SO 19. 5. 20:30 S-Cube SAT 19 May 8.30 pm S-Cube Peter Handke HODINA VE KTERÉ JSME O SOBĚ NEVĚDĚLI THE HOUR WE KNEW NOTHING OF EACH OTHER Divadlo Komedie Praha
překlad, úprava, scéna translation, edited by, stage design Dušan D. Pařízek kostýmy costumes Kamila Polívková režie directed by Dušan D. Pařízek premiéra 10. 5. 2012 premiere 10 May 2012 hrají cast Jiří Černý, Marek Daniel, Martin Finger, Hynek Chmelař, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Dana Poláková, Jiří Štrébl, Ivana Uhlířová, Roman Zach Co jsi viděl, neprozrazuj; setrvej v obraze. z výroků věštírny v Dódóně Hodina ve které jsme o sobě nevěděli je hrou bez dialogů. Peter Handke v ní zobrazuje dění na blíže neurčeném náměstí, středem pozornosti jsou fragmenty cizích životů, gesta, symbolické výjevy, setkání a konflikty. Vědomí se mísí s nevědomím, reálné situace se proměňují v groteskní střety a sny, křižovatka osudů se stává obrazem koloběhu života. Hodina ve které jsme o sobě nevěděli v režii Dušana Pařízka uzavře působení Pražského komorního divadla. Po velkých intelektuálních polemikách reflektujících středoevropské kulturní a společenské prostředí, po analýzách výjimečných individuálních osudů zobrazovaných v monolozích založených na velkých prózách či autentických výpovědích, dovrší Dušan Pařízek spolupráci se svým souborem scénickou úvahou beze slov. Don't give away what you saw, be in the picture. a saying from the Oracle at Dodona The Hour We Knew Nothing Of Each Other (Die Stunde, da wir nichts voneinander wußten) is a play without dialogues. Peter Handke portrays in an unspecified setting a story focused on fragments of dialogues of strangers, gestures, symbolic scenes, encounters and conflicts. Consciousness blends with unconscious, realistic situations turn into grotesque conflicts and dreams; the crossroad of fates becomes the symbol of the life cycle. The Hour We Knew Nothing Of Each Other under the direction of Dušan Pařízek will conclude the activity of Prague Chamber Theatre.
After serious intellectual polemic reflecting the cultural and social situation of Central Europe, after analyses of life stories of exceptional personalities presented in monologues based on great novels or authentic stories, Dušan Pařízek will crown his cooperation with his ensemble by a stage reflection without words. Peter Handke (1942) patří k nejvýznamnějším rakouským literátům, věhlas si získal již uměleckými experimenty v šedesátých letech. Napsal několik desítek próz, divadelních her a esejů, spolupracuje i s filmaři (zejména s Wimem Wendersem), sám tři celovečerní filmy také režíroval. Hojně je překládán do češtiny. Narodil se v rakouských Korutanech. Jeho matka byla korutanská Slovinka, otec Němec, vychovával ho však otec nevlastní. Roku 1944 rodina odjela do Berlína, těsně před blokádou východního Berlína roku 1948 odtud uprchla zpátky do Korutan, Handkovy rodné vesnice Griffen. Toto dobrodružství patří k nejranějším dětským zážitkům, které si Handke dokáže vybavit a které hojně zpracovává ve svých románech. Během svého pobytu na internátu v Tanzbergu objevil svou zálibu v psaní a jako dvanáctiletý vytvořil šestnáctistránkový text nazvaný Můj život. 2. část. Profesor na gymnáziu záhy rozpoznal Handkeho talent a podporoval jej v psaní. Následně studoval v Grazu práva, ale studia nedokončil, protože se chtěl věnovat literatuře. Zde také navštěvoval někdy i několikrát denně kino a tato jeho vášeň později vedla i k jeho spolupráci s Wimem Wendersem, s nímž ho pojí dlouholeté přátelství a pro kterého napsal např. scénář k vysoce oceňovanému filmu Nebe nad Berlínem. Od roku 1963 nabývá jeho spisovatelská dráha pevnějších obrysů. Radio Graz začalo uveřejňovat nejen jeho krátké literární texty, ale i nejrůznější fejetony. Průlomovým se pro Handkeho ale stal rok 1966: vydává první román Sršni (Die Hornissen), na setkání Skupiny 47 v Princetonu nadává etablovaným spisovatelům jako Günter Grass (čímž na sebe nemohl neupozornit), Claus Peymann režíruje jeho hru Spílání publiku (Publikumsbeschimpfung und andere Sprechstücke) a kritika ho začíná bouřlivě oslavovat. Handkemu se tím podařilo definitivně se prosadit a během několika měsíců získal v německojazyčném uměleckém prostředí pověst popové hvězdy a literárního enfant terrible, která ho již neopustila.
Handke žil posléze v Düsseldorfu, západním Berlíně, Paříži, vrátil se na čas i do Rakouska, podnikl cestu kolem světa, od roku 1990 žije v Chaville u Paříže. Roku 1971 spáchala Handkova matka po depresích sebevraždu; roku 1988 zemřel jeho nevlastní otec. Z prvního manželství s herečkou Libgartou Schwarzovou má dceru Aminu (nar. 1969), s druhou manželkou, francouzskou herečkou Sophii Seminovou, dceru Leocadii (nar. 1991). Počátkem 80. let se začal cíleně věnovat překladům děl neznámých cizojazyčných autorů, především mu jde o upozornění na slovinskou literární tvorbu. Handke překládá z angličtiny, francouzštiny, slovinštiny a dokonce i ze staré řečtiny. Kromě překladů píše nadále romány a texty pro divadlo. Handke patří k nejvýznamnějším rakouským literátům, věhlas si získal již uměleckými experimenty v šedesátých letech. Zejména v jeho raných dílech hraje ústřední roli řeč. Realita je řečí interpretována a v řeči reflektována, přičemž Handke nazývá tyto své texty mluvohrami. Svou prací s jazykem a tím, jakou váhu přikládá jeho společenské a filosofické roli, se Handke řadí po bok například Werneru Schwabovi, Ernstu Jandlovi, Elfriede Jelineková nebo Thomasi Bernhardovi, jehož díla ho v mládí velmi ovlivnila. Handke také poukazuje na přesycení současné společnosti mediálními obrazy naší reality. V roce 2007 prodal Peter Handke své rukopisy a materiály z posledních dvaceti let za půl milionu eur Literárnímu archivu Rakouské národní knihovny a jeho 66 deníků z let 1966 až 1990 zakoupil Německý literární archiv v Marbachu. Handke je nositelem více než dvaceti literárních ocenění, obdržel například rakouskou státní cenu za literaturu (Großer Österreichischer Staatspreis für Literatur) nebo Cenu Franze Kafky.
Peter Handke (b. 1942) was born in Carinthia, Austria. His mother was Slovene and his father was German but he was raised by his stepfather. In 1944 the family moved to Berlin right before the Berlin Blockade in 1948 and escaped back to Carithia to Handke's native village Griffen. He studied Law in Graz but did not finish it; he wanted to devote to literature. 1966 proved to be a key year in his career: he published his first novel; at the meeting of Group 47 in Princeton, he offended many important writers like Günter Grass (which brought him great attention), and Claus Peymann directed his play Offending the Audience and Other Spoken Plays (Publikumsbeschimpfung und andere Sprechstücke). Handke then lived in Düsseldorf, West Berlin, Paris, and also returned to Austria for some time; he travelled around the world and since 1990 he has lived in Chaville near Paris. Peter Handke ranks among the most important Austrian writers who won renown already in the 1960 for his literary experiments. He has written some tens of novels, plays, essays, he also cooperates with film makers (besides other things, he is the author of the literary version of the script for Wings of Desire (Der Himmel über Berlin and he also worked on other Wim Wenders' films). As a film director, he produced three feature films. A lot of his works were translated to Czech.