9 Řízení peněžních prostředků (Cash management) 9 Řízení peněžních prostředků (Cash management) 1 9.1 Základní pojmy 1 9.2 Řízení peněžních prostředků 3 9.2.1 Způsoby řízení peněžních prostředků založené na sledování stavu a vývoje peněz 4 9.2.2 Modely řízení peněžních prostředků 5 9.2.3 Cash pooling 10 Shrnutí 12 Literatura 14 9.1 Základní pojmy Řízení peněžních prostředků patří k základním oblastem krátkodobého finančního řízení. Jeho hlavní náplní je regulace stavu peněžních prostředků jak v hotovosti, tak i na účtu v závislosti na ukazatelích likvidity a době obratu. V této oblasti často dochází k nedorozuměním ohledně terminologie. Proto je nutné si nejprve uvést vymezení některých termínů, které s řízením peněžních prostředků souvisejí. Finanční prostředky (peněžní prostředky) představují likvidní majetek, který je určen ke směňování nebo uchování hodnoty. Peníze (pokladní hotovost) představují finanční prostředky ve formě bankovek a mincí v pokladně společnosti. Hotovost představuje finanční prostředky na běžných účtech u bank a pokladní hotovost. Velké společnosti drží na účtech u bank většinu hotovosti a pokladní hotovost představuje jen relativně malé částky. Krátkodobý finanční majetek kromě hotovosti zahrnuje i termínované vklady, spořící účty, cenné papíry, pokladniční poukázky a obligace s předpokládaným prodejem (dobou splatnosti) do 1 roku. Krátkodobým finančním majetkem mohou být i jiné finanční instrumenty peněžního trhu nebo bank, které slouží k dočasnému uložení volné peněžní hotovosti podniku. Finanční majetek je nejširší pojem a zahrnuje nejlikvidnější majetek firmy, a to majetek uložený v pokladní hotovosti, na účtech v bankách a v krátkodobém finančním majetku.
Finanční majetek Hotovost Pokladní hotovost Obr.1 Vzájemný vztah peněžních veličin Zdroj: Vlastní zpracování dle Kislingerová, E., Manažerské finance, s. 480. Peněžními prostředky rozumíme hotovost a prostředky podniků na bankovních účtech. Přiřazují se k nim i další rychle likvidní prostředky (ceniny, šeky, poukázky na zboží). Jsou součástí finančního majetku. Tvoří nejlikvidnější část majetku (aktiv) podniků. Potřeba určité úrovně peněžních prostředků vyplývá z následujících tří funkcí: transakční důvod peněžní prostředky musí zabezpečovat běžnou činnost podniku, tj. realizovat platební styk, zajišťovací funkce peněžní prostředky umožňují ochranu proti výkyvům v cash flow, investiční funkce peněžní prostředky umožňují rychlé a efektivní využití investičních možností. Stanovení optimální výše peněžních prostředků je velmi obtížné, neboť zde působí mnoho vlivů, přičemž některé mohou být obtížně kvantifikovatelné. Nutno zvažovat tyto faktory: sklon podniku k riziku, pravidelnost a spolehlivost peněžních toků, potenciální likvidita podniku, finanční rezervy v podniku, úroková míra. Podniky potřebují neustále ke své činnosti peněžní prostředky, proto je získávají různými způsoby, jako například: navýšením vlastního kapitálu (např. emisí akcií), navýšením cizího kapitálu (přijímání různých druhů úvěrů), prodejem výrobků, zboží a služeb, kdy dochází k okamžité platbě, inkasem dřívějších pohledávek, prodejem nepeněžních složek majetku, dotací.
Na jedné straně podnik peníze získává a na druhé straně je používá k různým činnostem, kterými například jsou: vrácení (splácení) vlastního kapitálu (např. při likvidaci podniku, nebo při výplatě podílu na zisku výplata dividend), splácení dodavatelských závazků, (bankovních úvěrů, úroků, daní, mezd, dodavatelům, věřitelům úroky z dluhopisů), nákup nepeněžních složek majetku. V prvních dvou případech se jedná o změnu ve výši vlastního kapitálu podniku. Ve třetím případě se mění majetková struktura podniku. Podnik drží peněžní prostředky z následujících důvodů: Zabezpečení běžných úhrad výdajů a závazků, zajištění běžné platební schopnosti a tím zajištění samotné existence podniku jedná se o likvidní funkci. S růstem držby peněz stoupá likvidita podniku, ale na druhé straně stoupá i ztráta z držby peněz. Z tohoto důvodu se doporučuje, aby řízení peněžních prostředků bylo orientováno na takovou jejich výši, kdy marginální hodnota likvidity je stejná (rovná se) marginální hodnotě ztráty z držby peněz (výnosu z ekvivalentního investování). Ochránit podnik pro případ event., nedostatku peněžních prostředků a ztráty platební schopnosti - jedná se o rezervní funkci. Umožnit podnikům příležitostní nákupy a investování většinou za přechodně zvýhodněných podmínek - jedná se o výnosovou funkci. Různá intenzita toků peněžních prostředků způsobuje v časovém vývoji proměnlivou velikost salda likvidity. V určitých časových úsecích mohou mít salda příjmů a výdajů pozitivní zůstatek, v jiných časových úsecích zase negativní zůstatek. Obě situace představují rozhodovací problém, k jehož řešení vede spolehlivá prognóza cah-flow. Na základě přehledu o budoucím vývoji salda likvidity, může finanční managament podniku hledat v rámci možných variant taková řešení, která by směřovala jak k optimálnímu zhodnocení přebytků likvidity, tak i k optimálnímu zajištění zdrojů ke krytí schodků likvidity. 9.2 Řízení peněžních prostředků Důvody držby peněz jsou rozporné, proto by je mělo sladit řízení peněžních prostředků. Řízením peněžních prostředků rozumíme soubor činností směřujících k permanentnímu zabezpečování potřebné výše peněžních prostředků, v potřebném místě a čase, a to při minimálních nákladech spojených se zabezpečováním těchto prostředků. Řízení peněžních prostředků je relativně samostatnou částí finančního řízení koordinovanou s ostatními oblastmi řízení. (Valach, 2001, s. 141) Řízení peněžních prostředků lze rozdělit do tří hlavních skupin: Způsoby (metody) založené na sledování stavu a vývoje peněz, peněžních příjmů a výdajů (tzv. věcné řízení):
o Operativně věcné řízení peněžních prostředků. o Sestavení platebního kalendáře. Modely pro řízení peněžních prostředků o Baumolův model o Miller- Orrův model Cash pooling 9.2.1 Způsoby řízení peněžních prostředků založené na sledování stavu a vývoje peněz a) Operativní věcné řízení peněžních prostředků Zjištění konečného stavu peněžních prostředků patří mezi rychlé způsoby, jak zjistit k určitému datu stav peněz v podniku. Když podnik zjistí, že má nedostatek peněžních prostředků, může na to reagovat při prodeji svých výrobků, zboží a služeb tak, že může požadovat promptní placení, tj. placení předem, placení v okamžiku odběru zboží, popř. může být zkrácena doba splatnosti vystavených faktur. Princip tohoto řízení je založen na tom, že se za určité období zjistí předpokládané příjmy podniku a zároveň se zjistí předpokládané výdaje (platby) podniku. Tyto zjištěné údaje se dosadí do níže uvedeného vztahu. Konečný stav peněžních prostředků může podnik zjišťovat po týdnech, dekádách, měsíci apod. Zjištění stavu peněžních prostředků vychází z následujícího vztahu: kde KSP = PSP + PPŘ - PV KSP = konečný stav peněžních prostředků ke zvolenému datu, PSP = počáteční stav peněžních prostředků, PPŘ = peněžní příjmy během zvoleného období, PV = peněžní výdaje během zvoleného období. b) Sestavení platebního kalendáře Sestavení platebního kalendáře je založeno na stejném principu jako operativně věcné řízení. Platební kalendář představuje přehled splatných závazků a pohledávek podniku v krátkém období. Pro sestavení platebního kalendáře není závazná předepsaná forma. Platební kalendář představuje přehled očekávaných peněžních příjmů a výdajů po jednotlivých dnech, dekádách, měsíci apod. Smyslem jeho sestavení je, aby podnik zjistil, zda bude mít k dispozici vždy dostatek peněžních prostředků a nedostal se do platebních potíží. V případě, kdyby podniku chyběly peněžní prostředky, musí zahájit aktivity, aby získal potřebnou výši peněz vyrovnávacími položkami mohou být jak položky příjmů, tak i výdajů (např. navýšením úvěrového rámce u kontokorentního úvěru nebo odkladem některých plateb).
Tab. 1 Vzor platebního kalendáře: (údaje jsou v tis. Kč) Datum Název operace Počáteční stav Příjem Výdaj Konečný stav 1.2. 165 2.2. Úhrada dodavateli 64 101 4.2. Úhrada od odběratele 68 169 5.2. Leasingová splátka 26 143 6.2. Platba pojistného 34 109 7.2 Tržby v hotovosti 33 142 12.2. Výplata mezd 91 51 23.2. Výplata cestovného 7 44 24.2. Tržby v hotovosti 45 89 28.2. Úhrada dodavateli 27 62 Zdroj: Vlastní zpracování. 9.2.2 Modely řízení peněžních prostředků Modely peněžních prostředků jsou zjednodušením představ o stavu a vývoji peněžních prostředků podniku. Tyto modely jsou postaveny na celé řadě předpokladů, které v běžné praxi nemusí být vždy splněny, což tvoří určitá omezení pro využití těchto modelů. Modely řízení peněžních prostředků slouží ke stanovení optimální výše peněžních prostředků. Společným předpokladem těchto modelů je, že podnik drží jednak neúročené peněžní prostředky (hotovost) a jednak likvidní aktiva (většinou pokladniční poukázky) přinášející úrok. Podnik potřebuje k zajištění svého běžného provozu peněžní prostředky. Ovšem peněžní prostředky uložené v hotovosti v pokladně, nepřinášejí žádný úrok, peněžní prostředky na bankovních účtech přinášejí jen velmi malý výnos. Tato držba peněžních prostředků je spojena se ztrátou výnosů v podobě nákladů obětované příležitosti. Pokud bude mít podnik v držbě pokladniční poukázky, budou mu přinášet vyšší výnosy, ale pokud by je chtěl podnik každý den prodávat, aby zajistil dostatečné množství peněžních prostředků k úhradě svých závazků, byly by náklady na prodej těchto c.p. velmi vysoké. Modely řízení peněžních prostředků řeší problém, jak často a v jakém objemu (množství) mají být nakupovány, resp. prodávány pokladniční poukázky nebo jiné obdobné aktivum. I) Baumolův model Tento model aplikuje na řízení peněžních prostředků principy optimalizačních modelů řízení zásob, tzn., že na hotovost pohlíží jako na zásobu majetku, která je určena pro postupnou spotřebu. Podnik má určitou hotovostní zásobu, ze které postupně čerpá a jakmile ji celou vyčerpá, prodá část svého likvidního finančního majetku (likvidních cenných papírů, např. pokladničních poukázek), aby obnovil zásobu peněz. Některé podniky drží tzv. pojistnou zásobu peněz, v tomto případě je pro ně okamžik obnovení zásoby peněz, jakmile jsou peněžní prostředky vyčerpány až na pojitou zásobu peněz.
Tento model vychází z následujících předpokladů: Je známá celková potřeba peněz, resp. plateb za zvolené období. Potřeba peněz je kryta z prodeje krátkodobých státních cenných papírů. S prodejem cenných papírů jsou spojeny určité náklady, tzv. akviziční, pořizovací, nebo obstarávací náklady. Jedná se o jednorázové náklady, které jsou vynaloženy na prodej jedné série (akvizice) cenných papírů. S počtem akvizic tyto náklady rostou. Vyjadřují se jako náklady na 1 Kč průměrného stavu peněz. Držba peněz je spojena s náklady na udržování hotovosti a jedná se o ušlý výnos (např. úroková sazba - ztráty plynoucí z toho, že peněžní prostředky nejsou nikam investovány). Náklady se odvozují z průměrné výše držených peněz, protože model předpokládá rovnoměrnou spotřebu peněz za placení výdajů. Výše uvedené předpoklady lze shrnout do rovnice celkových nákladů spojených s obstaráváním (akvizicí) a držbou peněžních prostředků. kde CN = N a x (PL/Q) + ú x (Q/2) CN = celkové náklady spojené se získáváním (akvizicí) a držbou peněz, N a = náklady akviziční, na jednu akvizici peněz, PL = celková potřeba peněz na platby za zvolené období, Q ú = velikost (objem) jedné akvizice peněz (jedné série prodeje c.p.), = úroková míra (ztráta z držby peněz) nebo úrok z úvěru čerpaný k získání peněz nebo jiné náklady na držbu jednotky peněz, PL/Q = počet potřebných akvizic peněz za období (počet prodejů sérií c.p.), Na *(PL/Q) = celkové náklady na získání (akvizici) peněz, Q/2 = průměrná výše držených peněz, ú*(q/2) = celkové náklady (úrokové) spojené s držbou peněz. Cílem Baumolova modelu je nalezení optimální výše akvizice peněz, při níž jsou minimalizovány celkové náklady spojené se získáním a držbou peněz. Kritériem řízení peněžních prostředků je tedy minimalizace nákladů spojených se získáváním a držbou peněz (nalezení minima funkce celkových nákladů při neznáme velikosti akvizice peněz). Q opt = ( 2 N a PL) ú kde Q opt = optimální výše akvizice peněz
Výše peněžních prostředků 40 30 20 10 Vývoj stavu peněžních prostředků Průměrná výše peněžních prostředků 18 36 54 Čas (dny) Obr. 2 Baumolův model Zdroj: Vlastní zpracování dle Valach, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování, s. 144. Výše peněžních prostředků 90 50 Maximální zásoba hotovosti Průměrná zásoba hotovosti 10 0 Čas (dny) Pojistná zásoba hotovosti Obr. 3 Baumolův model, kdy podnik dodržuje určitou zásobu peněžních prostředků Zdroj: Vlastní zpracování Kislingerová, E.,Manažerské finance 2004, s. 502. S použitím Baumolova modelu jsou spojeny určité problémy: Konstantní denní peněžní výdaje jsou téměř u jakéhokoliv podniku vysoce nepravděpodobné. Předpoklad nulového počátečního a konečného stavu peněžních prostředků. Okamžitá realizace prodeje pokladničních poukázek v okamžiku vyčerpání peněžních prostředků. Z uvedených problémů vyplývá, že tento model je pro běžný podnik těžko použitelný.
II) Miller Orrův model Tento model řízení hotovosti, odstraňuje nerealistické předpoklady Baumolova modelu. Předpokládá, že společnost nemůže předvídat budoucí zůstatky hotovosti. Dále tento model vychází z toho, že vývoj peněžních prostředků v podniku není rovnoměrný. Podnik má někdy z různých důvodů více peněžních příjmů, jindy zase více peněžních výdajů. Vysoký stav peněžních prostředků je pro podnik nevýhodný (nenese potřebný výnos) a na druhé straně nízký stav peněžních prostředků ohrožuje likviditu podniku. Z těchto důvodů je snahou podniku, aby se výše peněžních prostředků pohybovala v určitých mezích, tj. maximální a minimální. Podstata tohoto modelu spočívá v určení tří úrovní zůstatků hotovosti: horní mez (maximální), dolní mez (minimální) a bod návratu (optimální úroveň). Pokud stav hotovosti peněžních prostředků dosáhne horní meze, podnik má příliš mnoho peněžních prostředků, které mu přinášejí nízké nebo žádné výnosy. Proto podnik nakoupí velmi likvidní cenné papíry a to v takovém objemu, který tvoří rozdíl mezi horní mezí a bodem návratu. V případě, že stav hotovosti peněžních prostředků dosáhne dolní meze, podnik potřebuje obnovit stav peněžních prostředků za účelem úhrady svých závazků. Proto podnik část držených cenných papírů prodá a to v takové výši, aby stav hotovosti vyrovnal na úroveň bodu návratu. Výše horní a dolní meze je závislá: přímo na výkyvech v peněžních příjmech a výdajích, přímo na nákladech na nákup a prodej cenných papírů, nepřímo na úrokové míře. Stanovení výše jednotlivých mezí: Stanovení dolní meze. Tento stav lze určit subjektivně a funguje jako určitá pojistná zásoba. Subjektivní stanovení limitu vychází ze dvou předpokladů: o Nákup nebo prodej cenných papírů lze uskutečnit, kterýkoliv obchodní den v roce. Na vyspělých kapitálových trzích patří pokladniční poukázky k nejlikvidnějším cenným papírům, a proto lze každý den uskutečnit danou transakci. o Doba transakce je časově zanedbatelná, jelikož vypořádání transakce se uskutečněný ve stejný den, v němž došlo k nákupu nebo prodeji pokladničních poukázek. Stanovení rozpětí mezi horní a dolní mezí: R = 3 x 3 3 TN σ popo 4 DDM popo 2 DPT
kde R = rozpětí mezi horní a dolní mezí, TN popo = transakční náklady s prodejem pokladničních poukázek, σ 2 DPT = rozptyl denních peněžních toků, DDM popo = denní diskontní míra z pokladničních poukázek, ve skutečnosti se jedná o výnos z cenných papírů, který může být jiný než nominální úroková sazba. Transakční náklady jsou v tomto modelu fixní a nezávisí na velikosti transakce, tzn., že náklady na prodej jednoho balíku pokladničních poukázek odpovídají nákladům na koupi jednoho balíku pokladničních poukázek bez ohledu na velikost tohoto balíku. V praxi tento předpoklad neplatí, jelikož výše obchodních poplatků a dalších administrativních nákladů je závislá na velikosti transakce. Tento model předpokládá existenci pouze nahodilých peněžních toků. Z tohoto důvodu je v modelu uveden rozptyl denních čistých peněžních toků, který je stanoven za sto obchodních dní. V případě, že by všechny denní čisté peněžní toky byly stejně velké, byl by rozptyl roven nule, pak i rozpětí mezi horní a dolní mezi by bylo nulové (pokud by byl čistý peněžní tok konstantní, pak neexistuje riziko a podnik nemusí držet rezervní peněžní prostředky). V případě, že by existovala vysoká variabilita denních čistých peněžních toků, poroste i jejich rozptyl a zvětší se rozpětí mezi horní a dolní mezí. Z těchto předpokladů vyplývá, že čím větší riziko, tím větší rozpětí mezi horní a dolní mezí a více peněžních prostředků má podnik držet. Náklady ušlé příležitosti se určují ve výši denní diskontní míry z pokladničních poukázek. (Marek, 2009, s. 330-331) Stanovení horní meze. Vypočteme jako součet dolní meze a rozpětí. kde HL = horní mez, DL = dolní mez. HL = DL + R Stanovení bodu návratu. Tato hodnota se vypočte jako součet dolní meze a jedné třetiny rozpětí. kde BN = bod návratu BN = DL + 3 R Miller-Orrův model je založen na následujících předpokladech: (Marek, 2009, s. 331) podnik drží současně neúročené peněžní prostředky a likvidní aktivum nesoucí úrok, transakci lze uskutečnit kdykoliv, doba transakce je zanedbatelná, transakční náklady jsou fixní a nezávisí na velikosti transakce, peněžní toky jsou nahodilé.
Zůstatky hotovosti 40 30 20 Horní mez Bod návratu 10 Dolní mez 0 Čas - dny Obr. 4 Miller-Orrův model Zdroj. Vlastní zpracování dle Kislingerová, E., Manažerské finance, s. 503. 9.2.3 Cash pooling Cash pooling představuje optimální řešení v oblasti řízení finančních zdrojů ekonomicky spjaté skupiny společností. Na základě koncentrace zdrojů dochází ke zhodnocení nebo k dočasnému dorovnání rozdílu mezi debetními a kreditními zůstatky. Pod pojmem cash pooling se rozumí soustředění přebytků peněžních prostředků (hotovosti) na centralizovaném účtu (účtech) s možností využívání kontokorentu. Smyslem takového postupu je nahrazení decentralizovaného řízení peněžních prostředků (hotovosti) centrálním řízením peněžních prostředků (hotovosti). Odborně lze cash pooling popsat jako finanční nástroj, který sdružuje peněžní prostředky z více účtů a pracuje s nimi jako s jediným účtem. Jedná se o optimalizaci vedení podnikových účtů, kterou dochází na denní bázi ke konsolidaci zůstatků na podnikový účet. Jeden z účtů je stanoven jako účet centrální (hlavní, master) a ostatní účty jako účty vedlejší (individuální). Všechny účty mohou vykazovat jak kladný tak i v případě banky i záporný zůstatek. Hlavní účet, přes který se provádí vypořádání banky s holdingem, má vymezenou kreditní a debetní úrokovou sazbu vůči bance zatímco ostatní účty mají svoji kreditní a debetní sazbu vymezenou proti hlavnímu účtu. (Marek, 2009, s. 333) Obecně lze rozlišovat následující systémy poolingu: Systémy poolingu s centrálním vedením účtu na jednotlivých bankovních účtech. Systémy poolingu, které budou použity pouze v rámci podniku. Cash pooling je prováděn v rámci jedné právnické osoby s vlastními účty podnikové divize. Cash pooling, kdy jednotlivé podniky skupiny či koncernu přinášejí své účty do poolu. Na cash poolingu se podílí více právnických osob.
Varianty poolingu: Z hlediska technického provedení: o Reálný pooling (označován jako koncentrace hotovosti). o Fiktivní pooling (notional pooling). Dle zapojených měn: o Jednoměnový pooling. o Víceměnový pooling. Dle zapojených zemí: o Tuzemský pooling. o Přeshraniční pooling. Při reálném poolingu budou poukázány celkové likvidní přebytky všech podniků ve skupině na účet vedoucího cash poolingu, tím se vytváří fond likvidity dané skupiny. Z tohoto společného poolu jsou kryty deficity podniků ve skupině. Při reálném cash poolingu dochází k fyzickému převodu zůstatků zúčastněných účtů na definovaný cílový účet. (Na konci dne se kladné zůstatky ostatních účtů převádí na účet hlavní - master, aby zůstatky těchto účtu byly nulové. Záporné zůstatky ostatních účtů se vyrovnává převodem z účtu hlavního tak, aby zůstatky těchto účtu byly rovny nule). Vzhledem k fyzickým převodům zůstatků bývá reálný cash pooling také často označován jako koncentrace hotovosti. Pomocí cash poolingu bude ve skupině hospodárně využita stávající disponibilní hotovost. Zamezí se tomu, aby část podniků ve skupině měly u banky nízko úročené vklady, zatímco další musela krýt svou potřebu likvidních prostředků vysoce úročeným úvěrem. Rozdíl mezi úrokovou mírou pro uložení a vypůjčení krátkodobých prostředků může tak být díky cash poolingu ušetřen. Centrální vyrovnávání likvidity cash poolingem má řadu výhod. Nejen již zmíněné úspory rozdílu mezi debetní a kreditní úrokovou mírou. Další výhodou je menší potřeba rezervy likvidních prostředků na centrálním účtu, kdy tato rezerva je nižší v porovnání se sumou rezerv jednotlivých účtů uvažovaných samostatně. Základním předpokladem fiktivního poolingu je, že majitelé zúčastněných účtů jsou buď součástí jedné právnické osoby či osobami spojenými. Společným rysem fiktivního cash poolingu je, že jednotlivé zůstatky zůstávají na účtech jednotlivých společností ve skupině a banka zůstatky převede pouze fiktivně na obdobu hlavního účtu (master účtu reálného cash poolingu). Tento fiktivní konsolidovaný zůstatek na konci dne bude úročen předem stanovenou příslušnou úrokovou sazbou (kreditní, debetní), kterou má nastavenou vedoucí cash pooling s bankou. Neprovádí se přitom převod prostředků mezi účty jednotlivých podniků ve skupině, a tím se nevytváří žádné interní zúčtovací položky. Až na konci stanoveného vypořádacího období se provede vypořádání úroků mezi bankou a hlavním účtem a současně mezi hlavním účtem a ostatními účty.
Tento systém řízení peněžních prostředků má své výhody: používá se většinou v rámci holdingu, umožňuje vyrovnávat lépe přebytky a nedostatky peněžních prostředků, umožňuje snížit nákladové úroky, umožňuje zvýšit úrokové výnosy, denní koncentrace likvidity celé skupiny na vybraných účtech, lépe lze plánovat denní peněžní toky operativní řízení peněžních prostředků, v případě potřeby peněžních prostředků automaticky proběhne přes cash pooling a není potřeba zvláštní smlouvy s bankou, sdružení zůstatků i více subjektů najednou, založení i více cash poolingů v různých měnách pro jeden subjekt (CZK, EUR, USD apod.), možnost provádění změn v nastavení cash poolingu i během jeho trvání. Shrnutí Význam peněžních prostředků a jejich řízení v tržní ekonomice plyne primárně z toho, že podniky jsou spojeny se svým okolím právě penězi (placením). Poruchy v placení odrážejí závady v reálném hospodaření, ale jsou i jejich příčinou. Smyslem řízení peněžních prostředků je prevence před platební neschopností, tj. zajištění dlouhodobé vyrovnanosti mezi příjmy a výdaji. V řízení peněžních prostředků se používají základní pojmy, kterými jsou peníze (pokladní hotovost), hotovost a finanční majetek. Peníze (pokladní hotovost,) je nejužší pojem a představují finanční prostředky ve formě bankovek a mincí v pokladně společnosti. Hotovost představuje finanční prostředky na běžných účtech u bank a pokladní hotovost. Finanční majetek je nejširší pojem a zahrnuje nejlikvidnější majetek firmy, a to majetek uložený v pokladní hotovosti, na účtech v bankách a v krátkodobém finančním majetku. Peněžními prostředky rozumíme hotovost a prostředky podniků na bankovních účtech. Přiřazují se k nim i další rychle likvidní prostředky (ceniny, šeky, poukázky na zboží). Jsou součástí finančního majetku. Tvoří nejlikvidnější část majetku (aktiv) podniků. Řízením peněžních prostředků rozumíme soubor činností směřujících k permanentnímu zabezpečování potřebné výše peněžních prostředků, v potřebném místě a čase, a to při minimálních nákladech spojených se zabezpečováním těchto prostředků. K řízení peněžních prostředků se využívají různé postupy, založené na běžném sledování pohybu peněz operativně věcné řízení a sestavování platebního kalendáře. K řízení peněžních prostředků se využívají i teoretické přístupy a mezi nejznámější patří Baumolův model a Miller- Orrův model. Přestože tyto modely nenacházejí pro svá omezení široké uplatnění v praxi, jsou přínosné především principy, na kterých jsou založeny. Dále se k řízení peněžních prostředků používá tzv. cash pooling.
Operativně věcného řízení patří mezi rychlé způsoby, pomocí něhož se zjišťuje k určitému datu konečný stavu peněžních prostředků. Princip tohoto řízení je založen na tom, že se za určité období zjistí předpokládané příjmy podniku a zároveň se zjistí předpokládané výdaje (platby) podniku. Konečný stav peněžních prostředků může podnik zjišťovat po týdnech, dekádách, měsíci apod. Sestavení platebního kalendáře je založeno na stejném principu jako operativně věcné řízení. Platební kalendář představuje přehled splatných závazků a pohledávek podniku po jednotlivých dnech, dekádách, měsíci apod. Smyslem jeho sestavení je, aby podnik zjistil, zda bude mít k dispozici vždy dostatek peněžních prostředků a nedostal se do platebních potíží. Modely peněžních prostředků jsou zjednodušením představ o stavu a vývoji peněžních prostředků podniku. Tyto modely jsou postaveny na celé řadě předpokladů, které v běžné praxi nemusí být vždy splněny, což tvoří určitá omezení pro využití těchto modelů. Modely řízení peněžních prostředků slouží ke stanovení optimální výše peněžních prostředků. Společným předpokladem těchto modelů je, že podnik drží jednak neúročené peněžní prostředky (hotovost) a jednak likvidní aktiva (většinou pokladniční poukázky) přinášející úrok. Cílem Baumolova modelu je nalezení optimální výše akvizice peněz, při níž jsou minimalizovány celkové náklady spojené se získáním a držbou peněz.s použitím Baumolova modelu jsou spojeny určité problémy: konstantní denní peněžní výdaje jsou téměř u jakéhokoliv podniku vysoce nepravděpodobné; předpoklad nulového počátečního a konečného stavu peněžních prostředků je také vysoce nepravděpodobné; okamžitá realizace prodeje pokladničních poukázek v okamžiku vyčerpání peněžních prostředků, také neodpovídá běžné realitě. Z uvedených problémů vyplývá, že tento model je pro běžný podnik těžko použitelný. Miller-Orrův model řízení hotovosti, odstraňuje nerealistické předpoklady Baumolova modelu. Předpokládá, že společnost nemůže předvídat budoucí zůstatky hotovosti. Dále tento model vychází z toho, že vývoj peněžních prostředků v podniku není rovnoměrný. Podnik má někdy z různých důvodů více peněžních příjmů, jindy zase více peněžních výdajů. Vysoký stav peněžních prostředků je pro podnik nevýhodný (nenese potřebný výnos) a na druhé straně nízký stav peněžních prostředků ohrožuje likviditu podniku. Z těchto důvodů je snahou podniku, aby se výše peněžních prostředků pohybovala v určitých mezích, tj. maximální a minimální. Podstata tohoto modelu spočívá v určení tří úrovní zůstatků hotovosti: horní mez (maximální), dolní mez (minimální) a bod návratu (optimální úroveň). Cash pooling představuje optimální řešení v oblasti řízení finančních zdrojů ekonomicky spjaté skupiny společností. Na základě koncentrace zdrojů dochází ke zhodnocení nebo k dočasnému dorovnání rozdílu mezi debetními a kreditními zůstatky. Odborně lze cash pooling popsat jako finanční nástroj, který sdružuje peněžní prostředky z více účtů a pracuje s nimi jako s jediným účtem. Jedná se o optimalizaci vedení podnikových účtů, kterou dochází na denní bázi ke konsolidaci zůstatků na podnikový účet.
Literatura KISLINGEROVÁ, Eva. Manažerské finance. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 714 s. ISBN 80-717-9802-9. MAREK, Petr. Studijní průvodce financemi podniku. 2. aktualiz. vyd. Praha: Ekopress, 2009, 634 s. ISBN 978-80-86929-49-1. VALACH, J. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. 1. vyd. Praha: Ekopress, 2001, 447 s. ISBN 80-86119-38-6.