Včera jsme jeli do kláštera v Abbeville ukázat Mathieuho tetě Madeleine, která je řeholnicí u Karmelitánek. Přijala nás v hovorně, maličké místnosti vybílené vápnem. Vzadu ve zdi byl vchod zakrytý těžkým závěsem. Ne červeným jako v loutkovém divadle Kašpárek, ale černým. Zpoza závěsu jsme zaslechli pozdrav: Dobrý den, mé děti. Byla to teta Madeleine. Žije v uzavřeném klášteře, nemá tedy právo se s námi vidět. Chvíli jsme se s ní bavili, pak chtěla vidět Mathieuho. Požádala nás, jestli bychom mohli košík s ním nechat před vchodem a otočit se zády. Jeptišky totiž mohou vidět jen malé děti, velké ne. Nato zavolala ostatní řeholnice, aby s ní mohly obdivovat jejího malého synovce. Zaslechli jsme šustot šatů, hihňání a smích, pak bylo slyšet, jak se odhrnul závěs. Poté se nad božským děťátkem ozval sbor pochvalných hlasů, ťuťu ňuňu a šišli mišli. Jak je roztomiloučký! Podívejte se, Matko, jak se na nás usmívá, jako andílek, jako Ježíšek! Ještěže neřekly, jak vypadá chytře a vyspěle. Pro jeptišky jsou děti především stvořeními milostivého Boha, jsou tedy dokonalé. Vše, co Bůh dělá, je dokonalé. Nechtějí vidět nedostatky. Navíc je to synovec Matky představené. Na okamžik jsem měl chuť se obrátit a říct jim, že to nemusí přehánět. 9
Ale odpustil jsem si to a dobře jsem udělal. Aspoň pro jednou o sobě Mathieu slyšel slova chvály 10
Nikdy nezapomenu na prvního doktora, který měl odvahu nám s konečnou platností oznámit, že Mathieu není normální. Byl jím profesor Fontaine z Lille. Řekl nám, že si nemáme dělat iluze. Mathieu je opožděný, vždycky bude opožděný a nedá se s tím prostě nic dělat. Je postižený, tělesně i mentálně. Tu noc jsme moc dobře nespali. Vzpomínám si, že mi zdály hrozné sny. Až do té chvíle zněly diagnózy dost neurčitě. Mathieu byl opožděný, ale řekli nám, že je to jen tělesné postižení, že mentálně je v pořádku. Hodně rodičů a přátel se nás pokoušelo, často neobratně, nějak utěšovat. Pokaždé, když ho viděli, tvářili se překvapeně nad tím, jaké dělá pokroky. Vzpomínám si, jak jsem jim jednoho dne řekl, že mě překvapuje, jaké pokroky nedělá. Srovnával jsem s dětmi ostatních. Mathieu byl jako hadrová panenka. Nedokázal udržet hlavu zpříma, jako by měl krk z gumy. Zatímco ostatní děti se natahovaly a drze se dožadovaly jídla, on jenom ležel. Nikdy neměl hlad, bylo potřeba andělské trpělivosti, aby ho člověk nakrmil, a on pak nakonec svého anděla nezřídka pozvracel. 11
Pokud je narozené dítě zázrakem, pak postižené dítě je zázrakem přírody. Chudák Mathieu špatně viděl, měl křehké kosti, zkroucená chodidla, na zádech se mu brzo udělal hrb, měl rozježené vlasy, vypadal ošklivě, ale hlavně smutně. Bylo těžké ho rozesmát, jako kolovrátek monotónně opakoval: Olala, Mathieu Olala, Mathieu Někdy začal usedavě plakat, jako by hrozně trpěl tím, že nám nemůže nic říct. Vždycky jsme měli pocit, že si svůj stav uvědomuje. Musel si říkat: Kdybych to věděl, radši bych se byl nenarodil. Byli bychom ho rádi bránili proti osudu, který na něj dopadl. Ale nejhorší bylo, že jsme nemohli dělat nic. Nemohli jsme ho ani utěšit, říct mu, že ho máme rádi takového, jaký je, protože nám sdělili, že neslyší. Když myslím na to, že jsem stvořitelem jeho života, jeho útrpného života tady na Zemi, že jsem to já, komu se narodil, mám chuť ho poprosit o odpuštění. 12
Podle čeho poznáte nenormální dítě? Nemá jasné rysy, vypadá neforemně. Jako by se na něj člověk díval skrz matné sklo. Až na to, že tam žádné sklo není. A to dítě jasné rysy nikdy mít nebude. 13
Nenormální dítě nemá moc veselý život. Už od samého začátku to s ním jde z kopce. Když poprvé otevře oči, uvidí nad kolébkou dva zhrozené obličeje. Otce a matku. Oba zrovna přemýšlí: Tohle se narodilo nám? Nevypadají moc hrdě. Někdy se začnou hádat, svádějí vinu jeden na druhého. Z rodokmenů vyšťourají nějakého pradědečka nebo prastrýčka alkoholika. Někdy se rozejdou. 14
Mathieu často dělá vrum vrum. Hraje si na auto. Nejhorší je, když jede čtyřiadvacetihodinový okruh a celou noc bez tlumiče výfuku. Několikrát jsem za ním přišel a řekl mu, aby vypnul motor, ale bezvýsledně. Nedá se mu domluvit. Nedokážu usnout, a zítra musím brzo vstávat. Chvílemi mě napadají šílené myšlenky, mám chuť ho vyhodit z okna, ale bydlíme v přízemí, nebylo by to k ničemu, pořád bychom ho slyšeli. Utěšuju se myšlenkou, že ani normální děti nedopřejí svým rodičům spánek. Dobře jim tak. 15
Mathieu se nedokáže narovnat. Nemá ve svalech dostatečné napětí, je měkký jako hadrová panenka. Jak se bude dál vyvíjet? Jaký bude, až vyroste? Budeme mu muset sehnat asistenta? Říkal jsem si, že by mohl být automechanik. Ale pracoval by vleže. Jako automechanici, kteří spravují spodek aut v garážích bez zvedací plošiny. 16
Mathieu nemá moc příležitostí k rozptýlení. Nedívá se na televizi, nepotřeboval ji na to, aby byl duševně postižený. Pochopitelně si ani nečte. Jediná věc, která ho dělá aspoň trochu šťastným, je hudba. Když ji zaslechne, bouchá v rytmu do balonu jako na bubínek. Balon hraje v jeho životě důležitou roli. Mathieu ho vždycky hodí někam, odkud si ho nedokáže sám vzít. Potom nás jde hledat, chytí nás za ruku a vede k místu, kam ho hodil. Sebereme balon, dáme mu ho. Pět minut nato přijde znovu, zase balon někam hodil. Během jednoho dne dokáže tenhle výstup opakovat snad stokrát. Nepochybně je to jediný způsob, na který přišel, aby s námi navázal kontakt, aby nás přiměl vzít ho za ruku. Teď Mathieu odešel hledat svůj balon úplně sám. Hodil ho moc daleko. Na místo, kde mu ho už nemůžeme pomoct najít 17
Brzy bude léto. Stromy kvetou. Moje žena čeká druhé dítě, život je krásný. Narodí se v době, kdy budou dozrávat meruňky. Čekáme s netrpělivostí a taky trochu s obavami. Moje žena rozhodně neklidná je. Aby mě neznepokojovala, neodvažuje se o tom mluvit. Já ano. Nedokážu si nechat svoje pochybnosti pro sebe, potřebuju je někomu říct. Nedokážu si pomoct. Vzpomínám si, že jsem jí řekl se svým obvyklým taktem: Představ si, že ani tohle by nebylo normální. Nechtěl jsem jen odlehčit situaci, spíš se ujistit a zažehnat osud. Myslel jsem si samozřejmě, že podruhé se to stát nemůže. Vím, že Bůh víc trestá ty, které víc miluje, ale nemyslím, že by mě miloval až tolik; jsem sice sebestředný, ale v tomhle ohledu ne. Co se týče Mathieuho, muselo jít o nehodu a nehoda se stane jen jednou. Obecně se taková věc podruhé neopakuje. Zdá se, že neštěstí sedá na ty, kteří to nečekají, na ty, kteří na to nemyslí. A tak, aby se to nestalo, jsme na to radši mysleli 18
Thomas se právě narodil, je dokonalý, blonďáček s tmavýma očima, živým pohledem, pořád se směje. Nikdy nezapomenu, jakou jsem měl radost. Je krásný, křehký a vzácný poklad. Má světlé vlasy, podobá se andělíčku od Boticelliho. Nemůžu se ho nabažit, pořád ho beru do náručí, osahávám, hraju si s ním, rozesmívám ho. Vzpomínám si, že jsem se svěřil přátelům, že teď už chápu, jaké to je mít normální dítě. 19
Radoval jsem se trochu předčasně. Thomas má křehké zdraví, je často nemocný, museli jsme ho několikrát nechat v nemocnici. Jednoho dne sebral vyšetřující lékař odvahu a řekl nám pravdu. Thomas je, stejně jako jeho bratr, postižený. Thomas se narodil dva roky po Mathieuovi. Věci se vrátily do normálu, Thomas se bude čím dál tím víc podobat svému bratrovi. Tehdy pro mě svět skončil podruhé. Příroda mě vytrestala tvrdě. Ani kdyby v televizi chtěli vytvořit srdceryvného hrdinu, který by dojal prosté diváky, neodvážili by se udělat z téhle situace televizní film. Báli by se, že to přeženou, že to nikdo nebude brát vážně, že to bude jenom k smíchu. Příroda mi udělila titulní roli podivuhodného otce. Hodím se na tu roli? Budu opravdu obdivuhodný? Budu spíš k pláči, nebo k smíchu? 20
Kam jedeme, tati? Jedeme do Lurd. Thomas se začal smát, jako by rozuměl. Moje babička se mě na radu jedné paní z charity pokusila přesvědčit, abych se svými dvěma chlapci zajel do Lurd. Chce mi zaplatit cestu. Doufá v zázrak. Lurdy jsou daleko, dvanáct hodin vlakem se dvěma caparty, se kterými se člověk nedohodne. Až se budete vracet, budou chytřejší, říká babička. Neodvážila se říct poté, co se stane zázrak. Žádný zázrak stejně nebude. Pokud jsou postižené děti trestem od Boha, což už jsem taky slyšel, těžko se do toho bude Panenka Marie plést a dělat zázraky. Určitě by nechtěla ovlivňovat rozhodnutí z vyšších míst. A navíc riskuju, že se mi tam v davu, v procesích a ve tmě kluci někde ztratí a já už je nenajdu. Že by tohle byl ten zázrak? 21
Když má člověk postižené děti, musí si navíc vyslechnout spousty blbostí. Někteří lidé si myslí, že jsme si to zasloužili. Jeden člověk, který to se mnou myslel dobře, mi vyprávěl příběh jistého mladého seminaristy. Měl být vysvěcen na kněze, když potkal dívku a šíleně se do ní zamiloval. Opustil seminář a oženil se. Narodilo se jim dítě. Postižené. Dobře jim tak. Někteří lidé říkají, že není náhoda, že máme postižené děti. Je to kvůli tvému otci Dnes v noci jsem ve snu potkal svého otce v bistru. Představil jsem mu své děti, nikdy je nepoznal. Umřel, ještě než se narodily. Hele, tati, podívej. Kdo to je? Tvoji vnuci, co jim říkáš? Není to tak hrozné. To kvůli tobě. Co to povídáš? Kvůli tomu vínu, co pořád piješ. Znáš to, když jsou rodiče alkoholici. Otočil se ke mně zády a poručil si další víno. 22
Někteří lidé říkají: Já bych je při narození zardousil, jako koťata. Nemají moc představivosti. Je vidět, že nikdy žádné kotě nezardousili. Pokud navíc nemá dítě už od narození nějakou tělesnou vadu, člověk nutně nemusí poznat, že je postižené. Když byly moje děti malé, vypadaly skoro stejně jako všichni ostatní caparti. Stejně jako oni se ani mí kluci nedokázali sami najíst, stejně jako oni nedokázali mluvit, stejně jako oni nedokázali chodit, občas se smáli, zvlášť Thomas. Mathieu se smál míň Když má člověk postižené dítě, nepozná to vždycky hned. Je to překvapení. Někteří lidé taky říkají: Postižené dítě je dar nebes. A nemyslí to jako vtip. Málokdy mají sami taky postižené děti. Nad tímhle dárkem má člověk chuť nebesům říct: Ale! To nemuselo být 23