli prostředníka mezi sovětským vrchním velením, londýnskou vládou a Ministerstvem národní obrany. Vedoucí mise získával podrobné informace o vývoji situace v čs. vojenských jednotkách v SSSR a současně navrhoval způsoby řešení vznikajících problémů. Ministerstvo národní obrany realizovalo prostřednictvím vojenské mise povyšování příslušníků našich jednotek, jmenování důstojníků do vyšších funkcí či jejich vyznamenávání a oceňování za bojové zásluhy. Činnost vojenské mise se již v průběhu války stala objektem sporů mezi londýnskou vládou a moskevským vedením KSČ. Postavení čs. vojenské mise v SSSR se kvůli vžité podezřívavosti sovětského NKVD (rus. Narodnyj kommissariat vnutrennych děl Lidový komisariát vnitřních věcí) vůči jejím příslušníkům stávalo stále složitějším. Někteří příslušníci mise byli dokonce ze sovětského území vyhoštěni pro údajnou protisovětskou špionáž. 25 Od roku 1943 sílila nedůvěra Sovětů a moskevského vedení KSČ i vůči plk. Heliodoru Píkovi. Bohaté zkušenosti Rudé armády z bojů proti Němcům, které se čs. vojenským činitelům na Západě snažil Heliodor Píka předávat, byly zpočátku přijímány se značným despektem. Lze to dokumentovat i na vyjádření velitele čs. výcvikového střediska východního pplk. Františka Bulandra z 8. února 1942. V depeši veliteli čs. vojenské mise na Středním východě gen. Andreji Gakovi sděloval: Nemáme zájem o další zprávy o ruských válečných zkušenostech. Rudá armáda není ani armádou a ruské jednotky jsou vlastně hordami negramotných a nekulturních mužiků. Nebudete přece žádat, pane generále, abychom se učili od těchto ubožáků." 26 Sovětské velení z pochopitelných důvodů velice pečlivě sledovalo a také ovlivňovalo budování československého vojska na svém teritoriu. Jednoznačně přitom podporovalo československé komunisty v Moskvě a praktické kroky při prosazování jejich koncepce budování čs. vojenských jednotek v SSSR. Disponovalo přitom věrohodnými informacemi získanými různými způsoby, především pak od styčných důstojníků Rudé armády v československých vojenských jednotkách. Styční důstojníci byli bez výjimky příslušníky NKVD a měli přesné informaceme o názorech a náladách i o politických postojích československých důstojníků a vojáků. Kromě nich v čs. vojenských jednotkách působili také další důstojníci Rudé armády, a to ve funkcích odborných specialistů. 9

S přidělenými sovětskými styčnými důstojníky úzce spolupracovala řada československých důstojníků, kteří byli získáni ke spolupráci s NKVD. Někteří z nich také obdrželi od sovětského velení úkol zůstat po skončení války v řadách čs. branné moci a pokračovat ve spolupráci se sovětskými tajnými službami. Zvláštní kapitolu v historii československého vojska v SSSR představovala osvětová služba, která se od samého počátku své existence stala doménou komunistů a podílela se na prohlubování vlivu komunistické strany v jednotkách. Úzce přitom spolupracovala s osvětovou službou v sovětské armádě, ale také s NKVD. Vliv moskevského vedení KSČ postupně narůstal s úspěchy Rudé armády na východní frontě a s rozšiřující se podporou ze strany sovětského vedení, dokonce i samotného J. V. Stalina. Nezanedbatelnou roli sehrávala rovněž snaha Edvarda Beneše upravit vztahy se Sovětským svazem a využít je i ke změně postojů západních mocností k revizi Mnichova a k uznání požadavku na obnovení Československa v předmnichovských hranicích. K důležitým jednáním o problematice sjednocení čs. odbojového hnutí na domácí půdě i v zahraničí a o otázkách poválečného upořádání Československa došlo mezi prezidentem Edvardem Benešem a moskevským vedením KSČ při jeho návštěvě v Moskvě v prosinci 1943 při příležitosti podpisu Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. 27 Za Komunistickou stranu Československa se jednání účastnili Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Jan Šverma a Václav Kopecký. V řadě otázek dosáhli partneři při jednání vzájemné shody, současně ale přetrvávaly i rozdílné názory. Celý průběh i výsledky moskevských rozhovorů mezi prezidentem republiky a delegací KSČ potvrdily, že komunisté jsou si dobře vědomi podpory ze strany SSSR a z toho pro ně vyplývajících možností. Komunisté prezentovali prezidentu republiky svou vizi změny mocenské struktury v osvobozené republice formou konstituování národních výborů, jeho koncepci poválečné stranicko-politické struktury odmítli. Vyslovili také požadavek na obsazení silových resortů vnitra a národní obrany v předpokládané první prozatímní poválečné vládě svými členy. K varovným a prezidentem zřejmě podceněným signálům patřilo odmítnutí komunistů vstoupit do stávající londýnské emigrační vlády. Obdobný signál představoval i jejich požadavek, aby se vláda nevracela do osvobozené vlasti 10

a aby podala demisi. Vedení KSČ na jednáních předložilo ucelený program dalšího postupu, jehož praktická realizace závisela na dalším průběhu druhé světové války. 28 Jako nereálné se za této situace ukázaly být představy londýnské vlády o uspořádání poválečných poměrů na domácí půdě. Londýnská exilová vláda již v průběhu války v letech 1942 až 1943 připravovala opatření k postupné konsolidaci situace na osvobozených územích. Na přechodnou dobu počítala s existencí branné pohotovosti státu, obnovením funkcí státní správy a následným uskutečněním svobodných a demokratických voleb. Ke zdárnému plnění složitých úkolů na osvobozeném území organizovala dokonce kurzy pro vybrané důstojníky, s jejichž pomocí pak obnoví demokratický politický systém. Toto úsilí naráželo na odpor moskevského vedení KSČ, které obviňovalo londýnskou vládu z přípravy vojenské diktatury v poválečném Československu. Edvard Beneš se v průběhu moskevských jednání s komunisty přesvědčil, že s nimi musí počítat jako s reálnou politickou silou, která bude spolurozhodovat o vývoji politických poměrů v osvobozené republice. Prezident v rámci své moskevské mise jednal rovněž se sovětskými představiteli a požadoval, aby na československé teritorium vstupovaly souběžně se sovětskými vojsky i československé vojenské jednotky a aby osvobozené území bylo předáno do naší vlastní správy civilní. Významnou roli v rozpracovávání těchto otázek sehrával Štáb pro vybudování branné moci vytvořený v polovině ledna 1943 v rámci londýnského MNO. Navázal na plány dosavadní Studijní skupiny, které přepracoval a doplnil je z hlediska nových vnitřních a vnějších podmínek. K dalším úpravám dokumentu došlo v březnu 1944, kdy namísto plánované 3. armády, vytipované pro Slovensko, bylo rozhodnuto vytvořit velitelství osvobozeného území, jehož úkolem byla výstavba týlové armády, jako základu obnovené branné moci ČSR. Komplex opatření týkajících se Slovenska přijala londýnská vláda již na konci roku 1943. Jedním z nich bylo jmenování pplk. Jána Goliana prozatímním velitelem vojenských akcí na území Slovenska. Taktéž Slovenská národní rada připravovala ozbrojené povstání a uvedené rozhodnutí vlády akceptovala. Od počátku roku 1944 až do zahájení přímého osvobozování území republiky se moskevské vedení KSČ zaměřilo na prohlubování vlivu v československém vojsku v SSSR. Na základě válečných zkušeností a měnícího se poměru sil mezi hlavními účastníky protifašistického zápasu dotvářelo svou koncepci. Svědčí o tom i pokyny z léta 1944 11

s názvem Budování armády na osvobozeném území, 29 které věnovaly značnou pozornost problematice formování důstojnického sboru. Mezi jiným je zde nastolen kategorický požadavek, aby velitelům partyzánských oddílů a bojových družin všech stupňů byly uděleny důstojnické hodnosti se zdůrazněním, že právo stát se důstojníkem nesmí být omezováno na osoby s minimálně středoškolským vzděláním. 30 Tyto požadavky zdůvodňovali komunisté především nutností tzv. zlidovění důstojnického sboru a potřebou změnit jeho charakter, a to vzhledem k tomu, že se v době bezprostředního ohrožení republiky fašismem údajně zkompromitoval. Naznačené požadavky ve skutečnosti zakrývaly cíle směřující k posílení vlivu KSČ v důstojnickém sboru a tím i v celé armádě. Londýnská vláda a MNO ztrácely od léta roku 1944 reálný vliv na vývoj situace u 1. čs. armádního sboru v SSSR. Základní výhodou moskevského vedení KSČ byla jeho podpora Sovětským svazem. Komunisté naopak bezvýhradně respektovali a podporovali uplatňování sovětského vlivu na osvobozených územích, což Sovětský svaz považoval za svaté právo jednoho z vítězů nad fašismem. Jistou míru uplatňování vlivu SSSR na poválečný vývoj v republice akceptovali i představitelé nekomunistických politických stran. Vzhledem k očekávanému zahájení postupného osvobozování československého území byla mezi čs. emigrační vládou a vládou SSSR podepsána v Londýně dne 8. května 1944 Dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na československé území. 31 Dokument řešil v obecné poloze uspořádání poměrů na osvobozeném území. Nejvyšší moc a odpovědnost v pásmu válečných operací na československém území náležela vrchnímu veliteli sovětských (spojeneckých) vojsk. Článek 2 Dohody přitom proklamoval jmenování československého vládního delegáta pro osvobozené území s následujícími úkoly: a) uspořádat a vést podle československých zákonů správu na území zbaveném nepřítele; b) znovu tam zřídit československou brannou moc;c) zajistit účinnou součinnost československé správy se sovětským (spojeneckým) vrchním velitelem a zejména dávat 12

místním úřadům příslušné příkazy na základě potřeb a přání sovětského (spojeneckého) vrchního velitele. 32 Z hlediska uplatňování konkrétních pravomocí na osvobozeném území obsahoval důležité ustanovení článek 7 Dohody, který zdůrazňoval, že všechny osoby, patřící k sovětským (spojeneckým) vojskům na československém území, budou podléhat jurisdikci sovětského (spojeneckého) vrchního velitele. Všechny osoby, patřící k československé branné moci, budou podléhat československé jurisdikci. Této jurisdikci podléhá rovněž civilní obyvatelstvo na československém území, a to i tehdy, jde-li o trestné činy, spáchané proti sovětským (spojeneckým) vojskům, leda že byly spáchány v pásmu válečných operací. Ty spadají pod jurisdikci sovětského (spojeneckého) vrchního velitele. V sporných případech bude věc řešena vzájemnou dohodou mezi sovětským (spojeneckým) vrchním velitelem a československým vládním delegátem. 33 Zmiňovaný dokument svým obsahem vytvářel příznivé předpoklady pro obnovení čs. státní správy na osvobozeném území a pro uplatňování pravomocí londýnské exilové vlády. O tom byl přesvědčen nejen prezident Edvard Beneš, ale i jednotliví ministři. Vedení Komunistické strany Československa v Moskvě však intenzivně koncipovalo vlastní představy o uspořádání poválečných poměrů na osvobozeném území. V ucelené podobě je zformuloval Klement Gottwald v článku O některých opatřeních na osvobozeném území republiky, publikovaném v Československých listech 15. května 1944. V tomto koncepčním dokumentu mezi jiným načrtl představu o vytváření a kompetencích národních výborů na osvobozeném území včetně jejich možnosti vytvářet ozbrojené složky (Národní stráž bezpečnosti) z národně a politicky spolehlivých lidí, jež budou zajišťovat péči o bezpečnost osob, majetku a veřejných zařízení. 34 Londýnská exilová vláda začala v souvislosti s postupem sovětských vojsk k východním hranicím Československa na Zakarpatské Ukrajině projednávat otázku, kdo má být ustanoven do funkce vládního delegáta. Zpočátku se vcelku jednomyslně počítalo se jmenováním stávajícího ministra vnitra Juraja Slávika. Vláda předpokládala, že jeho jmenování do funkce proběhne bez komplikací i proto, že je slovenské národnosti, což předem vyloučí případné námitky slovenské strany. Odpor proti jeho jmenování však vyjádřili komunisté, kteří argumentovali faktem, že Juraj Slávik již v období předmnichovské republiky vykonával funkci ministra vnitra a podílel se na potlačování komunistických 13

demonstrací. Vláda se touto otázkou na svých dalších jednáních několikrát zabývala a nakonec dospěla k rozhodnutí, že nejvhodnější a nejpřijatelnější osobou bude stávající ministr národní obnovy František Němec. Jeho zástupcem byl za Slováky jmenován státní ministr generál Rudolf Viest. 35 Prezident Edvard Beneš si o možnostech působení vládního delegáta na osvobozeném území nedělal žádné iluze. V osobním rozhovoru s Prokopem Drtinou, který byl rovněž členem vládní delegace, mezi jiným uvedl: Ale chci vám též říci, že mám pochybnosti o tom, jak vládní delegát politicky dopadne, ať už to bude kdokoliv. Víte, to bude velmi těžká role, to si lze těžko představit, do jakých situací se dostane mezi naší vládou, sovětským velením a domácími politiky, zejména Slováky.... Já totiž myslím, že ten kdo bude vládním komisařem pro osvobozené území, že na to doplatí, že bude neúspěšný a politicky se pohřbí. 36 Po jmenování Františka Němce vládním delegátem pro osvobozené území došlo navíc ke komplikacím mezi vládou a Státní radou. Bohumil Laušman a jeho straničtí kolegové obvinili vládu, že se ve věci vládního delegáta se Státní radou neporadila a navrhli, aby s vládní delegací na osvobozené území odjeli rovněž vybraní členové Státní rady, zástupci jednotlivých politických stran. Vláda s tímto návrhem vyslovila souhlas a vládní delegaci tak nakonec tvořilo 22 osob. Vyřízení cestovních formalit a přípravy k odletu trvaly déle než dva měsíce. Prezident Edvard Beneš přijal 8. srpna 1944 všechny členy vládní delegace. Ta potom opustila území Anglie 22. srpna 1944 a po složité třídenní cestě přes Severní Afriku a Teherán dorazila 25. srpna 1944 v pořádku do Moskvy. V průběhu jejího pobytu v Moskvě se pravidelně scházel poradní sbor, který po dohodě s Klementem Gottwaldem ustavil vládní delegát. Jeho členy se kromě Františka Němce a gen. Rudolfa Viesta stali také František Hála, Bohumil Laušman, František Uhlíř, Jozef Való, Prokop Drtina, E. Polák a gen. Antonín Hasal. Z představitelů pobývajících v Moskvě to byli Klement Gottwald, Václav Kopecký a plk. Heliodor Píka. 37 Členové vládní delegace si v rámci moskevského pobytu při diskusích a polemikách s představiteli komunistické strany zřetelně uvědomili jejich zcela rozdílné představy o poválečném uspořádání poměrů na osvobozeném území i odlišné hodnocení předválečného vývoje. Krátce po příletu vládní delegace do SSSR vypuklo na Slovensku povstání. Na žádost Františka Němce a se souhlasem prezidenta odletěla 22. září 1944 delegace ve složení 14

František Němec, Prokop Drtina, gen. Antonín Hasal a členové Státní rady František Hála, Bohumil Laušman, František Uhlíř a Jozef Való z Moskvy na povstalecké území. První zastávkou bylo polské Krosno a návštěva 1. čs. armádního sboru, který v té době bojoval společně se sovětskými vojsky o Dukelský průsmyk. Zde se vládní delegace dostala pod ostrý dohled sovětských důstojníků NKVD i příslušníků sboru, kteří s NKVD úzce spolupracovali. I když návštěva vládní delegace u československých vojáků probíhala ještě v období, kdy u sboru neexistovalo vojenské obranné zpravodajství, navštívil delegaci v doprovodu sovětského styčného důstojníka npor. Bedřich Reicin, který její členy důrazně upozornil, že jsou pod soustavným dohledem, a doporučil jim, aby se chovali rozumně. 38 Po několikadenním pobytu na frontě odletěla delegace dne 7. října 1944 společně s vojáky 2. čs. paradesantní brigády na povstalecké území. Londýnská vláda vydala druhý den po vypuknutí povstání prohlášení, v němž přivítala ozbrojené vystoupení slovenského lidu, vyzvala všechny československé vlastence do boje, prohlásila povstalecké bojovníky (vojáky i partyzány) za součást československé branné moci a vyhlásila na povstaleckém území stav branné pohotovosti. Zároveň se obrátila na vlády SSSR, Velké Británie a USA s žádostí o naléhavou pomoc povstalcům. Vzápětí byla 1. čs. armáda na Slovensku, jejímž velitelem byl jmenován gen. Rudolf Viest, uznána za spojeneckou armádu. Vládní delegace neletěla na Slovensko proto, aby převzala správu osvobozeného území, v podstatě se jednalo o inspekční návštěvu s cílem zjistit reálnou situaci a informovat o ní prezidenta Edvarda Beneše i čs. londýnskou vládu. Vzájemné vztahy mezi Londýnem a Banskou Bystricí poznamenaly od samého začátku kompetenční spory. Slovenská národní rada (SNR), v níž měli slovenští komunisté silné pozice, uplatňovala na osvobozeném povstaleckém teritoriu veškerou zákonodárnou a výkonnou moc a v žádném případě se o ni nehodlala dělit s vládní delegací. Prohlásila, že do budoucna bude vládu v Londýně uznávat pouze jako orgán reprezentující Československou republiku na mezinárodním fóru. Situace v jednotkách 1. čs. armády na Slovensku a v jednotkách 1. čs. armádního sboru v SSSR se nevyvíjela plně v souladu se zájmy a názory představitelů londýnské vlády a MNO. Londýn byl o situaci a konkrétních poměrech v těchto jednotkách neustále a vcelku podrobně informován prostřednictvím československé vojenské mise v SSSR, v jejímž čele 15

stál gen. Heliodor Píka. Tuto skutečnost lze dokumentovat na obsahu depeší, jež odesílal do Londýna. 39 Londýnské MNO se snažilo ovlivňovat formování důstojnického sboru těchto jednotek různými způsoby a prostředky ve svůj prospěch, přičemž jednou z reálných možností byl přesun nadbytečných důstojníků z Velké Británie k 1. čs. arm. sboru v SSSR. Tento způsob se však vzhledem ke zdlouhavosti celého procesu ukázal jako málo účinný, neboť od rozhodnutí MNO o odeslání důstojníků do SSSR po jejich skutečný příjezd k jednotkám sboru uplynulo několik měsíců. Samotné vyřizování cestovních dokladů činilo mnohdy značné problémy, protože sovětská strana velmi materiály důstojníků pečlivě prověřovala. Informace o nich získávala mimo jiné i od čs. komunistů působících v Anglii a řadě z nich pak odmítla vydat vstupní víza. 40 Jednalo se zřejmě o snahu sovětských úřadů dosáhnout personálního obsazení klíčových funkcí u sboru důstojníky působícími již delší dobu v Sovětském svazu. I přes nejrůznější průtahy bylo nakonec přesunuto z Velké Británie do SSSR kolem 300 čs. důstojníků. 41 Na podzim roku 1944 navíc docházelo v souvislosti s přemísťováním důstojníků k řadě střetů mezi londýnským MNO a velením 1. čs. arm. sboru. Na základě údajně neúspěšného velení jednotkám v bojích na Dukle některými jednotlivci z Anglie upozorňoval gen. Ludvík Svoboda londýnské MNO na špatný personální výběr důstojníků přemístěných do SSSR. 42 Londýnské MNO reagovalo na tuto výtku velmi podrážděně depeší gen. Sergeje Ingra ze dne 3. 11. 1944. Vaše poznámka, že výběru důstojníků z Anglie nebyla věnována náležitá pozornost je věcně nedoložená, nemístná a neoprávněná kritika, kterou Vám vytýkám. 43 Příčiny problémů spočívaly zřejmě v tom, že důstojníci přesunutí z Anglie byli ihned, bez potřebného seznámení se situací a s mužstvem, zasazováni do nejtvrdších bojů. Svědčí o tom i depeše gen. Heliodora Píky londýnskému MNO, kde uvádí: Já jsem již několikrát varoval zplnomocněnce sovětského vrchního velení před okamžitým zasazováním důstojníků z Anglie na bojová velitelská místa. Téměř všichni důstojníci z Anglie byli v boji již druhý den po příjezdu ke sboru, někteří raněni i zabiti. 44 16

K takovému postupu velení sboru měli často výhrady i sami důstojníci přesunutí z Anglie, navíc poukazovali na další nedostatky, například v zásobování potravinami, zdravotnickým a jiným materiálem, kritizovali také celkové poměry v Sovětském svazu a srovnávali současné podmínky se situací v Anglii. Docházelo tak i ke střetům s důstojníky sboru, kteří působili v SSSR od počátku. Proto byli mnozí z nich obviňováni z protisovětských útoků, narušování vztahů se sovětským velením, z podceňování Rudé armády, vychvalování angloamerických vojsk a podobně. Tyto názory a postoje od ledna roku 1945 pečlivě sledovaly a vyhodnocovaly orgány obranného zpravodajství (OBZ) sboru a byly využívány jako námitky proti jejich povýšení, 45 což ještě více narušovalo vzájemné vztahy mezi jednotlivými skupinami důstojníků. Vedle těchto problémů vznikaly i další, které komplikovaly již dost napjatou atmosféru mezi londýnským MNO a velením 1. čs. arm. sboru a promítaly se i do vztahů mezi londýnskou vládou a moskevským vedením KSČ. Jednalo se především o jmenování a povyšování důstojníků velitelem sboru. Po zahájení karpatsko-dukelské operace žádal gen. Ludvík Svoboda v souvislosti s nutností okamžitě nahrazovat padlé a zraněné Ministerstvo národní obrany o udělení pravomoci jmenovat a povyšovat důstojníky. Tento požadavek zdůvodňoval dlouhou dobou, která uplyne od podání návrhu na jmenování či povýšení do jeho schválení MNO v Londýně. Důrazně přitom upozorňoval, že do té doby by již mohli někteří z navrhovaných dokonce i padnout v bojové činnosti. Zároveň požadoval jmenování příslušníků sboru-absolventů sovětských důstojnických škol do důstojnických hodností. K těmto požadavkům se postavilo MNO odmítavě. Generál Sergej Ingr v odpovědi gen. Ludvíku Svobodovi uvedl: Upozorňuji Vás důtklivě, že právo jmenovat a povyšovat důstojníky je zákonně vyhrazeno ministru národní obrany, respektive vládě a prezidentu republiky a že Vaše zásahy do těchto pravomocí by byly svévolnou uzurpací a zákonně neplatné. 46 I přes kategorický nesouhlas ministra národní obrany byla řada důstojníků velitelem sboru jmenována a povýšena do vyšších hodností. Od dubna roku 1944 do 27. října 1944 bylo z řad příslušníků sboru jmenováno celkem 625 nových důstojníků. 47 Tato jmenování, i když se značnou nelibostí, nakonec londýnské MNO dodatečně schválilo. V říjnu 1944 rovněž 17

vyjádřilo souhlas i se jmenováním absolventů sovětských vojenských škol do důstojnických hodností. Podstata sporu mezi MNO a velením sboru spočívala mimo jiné v tom, že převážná většina důstojníků jmenovaných gen. Ludvíkem Svobodou a absolventů sovětských vojenských škol neměla ukončené středoškolské vzdělání s maturitou, a nesplňovala tudíž základní kritéria stanovená tehdejšími předpisy pro jmenování do důstojnické hodnosti. Řešení tohoto sporu se stalo nedílnou součástí zápasu o charakter důstojnického sboru i v následujícím období. Na jedné straně se projevoval akutní nedostatek důstojníků u jednotek sboru a nutnost jejich počet doplnit, na druhé straně existovala zřejmá obava MNO, že jmenováním nových důstojníků z příslušníků sboru a absolventů sovětských vojenských škol dojde ke zvýšení počtů důstojníků sympatizujících se SSSR a s KSČ, což by znamenalo výraznou změnu v poměru sil v důstojnickém sboru ve prospěch komunistické strany. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že příslušníky sboru ovlivňovalo sovětské prostředí, v němž určitou dobu žili, osvětová služba, neveřejné stranické organizace a součinnost s Rudou armádou v dosavadních společných bojích, byly obavy londýnského MNO opodstatněné. Konkrétní fakta ukazují, že i přes veškerou snahu udržet si své pozice vůči 1. čs. arm. sboru ztrácely londýnské MNO i vláda postupně vliv na řešení základních otázek jeho fungování a činnosti. Kvalitativně nová situace nastala vypuknutím Slovenského národního povstání (SNP). Na osvobozeném území byla vyhlášena mobilizace a vytvářely se další jednotky. Významná role připadla Pověřenectvu pro národní obranu v čele s pplk. Mikulášem Ferjenčíkem, které bylo zřízeno 5. září 1944 a do jehož kompetencí náležela i problematika přijímání důstojníků, poddůstojníků a rotmistrů. 48 Konkrétní kritéria byla stanovena v Nařízení SNR o přijímání důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků do československé armády na Slovensku z 26. září 1944. Na základě tohoto dokumentu byla u Velitelství československé armády na Slovensku zřízena pětičlenná přijímací komise, jejíž jmenování spadalo do pravomocí velitele 1. čs. armády na Slovensku. Prvním předsedou komise se stal pplk. Mirko Vesel. Z archivních materiálů vyplývá, že zahájila činnost již před vydáním uvedeného nařízení SNR, což lze 18

prokázat na seznamech přijatých důstojníků s podpisem předsedy datovaných dnem 15. září 1944. 49 Rozhodující podmínkou pro přijetí do nové čs. armády bylo zapojení do odboje ještě před vypuknutím povstání. V průběhu září 1944 se hlásily do armády stovky aktivních i záložních důstojníků bývalé armády Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že mnohé údaje uváděné přijímanými důstojníky nebylo možné ověřit, byla práce komise velmi složitá. Zásadně nebyli do armády přijímáni důstojníci známí prokazatelnou spoluprací s luďáckým režimem, případně ty vojenské osoby, které se významně angažovaly v Hlinkových gardách a podobných organizacích. Přesný počet důstojníků, kteří se přihlásili do nové armády, lze jen velmi obtížně zjistit. V seznamech důstojníků, jež se přihlásili v počátečním období povstání, tj. zhruba do konce září 1944, figuruje 1108 osob. 50 V souvislosti s přijímáním důstojníků do čs. armády na Slovensku bylo v říjnu 1944 jmenováno i 67 nových důstojníků, 48 absolventů školy pro důstojníky v záloze a 19 akademiků bratislavské vojenské akademie. 51 Činnost komise byla ukončena měsíci říjnu, po přechodu 1. čs. armády na Slovensku na partyzánský způsob boje. Další zdroje doplňování důstojnického sboru čs. jednotek představovala v tomto období mobilizace na osvobozeném území východního Slovenska. Bylo zřejmé, že drtivou většinu mobilizovaných vojáků a důstojníků budou tvořit příslušníci slovenské národnosti. Z tohoto důvodu i v rámci širších politických souvislostí (např. potřeba komplexně řešit otázku převzetí důstojníků bývalé slovenské armády) navrhovali představitelé SNR koncepčně řešit otázku vztahů Čechů a Slováků v nově vznikající armádě. Vyvrcholením procesu bylo rozhodnutí o výstavbě slovenských národních jednotek. Na konci roku 1944 se v Moskvě konala jednání za účasti vládního delegáta pro osvobozené území Františka Němce, poradce vládního delegáta Jozefa Való, členů SNR Jána Ursíniho, Laca Novomeského, pplk. Mirka Vesela, Klementa Gottwalda a gen. Heliodora Píky. 52 Představitelé slovenské politické reprezentace přitom jednali i se sovětskými představiteli a žádali, aby na osvobozeném území Slovenska nebyl vyhlašován nábor dobrovolníků do Rudé armády a aby se plně uplatňoval československý zákon o mobilizační povinnosti týkající se výkonu služby v československé armádě. V průběhu jednání českých a slovenských politiků se zrodil i návrh na vytvoření slovenských národních jednotek. 19

Slovenští političtí představitelé zdůrazňovali potřebu vybudování československé armády s jednotným velením a exteritoriálním doplňováním v budoucnu. Pro přechodnou dobu však navrhovali vytvořit v rámci jednotné československé armády slovenské národní jednotky. Náčelník československé vojenské mise v Moskvě gen. Heliodor Píka se souhlasem českých a slovenských zástupců zpracoval obsáhlý návrh směrnice, který odevzdal MNO v Londýně. Dokument zdůrazňoval, že vojenské útvary čs. branné moci organizované z branců slovenské národnosti budou označovány jako slovenské a budou se řídit služebním řádem a povely ve slovenském jazyce. Vojenské útvary a vyšší jednotky postavené na území Slovenska mohou zároveň nést pojmenování spojené s tradicemi slovenského národa a udávajícími jejich národní slovenský charakter. Dále bylo zdůrazněno, že slovenským důstojníkům, rotmistrům a poddůstojníkům, pokud se neprovinili proti národní slovenské důstojnosti a nebyli dobrovolnými pomocníky Němců a zrádců, bude ponechána vojenská hodnost dosažená ve slovenské armádě. Slovenská národní rada měla podávat návrhy na převzetí a zařazení velitelského sboru bývalé slovenské armády do československé armády. Souhlasu SNR bylo dále zapotřebí k zařazení důstojníků české národnosti do slovenských útvarů s tím, že konečná úprava pořadí bude provedena po skončení války v rámci celé československé armády. Souběžně s tím byly řešeny i otázky existujících partyzánských oddílů. Bylo zdůrazněno, že zůstanou zachovány jako celky a budou tvořit základ pro postavení odpovídajících vojenských útvarů v armádním rámci. Těmto útvarům mělo být v návaznosti na předcházející bojové tradice ponecháno původní partyzánské pojmenování. Dále bylo proklamováno, že nově postavené slovenské útvary budou zařazeny pod jednotné velení československého vojska na sovětsko-německé frontě, a budou tudíž podléhat hlavnímu veliteli československé branné moci. S uvedeným návrhem, který byl projednán na vojenské poradě u prezidenta republiky dne 25. ledna 1945, vyjádřil souhlas Edvard Beneš i ministr národní obrany Jan Masaryk. Souhlas prezidenta byl zřejmě motivován určitými obavami o další vývoj událostí v neprospěch londýnské vlády a opíral se o doporučení gen. Heliodora Píky. Ten v depeši do Londýna uvedl, že se jedná o nezbytné kompromisní řešení. Je nebezpečí (a byly již úkazy), že slovenští branci budou odmítat nastoupit do 1. čs. armádního sboru a že SNR, která si osobuje právo vyhlašovat mobilizaci, by sama začala stavět vojenské útvary, nebo druhé 20

ještě větší nebezpečí, že se slovenští vojáci budou houfně hlásit do Rudé armády. Ihned mohou vzniknout politické komplikace". Navíc k problematice partyzánských jednotek ještě dodal: Aby nebylo nutno je násilně odzbrojovat jako ve Francii, Řecku a v Belgii, je třeba doplnit tyto jednotky novými branci, čímž se změní jejich charakter." 53 Tyto úvahy odrážely reálnou situaci a současně dokumentovaly názory londýnské vlády na řešení otázky vztahů Čechů a Slováků v nové armádě. Na základě uvedeného dokumentu byla realizována řada opatření. Delegace SNR pro osvobozené území rozhodla na svém zasedání 5. února 1945 předložit Sboru pověřenců, případně plenárnímu zasedání SNR, návrh směrnic zpracovaný gen. Heliodorem Píkou. Poté byly směrnice odevzdány veliteli 1. čs. arm. sboru v SSSR s žádostí, aby v jejich duchu vycházel při konkrétním organizování vojenských jednotek a útvarů formujících se z branců slovenské národnosti. Definitivní řešení problematiky slovenských národních jednotek obsahoval vládní program přijatý v Košicích 4. dubna 1945. Slovenská národní rada od samého počátku své činnosti na osvobozeném území hledala řešení, jak co nejrychleji zapojit Slováky do osvobozovacích bojů. Předsednictvo SNR nařízením z 22. února 1945 zřídilo Pověřenectvo SNR pro věci vojenské. Pověřencem byl jmenován plk. Mikuláš Ferjenčík, jeho zástupci mjr. Anton Rašla a Vladimír Slávik. 54 Na základě rozkazu velitele osvobozeného území k ní byli přiděleni i vojenští odborníci. Oddělení SNR pro vojenské věci předložilo 10. února 1945 předsednictvu SNR návrh na obnovení posádkových správ a posádkových velitelství na osvobozeném území, které se již nacházelo mimo pásma bezprostředních válečných operací. Dokument měl být zaslán československému vládnímu delegátovi s tím, aby jej projednal s příslušnými sovětskými vojenskými úřady v souladu s platnými smluvními dokumenty mezi SSSR a ČSR. 55 Předsednictvo SNR na základě návrhu Pověřenectva SNR pro věci vojenské zároveň jmenovalo dne 16. března 1946 členy přijímací komise II. instance při předsednictvu SNR pro přijímání důstojníků a rotmistrů do československé armády. Jednalo se o plk. Mikuláše Ferjenčíka, plk. Mirka Vesela, mjr. Antona Rašlu, mjr. Milana Poláka a Vladimíra Slávika. Dále byli jmenováni dva náhradníci plk. Dezider Kiš a pplk. gšt. Jozef Tóth. Předsednictvo SNR téhož dne jmenovalo plk. gšt. Júliusa Noska, Stanislava Chylju a kpt. v zál. Petera 21