312 7. O ČEM SE ZDÁ DISIDENTOVI V roce 1968, za pražského jara, zavolal k Vaculíkovým jeden zaměstnanec ministerstva vnitra. Informoval Madlu Vaculíkovou, že jejich byt je odposlouchávaný: Máte mikrofon o průměru pět milimetrů v místnosti, které říkáte velkárna. Řekl jí jména a adresy příslušníků, kteří řídí sledování a instalovali zařízení seshora z půdy. Vaculíková také zjistila, že mají napíchnutý telefon. Časy, kdy tajná policie varovala své oběti, však rychle pominuly. Nakonec měli Vaculíkovi odposlech ve všech místnostech bytu mikrofony, jak zjistili po roce 1989, mohly zachytit dokonce i rozhovor na chodbě a venku u výtahu. Naproti přes ulici byla umístěna kamera a jeden byt v jejich domě (bydleli v pátém patře) převzala policie jako centrálu jejich odposlechu. Výsledkem bylo, že se dvacet let, od roku 1968 do roku 1989, vyhýbali mluvení o důležitých záležitostech a místo toho si psali na stírací tabulku; když něco napsali na papír, spláchli ho do záchodu.
SVĚTY DISENTU Byla to standardní opatření pro nejprominentnější oponenty režimu a naznačují, jak policejní sledování deformovalo soukromý a každodenní život nejen signatářů Charty, ale i jejich rodin. V rozhovoru z roku 2002 Vaculíková vzpomíná asi na pět velkých domovních prohlídek kdy zpřeházeli všechno a odnesli si krabice plné věcí, nicméně policie prý většinou chodila do jejich bytu, když nebyli doma: Ze všeho, co se v našem bytě stalo, když jsem třeba něco nemohla najít, jsem vinila estébáky [...]. Když jednou Vaculíkovi odjeli na prázdniny, otevřeně je sledovali dva příslušníci StB od chvíle, kdy vyšli z domovních dveří: v tramvaji, na chalupě, dokonce i když se šli koupat. Vaculíková odhaduje, že někdy za nimi chodilo až čtyřicet lidí. 1 Poměr Ludvíka Vaculíka se Zdenou Erteltovou statečnou ženou, která se nakonec stala hlavní oporou Edice Petlice a přestála mučivé ústrky režimu byl zejména těžký pro jeho manželku, zvlášť když se současně bránila policii. Potkávala příslušníky StB na různých místech a v různých rolích. Důstojník StB, který se zabýval jejich případem a vždycky se představoval jmény (patrně falešnými) Martinovský nebo Matura, nutil Vaculíkovou k procházkám v přírodě nebo ji vzal do kavárny a snažil se ji přesvědčit, aby se rozvedla se svým manželem nebo o něm podávala informace. Vaculíková dokázala Martinovského zvládnout. Nakonec, říká, si na něj zvykla a pak si s ním docela ráda dala vodku nebo kafe. Pozornost vlády však byla nepříjemná a trvalá hra s policií byla únavná. Jednou ji vyslýchal mladý příslušník, který vypadal jako jejich syn Jan v takovém psychologickém válčení byla policie zběhlá, a když věnovala dvacet let zvláštní pozornost jedné rodině, byl to tvrdý nátlak. Jeden vyšetřovatel se jí nakonec zeptal poté, co jí vykládal o další milence jejího manžela jestli snad není světice. Jednou Rádio Svobodná Evropa vysílalo komentář, který byl přičítán Vaculíkové, přestože ho nenapsala. Několik dnů po sobě ji předvolávali k výslechu; policie 7. O čem se zdá disidentovi 313
314 jí řekla, že falešnou zprávu vypracoval Petr Uhl, a chtěla po ní, aby ho obvinila ze lži. Odmítla. Nakonec příslušníci přišli za ní rovnou do práce, křičeli na ni a řekli jí, aby zvážila následky, myslela na kluky. Vaculíková, která nebyla zvyklá používat hrubého jazyka, se ostře ohradila a skutečně jsem od té doby už nebyla u výslechu. 2 Vaculík světec nebyl, byl ale dobrý spisovatel. Pocházel z dělnického prostředí, v mládí vstoupil do komunistické strany, ale měl pevné zásady a nebyl ochoten držet jazyk za zuby, a tak se rychle dostal do potíží. V šedesátých letech se z něj stal jeden z předních reportérů nejdřív v rozhlase a pak v legendárních Literárních novinách; spolehlivě poskytoval svěží, předsudky nezatížený pohled na realitu komunistické společnosti. Jeho román Sekyra z roku 1966, v němž se mladík vyrovnává s dědictvím svého otce, oddaného komunisty a přísného patriarchy, se stal jednou z vlaštovek pražského jara. Třebaže se knize na Západě nedostalo tolik pozornosti jako Žertu Milana Kundery vydanému o rok později, je stejně promyšlená a odvážná. Od roku 1969 však Vaculíkovo psaní, jak se zdálo, ztratilo tempo, sám později mluvil o deseti letech nepsaní. Jeho román Morčata, napsaný v letech 1969 a 1970, kdy se utahovaly šrouby, je podivný a depresivní moralistní příběh o bankovním úředníkovi, jehož bezbranná pasivita morčat, která mají v rodině, natolik fascinuje, že je začne mučit. Román dokládá Vaculíkův stylistický talent a nepředvídatelný humor, ale nechal mnoho čtenářů v rozpacích. Poté se Vaculík omezil na psaní fejetonů sepsal desítky těchto krátkých textů, směšujících filozofii, politiku a každodennost, a zabydlel se v tomto žánru jako málokterý jiný Čech předtím i potom. Navzdory své skvělosti však fejetony jako by položily otázku, proč Vaculík nenapsal další román, v němž by zachytil celý svět normalizace tak, jako krátké texty zachycovaly jeho jednotlivé momenty. Vaculík také věnoval hodně času provozu Edice Petlice a redakci mnoha
SVĚTY DISENTU rukopisů, které dostával. Jestliže Petlice do velké míry držela uprostřed sedmdesátých let při životě českou neoficiální kulturu, zároveň Vaculíka zaměstnávala natolik, že měl málo času na vlastní psaní. 3 Vaculík trpěl pozorností policie právě tak jako jeho manželka. Jako autor Dvou tisíc slov se po roce 1969 okamžitě dostal na seznam veřejných nepřátel. Po návrhu a podpisu manifestu Deset bodů k prvnímu výročí invaze byl vyslýchán a bezmála uvězněn, ale režim si zřejmě ještě v té době nebyl natolik jist, aby uspořádal velký politický proces. Obvinění nicméně nebylo nikdy staženo a trvale nad Vaculíkem viselo. V dubnu 1975 policie při vlně domovních prohlídek u opozičních intelektuálů zabavila snímky, které Vaculík vyfotografoval o několik let dříve. On a jeho milenka se navzájem vyfotografovali, jak leží nazí na náhrobních kamenech v pózách ginantů ležících soch na středověkých hrobech. StB Vaculíka dva roky vydírala, vyhrožovali mu, že fotografie odhalí, pokud Vaculík neemigruje nebo aspoň neukončí Petlici. 4 Dva roky odmítal a v týdnu výslechů, který přišel po zveřejnění Charty 77, odmítl znovu. V sobotu 21. ledna 1977 vyšly fotografie v časopisu Ahoj s rozhořčeným útokem na Vaculíka a na Chartu. Později je také vysílala televize. Uveřejnění fotografií bylo neobyčejně kruté. Nebyly určeny pro veřejnost; daly se těžko vysvětlit; veřejně odhalovaly Vaculíkovu nevěru i jeho nekonvenčnost, která mnoho lidí pobouřila; a v neposlední řadě je mohli v době těžkých útoků proti Chartě i Vaculíkovi přátelé vnímat jako hloupé a nebezpečné. V našem mediálním věku, kdy je možné natočit indiskrétní momenty, mohou je zhlédnout miliony lidí na YouTube a pak zas na ně zapomenout, jakmile se objeví další video, stojí za to se pozastavit a zvážit, jaký skandál snímky tehdy způsobily a jak bylo nesnadné se vyrovnávat s jejich zveřejněním. Tyto fotografie vyvolaly největší šok po televizním vysílání odposlechů z bytu Václava Černého v roce 1970. 7. O čem se zdá disidentovi 315
316 Aféra s fotografiemi, o níž Vaculík i jeho manželka otevřeně a podrobně hovořili po roce 1989, stojí za zmínku z několika důvodů. Lze na ní demonstrovat, jak zlomyslná StB uměla být a také jaké problémy mohla Charta způsobit přátelům a rodinám signatářů. Uveřejněním fotografií samozřejmě velmi trpěl nejen Vaculík, ale i jeho manželka a milenka. Celá epizoda rovněž vrhá světlo na nově vznikající, ale už působivou solidaritu chartistů. Vaculíkovi se okamžitě dostalo podpory jeho přátel včetně dopisu od Petra Uhla. Spisovatel Karol Sidon, který tehdy pracoval jako prodavač v trafice, vystříhal fotografie ze všech čísel Ahoje, která dostal, a za trest byl čtyři dny zadržen. 6 Možná nejpůsobivěji nezareagoval nikdo jiní než Jan Patočka. Patočka, který se nepochybně v posledním lednovém týdnu roku 1977 musel starat o spoustu jiných věcí, se v den, kdy fotografie vyšly, vydal navštívit Madlu Vaculíkovou, aby se ujistil, že je v pořádku. Ještě je neviděla, a když si Patočka uvědomil, že o nich neví, neřekl nic a prostě se domluvil, že přijde zítra. 7 Patočka také napsal Vaculíkovým dopis, v němž uveřejnění odsoudil, a to nikoli neurčitými výrazy. Když se o zabavení fotografií poprvé doslechl, myslel si, že má Vaculík před vydíráním režimu ustoupit; nyní si uvědomil, že Vaculíkovo odmítnutí bylo jediné možné řešení. Bylo pro Patočku poučením, za něž byl nejopravdověji k díkům zavázán. Nelze ustupovat násilí, ani když vystupuje v rouše domněle,mravního rozhořčení [...]. 8 Patočka hned pochopil, oč jde ne o fingované pohoršení režimu, ani jen o solidaritu s přítelem. Svou neobyčejnou skromností poděkováním za poučení, jehož se mu dostalo dal Patočka požehnání Vaculíkově zásadové, byť poněkud hazardní umíněnosti. Od morální autority Charty to bylo moudré a velkorysé rozhodnutí. Aféra měla v neposlední řadě důležitý dopad na samotného Vaculíka. Tato událost, napsal po dvaceti letech, na mě zapůsobila doživotně, poučně i povzbudivě. Když jsem se jednou takto rozhodl chránit svou čest celou, i s mými
SVĚTY DISENTU hříchy, tedy bránit svou duši i s chlupama, bylo pro mě vše další mnohem lehčí. Dal jsem nepříteli důkaz, že na mne neúčinkuje ani to nejhorší, a opravdu se mi zdálo, že mou nedobytnost vzali na vědomí. 9 Martinovský byl z jejich případu odvolán, možná proto, že zveřejnění fotografií nedosáhlo požadovaného účinku. Vaculík sehrál úlohu morčete v podivném pokusu režimu, a když odolal extrémnímu sledování i odhalení, neměl už dál co tajit. Vaculíka tato zkušenost posílila a byl teď připraven pustit se do jednoho z nejvýmluvnějších sebezpytování, jaká se v Chartě vyskytla. A přesto se stále ještě zdálo, že má potíže s psaním. Dotkl se na několika místech aféry s fotografiemi, ale jen nepřímo. Jeho fejeton o statečnosti z prosince 1978 vyvolal vlnu protestů, mnozí jeho přátelé mu vyčinili kvůli jeho beztaktnosti, ba dokonce zbabělosti. Začátkem ledna 1979 se vydal na jednu z občasných návštěv kavárny Slavia a zastavil se u Kolářova stolu. Kolář mu řekl: Když nemůžeš psát, tak piš, člověče, o tom, proč nemůžeš psát! Zapisuj, co vidíš, slyšíš a co ti napadá. Vypracoval sis na to už svůj styl ve fejetonech, který jsou přeci báječný! 10 Tři týdny poté, 22. ledna, natočil Vaculík do psacího stroje list papíru a začal psát: V noci jsem, nevím proč, nemohl spat. 7. O čem se zdá disidentovi 317 POZDNÍ PSANÍ O BEZESNÝCH NOCÍCH Tato slova zahajují roční práci na rukopise o 446 stránkách, která se skládá z takřka denních zápisů o Vaculíkově životě od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Nakonec tuto knihu vydal v Petlici pod názvem Český snář Sny roku 1979; podtitul se opatrně vyhýbá specifikaci žánru knihy, jež je napůl deníkem a napůl románem. Vaculík svůj snář začíná typickým paradoxem, bezesnou nocí, ale kniha končí snem, v němž se Vaculík a mnozí jeho přátelé Ivan Klíma, Jan Vladislav, Karel Pecka, Karol Sidon a další (včetně těch ve vězení a v zahraničí) postupně shromažďují ve vlaku do Brna v jakési fantazii o solidaritě chartistů.
318 Konflikt mezi každodenním obtěžováním v životě za normalizace a vizí něčeho lepšího mezi nespavostí a sny tvoří ústřední osu knihy. Vaculíkovy denní zápisy pokrývají široké spektrum témat. V jedné rovině je to kniha o politice a disentu. Díky své novinářské práci a práci v Petlici znal Vaculík celou škálu spisovatelů, a to jak chartistů, tak těch, kteří Chartu nepodepsali, a také díky Petlici strávil hodně času jejich navštěvováním, buď aby si vyzvedl rukopis, nebo aby ho odevzdal. Jeho deníkové záznamy zachycují spoustu rozhovorů o Chartě, o komunistickém režimu, formách protestu a o všem, čemu chartisté lakonicky říkali poměry. V prvních zápisech je mnoho stránek věnováno diskusi o Poznámkách o statečnosti, která v té době probíhala. Vaculík dostal 26. ledna Havlovu odpověď ( výstižný záznam jeho udiveného vrtění hlavou ); pár dní předtím se ho na fejeton ptal u každoměsíčního výslechu jistý major Fišer, důstojník StB, který vystřídal Martinovského-Maturu a který byl, jak Vaculík ironicky poznamenal, jediným člověkem, jehož vůbec nemůžu zmást a jenž věří v můj dobrý charakter [...]. 11 Vaculík také do detailů popisuje různé logistické, administrativní a redakční úkoly, které musí provádět, aby udržel Petlici v běhu: čte a rediguje nabídnuté rukopisy, odnáší je písařkám, jako jsou Erteltová, Miroslava Rektorisová a Otka Bednářová, nechává je u vazače, zařizuje, aby autor podepsal definitivní výtisky a tak dále. Jsou tam také střety s policií: každoměsíční výslechy, sledování a další styk s úřady např. dopravní přestupky, které znal každý chartista. (Vaculíkovi bylo řečeno, aby si vyměnil poznávací značku, která zjevně nesla nepříjemnou narážku: AO 19 77.) S těmito popisy obtěžování je nedílně protkána trvalá polemika s těmi, kdo emigrují včetně několika Vaculíkových přátel, kteří v tom roce emigrovali a nechávají za sebou ještě menší skupinu lidí, jež má za normalizace vytvářet normální život.