Z ČESKÉHO RÁJE A PODKRKONOŠÍ supplementum 16 2013 Všestranně použitelný, výjimečně svědomitý, přesný a spolehlivý důstojník 1 Zapomenutý historický kartograf a archivář Josef Paldus a jeho podíl na československo-rakouské archivní rozluce Eva Chodějovská Cílem tohoto příspěvku je představit neprávem opomíjenou osobnost, která se významným způsobem zapsala do dějin rakousko-uherského a československého archivnictví a zároveň do oboru historická kartografie. Jméno jabloneckého rodáka plukovníka Josefa Palduse zůstává téměř neznámé, přestože současní badatelé hojně využívají v Rakouském státním archivu Mapovou sbírku Válečného archivu, a to aniž by věděli, že o ni řadu let pečoval a základní informace o ní publikoval právě on. Stejně tak mnohokrát citované a stále nepřekonané studie o nejstarších vojenských mapováních českého území z počátku druhé poloviny 20. století se s největší pravděpodobností opírají o Paldusovy pečlivé, přísně na studiu pramenů založené stati, z nichž většina ovšem zůstala v rukopise. A zdá se, že stejným způsobem, jako v rámci dějin archivnictví a historické kartografie, je vnímán i v dějinách československo-rakouské archivní rozluky. Josef Paldus odvedl v letech 1919 1934 obdivuhodně rozsáhlou, ucelenou a pečlivě vykonanou práci, která ovšem leží nevyužita a zapomenuta. Výsledky totiž pokorně odevzdal svým nadřízeným, předložil vy - účtování a své osobní ambice zcela potlačil svou práci chápal jako příspěvek k rea - lizaci daleko rozsáhlejšího úkolu. Jeho vzdělání a kariéra toto chování, podle mého soudu, do značné míry vysvětlují. 2 Paldusův profesní životopis je provázán s dějinami snah o vybudování Památkového archivu (plánované centrální instituce československého státu shromažďující či evidující prameny pro památkovou péči a pro badatele v oboru dějin umění, architektury, urbanismu a archeologie) a s působením duchovního otce a faktického ředitele této instituce Zdeňka Wirtha. Památkový archiv jako součást Státního ústavu fotoměřického ovšem v podstatě nikdy nezačal efektivně fungovat, jeho sbírky byly ve druhé polovině 20. století rozptýleny a dnes jsou obtížně rekonstruovatelné. Kvůli Wirthovu nadměrnému vytížení a nepříznivému společenskému vývoji v závěru 354
Josef Paldus v roce 1910. (SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer.) jeho kariéry nevznikla řada plánovaných děl, pro něž dlouhodobě v rámci své vědecko-organizační činnosti i soukromě shromažďoval materiál. Výsledky mnohaleté snahy Josefa Palduse, který pro zamýšlené Wirthovy publikace pojednávající o ikonografii a kartografii měst v Československu realizoval heuristiku a další náročné přípravné práce, se tak dochovaly v podobě utříděných výpisků (a v několika případech i do tisku připravených, ovšem nikdy nevydaných dílčích studií) v rámci Wirthovy pozůstalosti a dále roztroušené na řadě míst. Poměrně bohatá je i bibliografie Josefa Palduse. Zejména dvě studie o mapování českých zemí v 18. století jsou dodnes v rámci historické kartografie nepřekonané. Novým zjištěním je ovšem fakt, že Paldus neustal v badatelské činnosti a tvořil vědecké práce i ve službách československého státu. Zůstaly však nepublikovány. Josef Paldus se narodil 22. března 1863 v německé rodině brusiče skla římskokatolického vyznání Ignaze Palduse a jeho ženy Anny v Jablonci nad Nisou. 3 Zde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu a v roce 1877 se nechal zapsat do c. k. kadetní školy pro pěchotu v Praze. Studium ukončil v roce 1881. Do armády vstoupil dobrovolně již 11. dubna 1880. Působil po dokončení školy v Tarnově v Haliči, Banské Bystrici, v Gračanici nedaleko Tuzly v dnešní Bosně a Hercegovině, v Kadani, odkud byl nově v hodnosti poručíka přeložen roku 1885 do Prahy, v letech 1888 1889 pobýval v dalmatském Kotoru, kde byl povýšen na nadporučíka. Léta 1890 1894 strávil v Praze (resp. v Karlíně a na Smíchově) a po ročním intermezzu v Berouně absolvoval důstojnickou školu a byl v roce 1895 po patnáctileté službě u pluku přidělen do Válečného archivu ve Vídni, a sice do kartografického oddělení, a povýšen na setníka II. třídy. 4 Opět povýšen, získal roku 1899 v archivu trvalé místo a od roku 1913 5 vedl kartografické oddělení. Roku 1905 se oženil s Franziskou rozenou Pavlíkovou. 6 Stoupal i v armádních hodnostech: 1910 byl povýšen na majora, roku 355
1914 se stal podplukovníkem a roku 1917 byl povýšen na plukovníka. Byl držitelem četných řádů a vyznamenání. Podle vlastního životopisu ovládal španělštinu, angličtinu a francouzštinu, absolvoval kurzy turečtiny a arabštiny; 7 kvalifikační list, vedený rakousko-uherskou armádou a uchovávaný ve Válečném archivu Rakouského státního archivu, uvádí ještě pasivní ruštinu, 8 jeho mateřským jazykem byla němčina, a jak z jeho korespondence a zpráv vyplývá, ovládal bezvadně i češtinu. Kvalifikační list představuje Palduse jako zdatného muže střední postavy, jako osobnost pevného charakteru, rozhodného, vitálního, dobromyslného a přátelského člověka, sportovce a šermíře, který ovládá stenografování a je schopen skicovat v terénu, v němž se dobře orientuje; ze svých četných působišť má dobré znalosti řady oblastí rakousko-uherské monarchie a z cesty do Španělska v roce 1897 řady zemí Evropy. 9 Během 1. světové války Paldus vykonával nadále službu v archivu (dvakrát pobýval delší čas v Bělehradě coby člen komise pro přejímání muzejních a archivních fondů) a mimo to byl ještě pověřen velením ve Stiftskaserne na Mariahilferstraße ve vídeňském VI. okrese. Otázkou je, jak zásadní zlom znamenal v životě Josefa Palduse konec 1. světové války a vznik Československa. O jeho politických názorech není nic známo. Ve všech dostupných dokumentech se jeví jako řádný, loajální, spolehlivý, svěřené úkoly pečlivě vykonávající voják s velmi dobrými názory, [...] který projevuje vůči představeným poslušnost a otevřenost, ke stejně postaveným je přátelský a laskavý, k podřízeným přísný. V jeho oficiálním osobním spise byly zdůrazněny velmi dobré obecné i vojenské znalosti a bylo konstatováno, že se v archivní službě velmi dobře orientuje, pracuje obezřetně a důkladně a jeho současné zařazení je obzvláště příhodné. 10 Paldus, který k 1. srpnu 1917 skončil ve Válečném archivu a k 1. lednu 1919 odešel do důchodu, 11 v české verzi vlastního životopisu k roku 1920 o své vojenské kariéře lapidárně konstatuje: byl jsem převzat do svazu [!] československé armády co plukovník ve výslužbě. Již od roku 1919 byl však zaměstnáván Ministerstvem školství a národní osvěty Československé republiky; 28. prosince 1920 byl přidělen československému vyslanectví ve Vídni a od konce roku 1923 vykonával svou práci jako člen kulturněhistorické komise. Zatímco soupisem uměleckých předmětů byl pověřen Erich Winkler, 12 Paldusovi připadl úkol, který by se dal stručně charakterizovat jako soupis kartografických a ikonografických bohemik z vídeňských (dolnorakouských) sbírek a zajištění kopií vybraných jednotlivin. Svěřený úkol plnil po celá dvacátá a třicátá léta tento podle kvalifikačního listu všestranně použitelný, výjimečně svědomitý, přesný a spolehlivý důstojník opět velmi zodpovědně a precizně nyní ve službách nového státu. Činnost kulturněhistorické komise ovlivňovalo jednak Ministerstvo zahraničních věcí, jednak Ministerstvo školství a národní osvěty. Jejich kompetence nebyly dlouho Přehled výzkumu bohemik zjištěných a seznamenaných pro Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze. (ÚDU AV ČR, v. v. i., Odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth, kart. W-A-6, sv. 2.) 356
357
358
359
360
361
362
363
vyjasněné. 13 Navíc do soupisové činnosti zasahoval osobně Zdeněk Wirth, a to z pozice přednosty V. oddělení Ministerstva školství a národní osvěty a zároveň ředitele Státního ústavu fotoměřického, kde pečoval především o Památkový archiv. Tato instituce byla z Wirthovy iniciativy založena již roku 1919, ale po celou dobu své existence se potýkala s finančními, prostorovými i personálními problémy. V Památkovém archivu konkrétně měly být shromažďovány mapy, plány, fotografie a další ikonografický materiál, získaný z domácích i zahraničních institucí a od soukromníků, a to jak v originálech, tak v podobě kopií či jiných reprodukcí. 14 Jedním z okruhů její činnosti byla dokumentace bohemik v cizině, zejména ve Vídni, ale také v Římě či Miláně. Zaměstnanci ústavu i odborníci najatí na provedení konkrétního i dlouhodobého úkolu a placení z prostředků tzv. státní akce pro podporu nezaměstnané inteligence prováděli své soupisy ve Vídni s využitím zázemí komise podléhající Ministerstvu zahraničí. 15 Státní ústav fotoměřický převzal oficiálně vedení soupisu bohemik ve Vídni až v roce 1933. 16 Josef Paldus se řadil do druhé uvedené kategorie nepatřil ke kmenovým zaměstnancům ústavu, 17 oficiálně byl začleněn do spisového oddělení vídeňského velvyslanectví. 18 31. srpna 1921 sepsal ve Vídni, kde dlouhodobě pobýval, 19 svůj Pracovní program a v něm precizně popsal základní mechanismy své tamní činnosti: Co dlouholetý člen a přednosta kartografického oddělení Válečného archivu, jakož i co znalec a odborník historické kartografie literárně činný, obeznámen s poměry ve vídeňských archivech a sbírkách a jsa ve stálém styku s víd[eňskými] vědeckými kruhy, byl jsem s to postaviti se Ministerstvu školství a národní osvěty k službám pro větší v můj obor spadající práce. Pracuji o soupisu bohemik, obzvláště historického plánového a mapového materiálu atd. v archivech, knihovnách a sbírkách vídeňských za účelem uplatnění nároků Československé republiky dle paragrafu č. 196 mírové smlouvy Saint-Germainské. Dne 28. prosince 1920 jsem obdržel úřední dekret č. 46.051 od Ministerstva školství a národní osvěty v Praze. Pomocí accreditivu, to jest průkazu, Vídeň 26. listopadu 1920 čís. 5099/III, byl mi učiněn přístupným materiál cizozemci až dosuď zcela nedostupný, tento přesně prostudovávám a dle mého Ministerstvem školství a nár[rodní] osvěty přijatého a schváleného pracovního plánu (Vědecké rozdělení 20 ) zpracovávám. Úkol mi přidělený jest seznání a zjištění ve vídeňských archivech a sbírkách se nacházející bohatý historický materiál [!], týkající se zemí republiky Československé, to jest Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. O pravidelných pracích předkládám Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze pravidelně stručnou měsíční zprávu. Následuje přehled do té doby prostudovaných archivů a sbírek a těch, které měl v úmyslu ještě zahrnout. Odhadoval, že mu práce zabere přibližně dva roky. 21 Dílčí soupisy a především měsíční, roční a celkový přehled práce vytvořený nejprve v roce 1927 a potom doplňovaný až do roku 1934 svědčí nejlépe o tom, že úkol byl daleko rozsáhlejší a ve dvou letech neuskutečnitelný. K měsíčním zprávám byly přidávány pečlivé seznamy prostudovaného materiálu, ne sice vyčerpávající, ale vypichující to nejzajímavější a nejcennější. Paldus navíc sděloval velmi ochotně a nadšeně 364
novinky v osobních dopisech Zdeňku Wirthovi. Tyto listy jsou koncipovány velmi uctivě až úslužně, s plnou důvěrou a absolutní oddaností novému šéfovi. 22 Zasílal mu taktéž koncepty i separáty svých článků. 15. září 1927 opustil Josef Paldus Vídeň a přestěhoval se s manželkou zpět do Jablonce nad Nisou. 23 Do Vídně ještě zajížděl na dokončení heuristiky v následujících dvou letech. Za celou dobu pracoval minimálně v patnácti institucích 24 a v nich objevil a formou kartotéčních lístků a různě podrobných seznamů evidoval více než 16 000 listů bohemikálního kartografického a ikonografického materiálu a z nich nechal pořídit 2001 list reprodukcí. Pracoval velmi systematicky: pročetl dostupné archivní pomůcky či sám nastudoval strukturu archivu, spisovny či sbírky a popsal ji. Následně rozepsal příslušný oddíl zahrnující mapy a ikonografický materiál a pak teprve prostudovával jednotlivé dokumenty, z nich tvořil regesty lístky formátu A5 se základními údaji a popisem. Nejspíše až následně se vybíraly jednotliviny k reprodukování. Od března 1929 pracoval na soupise nashromážděných pramenů, který on sám označoval za rejstřík autorů. V roce 1934, kdy jej dokončil, zahrnoval 2560 autorů a byl vypracován na 5729 listech čistopisu. Josef Paldus zemřel pravděpodobně 10. října 1937 ve svém severočeském rodišti 25 a pohřben je na vyšehradském hřbitově v Praze. 26 Předmět zájmu Josefa Palduse, tedy ve vídeňských institucích uchovávaný kartografický a ikonografický materiál, lze rozdělit podle Pražské úmluvy, konkretizující Saint-Germainskou mírovou smlouvu 27 v oblasti archivní a spisové rozluky, na tři části: první z nich tvoří do Československa v rámci spisové rozluky předané moderní aktuální mapy (katastrální mapy, mapové sekce III. vojenského mapování apod.). Druhá část představuje materiál vzniklý do roku 1749. Na něj byl uplatňován provenienční princip tyto kartografické dokumenty, které vznikly většinou jako mapy sloužící pro mírové i válečné potřeby rakouské armády, byly tedy určeny k tomu, aby zůstaly ve Vídni. Poslední skupinu tvoří materiál zbývajícího období, tedy z let 1749 1888. Ten měl podle úmluvy zůstat automaticky v Rakousku. Do tohoto období spadá velké množství známého a využívaného (I. a II. vojenské mapování), ale i po hříchu zcela neznámého kartografického materiálu. Jde o mapy a plány tištěné (v tom případě se jedná pouze o jiné exempláře na jiných místech dochovaných dokumentů), ale také rukopisné. Ty jsou často velmi podrobnými a zároveň rozměrnými jedinečnými dokumenty, svědčícími o podobě krajiny i sídel v českých zemích v raném novověku a v 19. století. Opět vznikly především pro potřeby rakouské armády, vytvářel je zejména štáb generálního ubytovatele a studenti vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě, ale jsou zde i alba vedut, soubory plánů nově vzniklých pevnostních měst, pražského opevnění apod. Z dokumentů spadajících do tohoto období byly v případě aktového a listinného materiálu pořizovány opisy; veduty, mapy a plány musely být podrobně popsány a ze zvlášť zásadních pramenů byly pořízeny fotografické reprodukce. Sledovat osudy konkrétních reprodukcí, stejně jako originálních z Vídně převzatých map a plánů, je velmi komplikované a vyžádá si dlouhodobý výzkum. Po- 365
drobně je doloženo pořízení reprodukcí, 28 jejich převezení z Vídně a předání. 29 Originály se dostaly jistě hned ve dvacátých letech do několika institucí (např. Archivu Pražského hradu 30 ). Kopie a některé originály byly uchovávány v Památkovém archivu, kde na ně byl pořizován obalový materiál a desky; originály byly restaurovány. 31 Zdeněk Wirth v několika dokumentech mluví o inventáři. Je z něho možné vyčíst, že sbírka čítala asi 9 500 plánů, 32 ovšem detailní informace o konkrétních dokumentech chybí. Ve zprávě z roku 1939 33 Z. Wirth rekapituluje, že se ve Státním ústavu fotoměřickém nalézá z činnosti plukovníka J. Palduse soupis plánů a vedut z vídeňských sbírek, vzniklých z čs. prostředí a uložených ve vídeňských sbírkách, s podrobným rejstříkem autorským, místním a věcným, celkem v 16 krabicích. K tomu skříň fotografických reprodukcí vybraných plánů a vedut. Dále se v prostorách ústavu nacházelo, pokud jde o sledovaný typ dokumentů, několik složek vedut a jako depozitum materiál z Ústřední komise památkové ve Vídni. (Uloženo MŠANem 1922.) Fotografie a plány ve 23 foliových fasciklech abecedně srovnaných. Do Vědeckého uspořádání (rozdělení) základního rozpisu Paldusovy práce z roku 1920, si navíc Zdeněk Wirth vpisoval, takže výsledky Paldusovy činnosti byly na konci třicátých let prakticky využívaným materiálem. 34 Přehled sbírek Státního ústavu fotoměřického sestavený Zdeňkem Wirthem a datovaný 24. února 1939 je ovšem pouze povšechný a neumožňuje detailní rekonstrukci fondu. 35 Poválečná reorganizace ani řešení prostorových problémů Státního ústavu fotoměřického nebyly úspěšné, 36 shodnou náplň práce získala jiná pracoviště (Kabinet pro theorii a dějiny umění ČSAV). Ústav byl zrušen a stal se součástí Státní památkové správy (později Národního památkového ústavu). Sem přešly také jeho sbírky, ovšem ne v úplnosti. Podstatné části zejména Památkového archivu se po smrti Zdeňka Wirtha v roce 1961 dostaly v rámci jeho pozůstalosti do Ústavu pro teorii a dějiny umění a zde (nyní v Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky) jsou uchovávány dosud. 37 Fond je rámcově uspořádán (signatury W-A značí bývalý Památkový archiv); v nedávné době z něho byly do Sbírky staré plánové dokumentace vyčleněny mapy a plány. 38 Národní památkový ústav uchovává mapy a plány v Plánovém archivu. Zde se dnes nachází asi polovina korpusu černobílých fotografických kopií ve Vídni během československo-rakouské archivní rozluky ponechaných plánů. Tyto pravděpodobně jinak neoznačené kopie získaly teprve v šedesátých letech signatury, což komplikuje identifikaci plánů a slovního popisu k nim se vztahujícího. V roce 1970 byl sice vydán Katalog plánů, avizovaný už v článku Josefa Hobzka o této sbírce z roku 1965, ale parametry tohoto přehledu stěží naplňují definici soupisu a je obtížné jej prakticky využívat. 39 Část map a plánů předal Národní památkový ústav Národnímu archivu (resp. v roce 1977 Státní ústav památkové péče a ochrany přírody Státnímu ústřednímu archivu), kde jsou dnes součástí Sbírky map a plánů. 40 Jde většinou o speciální a topografické mapy III. vojenského mapování. Na některých z nich je charakteristický podpis Josefa Palduse, který tímto způsobem stvrdil doplňky do map učiněné mapové sekce používal např. pro zanesení vojenských objektů v okolí Prahy a tvořil 366
vlastní rekonstrukční mapy. Není vyloučeno, že se tyto konkrétní dokumenty mohou vztahovat k některé z jeho studií. 41 Zbývající reprodukce se zatím nepodařilo objevit a podrobná identifikace jednotlivých převzatých originálů bude časově náročná a předpokladem pro ni je alespoň inventarizace ústředních mapových sbírek v České republice. Mohlo by se zdát, že sto let staré černobílé fotografické kopie jsou dnes již vzhledem k pokročilým reprodukčním technikám i nárokům na ně a zároveň dostupnosti ve Vídni uložených originálů zbytečné. Současný stav zpřístupnění kartografických a ikonografických dokumentů ve vídeňských archivech a knihovnách (neexistence moderních orientačních pomůcek, obtížnost a nákladnost reprografických služeb) ovšem zvyšuje jejich hodnotu a sbírka v Plánovém archivu Národního památkového ústavu je hojně využívaná. Neméně cenným materiálem jsou bezesporu Paldusovy úhledné rukopisné evidenční lístky, jakési regesty k jednotlivým mapám, plánům a vedutám. Nalézáme je jednak roztroušené u reprodukcí map v Plánovém archivu Národního památkového ústavu, jednak na mnoha místech ve fondu Zdeňka Wirtha v Ústavu dějin umění AV ČR. Zde souvislejší řadu tvoří desky Plány a pohledy měst [ ] republiky Československé [ ] Abecedně a chronologicky uspořádáno. 42 Kromě nejrůznějších seznamů je dalším a nejzásadnějším výstupem Paldusovy dlouholeté práce zmíněný soupis plánů a vedut [ ] s podrobným rejstříkem autorským, místním a věcným, celkem v 16 krabicích. Přesná podoba a hlavně místo uložení tohoto obdivuhodného díla nejsou však v současné době známy. Josef Paldus nikdy nepřerušil styky se svým rodným městem. V životopise hrdě uvádí, že se v roce 1908 stal členem-korespondentem Městského muzea jablonec - kého Průmyslového spolku a o rok později čestným členem I. veteránského spolku Jablonce a okolí. 43 V úzkých stycích byl s učitelem, vlastivědným pracovníkem, kronikářem a okresním konzervátorem Karlem Richardem Fischerem (1871 1934), který byl v letech 1918 1934 starostou města. 44 Fischer byl Paldusův vrstevník. Oba muže spojoval zájem o historii Jablonce a Jablonecka a dochovaná korespondence svědčí o navázání přátelského vztahu nejen mezi nimi, ale také jejich rodinami. 45 Fischer stál u zrodu jabloneckého muzea a spolu s dalším významným regionálním vlastivědným pracovníkem Josefem Meissnerem (1878 1970), učitelem ve Smržovce a zakladatelem tamního muzea, 46 byli hlavními přispěvateli Unser Isergebirge. Hei - matkundliche Beilage des Gablonzer Tagblattes, kde publikoval několik statí i Josef Paldus. 47 Oba sledovali Paldusovu regionalistickou práci, 48 jejímž hlavním plodem vedle příspěvků do prvního čísla ročenky muzea 49 a zajištění zápůjček na výstavu ke stému výročí bitvy u Lipska 50 bylo pořízení řady kopií map, plánů a vedut Ja - blonecka z vídeňských institucí pro jablonecké muzeum. Paldus zřejmě využil zaběhnutý postup při pořizování reprodukcí jiného bohemistického materiálu, neboť i tyto reprodukce zhotovil vídeňský Vojenský zeměpisný ústav. 51 Vyvrcholením Paldusova zájmu o historickou kartografii rodného kraje a systematického shromažďování pramenů k Jablonecku ve vídeňských archivech mohla být studie o Jablonci 367
nad Nisou na starých mapách. Dochovala se v podobě šestistránkového strojopisu ve fondu Josefa Meissnera. 52 Pravděpodobně nikdy nevydaná studie je opatřena obecným úvodem, v němž autor prokázal dobrý přehled v oboru historická kartografie. Práce, založená z velké části na rozboru map I. a II. vojenského mapování, je vlastně případovou studií, v níž Paldus využil znalosti a materiál nashromážděný pro svoji rozsáhlou práci Die militärischen Aufnahmen... z roku 1919. Ještě před rokem 1918 ovšem publikoval Josef Paldus řadu pramenných studií z rakouských vojenských dějin tak jak se očekávalo od zaměstnance Válečného archivu. 53 Nejvýše si cenil rozsáhlé studie o Janu Kryštofu Müllerovi 54 a uvedené stati o vojenských mapováních provedených v habsburské monarchii. 55 Za významný moment své kariéry považoval i výzkumnou cestu do španělského Archivo general v Simancasu, kterou jako jeden z mála (vojenských) historiků v habsburské monarchii podnikl v roce 1897. V roce 1909 o ní vydal ve vídeňském vydavatelství L. W. Seidel & Sohn čtyřicetistránkovou, graficky elegantně ve stylu secese upravenou brožurku s názvem Simancas und sein Archiv. Erinnerung an Spanien. Text, rozdělený do mnoha dílčích kapitol, představuje směsici novinářským způsobem sepsané ces - tovatelské črty a úřední zprávy ze služební cesty a dovoluje poznat další stránky Paldusovy osobnosti: Es war am 21. März 1897, als ich der herrlichen Reichshauptund Residenzstadt an der blauen Donau für längere Zeit Valet sagte, um eine ehrenvolle Aufgabe, mit welcher mich die Direktion des k. und k. Kriegsarchivs betraut hatte, zu erfüllen. Es galt einer Studienreise in das grosse spanische,archivo General in Simancas, um Material für das im Kriegsarchive in Arbeit befindliche grosse Werk,Der österreichische Erbfolgekrieg 1740 1748 zu sammeln und zu ergänzen. 56 Paldus ces - toval vlakem přes Švýcarsko, Francii a Španělsko až do Valladolidu, nešetří básnickými obraty, když popisuje jednotlivá města, v nichž se zastavil. Čtenáře také seznámil se základními historickými daty a událostmi, především z vojenských dějin. Z Valladolidu do Simancasu pak cestoval diligencí, tedy s poštou. Charakterizuje lidi, s nimiž se setkal, své domácí shledal pohostinné a milé, ředitele archivu Claudia Péreze Gredillu jako žoviálního. Pracovalo se pouze do jedné hodiny odpoledne, ale ředitel i jeho podřízení vycházeli Paldusovi maximálně vstříc. Opisoval si sám nebo pro něho za úplatu pracovali archiváři, jejichž opisy hodnotil jako kvalitní. Do knihy zařadil i dějiny Simancasu včetně převzatého půdorysu pevnosti a vsi, uvedl detaily o životě a způsobu bydlení, španělské kuchyni a o velikonočních zvycích. Prostor je věnován dějinám archivu i zasloužilým archivářům, vysoko jsou hodnoceny archivní pomůcky. Archivní fondy byly uloženy v jedenapadesáti sálech, objem archiválií odhadoval na 33 milionů dokumentů. Na stranách 27 34 podává přehled uspořádání archivu (ve španělštině). Na zpáteční cestě navštívil Madrid, část této kapitoly věnoval dramatickému popisu býčích zápasů. Nečekaně bohatá bibliografie vydaných prací Josefa Palduse, s výjimkou krátkých textů zaměřených na regionální historii Jablonecka, končí rokem 1919. Podařilo se ale zjistit, že Paldus ve dvacátých a třicátých letech pracoval pilně nejenom na soupisu map, plánů a vedut ve vídeňských sbírkách a zajišťoval pořízení jejich repro- 368
dukcí. Ve fondu Zdeňka Wirtha je uloženo několik rukopisů, vesměs čistopisů připravených k odevzdání do tisku či alespoň ke kritickému čtení oponentů. Kromě vysoké vědecké úrovně, kdy se všechny práce opírají o podrobné a kritické studium pramenů, k nimž měl jejich autor jedinečný přístup, svědčí tyto rukopisy a strojopisy svou vzornou formální úpravou o autorově pečlivosti. Paldus přeložil do češtiny i své starší stati. 57 Proč tyto práce, které by se bývaly staly prvními pojednáními o oficiálních mapových dílech zahrnujících území Československa, 58 o vyobrazení Čech na starých mapách středních měřítek 59 i o starých plánech a vedutách Prahy, 60 vůbec zůstaly nevydány, i když rukopisy byly doplněny jistě obtížně získanými vyobrazeními a opatřeny poznámkami a značkami pro sazeče, se můžeme jen domnívat. Chyběly peníze? Dělal si Zdeněk Wirth nárok na tyto publikace a Paldus respektoval svého aktuálního nadřízeného? Zatím se zdá, že dodnes nepřekonané práce Karla Kuchaře, Františka Boguszaka a Jana Císaře, Františka Roubíka či Václava Hlavsy o raně novověkých mapách a plánech či o ikonografii Prahy a jejich autorech, publikované zejména v 50. 70. letech 20. století, vznikly nezávisle na těchto studiích. Citovány jsou jen Paldusovy starší, před rokem 1919 vydané práce zejména zmíněné pojednání o Janu Kryštofu Müllerovi z roku 1907 a o I. vojenském mapování z roku 1919 jsou dodnes nepřekonanými faktograficky přebohatými díly. Doloženo ovšem je, že Paldusovu nepublikovanou práci o II. vojenském mapování znal Ivan Honl, přesto není v jeho pracech, pokud je mi známo, citována. 61 To, že tento stručný přehled není vyčerpávající bibliografií vědeckých prací Josefa Palduse, dosvědčuje nalezená dvoustrana z nezjištěného časopisu s Paldusovým článkem Leben und Wirken des Generalmajors Ludwig August v. Fallon, des k. k. Generalquartiermeisterstabes 1776 1824. 62 Vedle těchto dokončených, ucelených prací se ve Wirthově osobním fondu dochovala řada výpisků, seznamů, kartotéčních lístků či jiným způsobem utříděných informací, konceptů článků apod., které ukazují, že Josef Paldus si dělal systematické přehledy o uložení starých map a plánů již před rokem 1918. Kromě dokonalé znalosti svěřených fondů mapové sbírky Válečného archivu 63 měl výborný přehled o archivních fondech řady evropských zemí 64 a byl tak jistě jednou z nejvhodnějších osobností pro sepsání kartografických a ikonografických bohemik ve vídeňských institucích. Výsledky jeho práce jsou ovšem minimálně využity: je sice možné většinu reprodukcí map a plánů a řadu originálů v různých institucích dohledat, stále ovšem postrádáme nejzásadnější výsledek Paldusovy práce rozsáhlý, rejstříky opatřený soupis. Korespondence s jabloneckým starostou Karlem Richardem Fi - scherem a i když nemnohé zmínky o působení v Jablonci nad Nisou staví Josefa Palduse do jiného světla, 65 než armádní dokumenty či výsledky práce na soupisu bohemik a korespondence se Zdeňkem Wirthem. Jak již naznačila ukázka z knihy o cestě do španělského Simancasu, Paldus byl vedle spolehlivého vojáka a úředníka také milovníkem přírodních krás, nadšený cestovatel a v neposlední řadě obdivovatel rodného kraje. 66 369
Poznámky 1 Ein sehr verwendbarer, besonders gewissenhafter, correcter [...] und zuverlässiger Offizier. Kvalifikační list v závěru v oddíle Poznámka, plnou citaci viz pozn. č. 2. Tato studie byla zpracována v rámci řešení projektu programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity č. DF11P01OVV021: Kartografické zdroje jako kulturní dědictví. Výzkum nových metodik a technologií digitalizace, zpřístupnění a využití starých map, plánů, atlasů a glóbů. 2 Ottův slovník naučný dodatky ani Tomešův Biografický slovník heslo o Josefu Paldusovi neuvádějí, Biografický slovník archivářů českých zemí (HOFFMANNOVÁ, Jaroslava, PRAŽÁKOVÁ, Jana, heslo Paldus Josef, plk. Praha: Libri 2000, s. 473) obsahuje stručné heslo, které čerpá z Biographisches Lexikon zur Ge schichte der Böhmischen Länder azösterreichisches Biographisches Lexikon (dále ÖBL) 1815 1950 (ÖBL 1815 1950, Bd. 7, Lfg. 34, 1977, S. 297). Nejpodrobnější informace přináší Kvalifikační list, vedený rakousko-uherskou armádou a uchovávaný ve Válečném archivu (Österreichisches Staatsarchiv-Kriegsarchiv, Wien /dále jako ÖStA-KA/, Qualifikationslisten, kart. 2335; dva staré /1881 1890 a 1891 1900/ a nový kvalifikační list, citováno z této nejmladší verze kvalifikačního listu) a Paldusem samotným sepsaný životopis dochovaný ve třech verzích: německy psaný strojopis, Mein Lebenslauf, s věnováním jabloneckému starostovi Karlu Richardu Fi - scherovi (Seiner Hochwohlgeboren Herrn regierenden Bürgermeister Karl R. Fischer, mei nem hochwehrten lieben Freunde in hoch achtungsvoller treuer Ergenbenheit gewidmet Josef Paldus Obst.) datovaný v Jablonci 14. listopadu 1928, s údaji týkajícími se období 1863 1927, 8 listů + titulní list s rukopisným věnováním, s vloženými fotografiemi a pohlednicemi nalepenými na zvláštních kartonech (10 foto), Státní oblastní archiv v Litoměřicích Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou (dále SOkA Jablonec nad Nisou), fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. Dva rukopisné zestručněné překlady do češtiny se potom nacházejí v osobním fondu Zdeňka Wirtha Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i., Praha (dále ÚDU AV ČR), Odd. dokumentace, fond Zdeněk Wirth, kart. 6-W-A/2. 3 Anna Paldusová se narodila 27. června 1837 v Jablonci nad Nisou a zemřela tamtéž 26. června 1912. Josef Paldus měl bratra Heinricha (17. března 1869 31. srpna 1926). Rodina žila v Jägergasse 252/18. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Ignaz Paldus, Anna Paldus a Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. 4 ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. 5 ÖBL uvádí vedení archivu v letech 1914 1918, Paldus ve svém německém životopise (Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus) udává od 1. 8. 1913. 6 SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. Svatba se konala 31. října ve Vídni v domácí kapli Rudolfových kasáren v Rossau. Františka se narodila 5. prosince 1868 v Česticích u Strakonic, byla dcerou Václava Pavlíka a jeho ženy Františky. Seznámili se na Všeobecné zemské výstavě v Praze 1891, jak uvedl Paldus ve svém německém životopise (Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus), pravděpodobně neměli žádné potomky. 7 ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. 8 Sprachkenntnisse (k roku 1901): Deutsch spricht und schreibt wollkommen, böhmisch zum Dienstgebrauch genügend, französisch schreibt gut, englisch spricht und schreibt wollkommen, russisch schreibt genügend, spanisch schreibt und spricht wollkommen. ÖStA-KA, Qualifikationslisten, kart. 2335. 9 Tamtéž. 370
10 Tamtéž. 11 Josef Paldus, Mein Lebenslauf, SOkA Jablonec nad Nisou, fond K. R. Fischer, kart. 23, inv. č. 65, složka Josef Paldus. 12 Winkler pracoval ve Vídni ještě v roce 1940. Zprávu píše za kulturněhistorickou komisi (Národní archiv /dále NA/, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3246, opis zprávy z 29. 2. 1940). K jeho úkolům a korespondenci se Z. Wirthem srov. ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/1. Ani jeho činnost není dosud uceleně zmapována. Na rozdíl od Josefa Palduse jsou na základě vzájemné korespondence doloženy Winklerovy kontakty s Karlem Kazbundou (Archiv Národního muzea, fond Karel Kazbunda). 13 Nevyjasněné vztahy Ministerstva zahraničních věcí (dále MZV) a Ministerstva školství a národní osvěty (dále MŠANO) komplikující práci dokumentují např. spory o úhradu kurýrních služeb (doprava fotoaparátu do Vídně) v roce 1936 (NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3246, dopis MZV MŠANO z 13. 7. 1936). 14 Základní údaje o ústavu včetně odkazů na prameny viz UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878 1939): doplněno bibliografií Wirthova díla. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, 2010, s. 101 104. ISBN 978-80-87104-60-6; KRUMMHOLZ, Martin UHLÍKOVÁ, Kristina VÁCHA, Štěpán. Pozůstalost Zdeňka Wirtha v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. In: ROHÁČEK, Jiří UHLÍKOVÁ, Kristina. Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby: soubor příspěvků. Praha: Artefactum, 2010, s. 281 301, zde především s. 287 291. ISBN 978-80-86890-32-6. Podrobněji ovšem Zdeněk Wirth ve zprávě Přehled vývoje a organisace Státního ústavu fotoměřického v Praze, kterou předložil na vyzvání MŠANO 26. 9. 1938 a která se dochovala v opise pod čj. 139942/1938 v NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3245. 15 Úřad reparačního komisaře byl rozhodnutím Ministerstva zahraničí z 27. 4. 1921, čj. 11002/1921, přičleněn jako tzv. mírový odbor k vyslanectví ČSR ve Vídni. Po zrušení odboru k 15. 1. 1921 přešla většina agend přímo na vyslanectví (především spisová rozluka). Československá likvidační komise byla přičleněna k Úřadu plnomocníka ČSR ve Vídni (vznikl k 23. 1. 1919). Agenda spisové rozluky přešla později na rakouskou sekci pařížské reparační komise. Po jejím zrušení mělo organizaci spisové rozluky na starosti vyslanectví a od roku 1923 kulturněhistorická komise při vyslanectví, řízená přímo Ministerstvem zahraničí. 16 Rok 1933 se jeví jako mezník ve vývoji ústavu (SÚF). Získal prostory v Klementinu a Z. Wirth se snažil o jeho efektivnější činnost a pevnější a systematičtější zakotvení v síti státních institucí. SÚF převzal 20. 4. 1933 dosavadní měsíční zprávy o činnosti Josefa Palduse (příloha k čj. 46520, Seznam měsíčních zpráv plukovníka v. v. Josefa Palduse o soupisu bohemik ve Vídni z let 1921 1933, podchycuje v seznamu o 139 položkách Paldusovy měsíční zprávy zasílané v letech 1921 1933) i Ericha Winklera (čj. 46519, seznam 93 měsíčních zpráv z let 1921 1932). NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3246. Z. Wirth zároveň žádal velvyslanectví ČSR ve Vídni, aby zprávy nadále zasílalo přímo SÚF. 17 WIRTH, Zdeněk. Přehled vývoje a organisace Státního ústavu fotoměřického v Praze (cit. v pozn. č. 14). Uvádí, že Josef Paldus byl placen z kategorie státní akce pro podporu nezaměstnané inteligence, nebyl tedy kmenovým zaměstnancem ústavu. Pracoval na soupisu bohemik kartografických a ikonografických ve všech státních sbírkách vídeňských a v některých soukromých, od r. 1920 do konce r. 1934. 18 Tento údaj je doložen pro rok 1924. Skrze velvyslanectví se dálo také vyúčtování záloh za reprodukce, které Paldus v archivech, knihovnách a sbírkách pořizoval. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3247, passim. 19 Za svobodna bydlel Josef Paldus ve Vídni ve Weyringergasse 13 ve IV. vídeňském okrese, po svatbě se přestěhovali do XVIII. okresu do Hofstattgasse 7, kde bydleli 23 let až do odchodu do Jablonce nad Nisou. Paldus to 371
měl do práce poměrně daleko: od roku 1905 sídlil Válečný archiv v budově Ministerstva války v VI. okrese na Mariahilferstraße. 20 Vědecké uspořádání historického mapového a plánového materiálu nynějších zemí Československé republiky (Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko) sestavil Josef Paldus 28. 2. 1920. Rukopis, ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. Tamtéž se dochovala i pravděpodobně mladší strojopisná verze s rukopisnými úpravami. Jde o tabulku členící materiál na (podle rukopisné verze) 1. mapy (ty dále podle územního a v rámci skupin tematického klíče), 2. plány a veduty (uspořádané v rámci jednotlivých skupin podle zemí abecedně; řeší i otázku exonym), 3. historické válečné mapy a obrazy bitev v rámci jednotlivých zemí abecedně uspořádané stejně jako 4. mírové vojenské mapy, 5. Elaboráty popisu zemí, 6. pomníky a 7. různé. Dodatek tvořily mapy Rakouska- Uherska jako celku. 21 Přehled výzkumu bohemik zjištěných a seznamenaných pro Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze, uchovávaný v osobním fondu Zdeňka Wirtha, shrnuje činnost v letech 1918 1934, do roku 1927 podrobně v tabulce, od roku 1928 v bodech. Opírá se o Přehled výzkumu bohemik... sepsaný 31. srpna 1927. Oba jsou uloženy v ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2. Srov. s. 357 363 této studie. 22 Srov. pozn. č. 16, ostatní zprávy a korespondence se Z. Wirthem viz ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. 6-W-A/2, kart. 150-W-A/6. 23 Bydlel v Rathausgasse 24. SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. 24 Podle jeho vlastní zprávy Přehled výzkumu bohemik... (viz pozn. č. 21) to byly: Válečný archiv, Národní knihovna, Nejvyšší hofmistrovský úřad, Dvorní stavební departement (archiv plánů), Generální ředitelství správy Habsbursko-lotrinského majetku, Archiv rak. stát. úřadu pro vnitř. a vyučování, Albertina Kabinet zeměpisných map býv. arcivévody Bedřicha (přiděl. Geogr. odděl. Národní knihovny), Lichtensteinská sbírka mědirytin, Harrachovská sbírka map, Knihovna spolkového ministerstva pro obchod a dopravu, Archiv státního úřadu vnitra a spravedlnosti, Knihovna akademie výtvarných umění (sbírka mědirytin a ručních kreseb), Dolnorakouský zemský archiv a knihovna, Sbírka podobizen národ. knihovny, býv. svěřenská knihovna, Archiv dvorské komory (plánová sbírka). 25 Matrika zemřelých města Jablonec nad Nisou z druhé poloviny 30. let je dosud sice nepřístupná, ale v parte, které vyšlo v Gablonzer Tagblatt 46, č. 279, na s. 12 s datem 11. října 1937, se uvádí, že zemřel minulou neděli, tj. 10. října. 26 SOkA Jablonec nad Nisou, fond Archiv města Jablonec nad Nisou, evidence obyvatelstva, Josef Paldus. 27 Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou v příčině provedení jednotlivých ustanovení státní smlouvy uzavřené v Saint-Germain-en-Laye. OPOČEN- SKÝ, Jan. Archivní úmluva RČS s republikou Rakouskou. Časopis Archivní školy, 1, 1923, s. 51 141, zde s. 103 130. 28 Např. rozpis reprodukovaných plánů i se sumami za ně zaplacenými v letech 1922 1923, sepsaný J. Paldusem 21. 3. 1923 a znovu 31. 12. 1923 (za právě tehdy končící rok). Přepečlivý Paldus na závěr dodává rozvahu: v roce 1922 stálo reprodukování 170 plánů 10 599 795 krak = ca 9096 Kč. V roce 1923 obnášela reprod[ukční] vydání [za] 266 plánů 16 624 860 krak = ca 9066 kč. Průměně přišel 1 list v roce 1922 na 62 352 krak = ca 53,5 Kč; průměrně přišel 1 list v roce 1923 na 62 500 krak = ca 34 Kč. Dle tohoto srovnání se reprodukční ceny slevily vzdor zvýšeným cenám v kartograf[ickém] ústavu vlivem lepšího agia v roce 1923 oproti roku 1922, a sice při 1 listu průměrně o 19 Kč = ca 38 000 krak. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3247, příloha čj. 74653/1923. 29 Např. pro rok 1924 jsou dochovány účty, kde jsou vypsány jednotlivé mapy, jejichž kopie nechal J. Paldus pořídit. Na přehledech účtů sepsaných opět J. Paldusem je jinou rukou dopsáno, kam byly plány uloženy např. APH [Archiv Pražského hradu]. 30. ledna 372
1923 Z. Wirth píše na košilce ke spisu s vyúčtováním za léta 1920 1922, že dodávky reprodukcí kus po kuse byly zde řádně převzaty (od kurýrní pošty) a uloženy ve zvláštní skříni pro památkový archiv. Inventář všech kusů, s nímž bylo právě před nedávnem započato, bude dodatečně předložen zdejší účtárně. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3247, čj. 144428 aj. 30 V APH je doloženo pořízení 22 ks kopií (42 listů), dvou fotografií a čtyři reprodukce plánů, přičemž J. Paldus zařídil pouze fotografie a reprodukce. Ostatní kopie si pořídili zaměstnanci APH sami přímo. S ikonografickými a kartografickými fondy vídeňských institucí byl dobře obeznámen zejm. Jan Morávek, některé kopie pořídil Rudolf Horálek. Srov. dále studii Martina Halaty v tomto sborníku. 31 Obalový materiál pro řádné uložení materiálu získaného ze soupisu bohemik ve Vídni (fotografie, kopie plánů a maleb, lístkový rejstřík) dodávali ve dvacátých letech SÚF např. Hugo Ulč a Václav Jedlička, knihaři z Prahy. Prováděli také konzervaci tohoto materiálu, řádově stovek listů. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3247, passim. 32 Dnes je uchováván v Národním památkovém ústavu (dále NPÚ). Pravděpodobně podklady k němu jsou uloženy v ÚDU AV ČR, Odd. dokumentace, osobní fond Zdeňka Wirtha, kart. W-A-7. 33 Přehled sbírek Státního ústavu fotoměřického v Praze, sepsaný Z. Wirthem 24. 2. 1939. NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3245, čj. 16204. 34 Srov. pozn. č. 20. 35 Viz pozn. č. 33. Inventář map a plánů národopisného oddělení SÚF byl založen a veden až po 2. světové válce a obsahuje dokumenty, které se dostaly do fondů ústavu jistě po roce 1945. NA, fond Státní ústav fotoměřický, kniha č. 3. 36 Zdeněk Wirth vedl neoficiálně ústav od jeho založení v roce 1919, po odchodu z MŠANO k 31. 12. 1938 byl jeho vedením pověřen (žádá, aby byl bezplatně pověřen vedením Státního fotoměřického ústavu, neboť jeho založení, vybudování a nehonorovaná správa patřily po celých dvacet let mé služby v mini - sterstvu k dobrovolným povinnostem. Zároveň věnoval ústavu ze svého majetku všechen materiál, nastřádaný za čtyřicet let, který má vztah k jeho programu a sbírkám, čímž se majetek ústavu zdvojnásobil (dopis Zdeňka Wirtha MŠANO z 28. 1. 1939). V čele ústavu zůstal ovšem pouze do srpna 1940, kdy ho nahradil Antonín Friedl (od roku 1931 koncipista ústavu, v letech 1928 1930 placen ze stejného zdroje jako J. Paldus a realizoval soupis bohemik miniatur ve Vídni a v Římě). Po jmenování A. Friedla do funkce ředitele je patrná snaha snad také pod tlakem vnějších okolností o systemizaci a přísnější organizaci ústavu. Byla provedena reorganizace. Wirth zůstal členem trojčlenného sboru (spolu s V. Wagnerem a O. Stefanem) spis MŠANO čj. 111960 a dopis MŠANO úřadu říšského protektora ze 6. 9. 1940. Všechny dokumenty uloženy v NA, fond Ministerstvo školství, obd. 1918 1949, kart. 3245. 37 KRUMMHOLZ, M. UHLÍKOVÁ, K. VÁCHA, Š. Pozůstalost Zdeňka Wirtha v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění, zejm. s. 287. 38 Tamtéž, s. 290 291. 39 HOBZEK, Josef. Staré plány ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. In: ŠPÉT, Jiří KLIK, Josef. Acta regionalia: sborník vlastivědných prací Společnosti přátel starožitností. 1965. Praha 1965, s. 191 197. Katalog plánů se sbírek grafické a studijní dokumentace. Sestavili Karel Čelikovský a Josef Hobzek. Praha 1970. 40 Příloha ke skartačnímu protokolu ze dne 18. 1. 1977, NA, neevidovaný dokument z 24. 1. 1977 (strojopis, nepodepsaný průklep). Seznam uvádí souhrnně následující mapy se signaturami NPÚ: mapy v měřítku 1:75 000, PPOP 994 5 0084 až 994 5 0625, Generální mapy 1:200 000, PPOP 994 5 0626 až 994 5 0731, Německé armádní mapy 1:50 000, Speciální mapy, PPOP 994 5 5000 až 994 5 5045, Sekce speciálky 1:25 000 994 5 1669 až 994 5 1747, Mapy pro plánování a statistiku 1:75 000 994 5 3930 až 994 5 3960. V současné době probíhá katalogizace 373