ČESKÉ PRÁVNÍ DĚJINY I. Mgr. Jiří Staňa 2012
Cyril a Metoděj Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj ze Soluně jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo Slovanští věrozvěsti. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Svatý Konstantin; zvaný též Konstantinos, Konstantin Filosof (* 826 nebo 827 v Soluni, 14. února 869 v Římě). Byl profesorem filosofie, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem ačkoliv celý středověk byli oba považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (Kyrillos) a je znám jako svatý Cyril nebo Cyril filosof. Byl mladším bratrem svatého Metoděje, spolu s nímž je označován jako apoštol Slovanů. Svatý Metoděj (* 815 v Soluni, 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a arcibiskupem Moravy a Panonie.
poč. 9. stol. 906 Mojmír I. 830 846 Cyril a Metoděj 863 864 Vazalský Manský systém (ekvivalent Hradského) Dux (Rex) Zakon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky) Nomokánon optimates (urození) milites (bojovníci) nestálé centrum lokální správa hrady (hradiště) úřady: župan dvorský (správce dvora) taverník (správce financí) Počátky církve: svěcení kněží číšník není vlastní správa stolník (působení při hradech, dvorech )
Na počátku roku 921 zemřel pán země, vládce Vratislav, ve věku 33 let. V okamžiku otcovy smrti nedosáhl ještě prvorozený syn Václav zletilosti, a nebyl tudíž způsobilý k vládě. Správu knížectví převzala proto po dobu jeho nedospělosti kněžna vdova Drahomíra, výchova kněžiců Václava a Boleslava byla pak svěřena Ludmile, kdysi manželce Bořivoje. 15. 9. 921. Dva ozbrojenci skandinávského původu (Vikingové Tunna a Gommon) s doprovodem připravili na středočeském Tetíně o život kněžnu Ludmilu. Obecně se míní, že tak učinili z návodu panující kněžny Drahomíry, obávající se Ludmiliných mocenských aspirací. 922. Vévoda Arnulf Bavorský vytáhl se svým vojskem do Čech. kolem r. 925. Kněžic Václav dosáhl dospělosti a vykázal své matce Drahomíře za vdovské sídlo středočeský hrad Budeč. Ostatky své babičky, kněžny Ludmily, nechal převézt z Tetína do Prahy a uložit je v posvěcené půdě chrámu sv. Jiří. 2. pol. 20. let 10. století. Kníže Václav založil na Pražském hradě nový, okrouhlý chrám sv. Víta a získal pro něj od saského krále Jindřicha ostatky saského národního patrona sv. Víta.
929. Saský král Jindřich a bavorský vévoda Arnulf společně táhli do Čech. Václav se poddal Jindřichovi a přislíbil platit Sasku tribut. 28. 9. 935. Podle nejnovějších výzkumů přišel právě tohoto dne zrána po bohaté hostině na bratrově hradě Boleslavi o život kníže Václav, zavražděn ozbrojenci z družiny hradního pána. Nevíme bezpečně, byl-li Václav ženat a zanechal-li potomstvo, pramenné údaje jsou v tom směru značně nejasné. Na český knížecí stolec usedl Boleslav I. 936. Proti Boleslavovi se vzbouřilo jakési "knížátko ze sousedních oblastí", jež si vyžádalo od nového saského krále Oty I. vojenskou pomoc. Boleslav rozdělená říšská vojska na pochodu porazil a poté jeho jednotky dobyly ztečí hrad onoho "knížátka" a zničily ho. 936 950. Saský král Ota I. a český kníže Boleslav I. vedli dlouhodobou válku. Její průběh podrobně neznáme, ani jedna z válčících mocností nebyla však zjevně schopna docílit strategické převahy. Říše byla onou dobou válečně angažována i jinde. Snad 4. 3. 938. Václavovy ostatky byly přeneseny z Boleslavi do pražského chrámu sv. Víta.
Založil v roce 973 v Čechách biskupství čímž částečně demonstroval nezávislost na Říši. Snaha o vzájemnou podpora knížete a biskupů (první biskup Dětmar, druhý biskup Vojtěch). Nechal vyvraždit konkurenční rod Slavníkovců roku 995.
Časová osa 1197 1230 1253 1283 1305 1306 Přemysl Otakar I. Václav I. Přemysl Otakar II. Václav II. Václav III.
Brakteát Přemysla Otakara II.
Když v létě 1249 přitáhl k Praze král Václav I., aby potlačil vzpouru svého syna Přemysla, doprovázeli jeho vojsko, jak uvádí letopisec, "bezbožní" horníci z Jihlavy, kteří se neostýchali Hrad ohrožovat. A když pak došlo mezi Václavem a Přemyslem ke smíru, musel Přemysl jako markrabě moravský postoupit svému otci podíl na jihlavské urbuře. To jsou nejstarší konkrétní zprávy, které dosvědčují, že se na Jihlavsku dolovalo a že panovníkovi plynul z jihlavské těžby stříbra značný zisk. Dnes se na základě kombinace zpráv domníváme, že na Jihlavsku začala intenzivní těžba stříbrné rudy v třicátých letech 13. století.
Pražský groš Václava II.
České horní právo za Václava II. mělo mimořádnou úroveň. Nebylo pouze souhrnem různých článků odrážejících soudní praxi, nýbrž komplexním a právně kultivovaným dílem. Jeho spoluautorem byl italský právník Gozzio z Orvietu. Bylo později nazýváno Ius regale montanorum (Královské horní právo). Bylo vydáno asi v roce 1300 (nebo později do r. 1305) pro Kutnou Horu, která si stěžovala, že nemá přístup k právům jihlavským, která jsou Jihlavou zatajována. Václavovo právo ale mělo zcela odlišnou strukturu. Vycházelo formálně z Justiniánových Konstitucí (čtyři knihy), bylo ovlivněno postupy římského práva a mělo výrazně didaktický ráz. Systematicky řešilo různé souvislosti života horního města a bylo výkladovým vzorem pro právní kulturu českých zemí. Člení se na čtyři knihy: I. právo všeobecné a věcné, II. Poměr k věcem, III. právo závazkové, IV. právo procesní.
V 15. století bylo přeloženo do češtiny a stalo se jedním ze zdrojů právní role Kutné Hory jako jazykově českého města. V konkrétních záležitostech vlastnictví, řízení a organizace dolování se opíralo o náročnou kutnohorskou tradici. Podnikatelskou vrstvu tehdy představovali kverkové. Podíly na zisku označoval termín kuks a byl propočten v šestnáctinové soustavě (zpravidla 128 podílů). /I., kap. XIV/ "Jsúť kverkové, to jest těžaři prvotní, druzí i třetie. Prvotní jsou, jejichž nákladem dělají se hory lénové neb štoly, kteréžto od urburéřův přijali jsú. Kteříž pak od těch některý lán neb propojičku přijmú, druzí kverkové slovú... A slovúť kverkové neb těžaři od těženie, jako sedláci těžie dědiny, též tito hory." Společenství osob, které se podílely na kutnohorském zázraku, od veřejných úředníků po specializované profese, bylo velmi pestré. /I. kap. II./ "A jsúť přednie osoby urburéři - přísežní, konšelé a pergmistři ("mistři hor"), majíce moc od Naší Královské Velebnosti (majestátu). Potomť jsú písařové urburní. Jiné osoby přední, jakožto lezci, již obyčejně slovú štajgeři nebo přihledači, měřiči, tesaři (cimrmané) a strážní hutmanové..." Zákoník zakazoval sice shromažďování zaměstnanců, ale zároveň jim zajišťoval určité sociální jistoty. Patřila k nim šestihodinová pracovní doba, předpisy o bezpečnosti, větrání a odvodnění. Kutnohorské právo bylo záhy subsidiárně využíváno i Jihlavou, jejíž práva byla pokládána za významnější.
Vládli více než 420 let, počítáno od vlády knížete Bořivoje v osmdesátých letech 9 stol.). Na pražském trůnu se jich vystřídalo celkem třicet. První a poslední naše domácí dynastie. Zůstaly čtyři Přemyslovny (sestry princezny Eliška a Anna a královny vdovy Eliška Rejčka a Viola Těšínská), levoboček Přemysla Otakara II. Mikuláš Opavský zemřel v roce 1318 a další přemyslovský levoboček vyšehradský probošt a olomoucký biskup Jan Volek syn Václava II. zemřel roku 1351. Roku 1521 umírá poslední potomek opavské větve Přemyslovců kníže ratibořský Valentin a tím se historie slavného rodu definitivně uzavírá.
Lucemburkové Jan Lucemburský vládl od roku 1310 1346 Karel IV. vládl od roku 1346 1378 Václav IV. vládl od roku 1378 1419 Zikmund vládl od roku 1419 1437 1437 vymírají Lucemburkové po meči
Karel IV. byl celkem čtyřikrát ženatý 1. manželka Blanka z Valois Byla to jemná a velice krásná dívka. Byla to dětská svatba neboť v době sňatku měli oba 7 let. V Čechách velice oblíbená, zemřela v 32 letech.
2. manželka Anna Falcká Dala králi syna Václava, který bohužel záhy po narození zemřel. Brzy po něm umírá i mladičká královna.
3. manželka Anna Svídnická O 23 let mladší královna porodila následníka trůnu Václav IV.
4. Manželka Eliška Pomořanská O 31 let mladší manželka, která prý dokázala ohýbat rukama kovové pruty a meče. Porodila králi šest dětí (dva syny Zikmunda a Jana Zhořeleckého ) a přežila ho o 15 let.
Římsko-německá říše Český stát za vlády Karla IV.
Zlatá bula Karla IV., základní zákon (ústava) Svaté říše římské, platný v řadě ustanovení do roku 1806. Obsahuje 31 kapitol, zpracovaných v intencích politických záměrů Karla IV. Byla vyhlášena na říšských sněmech a to v roce 1355 v Norimberku a v roce 1356 v Metách. Stanovila většinový princip při volbě římského krále, určovala hlasovací řád při volbě, českému králi zajišťovala první místo mezi KURFIŘTY. Zaručovala soudní svrchovanost Českého království, zakazovala zcizování kurfiřtských území.
Původně úředník odpovědný za správu, bezpečnost a vojenské síly hradu Karlštejna, kam Karel IV. uložil říšské korunovační klenoty. Od 2. pol. 15. stol. zastávali tuto funkci dva zemští úředníci (jeden z panského, druhý z rytířského stavu), odpovědní za ochranu českých korunovačních klenotů uschovaných na hradě. V roce 1625 byl úřad zrušen poté, co byly české korunovační klenoty uloženy v chrámu sv. Víta.
Jan Hus Jan Hus se narodil kolem roku 1371 v Husinci u Prachatic. Od roku 1390 studoval na Karlově univerzitě v Praze. V roce 1393 získal titul bakaláře a v roce 1396 titul mistra svobodných umění. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze. V letech 1401 1402 byl děkanem artistické fakulty, od roku 1402 kázal v Betlémské kapli v Praze na Starém Městě. Od roku 1409 byl rektorem Univerzity Karlovy v Praze.
Jan Hus je především znám jako snad největší český reformátor, který usiloval o nápravu křesťanské církve a společnosti. Za svůj vzor považoval anglického myslitele Jana Viklefa, od kterého převzal učení o zbavení církve pozemkového majetku zásahem světské moci a obnovení jejího apoštolského poslání. Je rovněž reformátorem českého pravopisu a zasloužil se o překlad bible a o vydání Kutnohorského dekretu, jímž zrušil král Václav IV. převahu německých profesorů na Karlově univerzitě. Zejména od roku 1408 se Jan Hus i jeho příznivci stále častěji dostávali do sporů s ideovými protivníky, zejména s německými mistry na univerzitě v Praze a českou církevní hierarchií.
Po klatbě, která nad ním byla vynesena roku 1412 odešel Jan Hus z Prahy a žil nejprve na Kozím Hrádku a v Sezimově Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka. Získal sice zpočátku podporu vlivných kruhů, včetně předních osobností královského dvora, mezi jinými i krále Václava IV. Ten se od něj ale později na rozdíl od královny odklonil. Roku 1412 Hus vystoupil proti prodávání odpustků. Dva roky nato odjel na pozvání císaře Zikmunda do Kostnice na koncil, aby zde obhajoval své učení. Po několika slyšeních u koncilu byl Jan Hus prohlášen za kacíře, zbaven kněžské hodnosti a odsouzen k smrti upálením. Své učení odmítl odvolat. Jan Hus byl popraven dne 6. července 1415. Jeho popel byl hozen do řeky Rýna, aby po něm nezbyla žádná památka. Jeho smrt posílila v českých zemích reformní hnutí, jež přerostlo v období husitských válek.
Jan z Pomuku (* kolem 1345 20. 3. 1393) Kněz a generální vikář pražské arcidiecéze za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Patrona zpovědního tajemství (měl prý být zpovědníkem královny Žofie a odmítat Václavovi prozradit obsah její zpovědi) z něj učinil až pozdější omyl. Kronikář Václav Hájek z Libočan zkomolil Johánkovo jméno na Jana Nepomuckého a datum jeho smrti posunul o deset let dříve, do roku 1383 až nakonec stvořil dvě osoby. Po Bílé hoře byl kult takto pozměněného Jana Nepomuckého vzkříšen a v roce 1729 doveden k barokně bombastickému svatořečení. Z původně nenápadného Johánka se tak stal nejslavnější a ve světě nejznámější český světec.
Kanonizace Jana Nepomuckého (9. 16. říjen 1729)
31. října 1517 Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí proti odpustkům.
Thomas Müntzer 20. květen 1521 v rámci svého agitačního turné přijel do Prahy přes Jáchymov a Žatec Thomas Müntzer, německý radikální kazatel, jenž měl blízko k utopickému učení tzv. cvikovských proroků, kteří spojovali šíření reformace s komunistickými představami o odstranění společenských rozdílů ve společnosti. V Praze byl zprvu pražskou univerzitou vítán jako představitel Lutherova učení a byla mu tu umožněna řada kázání (mj. v Betlémské kapli a Týnském chrámu). Pod názvem Pražský manifest sepsal v Praze další ze svých agitačních děl. Svým radikalismem však od sebe odradil své hostitele, byl zajat a vypovězen.
Jan Žižka (* kolem 1360 11. 10. 1424)
Zikmund Lucemburský (* 14. 2. 1368 9. 12. 1437)