ZRNÍČKO. Svazek 11, číslo 2 únor 2011

ZRNÍČKO Svazek 11, číslo 2 únor 2011 Nejsem schopen, Pane, dávat svůj život kousek po kousku Co neslouží ničemu, to odhodíme. Ale my chceme, aby náš život sloužil těm, které milujeme, ba dokud je to možné, aby sloužil všem našim bratrům. Je tedy co dělat na této zemi, kde v nejrůznějších podobách zmáhá lidi tolikeré utrpení! Kdo nikdy nesnil o tom, že dá celý svůj život druhým a Pánu? Ale těžko se moříme s vlastními omezeními a velmi rychle se vzdáváme, myslíme si, že absolutní šlechetnost je vyhrazená jen hrdinům a světcům. Odrazuje nás především to, že je tak třeba jednat stále. Nabízet každý den, v každém okamžiku našeho života - je to možné? Člověk sám toho není schopný. Jenom s Kristem. Neboť jemu můžeme dát všechno; to nejlepší z nás, to méně dobré, ba dokonce i hřích. A On umí vrcholy i pády našeho života proměnit na milodar. Věřím, Pane, že jsem schopen vykonat nějaké výjimečné činy, jen tak, mimochodem. Čin, který by zmobilizoval celou moji bytost, protože mě vyburcuje bída, protože mě pobuřuje nespravedlnost, protože nikdo z mých blízkých je ohrožen. Ba někdy věřím, že bych byl schopen riskovat život, dokonce ho darovat najednou, celý, za můj ideál, za moji lásku, za moje dítě a možná i za jiné dítě. A pokud mi tato myšlenka, bohužel, potajmu, umožňuje, abych trochu sám sebe obdivoval, stejně mě přesvědčuje o tom, vždyť tys nám to řekl, Pane, že dát svůj život druhým je nejvyšším důkazem lásky. Ale co mne ponižuje a co mě často odzbrojuje,

je to, že nejsem schopen dávat svůj život kousek po kousku, po kousíčkách, den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou, dávat, ustavičně dávat a sebe dávat. To nemůžu, ale právě toto ode mne žádáš. To, co žádáš ode mě, Pane, je tak jednoduché! Velmi jednoduché a velmi těžké. Dělat každý den, co mám dělat, krůček, potom další, a zítra znovu další na své každodenní cestě. Každý den postupovat se svými blízkými, s manželem, ženou, dětmi, s kolegy z práce, se sousedy a s mnoha náhodnými bratry. Každý den, v každém okamžiku bojovat za to, abych žil, tak jak ty chceš. I s druhými se přít, abychom všichni mohli žít jako lidé. Každý den dát tisíc kousíčků v tisících možných skutcích lásky, které nejsou víc vidět, tak jsou obyčejné, které nejdou víc tušit, tak jsou banální, ale ty říkáš, že je potřebuješ, abys snoval oběť a abych jednoho dne mohl pravdivě říct: dal jsem bratrům celý svůj život. Tak si to přeješ, Pane, ale já toho nejsem schopen. Proč jsi vynalezl trvání, Pane, a vytrvalost v drobnostech, a lásku, která ustavičně něco vyžaduje. Snil jsem kdysi, že dám celý svůj život někomu jinému, nějaké jiné, jiným, a neuvědoměně jsem si představoval, že na to, aby se mi to podařilo, stačí jediné ano, jediný skutek, jediná oběť. Ale přišel jsem na to, že je jich třeba tisíce a možná milióny. Snil jsem kdysi o životě, který plane v několika velkých činech, a velmi rychle jsem poznal, že je třeba ho míjet pomalu, aby ho živily drobné větvičky, které ustavičně oživují plamen, aby nikdy nevyhasl. Vždy znovu začínat, vždy. Pane můj, nezvládnu to, a vím, a bojím se, že když před Tebou, ve tvém Světle obsáhnu svůj život, odhalím, že za několik darovaných okamžiků jsem odmítl tisíce, ale dal jsem z něho jenom několik kousků. Pravdou je, můj milý, říká Pán, 2

že někdy někteří mohou vydat celé své světlo v několika jiskřivých blescích, ale od mnoha se vyžaduje zapalovat malá světélka lásky v hluboké noci času. Nelituj. Nesuď. Vždyť kdo ti řekl, že miliony svíček zapálených během jednoho dlouhého života nevydají větší světlo než výbušný ohňostroj? A nakonec, můj milý, nežádám od tebe, abys byl vždy úspěšný, ale abys vždy zkoušel. A především, poslouchej mě, žádám od tebe, přijmi nakonec svá omezení, odhal svoji ubohost a uval ji na mne. Protože dávat svůj život, to neznamená dávat jen své bohatství, ale i svou chudobu, ba i své hříchy. Učiň tak, milý můj, a promarněnými kousky života, a tebou zachráněnými pro všechny, co čekají, zaplním prohlubně a vrátím ti trvání, neboť v mých rukách se tvá nabízená chudoba stane bohatstvím pro věčnost. Michael Quoist) Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim:»kdo chce jít za mnou, zřekni se sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Protože kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne a pro evangelium, zachrání si ho. Vždyť co to člověku prospěje, když získá celý svět, ale zmaří svůj život? Copak by mohl člověk dát, aby svůj život dostal zase nazpět? Mk 8,34-37 Ale nekonečně milosrdný Bůh nám dal poznat svou velikou lásku. Byli jsme mrtví, protože jsme se dopustili hříchů, a on nás přivedl k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal ho zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Ef 2,4-6 Kdo není schopen oběti, není hoden ani lásky. Největší překážkou lidského štěstí je, že chceme být šťastní příliš. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí. 3

Světec na únor Jako světce na měsíc únor jsme vybrali Petra Damianiho. Ačkoli nebyl ostijský kardinál-biskup a velký teolog Petr Damiani nikdy oficiálně svatořečen, prohlásil ho papež Lev XII. r. 1828 církevním učitelem. Neúnavný bojovník za čistotu církve hrál za svého života významnou roli v církevní politice a stýkal se s vedoucími osobnostmi své doby. Petr se narodil kolem r. 1006 v Ravenně a dostal příjmení Damiani pravděpodobně od svého bratra Damiána, který mu umožnil studium v Parmě a ve Faenze. R. 1043 se stal Petr Damiani převorem v klášteře Fonte Avellana u Gubbia v umbrijské provincii Perugii. Klášter byl sdružením poustevníků, jehož Členové byli nazýváni avellanisté. Vyznačoval se neobyčejnou přísností. Sdružení se spojilo r. 1569 s kamaldulskými mnichy. Petr se staral intenzivně o kláštery, přidružené k Fonte Avellana a s ohnivou horlivostí hlásal asketický způsob života pro mnichy. Poprvé se provádělo v klášterech bičování. Ostře vystupoval Petr proti nezdrženlivosti duchovenstva, mocně bojoval proti svatokupectví (prodávání duchovních úřadů za peníze). R. 1057 byl Petr Damiani přinucen papežem Štěpánem IX. přijmout kardinálskou a biskupskou hodnost v Ostii. Přijal ji proti své vůli a v příštích letech mnohokrát nabídl své odstoupení. Z papežova pověření podnikl Petr četné významné cesty jako legát, např. r. 1069 na synodu do Frankfurtu. Bojovný kardinál-biskup a neústupný potírač necírkevního počínání zemřel 22. nebo 23. února 1072 ve Faenze na zpáteční cestě ze své rodné Ravenny do Ostie. Svůj poslední odpočinek nalezl v městské katedrále, která byla po něm nazvána S. Pietro". Sv. Petr Damiani je ochránce proti bolestem hlavy. TŘI SLOVA 4 (Podle Rok se svatými) Jedna žena, ještě mladá, propadla hluboké depresi. Přestala vycházet z domova; vstávat z postele jí začalo působit utrpení a vyčerpávalo ji, jídlo bylo pro ni trestem. Denní světlo se jí zdálo nesnesitelné. Okna zůstávala zavřená a žaluzie stažené. V hlavě jí kroužily nejčernější myšlenky, které se často dovolávaly smrti jako určitého způsobu vysvobození. Manžel, který ji něžně miloval a zahrnoval ji láskou a pozornostmi, byl stále víc znepokojený a sklíčený. Přesvědčil ji, aby se nechala prohlédnout nejváženějšími neurology a psychiatry, známými doma i v zahraničí. Řada profesorů předepisovala léky, terapeutická sezení, cestování, dovolenou. Vyzkoušeli všechno - bez jakéhokoliv úspěchu. Žena se stále víc utápěla ve svém bezútěšném světě a nevycházela z trudnomyslnosti. A přece ji manžel uzdravil. Svou prostou a nezištnou láskou a třemi slovíčky. Jednou ráno se k ní sklonil, pohlédl na ni a se slzami v očích jí řekl: Máš ještě mě.

Domov je prostor v lidském srdci Všude dobře, doma nejlíp. Kde je tvůj poklad, tam je tvoje srdce. Cenu domova poznáme až tehdy, když ho ztratíme. Penězi si můžeme koupit budovu, ale ne domov. Všechna tato známá přísloví nám naznačují, že domov je pro člověka vzácnou perlou. Každý bez výjimky touží po domově. A osobitně se tato touha u nás stupňuje na Vánoce. Krášlíme, zdobíme si příbytky, abychom zdůraznili, jak velmi nám záleží na hodnotě domova. Touha po návratu do ráje Domov však není jen prostor mezi zdmi domu ve vlastním rodišti. Někteří lidé tvrdí, že se cítí doma kdekoliv na světě. Existují kočovné skupiny a etnika, jejichž život se neváže na přesné místo. Ze zkušenosti víme i to, že když navštívíme domovy lidí, někde se cítíme útulně, jinde jaksi cize. Na čem to závisí? U někoho se rádi zdržíme, u jiného nás to žene se co nejrychleji vzdálit. Když cestujeme, cítíme se v některých městech okamžitě jako doma, i když se tam objevíme poprvé v životě. Co je to vlastně domov? Vytváří ho člověk - kouzlo jeho osobnosti? Jde o nějaký nehmatatelný prostor v srdci, který uvolníme, čímž druhému umožníme, aby do něj vstoupil s důvěrou jako do domu? Zřejmě v každém člověku už prvotně existuje receptor na vnímání domova. Smysl, kterým citlivě eviduje vše, co vyvolává atmosféru blízkosti. Říká se, že touha po domově je vlastně podvědomá sentimentalita po ztraceném ráji. A představa ráje - to je rozkvetlý život, zahrada oblažujících vztahů. Vstup do komnat duší Domov se v našem chápání téměř automaticky váže na rodinu. Asi proto, že v ní pramení a udržuje se život. Otec, matka, děti, sourozenci jsou živými a nepředvídatelně reagujícími bytostmi, které nemůžeme jen tak přetvořit do jednoty podle vlastních projektů. Domov není stavba v technickém smyslu. Na vybudování domova je třeba čas, je to dlouhodobý proces dozrávání vztahů, když si otevíráme navzájem dveře srdcí a nesměle vstupujeme do komnat našich duší. Křesťanství nabízí takový obraz domova, z kterého všichni pocházíme a kam všichni směřujeme. Jsme stvořeni k Božímu obrazu a Bůh je vztahem osob. Domovem jsou tedy ve své podstatě osobní vztahy. Domov je způsob bytí člověka, kde kraluje důvěra a lásky. Taková definice potom překračuje hranice úzkého chápání 5

domova jen na základě pokrevnosti. Sám Ježíš považoval za svoji rodinu ty, které spojuje jeho láska. Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat, vzpomínáme si na známý básnický obraz Miroslava Válka. Vyjadřuje jím velkou blízkost k osobám, u kterých se cítíme otevřeně a uvolněně jako doma. Člověk však na druhé straně může prožívat i bezdomovectví. Když se mu nepodaří najít nikoho, komu by se otevřel, zdůvěřil, před kým by vylil slzy své duše. Takový člověk může po čase ztvrdnout, znecitlivět i vůči hodnotě domova, dokonce jí pohrdat. První a druhý domov Pro domov má člověk smysl nejen od přirozenosti, ale si ho i pěstuje, vychovává pro něj své srdce. První zkušenost získává v dětství, když se automaticky stává součástí rodinného společenství. Domov pro něj připravil někdo jiný. Otec a matka mu vyhradili prostor v rámci svého vztahu. Vzdali se sobeckého štěstí v partnerství a rozšířili místo pro další osobu - dítě, případně více dětí. Tento první zážitek domova je podstatný a zanechává hlubokou brázdu v psychice člověka. Až takovou, že psychologové zaznamenali fakt, že ke konci života nebo při umírání se k ní člověk opětovně vrací. Vzpomínky na dětství, rodinný kruh, domov se v něm silně vynořují z podvědomí, dokonce se hlásí i ve stavu narušeného vědomí. Ti, co měli možnost doprovázet lidi při umírání, získali o tom konkrétní představu. Když člověk vyroste z dětství, postupně je sám pozván vytvářet domov pro druhé. Může se to dít více způsoby. Vstupem do manželství a založením rodiny - to je základní a nejpřímější forma budování domova, ne však jediná. Domov může vytvářet člověk i každým nesobeckým vztahem lásky a péče o druhého. Domov si přece vytvářejí i zasvěcené osoby ve svých řeholních komunitách, kněz vytváří farní domov pro věřící. Neboť domov je prostě společenství, kde se cítíme dobře, kde jsme přijati jako rovnocenní, kde si důvěřujeme a máme se rádi. Přičemž podstatné není místo, kde se domov nachází, ale klíčoví jsou lidé, kteří nám opakovaně zprostředkovávají pozitivní pocity. K domovu se vždy váží vzpomínky na dobro, patří k němu atmosféra lásky a věrnosti. Místo, kde se žije i umírá V dějinných kulturách se domov vždy spojoval i s hodnotami posvátnosti, nedotknutelnosti, byl chráněným prostorem člověka. V lidech vyvolával vznešené city, neboť v něm se rodí i uchovává láska. Řečtina používá termín domos na vyjádření stavby, příbytku, ale i sítě vztahů, vyjadřuje také spolupráci a příbuznost. Druhý výraz oikos - znamená domov, hnízdo, tedy místo, kde člověk díky vztahům s ostatními může být šťastný, kde se dělí o radost. Zároveň vyjadřuje blízkost osob, neboť komu svěřuji své vnitřní pocity, stává se pro mne blízkým člověkem. Vytvářím s ním jedinečný vztah já - ty. Už nejde jen o pracovní záležitosti, obchodní či jinak výhodné kontakty, ale o vztah, který buduje moji osobnost zevnitř, a který se současně zúčastňuje na dozrávání osobnosti toho druhého. Tento specifický personální vztah zahrnuje vzájemnou bohatou výměnu nitra obou osob - vytváří jejich společný domov. Domov je tedy osobitné místo k setkání, dialogu, vzájemné komunikaci a společnému prožívání života. Taková 6

hluboká duchovní zkušenost radosti a bolesti umožňuje přijmout a respektovat i vzájemné odlišnosti jednotlivých osob. Neboť domov ve skutečnosti vždy spojuje i to, co by jinak zůstalo izolováno. Proměňme cizí svět na domov Domov je především prouděním života, ale k životu nevyhnutelně patří i jeho konečné završení - smrt. Takže lidé touží nejen žít, ale i umírat doma. V kruhu svých nejdražších se cítí mnohem bezpečněji než v nejodborněji vybavených zdravotnických prostorách. Se svými nejbližšími jsou ochotni překročit práh života a obrátit se k věčnosti. Domov je místo, kde se umírá v pokoji. Velmi dobře to pochopila současná světice Matka Tereza, která dělala všechno pro to, aby lidem z ulice poskytla domov. Aspoň na prožití několika minut pokoje a lásky, aby vyloudila poslední úsměv na tváři umírajícího. Protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, naší podstatou i cílem je vytvářet společenství lásky. Člověka nikdy nemůže naplnit ani poznání, ani vysoké postavení, moc, bohatství - jedině láska dokáže nasytit jeho srdce. Tato láska ze své povahy má schopnost se šířit, proto jsme všichni vyzváni proměňovat svět cizoty na domov lásky. Každé ničení, rozbíjení mezilidských vztahů rozmnožuje ve skutečnosti počet bezdomovců na světě. Právo na domov patří k základním lidským právům. Jeho ztráta vážně narušuje jistoty člověka a negativně zasahuje do jeho psychiky. Rozvrat v rodině, rozvody, ztráta střechy nad hlavou, nucený exil - to všechno jsou hluboké rány, které zanechávají dlouhodobé následky na lidské duši. Domov je tedy základní existenční potřebou, zakotvením člověka. Jsme stvoření tak, že domov nás tvoří a zároveň ho vytváříme my a vrůstáme do něj. Zkušenost nestálosti a proměn v tomto životě nás však učí, že domova se musíme i vzdávat. Zakusili jsme jeho štěstí, okamžiky radosti a potom ho musíme opustit a hledat nové domovy. Neustále jsme na cestě od domova k domovu až po definitivní domov v nebi. Ani to nejútulnější místo a nejlíbeznější vztahy na této zemi nás neuspokojí. Jenom Bůh umí naplnit lidskou duši a vytvořit pravý domov pro člověka. To neznamená, že domovem jsou jen dva (Bůh a člověk), ale že žádný vztah a štěstí bez Boží přítomnosti nepřetrvá. Nesmrtelnost dodává lásce a vztahům jenom Bůh. S ním budujeme duchovní domov už nyní a do něho budou patřit všichni, kteří o takový domov s Pánem a námi stojí. (Mária Raučinová - KN) Domov není místo, kde bydlíš, ale kde ti rozumí. Christian Morgenstern Domov je dílo překrásné, stejně ale i přetěžké. A každodenní. Miroslav Horníček Sladkost domova není v pohodlí, ani v hojnosti, ale v tajemné hudbě srdcí, která náleží k sobě. Martin Rázus 7

8

Kdy oddělit děti od rodičů, nebo: Tak běž! Poučení před křtem bývají velmi živá, vážnost slov nejednou přeruší dětský pláč či zvuk malého autíčka. Do této idylky a radosti rodičů obyčejně vložím realistická slova, která je vyruší. Cituji přitom libanonského básníka Chalíla Džibrána - jeho knihu Prorok, část, kterou věnuje dětem. Džibrán píše: Vaše děti nejsou vašimi dětmi. Přicházejí skrze vás, ale ne od vás, a i když jsou s vámi, nikdy vám nepatří. Můžete jim dát svoji lásku, ale ne svoje myšlenky, můžete vytvořit domov pro jejich těla, ale ne pro jejich duše. Stále častější fenomén Přiznám se, že vždy při těchto slovech pozorně sleduji reakce rodičů. Těm, kteří prožívají nepopsatelnou radost z narození dítěte, jako bych v tom okamžiku to dítě bral. Málokdy přikývnou, spíše zvážnějí, nebo reagují odmítavě. I přes tuto zkušenost si uvědomujeme, že slova libanonského básníka vyjadřují pravdu. Tak či tak přijde okamžik, kdy dítě dozraje a opustí rodiče, aby mohlo začít žít svůj život na vlastních nohách. Přesto ale v posledních letech vnímáme zajímavý fenomén: jaksi víc dětí po skončení školy a dosažení věku dospělosti, po nástupu do práce, zůstává žít se svými rodiči. S tímto faktem přichází otázka: Jak mají nažívat rodiče s dospělými dětmi? Jaká pravidla platí pro 23 či 30-tileté, žijící ve společné domácnosti s rodiči? Písmo a katechismus říkají Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Stačí otevřít Písmo svaté a Katechismus Katolické církve (KKC). Tam se dostaneme k pravdám a tradici, které nám přinášejí odpovědi na naše otázky. Úcta k rodičům je úkonem vděčnosti vůči těm, kteří darem života, svou láskou a svou prací, přivedli své děti na svět a umožnili jim růst věkem, v moudrosti a v milosti (KKC 2215). K tomu je třeba dodat Sirachovcova slova: Z celého srdce cti svého otce a nikdy nezapomínej, co vytrpěla tvá matka. Vzpomeň si, že ti dali život: co jim podáš za to, co pro tebe udělali? (Sir 7,27-28). Úcta k rodičům, jak je to vyjádřeno v katechismu, se projevuje pravou ochotou a poslušností. To znamená: Dokud dítě žije v domě svých rodičů, má poslechnout každou jejich žádost, odůvodněnou svým vlastním dobrem nebo dobrem celé rodiny. Poslušnost vůči rodičům přestává osamostatněním se (emancipací) dětí, ale nepřestává úcta, kterou k nim musí mít vždy (srov. KKC 2217). Takže i když děti vyrostou, mají nadále ctít své rodiče. Vytuší jejich přání, budou je často žádat o radu, a přijmou jejich oprávněná napomenutí (KKC 2217). Tato slova nás mohou vést k myšlence, že potom je ideální odstěhovat se od rodičů co nejdál, abychom nemuseli i po odchodu z domu naslouchat jejich slovům a konfrontovat svůj život s jejich představami či radami. Ani dálka nás však nezbavuje zodpovědnosti za rodiče. V Katechismu dále čteme, že podle svých možností jim mají hmotně i mravně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze (KKC 2218). Příklad péče a citlivosti dítěte na rodiče nacházíme i u samotného Ježíše. On, vědomý si svého odchodu (fyzického vzdálení se) z tohoto světa, svěřuje svoji matku do ochrany a opatrování jednomu ze svých učedníků, kterého, jak píše Písmo svaté, nejvíc miloval. Omyly rodičů a dospělých dětí Psát o vztazích je lehké, ale prožívat dobré vztahy je umění. I proto se nám někdy může zdát, že i přes existenci jasných slov, zkušeností, které nám mluví o spolužití dospělých dětí a rodičů, přece na vlastní kůži zažíváme nejednou něco úplně jiného. Kde je tedy ten kámen úrazu, který nejvíce ztěžuje vzájemné spolužití? Možná se tato slova nebudou všem příjemně číst, ale na prvním místě je za tím vědomý či nevědomý omyl dospělých - rodičů. Nemoudře si počínají ti, kteří z dospělého člověka dělají dítě. Podívejme se na pár chyb, kterých se nejčastěji dopouštějí rodiče ve vztahu ke svým dětem. 9

Omyl první: rodiče jako uklízecí servis Těžko se to poslouchá, když si nejedna máma potichu a ve skrytosti stěžuje na své dospělé dítě, které nechává všechno na své mámě. Máma uklidí, vyžehlí, posbírá z pokoje špinavé prádlo. A i když několikrát nahlas deklarovala, že to už víckrát za své dítě dělat nebude, opak je pravdou. Prý jí to srdce nedovolí. A dítě zůstává dítětem. Nezískává, bohužel, návyky potřebné ke společnému životu, ale neřesti, které v mnoha případech vedou k nemožnosti manželského soužití. Ano, je těžké dívat se na nepořádek v pokoji svého dítěte. Ale dovolím si tvrdit, že mnhem těžší a bolestnější je hledět na nepořádek, který způsobí lehkovážně vedené dítě ve svém manželství. Rodiče nemohou být servisní službou. Rodiče musí být živým příkladem. Příkladem, který vede k návykům života v domácnosti. Omyl druhý: dítě má peníze jen pro sebe Jinak řečeno, nepřispívá na společnou domácnost. Rodiče často ve snaze pomoci svému dítěti neurčí žádnou částku, se kterou by dítě přispívalo do rodinného rozpočtu. Dospělé dítě tak získává mylnou zkušenost, že všechno, co je jeho, je jen jeho. Platí však, že i když jsou rodiče na tom finančně dobře, měli by svému dítě určit taxu, kterou by ze své výplaty vyčlenilo na domácnost. Dítě se tak učí správně rozdělovat svůj výdělek, získává reálnější představu o výdajích v rodině nebo jen prostě zpestří stravu, či přispěje na rekonstrukci bydlení. Moudře a radostně postupovali ti rodiče, kterým se podařilo příspěvek dětí odložit a potom i s úrokem odevzdat svému dítěti jako svatební dar. Tady je hodno vzpomenout i jednu životní moudrost: Neptej se lidí, kolik vydělají, ale kolik uspoří. Omyl třetí: citové vydírání ze strany rodičů Stává se, že rodič nepochopí, že mu je dítě propůjčené na určitou dobu a že velikost rodiče se ukazuje právě ve chvíli, když ho jako dar odevzdává do manželství či do služby v Církvi. Jakékoliv přisvojování, naléhání na nepřirozenou vděčnost či lásku ze strany rodičů na dítě je důkazem nevyzrálosti či nepochopení úlohy rodiče. Dítě se nikdy nemůže stát cílem. I dítě je prostředkem a nezaslouženým darem. Bohužel, církevní právníci by o nevyzrálosti rodičů dokázali asi hodně vyprávět. Kolik takových rodičů se postaralo o osobnostní krizi, psychické trauma či až rozpad manželství svého dítěte? Všechny omyly však nevychází jen ze strany rodičů. I dospělé dítě umí svým způsobem přilít oleje do ohně. Vzpomenu zde mnou vnímané tři nejčastější omyly. Rodič jako sponzor Taťka to zatáhne, máma to zaplatí! Tyto postoje nemluví o lásce rodičů, ale o nechutném finančním vydírání dětí. Bohužel tady platí, že lehce nabyl, lehce pozbyl. I když rodič lehce dává, nevděčnost dítěte či jeho samozřejmost při přijímání musí být jasným signálem pro rodiče, že něco není v pořádku. Ale vynucování si důkazů lásky rodičů skrze jejich finanční příspěvky se v dnešní době stalo jakousi běžnou věcí, ale normální to není. Zvlášť u dětí, které postavily rodiče do role soupeřů. Kdo mi dá víc, ten mě víc miluje. To se potom nejednou přesouvá i k porovnávání tchánů - kteří víc dají, ti víc přejí novomanželům. Takové projevy však mluví spíš o egoismu a bezcitnosti dítěte. 10

Dům jako hotelový pokoj Druhým vědomým nebo nevědomým omylem dětí je myslet si, že dům rodičů je hotel. Můžu si přijít, kdy chci, jak chci, s kým chci. Rodič však, jako ten, který vlastní dům či byt, je povinen stanovit domácí řád. A dítě, i když je dospělé a žije s rodiči, má povinnost ho dodržovat. To, že se někdo cítí dospělý, neznamená automaticky, že si v domě rodičů může dělat, co chce. A i když je naděje, že ten byt či dům se po určité době dostane do jeho vlastnictví, nemůže si sám, už dopředu, určovat pravidla. Rodič má právo, ba povinnost určit, jak se bude doma nažívat. Majitel domu je zodpovědný za to, co se v jeho domě děje. Ztráta odvahy opustit rodiče Těžko říct, co všechno vede mladé k tomu, že zůstávají tak dlouho s rodiči. Někdo by naše myšlení posunul k sociálním a ekonomickým problémům. Drahé byty, nestálá práce, drahé hypotéky, úroky. Nedá se to přehlédnout. K tomu je však třeba přidat ještě i cosi jiného. Ztrátu odvahy, nedůvěru, zkušenost s nevěrností, nereálné představy o standartu, pohodlí poskytované rodiči. Opět katechismus: Když děti dospějí, mají povinnost a právo zvolit své povolání a svůj životní stav (KKC 2230). Nejde jen o právo, ale i povinnost. Výsledkem dobré výchovy je zralý muž, zralá žena, kteří vědí, co chtějí, a umí toho i dosáhnout. Dobrý rodič vede své dítě k poznání, že na vrchol se dostane, když dělá krok za krokem. Nic nespadne automaticky, nic nepřichází náhodně. Všechno je důsledkem jistého úsilí, nebo naopak, ztráty šance. Přirovnal bych to k šachové partii. Ne vždy rozhoduje o výsledku počet figurek hráčů. Často o vítězi rozhodne tempo hry či čas protihráčů. Omylem mladého člověka je i přesvědčení, že nejdřív musí mít byt, auto, finance na dovolenou, až potom může opustit rodiče či vstoupit do manželství. Při pohledu na generaci mých rodičů (mám 34 let) si uvědomuji, že to, co mají, je výsledkem jejich společného snažení, odvahy a i ctnosti skromnosti. Nechtěli a neměli všechno hned. Možná proto uměli skloubit život v manželství s osamostatněním se od rodičů až po dosažení dober, která požívají. Ne oddělení, ale smíření Nutí mne to dodat k tomu slova Józefa Augustyna SJ, který v Desateru zralého rodičovství píše: Opustit rodiče fyzicky i emocionálně je nevyhnutnou podmínkou dobrého otcovství i mateřství. Toto opuštění se však neuskutečňuje oddělením od rodičů, ale prostřednictvím vnitřního smíření se s nimi. Odchod z rodičovského domu bez vnitřního smíření se s matkou a otcem způsobuje, že je to spíš útěk než odchod. Pro úplnou autonomii vůči rodičům je nevyhnutné osvobodit se od nich. Osvobození se od rodičů má za následek, že žena a muž mohou na jedné straně využívat plnost darů, které od nich dostali, a na druhé straně se postupně vymaňovat ze stereotypů, kterými byla poznamenána celá jejich výchova. Před pár dny jsem vezl svého bratra na krakovské letiště. Už několik let žije v zahraničí. I když jsme se nejednou loučili před jeho odchodem, přece toto poslední loučení bylo jiné. Poznamenala ho skutečnost, že do letadla nastupoval už jako ženatý muž se svou manželkou. V tom okamžiku mne jako bratra naplnila radost, že pokračuje v tom, co jsme u svých rodičů a prarodičů viděli. Dobrá výchova a pravá láska rodičů k dětem se ukazuje v lásce, s jakou žijí jejich děti, a v odvaze nést zodpovědnost nejen za sebe, ale i za jiného člověka. (podle KN) 11

Co je láska Skupina amerických odborníků položila tuto otázku dětem ve věku 4-8 let. Zde jsou jejich odpovědi: Když dostala moje babička artritidu, nemohla se ohnout a namalovat si nehty na nohou. A tak jí je potom stále maloval děda, i když později také onemocněl na artritidu. To je láska. Když vás někdo miluje, vyslovuje vaše jméno jiným způsobem. Víte, že vaše jméno je v jeho ústech v bezpečí. Láska je, když se dívka navoní voňavkou a chlapec si dá na sebe vodu po holení a pak jdou spolu ven a navzájem se voní. Láska je, když se jdeš s někým najíst a dáš mu většinu svých hranolek bez toho, abys chtěla jeho. Láska je to, co tě rozesměje, když jsi unavený. Láska je, když moje mamka udělá kávu pro taťku a trochu z ní odpije než mu ji dá, aby si byla jistá, že chutná dobře. Láska je to, co je s vámi v místnosti během Vánoc, když přestanete otvírat dárky a posloucháte. Když se chcete naučit milovat lépe, začněte od někoho, koho nesnášíte. Láska je, když řekneš klukovi, že máš ráda jeho tričko - a on ho pak nosí každý den. Moje maminka miluje tatínka, proto mu dává nejlepší kousek z kuřete. Láska je, když maminka uvidí tatínka zpoceného a smradlavého, a i tak ho považuje za krásnějšího než Roberta Redforda. Opravdu byste neměli říkat někomu "miluji tě", pokud to nemyslíte vážně, ale pokud to tak myslíte, raději to říkejte často. Lidé zapomínají! Když se mají dva rádi, zůstanou spolu, i když jsou z nich malá stařenka a malý dědeček. Přestože se znají tak dobře. Je svátek sv. Valentýna jen pro zamilované nezadané? Přinášíme pár nápadů pro manžele k tomuto svátku zamilovaných. 1. Romantika na celý týden - vyčleňte si čas pro věci, které jste dělali v době vašeho chození, které způsobily tu kouzelnou atmosféru. 2. Napište jeden druhému lístečky s vyznáními a rozmístěte je po celém bytě, aby ten druhý měl možnost je postupně objevovat. 3. Pozvěte nějaký další manželský pár ve svém okolí na společnou večeři při svíčkách a Uchovejte si trvalé vzpomínky na dobré období vašeho manželství. 4. Pozvěte pár svobodných, nebo ve vztahu izolovaných lidí ve vašem okolí jen kvůli tomu, aby měli příjemný večer s vámi - s láskou si poslechněte jejich příběhy. 5. Vytvořte "milenecký pakt" jeden s druhým a zavažte se, že se budete milovat každý večer během tohoto týdne - a pozorujte jaký dopad to bude mít na váš vztah během zbytku roku. 6. Kupte si knihu (nebo DVD) zaměřenou na posílení manželství a čtěte (nebo viz) si to spolu během tohoto týdne. 7. Najděte si možnost být někde sami. Uvařte si spolu něco dobrého a navzájem krmte s láskou a něžně jeden druhého. 8. Napište jeden druhému zamilovaný dopis, ve kterém vyjádříte svému manželovi jaký jedinečný je pro vás a co na něm oceňujete. Ztlumte světlo a čtěte svůj dopis jeden druhému. 12

Hráli si králové, hrejme si v rodině i my Fenomén hry. Mnozí si myslí, že hra je ztracený čas a raději je třeba dělat něco serióznějšího. Přátelé, opak je pravdou. Hra má při výchově dětí a mládeže nezastupitelnou roli. Během ní vyzařuje do prostoru jakási jiskra, fluidum, které unáší hráče. Odhalil to i Don Bosco, který se v jednom období dostal do těžké situace. Stavěl chrám v Římě, sháněl na něj peníze, mnoho cestoval a proto často chyběl mezi chlapci v Turíně. Odtud k němu přicházely nedobré zprávy. Atmosféra v oratoři byla dusná, disciplína se uvolnila. Chlapci reptali a dělali vychovatelům naschvály. Tehdy měl Don Bosco sen, ve kterém viděl příčinu i řešení tohoto stavu. Do Turína poslal dopis. Víte, co napsal? Představte si - příčinu našel v tom, že jeho salesiáni si s mladíky nehráli. Byli sice mezi nimi, ale jenom v roli dozorců. Proto Don Bosco od nich žádal urychlený návrat ke hrám. Moje rodina může být také domácí oratoř Nyní si představte vlastní rodinu, kterou můžeme klidně nazvat domácí oratoří. Jste v podobné situaci jako Don Bosco? Atmosféra je v ní hustá? Vy máte moc práce, děti jsou divoké, vztekají se, neposlouchají, jsou drzé? Ptáte se, co dělat? Kontruji protiotázkou: Kdy jste si s nimi naposled hráli? Co tedy vyzařuje ze hry, když je při výchově téměř nenahraditelná? Při dobré hře vzniká něco cenného. Do prostoru se vyzařuje jakási jiskra, vůně života, čarovné fluidum, které přítomné unáší přímo do extáze. Uvolňuje se napětí, zapomíná se na stres. Duše se na chvíli spojí v jednom rytmu. Dochází mezi nimi k souhře a harmonii. Život se nadlehčí a na chvíli se všechno díváme z jiného úhlu. Člověk zjistí, že i ten druhý je úplně jiný, přijatelný a normální. Smích naplní prostor a najednou se s ostatními dělí o život. Probudí se dovádění a kreativita. Je jakoby vyměněný, zachvácený štěstím. Ve hře se odehrála proměna, ve které se stává dítětem a daruje se tím druhým. Dává jim svůj čas, nápaditost, dobrodružství. Přátelé pocítí, že je má rád. Skutečně miluje a to ho dělá šťastným. Hra je energie pro život a nejlepší investice Během společné hry vzniká atmosféra, která rozvíjí rodinného ducha. V ní se utvoří prostor k opravdové výchově, protože dětem rozšiřujeme srdce o spontánnost, velkodušnost a radost ze života. Naučíme je brát život s humorem. Hra posiluje jejich trpělivost, rozvíjí dobré návyky. Pomáhá jim překonávat vlastní omezenost a probouzí v nich schopnost nadchnout se. Pokud si tedy opravdu nevíte rady se svou rodinou, zkuste si s ní hrát. Věřte, že dobrá hra je energie pro život. Když si jednou král Jindřich IV. hrál se synem Pokud však máte ostych, jestli je třeba až tak klesnout před dětmi, kéž vám pomůže tento příklad: Francouzský král Jindřich IV. si často hrával se svým synem. Bral ho na ramena a tak s ním běhával po královských komnatách. Dělal mu koníčka. Jednou je nečekaně překvapil velvyslanec z jiného království. Vznikla nepříjemná diplomatická situace. Král se hosta zeptal: Pane, jste otcem? Ano, jsem, vaše veličenstvo, jednoznačně odpověděl velvyslanec. Tak můžu pokračovat v běhu, klidně odpověděl král. Přátelé, když to dokázali králové, proč bychom to nezvládli my? S pozdravem zůstává také hrající si Jozef Luscoň SDB (Podle KN) 13

Komunikace s dětmi prošpikovaná nadávkami Malé dítě nemusí vždy rozumět obsahu slov, ale intenzivně vnímá tón hlasu, výraz tváře či gesta, identifikuje se s tím, co bylo řečeno. Pokud se chová nevhodně, je třeba pojmenovat jeho chování jako špatné nebo nevhodné, ne však ponižovat jeho osobu. Vážená redakce, často jsem si všimla, jak se rodiče bavili s menšími dětmi. Když děti dováděly, rodiče jim nadávali do hloupých, nenormálních, ba padla i hrubší či oplzlá slova. Jaké stopy to v dětech zanechává? Co si o tom myslíte? Denisa Milá Deniso, je dobré, že jste citlivá na to, jak se komunikouje ve vašem okolí, ba ještě víc, když jde o rozhovory s nejmenšími. Malé dítě nemusí vždy rozumět obsahu slov. Je však velmi vnímavé na to, co to slovo doprovází - tón hlasu, výraz tváře, gesto atd. Přirozeným vývojem a prostřednictvím vzájemné komunikace s okolím začíná malý človíček postupně rozumět slovům a jejich obsahu. Jak to zvládnout? V prvních fázích života dítěte je důležité, aby se dospělí snažili s ním komunikovat klidně a přívětivě. Později, když povyroste, si dialog mezi rodiči a jejich potomky vyžaduje vzájemnou úctu. Prakticky si to vyžaduje dodržet zásady kulturního dialogu. Jednou z nich je, aby nevyslovovali pojmy, se kterými by se dítě mohlo identifikovat. Například: Pokud používáme výrazy jak jsi zlý, hloupý, nebo nadávky či oplzlé řeči, dítě tím degradujeme. Ono totiž nemá dostatečnou schopnost rozlišit, zda tato slova byla řečena jen ve hněvu a jaký je skutečný vztah dospělého člověka k němu. Z tohoto důvodu je vždy lepší pojmenovat jeho chování jako špatné nebo nevhodné, ne však ponížit jeho osobu. Doporučuje se mu říct: To, co jsi udělal, není dobré. Podívej, teď to toho chlapečka bolí Takovým způsobem jsme poukázali na skutek i na jeho důsledky. Když však vykřikneme: Ty jsi zlé, neposlušné děcko!, vyneseme verdikt o celé jeho osobnosti. Dítě se s tím může natolik ztotožnit, že se v něm vytváří pocit méněcennosti, neschopnosti, až odmítnutí. Milá Deniso, připomeňme si evangelijní myšlenku, že z plnosti srdce naše ústa hovoří. Pokud se často nacházíme ve společnosti, kde se nadává, pomlouvá, nactiutrhá a nepříjemně mluví o některých lidech či věcech, je pravděpodobné, že se dáme strhnout, budeme naštvaní a vyklouzne nám z úst i to, co bychom jinak neřekli. Pro nás samotné je proto důležité, abychom se tomu rozumě vyhýbali a naplňovali si srdce vírou v druhé, radostí a optimismem. V takovém rozpoložení se změní i způsob naší komunikace. Určitě máme životní zkušenost, že slova mohou vybudovat krásné vztahy, a naopak, často jediným přehnaným slovem můžeme hodně zničit. Komunikace je umění, o to větší v současnosti, kdy žijeme ve stresu a musíme překonávat mnoho těžkostí. Vést dialog na určité úrovni je třeba se učit každý den znovu a povzbuzovat k tomu i lidi v našem okolí. Zkusme začít vlastním příkladem. Je třeba si uvědomit, jak komunikujeme my dospělí mezi sebou, jestli se už úplně běžně neurážíme nebo neponižujeme. Naše snaha o hodnotnější vztahy, vyjádřená i verbálně, by se neměla omezit jen na děti, ale měla by zahrnout každého člověka. (podle KN) 14

Jaká úcta k rodičům, když nás doma ponižovali? Po vnitřních zraněních není třeba pokračovat v cestě nevraživosti a zatrpklosti, ale prosit Ježíše o odpuštění a uzdravení vztahů. Potom už neexistuje právo na odplatu za způsobené křivdy nebo zlé skutky. Vážená redakce, často píšete o úctě k rodičům, ale jak můžu zachovávat čtvrté přikázání, když moji rodiče byli na mě zlí? Upřednostňovali jen jedno ze svých dětí, ostatní jsme nepoznali lásku matky, jen bití, fyzické a psychické ponižování. Jak milovat ty, kteří nám ublížili? Marie Milá Marie, je pravda, že se rodiče mají dívat na své děti jako na Boží dar a jsou před Bohem zodpovědní za to, jaký příklad života jim dávají. Jedním z nich je i přiznat vlastní chyby, čímž si od dětí získávají ještě větší respekt a úctu (srov. KKC 2222, 2223). Vy však píšete, že z rodičovské strany jste doposud vnímala jen zranění různého druhu, ale neuvedla jste ani jedno pozitivum. V každém člověku je vloženo i něco dobrého, a proto se vyplatí dát mu znovu šanci. Dokonce už starozákonní prorok Ámos radil, že pokud chceme žít, máme hledat dobro a ne zlo (Am 5,14). Marie, po vašich životních zkušenostech v rodině se pravděpodobně cítíte ponížená. Současně se však můžete ocitnout v nebezpečí, že začnete používat tu samou zbraň, jakou používali vaši rodiče vůči vám, a tak se dostanete pod ustavičný tlak zla. Každý však může dávat jenom to, co má. Možná i vašim rodičům v minulosti ublížili jejich rodiče, nebo je nemilovali tak, jak měli, a zřejmě ani je nikdo nežádal o odpuštění. Nechci těmito slovy zbavovat vaše rodiče odpovědnosti za to, jak se chovali, ale je jenom na vás, zda chcete pokračovat v cestě nevraživosti a zatrpklosti, nebo u svého jména a rodu uděláte za vším skutečnou tečku. Sama to však nikdy nedokážete. Vaše momentálně uzavřené srdce vůči rodičům, které má problém projevit jim nejen lásku, ale i úctu, může otevřít jenom Ježíš, kterého intenzivně ve svých modlitbách proste za uzdravení vztahu mezi vámi. Než se tyto rány zahojí, bude to trvat delší dobu, ale stojí to za to. Pokud byste se rozhodla pro jiný postoj vůči nim, vaše neodpuštění může způsobit ještě větší zatvrzelost, což mohou pocítit i ti, které máte ráda. Pokud tedy odpustíte, rozhodnete se již dál netrpět, nevyžívat se v bolesti a vzdát se práva na odplatu, címž se nejen uzdraví vaše rány, ale celá kauza je v té chvíli odevzdána do Božích rukou. Nakonec i Boží sluha papež Jan Pavel II. napsal, že pokání a vzájemné odpuštění uvnitř křesťanské rodiny má být každodenní záležitostí (Familiaris consortito, 58). Pokud tedy chcete v lásce následovat Ježíše, je třeba si uvědomit, že odměnu nemůžeme čekat za to, že milujeme jenom ty, kteří nás milují. To, co platí o lásce, stejně platí o úctě. Milá Marie, přeji vám, abyste si náročnou lekci odpouštějící lásky (např. podle Mt 5,38-48) nechala projít ještě jednou myslí i srdcem a s Boží pomocí ji zvládla na výbornou. (podle KN) Kdo nenávidí, žije ve tmě a neví kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí... (srov. Bible 1Jan 2,11) 15

Jak mluvit s dětmi o Bohu Rodinná katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy Nebojte se života, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net. 20. Zázračný rybolov a utišení bouře V této meditaci spojujeme dva zázraky tak, jako kdyby se staly bezprostředně po sobě. Chronologickou přesnost událostí však nezachovávali ani evangelisté. Nám jde o zážitek a jeho umocnění, a ne o časový údaj. Vyučující však z toho může udělat dvě samostatné meditace, když mu to tak lépe vyhovuje. Dnes se zase pokusíme prožít s Ježíšem něco z jeho života. Tak, jako minule, když jsme si představovali, že jsme při tom, když se narodil. A věděli jsme, že je opravdu s námi. Nyní je též zde, s námi. Vidí nás i nás slyší. Společně s ním si zavzpomínejme, jak to bylo, když žil na zemi. Tak. se na to připravte! Pohodlně se posaďte, zavřete oči a zkuste chvíli myslet jen na to, že je Ježíš zde. Tentýž Ježíš, který žil mezi lidmi a dělal zázraky. A nyní se pokusme představit si, co vám budu vyprávět. Vidím velké jezero. Všude samá voda. Právě pluje sem, ke břehu malá rybářská loďka. Už je zde. Vystoupili z ní rybáři. Jsou unavení nějací smutní. Vytahují z lodičky sítě. Chtějí je rozprostřít, aby uschly. Nikde však nevidím ryby. Asi nic neulovili, proto jsou takoví smutní. Po břehu se prochází nějaký muž. Zastavil se u rybářů a něco jim říká. Jdu blíž. Ten muž je takový zvláštní. Ani nevím proč. Oblečený je stejně jako rybáři, ale má něco v očích a i v hlase má cosi jiného než ostatní lidé. Líbí se mi. Něco mě k němu přitahuje. Jdu blíž. Už slyším, o čem mluví. Ten muž domlouvá rybářům, aby ještě jednou zkusili spustit sítě. Ale oni nechtějí. Dobře znají svoje rybářské řemeslo. Když nechytili nic v noci, nyní ráno je to beznadějné. Ale ten neobyčejný muž naléhá, až nakonec poslechnou. Jsem zvědavý, jak to dopadne. Zůstanu zde a budu se dívat. Rybáři nasedli do loďky a odpluli. A už jsou i zpět. A jak se radují! Vytahují síť plnou ryb. Ani ji sami nedokáží vyložit, volají další na pomoc. To opravdu ani není možné za takovou chvíli ulovit tolik ryb! Všichni se diví. Jeden z nich, jmenuje se Petr, padl na kolena před tím sympatickým mužem, který je poslal znovu na lov. Klaní se mu. Pochopil, že se stal zázrak, který může udělat jen Bůh. Ten zvláštní muž je totiž Ježíš, Bůh-Syn. Jsem celkem blízko. Slyším, jak Ježíš říká Petrovi a jeho společníkům, aby zanechali rybářství, aby šli s ním, že mu budou pomáhat získávat lidi pro Boha. Co udělají? Jdou. Položili sítě, ryby a jdou s Ježíšem. Sedají si s ním do loďky a plují na. druhy břeh. Mohu jít i já? Co říkáš, Ježíši, mohu jít s vámi? 16

Už jsem tam. Sedím v loďce mezi rybáři. Jsou šťastní, vzrušeně si vypravují o tom, jak budou od nynějška všude chodit s Ježíšem, budou slyšet každé jeho slovo, vidět každý zázrak. Ani nezpozorovali, že Ježíš vzadu na loďce usnul. A nevidí ani to, jaká strašná mračna se přibližují. Bude bouřka. A my jsme uprostřed jezera. Co nyní? Ke břehu je daleko. To už nedoplujeme. Mám strach. Už začíná strašný vítr. Ale což, tito rybáři už určitě zažili nejednou bouřku, jistě vědí, co je potřeba dělat. Ale vichřice zesiluje. Loďku hází jen tak z boku na bok. Ach; tu se žene proti nám obrovská vlna velká jako dům. Ta nás jistě pohřbí v jezeře. I rybáři se polekali. V loďce je už plno vody. A co Ježíš? Což neví, co se děje? On tam vzadu spokojeně spí, jako kdyby se nic nedělo. Rybáři ho budí: "Rychle vstaň, zachraň nás, podívej se, co se děje!" Jsem docela blízko u Ježíše. Vidím jeho oči, jsou takové pokojné. Dokonce se usmívá. Jak jen to může? Vždyť za chvíli je po nás. Vstal, natáhl ruku. A co to? Je po bouřce. Jezero je klidné, vítr ustal, mraky jsou pryč. Úžasné. Všichni jsou celí ztrnulí údivem. Toto tedy opravdu nedokáže žádny člověk. A já smím být přítelem toho, koho i bouře poslechla. Smím být u Tebe, mluvit s Tebou, spoléhat na Tebe. Vím, že mě máš rád a že máš velkou moc, takže mě vždy zachráníš. 21. Milosrdný Samaritán Je velmi důležité, aby děti vždy přesně věděly, kdy jim vyprávíme to, co se skutečně stalo a kdy to, co je jen příklad. Proto se jim to musí vždy zřetelně říci hned na začátku vyprávění. Meditativní způsob budeme používat zásadně jen při skutečných událostech z Ježíšova života, aby se v dětech utvrdil zážitek ze skutečné Ježíšovy blízkosti. Když se chci s někým přátelit, musím ho poznat a setkávat se s ním. Ale musím zvlášť vědět, co se mu líbí, co má rád, co ode mne chce. Vždyť když budu dělat něco, co se mu nelíbí, jaké by to byla kamarádství? My už víme o Ježíši hodně. Kdo je jeho Otec, kdo je jeho matka. Víme, jakými zázraky dokázal, že je Bohem. A víme i to, že se stal člověkem proto, abychom se s ním mohli spřátelit. Už je ale nejvyšší čas dozvědět se i to, co od nás čeká. Jak se máme chovat, když chceme být jeho přáteli. Vždyť to přece chceme všichni! Že? Ježíš dělal mnoho zázraků, ale i mnoho vyprávěl lidem. Vzpomínáte si, že lidé zapomněli i na hlad, když tak krásně vyprávěl. Ačkoliv mluvil k dospělým lidem, víte, že jim často vyprávěl příběhy? Opravdu ano. Víme to z Písma svatého a tam je napsaná jen pravda. Ta vyprávění, to byly takové příběhy, které si Ježíš vymyslel proto, aby lidé lehčeji pochopili něco velmi vážného. Jmenují se podobenství, protože vymyšlený příběh se podobá něčemu skutečnému. Jako když jsme si my vyprávěli o stavebnici a mysleli jsme na celý svět. Anebo o dobrém člověku z tajemného domu a chtěli jsme si vysvětlit něco o Bohu. Ježíš tedy vyprávěl též takové všelijaké příběhy a z nich i my dnes víme, co se Bohu na nás líbí a co ne. Jeden takový příběh vám dnes budu vyprávět. Když Ježíš žil, nebyly ještě ani auta ani vlaky. Kdo byl velmi bohatý, cestoval na velbloudech i s velkým průvodem sluhů. Anebo jel na koni. Chudší mívali jen oslíka, který nesl majitele 17

anebo jeho zavazadla. Nejvíce bylo takových, co chodili pěšky. A tak, kdo cestovat nemusel, zůstal raději doma. Na cestách tedy nebývalo mnoho lidí. Ani cesty nebyly takové, jako nyní. Většinou se chodilo přes les, po úzkých chodnících. A bylo to i dost nebezpečné, protože v lesích bývali loupežníci a přepadávali cestující. Tak vám šel jednou přes les jeden pocestný úplně sám. A zrovna jeho si vybrali loupežníci. Přepadli ho, vzali mu všechno co nesl, ještě šaty z něho svlékli, zbili ho a nakonec ho nechali ležet u cesty. Tak tam chudák ležel, ani snad o sobě nevěděl. A byl by zahynul sám uprostřed lesa, bez jídla, bez šatů, plný ran, kdyby nezemřel hladem a zimou, byla by ho jistě napadla zvířata. Šel okolo nějaký bohatý pán a uviděl ho. Ale byl krásně oblečený a tak se bál, že by se zašpinil, protože ten chudák byl celý zakrvácený. Pomyslel si tedy: "Co je mi po něm" a nechal ho tam. Šel okolo druhý a ten si zase pomyslel, že je už možná mrtvý a že se mu i tak sotva dá pomoci a že on musí spěchat. Ani se na něj pořádně nepodíval a odešel. Naštěstí šel okolo ještě i třetí. To byl Samaritán, tedy cizinec. Samaritáni a Izraelité žili odedávna v nepřátelství. Ale tento Samaritán na to nic nedbal, nezajímal se o to, jaké národnosti je tento ubožák. Viděl, že potřebuje pomoc, a proto neváhal. Obvázal mu rány, zabalil ho do vlastního pláště, posadil na svého oslíka a pomalu, opatrně ho dopravil do nejbližšího hostince. Dopředu zaplatil za to, aby se tam o něho postarali, a potom odešel. Nemyslel na sebe, na svoji námahu, čas, peníze, ale jen na to, že je potřeba pomoci jinému. Víte, proč vyprávěl Ježíš tento příběh? Co znamená toto podobenství? Co chtěl od nás? Jací máme být? Jako ti první dva? Anebo jako ten třetí? To je lehké uhádnout, že? Ale můžete namítnout, že dnes už nejsou loupežníci. Jak tedy máme napodobiti toho Samaritána? Kdyby Ježíš vyprávěl tento příběh dnes, možná by mluvil o tom, jak bylo na silnici havarované auto, jak bylo potřeba zastavit a pomoci. A kdo všechno šel dále, protože se bál pohledu na krev a rány, protože se mu to protiví, protože nechtěl vzít raněného do svého auta, aby si v něm nezašpinil nové potahy, anebo někdo zase někam spěchal a proto si pomyslel: "Co je mi po něm", nebo "Dobře mu tak, má jezdit opatrně:" Dnes se totiž stávají takového případy, a ne ty s loupežníky: Ale Ježíš mluví ke každému. Tímto podobenstvím říká něco i mně; i vám. I tomu, kdo nemá auto, kdo nenajde na cestě raněného. Už jste dlouho nedostali žádnou hádanku. Dnes tedy budeme mít za úkol uhádnout, co tímto podobenstvím chtěl Ježíš povědět přímo tobě. Co chtěl od tebe. Samozřejmě, nemusí jít o život. To se nevyskytuje tak často. Ale pomoc potřebují lidé i jindy. Vždy se tedy večer na chvíli zamyslete a zkuste si vzpomenout, jak jste celý den prožívali, kde jste byli, s kým jste se setkali, koho jste viděli, kdo to byl, co asi potřeboval. Až se příště setkáme, povíte mi, kdo všechno potřeboval vaši pomoc a jak se zachovali. Komu z těch tří Ježíšova příběhu jste se podobali. Jistě není třeba zvláště připomínat, že co nejdříve musíme velmi podrobně prodebatovat vlastní aktualizaci dětí. Zase platí, že to není ztráta času, i kdyby se tato debata protáhla na celý vyhrazený učební čas. Termíny "kněz levita" jsou vynechány záměrně, aby se nemuselo vsouvat vysvětlení o starozákonním kněžství, což by narušilo celistvost vyprávění. Vnitřní smysl podobenství se však nemění. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a byl jat soucitem. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něj (Lk. 10,33-34) Pokračování příště 18

NĚKDO NÁM TU CHYBÍ Luciano Pavarotti (12. 10. 1935-5. 9. 2007) Nestává se často, aby hvězdy klasického umění figurovaly na předních stránkách časopisů, a aby je znal opravdu celý svět. Ale on byl jiný svět ho miloval, uznával, obdivoval. Chudý, ale talentovaný Luciano Pavarotti se narodil 12. října 1935 v městě Modena na severu Itálie. Jeho otec Fernando byl pekařem a amatérským zpěvákem. Matka Adele pracovala v továrně na tabák. Celé dětství prožil v chudobě, ale jak sám říkával, bídu si nahrazovali štěstím. Po svých dětských letech se Luciano rozhodl studovat učitelství. Víc než studium ho však zajímal fotbal a poslouchání gramofonových desek jeho otce s operními áriemi. Poznal tak tenory jako Beniamino Gigli, Tito Schipa, Jussi Björling a Giuseppe Di Stefano. Ještě jako teenager následoval příklad svého otcen a začal zpívat v kostelním a místním operním sboru. Ale největší podíl na Pavarottiho kariéře má respektovaný učitel a profesionální tenorista Arrigo Pola. Mladému Lucianovi nabídl hodiny zpěvu a on je od roku 1954 navštěvoval. Velký zlom Přelomovým rokem v jeho životě se stal rok 1961. Tehdy potkal svoji velkou lásku a budoucí manželku Aduu Veroniovou a vzápětí nato se sbor, ve kterém působil, zúčastnil na mezinárodní hudební soutěži ve Walesu, kde Modena vyhrála první místo. Luciano vyhrál i místní zpěváckou soutěž s postavou Rodolfa z Pucciniho opery Bohéma a cesta k úspěchu mohla začít. Vystupoval po celé Itálii i po celém světě. V začátcích hudební kariéry navštívil Amsterdam, Vídeň, Zürich, Londýn a na řadu přišla i Amerika. V sedmdesátých letech se Luciano stal skutečnou mediální hvězdou. Objevoval se v televizi, na velkých lukrativních koncertech a stadionech celého světa. V roce 1990 zpíval s Placidem Domingem a Josém Carrerasem v Římě na závěrečném utkání Mistrovství světa ve fotbalu. Koncert měl velký úspěch a nahrávka tří tenorů (s příznačným názvem The Tree Tenors) získala dvě nominace na hudební ceny Grammy. Ale Luciano vystupoval nejen s operními zpěváky, ale i s popovými hvězdami jako je Ricky Martin, James Brown, Bon Jovi, či dokonce Space Girls. 19

Tímto si nadobro podmanil nejen svět operních fanoušků, ale i běžných konzumentů komerční hudby. Přiblížil se blíže k lidem a stal se jejich velkým miláčkem. Pokud říkáme, že velkým, tak doslova a do písmene. Během své kariéry byl znám nejen jako král vysokého C, ale i jako Zpívající skříň, protože neustále bojoval s nadváhou. Jeho láska k jídlu z něho udělala muže, který v roce 1978 vážil až 180 kilogramů! Je třeba myslet i na druhé O tom, že Luciano měl k lidem opravdu blízko, svědčí i jeho dobročinné aktivity. Během bosenské války v letech 1992 až 1995 sbíral humanitární pomoc společně s Bonem z kapely U2 a po válce zřídil hudební centrum na jihu Bosny, které mělo pomáhat začínajícím umělcům rozvíjet jejich talent. Vystupoval i na benefičních koncertech na podporu oběti zemětřesení v prosinci 1988, které na severu Arménie zabilo 25 000 lidí. V roce 2006 se však jeho život úplně změnil. Během příprav na světové turné mu lékaři v New Yorku diagnostikovali rakovinu slinivky. Luciano ihned podstoupil operaci a zrušil všechny koncerty, které měl odzpívat. Rakovina slinivky je jednou z nejnebezpečnějších forem této zákeřné nemoci, ale lékaři i samotný Luciano doufali, že operace zvýší šanci na přežití. Ale nemoc byla nakonec silnější. Bojovník až do konce Luciano Pavarotti zemřel v časných ranních hodinách 5. září 2007 v rodném městě Modena ve věku 71 let. S nejslavnějším tenorem 20. století se na pohřbu rozloučily desetitisíce zarmoucených. Vatikánský státní sekretář Tarsicio Bertone zasla při této příležitosti jménem papeže Benedikta XVI. soustrastný telegram arcibiskupovi Modeny-Nonatoly Benitovi Cocchimu. Vyjadřoval v něm smutek nad skonem velkého umělce, který svým mimořádným talentem ctil Boží dar hudby. Jeho duši svěřil Svatý Otec Božímu milosrdenství a pozůstalé povzbudil ke křesťanské naději, která jediná může zmírnit bolest z obrovské ztráty. (podle AHA) PELIKÁNOVA MLÁĎATA Jeden pelikán s velkými bílými křídly žil v rozlehlejší zátoce prostírající se v kamenném záhybu ostrého skalnatého útesu. Tam se vyklubala z vajec jeho dvě nádherná mláďata - dva malí, statní, neustále hladoví pelikáni. Pelikán se vrhal v pravidelných intervalech do vody přes vlny a útesy a lovil ryby a měkkýše, aby mohl plnit stále rozevřené zobáky své drobotiny a nasytit ji. Ale během kruté zimy se dostavily obtíže. Poryvy větru a bouřlivé počasí často znemožňovaly pelikánovi vzlétnout. Silná vichřice ho strhávala na skály, takže si zranil jedno křídlo a nemohl létat. Schoulil se tedy do hnízda ke svým mláďatům. Oba mladí pelikáni otvírali zobáky a křičeli: Jídlo! Máme hlad! Pelikána jejich křik drásal, trpěl, když to viděl. A tak, aby zachoval svůj rod, zobákem si vyškubl ze svého těla kus masa a dal ho svým mladým. Takovým způsobem - kousky vlastního masa - zaháněl hlad svých dětí. Obětoval sám sebe a vydržel tak žít několik dní. Potom zemřel. Jedno z mláďat řeklo druhému: Tím líp. Už jsem nemohl jíst každý den totéž. Při každé mši se opakuje zázrak: Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo A lidé říkají: To je otrava! 20