Sovětská vláda V. I. Lenina schválila přesun tří divizí Československého armádního sboru po transsibiřské magistrále v březnu 1918. Více než 42.000 vojáků a propuštěných zajatců se smělo v 63 vlakových soupravách (ešalonech) přemístit do Vladivostoku a z něj pokračovat na lodích do západní Evropy. Podle následné tzv. penzské dohody museli legionáři dodatečně odevzdat všechny těžké zbraně, a dokonce i velkou část pušek. Avšak krátce poté, co v dubnu dorazily první dva pluky do Vladivostoku, se situace opět vyhrotila a další přesun se téměř zastavil. Na magistrále se množily incidenty. Podle podmínek brest-litevského míru Sověti museli urychleně propustit všechny německé a rakousko-uherské zajatce. Ti směřovali ve vlakových soupravách ze Sibiře v přesně opačném směru než Čechoslováci. Vzhledem k tomu, že magistrála byla na většině úseků pouze jednokolejná, musely československé ešalony často celé dny stát ve stanicích vzdálených daleko od sebe a zde je míjely protijedoucí vlaky s propuštěnými zajatci. Ešalony uvízly roztroušeny podél celé magistrály od Penzy až po Vladivostok. Mezi vojáky se rozšířila zpráva, že Sověti (a dokonce i Francouzi) navrhují československý sbor rozdělit a jeho část evakuovat do Francie přes severoruský Archangelsk. To vyvolalo obavy z dalšího rozmělnění vojenského síly československé jednotky. Tato síla jim přitom jako jediná garantovala respekt před Sověty. Informaci provázela také fáma, že z Archangelsku prý budou namísto do Francie vydáni do Německa a tam všichni postříleni. Ve sboru rostlo odhodlání pokračovat v cestě po železnici východním směrem za jakoukoliv cenu. Sílila nedůvěra i vůči Odbočce NRČ na Rusi, zvláště poté, co vyšlo najevo, že o plánech na rozdělení sboru členové odbočky skutečně jednali se Sověty i Francouzi. To ovšem v legiích nikdo netušil, že sovětský komisař vojenství Trockij se tehdy zabýval i myšlenkou celou evakuaci do Francie zastavit a všechny Čechoslováky začlenit do sestavy podpůrných sborů vlastní Rudé armády. V dubnu 1918 se mezi československými vojáky v Penze a Samaře opět objevili komunističtí agitátoři bývalí členové sboru. V Samaře agitoval i pozdější významný český spisovatel Jaroslav Hašek, v Penze velitel československé Rudé gardy Jaroslav Štrombach. Dne 14. května 1918 do událostí nečekaně vstoupil tzv. čeljabinský incident. Došlo k němu na tamním nádraží. Z projíždějícího vlaku s propuštěnými maďarskými zajatci vylétl kovový Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železnici, budiž na místě zastřelen. Každý ešalon, ve kterém se ukáže třeba jen jeden ozbrojenec, budiž vyhozen z vozů a zavřen do tábora zajatců. L. D. Trockij v tajném telegramu, který však Čechoslováci po 21. květnu 1918 zachytili. Nádraží v Čeljabinsku několik dní před incidentem 14. května 1918, který změnil vyjednanou evakuaci v otevřený boj o magistrálu s bolševiky. Zadní voj deseti ešalonů pod velením poručíka Stanislava Čečka se 29. května 1918 v jihoruské Penze zmocnil plně vyzbrojeného sovětského vlaku a pobil nejméně dvě stovky bolševiků. Také jim ukořistil jejich rudý prapor (na snímku). předmět, zřejmě matice nebo šroub od železničního pražce, který těžce zranil jednoho československého vojáka. Legionáři vlak zastavili a údajného viníka zlynčovali. Ruská ozbrojená hlídka vyslaná místním sovětem deset Čechoslováků 176 ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Sibiřská anabáze (1918 1920) 177
Provizně obrněný československý vlak, který 4. června zaujal obranou pozici u obce Marijanovka poblíž Omsku, kde o týden dříve došlo k prvnímu vážnému střetu mezi legionáři a bolševiky. na místě zatkla a uvěznila. To vyvolalo mezi legionáři bouři. Vojáci z 3. a 6. střeleckého pluku obsadili město a rozehnali tamní úřady. Právě do Čeljabinsku byla na 20. května svolána porada delegátů připravovaného sjezdu československých vojenských zástupců v Rusku. Ve zjitřené atmosféře se na ní sešli představitelé dvou československých divizí, odbočky NRČ a neplánovaně také velitelé vlakových souprav, které tehdy stály na čeljabinském vlakovém nádraží. V téměř revoluční náladě zbavili Odbočku NRČ na Rusi autority nad Československým armádním sborem a zvolili si nový Prozatímní výkonný výbor v čele s bývalým novinářem Bohdanem Pavlů. Jako jediný cíl si vytkli pokračovat v evakuaci celého sboru do Vladivostoku bez ohledu na postoj Sovětů, Dohody i Národní rady československé v Paříži. Legionářské vojsko se tak dostalo dočasně mimo kontrolu Masarykova zahraničního odboje, neboť jeho Odbočka NRČ na Rusi tehdy přestala na dva měsíce fungovat. Legie se staly nevyzpytatelným volným radikálem na tisíce kilometrů dlouhé transsibiřské magistrále, který o svém dalším osudu rozhodoval víceméně sám. Boj o magistrálu v červnu 1918. Předsunutá hlídka na železnici. Reakce Sovětů se dala celkem snadno předvídat. Hned následující den byli zbylí členové odbočky NRČ v Moskvě zatčeni. Trockij vydal místním sovětům příkaz k odzbrojení československých ešalonů na železnici. Vývoj směřoval k nezadržitelnému střetu, a to zásluhou obou stran. Boje na magistrále vypukly 25. května. Jeden z československých ešalonů se u obce Marijanovka poblíž Omska střetl se dvěma vlakovými soupravami s německými a maďarskými internacionalisty (tj. prosovětskými dobrovolníky z řad propuštěných zajatců), které Sověti vyslali, aby Čechoslováky odzbrojili. Avšak posádka ešalonu byla na příjezd nepřátelských souprav ve vlakové stanici dobře připravena. Přivítala je kulometnou palbou. Na místě zůstalo ležet nejméně 200 mrtvých internacionalistů. Poté Čechoslováci chtěli vyrazit směrem na nedaleký Omsk a toto významné ruské město obsadit. Jejich úmysl jim na poslední chvíli rozmluvil zástupce Dohody, francouzský major A. Guinet. Spějme dál, za Ural, aby nás Trocký nedohnal! Legionářská parafráze na sokolskou píseň z května 1918. Přesto posádky jednotlivých skupin ešalonů začaly obsazovat klíčové body kolem železnice ve snaze vytvořit souvisle hájenou oblast mezi Penzou a Irkutskem, zůstat ve vzájemném spojení a umožnit pokračování přesunu sboru do Vladivostoku. 178 ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Sibiřská anabáze (1918 1920) 179
Ustupující bolševici se snažili zpomalit pohyb československých ešalonů vytvářením zátarasů na trati. Jejich budování si zjednodušovali tím, že vlastní vagóny vyhazovali do vzduchu. Hlavní sibiřské město Omsk československé oddíly obsadily 7. června 1918. O týden později v něm uspořádaly velkou vojenskou přehlídku. Správu nad městem předaly eserské Prozatímní sibiřské vládě, která slibovala obnovu parlamentní demokracie v Rusku. V nejobtížnější situaci se ocitla skupina posledních deseti ešalonů, která teprve opouštěla oblast kolem Penzi v jižním Rusku a představovala tak nejvíce zranitelný zadní voj. Přesto se právě tato skupina pod velením poručíka Stanislava Čečka během nadcházejícího boje o magistrálu nejvíce vyznamenala. 29. května se zmocnila plně vyzbrojeného vlaku vyslaného bolševiky z Moskvy a rovněž dočasně obsadila Penzu. Pobila v ní přes dvě stovky bolševiků. Následně si zajistila železniční most přes Volhu a přesunula se k Samaře. Na návrší Lipjag před městem na ni čekalo sedm tisíc ruských vojáků a internacionalistů vyslaných Moskvou. 4. června 1918 se na místě odehrála zřejmě největší bitva, které se českoslovenští vojáci za první světové války zúčastnili, alespoň pokud šlo o počet pobitých protivníků. Jednotky 1. a 4. střeleckého pluku bez váhání zaútočily na návrší ze tří stran, včetně překvapivého čelního bodákového útoku. Na bitevním poli zůstalo téměř dva tisíce padlých ruských vojáků a internacionalistů. Čechoslováci ztratili pouze třicet mužů. Rozhodnost, s jakou si Československý armádní sbor razil cestu po magistrále, mimořádně zapůsobila na západní spojence z Dohody. Konečně se sboru zastali a vyzvali sovětskou vládu k zastavení útoků na československé ešalony. Ve stejné době procházela zásadním přehodnocením celá spojenecká strategie vůči Rusku. Sovětská vláda byla po půl roce tolerování vyhodnocena jako vážná mezinárodní hrozba a začalo se uvažovat o podpoře protibolševických sil v okrajových částech Ruska, a dokonce o přímé intervenci armád Dohody proti bolševickému Rusku. Jedna z dohodových armád se přitom na ruském území již pohybovala: Československý armádní sbor. Zkraje léta 1918 se českoslovenští legionáři stáli páteří vznikajících protibolševických vojsk v oblasti za Uralem, ačkoliv něco takového původně vůbec neměli v úmyslu. V květnu byla na Sibiři ustavena protibolševická Prozatímní sibiřská vláda složená z eserů a vojensky podporovaná orenburskými kozáky, která slibovala ruskému obyvatelstvu tažení na Moskvu a Petrohrad, svržení Lenina, obnovu parlamentní demokracie v celé zemi a pokračování ve válce proti Německu na straně Dohody. 180 ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Sibiřská anabáze (1918 1920) 181
Poslední ruský car Mikuláš II. abdikoval po svržení svého kabinetu 15. března 1917. Nová prozatímní vláda ho poslala i s rodinou do domácího vězení v Tobolsku na Sibiři. Tam rodina bývalého monarchy žila v relativním pohodlí. Avšak v květnu 1918 byla zadržena bolševiky, kteří ji převezli do Jekatěrinburgu. Jejím novým věznitelem se stal příslušník sovětské tajné policie Jakov Jurovskij. V červenci 1918 se k městu přiblížila československá vojska, která rodinu mohla osvobodit. Car se dokonce pokoušel domluvit útěk celé rodiny k Čechoslovákům, ale bohužel s provokatérem sovětské policie. Bolševici se rozhodli carskou dynastii raději bez soudu rychle zlikvidovat. V noci na 17. července 1917 byl car Mikuláš II., jeho rodina, a dokonce i nejbližší služebnictvo zastřeleni Zavraždění carské rodiny ve sklepení Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu. Dodnes nebylo objasněno, kdo vydal samotný pokyn k jejich vraždě zda oblastní uralský sovět nebo přímo nejvyšší politické vedení kolem V. I. Lenina. V každém případě se ale jednalo o konsenzuální rozhodnutí nového bolševického režimu a nikoliv o svévolnou akci malé skupinky. V roce 1918 totiž byli zavražděni také další příbuzní rodiny i na jiných místech. Bolševici se k popravě cara přiznali až později. O jeho rodině však tvrdili, že prý byla ušetřena. Až do roku 2008 kolovaly fámy, že jedna z carových dcer Anastázie údajně přežila. Ve 20. letech 20. století se za ni jistý čas vydávala Polka Anna Andersonová. Avšak po nalezení ostatků rodiny, včetně Anastázie, byly všechny tyto divoké spekulace vyvráceny. V dobytém městě Simbirsk se československé jednotky 22. července 1918 zmocnily opuštěného ruského obrněného vlaku, který si uzpůsobily a přejmenovaly na Orlík. Přesně takové Rusko českoslovenští legionáři vždycky chtěli! V případě úspěchu Prozatímní sibiřské vlády by mohli zrušit naplánovanou evakuaci do Francie a znovu bojovat proti tzv. ústředním mocnostem na obnovené východní frontě. Proto se rozhodli eserské vládě na Sibiři pomoci a 7. června pro ni dobyli správní středisko Omsk. Následující den zadní voj poručíka Čečka obsadil také Samaru. Nutno dodat, že obsazení těchto měst neprovázaly žádné větší pouliční boje. Vojenská moc bolševiků byla prozatím velmi slabá. V Samaře eseři vzápětí ustavili Výbor členů Ústavodárného shromáždění (tzv. Komuč) jako příslib obnovy parlamentarismu a demokracie v Rusku. V první polovině června 1918 jednotky Československého armádního sboru kontrolovaly souvislé území podél 9 822 kilometrového úseku transsibiřské magistrály mezi Samarou a Irkutskem. Spojenecký tisk tehdy Čechoslováky s obdivem nazval Pány Sibiře. Prozatímní sibiřská vláda do nich vkládala své veškeré naděje. Současně doufala, že v dohledné době budou do Ruska dopravena další vojska Dohody. Ta však prozatím nepřicházela. Zeměpisný směr přesunů po magistrále se obrátil. Československé ešalony se začaly vracet zpátky na západ na nově vytvořenou frontu proti bolševikům na Urale, a později dokonce i na Volze. Osud revoluce závisí na jediném: na rychlém vítězství nad Čechoslováky. V. I. Lenin v srpnu 1918. Nadešla zřejmě nejvýznamnější etapa bojové cesty československé jednotky v Rusku. Během července 1918 jednotky sboru obsadily významná sibiřská a uralská města jako Birsk (7. 7.), Stěrlitamak (15. 7.), Simbirsk (22. 7.), Tjumeň (20. 7.), 182 ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Sibiřská anabáze (1918 1920) 183
Otevření protibolševické fronty na Urale. Československý motorizovaný oddíl v automobilech a na motocyklech postupuje k městu Ufa. Konec června 1918. Jekatěrinburg (28. 7.), a 7. září dokonce Kazaň na Volze (byť pouze na čtyři dny). Kromě toho už v červnu legionářské oddíly vedené R. Gajdou svrhly sovětskou moc ve Vladivostoku a převzaly kontrolu i nad tímto městem. Pod správu legií se dostal také Irkutsk. Smutnou událostí, která tehdejší slavné tažení poznamenala, bylo zavraždění rodiny ruského cara Mikuláše II. (včetně cara samotného) v Jekatěrinburgu bolševickým komandem 17. července 1918, čili deset dní před příchodem Čechoslováků, kteří chtěli rodinu osvobodit. Ze zajateckých táborů na Sibiři se do československého legionářského vojska přihlásilo 13 740 nových dobrovolníků. Dalších 5 000 propuštěných zajatců nastoupilo jako personál na železnici a k technickým pracovním útvarům v týlu. Početní stav Československého armádního sboru stoupl na 56 000 mužů. Obnoven byl dokonce i letecký oddíl. Došlo na významnou reorganizaci sboru. Jeho novým velitelem byl jmenován plukovník Jan Syrový (povýšený na generálmajora), který se současně stal vrchním velitelem všech protibolševických sil na Sibiři. Do hodnosti generálmajorů byli povýšeni také S. Čeček a R. Gajda. Ti převzali velení dvou frontových divizí. Čeček hájil s 1. divizí volžskou frontu a Gajda s 2. divizí uralskou frontu. Na přelomu července a srpna byla obnovena Odbočka NRČ na Rusi, která se opět stala nejvyšším politickým orgánem armádního sboru. Znovu v ní rostl vliv T. G. Masaryka. Legionářský obrněný vlak Orlík po příjezdu do nádraží v uralské Ufě v červenci 1918. Souprava byla nově vyzbrojena jedním dělem a 11 kulomety. Postavení lehkého děla v útrobách obrněného vlaku. 184 ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY Sibiřská anabáze (1918 1920) 185