2/11 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA Od 16. 7. Divadelní komedie z německé jazykové oblasti (Sachs, Lessing, Nestroy) Od 25. 7. Wagner z Bayreuthu 11. 8. Den s Rafaelem Kubelíkem
2/11 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA
MIROSLAV HÁK, Vejce, 1935 (kat. č. 9) Zvláštní poděkování patří panu M. Hákovi za zapůjčení originálu fotografie z pozůstalosti umělce.
OBSAH STRANA 1 02 RAFAEL KUBELÍK 21 MEFISTO 08 JAMES JOYCE 14 WAGNER A BAYREUTH 22 05 ARNOLD SCHÖNBERG 10 AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ 17 LETNÍ PREMIÉRY ČAJOVNY 18 ERNESTO SABATO 28 MHF ČESKÝ KRUMLOV LUCERN 24 LICHOŽROUTI 06 CZESŁAW MIŁOSZ PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY...................... strana 37 PROGRAM STANICE ČRO 3 VLTAVA.................. strana 39 KLUB VLTAVA................................. strana 46 PARTNEŘI KLUBU VLTAVA......................... strana 47 09 KREUZCHOR 12 DOMY A DOMOVY 26 20 KOMEDIE 32 ANTONÍN VRANICKÝ MILÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, léto je krásné roční období, bývá v něm ale horko. Někdo ho snáší lépe, někdo hůře, já například vůbec ne... Největší horko jsem zažil při Soumraku bohů v Bayreuthu. Dřevěné divadlo bylo rozpálené a ve Wagnerově svatostánku se nesmí nikdo ani pohnout, jinak se mu dostane německého pokárání. Vltava společně s D-dur Vám v létě nabídne pět přenosů z Bayreuthu. Sice neuvidíte scénická kouzla, ale doma si můžete větrat a pít chlazené nápoje dle libosti. Vltava by vám tento servis ráda nabídla ve všech možných sférách kultury. Je sice pravda, že získáme-li něco snadno, nevážíme si toho tolik. Ale kultura to má v tomhle světě natolik nesnadné, že je potřeba doširoka otevřít všechny brány. Nejen kvůli vedru. VÝROČÍ KARLA HUSY 33 VIZITKA LUKÁŠ HURNÍK 31 LUXUS V LUXU 36 PROFIL: MIROSLAV HÁK
CD LASER STRANA 2 RAFAEL KUBELÍK 11. srpna 2011 uplyne 15 let od smrti dirigenta Rafaela Kubelíka (1914 1996). Zemřel ve Švýcarsku, kde dlouhá léta žil nedaleko Lucernu v místě zvaném Kastanienbaum. Během srpna bude Vltava vysílat cyklus pořadů CD Laser, věnovaný Rafaelu Kubelíkovi, a výroční 11. srpen bude tomuto velkému dirigentovi patřit ještě větší měrou. Připomeneme jeho nahrávky i životní osudy, zachycené mimo jiné v relacích rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Právě z těchto Kubelíkových vzpomínek z roku 1969 vybíráme... Bylo nás sedm dětí, zprvu jsme byli vychováváni v zámeckém prostředí, moje matka pocházela ze šlechtického rodu maďarského. Byli jsme v té době velmi bohatí, na zámku bylo mnoho služebnictva. Měli jsme sedm klavírů a ani nevím kolik houslí včetně vzácných stradivárek. ( ) V poměrně krátkém čase zchudla naše rodina, takže jako šestnáctiletý student jsem prodělával s otcem svízelnou dobu, zejména finančně svízelnou. To však nebylo tak důležité, důležité pro mě zůstalo, že můj otec, který musel po celý život bojovat s tolika překážkami ( ), zůstal pro mne vždy jasným vzorem. Nikdy nepřestal mi ukazovat, co je podstatné v životě každého umělce. ( ) Jeho svět měl v sobě dávku přímé lidskosti, účinkující na hudební tvorbu teplem a tradicí, což obojí pramenilo z dob, ve kterých ještě existoval humanistický duch. Vždy jsem cítil, že jsme děti doby, která má jedno společné: silnou vnitřní koncepci, harmonii a rytmus. (...) Můj otec pojímal housle tak, aby rozličná díla nejenom hrál, nýbrž vytvářel s rozličnými tóny podle slohu. Když jsem byl malý a když jsem ho slýchával cvičit, můj otec na houslích někdy tóny jakoby škrábal a hledal, zkoušel nový tón. ( ) A z těchto škrábaných tónů se najednou vyloupla jako perla nádherná nově zářící věta. Byl jsem ohromen, bylo to jako malý zázrak. Říkával: Když hraješ Beethovena, musíš hrát Beethovena, a když hraješ Paganiniho, tak musíš hrát Paganiniho, když Mozarta nebo Dvořáka, Čajkovského nebo moderní věci, vždycky musíš pociťovat jinou duši, musíš najít styl, musíš jinak vést smyčec, musíš jinde pohybovat prstem, vibráto není jediným vibrátem na houslích. ( ) Jenom prací a věčným soustředěním na tyto rozličné variace a metamorfózy obsažené v tónu můžeš dosáhnout toho, že pochopíš duši houslí. Duše houslí je cosi podobného jako lidská duše. RAFAELŮV HUDEBNÍ SVĚT Vzpomínám si, že jsem v devíti letech tajně komponoval. Moje maminka, která mě jednoho dne přistihla, to dala potají opisovači, a tak jsem ke svému velikému překvapení našel o Vánocích svou skladbu pod stromečkem pěkně načisto opsanou. Byla to klavírní sonáta a malá symfonická báseň Moře. Žili jsme tehdy v Abbazii v Itálii a mě to velice inspirovalo, když jsem viděl, co se všechno nachází v moři. ( ) Můj otec uviděl noty a ptal se, co to je. Šel ke mně a já jsem se styděl, ale řekl jsem, že jsem to složil. Tak mi to zahraj. Přehrál jsem obojí na klavíru a tu jsem viděl, jakou má otec sílu, když mi
CD LASER STRANA 3 dal tuto odpověď: Podívej se, je to velice pěkné, cos tady napsal, ale s tím musíš teď přestat. Musíš mi slíbit, že nebudeš komponovat, dokud nenajdeš řádného učitele a dokud nepůjdeš na konzervatoř. To může trvat několik let. Teď jsi ještě příliš malý, nech toho a čekej. Hraj na svých houslích, hraj na klavír, dělej dál hudbu, ale nekomponuj. Samozřejmě jsem skoro brečel, otce jsem však tak zbožňoval a miloval, že jsem rázem pochopil, že má pravdu. ( ) Začal jsem znovu, když jsem přišel ve čtrnácti na konzervatoř. Přirozeně jsem se pustil do studia nauky o harmonii a do teorie. Šest let jsem je studoval na konzervatoři v Praze, kompozici i housle. V pátém roce k tomu přistoupilo automaticky FOTO ZDENĚK CHRAPEK FOTO ARCHIV S Českou filharmonií ve Velké Británii dirigování, a tak jsem nakonec také dva roky dirigoval. Hrál jsem svou vlastní fantazii pro housle a orchestr a dirigoval jsem Dvořákovu předehru Othelo. A jako houslista jsem absolvoval též Paganiniho koncertem. Ve 30. letech byla na Pražské konzervatoři atmosféra silné hudební jednoty. Žili jsme českou, slovanskou, německou, italskou a také francouzskou kulturou a profesoři i žáci byli skutečnou rodinou, která usilovala o to, aby dosáhla něčeho nového. Chtěli jsme něco nového, protože také naše republika byla tehdy nová a mladá. Byli jsme mladý a čerstvý národ. Byla to doba soužití Čechů a Němců, chodil jsem do německého divadla a poslouchal jsem tam české opery, které se zpívaly též německy, jako třeba Kleiberovo představení Návrat 1990 Smetanovy Hubičky. A zase naopak v Národním divadle jsem slyšel česky zpívaného Lohengrina a Tannhäusera a také samozřejmě Wagnera německy v německém a Smetanu česky v českém divadle. Byla to tak samozřejmá harmonie, že jsem si prostě nedovedl představit nic jiného. ( ) Nebylo táborů. Milovali jsme naše velikány. DEMOKRAT PŘED ČESKOU FILHARMONIÍ V Praze ve 30. letech jsme měli opravdovou demokracii. Mohli jsme hledat a nacházet všechno to, co mělo význam pro náš další vývoj. A tak když jsem se ve svých dvaadvaceti letech jako mladý muž postavil před Českou filharmonii, bylo pro mě přirozené, že jsem mohl pracovat jako dirigent jedině v tomto demokratickém duchu. ( ) A když se mi postavily do cesty obtíže, řešil jsem je právě pomocí tohoto demokratického smýšlení. ( ) Česká filharmonie chystala zájezd do Anglie a já jsem musel toto turné v krátké lhůtě převzít. To bylo v září 1937, bylo mi třiadvacet let. Všehovšudy jsem měl za sebou jen několik koncertů s filharmonií. Ležela na mě obrovská odpovědnost. Tři týdny jsme zkoušeli, samé velké programy, chystali jsme dvacet koncertů v Anglii a v Bruselu a na pořadu byly Čajkovského čtvrtá symfonie, Dvořák, Janáček a moderní věci. A orchestr byl přirozeně nervózní, protože nevěděl, jak to zvládnu. Neměl jsem dost zkušeností, a když zkoušky pokračovaly, byla nervozita vlastně stále větší a větší. Před odjezdem jsme ohlásili koncert ve Smetanově síni na rozloučenou, na němž jsme publiku
CD LASER STRANA 4 měli představit svůj nejobtížnější program. Na generálce došlo k nemilé příhodě, jedno místo se nezdařilo, já jsem odklepal a prosil to místo opravit. Jeden člen orchestru vystoupil a řekl: Milý pane Kubelíku, když takhle dirigujete, tak nemůžeme vůbec hrát. Zůstal jsem jako opařený, ale klidně odvětil: Teď je přestávka, pánové. A toho pána jsem si zavolal a řekl jsem mu: Podívejte se, tady za kulisami mi můžete říci, co chcete, ale na pódiu jsem pánem já. Tehdy mi bylo třiadvacet, ale nějak jsem se do toho vžil a tak to bylo také správné. ( ) Co se však stalo, šel jsem domů a měl jsem zlost a k tomu chřipku a horečku a byl jsem nešťastný, že mi bylo do pláče. Měl jsem strach, co se stane večer. Byl jsem prostě zoufalý. Tak jsem se šel projít k Vltavě, byla neděle, slunce, modrá obloha a já jsem šel a šel a přemýšlel jsem. A najednou mě napadla myšlenka mého otce: Nesmíš se dát vést nenávistí, mrzutostí a násilím, chceš-li něčeho dosáhnout, dosáhneš toho jen láskou. O své pravdě můžeš druhé přesvědčit jen tehdy, budeš-li sám jiné milovat. Jen tenkrát, budeš-li sám dobrý, jestliže se otevřeš. Musíš se otevřít, musíš otevřít svou duši, své srdce, jinak nikam nedojdeš. Jak bys mohl očekávat, že tě druhý člověk pochopí, když kolem sebe vystavíš zeď? Musíš se otevřít. A najednou jsem pocítil v sobě úlevu, byl jsem šťastný. Bylo mi docela jasné, co musím dělat a jak musím dirigovat. Přišel jsem na koncert, členové orchestru možná čekali, že začnu nějak v hněvu. Přišel jsem však naopak radostný a přátelský. ( ) A najednou se vše podařilo. V roce 1936 jsem byl angažován Českou filharmonií a setrval jsem u jejího pultu dvanáct let až do roku osmačtyřicátého. Během té doby jsem byl dvě léta šéfem opery v Brně, kde jsem dirigoval mnoho oper a tím poznal druhou podstatu dirigenta. ODCHOD A NOVÉ DOMOVY Na začátku roku 1945 se objevily v naší zemi první červánky svobody a svoboda záhy přišla. Národ zhluboka vydechl, nový život dostal nová křídla. Zazněly první koncerty, pořádaly se slavné festivaly, celý kulturní život národa znovu rozkošatěl. Nikoli nadlouho. Přišel rok 1948 a s ním nová nesvoboda. Opustil jsem vlast, odešel jsem S otcem Janem Kubelíkem dobrovolně do exilu, protože věřím, že duch nesmí být spoután politikou. Pokládám se za člena velké umělecké rodiny lidstva, která dva tisíce let bojuje o svobodu ducha na humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec, musí pro ni dýchat žít. Posláním každého umělce je rozvinovat volně podle vlastních představ ducha, otevřeně pronášet kréda vlastního přesvědčení a jednat podle vlastního svědomí. Jak jsem už řekl, opustil jsem Československo dobrovolně, opustil jsem svoji vlast, abych neopustil svůj národ. ( ) Šel jsem do Chicaga, kde jsem byl po tři roky šéfem symfonického orchestru. ( ) Vypracoval FOTO ARCHIV jsem repertoár ve smyslu svých představ. Dával jsem mnoho moderní hudby, aby návštěvníci koncertních sálů, většinou velmi konzervativní, si uvědomovali, jak je důležité porovnávat jednotlivé epochy hudby. Není možno milovat Beethovena, jestliže si neuvědomujeme, že ve 20. století žije Hindemith, a nemůžeme plně pochopit Bacha, jestliže neslyšíme Schönberga. ( ) Když jsem opustil Ameriku, dostal jsem nabídku stát se šéfem londýnské Covent Garden. Tam jsem za čtyři roky poznal múzický operní svět z jiné stránky. ( ) Angličtí hudebníci jsou pravdivostí a přesností jedineční, lhostejno jde-li o zpěváky, sbor či orchestr. ( ) Brzy jsem poznal, že opera repertoární, domácí, řekl bych národní, nedává Londýnu uspokojení, že je londýnské národní cítění k opeře vzdálené. A to poznav, rozhodl jsem se londýnskou operu opustit. ( ) Nebylo možno zde vybudovat klasický operní repertoár. Nejdůležitější a zcela rozhodující byla jen velká jména ( ). Jako hudební ředitel nemohl jsem tento trend srovnávat se svým svědomím. Vždy jsem si uvědomoval, že opera musí mít své ovzduší, vlastní život, své vnitřní ucelení dané tradicí jeviště a že nesmí být jen fórem primadon. ( ) Další životní krok byl v Mnichově. Šel jsem do Mnichova přesto, že jsem vlastně zprvu váhal převzít znovu stálé místo u orchestru. ( ) Tázal jsem se sám sebe, zdali nenadešel čas začít pracovat jen pro sebe. Úvahy zabraly několik týdnů, byly to vlastně egoistické úvahy, nakonec jsem je zamítl. Po prvním koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byl jsem rozhodnut. Zamiloval jsem se do tohoto tělesa a vlastně od té chvíle jsem už věděl, že nemohu říci ne. Přišel jsem do Mnichova s láskou a těch osm let, co v Mnichově působím, jsem velmi šťasten, neboť láska trvá i roste. Nový domov jsem našel ve Švýcarsku, poblíže Lucernu na březích Vierwaldstädtského jezera v malé obci Kastanienbaum. Našel jsem tam klid a mír v klíně líbezné přírody. Měl jsem štěstí, že se mi uskutečnil sen žít tam, kde v lidské pospolitosti kvete kultura bez jakýchkoliv překážek. Vybral Petr Kadlec
VÝROČÍ STRANA 5 ARNOLD SCHÖNBERG PO ŠEDESÁTI LETECH 13. července uplyne 60 let ode dne, kdy v Los Angeles zemřel Arnold Schönberg, rakouský skladatel, malíř, hudební teoretik a jeden z nejvlivnějších hudebních myslitelů 20. století. Jeho metoda práce s dvanácti jen k sobě vztahovanými tóny, tzv. dodekafonie, ovlivnila několik generací skladatelů a změnila pohled řady z nich na komponování hudby. Schönberg se narodil 13. září roku 1874 ve Vídni, kam jeho rodiče přišli z Bratislavy. Spolu se svými sourozenci byl vychován dle židovských tradic, po vzniku samostatného Československa přijal Českou národnost, aby pak kvůli sílícímu antisemitismu ve 30. letech z Německa odešel do Francie, kde v pařížské liberální synagoze tak trochu z protestu potvrdil svou příslušnost k židovství (svědkem mu byl malíř Marc Chagall). Jako celá řada dalších umělců nakonec Evropu opustil a odjel do Spojených států amerických. Sám se přitom hlásil k německé kultuře a považoval se za pokračovatele velké tradice její hudby. Jako své učitele uváděl Bacha, Mozarta, Beethovena a Brahmse a hlásil se k Regerovi i Mahlerovi. Slavná je věta, kterou prý vyslovil, když dospěl k dodekafonické metodě: Dnes jsem učinil objev, který zajistí nadvládu německé hudbě na příštích 100 let. Schönberg k dodekafonii došel postupně a logicky. Od raných skladeb, zakotvených v rozvolněné tonalitě pozdního romantismu, byl už jen krok k volné atonalitě. Jenže Schönberg hledal řád, jak tóny po kolapsu tonality nově organizovat. Když se skladatel vzdálil tonalitě, vzdálil se i vkusu většinového publika. Aby se vyhnul nepříznivým reakcím posluchačů i útoků ze strany tisku, založil Spolek pro soukromé hudební produkce, jehož provoz organizoval spolu se svými žáky. Na programu se objevovaly pečlivě nastudované nové kompozice rakouských i zahraničních autorů (třeba v roce 1920 byl hostem Spolku Maurice Ravel). Ačkoliv je význam a vliv Arnolda Schönberga nepochybný, jeho jméno je pro většinu lidí známější z knížek, než z koncertních programů slyšet dnes nějakou z jeho typických skladeb na koncertě není zas tak snadné. Zatímco symfonické orchestry a operní domy si více všímají děl jeho žáka Albana Berga, pro nastupující generaci poválečné avantgardy byla inspirativní spíše hudba dalšího jeho žáka, Antona Weberna. Naštěstí měl a má i Schönberg své zastánce. Jeho hudbu miloval a nahrával klavírista Glenn Gould, často ji uváděl skladatel a dirigent Pierre Boulez a dnes má Schönbergův Houslový koncert v repertoáru třeba Hilary Hahn. A i u nás má Schönberg své stoupence. Už půl století jeho dílo hudební i literární FOTO Z KNIHY ARNOLD SCHÖNBERG: STYL A IDEA, ARBOR VITAE, 2004 propaguje muzikolog Ivan Vojtěch, který už v 60. letech minulého století pro Státní hudební nakladatelství sestavil výbor z Schönbergovy korespondence. Napsal řadu vlastních studií a před několika lety se podílel na vydání výpravné publikace Styl a idea, ve které jsou k vidění i reprodukce Schönbergových obrazů. V roce 60. výročí skladatelova úmrtí je i u nás Schönbergova hudba k slyšení častěji než jindy. Festival Pražské jaro připravil cyklus nazvaný Pocta atonalitě a abstrakci, který měl kromě Schönbergových kompozic na programu hudbu Antona Weberna a Gustava Mahlera, jehož díla jak Schönberg, tak jeho žák nesmírně ctili. V den výročí skladatelova úmrtí pro vás chystá zvláštní vysílání také Český rozhlas 3 Vltava. Schönbergovi budou věnovány mimo jiné programové řady Rondo, Psáno kurzívou, Matiné nebo Slovo o hudbě. Jestliže během dne budou znít spíše rané, v tonalitě zakotvené kompozice, večer přinese už typického Schönberga. V čase, který obvykle patří Akademii, vám nabídneme záznam koncertu z Kolína nad Rýnem, na jehož programu je kromě hudby Maurice Ravela a Igora Stravinského také Schönbergův Houslový koncert z poloviny 30. let. Dirigentem večera bude velký propagátor hudby 20. století Pierre Boulez, sólový part přednese mladý houslista Michael Barenboim, syn slavného dirigenta a klavíristy Daniela Barenboima. Josef Třeštík
PÁTEČNÍ VEČER STRANA 6 BÁSNÍK jako i Básník-nobelista, básník- Orfeus i básník-job, básníkkorunní princ (neboť druhý po Mickiewiczovi), básníksvědek 20. století. Takováto a jiná epiteta by se dala připojit ke jménu polského básníka, prozaika, překladatele a esejisty Czesława Miłosze (1911 2004), jehož 100. výročí narození si 30. června bude připomínat nejen střední Evropa, jejíž byl celosvětovým vyslancem. NEÚSTUPNÁ A DRSNÁ MYSL Ve svém životě Miłosz viděl na vlastní oči a na vlastní kůži pocítil obě světové války, byť tu první vnímal ještě dětskýma očima. Prožil vzestup a pád dvou totalitních impérií a jako exulant přežil ve Francii a později v USA i válku třetí, studenou, po jejímž skončení se mohl vrátit do své vlasti a prožít v ní poslední více než desetileté umělecky velice plodné období života. Svoji zkušenost a vnitřní boj s démonem souhlasu totalitního pokušení vyjádřil v knize Zotročený duch (1953), která otevřela oči i mnohým v českých končinách poté, co vyšla v samizdatu. Ale Miłosz byl vždy především básníkem, který v sobě dokázal naprosto organicky propojit vědění se senzitivností a o němž Josif Brodski prohlásil: Bez sebemenšího zaváhání říkám, že Czesław Miłosz je jedním z největších básníků naší doby, jestli ne vůbec největším. I když odejmeme jeho veršům stylistické bohatství jeho rodné polštiny (což se děje hlavně při překladech) a zredukujeme je na pouhý obsah, stále stojíme tváří v tvář mysli tak drsné a neústupné, mysli tak horlivé, že jediná analogie, která mě v tuto chvíli napadá, je přirovnat ho k některému ze starozákonních hrdinů nejspíš asi k Jóbovi. Z LITVY DO AMERIKY A ZASE ZPĚT Jak známo, básníkovým rodištěm byly litevské Šetejny, kde prožil i část svého dětství a mládí. Vysokoškolská studia absolvoval na univerzitě Stefana Bátoryho ve Wilně (dnešním Vilniusu). Po napadení Polska německými a sovětskými vojsky se přes Rumunsko dostává do Varšavy. Po skončení války se poprvé na krátký čas usazuje v Krakově, odkud odchází do diplomatických služeb. Ve Francii pak volí osud exulanta. Od roku 1960 působí na katedře slovanských jazyků a literatury na University of California v Berkeley ve Spojených státech. Do Polska přijíždí poprvé po letech v roce 1981, kdy mu Katolická univerzita v Lublinu uděluje doktorát honoris causa. V roce 1988 vychází v krakovském nakladatelství Znak jeho sbírka Kroniky a o rok později soubor esejů Metafyzická pauza. Krakovský Znak se tak stává jeho domovským nakladatelstvím, a to je také patrně
PÁTEČNÍ VEČER STRANA 7 hlavním důvodem, proč se právě Krakov stává městem, kde Czesław Miłosz postupně nachází svůj nový domov. Od roku 1989 žije tedy střídavě v Krakově a v americkém Berkeley. V roce 1993 vychází ve Znaku jeho kompletní básnické dílo a krátce nato se v Kra- kově usazuje natrvalo. SETKÁNÍ V KRAKOVĚ S Czesławem Miłoszem jsem měl možnost se setkat v říjnu 2003 v Krakově, několik měsíců před básníkovou smrtí, kdy jsme s překladatelem Jaroslavem Šubrtem zazvonili zvonili u jeho bytu v Boguslawskiego ulici. Do deníku jsem si po návštěvě ě zapsal: Jsme uvedeni do prosvětleného salonu. Chvíli čekáme, a tak se rozhlížím. Na knihovně hliněná soška Bolestného Krista, cizojazyčná vydání Miłoszových veršů, pokojové květiny, lampa, bronzová busta a několik modigliánovských portrétních skic nedávno zesnulé básníkovy druhé ženy Carol od Jerzyho Nowosielského. A pak básníkův dětský fotoportrét litevský kluk v punčocháčích, s kulatou hlavou a zastřiženou ofinou, hrdě sedící v křesílku v zahradě panského dvora v Šetejnách. Najednou se z druhé místnosti ozve mužský huronský smích mezi tím dítětem na fotografii a smíchem je rozprostřeno devadesát let. A za chvilku, podpírán, vstupuje básník. V bačkorách, jeansové košili, šedivé kozlí bradce, s naslouchátky v uších a tmavých brýlích podobných lyžařským, na chvíli připomene zenového mistra, žijícího v odloučení kdesi v horách. Básník se hned omlouvá: Promiňte mi, jsem po operaci očí a už těžko to se mnou bude lepší... Sám ostatně v jedné ze svých posledních básní napsal: Mé uši toho z rozhovorů zachytí stále méně, mé oči slábnou, ale zůstávají lačné. Dívám se na něj z profilu vysoké zemanské čelo, husté vlasy česané dozadu, v prstech hůl a stále stejná hrdost, svojskost v posedu, jako z dětské fotky. NADĚJE V POEZII A VINÁRNA POD HRADČANY Rozhovor se točí kolem témat duchovní a kulturní identity Střední Evropy a budoucí Evropy. Miłosz vždy odpovídá po chvilce přemýšlení, pomalu, pevně, hlubokým hlasem. Rozhodně se staví proti Derridovým myšlenkám a veršům Rózewicze. Vypořádává se se vším, co (nejen v umění) zavání nihilismem, rozpadem hodnot a odmítáním řádu. Žádný spokojený stařecký zákryt. O svých předcích hovoří jako o kotvě a kout rodné litevské země nazývá jediným pevným bodem na zeměkouli. Lyricky nemlží, jeho odpovědi jsou přesné, což mě vždy fascinovalo i na jeho poezii, té přednobelovské i pozdní: nikoli suchopárný akademismus, ale vzdělaná, filozofující zabydlenost, řemeslný um, zakořeněnost v básnické tradici a nerozlámaná plástev vnitřního zraku, utvářená a po celý život sycená venkovským dětstvím, hlubokým zřídlem jeho pastózní obraznosti. Jistě by tato klenba nebyla tak pevná, kdyby ji nespárovaly autorovy lidské postoje a osudová cesta (již od raných let kontakt s francouzskou kulturou, válečná zkušenost z rozdupávané Varšavy, exil, přátelé). Svojí poezií Miłosz zarputile říká, oproti dnešnímu převažujícímu myšlení, že věří v existenci objektivní skutečnosti. Pak se náš hovor stáčí na jeho návštěvy Prahy po roce 1990. Připomínáme mu jeho studentskou výpravu do Čech v roce 1931. A básník se pod dotykem té dávné zasuté vzpomínky mohutně rozchechtá, až se celým tělem třese a následně přechází v kašel tak dusivý, že se obáváte o jeho život. Po chvíli prohodí, že se mu vybavily některé chvíle oné legendární a jak Zleva: básník Bronisław Maj, kritzik Jerzy Illg, Czesław Miłosz píše jeho první cesty na západ. Snad ten smích vyvolalo setkání s jakýmsi kloboučníkem v Litomyšli, který tehdy partu mladých polských chasníků přátelsky hostil, snad vzpomínka na vinárny pod Hradčany nebo na levnou sportovní loď, kterou si v Praze koupili. Miłosz také vzpomene svoji důležitou jinošskou četbu Krakatit Karla Čapka. Nakonec básník prohodí: Poezie, která neobsahuje zárodky naděje, není poezií! Jako by říkal umění i život, které neobsahují naději, ztrácejí smysl. MIŁOSZOVSKÝ PÁTEČNÍ VEČER Rozhlasový páteční večer, který s Jaroslavem Šubrtem připravujeme na konec června, bude pestrou mozaikou rozhovorů a vzpomínek polských básníků, spisovatelů, esejistů a básníkových přátel nad osobností a dílem C. Miłosze. V pořadu mimo jiné uslyšíte novináře Adama Michnika, básníky Adama Zagajewského, Jana Polkowského a Szymona Babuchowského, esejisty Jerzyho Illga, Piotra Kloczowského či filozofa Lukasze Tischnera. Pochopitelně také zazní básníkův hlas, jeho autorský přednes a rozhovor, který jsme s ním v Krakově na podzim 2003 natočili. Miloš Doležal FOTO JOANNA HELANDER
VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STRANA 8 JAMES JOYCE v Curychu M Musím podotknout aniž bych se chlubil že naše knihovna patří k nejbohatším joyceovským knihovnám v Evropě, prohlásil Fritz Senn, ředitel Curyšské nadace Jamese Joyce, kam jsme se s Eliškou Závodnou loni vypravili. Naše sbírky obsahují prakticky vše, co se vztahuje k fenoménu Joyce. Já sám jsem Joyce sbíral už dlouhá léta. Pokud jde o naši instituci jako takovou, tak ta oficiálně existuje od roku 1985, takže už déle než čtvrt století. Naše knihovna je ve skutečnosti také studovnou, pracují tady badatelé a studenti z celého světa: teď tady například sedí Nick Norris ze Spojených států, z Floridy... Samozřejmě, že nemáme všechny rukopisy a všechna první vydání to jsou pro nás nesmírně drahé záležitosti. Takže máme jenom něco... před pěti lety jsme koupili z Joyceovy pozůstalosti některé dopisy to je také vzácnost. Pro všechny znalce a badatele. Joyceova nadace sídlí v centru Curychu, ale její sídlo (Augustinergasse 9) se spisovatelovými pobyty ve městě nemá žádnou spojitost. JAK JE DŮLEŽITÉ MÍT KALHOTY James Joyce se poprvé do Curychu na delší čas uchýlil v roce 1915. O dva roky později zde podstoupil oční operaci. Prožil tady romantický flirt s jednou mladou Švýcarkou. V tomto městě vedl absurdní spor s britským velvyslanectvím o náhradu za kalhoty, použité v místní inscenaci Wildeovy hry Jak je důležité mít Filipa. V Curychu psal Odyssea, největší román 20. století. POSLEDNÍ CESTA DO CURYCHU Dne 13. prosince 1940 přijel Joyce se svou ženou a dětmi znovu do Curychu. Byl na konci sil. Vánoce strávil u své přítelkyně Caroly Gideion- Welcker. Dne 9. ledna si vyrazil na dlouhou procházku se svým vnukem, naposledy pozoroval jezero a hory, staré domy na pobřeží, vlny Limmatu... V noci dostal prudké bolesti žaludku. Lékaři diagnostikovali perforaci žaludečního vředu. V noci na 13. ledna byl v nemocnici Červeného kříže operován. Po operaci se už neprobral k vědomí. Následující den vyšlo úmrtní oznámení v Neue Zürcher Zeitung. Na pohřeb přišlo několik lidí. U hrobu největšího spisovatele století byly proneseny dvě krátké řeči: německy promluvil univerzitní profesor Heinrich Straumann, anglicky lord Derwent z britského velvyslanectví v Bernu. FASCINACE CURYCHEM Víte, myslím, že to byla prostě a jednoduše náhoda, odpověděl ředitel Curyšské nadace Jamese Joyce Fritz James Joyce v Curychu v roce 1937 Senn na naši otázku týkající se spisovatelovy obliby Curychu. Ta ho sem přivedla. Chtěl učit, tak to tady zkusil zdálo se, že by tu mohl zakotvit... To bylo v roce 1904, nepodařilo se však nic dojednat a tak šel dál do Terstu. Jenže pak tam zasáhly dějiny první světová válka. Joyce jako britský občan byl v rakousko-uherské monarchii nežádoucí... tak se uchýlil do neutrálního státu což bylo Švýcarsko. V Curychu se zdržel čtyři roky, tedy téměř po celou dobu války. Zalíbilo se mu tady a tak se vrátil... ostatně za druhé světové války se situace opakovala. Švýcarsko bylo nejenom pro něj jakýmsi ostrůvkem svobody. Takže Joyce tady v Curychu žil a také zemřel... Abych to shrnul: nechtěl sem, ale když ho sem náhoda přivedla, FOTO ZÜRCHER JAMES JOYCE STIFTUNG pobýval tady rád... vždyť je to příjemné místo k životu co myslíte? JOYCE A CANETTI Na curyšském hřbitově Fluntern leží blízko sebe hroby dvou velikánů světové literatury Jamese Joyce a Eliase Canettiho, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Canetti ve své vzpomínkové knize Hra očí popisuje své setkání s Joycem. V curyšském domě ve Stadelhoferstrasse měli krásný sál a zvali na čtení všechny lidi, kteří patřili k duchovním kruhům Curychu. Tak se ještě v lednu uskutečnilo první čtení z Komedie marnivosti, a to vskutku před slavnými hosty. Byl tam i James Joyce, kterého jsem při této příležitosti poznal. Četl jsem první díl Komedie marnivosti, v nefalšovaném vídeňském dialektu... O přestávce jsem byl představen Joyceovi, který se vyjádřil stejně přísně jako osobně: Já se holím břitvou, bez zrcadla a vzhledem k jeho značně oslabenému zraku, byl bezmála slepý, šlo jistě o odvážný úkon. Jeho reakce mě ohromila, byla tak nepřátelská, jako bych na něj osobně zaútočil. Myslel jsem si, že ho ústřední myšlenka hry, zákaz zrcadel, podráždila kvůli jeho slabému zraku. Celou hodinu byl vystaven tomuto vídeňskému dialektu, kterému přes svou lingvistickou virtuozitu nerozuměl. V běžné němčině se odehrávala jediná scéna, z níž si vybral výrok o holení před zrcadly. Na něj se také vztahoval jeho sporý komentář. Jiří Kamen Český rozhlas 3 Vltava: James Joyce v Curychu a C. G. Jung, Víkendová příloha, 25. 6. dopoledne
AKADEMIE STRANA 9 DRÁŽĎANSKÝ KREUZCHOR Tradice, kvalita a veliká radost Pokud jste někdy viděli film Harry Potter, následující popis vám nejspíš připomene jeden často opakovaný výjev: mladší žáci se řadí na chodbě do špalíru, jejich starší spolužáci prefekti je organizují, poté je přeměří důležitým pohledem, dají pokyn a děti se ukázněně vydají na cestu. Přesně tohle můžete zažít v drážďanském Kreuzgymnasiu. V našem případě takto sboristé vstupují do zkušebny přesně v minutě, ve které se má začít. Je pátek odpoledne, tedy doba, kdy typický český školák pěkně zívá, aby ožil, jakmile opustí školní zdi. Ale tady se nabízí jiný zážitek: i ti nejmenší chlapci, kterým je teprve devět let, zvládají zkouškový režim se záviděníhodným elánem. Hned po škole je čeká zkouška mladšího sboru, poté zkoušejí muži (těm nejstarším je devatenáct) a v podvečer se znovu scházejí všichni. Dospělému pozorovateli to připadá jako hodně náročná směna, a zřejmě to tak je. Avšak hudba, zdá se, má pozoruhodnou energizující sílu. Po celou dobu zkoušek panuje zvláštní kázeň. Zvláštní proto, že její zdroj lze těžko určit: nikdo nikoho nenapomíná a nic tu nepřípomíná dril. Běžné zkázňovací postupy zažijete až večer, tedy po několika hodinách, a i to spíš výjimečně, když starší sboristé utišují špitání těch mladších. Přitom nechybí radost ani veselí. Zkouška mladší části sboru začínala oslavou narozenin s bouřlivým potleskem a smíchem. A smích či úsměv pak nechybí po celou dobu. Zkouší se většinou vsedě, rozezpívávání je poměrně dlouhé. A pro návštěvníka zvenčí je fascinující, jak málo dává sbormistr pokynů. Kreuzkantor Roderich Kreile, klíčová osobnost v novodobých dějinách sboru, sedí u klavíru, předzpívává, některé fráze vrací, ale mnohdy ani nepoznáte, Kreuzkantor Roderich Kreile a Kruciáni čím dává najevo svoji představu: děti okamžitě reagují, v mimořádném společném souznění. Končí se v půl sedmé večer a den na to se zpívá při nešporách. Volný víkend pro Kruciána není běžná událost. Ve sboru zpívá kolem 150 chlapců. Do toho počítáme také kluky třetí a čtvrté třídy. Ti ale nejsou gymnazisté chodí ještě do základní školy, která je také v tomto areálu, informuje nás Vera Kellerová, vedoucí knihovny not. Na konci třetí třídy se koná konkurz vstupní zkouška do chlapeckého sboru. Kruciánem se tedy lze stát od čtvrté třídy. Od páté třídy navštěvují chlapci gymnázium, pokud obrdží doporučení ke studiu. Každý Krucián je zároveň gymnazistou. Pokud neplní podmínky, musí sbor opustit. I evangelické gymnázium sídlí v téže budově. Je zřízeno městem a funguje jako běžná (i když patrně prestižní) škola. Chodí sem přes 800 studentů, samozřejmě FOTO JIŘÍ BĚLOHRADSKÝ i dívek. Členové Kreuzchoru tvoří tedy jen jednu, specifickou část. Drážďanský Kreuzchor patří k nemnoha sborům, které se staly trvalou součástí německého i mezinárodního koncertního života. Běžně se s ním počítá jako se špičkovým tělesem a čekají se od něj špičkové výkony. Pravidelně jezdí po Evropě i do zámoří. Jednotlivé sboristy Kruciány jako sólisty angažují také renomované operní domy. Samozřejmostí jsou pravidelné nahrávky, vystoupení v rozhlase i televizi. Přesto zdaleka neplatí, že by každý Krucián byl profesionálním muzikantem: ze studentů jsou právníci, lékaři, vědci, lidé mnoha profesí; u hudby většinou zůstávají ve volném čase. Jeden z Kruciánů, Benjamin Molnar, se narodil v Praze. O přijetí do sboru usiloval několik let: Zpíval jsem v několika dětských sborech, včetně drážďanských Kapellknaben. Aby se člověk dostal do Kreuzchoru, na to už musí mít cvik. Alespoň já jsem potřeboval několik pokusů. V Česku pro Kreuzchor nemáme obdobu. Chlapecké sbory jsou u nás vůbec vzácnost, a když už nějaký najdeme, stěží bychom se dopočítali 150 členů. A i kdyby: koncertní vystoupení každý druhý týden při mši (samozřejmě s obměněným repertoárem), další koncerty před pěti tisíci lidmi v kostele, společné bydlení a život v alumnátu a v neposlední řadě tradice přesahující 700 let To jsou opravdu jiné poměry. Zpěv Kreuzchoru je ovšem zážitek, který běžně neuslyšíte. A člověk si ho okamžitě zamiluje. Český rozhlas 3 Vltava: Akademie, 6. 7. ve 20.00 hod. Pavel Ryjáček
SCHŮZKY S LITERATUROU STRANA 10 AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ ŽIVOT SPJATÝ S ČESKOSLOVENSKEM Na stránkách švédského tisku se od loňského roku velmi často objevuje jméno švédské spisovatelky Amelie Posse, na kterou se do té doby již poněkud zapomínalo. Autorka bývala velmi oblíbená a čtená, protože ve svých knihách otevřela čtenářům velkoryse dveře do svého soukromého života, do života švédské aristokracie a přiblížila jim země, v nichž žila zejména Československo a Itálii. Nový zájem o její dramatický život vzbudila kniha Evy Strömbergové Krantzové z roku 2010. Ne bez důvodu vyšla tato kniha v českém překladu již letos v dubnu. Její název totiž zní: Amelie Posse-Brázdová. Život spjatý s Československem. Amelie Posse (1884 1957) napsala jedenáct životopisných knih a v osmi z nich líčí svůj život spjatý s Československem. Jak se Švédka dostala do tak úzkého kontaktu s naší zemí? Došlo k tomu ještě předtím, než Československo vzniklo. Amelie Posse se nedlouho před první světovou válkou seznámila v Římě, kam se uchýlila po rozvodu se svým prvním manželem, s českým malířem Oskarem Brázdou a za války se tam za něho provdala. Díky němu se seznámila s úsilím zahraničních Čechů V poklidné zámecké barokní zahradě v létě 1933 FOTO Z KNIHY EVA STRÖMBERG KRANZ: AMELIE POSSE-BRÁZDOVÁ (ŽIVOT SPJATÝ S ČESKOSLOVENSKEM), AKROPOLIS, 2011 a Slováků o zřízení samostatného státu a s nadšením se k československé věci přihlásila. Již tehdy poznala přední československé politiky, Edvarda Beneše, M. R. Štefánika i Tomáše G. Masaryka i řadu dalších osobností, jako jsou spisovatel a diplomat Vladimír Vaněk, výtvarnice Růžena Zátková, houslový virtuos Váša Příhoda. S Benešem ji pak pojilo celoživotní přátelství a Masarykova osobnost a jeho filozofie zformovaly její životní postoj. Zážitky z Itálie vylíčila ve svých prvních a mimořádně úspěšných knihách, které vyšly také česky, Slunné zajetí v roce 1934 a Pestrá volnost v roce 1932. Ve Schůzkách s literaturou citujeme z obou knih a také z knihy Dále z roku 1936, která vyšla pouze švédsky, tam uvádíme pasáž o Masarykovi. Po válce se Brázdovi, jejichž rodina se rozrostla o dva syny, přestěhovali z Itálie do Československa, kde si zakoupili zbytkový statek, k němuž patřil i zámek Líčkov. Zanedbaný statek i zámek dali do pořádku a ten se stal místem, kde se významní Češi jako dirigent Talich a sochař Obrovský setkávali s Ameliinými švédskými přáteli. To už Amelie mluvila česky. O Líčkově vyšla řada reportáží, a tak se ve Švédsku stal populárním místem, kam se všichni toužili jet podívat. O životě na Líčkově napsala Amelie Posse román Stavět, neničit (1942). Jenže přišel Mnichov, statek se ocitl v odstoupeném území a později byl zabaven Němci. Amelie Posse, zanícená pacifistka a aktivní bojovnice proti fašismu, se musela vrátit do Švédska. Stanula tam v čele boje proti probíhající nacistické infiltraci a za tyto zásluhy je považována za jednu z nejvýznamnějších osobností moderní švédské historie. Na Československo však nezapomněla: byla vůdčí silou v organizování exilového života, ze všech sil pomáhala československým uprchlíkům a šířila znalosti o Československu příspěvky v tisku, rozhlase a v neposlední řadě nově napsanými knihami. Po válce se Amelie Posse do Československa několikrát vrátila, i když manželství s Oskarem Brázdou skončilo již před válkou rozvodem. Uvažovala dokonce o tom, že se tu znovu usídlí. Věděla sice kde je můj domov, ale politická situace v Československu ji znepokojovala. Snažila se jí porozumět a uvést současné dění do souladu s Masarykovým odkazem humanitního demokratického státu.
SCHŮZKY S LITERATUROU STRANA 11 Nemohla se například vyrovnat s odsunem Němců. Zajímavé svědectví o soužití Čechů a Němců podala i ve svých knihách, krátká ukázka se objevuje i v rozhlasovém pořadu. Své pochyby o odsunu chtěla rozptýlit diskusemi s prezidentem Benešem, ale jeho argumenty ji nepřesvědčily, jak vyplývá například z jejích dopisů i z knihy Když nad Prahou spadla železná opona. (Kniha vyšla posmrtně v roce 1968.) Amelie Posse strávila v Československu několik měsíců i po únorovém převratu roku 1948. Chtěla si sice především udělat obrázek o tom, co se vlastně stalo, ale tuto výzkumnou cestu podnikla i na základě výzvy českých exilových politiků, kteří toužili po čerstvých a nestranných informacích. Svá pozorování o poměrech v zemi vložila do dopisů bývalému velvyslanci ve Stockholmu Eduardu Táborskému. (Dopisy vyšly v českém překladu v roce 1996 pod názvem Tajné dopisy z Prahy.) Pobyt v zemi však začal být pro Amelii Posse nebezpečný, a proto Československo ve velkém chvatu opustila. Jako jedna z posledních však ještě stačila navštívit prezidenta Beneše před jeho úmrtím. Pokusila se ho přesvědčit k nové emigraci a hovořila s ním o vedení zahraniční opozice. Podle Amelie Posse bylo Benešovým přáním, aby se do čela postavil Ferdinand Peroutka. Amelie považovala za svou povinnost sdělit toto Benešovo rozhodnutí exilovým politikům a svědčí o tom její dosti rozsáhlá dochovaná korespondence. Amelie Posse se také tajně setkala s Miladou Horákovou, kterou znala již z ženského hnutí z meziválečné doby. Setkání se jí však zřejmě před STB utajit nepodařilo. Jméno Amelie Posse se totiž objevilo v obžalobě Milady Horákové. Je zřejmé, že obvinění z konspirace s Amelií Posse bylo zcela vykonstruováno a obžaloba si ani nedala práci ověřit si fakta. Když Amelie Posse opouštěla Československo, byl zámek a statek velkým úsilím Oskara Brázdy zrenovován. To však netušila, že se do Československa již nikdy nevrátí a že Líčkov bude zestátněn. Po návratu do Švédska Amelie Posse dále udržovala styk s českými exilovými politiky, kteří žili mimo Švédsko. Kromě Edvarda Táborského to byli například Jaromír Smutný a Petr Zenkl. Pro československý komunistický režim byla proto natolik zajímavá, že na ni nasadil špionku, Jarku Gleichovou. Amelie jí velmi důvěřovala, Gleichová jí pomáhala vyřizovat i korespondenci a Amelie uvěřila také tomu, že jí Gleichová dovezla dosud neuveřejněný třetí díl Benešových pamětí. Ve skutečnosti to byl svazek zcela bezvýznamných listin. Eva Strömbergová Krantzová se ve své knize případu Gleichová dosti podrobně věnuje. Nejvíce úsilí však Amelie Posse věnovala pomoci poúnorovým emigrantům. Stala se znovu jejich českou maminkou a znovu se pustila do organizace exilového života. Byla trnem v oku švédským úřadům, které neustále bombardovala novými a novými požadavky týkajícími se uprchlíků. Jak za války, tak po roce 1948 byla Amelie pro mnoho lidí posledním stéblem naděje v beznadějné situaci a právě v práci pro uprchlíky byla velmi úspěšná. Jeden švédský novinář vylíčil její postup takto: Přihnala se do světa stockholmských mocenských kruhů jako vichřice a svou překypující mateřskostí zlomila veškerý odpor. Jakmile si Amelie Posse opásala bedra a vydala se na válečnou stezku, nebylo snadné s ní vyjednávat. Kdykoliv a kdekoliv se objevila její rozevlátá a výřečná osobnost, znamenalo to, že nadešla hodina zúčtování. Eva Strömbergová Krantzová konstatuje, že k úspěchu Amelie Posse přispívala vrozená výřečnost a autorita, která vyplývala jak z její osobnosti, tak ze společenského postavení. Byla totiž hraběnka, příslušnice vysoké šlechty, a měla proto mnohé kontakty v establishmentu, k němuž patřily i některé osobnosti z královského dvora. Se členy královské rodiny se stýkala od dětství; její prarodiče byli významnými politiky i kulturními osobnostmi (například jejímu dědečkovi, hraběti Arvidu Possemu, se přezdívalo sk nský král ). Amelie Posse si však na svém aristokratickém původu nijak nezakládala a vystupovala jako přesvědčená demokratka. Po návratu do Švédska žila dokonce ve velmi skromných poměrech a vydělávala si na život psaním. Za druhé světové války a po válce vydala ještě tři knihy, v nichž se zabývá českou tematikou: Mezi bitvami (1944), Ledacos se už teď dá říct (1949) a Park vzpomínek (1954). Kromě toho napsala tři knihy vzpomínek na dětství a mládí a dočkala se i vydání sebraných spisů, které ilustroval její syn, malíř Jan Brázda. Knihy Amelie Posse poskytují vzácnou příležitost podívat se na vznik a vývoj Československa zvenčí, očima švédské spisovatelky, současnice líčených událostí. Mají nyní proto nesmírnou kulturně historickou hodnotu. Pro nás Čechy k tomu přistupuje ještě další klad. Mnoho Švédů se totiž o Československu dozvídalo právě z jejích knih, v nichž byl obraz země velmi pozitivní. Amelie Posse tím šla do jisté míry proti proudu: vznik Československa nebyl ve Švédsku jednoznačně přivítán a poměry v republice mezi válkami byly často vykládány na podkladě německých pramenů. Ještě bych ráda dodala několik slov o Evě Strömbergové Krantzové. Jsem nejen překladatelkou její knihy o Amelii Posse, ale mám k autorce osobní vztah. Byla mou žákyní v sedmdesátých letech minulého století na univerzitě v Lundu, učila se u mě česky. Od té doby jsme spolu udržovaly styk a také společně překládaly do švédštiny. Měla jsem příležitost sledovat i práci nad životopisem Amelie Posse, které se Eva věnovala po třicet let. Byla to práce založená z velké části na primárních pramenech, uložených v pozůstalosti Amelie Posse. Viděla jsem na vlastní oči, jak Eva zpracovávala obsah dvaadvaceti velkých beden napěchovaných rukopisy, dopisy v několika jazycích, výstřižky z novin a jinými dokumenty. Eva Strömbergová Krantzová je docentka, klasická filoložka a jako znalkyně semitských jazyků, zvláště hebrejštiny, se podílela na novém překladu Starého zákona do švédštiny. Kromě toho překládala pilně z češtiny. Přeložila mimo jiné Dopisy Olze od Václava Havla, stať Jiřího Brabce o Seifertovi, několik Hrabalových povídek, povídky Lenky Procházkové a značný počet básní: Jaroslava Seiferta, Ivana Diviše, Jana Skácela, Karla Šiktance a zejména pak Emila Juliše. A také knihu Miloše Biče, Výklady ke Starému zákonu (1996). Miloslava Slavíčková
ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 12 DOMY A DOMOVY Osudy a dílo německy mluvících výtvarných umělců v Čechách Dvacetidílný cyklus s historiky umění Annou a Ivem Habanovými připravuje Jiří Hůla Jsme dva kunsthistorici, doktoranti. Zabýváme se německo-českým výtvarným uměním první poloviny 20. století. V souvislosti s našimi výzkumy, disertacemi a výstavními projekty shromažďujeme a sháníme veškeré údaje k vybraným německo-českým výtvarným umělcům. Anna a Ivo Habánovi Anna absolvovala dějiny umění a historii v Drážďanech, od roku 2002 pracuje jako kurátorka v Oblastní galerii v Liberci, učí na Přírodovědně-humanitní a pedagogické fakultě Technické univerzity. Ivo vystudoval stejný obor na Masarykově univerzitě v Brně, dva roky byl zaměstnaný v brněnském Aukčním domě Zezula, od 2005 působí v Národním památkovém ústavu v Liberci. Rozhodli jsme se postupně zprovoznit webové stránky (www.nemeckoceskeumeni.cz) věnované problematice německo-českého výtvarného umění. Máme dva malé kluky, kteří jsou moc fajn, ale dávají nám celkem zabrat. Takže než se zde něco pořádného objeví, bude to asi trvat ještě o trochu déle, než byste možná čekali. Díla německočeského výtvarného umění na to čekají už víc než půl století. Následuje výčet jmen podle abecedy Hugo Baar, Franz Barwig, Emanuel Baschny, Heinrich Baudisch, Bruno Beran, většinou málo známí, zapomenutí či opomíjení autoři. Německo-české umění přelomu 19. a začátku 20. století určovala trojice měst Vídeň, Mnichov a Berlín. Česko-německá Praha, ležící v pomyslném těžišti, se stala jejich přirozeným průsečíkem, středobodem. Vzniklo zde několik významných uměleckých skupin Die Pilger (1919 1923), Junge Kunst (1928) a Prager Sezession (1929 1938). Druhým významným střediskem německo-českého umění bylo Brno. Mělo blíž k Vídni, množství brněnských výstav rakouských umělců nemělo v meziválečném Československu srovnání, ale brněnští umělci udržovali osobní styky i s dalšími centry (v Mnichově byl Ferdinand Staeger, Viktor Böhm, Oskar Schmall, v Berlíně Emil Orlik, Hugo Lederer, Moriz Melzer). 25. března 1911 byla v Brně slavnostně otevřena jubilejní 100. výstavou Moravského uměleckého spolku (Mährischer Kunstverein) novostavba Domu umělců (dnes Dům umění města Brna). Dům umělců byl německou institucí, uskutečnilo se zde na dvě stě výstav, na kterých téměř 600 autorů předvedlo kolem 40 tisíc prací. Velký zájem brněnských sběratelů budily orientální a exotické náměty, které se v meziválečném období staly módní záležitostí. Jedním z témat cyklu například bude Orientalismus v tvorbě německo-českých autorů. Po roce 1918 byl každoročně jeden výstavní termín vyhrazený českým autorům a spolkům. V roce 1926 je další Dům umělců otevřený v Ostravě. V Opavě působí od roku 1926 sdružení Vereinigung bildender Künstler Schlesiens, v Českém Těšíně Olsabund (Vereinigung bildender Künstler Ostschlesien). V dalších místech Olomouc, Teplice, Karlovy Vary vznikají regionální pobočky Metznerova svazu Metznerbundu. Metznerbund vznikl v roce 1919 v Teplicích, zpočátku sídlil v Praze, v roce 1922 se vedení přemístilo do
ROK NĚMECKÉHO JAZYKA STRANA 13 Liberce. V Liberci vznikla vydělením z Metznerbundu významná skupina Oktobergruppe (malíři Erwin Müller, Alfred Dorn, Hans Thuma a Rudolf Karasek). Pozoruhodní umělci jsou i v dalších německo-českých městech v Jablonci nad Nisou, Raspenavě, Kamenickém Šenově, České Lípě, Děčíně, Varnsdorfu, Ústí nad Labem, Teplicích, Chebu, Trutnově, Krnově, Bruntálu, Jeseníku, Novém Jičíně, Šternberku, Jihlavě nebo Znojmu. Místní autoři dotvářejí společně se známými jmény neobyčejně rozmanitý obraz německo-českého výtvarného umění první poloviny 20. století. Ve dvacátých letech nastupuje nová sochařská generace, ve které důležitou úlohu mají ženy, absolventky pražské akademie Mary Duras, Gabriele Waldert, v Ostravě působící Elfriede Tuma, nebo Rakušanka Ilse Pompe, které se dokázaly prosadit i v evropském měřítku, mimo jiné na mezinárodních přehlídkách Benátského bienále či Berliner Sezession. Mary Duras (1898 1982) byla společně s Martou Jiráskovou první ženou sochařkou v ateliéru Jana Štursy. V roce 1923 odjela společně se svým mužem, malířem Maximem Kopfem, do New Yorku, v letech 1925 1927 žili a tvořili na pařížském předměstí Montrouge, kde měla ateliér i sochařka Hana Wichterlová. Po návratu do Prahy se Mary Duras stala členkou skupin Junge Kunst, Prager Sezession a také Berliner Sezession. Na Berlínské výstavě v roce 1930 měla veliký úspěch její plastika Dívka v okně (dnes Národní galerie v Praze). První velkou výstavu v Československu měla po návratu z Paříže v roce 1927 v Praze v Krasoumné Maxim Kopf: Portrét sochařky Mary Duras při práci, 1928, olej, plátno, 120 95 cm, Muzeum Ostdeutsche Galerie Regensburg jednotě společně s Maximem Kopfem, samostatně vystavovala v roce 1934 v pražské Galerii dr. Feigla. Výtvarné umění německy hovořících autorů první poloviny 20. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku patří ke stále málo zmapovaným oblastem. Objevná výstava Mezery v historii 1890 1938. Polemický duch střední Evropy Němci, Židé, Češi se konala v roce 1994 v pražské Městské knihovně. Idea výstavy Mezery v historii 1890 1938, píše v úvodu katalogu historička umění Hana Rousová, vznikla v Galerii hlavního města Prahy roku 1988. ( ) Nepředcházela jí žádná úvaha na národnostní téma, prostě bylo stále zřejmější, že na území, kde žijeme, jehož dějiny jsou našimi dějinami, se odehrávalo cosi, na co jsme byli po desítiletí nuceni zapomínat. Historická paměť může být až neuvěřitelně krátká, když se vnuceným tabu podaří zasáhnout realitu. Patří však k elementárním skutečnostem, že ideologická fikce ztrácí svou moc pod tlakem toho, co nazýváme věděním. Pro poznání minulosti je ale podstatné, že samotné vědění nabývá smyslu teprve směrem k přítomnosti jak jsme schopni ho zužitkovat, k jakému rozumění stavu věcí nás vede. Znamená to ovšem vzdát se i fikcí jiného druhu. Pokud se budeme pohybovat v oblasti výtvarného umění a přistoupíme dnes koncem 20. století na to, že umění je otevřenou strukturou, jejíž vývoj je v zásadě diskontinuitní, potom se nám i jeho dějiny odkryjí ve zcela jiné šíři než dosud. Německé a židovské umění v Českých zemích, zvláště pak 20. století, zůstalo totiž dlouho v pozadí našeho zájmu nejen z důvodu ideologického vytěsnění z dějin. Nezanedbatelný podíl na tom mají i modernistická uměleckohistorická kritéria, která donedávna ve jménu progrese autoritativně a zcela jednosměrně určovala, jaké požadavky musí umělecký projev splňovat, aby byl hoden odborného zkoumání. V této selekci němečtí a židovští umělci, působící na našem území, neobstáli. Mezi průkopníky nepatřili, mezinárodní program moderního umění sledovali jen zdáli a zprostředkovaně, tak proč jim věnovat pozornost! Dělení na Čechy a Němce je nebezpečné, odsunu a německo-českým vztahům je dnes věnován rozsáhlý výzkum, ale mnohé zůstává nedořešené. Určit hranici mezi českým a německým živlem je často obtížné, dělící linie mnohdy neexistuje, ani místo narození či působení nemusí být podstatné, určitou a stále častěji užívanou pomůckou může být Fritz Kausek: Akt, soukromá sbírka mateřský jazyk čeština či němčina. Zpracování a vřazení německy hovořících umělců do kontextu českého umění 20. století se něčím podobá situaci českého poválečného exilu, jehož existenci jsme dosud také nedokázali či nechtěli důkladně zmapovat a zhodnotit. V obou případech se nejedná o žádnou splátku, ale o ochuzení českého umění. O výtvarnou tvorbu německy hovořících umělců sice narůstá zájem z dalších výstavních projektů například Vzplanutí (Expresionistické tendence ve střední Evropě 1903 1936), Zamlčená moderna / Iluze a sny (Středoevropské umění ze sbírky Patrika Šimona 1880 1930) nebo Splátka dluhu (Praha a její německy hovořící architekti 1900 1938) ale důkladné zpracování a vyčerpávající výstava na své autory a kurátory teprve čeká. jih
FESTIVAL STRANA 14 STŮJTE PŘI MNĚ, MOJI MILÍ! D Díky vám dnes stojím na místě, jaké jistě nikdy přede mnou ještě žádný umělec nezaujal. Věříte mému slibu, že založím Němcům vlastní divadlo, a dáváte mi prostředky k tomu, abych takové divadlo zřídil. Tato slova pronesl Richard Wagner 22. května 1872 ke shromáždění, jaké se sešlo u příležitosti položení základního kamene k budově, jež se měla stát uskutečněním jeho dlouholetého snu a místem provádění jím reformovaného hudebního dramatu. Volba provinčního Bayreuthu v Horních Frankách, jedné z oblastí Bavorského království, padla rok předtím. Myšlenku použít slavné markraběcí divadlo jsem sice při obhlédnutí jeho vnitřní konstrukce hned vzdal, pokračuje Wagner, jedinečnost a poloha tohoto milého města však odpovídaly mým přáním, takže jsem za chladného pozdního podzimu téhož roku svou návštěvu zopakoval, tentokrát však proto, abych vstoupil v bezprostřední jednání s úřady města v Bayreuthu... K účelu zřízení mnou zamýšleného divadla mi byl darován neobyčejně krásný pozemek nedaleko od města. Zmíněné barokní markraběcí divadlo však Wagner nevynechal; večer po položení základního kamene se v něm uskutečnilo za jeho řízení provedení Beethovenovy Deváté symfonie. Vytvořením vlastního divadla Němců, jak je Wagner proklamoval, sledoval tutéž myšlenku, jakou v 19. století představovaly snahy všech národů, uvědomujících si svou historii a jedinečnost národní existence. Tím ovšem od samého počátku dílo, které mělo této myšlence sloužit, vystavil vlivu pohybu nejen estetických, nýbrž i politických proudů. Wagnerovo dílo jako celek je výrazem vývoje světového názoru svého tvůrce. Jako takové se stalo předmětem bezmezného obdivu i bezvýhradného odporu. Tyto projevy nebyly vždy pouze vyjádřením vztahu k samotnému dílu, nýbrž byly součástí dalších společenských vazeb. OD BAROKNÍHO DIVADLA K PUTOVNÍMU MÍSTU WAGNERIÁNŮ Bayreuthské markraběcí divadlo bylo postaveno v polovině 17. století a zhruba jedno století spoluutvářelo operní dějiny země. Uváděla se zde díla italských skladatelů i německý singspiel a zejména za markraběte Friedricha a jeho manželky Wilhelminy, sestry pruského krále Friedricha Velikého, se zde objevovaly významné osobnosti. Po smrti markraběte Friedricha se zde střídaly nejrůznější kočovné společnosti. Napoleonské války a jejich následky uvrhly Bayreuth do izolace než přišel Richard Wagner a stavbou divadla na zeleném pahorku Bayreuth znovu probudil. Wagnerova idea vlastního divadla byla ve chvíli, kdy byl slavnostně položen základní kámen k příštímu Festspielhausu, stará už dvacet let. Vznikla současně s plánem na zhudebnění ságy o Nibelunzích. Bývalý kapelník drážďanské dvorní opery a po roce 1849 politický uprchlík Wagner neměl naději, že by se jeho dílo mohlo dostat v Německu na jeviště. Právě to jej podle vlastních slov osvobodilo od všech konvencí a ohledů. Rozhodl se vytvořit dílo, při jehož koncipování nemyslel na provozovací možnosti současného operního divadla, na schopnosti zpěváků, které z vlastní kapelnické praxe dostatečně znal, na vkus publika a na kohokoli z těch, kdo v divadelním světě rozhodovali. Čtyřdílný Prsten Nibelungův vytvořil pro budoucnost, pro divadlo, které teprve bude postaveno. Původní myšlenka spojovala umělecký
FESTIVAL STRANA 15 cíl se sociálním. Účelem bylo předvést vzorové představení pro nemajetné milovníky umění, kteří se měli stát základem budoucího publika. Prosté divadlo, které uspořádáním slavnostních her splní účel, pak mělo být strženo. O takovém idealistickém plánu však skladatel, který sám žil ze dne na den, nemohl nikoho přesvědčit. Až se roku 1864 objevil štědrý mecenáš. FESTSPIELHAUS Svou autobiografii Wagner dovedl právě do okamžiku, kdy do jeho života vstoupil Ludvík II. Bavorský. Příznačně ji končí jak závěr jedné etapy svého života a vstup do jiného světa: Cesta, na niž mne dnes můj osud povolal v zájmu vyšších cílů, nebyla vždy bezpečná a ani neměla být prosta starostí ale jiných, takových, jaké jsem dosud nepoznal. Avšak pod ochranou mého vznešeného přítele na mne již nikdy nedolehlo břímě kruté životní tísně, uzavírá. Hmotná podpora Ludvíka II. pomohla Wagnerovi zhmotnit dlouholetý sen. Demokratická myšlenka divadla pro nové publikum tím okamžikem zanikla, stále však to mělo být divadlo prosté, kde vše mělo sloužit dílu a neodvádět pozornost k vnějškovému přepychu. Ve spolupráci se žákem Gottfrieda Sempera, architektem Otto Brückwaldem, vzniklo divadlo bez lóží, s půlkruhovým hledištěm a zapuštěným orchestřištěm, kombinace řeckého amfiteátru a kukátkového divadla, divadlo s nejdokonalejší myslitelnou akustikou. Finanční zajištění stavby, která byla dokončena během několika měsíců, však znamenalo jen začátek. Otevřeno mohlo být až za další čtyři roky, teprve v době, kdy byla Wagnerova tetralogie definitivně hotova, překonány další technické a finanční potíže a sestaven soubor, jehož členy vyhledal Wagner v ansámblech různých německých divadel. Festspielhaus v Bayreuthu 13. srpna 1876, před zahajovacím představením, jímž bylo za řízení Hanse Richtera Zlato Rýna, napsal Wagner Poslední prosbu milým druhům, v níž apeloval: Zřetelnost! Velké noty přijdou samy od sebe. Hlavní věcí jsou malé noty a jejich text. Nikdy nemluvte k publiku, nýbrž k sobě, při monolozích nehleďte dolů, ani nahoru, a nikdy před sebe. Poslední přání: Stůjte při mně, mí milí! Prsten Nibelungův byl toho roku proveden třikrát. Deficit byl téměř 150 tisíc marek, Wagnerovu vůli to však nezlomilo. V zájmu nového hudebně-dramatického umění se stal nejen tvůrcem, nýbrž i divadelním podnikatelem. K již existujícím Wagnerovým spolkům přibyl jím založený Bayreuthský spolek donátorů, následujících šest let však zůstal Festspielhaus prázdný. Teprve v létě 1882 se Slavnostní hry opět konaly, 26. července toho roku se uskutečnila premiéra Parsifala. DĚDICTVÍ V únoru následujícího roku 1883 Wagner zemřel v Benátkách, kde trávil v posledních létech života zimy. Je pohřben v blízkosti vily Wahnfried, v níž na zeleném pahorku žil se svou rodinou. Správy Wagnerova dědictví včetně vedení slavností se ujala jeho vdova Cosima. Kromě Wagnerových děl určených přímo pro Bayreuth se do repertoáru postupně dostala (s výjimkou raných) i jeho ostatní díla: roku 1886 byl v Bayreuthu poprvé uveden Tristan a Isolda, dva roky nato Mistři pěvci norimberští, 1891 řídil Felix Mottl Tannhäusera a 1894 byl uveden Lohengrin, který byl zároveň zdejším dirigentským debutem Richarda Strausse. Roku 1896 se jako dirigent FOTO WIKIMEDIA COMMONS poprvé představil Wagnerův syn Siegfried Wagner, jemuž roku 1906 Cosima Wagnerová vedení Festspielhausu předala. První světová válka znamenala pro Festspielhaus další přerušení činnosti, tentokrát na deset let, slavnosti byly obnoveny až roku 1924. To již byl Bayreuth putovním místem wagnerovských nadšenců a pro pěvce výraznou položkou uměleckého životopisu. Siegfried Wagner kromě dirigování vedl také režii některých inscenací, naposledy Tannhäusera roku 1930 v hudebním nastudování Artura Toscaniniho. Během festivalu Siegfried Wagner zemřel. Bayreuthského žezla se opět ujala žena, závětí ustanovená Siegfriedova vdova Winifred, která ke spolupráci přizvala jako vedoucího režiséra Heinze Tietjena, Wilhelma Furtwänglera jako hudebního ředitele a Emila Preetoria jako vedoucího scénografa. V Tietjenově režii se půl století od Wagnerovy vlastní inscenace v Bayreuthu objevil nový Parsifal, s výpravou Alfreda Rollera. TEMNÉ ROKY Nástup fašismu znamenal pro dění v Bayreuthu období, jehož události někteří příslušníci rodiny Wagnerů dodnes obcházejí mlčením. Hitlerův obdiv k Wagnerovu dílu jej přivedl k jeho potomkům. Winifred Wagner se obdivem k Adolfu Hitlerovi netajila již od dvacátých let a manžel její dcery Evy Houston Stewart Chamberlain je považován za jednoho z inspirátorů Hitlerových světovládných myšlenek. Pod tímto vlivem vyrůstala další generace, která se pak složitě musela vyrovnávat s uměleckým i ideologickým dědictvím. Wagnerovi vnuci Wieland a Wolfgang měli pokračovat v uměleckém oboru. Dvacetiletý
FESTIVAL STRANA 16 Wieland Wagner se roku 1937 poprvé představil jako autor výpravy k Parsifalu: Dekorace nepodařené... velmi diletantské... především projekce docela trapné, zapsal si Joseph Goebbels do deníku, zatímco Hitler mladého umělce pochválil. Svůj zájem o Wagnerovo dílo stvrdil rok na to založením Výzkumného pracoviště Richarda Wagnera. Jeho cílem bylo souborné vydání Wagnerových děl a příprava nové monografie, ale především obrana proti tendenčním útokům na Wagnerovu osobu a dílo, a mimo jiné i objasnění Wagnerova árijského původu. Zvláštní pojednání by si vyžádala situace židovských umělců v Bayreuthu. Winifred Wagner mohla po válce uvést několik příkladů, které ji částečně očistily, například opakované angažmá dirigenta Franze von Hoesslina, jehož manželka byla Židovka. Když vypukla válka, byl Wieland Wagner, člen NSDAP, od vojenské služby osvobozen. Wolfgang, který v NSDAP nebyl, musel do armády a při polském tažení byl těžce zraněn; Winifred byla hrdá na to, že jejího zraněného syna Hitler osobně navštívil v nemocnici. Na Hitlerovo přání se během války konaly slavnosti každoročně (dosud byla po dvou ročnících vždy jednoletá přestávka), v letech 1939 1942 se hrály Bludný Holanďan a Prsten Nibelungův, roku 1943 byli v Tietjenově režii a výpravě Wielanda Wagnera nově uvedeni Mistři pěvci norimberští; silně nacionalistický výklad poznamenal vnímání této opery na dlouhá léta. V hledišti sedávaly nacistické uniformy a organizace Radostí k síle organizovala zájezdy pro ty, kdo projevili oddanost Hitlerově říši. Wagnerova vnučka Friedelind Wagner a pravnuk Gottfried Wagner se pak stali nesmlouvavými kritiky této doby, v níž byla jejich rodina spojena s nacismem a z vlastní vůle přijali roli rodinných vydědenců. NOVÝ BAYREUTH Po porážce nacismu musela Winifred Wagner přenést vedení slavností na své syny. Nově otevřen byl Festspielhaus 29. června 1951 Beethovenovou Devátou za řízení Wilhelma Furtwänglera. Pro rozhodnutí obnovit Bayreuthské slavnostní hry, které jsme s mým bratrem učinili, bylo směrodatné, že jsme chtěli osvobodit dílo Richarda Wagnera od zkreslení těmi, kdo si ho přisvojili, od častých Festspielhaus v Bayreuthu nedorozumění, a pokusit se uvádět jeho díla tak, jako by byla vytvořena teprve včera. Což znamenalo podrobit je nepředpojaté kritické analýze, prozkoumat jejich hudební, obsahovou i dramaturgickou strukturu a přijít na to, zda a jak ono souborné umělecké dílo, tak jak si je Wagner představoval, předkládat v jeho duchovní univerzalitě, napsal ve svých vzpomínkách Wolfgang Wagner. Wagnerovi vnuci se svým plánem vyházet z wagnerovských inscenací staré haraburdí sice narazili na myšlení konzervativních wagneriánů, pozvolna se jim však podařilo odhalit ve Wagnerově díle další nuance a spolu s interpretačními osobnostmi, které do Bayreuthu zvali, vytvořit nový bayreuthský styl, který ovlivnil inscenační praxi na celém světě. Od roku 1966, kdy zemřel Wieland Wagner, vedl Festspiele Wolfgang Wagner sám. Za jeho vedení přicházeli do Bayreuthu režiséři, kteří se na Wagnerově díle profilovali či vytvářeli zcela nové pojetí a výklady Patrice Chéreau, Harry Kupfer, Jean Pierre Ponnelle, Christoph Schliegensief a další. Otázka následnictví ve čtvrté generaci Wagnerů byla probírána mnoho let. Wolfgang Wagner ustoupil teprve roku 2008, dva roky před svou smrtí, kdy předal vedení slavností svým dvěma dcerám, Evě Wagner-Pasquier z prvního a Katharině Wagner z druhého manželství; ta se již rok předtím v Bayreuthu představila samostatnou, vehementně diskutovanou režií Mistrů pěvců norimberských, jíž dala najevo, že z experimentálních tendencí nehodlá slevit. Vlasta Reittererová V přímém přenosu vysíláme: pondělí 25. 7. (16.00 21.00) Tannhäuser na Vltavě i na D-dur úterý 26. 7. (16.00 23.00) Mistři pěvci pouze na D-dur středa 27. 7. (16.00 22.00) Lohengrin pouze na D-dur čtvrtek 28. 7. (16.00 22.30) Parsifal pouze na D-dur Ze záznamu vysíláme: sobota 30. 7. (19.00 23.00) Tristan a Isolda pouze na Vltavě FOTO WWW.SHUTTERSTOCK.COM
ČAJOVNA STRANA 17 BORŮVČÍ A BRNO POD BRNEM LETNÍ PREMIÉRY VLTAVSKÉ ČAJOVNY U zrodu cyklu Hry a dokumenty nové generace stáli v roce 2007 Jan Vedral a Antonín Přidal oba zkušení a cenění rozhlasoví autoři a zároveň pedagogové na vysokých divadelních školách v Praze a v Brně. Vyhradili ve vltavském vysílání prostor pro rozhlasové debuty v tom nejširším slova smyslu ideálně samozřejmě pro autory původních rozhlasových her, ale (vzhledem ke zkušenostem z prvních ročníků) také pro adaptace nových divadelních textů, při jejichž realizaci debutují mladí režiséři. Čajovnou od dob jejího začátku prošli například Kateřina Rudčenková, Jáchym Topol, Petr Kolečko, Tereza Verecká či Magdaléna Frydrychová. V červnu a v srpnu se jejich řady rozšíří o jména Milan Šotek a Petra Kovářová. MILAN ŠOTEK: BORŮVČÍ Aktovka Borůvčí byla původně napsaná pro Cabaret Calembour, který po svém rozvíjí odkaz divadel malých forem i tradici českého literárního kabaretu. Uměleckou skupinu založili přátelé z absolventského ročníku 2009/2010 katedry činoherního divadla pražské DAMU, k nimž patří i autor hry Milan Šotek. Při psaní se nepřeslechnutelně hlásí k Osvobozenému divadlu, Semaforu i Divadlu Járy Cimrmana; fascinace slovním humorem hraje v Borůvčí nepochybně prim. Zároveň však autor těží z praktických zkušeností dramaturga a dal své aktovce formální podobu dobře udělané frašky. V současné době Autorka hry Brno pod Brnem Petra Kovářová Lucie Polienská a Igor Orozovič při natáčení Borůvčí je Milan Šotek dramaturgem Moravského divadla Olomouc, kde také v režii Michala Bureše vznikla rozhlasová inscenace. Představí se v ní původní calembourské obsazení Jiří Suchý z Tábora (Vrubel), Igor Orozovič (Hrycej), Milan Šotek (Jeníček), Lucie Polišenská (Vrubelová) a Klára Klepáčková (Mařenka). Borůvčí uvede Čajovna Českého rozhlasu 3 Vltava v rámci FOTO DAVID GOLIÁŠ FOTO KLÁRA NOVOTNÁ cyklu Hry a dokumenty nové generace 26. června 2011 od 19.00 hod. AUTORSKÉ PŘEVYPRÁVĚNÍ SPLETITÉHO DĚJE MYSLIVECKÉ FRAŠKY Myslivecká jizba přeplněná loveckými trofejemi. Vrubelová zadělává na borůvkový koláč, Vrubel ji krmí mysliveckou latinou. Obřadnost ranního bájení kalí jen sousedovic Pepka, jež o myslivnu naklepává řízky. Vrubel odchází snižovat stav černé zvěře a jestliže si přitom hvízdá Za milou mi courá celé polesí, neplete se. Koželuh Hrycej, nespokojen s domácí porcí knedla vepřa, utíká se k borůvkovým očím paní nadlesní. Nikdo netuší, jak záhy dnes nimrod šoulačku ukončí. Když v černých jahodách vystřelí na kance, ozve se křik, jenž stěží nazvat zvířecím. Kdo to byl, probůh? Mařenka Vrubelová si tudy krátí cestu ze školy a zrovna tak Jeníček Hrycej sbírá borůvky výhradně v borůvčí! PETRA KOVÁŘOVÁ: BRNO POD BRNEM Autorka srpnové premiéry Petra Kovářová je absolventkou Televizní a rozhlasové dramaturgie a scenáristiky na brněnské JAMU. Ačkoliv o svých tvůrčích aktivitách sarkasticky říká, že se podílela na mnoha vzdušných zámcích a nedokončených projektech, také různých dokončených pseudodivadlech a pseudohudbě, takže nebude žádný titul jmenovat konkrétně, její profesní dráha je spojena s televizní scenáristikou. Mimo dokument Múzy mají vysokou, o neobvyklých studijních oborech Janáčkovy akademie múzických umění, pracuje na scénářích několika sitcomů a seriálů a věnuje se i krátkým filmům. S rozhlasem se poprvé setkala při dramatizaci románu Jane Austenové, díky které vznikla hra Emma. Co do původnosti autorského textu lze Brno pod Brnem považovat za její rozhlasový debut. V brněnském studiu Českého rozhlasu se hry režijně ujme Hana Mikolášková a vysílat se bude 28. srpna 2011 v 19.00. Tragikomedie o jednom dějství, jedné nemoci, jednom ufonovi, dvou Brňanech a několika smutcích, jak zní podnázev hry, se odehrává v prostoru legendami obestřeného brněnského podzemí. Hlavní hrdinka se dobrovolně rozhodla pro život v nehostinné izolaci nekonečného sklepení, aby unikla všem vzpomínkám a lidem, spojeným s tímto městem. Její bezpečný úkryt pod povrchem země však po několika letech odhalí nejen místní záhadolog, ale i mimozemský tvor, čímž jsou dosavadní klid a nedotknutelnost místa nečekaně narušeny. Hra se s humornou nadsázkou věnuje problematice přehnaného patriotismu i nepřirozeného komplexu méněcennosti, aniž by působila jako lokální satira. Autorka o tématu říká: Brno je město postavené na bažině, takže tam těžknou nohy. V Brně každý každého zná, takže tu hrozí riziko, že si vezmete příbuzného, ale zase tam není třeba sledovat Ordinaci v růžové zahradě a jiné náhražky za live drby na podnose. Je to fajn. Všichni máme rádi drby, ale když někdo občas potřebuje trochu vzduchu a anonymity, musí se s Brnem nějak vypořádat. Hana Hložková a Renata Venclová