Ze stolu IV. Sochař a nevydávaný básník z okruhu Edice Půlnoc Karel Václav Žák a jeho raná básnická sbírka Hra prstíčků mých neklidných Jde malý výbor ze samizdatu, jejž z jednotlivých textů sochaře a restaurátora Karla Václava Žáka (* 11. 8. 1929) u příležitosti jeho padesátin sestavil a pod titulem Hra prstíčků mých neklidných vlastním nákladem vydal Ivo Vodseďálek (na titulním listě strojopis datován 11. 8. 1979 ). Tento soubor svých veršů a textů převážně z první poloviny 50. let autor definitivně opravil a autorizoval koncem roku 2010, ale od té doby se jej bohužel stále nedaří jako celek vydat. Zatím jediným předchůdcem nynější skromné publikace je výbor, jejž pořídil Tomáš Mazal v r. 1991, který vyšel v časopise Haňťa Press (č. 9, duben 1991, s. 41-43). Až na dvě výjimky perzifláž Nezvalova Zpěvu míru a pozoruhodný příklad Žákova příspěvku k tzv. grafickému automatismu, text Hoch / ochutnal..., který rovněž vyšel v Haňťa Pressu, jsme do našeho výboru záměrně zařadili jen texty ještě nikdy dříve tiskem nepublikované. V r. 1992, tedy rok poté, co vyšel Mazalův výbor a kdy se zřejmě uvažovalo o kompletním vydání sbírky Hra prstíčků, napsal Ivo Vodseďálek ještě vzpomínkovou črtu, jež k ní měla posloužit jako předmluva: Prosím publikovat pouze se souhlasem Karla V. Žáka!!! Narodil se ve znamení lva a slunce jedné srpnové neděle roku 1929. Syn sochaře Žáka a sochařky Vobišové. V poválečných letech navštěvoval keramickou školu a později gymnázium v Ječné ulici. Setkává se tam se svými životními přáteli. Leč škola nebyla pro něho nikdy vězením. Navštěvoval ji zcela svobodně a s lehkostí a elegancí sobě vlastní studoval jednotlivé třídy a jedno až dvouletým zpožděním, ačkoli stále postupoval se svými později slavnými spolužáky. Svoji hlubokou svobodu, svůj klid, získával naprostou absencí ctižádosti, jako by již dávno nalezl a měl své životní jistoty. Díváme-li se na Rašínovo, dříve Engelsovo nábřeží, upoutají nás dva stejné domy. V jednom, U dvou tisíců, bydlí pan prezident Havel. Přesně v tomtéž bytě, o několik domů dále, bydlí pan Karel. Jako symbol paralelních životních postojů. Na jedné straně však cesta neklidného hledání a na druhé poezie K.V.Ž., která nechce být dílem, ale jen jemnými pozdravy ze záhadné životní cesty, cesty, na které smazal rozpory, jež tak důvěrně známe. Snad se mu podařilo zrušit i všudy přítomné zoufalství kompenzované nemístnou euforií. Není rozporu mezi hrdostí a pokoru, není rozporu mezi darem věnovaným a přijímaným. Jeho myšlení a jednání hluboce a nesmazatelně ovlivnilo široký okruh jeho přátel. I. V. Praha březen 1992 Karel Václav Žák patřil do okruhu samizdatové Edice Půlnoc z první poloviny 50. let, ale v této edici nikdy jeho verše či texty nevyšly (s výjimkou opravdu kuriózního minisborníčku Mythy z r. 1950) a existují svědectví o tom, že byly spíše jen ústně tradovány v okruhu jeho přátel. Je velkou zásluhou Ivo Vodseďálka, že Žákovy texty byly nakonec písemně fixovány. Žákova poesie z 50. let je mj. zajímavým dokladem modifikace tehdejší Bondyho, Vodseďálkovy a Svobodovy trapné poetiky. Bylo by možno sledovat, jak se tehdy tito autoři svými texty vzájemně ovlivňovali, doplňovali a obohacovali. U Žáka lze např. objevit
řadu narážek na E. B., jehož ovšem nikde nejmenuje: je třeba pátrat za šifrou Z. F. či za přezdívkou Zizi. Literárními rébusy svého druhu jsou také např. Žákovy texty s incipity Jeť těžko ptáti se nás a Již brzo začne člun: stačí je srovnat s Bondyho textem Mythologema z r. 1958, případně s řadou dalších textů E. B. s obdobnými motivy či symboly koně, jezdce a člunu. Co se týče Žákova díla výtvarného a jeho práce na celkovém kritickém zhodnocení sochařského díla jeho matky Karly Vobišové, bylo by možno napsat leccos, avšak na něco takového zde není místo. 11. srpna 2014 oslavil Karel Václav Žák své pětaosmdesátiny spolu se svou rodinou a se svými blízkými plavbou na vltavském parníčku. Touto drobnou publikací bychom mu chtěli k jeho životnímu jubileu i když bohužel zase ze zpožděním udělat trochu radosti. M. M. srpen 2014 Již brzo začne člun opadávati vodu a kůň jezdcem teskně probořiti se ráčil Jeť těžko ptáti se nás když přetéká nevole číše co zásadně dělat se má a co snad někdy jen může Budovu vidět já zřím jak k nebi své kamenné čelo co šelma raněna sochou postranní pavilon pne se Tam dějiny národů zašlých ty velké a slavné Zizi v paměť uvádí svou nerostův hlídaje klid Však v sluch mu šramot teď vnik a s hbitostí jemu jen vlastní dlouhými plavnými skoky mizí nám ku podzemí
Tam však jen jedna z soch bronzový odlitek sluhy jak znojemsk' byv orosen mat Uklidněn tím co spatřil zvolna vláčí se sály bled čelem rety jsou též co slovo to myšlenka přesná Kolik jich bylo teď hned co směli a nesměli nelze Aby... mající příušnice protože přechodil chřipku nám nebombardoval Vršovice a zejména vinárnu Lipku Aby schizoidní psychopat štítící se práce a využívaje toho že je válka nám nepoškodil okolní restaurace a rodný dům Ivi Vodseďálka Aby americký negr modlící se na ranní by přestaly mu bolesti v zádech nám neostřeloval z palubních zbraní Národní dům na Královských Vinohradech Aby krátkozraký profesor který má oční chorobu a blízko do hrobu jenž zná v San Francisku všechny zastavárny nechal nás klidně jíti do kavárny a bombardoval raděj elektrárny Na druhé straně nemáme nic proti tomu aby svůj náklad pum shodil u Obecního domu nebo na Umprum
Novomanželka Vrať se prsy domů František Palacký: (Vzpomínka na Z. F.) V té všeobecné záhubě podjímala mě zvláštní hrůza jakási tajemná, když jsem popatřil na plnící se mlýny, které opuštěny od lidí ještě v živé ochotnosti naprázdno mlely. K dovršení veškeré rozmanitosti této hrůzy stalo se, že jeden z nich ustavičným třením posléze zapáliv se v plném plameni uprostřed té povodně zpovlovna dolů se táhl. Hoch ochutnal nalezený nýt Libo c Mimo ň Bude č Ještě d A š
Zbývá urazit poslední tři míle zbývá urazit poslední tři milé