DĚSIVÉ SPLYNUTÍ NEPŘÍTEL V MÉ MYSLI také v tištěné verzi Objednat můžete na www.fragment.cz Jill Hathaway Děsivé splynutí Nepřítel v mé mysli e-kniha Copyright Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Pro J., S. a F. muže v mém životě
PRVNÍ KAPITOLA Sen sen je pokaždé úplně stejný: Sedím v autě na sedadle spolujezdce a řítíme se po dálnici. Do nosu mě bodá zápach benzinu. Moje rty se pohybují a vychází z nich nějaký zvuk, ale slova nedávají žádný smysl. A já vím, co se stane, ale neexistuje nic, co bych s tím mohla udělat. Za volantem je žena s bílými vlasy a mrtvýma očima. Nepřestává se smát. Když se jí pokouším říct, aby zastavila, nebo nás všechny zabije, slova mi z úst vycházejí úplně naruby a obráceně a ona se jen směje a směje. Otočí se ke mně a já vidím, že jí z úst lezou červi a pavouci. Zarazí mě to natolik, až skoro zapomenu Že umřeme. Ozve se skřípání a obě se ve stejnou chvíli zahledíme přes čelní sklo na silnici. Cesta se stáčí doleva, ale my pokračujeme rovně, vyletíme ze silnice a reflektory ozáří klasy kukuřice. Zničehonic se odkudsi vynoří strom. Z výkřiků mi zaléhají uši, ale nemůžu si je zakrýt, protože v rukou svírám umělohmotný kanystr s benzinem. Exploze světla a horka. A pak už neexistujeme. * * * Probudím se ve svém pokoji se ztuhlými údy. Pusu mám dokořán, ale nejsem si jistá, jestli ty výkřiky zůstaly ve snu, nebo mě následovaly do ztemnělé místnosti. Když se otevřou dveře a dovnitř přicupitá moje sestra Mattie, dojde mi, že jsem ji vzbudila. Táta, dětský chirurg, který má na zítra naplánovanou velkou operaci, má nejspíš v uších špunty. Aspoň že jsem nevzbudila jeho. Mattie nadzvedne přikrývku a já se posunu, abych jí udělala místo. Zase jsi měla ten sen? zašeptá a já se otočím a zahledím se na strop. Mattie ví, že se mi zdává o Zaneově smrti, ale neví, že v tom snu umírám já. Že jsem ve skutečnosti byla s ním, když se jeho šílená matka vybourala v autě a oba je na místě zabila. Že jsem byla v něm. Uvnitř. Pro to, čím jsem a co dokážu, neexistuje žádný odborný termín. Aspoň já o žádném nevím. V okamžiku, kdy Zane zemřel, jsem byla v jeho mysli, tak jako jsem se ocitla v myslích mnoha jiných lidí, pokud jsem se dotkla něčeho, na čem zanechali otisk svých emocí. Tehdy večer jsem se úmyslně pokusila dostat Zaneovi do hlavy, abych zjistila, kde je moje nezvěstná sestra, a vtělila jsem se do něj pomocí jeho milovaného románu od F. S. Fitzgeralda. Lidé zanechávají kousky sebe samých na všech možných věcech na špercích, oblečení, nábytku, penězích. Záleží jenom na tom, čeho se dotýkají, když cítí příval emocí. Neměla jsem tuhle schopnost vždycky. Ve skutečnosti jsem byla až do jedenácti let úplně normální. Pak jsem se poprvé převtělila. V jedné chvíli jsem využívala toho, že Billy Morgan odešel ze třídy, a schovávala mu penál za katedru, a vzápětí jsem zjistila, že jsem na chlapeckých záchodech a čurám. Bylo to pořádné trauma. Od té doby vklouzávám do jiných lidí, pokud se dotknu věci se silným emocionálním otiskem. Někdy se mi tomu podaří zabránit žvýkáním kofeinových tablet, snažím se zůstat bdělá a soustředěná, ale většinu času nad tím nemám kontrolu. Teprve v průběhu posledního roku jsem se naučila ovládat své síly. Přesto se stále objevují chvíle, kdy jsem vyčerpaná nebo nesoustředěná a prostě s tím nedokážu nic
udělat. Ale Mattie tohle všechno neví. Ví jenom, že moje první láska zahynula před šesti měsíci při příšerné autonehodě a že mě to pronásleduje ve snech. Položí mi paži kolem ramen a přitiskne mě k sobě. Ví, jak sny dokáží proniknout z vaší hlavy do reality. Přišla o dvě kamarádky přibližně ve stejnou dobu, kdy zemřel Zane jedna byla zavražděná, druhá spáchala sebevraždu. Myslím, že její sny jsou stejně krvavé jako moje. Je teprve půl čtvrté, zašilhám po budíku. Pojďme zase spát. Mattie přikývne a zavře oči. Dívám se, jak usíná, pak se převalím na bok a hledím z okna. V měsíčním světle občas zahlédnu máminu tvář, dnes v noci ale ne. Mraky jsou příliš husté. * * * Z neklidného spánku mě probudí vůně slaniny. Táta musel vstát hodně brzy, aby nám stihl udělat snídani před odjezdem do nemocnice. Podívám se na budík. Ještě není šest. Mattie má pusu dokořán a občas ze sebe vyrazí zachrápání, které připomíná štěkání malého psa. Sklouznu z postele, aniž bych ji probudila, a vypnu budík. Dole v kuchyni najdu tátu. Stojí ke mně zády, tmavé vlasy se mu roztomile kroutí. I když vím, že dělal denverské omelety už tolikrát, že by dokázal odříkat celý recept i pozpátku, jemně klouže prsty po oranžové kuchařce, která před ním leží otevřená na lince. Patřila mámě. Vrátím se do chodby a vejdu do kuchyně znovu, hlasitě dupu, aby mě slyšel přicházet. Všimnu si, že kuchařku zavřel a vrátil ji zpátky na místo mezi extra panenský olivový olej a kořenky s exotickým kořením. Dobré ráno, zahlaholí. Jak ses vyspala, Vee? Mohla bych mu povědět o svých nočních můrách, ale nechci ho znepokojovat, když má před sebou důležitou operaci. Když pracuje s miminky, nesmí se ničím rozptylovat. Musí dokázat zapomenout na všechno ostatní, včetně svých dcer. Fajn, odpovím, popadnu kousek slaniny, který se chladí na papírové utěrce, a strčím si ho do pusy. Nechávám si křupavé slané maso požitkářsky rozplynout na jazyku. Mňam. Vezmu si další kousek. Je Mattie už vzhůru? ptá se táta. Ne, opáčím. Dojdu pro ni. Nahoře ve svém pokoji přidržím Mattie před nosem kousek slaniny. Nakrčí obličej a pohodí hlavou ze strany na stranu. Pak otevře jedno oko. Ty jsi ale potvora, víš to? Zdálo se mi, že se líbám s kapitánem Jackem, když vtom se jeho jazyk zničehonic proměnil ve velký kus slaniny. Rozesměju se a hodím si slaninu do pusy. Co je na tom špatného? Máš svého Deppa a navíc něco k zakousnutí. Mattie po mně hodí polštář. Ty jsi fakt mimo. Hihňáme se ještě u stolu. Táta připravil troje prostírání, tři talíře, tři sklenice. Už je to dávno, co jsme byli čtyři. Pohled na křeslo u okna, ve kterém máma vždycky sedávala, už skoro ani nebolí. Tak co tě čeká dneska, tati? ptá se Mattie, i když ví, že u stolu nerada poslouchám o tátových operacích, zejména když žvýkám slaninu. Sestra na mě vyplázne jazyk, celý od vajíčka, a já vím, že se mstí, protože jsem jí pokazila sen o Johnnym Deppovi. Jde o případ polydaktylie, prohlásí táta. Když vidí naše nechápavé výrazy, vysvětlí: Ta holčička se narodila se šesti prsty na pravé ruce. Dneska ten šestý odstraním.
Odložím vidličku. Snažil jsem se jejím rodičům vysvětlit, že by bylo lepší počkat, až bude trochu větší, pokračuje táta. Ale oni jsou z těch šesti prstů nesví. Nemůžu jim to vlastně ani mít za zlé. Naše společnost se chová Oni jsou ochotní riskovat operaci, jen aby se zbavili prstu navíc? zeptá se Mattie. Přesně to samé napadlo i mě. Zdá se mi špatné řezat do malého miminka, jen aby zapadlo do většinové společnosti. Rodičům se nelíbí, jak vypadá, proto ho nechají opravit. Co by se asi stalo, kdyby se na mou schopnost splývání s jinými lidmi přišlo, když jsem byla v děloze? Mysleli by si moji rodiče, že jsem monstrum? Kdyby existovala operace, po které bych byla normální, dožadovali by se jí? Mám podezření, že máma ne, protože ona se taky dokázala převtělovat do jiných lidí. Často omdlívala. Vsadím se, že ji stejně jako mě vtahovaly do sebe mysli jiných lidí, jejich životy. Škoda, že zemřela dřív, než jsem se jí na to mohla zeptat. Teď se to nikdy nedozvím. Kdykoli si o tom zkusím promluvit s tátou, změní téma. Táta nevěří tomu, že dokážu vklouznout do hlav ostatních lidí. Když se to začalo dít, pokoušela jsem se mu o tom povědět, ale on mě poslal k psychiatričce, která tvrdila, že se jen snažím získat si po mámině smrti pozornost. Hrozně jsem se snažila odpustit mu to, odpustit mu, že si myslí, že lžu, že mě od sebe odstrčil, když jsem ho nejvíc potřebovala. Ale někdy se ve mně zvedne vztek a já od něho prostě musím pryč. Rodiče chtějí, aby se to vyřešilo dřív, než bude holčička dost stará na to, aby si to zapamatovala, vysvětluje táta. Jdu se osprchovat, prohlásím a odstrčím židli. Táta a Mattie se dívají, jak zvedám ze stolu svůj talíř a sklenici, oplachuju je a dávám do myčky. Pak zamířím nahoru. Noc beze spánku mě začíná tížit a já si přeju, abych si mohla prostě zalézt zpátky do postele. Rollins, můj nejlepší kamarád, tady bude za půl hodiny. To mi trochu zvedne náladu. Vždycky ví, co říct, aby mě rozveselil. * * * Vypadáš děsně, prohlásí Rollins, když otevřu dvířka jeho starého stříbrného Nissanu Stanza a vklouznu dovnitř. Podá mi polystyrenový kelímek s kávou. Bez kofeinu, dodá. Přesně jak jsi chtěla. Nevěděl jsem, že ty sračky piješ. Napiju se horké tekutiny a zvednu prostředníček. Odpusť, jestli jsem se špatně vyspala. Říkala jsem si, že by mi to třeba pomohlo omezit přísun kofeinu. Jeho tvář zvážní. Zase ten sen. Na rozdíl od Mattie Rollins doopravdy ví, co se v mých snech děje. Že znovu prožívám okamžik Zaneovy smrti. Ví, jak mě to mučí. Jo, přikývnu a znovu se napiju. Se vším všudy. Sakra, Vee. Mrzí mě to. Vtom se rozletí zadní dveře a dovnitř skočí Mattie. Auto se zaplním jejím přespříliš sladkým parfémem a mně se začne dělat špatně. Páni, Mattie. Tos na sebe nalila celou lahvičku? Hele, vyštěkne na mě. Někdo si zabral sprchu, takže jsem si nemohla ráno umýt vlasy. Netušíš náhodou, kdo by to asi tak mohl být? Vrhnu na ni rozpačitý pohled. Myslím, že jsem při mytí vlasů na chvilku usnula. Probudila mě Mattie bušením na dveře a ječením, že jestli okamžitě neotevřu, počurá se. Uklidnila se, teprve když jsem jí půjčila svůj černý svetřík s kulatým výstřihem. Promiň, zamumlám.
Rollins zařadí zpátečku a vycouvá z naší příjezdové cesty. Kloužu pohledem z jednoho domu na druhý, z jednoho trávníku na druhý, když projíždí naší čtvrtí a míří ke škole. Listí, které bylo poházené po trávnících před několika měsíci, když jsem byla zamilovaná do Zanea, zmizelo. Napadl sníh a zase roztál a pod ním se objevila nesměle zelená tráva, jaká v dubnu bývá, a ven si začaly razit cestu květiny. Přemýšlím, jestli mi trvá příliš dlouho vyrovnat se s Zaneovou bolestivou zradou, s faktem, že věděl, že se chce jeho matka pomstít mé rodině, a nechal ji spřádat její choré plány, dokonce i když se do mě zamiloval. Někdy se ptám, jestli mě doopravdy miloval. Nebo jestli to, co jsem cítila já k němu, byla skutečná láska. Protože pokud ano, jsem z toho jen pořádně smutná. Vždycky jsem si myslela, že láska má být čistá a posilující, a ukázalo se, že to, co bylo mezi mnou a Zanem, bylo uvnitř shnilé. Do mých myšlenek pronikne Rollinsův hlas a já se vrátím zpět do reality. Z jeho přehrávače vyhrává Perfect Circle a dveře a podlaha auta jako by vibrovaly zvukem. Slyšela jsi, co jsem říkal? Promiň. Cože? Něco o rádiu? Dostal jsem to stipendium, oznámí mi Rollins vzrušeně. Na KRNK, univerzitní stanici. Chtějí mě v úterý a ve čtvrtek v noci od desíti do dvou. Což je perfektní, protože budu moct Odmlčí se a zadívá se do zpětného zrcátka na Mattie. Vím, čeho se polekal: že málem vyzradil svoje velké tajemství, že se každý večer musí postarat o svou mámu připravit jí jídlo, vykoupat ji, a dokonce uložit do postele. Nemusí se ale stresovat. Zašilhám na zadní sedadlo a Mattie je plně zaujatá svým mobilem. Nejspíš píše textovku Regině, nové holce ve skupině roztleskávaček, s kterou se během posledních měsíců sblížila. Rollins pokračuje: Budu moct o víkendech pořád pracovat v obchodě s deskami. To je super, řeknu. Jo. Začínám dneska večer. Budeš poslouchat, jo? Jasně, přikývnu. Při svém velkém debutu potřebuješ aspoň jednoho posluchače, no ne? Rollins se ke mně natáhne a rozpustile mě šťouchne do ramene. Začnu si to místo masírovat a našpulím rty, předstírám, že to bolelo. Jeho oči se setkají s mýma a já doufám, že navzdory mému žertování ví, že bych pro něj udělala cokoli. Od té doby, co mě na podzim vytáhl z hořícího domu a přiznal, co ke mně cítí, se mezi námi něco rozvíjí. Je to, jako by to nikdo z nás nechtěl blíž zkoumat, aby to náhodou nezničilo naše přátelství. A po pravdě řečeno, po tom, jak skončil můj vztah se Zanem, si nejsem jistá, jestli bych zvládla, kdyby mi zase někdo zlomil srdce. Vjedeme na školní parkoviště a Mattie vyskočí ven, jakmile Rollins vypne motor. Tráví s námi víc času od doby, co její nejlepší kamarádky umřely, ale ve škole je raději s ostatními roztleskávačkami. Po ztrátě dvou členek se ostatní hodně semkly, jako by zoufale hledaly nějakou jistotu. Hodím si batoh přes rameno a jdu za Rollinsem přes parkoviště. Vejdu do školní budovy a ztuhnu. Vypadá to tady úplně jinak, než když jsem včera odcházela. Všude jsou růžové a zlaté fáborky. Naproti hlavnímu vchodu je dlouhý obdélníkový rozkládací stůl. I on je vyzdobený zlatým papírem a růžovými balonky. Nad ním visí cedule s nápisem UŽ JE TO TADY ZASE! ZDE ZAKOUPÍTE LÍSTKY NA ŠKOLNÍ PLES!