Jedním z převratných činů bylo Konto Míša, říká Václav Havel

www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 1 2 / 2 0 1 0 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č Jedním z převratných činů bylo Konto Míša, říká Václav Havel strana 6

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 vecom@vecom.cz www.vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 3 Editorial Obsah Čas fraků Svět nadací má několik ikon. Jednou z nich je Míša, dvaatřicetiletý muž, kterému zachránila život operace unikátním Leksellovým gama nožem. Nadace Charty 77 založila Konto Míša počátkem devadesátých let, kdy toho Češi o dárcovství moc nevěděli. Díky tomuto a několika dalším počinům se v nás však dobročinnost jaksi probudila. A v roce 1997 už bylo v Česku zaregistrováno 5238 nadací. Ne všechny ale plnily své poslání, a tak jejich činnost ve stejném roce upravil zákon. A výsledek? Letos je jich zaregistrováno 449. Zkrátka se potvrdilo, že frak umí nosit teprve třetí generace. Ta první peníze (někdy ne příliš čistě) vydělá, druhá k nim lehce přijde, a proto je rozhazuje, a teprve třetí dokáže peníze použít na dobročinnost, umí s nimi zacházet. Od operace, která zachránila tehdy třináctiletému Míšovi život, uplynula zhruba dvě desetiletí. Na třetí generaci je tudíž třeba nějaký čas počkat. Není proto náhodou, že právě neziskovému sektoru se věnuje Václav Havel v rozhovoru, který nám poskytl. A není náhodou ani to, že tentokrát píšeme o dobrovolnících, kteří pomáhají lidem s handicapem. Nejvíc jsou vidět, když doprovázejí vozíčkáře na ulicích, úřadech či v autobusech. Většina je jich však anonymních, v prostorách, které umožňují postiženým lidem spokojeně žít. O jednom takovém, Jůnově statku, píše náš spolupracovník. K symptomům doby však patří i to, že k postiženým lidem si mnozí cestu najít ještě nedokážou. Pokud se mírně retardované dítě s rysy autismu nemůže dostat do školy, kde by se naučilo komunikovat se zdravými spolužáky a ti druhé straně poznali, že handicapovaný není podivný exot, je v naší společnosti stále cosi shnilého. Smutnou mezihrou snad ještě nedokončeného příběhu, o kterém píšeme na straně 15, je fakt, že na něj nedokázalo odpovědět ani ministerstvo školství a tělovýchovy. Ředitelka Konta BARI- ÉRY a Nadace Charty 77 poslala ministrovi v září dopis se žádostí o vyjádření a do uzávěrky tohoto vydání přes mnoho slibů odpověď nepřišla. Do polostínů života nás zavádí i výrazný český herec Jan Kačer. O pocitech, kdy nevěděl, zda je na tomto či onom světě, nedokáže jen tak někdo hovořit. Jan Kačer umí i tohle. Jde o poučné čtení. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkuji vám za přízeň, kterou jste nám v letošním roce věnovali, a přeji vám pohodové svátky vánoční. Vydává: Sdružení přátel konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: 722 966 233) Redakce: Radka Potměšilová (mail: radka.potmesilova@muzes.cz), Zdeněk Jirků (mail: zdenek.jirku@muzes.cz) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: martina.bedrna@muzes.cz, mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: info@muzes.cz Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v prosinci 2010. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Alan Pajer Partneři redakce: Jindřich Štěpánek Dobré zprávy Český golfista evropským šampionem Pokořily Kilimandžáro Vánoční pohlednice je v prodeji 4 5 20 let neziskových organizací Václav Havel: Solidarita existovala vždy, ale 6 9 Téma: Pomoc lidem s handicapem Jeden den s asistencí 10 11 V Jůnově statku lze prožít nejlepší léta života 13 Zbývá už jen zoufalství? 15 Návraty Jan Kačer: Už jsem byl napůl ve tmě 16 19 Divadlo neslyšících herců Zpěv ze světa ticha 21 Nové zahraniční technologie Bezdrátová budoucnost medicíny a životního stylu 22 23 Příklad pro ostatní Beroun je vstřícné město 24 25 20 let Nadace Jedličkova ústavu Podporují postižené i jejich rodiny 27 Auto-Moto Zadní dveře jinak 28 29 Poradna Zateplení domu vše nevyřeší 31 Novinky z veletrhu Když klávesnice není mým šálkem čaje 32 33 Na cestách Vozíčkem až do korun stromů 34 35 Konto BARIÉRY, Melantrichova 5 Aukce lámala rekordy 36 Vaše příběhy Jan Jouza: Vzácný diplom Lucie Obstová: Co si neuděláš, nemáš 37 Křížovka Průkopník letectví 38 Václav Havel: Solidarita existovala vždy, ale str. 6 Jeden den s asistencí str. 10 Jan Kačer: Už jsem byl napůl ve tmě str. 16 Vozíčkem až do korun stromů str. 34

4 Dobré zprávy Autorkou nové vánoční pohlednice Konta BARIÉRY je výtvarnice Alena Mazochová. Výtvarnou činností se zabývá od roku 1985, věnuje se především technice pastelu a kombinované technice, kterou používá při tvorbě obrázků pro děti. Pohlednice Konta BARIÉRY již šestnáctý rok pomáhají měnit školy v České republice na bezbariérové. Za dobu fungování projektu se jejich prodejem získalo již více než 18 milionů korun. Díky tomuto obnosu se bezbariérové úpravy dočkalo 166 škol, kde jsou integrováni žáci a studenti se zdravotním postižením. Pohlednice jsou v prodeji na poštách Miroslav Lidický se spoluhráči na odpališti jedné z jamek. Foto: archiv Český golfista evropským šampionem Prvním českým handicapovaným golfistou, který se zapsal do historie evropského golfu, se stal Miroslav Lidický. Člen Golf Clubu Hluboká nad Vltavou letos vybojoval druhé místo v turnaji Disabled Open v Nizozemsku, nato druhé místo v turnaji European Championship v Rakousku a nakonec vyhrál turnaj Italian Disabled Championship v Itálii. Tato tři umístění znamenala celkové vítězství v turné evropské organizace handicapovaných golfistů EDGA (European Disabled Golf Association). V České republice hraje golf zhruba několik desítek handicapovaných osob. Letos proto byla založena Česká golfová asociace handicapovaných (CZGDA), která se stala členem evropské asociace EDGA. Klade si za cíl umožnit osobám se zdravotním postižením hrát golf na českých i zahraničních hřištích. Jedná proto s trenéry i golfovými kluby a jedním z cílů je i připravit reprezentační tým na paralympiádu, která bude v roce 2016 v Rio de Janeiru. (jš) Rozhovor s Miroslavem Lidickým na www.muzes.cz Vánoční pohlednice je v prodeji nebo přímo v sídle nadace (Melantrichova 5, Praha 1). Lze si je objednat též telefonicky na telefonu 224 214 452 nebo e-mailem vera. lostakova@bariery.cz. Cena jedné pohlednice je 20 Kč bez obálky. Pokořily Kilimandžáro Kilimandžáro, nejvyšší horu Afriky, dobyly Češky, které trpí roztroušenou sklerózou. Vytvořily tak první úspěšnou expedici svého druhu na světě. Výpravy, která probíhala od 15. do 30. října, se zúčastnila i jedna pacient ka na speciálně upraveném vozíčku. Hlavním kritériem pro odjezd na expedici byl pochopitelně zdravotní stav. Na expedici se přihlásilo deset pacientů, nakonec se jí ale zúčastnilo jen pět. Doprovázel je dvanáctičlenný podpůrný tým, v němž byla lékařka, zdravotní sestra i psychologická podpora. Vozíčkářka Daniela Bláhová se dostala až k William s point do výšky 5100 metrů. Foto: archiv Tři pacientky dobyly vrchol Kilimandžára. Xenie Erhartová a Marie Brožová došly ke Gillman s point ve výšce 5695 metrů, Kateřina Štrausová dosáhla dokonce výšky 5765 metrů na Stella s point. Expedice se zúčastnila i Daniela Bláhová na speciálně upraveném vozíku. Dostala se až k William s point do výšky 5100 metrů. Radka Kerschnerová, autorka nápadu, dosáhla výšky 5231 metrů, pak ji však postihla výšková nemoc a musela se vrátit. (rad) Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš roční předplatné za 240 Kč JMÉNO a příjmení: název organizace: ulice: PSČ: město: číslo popisné: Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 telefon: Předplatné časopisu si můžete dále objednat na: www.periodik.cz, www.muzes.cz bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: postabo.prstc@cpost.cz, fax: 284 011 847 Stávající předplatitelé obdrží poštovní poukázku a nemusí tento kupon vyplňovat.

www.muzes.cz Č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 1 1 / 2 0 1 0 www.muzes.cz Č a S o p i S p r o t y, K t e ř í S e n e V z d á V a j í Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č X / 2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč V y dává S d r u ž e n í p ř át e l Ko n ta B a r i é ry V e S p o l u p r ác i S n a dac í c h a rt y 7 7 č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 5 Z redakční pošty Děkuji za krásný rozhovor s Jáchymem Topolem. Jeho názory mě zaujaly stejně jako jeho romány. Moc mu také přeji Cenu Jaroslava Seiferta, je fajn, že ji získal spisovatel střední generace. Marie Podléšková, Vysočina Velmi mě zaujal váš článek o protézách, které ovládá mozek. Sám jsem už mnoho let po úrazu a představa, že mozkem ovládám protézu ruky, mě úplně dostala. Chápu, že zatím je celý vynález ve stadiu testování a že to Celoživotně postiženému, který potřebuje pomoc, možná stačí spolehlivý člověk, říká Jáchym Topol /strana 6 Handicapovaní se mohou stát domácími tyrany, říká Daniela Filipiová /strana 6 asi nebude jen tak ho vyzkoušet, ale doufám, že se toho ještě dožiju. Budete psát o dalších podobných vynálezech? Bohuslav Starý, Most Novinkám v technice, které usnadňují handicapovaným život, se věnujeme v každém čísle. V listopadu jsme například psali o robotických nohou. Další prostor dáme tématu v lednovém čísle časopisu Můžeš. (red) Dobrý den, velmi mě zasáhlo vaše líčení života s psychickým onemocněním, protože s tím mám zkušenost z velmi bezprostředního okruhu rodiny. Se zájmem jsem si přečetla všechny články na toto téma a mám otázku, jestli se dá ještě Tréninkovou dílnu pro nezaměstnané se zdravotním postižením otevřelo ve vegetariánské restauraci Kašmír v Děčíně Občanské sdružení Slunečnice. Kontakt: tel. č.: 731 407 988, e-mail: holpuch@slundecin.org. Zapůjčení kompenzačních a rehabilitačních pomůcek mechanický vozík, toaletní křeslo, pojízdný stolek k lůžku, sedačky na vanu a do vany, skládací chodítka nabízí Pečovatelská služba Přibyslav. Více na tel. č.: 569 482 128, e-mail: ps@pribyslav.cz. Aktivační centrum pro děti a mládež s nejtěžšími formami zdravotního postižení zřídila Základní škola Plánkova ve Strakonicích. Zařadila se mezi pět pilotních škol v ČR, kde taková centra provozují. Telefon: 383 332 861, 608 757 321, e-mail: zss@zmskolast.cz. Seniorům a lidem s handicapem v Pardubicích a okolí poskytuje služby ve stacionáři Červánky Oblastní charita v Třebosice. Zařízení je otevřeno v pracovních dnech, klienty sváží i odváží mikrobus. Tel.: 466 335 026, mobil: 775 296 843, e-mail: info@charitapardubice.cz. vidět výstava, o které jste psali. Taky bych vás ráda požádala o kontakt na sdružení Kolumbus. Jana Rozsívalová, Brno Projekt Paralelní zkušenosti byl v listopadu v Bratislavě, v lednu bude k vidění v Drážďanech a na jaře příštího roku ve Vídni. Autoři projektu však vyjednávají, aby výstava zůstala pohromadě a stala se putovním projektem po českých a moravských městech. Kontakt na sdružení Kolumbus, které pomáhá pacientům s psychiatrickým onemocněním, je os-kolumbus.org. (red) Nechci vás obtěžovat, ale pro zajímavost je váš časopis k dostání ve Strakonicích, Štěchovicích, v Žatci? A kde v Praze? Zrovna včera jsem ho také půjčila jedné známé, jejíž dcera má epilepsii, informací není nikdy dost. Sama jsem se začetla a zjistila jsem, jak příjemné je přemýšlet nad rozhovory s lidmi, kteří mají co říci (na rozdíl od magazínů, kde se točí dokolečka deset prázdných obličejů). Děkuji a zdravím. Lenka Sýkorová Náš časopis je k dostání na vybraných poštách. Jejich seznam najdete na našich webových stránkách www.muzes.cz. Přestože se neustále snažíme rozšiřovat možnosti distribuce, pořád je nejjistější způsob, jak náš časopis získat, roční předplatné, které si můžete objednat také na webových stránkách www.muzes.cz nebo na adrese v tiráži na třetí straně časopisu dole. (red) Informace o službách pro rodiny s dětmi, lidi se zdravotním postižením a seniory umístila radnice v Hradci Králové na své internetové stránky www.hradeckralove.org, v tištěné formě jako publikace jsou k získání v budově magistrátu. Chráněné dílny Joker Cheb obdržely ochrannou známku Práce postižených. Tak jsou označeny výrobky, jež osoby se zdravotním postižením prokazatelně vyrobily, kompletovaly nebo balily, a to u zaměstnavatele, který prošel auditem. Obsluhu kamerového systému Městské policie v Jičíně zajistí dva pracovníci se zdravotním postižením. Na jejich mzdu bude přispívat úřad práce. Z možných 144 bodů jich 135 získaly služby osobní asistence poskytované Centrem pro zdravotně postižené v České Lípě. Kontakt: tel. č.: 487 853 481, e-mail: czpcl@volny.cz. Od léta je v provozu výtah v objektu přerovského magistrátu ve Smetanově ulici. Tam je možné vyřídit si sociální dávky i povolení k živnostenskému podnikání. (nouz) Bližší informace: PATRON Bohemia a.s Českolipská 3419, 276 01 Mělník www.patron.eu MIMOŘÁDNÁ VÁNOČNÍ NABÍDKA Jedinečná nabídka sedacích systémů VICAIR za mimořádně VÝHODNÉ CENY. VHODNÝ VÁNOČNÍ DÁREK zabraňuje vzniku dekubitů zamezuje sesouvání podpora správného držení těla comfortní možnost nastavení dle potřeb klienta tel.: 315 630 121, fax: 315 630 199 reha.cz@patron.eu, WWW.PATRON.EU

6 20 let neziskových organizací Václav havel: Solidarita existovala vždy, ale V rozhovoru s nejvýznamnějším českým žijícím politikem si připomínáme samozřejmou existenci společenských jevů, které ještě před pár lety byly u nás nevídané. Text: Zdeněk Jirků Foto: Alan Pajer Celkem v tichosti si připomínáme, že před dvaceti lety u nás vznikly první neziskové organizace. Je to i pro vás důležité výročí? Je. Tím spíš, že do roku 1990 v Československu žádný neziskový sektor neexistoval. Nepočítáme-li tedy s trochou jízlivosti celý hospodářský systém. Byl tu centrálně řízený stát, který všechno vlastnil a podle vůle vládnoucí strany přerozděloval. Samozřejmě to neznamená, že by neexistovala solidarita či charita, protože tyto vlastnosti jsou neoddělitelnou součástí lidské identity a žádný režim je nemůže zničit. Zůstávaly však převážně ve sféře soukromé, a nemohly tudíž nahradit svobodně rozprostřenou a strukturovanou občanskou společnost. Je ale pravda, že na sklonku komunistické éry se společenská atmosféra měnila a étos solidarity se začal ve větší míře projevovat. V roce 1988 vznikla úspěšná sbírka na pomoc zemětřesením zpustošené Arménii a poté, už v době naší pokojné revoluce, v prosinci 1989, organizovali Češi a Slováci pomoc Rumunsku zmítanému krvavým občanským konfliktem. Situace se zkrátka rázem a od základu změnila. Události podzimu 1989 vyvolaly obrovskou vlnu zájmu o věci veřejné, o politiku, o podnikání a samozřejmě i o občanské angažmá a spolkový život. Velmi brzy se rozšířily rozmanité občanské aktivity, dárcovství a sponzorství jako přirozená protiváha tržního liberalismu. Postupně se etabloval i celý neziskový sektor. Byla to doba převratných změn, bourání hranic, všemožných bariér i bouřlivých změn všech dosavadních pravidel a zvyklostí. Vy jste byl tehdy středobodem celého společenského pohybu. A povinností jak ústavních, tak každodenních, vyplývajících z překotného společenského pohybu, jste měl habaděj. Přesto jste se angažoval i v této oblasti To mělo velmi praktické příčiny. Krátce poté, co mě zásadní společenské změny vynesly do funkce prezidenta republiky, obracely se na mne a moji ženu Olgu zahraniční osobnosti, firmy a instituce s nabídkou velkorysých darů i s obrovskou vůlí Československu pomáhat. Charakteristické pro tu dobu bylo, že jsme zpočátku vůbec nebyli schopni takovou pomoc přijímat, neboť platila ještě

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 7

8 20 let neziskových organizací M. Albrightová otevírala V. Havlovi dveře nejen do nejvyšších pater americké politiky, ale i k významným donátorům. Díky obrovské autoritě V. Havla se britská na restaurování katedrály sv. Víta. Události podzimu 1989 vyvolaly obrovskou vlnu zájmu o věci veřejné, o politiku, o podnikání a samozřejmě i o občanské angažmá a spolkový život. info Kdo je Václav Havel Narozen r. 1936 v rodině podnikatele. Vystudoval gymnázium a dálkově dramaturgii na pražské DAMU. Působil v Divadle Na zábradlí. Autor řady her, zejména tzv. absurdní dramatiky (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Audience, Vernisáž, Largo desolato atd.). Po srpnu 1968 se významně zapojil do boje za dodržování lidských a občanských práv Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Český helsinský výbor. Vůdčí osobnost sametové revoluce na podzim 1989. Na konci téhož roku zvolen československým, v roce 1993 českým prezidentem (až do roku 2003). Založil významné mezinárodní setkání respektovaných osobností FORUM 2000, které organizuje dodnes. Aktivně se angažuje v mezinárodních iniciativách na obranu lidských práv. V současné době dokončuje svůj první a jak sám tvrdí i poslední film podle vlastní divadelní hry Odcházení. Jeho druhou ženou je herečka Dagmar Havlová Veškrnová. Olga Havlová je skutečnou a nezapomenutelnou zakladatelkou našeho neziskového sektoru.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 9 královská rodina podílela Tehdy ještě Československý prezident oslovil papeže: Vítejte mezi námi hříšníky! A bylo po formalitách. původní centralistická pravidla, která na něco podobného vůbec nepamatovala. Obdržet invalidní vozík jako dar například znamenalo pokud to vůbec bylo možné zaplatit ohromnou daň, takže začasté ani nebylo reálné takový dar přijmout. Rozhodnutí mé první ženy využít jejího tehdejšího postavení v obecný prospěch ji brzy přivedlo k založení první svého druhu dobročinné nadace, Výboru dobré vůle, který dobře funguje dodnes. Vzpomínám si, že jedním z tehdejších převratných počinů bylo i Konto Míša, založené na počátku devadesátých let nadací Charty 77. Původně měl jeho výtěžek sloužit jednomu malému pacientovi, ale bylo tak úspěšné, že přerostlo v celonárodní sbírku určenou na nákup unikátního Leksellova gama nože, který pomohl tisícům dalších. Už ve svých textech ze sedmdesátých a osmdesátých let jste přemýšlel o občanské společnosti, o aktivitě lidí, která vyvěrá z jejich vlastní potřeby a není svázána státem. Byl to, řekněme, váš sen. Uskutečnil se? V disentu, ale i pak na začátku devadesátých let jsme si mohli jen mlhavě představovat, jaká síla se v lidech osvobozených od politického monopolu jedné strany objeví. Velmi záhy vznikaly iniciativy ekologické, spolky na záchranu nejrůznějších památek a dalších kulturních hodnot i sdružení sociální a zdravotní. Některé aktivity se zaměřily i na zahraničí. Mezi nejvýznamnější patří dodnes Člověk v tísni, Adra či katolická Charita, které pomáhají postiženým válkou či přírodními katastrofami v mnoha zemích světa. Důležitým posláním je v této souvislosti i jejich pomoc rozvojová. Takže stalo se mnohem víc, než bychom mohli předvídat. A to je dobře. Rovněž má druhá žena našla své místo v dobročinné nadaci. Její zásluhou Nadace Vize 97 nejen sbírá a rozděluje ročně miliony korun ve svých zdravotních a sociálních programech, ale také zrekonstruovala a pečuje o bývalý kostel svatého Vavřince a Anny, dnešní multikulturní centrum Pražská křižovatka. Naši čtenáři neziskovky dobře znají a často se i na nás obracejí s udivenou otázkou: Proč stát nevytváří pro jejich aktivity lepší podmínky, proč jim víc nevěří? Tak na to se musíte ptát dnešních politických představitelů. Jak důležitý je neziskový sektor, jsme mohli vidět v době ničivých povodní. Plní svou nezastupitelnou roli vedle státem organizovaného záchranného systému tam, kam stát nepronikne a kde to ani není jeho posláním. Nutno říct, že občas je symbióza státního a nestátního sektoru zlehčována a důvěra v ni některými politiky nabourávána. Stát se k neziskovému sektoru choval od začátku podezíravě a pomáhal jen velmi zdráhavě, ale navzdory tomu jsou dnes neziskové organizace důvěryhodným partnerem a autentickým výrazem rozvíjející se občanské společnosti. Přál bych jim, aby to pochopili všichni. Obdržet invalidní vozík jako dar například znamenalo pokud to vůbec bylo možné zaplatit ohromnou daň, takže začasté ani nebylo reálné takový dar přijmout.

Jeden den s asisten 10 TÉMA: Pomoc lidem s handicapem Být odkázán na pomoc druhých není nic příjemného. Pro někoho je to ale každodenní realita. Rozhodl jsem se přiblížit situaci člověka, který využívá doprovodu osobních asistentů. Jsou to příjemní společníci a profesionálové. Mnohým umožní jinak nemyslitelné věci. Text: Radek Musílek Foto: Markéta Francová Obvykle jezdím do práce sám svým autem. Mám štěstí, na rozdíl od řady jiných vozíčkářů to zvládám. Tentokrát jsem si však u o. s. Asistence objednal doprovod. Byla to tak trochu protekce, protože momentálně mají stopstav. Nepřibírají nové klienty, jelikož současná poptávka převyšuje jejich možnosti. Koordinátor asistentů Jakub však udělal výjimku, jinak je potřeba uzavřít smlouvu. A taky musíte splňovat další dvě podmínky mít tělesné či kombinované postižení a věk mezi šestnácti a šedesáti čtyřmi lety. Do obou kritérií jsem se vešel, takže stačilo dojednat podmínky samotné služby. Minimálně dva dny předem svému koordinátorovi nahlásíte, kdy, kde a na jak dlouho asistenta potřebujete. Jakmile sežene někoho volného z přibližně stovky spolupracovníků, oznámí vám textovou zprávou v telefonu jméno asistenta, kontakt na něj a čas příchodu. V případě změny nebo nejasností z obou stran je tu stále k dispozici koordinátor. V mém případě dorazila zpráva, že mě v devět ráno vyzvedne asistentka Veronika. Odpoledne se pak na smluveném místě setkám s asistentem Kiliánem, který mi pomůže s cestou domů. Ohleduplná jízda Veronika dorazila skoro o čtvrt hodiny dřív, takže chvíli čekala, než jsem ukončil své ranní vypravování. Hned jsme si potykali a vyrazili do jasného, leč chladného dne. Jelikož často asistuje i lidem, u kterých není spoleh na znalost vhodných spojů městské hromadné dopravy, přichází i s návrhem, Na zastávce musíme čekat skoro dvacet minut, než přijede nízkopodlažní autobus, který potřebujeme. jak pojedeme. Já si však trasu prostudoval také, takže mám protinávrh, který nakonec vítězí. Z Petrovic na Vyšehrad pojedeme autobusem číslo 154 na Chodov, kde přesedneme na metro C. Druhá varianta vede přes Skalku a metro A. Přestože nejsem z nejhubenějších a Veronika je poměrně drobná slečna, neměla s ovládáním mého vozíku sebemenší problém. Hned od prvních metrů bylo poznat, že to má tzv. v ruce. Cítil jsem se jako v bavlnce. Žádné tvrdé dosednutí při sjíždění obrubníku, žádné zvedání na poslední chvíli či dokonce zapadnutí kolečkem do nerovností na chodníku. Vlastní kamarádi mě tak hezky nevozí! Na zastávce musíme čekat skoro dvacet minut, než přijede nízkopodlažní autobus, který potřebujeme. Čekání si krátíme povídáním a Veronika mi prozrazuje něco o sobě. Například že studuje na vysoké škole se sociálním zaměřením. Asistuje prakticky každý všední den, přestože do Prahy dojíždí z Poděbrad. Kupodivu je spokojena i s penězi za svoji práci. Klienti přitom platí 80 korun za hodinu asistence, plus půl hodiny cesty asistenta. Neříkám, že je to nízká platba, ale rozhodně je to podle mého názoru nízká mzda. Většina je sympatická V autobuse sdílíme vyhrazené místo se dvěma kočárky, takže Veronika nemá šanci si sednout. Raději mě drží, aby vyrovnávala zatáčky, které řidič projíždí vcelku svižným tempem. O poznání méně svižný byl při pomoci s nástupem a výstupem. Přesněji řečeno, nezvedl se ze sedačky. Nevysunul ani nájezdovou plošinu. Moje asistentka si s tím však hravě poradila a ani se nad tím nepozastavila. Díky novému výtahu na Chodově je přestup do metra vcelku rychlý a pohodlný. Ještě před půl rokem bych dlouhé minuty mrzl v průvanu na schodišťové plošině. Cestu v podzemí si dál krátíme povídáním o asistenci. Ptám se, jaké informace Veronika dostala předem o mně. Prý že jsem mladý sympatický muž na mechanickém vozíku. Vyjadřuji své polichocení. Se smíchem dodává: Jenže to oni říkají skoro o všech. Ptám se tedy, jestli je častý rozpor mezi očekáváním a realitou. Většina lidí, kterým asistuji, je opravdu v pohodě. Naše cesta se blíží ke konci. Jen musíme ještě záměrně přejet stanici, abychom na I. P. Pavlova přestoupili do protijedoucí soupravy. Teprve ta nás totiž vyloží na správné straně nástupiště Vyšehrad. Pěší cestu od metra završuje krátký prudký kopec, na jehož vrcholu je budova, v níž pracuji, tady je cíl naší cesty. Po hodině a půl se tedy loučíme mým podpisem do výkazu Veroničiných jízd. Platby se na ulici neodehrávají. Vše projde jednou za měsíc přes sdružení Asistence. Na místě a opuštěný Asi to bude znít zvláštně, ale najednou si připadám trochu jako trosečník. Jsem sice ve svojí práci, obklopuje mě spousta lidí, které znám, přesto se cítím divně. Přirovnal bych to k pocitům dítěte, které doufá, že si ho rodiče vyzvednou z družiny. Jistě, absurdní a neopodstatněná tíseň kdesi v podvědomí. Přesto se dostavila. Moji rodiče, sestra i kamarádi mě ještě na vysoké škole mnohokrát odněkud přiváželi a odváželi. Takže bych měl být zvyklý. Jenže za poslední roky jsem si naopak zvykl na luxus nezávislého pohybu. A teď jsem najednou zase odkázaný na pomoc druhých. Nezbývá než doufat, že Kilián opravdu odpoledne dorazí. Věnuji se tedy své práci a mimo jiné jdu navštívit osobně koordinátory asistence. Není to problém, sídlí v prostorách Jedličkova ústavu a škol, takže stačí vyjet výtahem

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 11 cí Asistent Kilián zvládá nejen bezproblémové sjíždění obrubníků, ale i debaty o filmu, hudbě a politice. dvě patra. Jakub mi vysvětluje rozdíl mezi asistentem a dobrovolníkem. Druhý jmenovaný nedostává plat a většinou se zapojuje pouze do volnočasových aktivit, jako jsou třeba společné výlety pro klienty. Nedá mi to a ptám se i na situace, kdy asistent nedorazí. V takových případech se rychle hledá nejbližší náhrada, pomohou volní kolegové nebo do terénu vyrazí sám koordinátor. I to se zcela výjimečně stává. Teď jich mám po ruce hned několik, tak se nemusím o případný odvoz domů bát. Volby do Senátu Mé obavy byly plané, Kilián také dorazil včas. Před cestou jsem ho posilnil čajem a vyrazili jsme na bez problémů metro. Ostatně ležérní a volnomyšlenkářské vzezření asistenta napovídá, že nemá problém s většinou věcí. Člověk s předsudky vůči punkovému účesu by byl velmi překvapen, jak bohulibé činnosti se tento mladík věnuje. Ostatně stejně jako Veronika studuje na vysoké škole sociální obor. Baví mě pozorovat, jak spolucestující koukají na dvojici vozíčkář a rebel. Kilián přiznává, že s většinou lidí, které doprovází, konverzuje dost formálně, protože nemají moc společných témat. Zdá se však, že to není náš problém. Stihli jsme probrat filmy, hudbu, politiku i holky. Snad mi to manželka odpustí. Naštěstí to není potřeba, avšak Kilián, stejně jako ostatní asistenti, je připraven pomáhat nejen s dopravou, ale i např. s toaletou. Taková žádost by nebyla neobvyklá. Já si ovšem vymyslel jednu velmi netradiční, protože taková příležitost se naskytne jen jednou za šest let. Cestou domů jsem totiž potřeboval odvolit ve druhém kole senátních voleb. Z pohledu asistenta jde pochopitelně o jednoduchou záležitost. Stačí vyběhnout do prvního patra bariérové základní školy, kam umístili moji volební místnost. Za chvilku se vrací v doprovodu dvou členů volební komise s urnou vyzdobenou státním znakem. Stylově jsme tak zakončili můj den s Asistencí. Sdružení Asistence totiž před těmito volbami postrčilo přední pražské politiky k příslibu bezbariérové městské veřejné dopravy. Uvidíme, jestli ho dodrží. V době, kdy píši tyto řádky, vyvolávají povolební politické dohady spíš dojem, že se moc nezmění. S tím se však určitě lidé z Asistence nesmíří. A je to dobře, protože každý krok k větší nezávislosti a svobodě pohybu lidí s postižením je dobrý. Jak by se asi politikům líbilo, kdyby se bez cizí pomoci nemohli hnout ani na krok jen proto, že to někdo nepovažoval za dost důležité?

Léčebné pobyty hrazené zdravotními pojišťovnami (3 týdny) Možnost léčby v POLARIU s -120 C Terapie tmou Za zdravím do beskyd... léčebné pobyty Pobyty pro samoplátce Cena: 800 1250 Kč/os./den V ceně: ubytování, plná penze (včetně diet), 3 procedury denně, vstupní lékařské vyšetření wellness Apartmánový dům Lara nabízí: Wellness Ubytování se snídaní Masáže thajské, klasické, Rekondiční pobyty medové, lávovými kameny Zážitkové balíčky Bazén, pára, tepidárium Finská sauna, Možnost terapie solná jeskyně, fitness v POLARIU Ubytování se snídaní 350 Kč/os. + 1x solná jeskyně zdarma a Polarium jen za 120 Kč (apartmány 1 2 ložnice) Rodinné rekreace Regenerační pobyty penzion Jurášek Školení Procedury přímo v penzionu: zábaly z bahna Mrtvého moře, lymfodrenáže, rotopedy, 2x tělocvična, hydrokolon a další procedury z nabídky BRC a Lary wellness www.brc.cz tel.: 558 616 211 www.larawellness.cz tel.: 552 533 111 www.penzionjurasek.cz tel.: 739 204 584

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 13 TÉMA: Pomoc lidem s handicapem na Jůnově statku lze prožít nejlepší léta života Sedlec, nepatrná vesnička v malém údolí pod vrchem Beckov u Líbeznic ve Středočeském kraji. Na stránkách obecního úřadu se dočtete, že má 208 obyvatel, že nemá školku ani školu, že před dvěma staletími tu řádily černé neštovice. Text a foto: Antonín Fischer Největší a nejdůležitější budova, Jůnův statek, je však zmíněna jen krátce: Na tomto majetku vznikla stanice Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského v Praze. Po sametové revoluci darovala dědička Libuše Grohová Jůnův statek nadaci FOKUS pečující o duševně nemocné. Není to celá pravda, Jůnův statek je totiž místo, kde desítky lidí, kteří by tápali životem bůhvíjak a bůhvíkde, mohou slušně a spokojeně prožívat nejlepší léta svého života. Nebýt Jůnova statku, o Sedlci u Líbeznic by nikdo nevěděl, nejezdili by sem lidé na školení a víkendové pobyty. Dnes už o něm vědí i ve Francii. Nedávno se tu ubytovala skupina francouzských letců ve výslužbě. Brzy ráno odjedeme! Chceme brzy snídani! zdůrazňovali večer. Zůstali ještě na oběd a možná by i povečeřeli, tak se jim tu líbilo. Nebýt sociální firmy Jůnův dvůr, místní by neměli restauraci ani sál na kulturní akce. Firma jako každá jiná Přízvisko sociální firma je u Jůnova statku poněkud nadbytečné. Je to firma jako každá jiná, normální konkurenceschopný podnikatelský subjekt poskytující pracovní příležitosti a produkující zisk. Nikdo tam nic nedostává zadarmo, zaměstnanci pracují jako všude jinde. Pravda, všude jinde by možná práci nedostali, protože jde o muže a ženy znevýhodněné jejich řekněme jistou psychickou nedostatečností, jsou labilnější, nemohou podávat výkon jako lidé zcela zdraví, mají kratší pracovní dobu, bývají častěji nemocní. Ale pracují! Tak, jak jim síly stačí. Když je pozorujete při práci číšníků, kuchařů a pokojských, liší se na první pohled od lidí zcela zdravých tím, že je práce neotravuje, že je baví. Mladí lidé mezi dvacítkou a třicítkou tu prožívají nejlepší léta svého života. Nejlepší léta svého života věnuje Jůnovu statku i jeho vedoucí Jiří Novák. Absolvent slaboproudu na průmyslovce, nějaký čas prodejce manipulační techniky, servisní technik na pilotní trenažéry. ( Fabrika byla před krachem, chodili jsme si tam jen pro výplatu. To byla nejhorší etapa mého života, říká). Na Jůnův statek přišel v roce 2001, když ještě nebylo zcela jasné, jak a co se z budov bývalého zemědělského ústavu vyvine. Zatím v ní už dva roky v prvním patře fungovala sociální firma jako školicí a ubytovací středisko. Úkol zněl rozjet provoz restaurace, v letech 2003 2006 připravit celkovou rekonstrukci a o dva roky později přestavbu dokončit. Když se místní občané doslechli, že by přímo na návsi mělo být jakési zařízení pro jakési postižené, pochopili to po česku klasicky (a tudíž katastroficky) jako hrozbu pro obec. Měli představu ústavu, v němž budou chovanci pilovat mříže, aby přes plot prchali za lupem a násilím. Jiří Novák byl jaksi předurčen k tomu, aby pečoval o lidi, kteří potřebují pomoc. Aby se s lidmi uměl domluvit, aby k němu lidé měli důvěru. Celá jeho rodina pracuje nebo pracovala ve zdravotnictví. Měl jsem blízko k lidem, měl jsem daleko k papírování a stavebnictví. Chtěl jsem zkusit něco nového, vzpomíná. Statek se stal kulturním centrem obce Dnes je Jůnův statek největší firmou a zároveň společenským a kulturním centrem obce, navštěvovaným penzionem, školicím střediskem i turistickou základnou. Nikdo z nezasvěcených neví, nikdo nepozná, že z 57 zaměstnanců je 48 takzvaně znevýhodněných. Občas to pocítí nejen Jiří Novák, ale i provozáci a vedoucí středisek a týmů, protože přece jen nemocnost u ne právě silných osobností bývá častější, občas musí vedoucí za někoho zaskočit. Občas děláme za dva, ale to už patří k věci. Nikoho neopečováváme, nerozlišujeme znevýhodněné od jiných. Není to práce, kterou by člověk dělal jenom pro peníze, říká Jiří Novák. Jůnův statek není útulek. Není to taky místo pro lenochy. Pár lidí každoročně najde práci jinde. Když se jinde uchytí a zůstanou tam, je to dobře. Znamená to, že se na Jůnově statku něco naučili, že se zocelili pro práci a život v méně bezpečném prostředí. Každý rok se taky někdo vrátí. I to je dobře! Znamená to, že všude dobře, na Jůnově statku nejlíp! Více na www.muzes.cz Prodejnu navštěvují i lidé ze vsi.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 15 Integrace postižených dětí Zbývá už jen zoufalství? Před šestnácti lety se mi narodil druhý syn, Lukáš. Jde o mírně retardované dítě s rysy autismu. Nebylo lehké přijmout tuto skutečnost a změnit vlastní život tak, abych mohla udělat všechno pro jeho dobrý další život. Hana Deáková udělá pro svého syna vše, ale s nepřízní škol se sama nepopere. Text: Hana Deáková Foto: archiv Vpéči mi velmi pomáhalo SPC Kamínek v Ústí n. Orlicí, zejména jeho vedoucí Mgr. Kočová. S Lukášem každý týden individuálně pracovala a já jsem se naprosto řídila jejím doporučeními. Poslední tři roky byl Lukáš ve Speciální škole ve Svitavách. Tam už neměl individuální plán a přes všechny moje dotazy, konzultace na nejrůznějších místech a pokusy individuálně syna doučovat jsem jenom slyšela, že si vymýšlím a chci nesmysly. Byla jsem zmatená a depresivní. Přitom jsem si stále více uvědomovala, že musím dosáhnout jeho integrace aby se lépe naučil sociálním vazbám, aby uměl komunikovat se zdravými dětmi a ony na druhé straně poznaly, že handicapovaný není podivný exot. To je přece úžasný smysl integrace, výhoda nejen pro děti a jejich rodiny, ale také pro společnost. Ale jak o tom přesvědčit pedagogy? Dokonce jsem si připustila, že chyba je ve mně. Začala jsem pracovat s psychoterapeutem, snažila jsem se více nahlédnout na sebe a své postoje. Poté jsem požádala i učitelky, aby za terapeutem jely se mnou. Jejich závěr byl jednoznačný Lukáš nemá žádný problém, terapeut chce nesmysly, já jsem neurotická matka, co potřebuje chlácholit. Ony přece jezdí s dětmi na výlety a berou je do restaurace na hranolky Řekla jsem, že nechci, aby syna čekal jen invalidní důchod, že by mohl zvládnout nějaký učební obor a naučil se pro život všechno, co je objektivně možné. Doporučily mi praktickou školu v Moravské Třebové. Pokusila jsem se o setkání, ale to bylo v podstatě jen monologem ředitele: on sehnal pro svou školu mnoho peněz, doporučení SPC Kamínek jsou nesmysly od zeleného stolu, matky neumějí odhadnout skutečné schopnosti svých dětí a myslí si, že z nich budou inženýři, on mě ale jinak chápe, mám nervy na pochodu. Hledala jsem dál. Mezitím jsem se dostala do kontaktu se Sdružením pro podporu mentálně postižených lidí, navštívila jsem několik jejich akcí, semináře i středoevropskou konferenci. A pochopila jsem, že požadavek integrace postižených dětí není žádná pustá teorie, ale dobrá cesta pro děti, rodiny i společnost. Za pokus to určitě stálo. Obrátila jsem se na ředitele školy, do které chodí Lukášův starší bratr Jaromír. Byli jsme dlouholetí kamarádi a zpočátku mi integraci slíbil. Pak mi v květnu sdělil, že ministerstvo školství trvá na podmínce pokud přijmete žáka ze speciální školy, musíte se sami do této kategorie škol zaregistrovat. To však nepovolí zřizovatel kraj. Písemné vyjádření mi však ředitel kamarád odmítl dát a naznačil, že pokud na něm budu trvat, zdůvodní odmítnutí plným obsazením školy. V červnu 2010 jsem obešla všechny základní školy ve Svitavách. Všude mě odmítli. Jen paní ředitelka ve Svitavách-Lačnově vypracovala synovi individuální plán, zaškolila jeho asistentku a zajistila výukové programy. Lukáš na jejich školu dojíždí vlastně načerno, mají jen 1. 5. ročník. Ale on je nadšený, je zván i na odpolední aktivity, svítí jako lampička, do speciální školy už nechce. A já žasnu! Našla jsem svět, o kterém jsem slyšela v Praze na seminářích! Jde to! Jenomže on stále musí chodit do speciální školy, jeho spokojenost a moje úleva nikoho nezajímají. Už v mateřské škole jsme se přesvědčili, že ve třídě se zdravými dětmi Lukáš kvete, naopak ve speciální škole mi paní učitelka navrhovala dávat chlapci léky na spaní, aby nezdržoval ostatní Moje nynější situace vypadá takto: syn zatím nemá možnost normálně a oficiálně se integrovat mezi ostatní děti. V myslích drtivé většiny školských pracovníků je zařazen mezi neperspektivní jedince, na které bude muset společnost jen doplácet. Celý systém integrace postižených dětí je nejasný, umožňuje různé únikové výklady a pedagogičtí pracovníci nejsou správně zainteresováni, přestože zákon integraci postižených dětí nejen umožňuje, ale vyžadují ji i mezinárodní dohody, které naše republika podepsala. Vím, že existují ředitelé a učitelé, kteří integraci zvládnou. Ale to jsou zatím výjimky, růže pochopení mezi trním lhostejnosti a setrvačnosti. Dnes jsem rozvedená a starám se o dva dospívající kluky. Nežádám nějaké nadstandardní příspěvky, dávky či podpory. Rodinu uživím. Ale chtěla bych, aby moje celoživotní péče měla nějaký smysl, aby postižené děti nemusely vždy končit jako dospělí neužiteční a nesamostatní jedinci. Je to jen ambice neurotické matky, nebo snaha vychovat této společnosti občana, který měl sice osudovou smůlu při narození, ale musí ji mít po celý život? Ráda bych slyšela odpověď. Redakční poznámka: Autorka textu je lékařka. O vyjádření k její kauze jsme 21. září 2010 požádali o ministra školství mládeže a tělovýchovy ČR Josefa Dobeše. Přes mnoho urgencí a slibů nedostala redakce do uzávěrky tohoto čísla odpověď.

16 návraty Jan Kačer: Už jsem byl napůl ve tmě Vynikající divadelník zažil v životě skvělé úspěchy, slávu i roky ústrků za normalizace. Letošní září mu přineslo novou, těžkou zkušenost. Rozsáhlá infekce zachvátila celé tělo, a když už nemohl bolestí ani chodit a hnisavé ložisko se na milimetry přiblížilo k míše, přišla blesková, ale riskantní operace. Přinášíme jeho zážitky a pocity, které časopisu Můžeš jako jedinému médiu sdělil v době rekonvalescence. Foto: Jan Šilpoch a archiv nakladatelství Eminent Ačkoli celý život nejsem žádný naivní optimista, spíš naopak, tak co jsem zažil Nikdy bych nepředpokládal, že se to může stát. Ocitl jsem se v jakémsi meziprostoru. Tam, tedy do věčnosti, i sem, zpátky do života, bylo stejně daleko. A dokonce, bez smutku a lítosti, jsem chtěl projít tam Protože jsem měl tak strašné bolesti a nejen fyzické. Celé moje tělo se toužilo zbavit té tíže a zdálo se mi docela jednoduché říct: Jdu pryč. Bez sentimentu nebo smutku jsem vzpomínal na rodinu a na přátele. Říkal jsem si: nikomu nic nedlužím, ve čtyřiasedmdesáti mám celkem čisté svědomí umřít musím stejně. Jestli teď nebo za dva roky, to už je jedno. Najednou jsem se z toho obludného snu, který trval asi několik dní,

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 17 probudil a viděl jsem před sebou doktora v zeleném operačním úboru, takový hezký mladý chlap, a já mu povídám: Pane doktore, skončete to! Pak jsem si uvědomil, že to byla i vůči němu hrozná netaktnost, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem ve zvláštním stavu smíření a nechápal jsem, proč do mě musejí cpát tolik léků, péče a vlastně i peněz Ta péče byla obrovská a tím spíš se mi zdálo, že to nemá cenu Cesta ze tmy Jedenáct dní jsem nejedl a v krku měl intubaci, takže jsem nemohl ani mluvit. Lidově řečeno otrava krve. Všechno se ve vás změní. Najednou ze mě byla troska. Ledviny špatně fungovaly, náběh na zápal plic, trombóza A člověk si opravdu připadá naprosto beznadějně. Ještě jsem si nestačil zvyknout, že jsem v nemocnici, a už jsem se potácel na hraně života. Celé moje tělo se toužilo zbavit té tíže a zdálo se mi docela jednoduché říct: Jdu pryč. Pak jsem se jednou probudil a měl jsem na uchu mobil. Chladilo to. A nějaký ženský hlas říká: Tak to je pěknej průs My už jsme s ním počítali, že tam bude a on tam nebude To nás teda doběh a zavěsila! A já si říkal: Aha, tak já už jsem mrtvej a jak to, že už se to ví? A kde to vědí, když já to vím jen chvilku? Usnul jsem. Probudil jsem se zase s tím telefonem na uchu, zase stejný ženský hlas a povídá: Ježišmarjá, promiňte, já vám volala, že umřel Hugo Demartini, a my jsme chtěli, abyste mluvil na jeho pohřbu. Konečně jsem se trochu probral Demartini! Skvělý český sochař, už to jméno odkazuje na italské mistry a jeho objekty světová třída! Tolikrát jsem se s ním chtěl potkat a tolikrát to nevyšlo! Demartini umřel, já mám mluvit na jeho pohřbu? Takže já žiju? Tak jsem to slíbil! Představte si, já troska, jsem slíbil, že tam vystoupím! A hned jsem si uvědomil, že mám od něj obraz. A vzpomněl jsem si, jakou práci mi dalo vymyslet, kam ten obraz pověsit, a nakonec jsem to vyřešil, jak, to říkat nebudu Zkrátka najednou mám další sen a v něm převádím Huga Demartiniho jako bájný převozník do říše nicoty, dělám to jako službu pro něj a on mi slibuje, že až

18 návraty S Danou Medřickou si zahrál ve filmu, v Národním divadle ji obsadil do proslulé Matky Kuráže. Jedna z nejslavnějších rolí Vláčilovo Údolí včel Divadlo a život jedno bez druhého pro J. Kačera neexistuje. V šedesátých letech byl J. Kačer hvězdou českého filmu. V časech dobrých i zlých byla rodina spolehlivým přístavem, dlouhá desetiletí na tom nic nezměnila.

č a s o p i s p r o t y, k t e ř í s e n e v z d á v a j í 19 Když koukáte na televizi a vidíte úmrtí, třeba i herců, kolegů, všechno je to stejné, každá smrt je tragická, ale umřu, poslouží mi stejně a to jsem chtěl říct na jeho pohřbu. Tahle zdánlivě drobná povinnost, tenhle úkol způsobil, že jsem najednou přestal uvažovat o vlastním konci. Pak jsem pochopitelně nikam jít nemohl, ale proměna už se stala Začal jsem bojovat. O čem přemýšlím Kolik já v životě zažil funusů, premiér, nejrůznějších sláv a takzvaně důstojných okamžiků. Býval jsem k tomu odměřený A najednou taková maličkost promluvit na pohřbu se mnou zatřásla a začal jsem přemýšlet, co mi vlastně je. Přečkám to všechno? Oni jsou doktoři pekelně diskrétní Když koukáte na televizi a vidíte úmrtí, třeba i herců, kolegů, všechno je to stejné, každá smrt je tragická, ale Ale jestli je závěrečný součet života v plusu, jestli za sebou necháte práci, která neumře s vámi, jestli tu necháte přátele, kteří mají v dobrém na co vzpomínat, jestli zůstanou dobré děti, pak život opravdu smysl má. Jestli ale vypadnete jako neplodný kus masa, pak Mimochodem, chtěl jsem ještě něco dopsat. A najednou jsem viděl, jak mi ubývají slova, jak se mi ztrácejí přídavná jména a zůstávají jen holé pojmy, úplně základní A to ostatní, pojmy jako nejlepší, vážený, ctěný, úžasný, něžný některé mám moc rád se ztrácely v zužujícím se prostoru. Zůstávalo holé desatero Vždycky jsem záviděl antickým filozofům, oni byli první, takže každá jejich myšlenka je originál a my už to jen tak ohýbáme a všelijak kroutíme do současných slov a vět. A nyní mě napadlo, že nemám co psát, už dávno je to na papíře. Takže teď už jsem zase docela obyčejný pacient na krásném pokoji Jenom se trochu bojím, že nějaký přístroj ukáže na nutnost další operace, to by moc dobré nebylo. Chodí za mnou docent Bojar a vykládá mi, co všechno ještě musím udělat a vidět. Povídá: Byl jste v Římě? Ne? To je hrůza, tam musíte okamžitě vyrazit! Takže jsem tady v nejlepších rukou Ti operatéři, mladí kluci s pevnýma šikovnýma rukama, u páteře je asi milimetrová chyba fatální, a další profíci a sestry a všichni Samozřejmě mají milion pokynů, zákazů a receptů. Ale mají jednu, dneska celkem vzácnou přednost. Když vám opravdu citelně pomůžou, když vás jejich profesionalita, ale i každodenní chování přesvědčí, můžete jim věřit. Banální? To bych neřekl. Obyčejné radosti přicházejí Přišel za mnou poslední z těch profíků z operačního týmu a povídá: Máte nějaké přání? A já: Pane doktore, prosím vás, mohl bych jít normálně na záchod? Protože, to jsem mu neříkal, to byl můj sen Nahoře, na jednotce intenzivní péče je deset sester, jedna hezčí než druhá, a já jsem se tři dni držel, abych si jim nemusel říct o mísu Takže on povídá: No a co, tak běžte. A já jako vítěz, jako šampion jsem se o berlích šoural na záchod a to bylo moje absolutní štěstí. Jdeš sám Nevídané. To nebyla cesta na WC, ale do normálního života. Najednou pochopíš tu hloubku postižení a sílu, kterou musí mít vozíčkář, protože on nikdy Takže se už těším domů, normálně domů A k nějaké práci, čert ví, co mi půjde, kdy a jestli berle odložím, ale snad si brzy něco zkusím. Budou adventní koncerty, dělám je každý rok, snad mě nevyloučí A budou tím pádem Vánoce. Zlí i dobří jazykové o mně říkají, že teprve na poslední chvíli kupuju dárky a na Štědrý den tak zamíchám celou hromadou pod stromečkem. Je to pravda, ale já ji úmyslně nepotvrdím. Letos se těším na obyčejné setkání kolem stolu, na Ninu a všechny naše holky a jejich mužské, na ty nejmenší a budu pozorovat, jestli si všimnou, jak je mám rád. A jestli si nevšimnou, budou mi muset opakovat, jak mají rádi oni mě, což je ještě lepší, ale u nás totéž, protože my už jsme zkrátka spíš na tu obyčejnou rodinu než na operace a nemocnice. Mezititulky a záznam (zj) info Kdo je Jan Kačer Narozen v Holicích v Čechách r. 1936. Po absolutoriu DAMU odešel do Ostravy, v 60. letech spoluzakladatel Činoherního klubu. Nezapomenutelné režie: Revizor, Višňový sad aj. R. 1971 inscenoval v Národním divadle Matku Kuráž, začátkem normalizace musel odejít znovu do Ostravy, odkud se vrátil až koncem 80. let. Desítky inscenací činoherních i operních ve všech českých divadlech, ale i v Norsku, SSSR, Jugoslávii atd. Hlavní role ve filmech: Smrt si říká Engelchen, Údolí včel, Každý den odvahu, Den sedmý osmá noc atd. Po roce 1989 herec a režisér Národního divadla v Praze. Inscenace: Peer Gynt, Podivní ptáci, Pekař Jan Marhoul, Sbohem, Sokrate, Černé mléko, Hrdina Západu a další. V letech 1990 1992 poslanec Federálního shromáždění ČSFR, od r. 1996 do 2002 ředitel Nadace Charty 77. Jeho manželkou je herečka Nina Divíšková.