OBSAH: EDITORIAL. Vážení a milí čtenáři, po tříměsíční pauze Vás prostřednictvím

OBSAH: EDITORIAL... 3 SLOVO OTCE BISKUPA... 4 INFORMACE A AKTUALITY... 5 BYL JSEM TAKOVÁ BÍLÁ VRÁNA... 6 УГКЦ ТА РПЦ ОБМІНЯЛИСЯ ПОСЛАННЯМИ... 9 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ROTUNDA SV. LONGINA V PRAZE... 10 VZÁCNÁ MILOST... 11 ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH AKTIVITY VE FARNOSTI... 13 NÁVŠTĚVA ISTANBULU... 15 LITURGICKÉ POJMY: EPITRACHIL, NARUKAVNICE, NÁBEDERNÍK... 17 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. BISKUP-MUČEDNÍK TEODOR ROMŽA... 18 ARCIBISKUP ANTONÍN CYRIL STOJAN HORLITEL UNIONISMU... 20 EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, po tříměsíční pauze Vás prostřednictvím našeho časopisu opět chceme informovat o nejnovějším dění v našem Apoštolském exarchátě i za jeho hranicemi. S laskavým svolením redakce bulletinu Jezuité jsme přetiskli rozhovor s o. Janem Palackým, SJ. Tento řeholník, lékař a misionář byl vysvěcen na kněze ve východním ritu v rámci příprav na misii v Rusku. Cesta do Ruska se nakonec neuskutečnila, ale otec Jan mohl hlásat Krista v různých exotických zemích. V průběhu léta jsme si připomenuli významné 60. výročí kněžského svěcení našeho emeritního apoštolského exarchy Mons. Ivana Ljavince. Přinášíme proto stručný přehled jeho dosavadní životní poutě. Pozoruhodný je také životní příběh arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, velkého ctitele cyrilometodějské tradice a zakladatele unionistických sjezdů na Velehradě. Jeho přínos, v minulém století zřejmě ne zcela doceněný, je možné z dnešního hlediska hodnotit především jako důležitý krok nejen k poznávání Východu a Západu, ale také jako hodnotu, na kterou můžeme i my při našem snažení navazovat. Příště se setkáme začátkem listopadu, kdy vyjde poslední letošní číslo. Připomeneme si zároveň jeden rok od doby, kdy časopis Exarchát začal vycházet. Zajímalo by nás, jak hodnotíte jeho přínos, nakolik se úroveň článků změnila a co všechno v něm Vám, čtenářům, schází. Rádi uvítáme i Vaše vlastní zprávy, příspěvky, případně obrázky. Těšíme se na ohlasy!!! Redakce 3

SLOVO OTCE BISKUPA Drazí čtenáři Exarchátu, nikdy není dost doporučujících slov, aby křesťané žili liturgickým životem, který živí a posiluje jejich nadpřirozeného ducha. Naše liturgie je krásná, bohatá, a je potřeba, aby jí lidé i rozuměli. Porozumění nespočívá ve znalosti rubrik, tedy co, kdy a jak se má při liturgii dělat, ale v pochopení významu tohoto konání. V tom nám velmi pomáhá řeč lidu, ale ani ona nestačí, není všelékem, pokud se sami neformujeme asketicky, teologicky a pastoračně, pokud neznáme své vlastní dějiny. Jenom v kontextu této formace se dokáže v harmonii chápat majestátnost, krása a smysl našich obřadů, bez toho, abychom upadali do vnějšího formalizmu. Svatá liturgie je veřejný kult, který náš Vykupitel, jako hlava Církve, vzdává Otci, a kult, který společenství věřících vzdává své Hlavě, a skrze Ní Věčnému Otci. (Pius XII, Mediator Dei) Bůh nepotřebuje tolik obřady jako spíše srdce člověka, který tyto obřady koná. Vnitřní prvek je základním prvkem kultu V opačném případě se náboženství stává formalizmem bez základu a bez obsahu. (Mediator Dei) V každé svaté liturgii se zpřítomňuje oběť na kříži, kde se Ježíš obětoval za nás. Jedna a ta samá je oběť; on sám, který se teď obětuje prostřednictvím služby kněží, se obětoval i tehdy na kříži; odlišný je jenom způsob konání této oběti. (Mediator Dei) Cílem liturgie je tedy oslava Boha, vzdávání díků, náhrada za hříchy, prosba o milost. Tento pohled mění perspektivu našich liturgických aktů. Nejsou samoúčelné, ale jsou z naší strany zaměřeny na vědomé (z celého srdce, duše a mysli) vzdávání chvály Bohu, vzdávání díků, prosby o odpuštění vin a prosby o milosti. Drazí, když už máme konečně schválený i český překlad svaté liturgie, je důležité, abychom se co nejvíce zaměřovali na její obsah a dosahovali z časté aktivní a vědomé účasti na liturgii ten nejpožehnanější účinek. Pozdravuje a žehná + Ladislav 4

INFORMACE A AKTUALITY V měsíci srpnu obdržel Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR oznamovací dopis, ve kterém pražská Apoštolská nunciatura informuje o schválení českého překladu liturgie sv. Jana Zlatoustého. Stalo se tak na základě rozhodnutí Kongregace pro východní církve ve Vatikánu. Děkovný osobní dopis apoštolského exarchy Mons. Ladislava Hučka obdrželi Mons. Štefan Suchý, o. prot. Pavel Vácha, o. Milan Mikolajek a o. Karel Pražák v souvislosti s ukončením jejich aktivní pastorační služby v Apoštolském exarchátu řeckokatolické církve v ČR. Během tradiční cyrilo-metodějské pouti dne 5. července na Velehrad byla opět v bazilice Panny Marie slavena liturgie sv. Jana Zlatoustého, jejímž hlavním celebrantem byl ap. exarcha Ladislav Hučko. Liturgie byla přenášena radiem Proglas. Dne 22. července 2006 přijal v katedrále sv. Klimenta v Praze z rukou otce biskupa Ladislava Hučka kněžské svěcení jáhen Vasyl Gorblyanskyy. V letech 2000-2005 absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Působit bude ve funkci farního vikáře řeckokatolické farnosti v Brně. Mons. Ladislav Hučko zaslal blahopřejný dopis emeritnímu apoštolskému exarchovi Mons. Ivanu Ljavincovi k 60. výročí jeho kněžského svěcení. Dne 30. července 2006 sloužil Mons. Ljavinec u příležitosti tohoto výročí děkovnou sv. liturgii ve svém rodném městě Volovec v chrá-mu Voznesenia Hospodňoho. V červenci byla ukončena první část druhé etapy opravy fasády pražské katedrály sv. Klimenta. V tomto roce bude ještě provedeno zdvojení oken katedrály, závěrečná část rekonstrukce fasády bude pokračovat v roce 2007. Oprava je financována Magistrátem hlavního města Prahy. V kapli Nanebevzetí Panny Marie u hradu Veveří ve farnosti Veverská Bítýška sloužil dne 12. srpna 2006 jako hlavní celebrant o. A. Jiří Pleskač poutní liturgii sv. Jana Zlatoústého. U příležitosti svátku bl. Metoděje Dominika Trčky, CSsR, byla sloužena v chrámě otců redemptoristů v Michalovcích dne 20. srpna 2006 slavnostní liturgie. Hlavní celebrant Mons. L. Hučko v homílii poukázal na Boží lásku jako hlavní zdroj síly všech svatých, kteří svůj život obětovali za víru. V sobotu 26. srpna 2006 vyvrcholily oslavy 10. výročí od založení ostravsko-opavské diecéze. Slavnostní mše sv. se zúčastnil také generální vikář Apoštolského exarchátu Mons. Milan Hanuš. Ostravsko-opavská diecéze je nejmladší z devíti katolických diecézí v ČR. V Jablonném v Podještědí proběhla 26. srpna 2006 pouť řeckokatolíků z liberecké farnosti ke svaté Zdislavě. Slavnostní liturgii sloužil biskupský vikář o. Vasyl Slyvotskyy a liberecký farář o. Ivan Semotjuk. Tradiční poutní slavnost ve východoslovenské Ľutině vyvrcholila 27. srpna 2006 slavnostní svatou liturgií za účasti asi 20 tisíc věřících. Předsedal jí místní (prešovský) biskup Mons. Ján Babjak, spolu s ním sloužil apoš- 5

tolský exarcha v ČR Mons. Ladislav Hučko a pomocný biskup Mons. Ján Eugen Kočiš. U příležitosti 80. výročí darování zázračné ikony Bohorodičky papežem Piem IX. mukačevské eparchii proběhla 28. srpna 2006 slavnost v mukačevské konkatedrále. Svatou liturgii sloužil místní apoštolský administrátor Mons. Milan Šášik, slavnosti se kromě jiných zúčastnil také apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. Dne 3. září 2006 odvysílal Český rozhlas 2 Praha liturgii sv. Jana Zlatoústého. V chrámě sv. Kosmy a Damiána ji sloužil místní kaplan o. Radim Tutr, promluvu měl generální vikář Mons. Milan Hanuš. Ve dnech 11. 15. září 2006 proběhly v premonstrátském opatství v Želivi společné duchovní cvičení exarchátních kněží, exercitátorem byl P. Jaroslav Brož, ThD., S.S.L., odb. asistent na KTF UK v Praze. Viz vyobrazení na obálce. V rámci studijního programu "Univerzita třetího věku" vypisuje Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze na zimní a letní semestr 2006 07 kurz Božské liturgie sv. Jana Zlatoústého. Kurz bude zaměřený na historicko-kritický vývoj liturgie s přihlédnutím k liturgickému prostoru Bližší informace na e-mailové adrese: mrnavek@ktf.cuni.cz. vf BYL JSEM TAKOVÁ BÍLÁ VRÁNA 6 Pražští věřící měli během prázdnin možnost setkat se v našich chrámech při bohoslužbách s o. Janem Palackým. Kdo vlastně je tento na první pohled nenápadný muž? To nám alespoň trochu objasní rozhovor, který jsme s laskavým svolením redakce bulletinu Jezuité převzali: Po misiích na Madagaskaru a v Bolívii se jezuita Jan Palacký chystá už na třetí misii do Albánie. Drobný mužík s pronikavýma očima vypráví o své klikaté cestě s neobvyklou prostotou. Po dvou letech v polském Krakově dostudoval filosofii v italském Gallarate. Během studia teologie na římské Gregoriánské univerzitě bydlel v koleji Rusicum a připravoval se na misii do Ruska. Proto také byl svěcený na kněze ve východním ritu. Nakonec ale vše dopadlo jinak Po svěcení v roce 1971 jsem zůstal ještě rok v Římě. Představení mě chtěli udělat spirituálem v koleji Rusicum. Já jsem se ale na tuto funkci necítil dost připravený. Zažádal jsem o aplikaci do Italské provincie a byl přijat. V Neapoli jsem ještě dva roky studoval a udělal si licenciát z morální teologie. Pak se po domluvě italských provinciálů naskytly dvě možnosti. Tou první bylo jít do Milána k P. Maino. Ten se staral o sklad léků a posí-

lal je do misií. Ale byl už velmi starý a představení potřebovali najít někoho na jeho místo. Druhou možností bylo zůstat v Neapoli a stát se členem nové komunity spojující několik nemocničních kaplanů. Tuto možnost jsem si vybral. Byli jsme čtyři, 2 kamiliáni, 1 diecézní kněz a já. Žili jsme ve velmi chudé čtvrti ve středu Neapole a působili na tamější poliklinice. To už jsi měl vystudovanou medicínu? Ne, ještě ne. Ale tehdy, když jsme se přestěhovali ze staré na novou polikliniku, jsem začal s dovolením českého provinciála P. Šilhana studovat medicínu. Nejprve jsem studoval všeobecné lékařství a po šesti letech ho úspěšně ukončil. Celé to studium medicíny bylo v tzv. olověných letech v Itálii, kdy byl zavražděn Aldo Moro. Ve společnosti se etablovala levice, která neviděla ráda, že jim tam nějaký kněžour studuje na medicíně. Jiní lidé mě naopak velmi podporovali, např. skupina studentů z hnutí Communione e Liberazione. Ti začali už za Pavla VI. jezdit do Polska a měli styky s východními zeměmi, takže pro mě měli pochopení. Ty ses potom dostal na Madagaskar Já jsem si zažádal do misií na Madagaskar už během studií medicíny. Tehdy jsem už byl lékařem, ale pokračoval jsem specializací v pediatrii. Italští představení mě ale nejdříve chtěli poslat do Čadu, pak přemýšleli o dalších dvou místech, ale nakonec sami došli k přesvědčení, že ten první nápad, jít na Madagaskar, byl nejlepší. Tak mě tam poslali. Co jsi tam dělal? Ze začátku jsem se učil jazyk, deset měsíců jsem byl v kurzu malgaštiny a během toho kurzu jsem dostal malárii. Původně jsem měl jít do Tulearu, což je na jihu ostrova. Měl jsem tam zastupovat a pomáhat P. Papovovi, který ještě žije, ale je už velmi starý. Tento kněz ruského původu byl také lékařem a založil tam tři nebo čtyři dispensáře. Dispensář, to je taková malá ambulantní ordinace, kde se pomáhá nemocným, poskytuje se jim základní lékařská a ošetřovatelská pomoc. Já jsem měl být jeho následníkem, ale když jsem dostal dost těžkou malárii a cítil se opravdu zle, tak mě potom nakonec provinciál na Madagaskaru poslal do nemocnice pro malomocné v Marana, kde bylo 200 lůžek. Stal jsem se tam potom ředitelem. Dvakrát týdně jsme tam v ordinaci přijímali lidi z venku k běžným ambulantním ošetřením. Jak dlouho jsi tam působil? Tři roky. Když jsem se vrátil do Itálie, byl jsem poslán na Sicílii do diecézní charity v Katánii, která pomáhala duševně a tělesně postiženým. Tamější lékaři mě zanedlouho poslali do nemocnice pro malomocné, ale tentokrát ne jako lékaře, ale jako pacienta. Podle diagnózy jsem měl tuberkulózní formu malomocenství. Tak jsem byl šest měsíců hospitalizován v Mesině. K ničemu mě pak nechtěli pustit, protože měli k mé nemoci velké předsudky. Tak jsem poprosil provinciála, jestli bych nemohl jet do Fontilles do Španělska, kde jezuité mají nemocnici pro malomocné. Tam mě pak důkladně vyšetřili a došli k závěru, že už malomocenství nemám. Jak ses pak dostal ze Španělska do Bolívie? Nejdříve jsem byl šest měsíců v té nemocnici jako pacient, potom dalších šest měsíců jsem si tam dělal kurz leprologie. Kromě toho jsem odjel do Barcelony, kde jsem pomáhal v dětské nemocnici u milosrdných bratří. Tam jsem potkal jednoho jezuitu, který byl 7

z Bolívie. Tak se nakonec stalo, že mě Italská provincie poslala na misii do Bolívie. Přijel jsem tam 15. března 1989. To bylo právě takové údobí těsně před krachem socializmu v mnoha zemích. Nejprve jsem se ale musel naučit španělsky. Napřed jsem byl v Cochabambě, a pak 15 let v malé vesnici nazývané San Francisco de Mojos. Působil jsem tam jako lékař a kněz. Řadu let jsem tam byl bez nějakého placeného místa, ale potom mi stát dal placené místo, takže jsem byl státní bolivijský lékař zapsaný v Komoře bolivijských lékařů a placený státem. Jezdil jsem očkovat, asistoval jsem u porodů. Jak jsi cestoval? Ze začátku na koni nebo volským potahem a nebo pěšky. Později jsem od americké zdravotnické organizace, která nás podporovala, dostal takovou čtyřkolovou motorku japonské výroby, na které jsem mohl jezdit po těch neudržovaných cestách. To mi umožnilo větší nezávislost. Mohl jsem kdykoli vyrazit do terénu. Očkování jsem často spojoval s místními slavnostmi. Když byl nějaký svátek, na nějaké vesnici, tak jsem tam přijel, nejprve jsem působil jako kněz a pak jsem očkoval. Nejen děti, ale také psy a kočky proti vzteklině. V San Francisco de Mojos jste také měli malou nemocnici Ano. Tam jsme měli ambulantní ordinaci, kde jsme poskytovali první pomoc, a malou nemocnici s pěti lůžky. Asistovali jsme u porodů, provozovali dětské a všeobecné lékařství a očkování. Většinu času jsem pobýval tam, ale musel jsem jezdit i do terénu. Byl jsem tam taková bílá vrána, protože ve třetím světě se často propaguje tzv. regulace porodnosti. Přitom se doporučují antikoncepční prostředky. Používání antikoncepce je ve třetím světě často jednou z podmínek ekonomického vývoje. Když se nepoužívá, tak například USA nedá té zemi ekonomický příspěvek určený nejchudším zemím. Bolívie je druhý nejchudší stát Jižní Ameriky. Já jsem jako alternativu doporučoval odpovědné rodičovství. Jen díky tomu, že jsem zároveň kněz, to uznávali. Kdyby něco takového prosazoval lékař - laik, tak by s tím měl těžké problémy a asi by to neobhájil. Později jsem začal jezdit do Čech a našel si zde laické spolupracovníky. Postupně za mnou do Bolívie přijeli Bohumil Bradáč, Vít Vaďura, Milan Boldi a Luděk Kaluža. Provozovali jste tam také snídaně pro děti Ano, asi uprostřed mého pobytu v Bolívii jsme začali poskytovat na naší stanici snídaně pro děti. Nejprve bylo těch dětí 32. Potom mě napadlo, že bychom si mohli zažádat o plynový sporák, aby to vaření bylo lepší a rychlejší. Požádal jsem o to charitu a nějaká paní, katolička, mi odpověděla, že tu žádost pošle dál a že uvidíme. Žádost se nakonec dostala do prezidentské kanceláře, kde různé sociální projekty podporovala manželka prezidenta Banzera. Dostal jsi něco? Nakonec mi řekli, že plynový sporák nemohou sponzorovat, ale že mi dají něco víc. Místo sporáku jsem nakonec začal dostávat peníze na každý den na snídani pro 50 dětí. Ale peněz bylo tolik, že když jsme udělali nákupy úsporně, tak to mohlo stačit pro 250 dětí. Nakonec jsme si obstarali i sporák, ale ženy, které mi pomáhaly, radši používaly otevřený oheň. Dosud se tam každé ráno vaří. Už ve 4 hodiny ráno přijde několik žen, aby mohly snídani připravit. Každý den přichází asi 250 dětí, což je prakticky celá tamější škola. Jan Regner, SJ 8

УГКЦ ТА РПЦ ОБМІНЯЛИСЯ ПОСЛАННЯМИ, У ЯКИХ АНАЛІЗУЮТЬ ПОДІЇ 60-ЛІТНЬОЇ ДАВНИНИ У четвер, 2 березня 2006 року, під час прес-конференції у конференційному залі Митрополичих палат Святоюрської гори (пл. Святого Юра, 5) Блаженні-ший Любомир, Верховний Архієпископ Києво- Галицький, повідомив журналістів про відзначе-ння 60-ї річниці Львівського псевдособору 1946 року. Відповідаючи на запитання про те, чи зверталися владики УГКЦ до владик Православних Церков щодо річниці Львівського "собору", яким тоталітарна радянська влада обґрунтувала насильницький перехід українських греко-католиків у Православну Церкву Московського Патріархату, що було пов язане з багатьма і жорстокими переслідуваннями тих, котрі цьому від-мовилися підкоритися. Блаженніший Любомир відповів: «Так, ми звернулися до наших співбратів, владик Православних Церков в У- країні та членів Святішого Синоду Московського Патріархату та особисто Патріарха Алєксія ІІ, бо відчували, що це потрібно було зробити. Ми звернулися по-братньому, не судячи їх. Побачимо, якою буде реакція Ми не хочемо ставити їх в незручне становище, щоб вони мусили публічно виправдовувати ті чи інші дії.» При цій нагоді Синод Єпископів Української Греко-Католицької Церкви надіслав Патріарху Московському і всієї Русі Алексію II Послання, в якому висловлює свій жаль з приводу того, що православна Церква ще досі не дистанціювалась від цього псевдособору. Одночасно знову простягає руку прощення та співпраці. У посланні говориться: «Українська Греко-Католицька Церква, яка безмірно постраждала внаслідок Львівського псевдособору, вважає неприпустимим переносити отруйний дух ворожнечі у на-ступні десятиліття. Вона готова працювати задля примирення та взаємного прощення і розуміє, що такі зусилля матимуть успіх лише за умови доброї волі обох сторін.» 10 липня 2006 року Голова Відділу зовнішніх церковних зв'язків Московського Патріархату Митрополит Смоленський і Калінінградський Кіріл надіслав послання Главі УГКЦ Блаженнішому Любомирові у відповідь на лист Синоду Єпископів Української Греко-Католицької Церкви на ім'я Святішого Патріарха Московського і всієї Русі Алексія II. Читаючи вже перший абзац цього документа бачимо, що це не є фактично послання у відповідь, а «ряд принципових зауваг». Але при цьому безумовно, що цей факт не применшує важливого акту спілкування між УГКЦ та РПЦ щодо болючих моментів історичного минулого. З відповіддю Митрополита Кіріла можна ознайомитися за адресою: http://www.ugcc.org.ua/ukr/pressreleases/article;3793/ 9

HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: ROTUNDA SV. LONGINA V PRAZE Románský kostel sv. Longina v ulici Na Rybníčku na pražském Novém Městě patří k nejstarším pražským svatyním. Ze tří kruhových románských kaplí, které se do dneška v Praze dochovaly, je kaple sv. Longina nejstarší a zároveň nejmenší. Tato rotunda vznikla někdy ve 12. století jako farní kostel osady Rybníček. Rotundu nechal pravděpodobně postavit benediktinský Břevnovský klášter, kterému tehdy patřily pozemky ve vsi Rybníček. Kaple byla až do 14. století zasvěcena sv. Štěpánovi. Poté byl na Novém Městě postaven větší farní chrám sv. Štěpána. Když byl ve druhé polovině 14. století dokončen, ztratila kaple svůj dosavadní význam. V té době byla zasvěcena sv. Longinovi. Část ostatků tohoto světce si v roce 1355 z Itálie do Prahy přivezl už jako čerstvě korunovaný římský císař Karel IV. Svatý Longin byl podle apokryfních zdrojů římským vojákem, který patřil k popravčí četě při Ježíšově ukřižování na Golgotě. Podle svědectví svatého Jana Evangelisty probodl již mrtvému Ježíši bok kopím. Golgotské události na něho ale zapůsobily natolik, že uvěřil, že Ježíš Kristus je Syn Boží. Dezertoval z římského vojska a necelých třicet let žil jako poustevník nedaleko kappadocké Cesareje. Tam byl vypátrán a následně popraven. Ke kapli sv. Longina byla v 17. století přistavěna lucerna (věžička), která měla osvětlovat vnitřek. V roce 1783 vstoupilo do platnosti nařízení císaře Josefa II. o zrušení a uzavření všech kaplí, v nichž se nekonaly veřejné bohoslužby. Proto byla rotunda přeměněna ve skladiště kostelního nářadí. V roce 1844 byla obnovena, v letech 1929 1935 pak opravena. Odkryty byly románské sloupy a pilíře lucerny, do zrekonstruované kaple byl znovuumístěn zděný barokní oltář z roku 1762 se skupinou svatého Kříže a svatého Longina. V roce 1998 dal úřad městské části Prahy 2 rotundu sv. Longina zapůjčil Apoštolskému exarchátu řeckokatolické církve v Praze, a to na dobu neurčitou. Exteriér i interiér prošly zdařilou a citlivou opravou, která byla financována z příspěvků městské části Praha 2. Interiér je přizpůsoben ke konání východní liturgie. Uměleckou výzdobu realizoval Zdirad J. K. Čech. Rotunda je využívána k přiležitostným bohoslužbám a pobožnostem pro malá společenství. vf 10

VZÁCNÁ MILOST První pražský exarcha o. Ivan Ljavinec oslavil v neděli 30. července 2006 vzácné jubileum. Ve svém rodném městečku Volovec děkoval za 60 let činnosti na vinici Páně. Když se kněz dožije tak vzácného jubilea, 60. výročí kněžského svěcení, je to v jeho životě mimořádná událost. Za kulatým výročím o. Ljavince je dlouhá životní pouť plná mnohých událostí, radostí, mnohých bolestí, překvapení, ale hlavně vzácných lidí, které mu Pán poslal, aby obohatili jeho život. Byli to vzácní lidé, věrni Církvi, zbožní, dobrotiví, se srdcem plným lásky. Vstoupili do života o. Ivana, aby mu byli příkladem, inspirovali ho svým životem, pomáhali mu a umožnili vidět do hloubky věcí a událostí. Na začátku jeho kněžského působení stál mimořádný člověk biskup Pavel Peter Gojdič, OSBM. Z jeho rukou přijal dne 28. července 1946 kněžské svěcení v Katedrálním chrámu sv. Jana Křtitele v Prešově. V jeho bezprostřední blízkosti strávil pak delší čas, protože pracoval jako jeho tajemník. Významná osobnost biskupa Gojdiče zůstala pro o. Ivana po celý život jedinečným vzorem. Kolik různých činností vykonával o. Ljavinec během svého kněžského života? V letech 1947 1950 byl spirituálem v prešovském semináři, katechetou a ředitelem juvenátu, učitelem latiny na gymnáziu, redigoval časopis Blahovistnik. Spolu s biskupem Vasilem Hopkem další významnou a vzácnou osobností se věnoval dětské příloze Zorja. 50. léta přinesla pronásledování církve i kněží vězení, výslechy, soudní procesy, zákaz pobytu v prešovském a košickém kraji. Strach si nenašel místo v srdci o. Ivana a přesto, že byl mimo pastoraci, tajně vykonával funkci generálního vikáře. Bůh byl jeho nadějí a posilou po celá dlouhá léta pronásledování. 11

V roce 1968 se v Praze aktivně zapojil do procesu obnovení Církve. Měl štěstí spolupracoval s kardinálem Františkem Tomáškem, člověkem, který měl velké pochopení, ochotu a srdce pro řeckokatolíky. Zbožný a laskavý kardinál byl velkorysý a velmi štědrý k východním bratrům a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby pomohl při obnově této Církve. O. Ivan na něho s láskou vzpomíná. Chrám sv. Klimenta v Praze se opět stal významným centrem řeckokatolíků přicházejících ze všech koutů světa. V nároč-ných podmínkách ateizované společnosti se nenechal odradit a pracuje ze všech sil. 15. března 1996 v roce 50. výročí kněžského svěcení ho Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem akalissenským a prvním exarchou pro katolíky byzantského obřadu žijící v České republice. V Božích plánech jsou životní události propojené neuvěřitelným způsobem, z lidského pohledu těžko pochopitelným. Bohatý život o. Ljavince byl přes mnohé těžkosti, problémy, překážky, nepochopení, lidské chyby i občasné prohry Biskupský erb vladyky Ivana vždy plný víry a naděje ve Všemohoucího. Proto 30. července 2006 přijel do rodného Volovce, aby tady v chrámě před oltářem děkoval Bohu za všechno a aby jeho srdce mohlo zpívat Bohu píseň Blahoslovi, duše moja, Hospoda. Kéž mu laskavý a dobrotivý Bůh dá hojnost milostí a darů Ducha Svatého, naději, zdraví a radost, kéž ho nebeská Matka i nadále ochraňuje a pomáhá mu. V modlitbách o to prosí Boha všichni ti, kteří ho mají rádi. Mária Pešeková Ìíwãàÿ è áëàãàÿ ëýòà, âëàäûêî! 12

ŘECKOKATOLÍCI V JIŽNÍCH ČECHÁCH AKTIVITY VE FARNOSTI ČESKÉ BUDĚJOVICE V minulém čísle jsme uveřejnili první část příspěvku o. Ruslana Zassiedka, správce farnosti v Českých Budějovicích, na téma Postavení cizinců v České republice. O jejich konkrétní situaci na jihu Čech informujeme v dnešní, závěrečné části příspěvku. CÍCH PASTORAČNÍ ÚSILÍ A AKTIVITA VĚŘÍ- Českobudějovická farnost se rozprostírá na území celých jižních Čech. Jsem jediný řeckokatolický duchovní na tomto území. Momentálně zde máme jednu farnost, která má dvě filiálky. Bohoslužby se konají v Českých Budějovicích (kaple Smrtelných úzkostí Páně vzadu za katedrálou), v Kaplici a ve Strakonicích. Bohoslužby jsou slouženy ve staroslověnštině, texty Písma a kázání jsou pak přednášeny v jazyce, který je blízký většině přítomných, tedy v ukrajinštině nebo češtině. Hlavní pastorační úsilí směřujeme na České Budějovice a Kaplice. Aktivity, které jsem schopen věřícím nabídnout, stojí a padají na životních podmínkách adresátů. Katastrofický nedostatek osobního volna omezuje aktivity naší farnosti na víkendy a přes týden na večerní hodiny. Nedělní bohoslužby v Budějovicích navštěvuje kolem čtyřiceti stálých farníků. Pro ně rovněž v neděli organizujeme Křesťanské nedělní školy, které se uskutečňují po bohoslužbách. Zde má člověk možnost zažít společenství, setkat se s knězem, být přítomen vyučování katechizmu a pak se také účastnit následné diskuse. Naši věřící si zaslouží pochvalu za bohatou účast na těchto setkáních. Často se stává, že je přítomna třetina až polovina lidí, kteří navštívili bohoslužbu. Ve spolupráci s Diecézní charitou České Budějovice také nabízíme možnost sportování v odpoledních hodinách, účast na kulturních a společenských akcích. Podařilo se nám zorganizovat pouť na Lomec, celodenní výlet do Prahy, účastníme se výstav a koncertů s tematikou reprezentace různých kultur, jako je slovenská, uzbecká, moldavská, ukrajinská. Již druhým rokem také probíhá kurz českého jazyka pro cizince (účastníky jsou nejen naši farníci). Úcta k různým kulturám a integrace cizinců do české společnosti jsou důležitými aspekty naší práce. Další věc, která se nám osvědčuje, je katecheze dospělých a pastorační návštěvy rodin. Výuka katechizmu je pro střední věkovou kategorii důležitým prvkem v duchovním rozvoji, protože právě tato generace povětšinou nebyla nábožensky vzdělávána. Obzvláště nás těší zájem konkrétních lidí nebo i celých rodin. Nepříznivá osobní situace a osamění v cizí zemi způsobují větší otevřenost lidí pro duchovní rozhovory, kterých je potom celá řada. Pastorační úsilí samozřejmě předpokládá svátostné působení. Jelikož jsou našimi farníky zejména lidé v produktivním věku, specifikou je omezený počet sňatků a pohřbů. Osoby, které chtějí přijmout svátost manželství, odjíždějí většinou za tímto účelem na Ukrajinu, kde mají rodinné zázemí a příbuzenstvo, osoby starší zase většinou zakončí svůj pracovní pobyt zde před dosažením stáří. Udílení jiných svátostí je obdobné jako u našich západních bratrů. Specifikum asi tvoří přijetí svátosti pokání a eucharistie, které je spojené se skutečností, že lidé jsou ve svých domovských farnostech zvyklí přistupovat 13

k těmto svátostem zdrženlivě a s bázní, uvědomujíce si svoji nepatrnost. Proto se v těchto záležitostech spíše snažíme povzbuzovat lidi k častějšímu využívání těchto svátostí. Aby představa o pastoračním úsilí naší církve byla úplná, je potřeba se zmínit o velké úloze manželek řeckokatolických duchovních. Řeckokatoličtí kněží se mohou (ale nemusejí) ženit. Já jsem ženatý a musím podotknout, že velkou a potřebnou část práce odvádí právě má manželka. Její důležitou funkcí je např. vedení liturgického zpěvu (což v našem obřadě, ve kterém jsou všechny bohoslužby zpívané, hraje podstatnou roli), sekundární výpomoc při organizaci chodu farnosti a některé eticko-duchovní rozhovory s ženskou částí naší farnosti. 14 VZTAHY MEZI ŘECKOKATOLICKOU A ŘÍMSKOKATOLICKOU CÍRKVÍ Život našeho farního společenství souvisí také se vztahem mezi naší a římskokatolickou církví. Naše vztahy jsou nanejvýš dobré. Řeckokatolická církev zde nevlastní žádný majetek, ale přesto v tomto kraji máme možnost využívat kostely a kapličky, také farní budovu, a to za velmi dobrých podmínek. Řeckokatolického duchovního západní kněží přijímají jako sobě rovného spolubratra. EKUMENICKÝ RÁZ PASTORACE Naše bohoslužby často navštěvují i lidé, kteří se hlásí k pravoslavné církvi. Navštíví nás a jelikož bohoslužby a disciplína jsou téměř totožné, zůstávají v našem společenství, využívají tím duchovního dobra naší církve a jsou přijati jako bratři. Bez myšlenky na proselytismus jsme ochotni jim posloužit i vyučováním, společenstvím, podporou a občas také i svátostmi, které jsou povolené kanonickým právem. Myslím, že v těchto setkáváních se rodí hluboká úcta jedněch k druhým, vzájemné sbližování, což může v budoucnu přinést i plody jednoty všech křesťanů. Přicházíme do styku také s muslimy, původem z bývalých asijských republik Sovětského svazu. Umožňuje nám to společná minulost a znalost ruštiny a z jejich strany otevřenost pro hlubší hledání odpovědí na důležité životní otázky. Bývají to dosti zajímavé diskuse. HODNOTY, KTERÉ MOHOU PŘINÉST ŘECKOKATOLIČTÍ VĚŘÍCÍ Všeobecně můžeme říci, že lidé z Východu jsou více ekleziálněji založení, mají důvěru v hierarchicky uspořádanou církev. Možná ne vždycky je jejich víra všestranně uvědomělá a explicitně vyjádřená ve svých vnějších formách, přesto je to materiál ke zpracování. Nuzná situace, ve které se někteří naši věřící nacházejí, a možnost osobního kontaktu s knězem má často za následek uvědomělost a ochotu k účasti na životě církve. Důležitou hodnotou, na kterou svým životem ukazují a která zároveň momentálně české společnosti chybí, je hodnota rodinného života. Pracují zde proto, aby materiálně zajistili své rodiny, aby svým dětem poskytli možnost vysokoškolského vzdělání. Obětují se pro to, že ve svých dětech vidí budoucnost. Tato budoucnost má pro ně konkrétní tvář tvář osoby, která jim byla Bohem svěřena a za kterou mají zodpovědnost. Další cennou hodnotou je pracovitost. Lidé z Ukrajiny sem přicházejí zejména proto, aby pracovali. Nechtějí krást, neprodávají drogy, nevyužívají sociální systém, aby žili z dávek, ale přicházejí sem, aby svou těžkou a poctivou prací zajistili svůj příjem. Ruslan Zassiedko

NÁVŠTĚVA ISTANBULU Ve dnech 24. 28. července jsem na pozvání sekretáře Turecké biskupské konference navštívil Istanbul. Je to město, které se nachází zčásti v Evropě a zčásti v Asii. V současnosti má asi 17 miliónů obyvatel. Známé je velmi bohatou a pohnutou historií. Kdysi vzkvétající administrativní, duchovní a kulturní středisko východních křesťanů je dnes prakticky úplně islámské město, ve kterém je možné najít už jenom malinké zbytky postupně pod váhou islámu mizejícího křesťanství. Je to smutný pohled, ale je historickým výsledkem nejednoty těch, kteří se měli opírat především o Boha a ne o svoji moc a vliv. Místem nejhlubšího zamyšlení a pohnutí byl chrám Hagia Sofia, kdysi největší chrám křesťanství, po několik století sloužící jako mešita a dnes zredukovaný na museum. Na tomto místě se kdysi konaly slavné koncily, probíhaly vášnivé teologické diskuse, slavila se jedna z nejvelkolepěj-ších liturgií. Všechno je relativní, všechno jednou pomine. Zůstává jenom to, co je podstatné, co bylo zaseto do lidských srdcí, co rez a mol neničí. Na to jsem myslel, když jsem obcházel tato kdysi tak věhlasná místa. Na druhé straně jsem s obdivem a uznáním a musím se přiznat i s určitou závistí sledoval, jak je to město plné dětí, jak vřelý je vztah Turků ke svému potomstvu, jak jim na něm záleží. To je v naší sekularizované Evropě již velmi zřídkavé. Na konci měsíce listopadu letošního roku se chystá navštívit tato místa Svatý otec Benedikt XVI. Jistě je to proto, že mu leží na srdci osud toho malého stádečka křesťanů, kteří tam ještě vydrželi a chce je povzbudit i posílit ve víře. Modlil jsem se, aby tato návštěva byla novým začátkem pro život křesťanů v tomto městě. + Ladislav Hučko apoštolský exarcha NĚCO Z HISTORIE Poprvé se stal Istanbul významným městem až ve 4. století po Kristu za vlády císaře Konstantina, od něhož dostal i svoje jméno Konstantinopol. Po rozpadu Římské říše se Konstantinopol (tehdy ještě Byzantion) stal hlavním městem Východořímské říše a centrem východní Církve. Město se začalo bouřlivě rozvíjet. Poloostrov, z jedné strany omývaný vodami Bosporu a z druhé strany záto- Hagia Sofia - exteriér 15

kou Zlatý roh (turecky Hali), která vbíhá do evropské části pevniny, je ideálním městem pro osídlení. Přirozená hradba vod ze všech stran, kromě severozápadu, chránila v průběhu mnohých válek bohatství a blahobyt města. Když v 5. století postavil císař Justinián Chrám Boží moudrosti Hagia Sofia, stal se největším kostelem v celém tehdy známém světě. Sám Justinián prý v průběhu slavnosti vysvěcení chrámu zvolal: Šalamoune, překonal jsem tě! čímž narážel na to, že Hagia Sofia byla větší a krásnější než jeruzalémský chrám: výška kopule je 55,6 a průměr 31 metrů, šířka vnitřního pro-storu hlavní lodi měří 81,8 a délka 38,7 metrů. V chrámě se nachází množství vzácných mozaik z 9. až 11. století, klenbu podpírají kromě čtyřech hlavních mohutných pilířů i sloupy dovezené z chrámu v Baalbeku v Libanonu a z Artemidina chrámu v Efezu. Samotný chrám byl Hagia Sofia - interiér v průběhu své pohnuté historie mnohokrát poškozený, opravovaný a přestavovaný. Už několik let po jeho dokončení se vážně poškodila a zčásti i zhroutila odvážná kopule, která byla v těch časech neslýchaným architektonickým počinem; vzápětí ji opravili, zpevnili a dokonce i o několik metrů zvedli a rozšířili. V roce 1453, když osmanští Turci dobyli Cařihrad, vjel osobně sultán Mehmed II. Fátih, neboli Dobyvatel, na bílém koni do chrámu a změnil ho na mešitu. K chrámu dal přistavět čtyři minarety a celý komplex staveb, ve kterých se nacházely školy Koránu, koupele (hamam), vývařovny pro chudobné a mauzolea. Turci i přes Prorokův zákaz zobrazovat lidské bytosti vzácné fresky v chrámě nezničili, jen je zatřeli bílým vápnem. Později v 19. století dostali němečtí archeologové a historici povolení fresky odkrýt, prozkoumat a znovu zatřít. Definitivního odhalení se tyto skvosty dočkaly až ve 20. a 30. letech 20. století, když přestali Hagiu Sofiu používat jako mešitu a chrám oficiálně vyhlásili za Národní turecké muzeum. Všude je plno dětí. 16

LITURGICKÉ POJMY: EPITRACHIL, NARUKAVNICE, NÁBEDERNÍK Epitrachil je bohoslužebná část oděvu kněze a biskupa. Vyvinul se z oděvu, který jako ozdobu nosily řecké a římské ženy. Římští císaři zas tento oděv dávali jiným jako odměnu za prokázané služby (císař Konstantin Veliký dal epitrachil jeruzalémskému biskupovi Makariovi). Byl také od dávných dob znakem důstojnosti a moci. Epitrachil (v západní katolické církvi nazývaný štola) přikrýval kdysi celou postavu. V době, kdy se začal užívat také stichar (dlouhé bílé roucho, které dnes přikrývá celou postavu) se epitrachil zúžil pouze na tenčí pás. Byl ozdoben zlatou nití a kněz si ho dával na šíji. V roli kněžské hodnosti zůstala στολή v církvi dodnes. Kromě výjimečných případů smrti by se žádná kněžská služba neměla konat bez odznaku moci a hodnosti kněze - epitrachilu. Starší forma epitrachilu byla na jakési zapínání. Nebyl to jeden celek, jak jej známe dnes. Na každé straně jsou našity tři křížky, které připomínají třikrát svatý - hagios. Epitrachil znamená milost, kterou dostal od Boha Áron, znamená tedy sílu, kterou dostává kněz od Boha k vykonávání svého úřadu. Nejstarší zmínka o epitrachilu je ze synody v Laodycei ve 4. století, podle které kněz bez epitrachilu nesmí vykonávat ani jednu svou službu. Jen v epitrachilu vykonává kněz následující bohoslužby: každodenní večerní pobožnost, půlnoční pobožnost polunoščnicu, časy bez čtení Evangelia a různé služby vykonávané v domech (ne v chrámech). I když je epitrachil znakem kněžské hodnosti a moci, jako takový se objevuje až ve 4. století. Narukavnice jsou částí oděvu kněze, která připomíná, že i on je Božím stvořením. Je proto povinen spoléhat nejen na své vlastní síly, ale také na sílu a pomoc Boží. Narukavnice symbolicky připomínají provazy, kterými měl Ježíš Kristus svázané ruce. Nábederník je čtyřúhelníkový kus liturgického oděvu. Pověsí se na pás, kterým je kněz opásán. Dává vyniknout myšlence Evangelia - slovo Boží je duchovní zbraň, meč. Tuto duchovní zbraň je povinen vlastnit každý kněz a biskup. Vyvinul se z látky na utírání rukou. Tuto látku kněz používal po mytí rukou na liturgii. Nábederník nosí biskupové a vyznamenaní kněží. zpracováno podle: Vojtech Boháč, Liturgika II. 17

ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. BISKUP-MUČEDNÍK TEODOR ROMŽA Mezi novodobé vyznavače víry patří nepochybně osobnost řeckokatolického mukačevského biskupa Teodora Romži. Stal se mučedníkem pro jednotu církve. Teodor Romža se narodil 14. dubna 1911 ve vesnici Naďbočko, v okrese Rachov na Podkarpatské Ukrajině. Dnes se vesnice jmenuje Velikij Byčkov a spadá do Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Pocházel z chudých poměrů a jeho rodina tak sdílela osud mnoha jiných rodin v té době. Avšak jeho rodiče Pavel a Maria vedli své děti k hluboké zbožnosti. 18 V Chustu navštěvoval gymnázium, které ukončil v roce 1930 s vyznamenáním. Poté se rozhodl stát se knězem. Tehdejší mukačevský biskup poslal nadějného a talentovaného studenta na studia teologie do Říma. Tam začal studovat v kolegiu Germanicum-Hungaricum a pak roku 1934 přešel do Russica. Po ukončení studií a získání licenciátu teologie na Gregoriánské univerzitě byl 25. prosince 1936 v chrámu sv. Antonína v Římě vysvěcen na kněze. Jeho mottem se stala slova 116. Žalmu: Pane, jsem tvůj sluha a syn tvé služebnice. Po absolvování povinné vojenské služby na důstojnické škole v Praze se Romža stal administrátorem farností Berezov a Nižnyj Bystryj v chustském okrese, kde se setkal nejenom s velkou náboženskou, ale také sociální bídou. I když stále toužil pokračovat v dalším studiu v Římě, mukačevský biskup Alexander Stojka ho jmenoval spirituálem v kněžském semináři v Užhorodě a zároveň profesorem filozofie. Bohoslovce vedl podle vlastního příkladu ke skromnosti a přesnosti. Zároveň se snažil vychovat nejen kněze svatého života, ale také vědecky dobře připravené, v předtuše těžkého zápasu s ateizmem, který přicházel z Východu. V těžkých a pohnutých časech války a v dobách neustále se měnící politické situace v roce 1943 náhle umírá biskup-ordinář Alexander Stojka. Poté, co byla mukačevská eparchie krátce spravována biskupem hajdudorošské eparchie Mikulášem Dudášem, OSBM, který ovšem kvůli válečným událostem nemohl

eparchii spravovat, byl jmenován biskupem právě Teodor Romža. Jeho chirotonie se uskutečnila 24. září 1944 v katedrálním chrámu v Užhorodě. Mottem mukačevského pomocného biskupa a titulárního biskupa appijského Teodora byla slova 18. Žalmu: Miluji Tě Pane, moje sílo; Pane oporo moje, útočiště moje, osvoboditeli můj. Ve velmi těžké a vyhrocené společensko-politické situaci navštěvuje biskup Romža jednotlivé farnosti, povzbuzuje kněze a věřící. Útoky ze strany vlády, která nabírá jednoznačně sovětský styl, začínají být častější a ostřejší; dochází k zastrašování a zatýkání kněží. Zároveň ustavuje Synoda Ruské pravoslavné církve v Mukačevě pravoslavného biskupa. Přesto však přichází 28. srpna 1946 na svátek Zesnutí přesvaté Bohorodičky do mukačevského kláštera víc než 50 000 věřících, kteří neberou ohled na pronásledování ze strany vlády a veřejně vyznávají svou víru a jednotu s Římem. Komunistická vláda viděla neohrožený postoj biskupa Teodora Romži, který všemi silami bránil svou církev a věřící, a proto se ho rozhodla fyzicky zlikvidovat. Stalo se tak při jeho návštěvě ve vesnici Lávky, filiálky farnosti Lochovo v okrese Mukačevo, kam byl pozván na slavnost vysvěcení chrámu. Dne 27. října 1947 narazilo při zpáteční cestě vojenské nákladní auto do povozu, který vezl biskupa s doprovodem. Po nárazu začali útočníci tlouct biskupa a jeho doprovod železnými tyčemi a palicemi a jen náhlý a neočekávaný příjezd poštovní dodávky zabránil atentátníkům v tom, aby své oběti zabili na místě. Poštovní dodávka odvezla zraněné hned do nemocnice v Užhorodě. Biskup Teodor Romža byl těžce zraněný, obzvlášť četná byla poranění na hlavě, jeho tělo bylo poseto modřinami a ranami. O zraněného biskupa se starala zdravotní sestra Teofila, OSBM, ale na chirurgické oddělení byla přijata i nová ošetřovatelka jménem Odarka, která slídila, kdo otce biskupa navštěvuje atd. Biskupův zdravotní stav se začal zlepšovat a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl zhoršit. Avšak v noci na 1. listopad 1947 život otce biskupa Romži náhle vyhasl. Na základě dnes už známých historických faktů se ví, že byl otráven již zmíněnou sestrou Odarkou, kterou do nemocnice nasadila sovětská NKVD. Dne 4. listopadu 1947 se uskutečnil v Užhorodě pohřeb biskupa Teodora Romži. Jeho tělo bylo uloženo v kryptě pod katedrálou. Právě jeho mučednická smrt a mravně bezúhonný život se staly předpokladem pro to, aby, jak prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. v únoru 1995, byl zahájen a zdárně ukončen proces jeho blahořečení. O několik let později, při své návštěvě Ukrajiny ve dnech 23. až 27. června 2001, prohlásil Svatý otec Teodora Romžu za blahoslaveného! ThDr. Peter Šturák, PhD. 19

ARCIBISKUP ANTONÍN CYRIL STOJAN HORLITEL UNIONISMU K dvěma nejvýznamnějším poutním místům olomoucké arcidiecéze, Velehradu a svatému Hostýnu, patří také neodmyslitelně církevní osobnosti, jež mají největší zásluhu na tom, že se jedná o místa známá a každoročně hojně navštěvovaná. K těmto osobnostem patřil také olomoucký arcibiskup ThDr. Antonín Cyril Stojan (*1851 1923), jemuž bývá přisuzována největší zásluha na rozvoji cyrilometodějského unionismu, který znamenal tak mnoho pro vzájemné poznávání západních a východních křesťanů. 20 Připomeňme, že snahy po sjednocení řecké (východní) a římské (západní) církve neustávaly od velkého schizmatu v roce 1054. V roce 1274 svolal papež Řehoř X. druhý lyonský koncil, který Katolická církev uznává za ekumenický. Papež se pokoušel u- končit tehdy již dvousetleté schizma, a proto vyslal delegaci k byzantskému císaři Michaelu Palaiologovi. Konstantinopolský patriarcha Germanos spolu s dalšími vysokými představiteli přijeli do Lyonu s císařovým listem. Zástupci Východu i Západu pak slavili společně s papežem eucharistickou bohoslužbu, při níž Byzantinci zpívali nicejskokonstantinopolské vyznání i s filioque, které dokonce třikrát zopakovali. Koncil v otázce smíření obou částí církve uspěl, avšak tato unie neměla dlouhého trvání. Florentská unie z roku 1439 představuje další snahu o sjednocení byzantské ortodoxní církve s římskou latinskou církví. Realizovala se však, mj. i kvůli odporu Moskvy, jenom částečně. Platila pouze v těch oblastech, jež byly pod správou litevského knížectví (Kyjev, Halič). Další unie zvaná brest-litevská z roku 1596 byla uvedena do života opět pouze na té části Ukrajiny, která v té době patřila do Polsko-litevského státu, a na Rusko se nevztahovala. V pořadí čtvrtá, Užhorodská unie z roku 1646, uzavřená mezi východními duchovními a Svatým stolcem, se týkala jen území dnešního východního Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a severovýchodního Maďarska. Antonín Cyril Stojan se narodil 22. května 1851 v obci Beňov u Přerova. Po skončení obecné školy a gymnázia studoval teologii na uni-

verzitě v Olomouci (obnovené v roce 1835). Mezi bohoslovci na fakultě byl stále cítit duch bývalého nejvýznamnějšího představitele českého národního obrození, zakladatele slavistiky Josefa Dobrovského, jenž byl v letech 1787 1790 rektorem generálního semináře, předchůdce teologické fakulty. Po skončení teologických studií ho v roce 1875 vysvětil na kněze olomoucký arcibiskup F. Fürstenberg. Svou první mši sloužil A. C. Stojan na Velehradě. V letech 1876 1887 působil jako kaplan ve farnostech Štíty (tehdy Schilberg) a Příbor. V období 1888 1908 spravoval farnost v Dražovcích u Vyškova. V roce 1889 se stal Stojan poslancem Říšské rady ve Vídni za českou národně katolickou stranu a současně byl i členem revolučního Národního shromáždění. V roce 1900 oslavil tento muž svaté paměti a překypující dobrotou, jak ho nazval český katolický historik B. Smékal, 25 let kněžské činnosti. Dobový tisk A. C. Stojana popisoval jako miláčka lidu vynikajícího štědrostí a obětavostí, kněze Kristova, jenž porozuměl svému poslání. Obzvlášť se vyzdvihuje jeho mimořádná starost o Velehrad a svatý Hostýn. První unionistický sjezd svolal A. C. Stojan na Velehrad na 24. 27. července 1907. Další dva se konaly v letech 1909 a 1911. V letech 1908 1917 byl A. C. Stojan proboštem v Kroměříži. V roce 1910 založil Velehradskou akademii (Academia Velehradensis) vědeckou společnost pro studium východní řecko-slovanské církve. Tehož roku založil misijní pobožný spolek k rozšiřování katolické víry mezi Slovany nazvaný Apoštolát svatých Cyrila a Metoděje pod ochranou blahoslavené Panny Marie a začal vydávat stejnojmenný časopis. Členský lístek Apoštolátu Dobrosrdečnou a veselou povahu Mons. Stojana dobře vystihuje např. jeden výrok z jeho referátu O idei cyrillomethodějské proneseném v rámci V. všeobecného sjezdu katolíků českoslovanských v Hradci Králové roku 1910: Každý spoluúd»apoštolátu«pomodlí se každodenně jednou»otčenáš«a»zdrávas Maria«s přídavkem:»svatá 21

Panno Maria, sv. Cyrille a Methoději, orodujte za nás!«a přispívá měsíčně nejméně 2 haléři čili ročně 24 haléři. Kdo jen peněžitou podporou aneb jen modlitbou»apoštolátu«slouží, jest dobrodincem spolkovým. Já jako samozvaný velkopoenitentiář mohu osvobozovati ty, kdož nemají pokdy na modlení, od modlitby a chudé od příspěvků. Za mimořádně záslužný a šlechetný čin je třeba označit Stojanův Ústřední seminář pro uprchlé řeckokatolické bohoslovce z Haliče v dobách první světové války (1915). V roce 1916 založil Stojan na Velehradě Cyrilometodějský misijní ú- stav. V letech 1917 1921 byl Stojan sídelním kanovníkem v Olomouci. V roce 1918 se stal poslancem Národního shromáždění a v roce 1920 senátorem. 11. ledna 1921 jmenoval papež Benedikt XV. A. C. Stojana olomouckým arcibiskupem a moravským metropolitou. 3. dubna 1921 vysvětil papežský nuncius v Praze Klement Micara A. C. Stojana za biskupa. Spousvětiteli byli nitranský biskup Karol Kmeťko a olomoucký světící biskup Karel Wisnar. 13. května 1922 posvětil arcibiskup Stojan základní kámen exercičního domu Stojanov. 11. května 1923 postihla arcibiskupa mozková mrtvice, na jejíž následky 29. září 1923 ve své rezidenci zemřel. Pochován byl 3. října 1923 v královské kapli na Velehradě. Arcibiskup Stojan je autorem dvou krásných knih: Poutní kniha velehradská a svatohostýnská z roku 1900 a Čechové a snahy unionistické z roku 1913. Především jeho zásluhou se stalo z Velehradu unionistické středisko známé na celém světě. Už v roce 1948 zahájil olomoucký arcibiskup Karel Josef Matocha přípravné práce ke Stojanově blahořečení. Beatifikační proces byl zahájen 14. července 1965 zasedáním první vyšetřovací komise. 10. října 1985 byl diecézní beatifikační proces ukončený a 25. srpna 1987 proběhl odevzdávací akt diecézního beatifikačního procesu Kongregaci pro svatořečení v Římě. redakce Foto na str.1: opatský chrám Panny Marie Narození v Želivi, str. 2: novokněz o. Vasyl Gorblyanskyy, str. 23: vladyka Ladislav s exarchátními kněžími v Želivi, str. 24: strom EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: exarchat@exarchat.cz. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8. 22