2.10.2014 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA START: 19:30 - VSTUP ZDARMA THE PEACOCKS (CH) PRAGUE CONSPIRACY CRIMINAL COLECTION

říjen / 2014 52

2.10.2014 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA START: 19:30 - VSTUP ZDARMA THE PEACOCKS (CH) PRAGUE CONSPIRACY CRIMINAL COLECTION 2014 Vans Inc. PRO PRVNÍCH 200 PRÍCHOZÍCH PREZENT Podzim neúprosně udeřil a zanechal za sebou rozmlžené vzpomínky na letní festivaly, chrastící kostky ledu v koktejlových sklenicích, oblohu plnou hvězd, flip flopy i náhodné šukačky v mechu pod posedem nebo na improvizovaných českých plážích. Zní to depresivně. Party ale pokračuje, jen se stěhuje do klubů a plete se ten, kdož domnívá se, že jeho játra a plíce teď budou mít na chvilku klid. Zkrátka a dobře, rock n roll si žije vlastním životem od jara do podzimu a jen tak něco ho nezastaví. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se se kolem Mighty Sounds momentálně nic neděje, je to pouze klam. Přípravy jsou již opět v plném proudu, řeší se vizuál, předprodej a v neposlední řadě dramaturgie. Na té si dáme samozřejmě pořádně záležet, už jen z důvodu, že sestavování programu považujeme za velmi zábavnou, i když často velmi dramatickou a nervy drásající hru. Vždycky, když se nám v tom nekonečném hudebním oceánu podaří ulovit nějakou pořádnou rybku, zachvátí nás katarze. Potěší nás však třeba i menší, avšak doposud neobjevený druh, který překvapí náhodného rybáře. Mix dobrých a osvědčených taháků se stejně tak dobrými objevy je vůbec tím nejlahodnějším. V každém případě buďte s námi, sledujte dění a těšte se, neb těch pár měsíců uteče jako voda a ony tři dny hudby a prostopášnosti jsou tu dřív, než bychom se nadáli. Mighty Freezine číslo 10/2014, neprodejné vychází 1x za měsíc v české verzi Redakce Přemysl Černík, Fido, Zelí, Vojta Libich, Štěpán Kouba, Vojta Holub, Tomáš Kejmar, Zdeněk Bělohlávek, Rejnok grafika Zelí, Lukáš Silný Foto Vojta Florian, archiv kapel Inzerce Vojtěch Holub vojta@mightysounds.cz tel.: 721 269 057 Marketingová spolupráce Marek Vohralík marek@mightysounds.cz tel.: 777 013 049 Vydává HPK-Productions s.r.o. Ve Střešovičkách 1090/43a 169 00 Praha 6 IČ: 27236269 Přetiskování textů a reprodukcí pouze s písemným svolením vydavatele. All rights reserved. Mighty Freezine, 2014 MK ČR E 21623 AŽ DOČTEŠ, PŘEDEJ DÁL. NEVYHAZUJ! A když, pak do modrého kontejneru. AFTERPARTY: DJ S RAMBO A ZADNICE

Fetrekovská skate punková klasika Good Riddance už spolu sice po rozpadu zase nějaký ten pátek premává, jejich činnost byla ale spíše okrajová (zčásti i kvůli Only Crime, kterým frontman Russ Rankin věnuje velký díl své pozornosti, jak jsme viděli na letošních Mighty Sounds). V nadcházejících týdnech ale GR začnou nahrávat nástupce desky My Republic z roku 2006. A očividně nejen kavárenským povalečům je k užitku Mac: Nechápu, jak jsem psal songy, než jsem objevil program GaragadeBand. To, že se můžu posadit, zapojit kytaru a udělat demo celý písničky, je neuvěřitelný, říká Rankin k nové desce. Necháme se překvapit, jak se zmíněný proces ve výsledku projeví. Američtí kabaretáři World/ Inferno Friendship Society už mají nové album připravené a pomalu svádí fanoušky ochutnávkami úvodní song Dolce Far Niente už můžete vesele hledat pomocí svých strojů. Nová fošňa, This Packed Funeral, vyjde na labelu Jella Biafry Alternative Tentacles a na pultech všech poctivých obchodů se objeví 11. listopadu. Hula hop, věřme, že kapela následně naplánuje i evropskou šňůru a nebudeme za nimi muset do Brooklynu. Kdo se v Evropě objeví zanedlouho, je manhattanská parta rozjuchaných gypsies Gogol Bordello. Nebojte v Čechách je neuvidíte. Zajet si můžete nicméně zkraje prosince do Gdaňsku, Krakova, Varšavy či Berlína a tahle hudební taškařice vás nemine. Jemine. Vulvatron! Taky jste nějak takhle chtěli pojmenovat nového psíka? Ten nápad vám bohužel vyfoukla americká thrash metalová cirkusáda Gwar. Naposled jste se o nich mohli dočíst v souvislosti s nedávným úmrtím zpěváka Davida Brockieho (v kapele si říkal Oderus Urungus, zemřel na předávkování heroinem). Vulvatron je poměrně pohledná čtyřicátnice, která v Gwar stane na postu zpěvačky. Na jevišti se honosí příjemně odhalenými ňadry nadpozemské velikosti, kterými zkrápí přední řady publika krví. Frontman kanadských punkových vlajkonošů D.O.A. Joey Shithead (kterému mimochodem táhne na šedesátku) prohlásil, že navzdory rozlučkovému tour, které kapela odjela loni na podzim, se anoncovaný rozpad nekoná. Joe Shithead, vlastním jménem Joseph Keithley, chtěl totiž kandidovat v komunálních volbách za NDP (primární kanadská levicová strana), po neúspěchu na nominaci se ale rozhodl, že se na veřejném životě bude dál podílet prostřednictvím kapely. Na březen 2015 D.O.A. navíc naplánovali vydání nové desky. Mariachi El Bronx, alter ego losangeleských gringos The Bronx, které se zabývá mexickou folkovou muzikou mariachi, připravilo pro všechny fanošuky desperáta Antonia Banderase novou desku. Ta ctí tradici Bronx, ve které kapela nepojmenovává nové desky, pouze čísluje, a tak se můžete těšit na vydání desky nazvané prozaicky III začát- kem listopadu. Track New Beat pohledejte prostřednictvím adresního řádku vašich prohlížečů. Naděžda Tolokonnikovová a Marija Aljochinová, známé širší veřejnosti zejména jako hlavní aktérky kauzy Pussy Riot, jsou opravdu statečné ženy. Nově stojí za ruskojazyčnou internetovou platformou MediaZona, která se bude zaměřovat na kontroverzní témata, která ani tradiční, ani nezávislá ruská média nemohou kvůli cenzuře objektivně pokrývat justiční systém, práva vězňů a jejich porušování a další témata týkající se lidských práv. Přispěvatelé by měli zahrnovat například redaktory z New York Times. Obě rusky byly navíc v září pozvány na největší americký punk rockový festival Riot Fest, kde se účastnily panelových diskuzí o propojení aktivismu a hudby debatoval dále například Greg Graffin (Bad Religion) nebo Tim McIrath (Rise Against), přičemž celý panel moderoval Henry Rollins. Od poloviny září můžete shlédnout první trailer k dokumentu Records Collecting Dust, který je složen z rozhovorů s mnoha ikonami alternativní scény, kterak rozjímají nad deskami, které jim změnily život, nad svými rozsáhlými sbírkami či nad zapomenutými klenoty, které ovlivnily tvář současné hudby. Ve filmu se objeví Jello Biafra (Dead Kennedys), Chuck Dukowski (Black Flag), Keith Morris (Black Flag, Circle Jerks, OFF!), John Reis (Rocket From The Crypt) a přes třicet dalších muzikantů z kapel jako The Locust, Danzig, The Jesus Lizard, The Bronx nebo Queens of the Stone Age. Celý film k vidění v zimě!

TEXT Štěpán Kouba Když jsem byl malej pulec, dostal jsem walkmana. Kromě toho, že jsem si v něm přehrával kazety, trávil jsem i dost času přemejšlením, co asi tak znamenaj ty písmena u tlačítek. Nápis OFF mě zaujal obzvlášť. Přišlo mi to úderný skoro až výstražný, na rozdíl od FWD a BWD se to dalo vyslovit, ale hlavně, čmáranec sprejem na zdi dole v ulici hlásal FUCK OFF a mě zajímalo, co maj asi tak společnýho. A co že to má společnýho s Off!? Inu, to máte tak. Tahle kapela je taková mrda, že chytit jí na bradu, vypneš dřív, než se svalíš na zem! If you don t know you aren t PUNK! Titulek, kterým se honosí tenhle článek, jsem nevymyslel, to se přiznám bez mučení. Byl v prvním odkazu, kterej na mě vyskočil potom, co jsem ve vyhledávači odentroval heslo Off! Punk. V tu chvíli jsem věděl, že sám nic lepšího nevymyslim, a titulek byl na světě. Strejda Google nikdy nezklame. Tak, a teď k jádru pudla. Různejch reunionů, tribute bandů, all star sestav a projektů byly, jsou a budou mraky. Z nějakýho důvodu se najde spousta lidí, který je neustále srovnávaj s kapelama, ze kterých vzešli jednotlivý členové, a tak tyhle nový a kolikrát nadějný kapely končej zapomenutý a nedoceněný. Jaká škoda. V případě Off! ale setkáváme s úplně jiným materiálem. Od prvního EP (1st EP, 2010) bylo jasný, že starej dobrej 80 s hardcore punk se teď znova stane aktuálním tématem, a to říkám se vší úctou k dalším kapelám, který se tomuhle dřevnímu žánru v současnosti věnujou. Díky sestavě, která se zformovala kolem Keitha Morrise (Black Flag, Circle Jerks, ale to fakt jen pro případ, že by někdo nevěděl) se ke kapele obrátily všechny oči punkovýho světa. Sestava doplněná o Dimitriho Coatse (Burning Brides), Stevena McDonalda (Redd Kross) a Maria Rubalcabu (Hot Snakes, Rocket From The Crypt) neměla moc práce dokázat, že to v nich je, protože to v nich prostě je! Nikdy to z nich nevyčpělo, nevyšumělo, ani nevyprchalo. Teď zrovna mi tu hraje kolekce prvních čtyř EP (vydaná pohromadě jako set nazvanej přímočaře First Four EPs, 2010). Nutí mě to házet (pomyslnou) řepou a hrozit pěstí, a zároveň je to plný ultimátních riffů a melodií, co se zažerou pod kůži a nevylezou ven. A toho všeho jsou plný i dvě studiový alba Off! (2012) a Wasted Years (2014). Jejich tvorbu kromě jasně čitelný fuck off attitude provází i nevybíravej smysl pro humor, a to je v době, kdy se každej bere děsně vážně, vlastnost, kterou abyste u kapel pohledali. Když neznáš Off!, nejsi punk, já bych tohle heslo podepsal! Ne snad proto, co maj členové týhle kapely za sebou, ale proto, s čím jsou tu teď! Kapely se dávaj dohromady, kapely nahrávaj svoje první desky, kapely jezděj po světě a taky propadaj alkoholu a drogám. Kapely se hádaj, rozpadaj, vyhazujou svoje členy a dělaj více či méně trapný reuniony. Dělaj i spousty dalších blbostí. Zapomeň na ně, pusť si Off! a zírej. OFF! (US) CEREBRAL BALLZY (US) so 18. 10. 2014, Praha Klub 007 Strahov

Jsme na iz ě! Smith Street Band hodně tlačí na pilu. Za mrzkých pět let toho stihli tolik, co většině kapel trvá dekády. A zatím si nezvládli uříznout ostudu. Will Wagner, zpěvák a hlavní autor kapely, je filozofující grafoman s tempem Usaina Bolta a texty Smith Street Band připomínají cestopisy rozervaného a místy pološíleného básníka s kytarou. Výsledek je přímočarý melodický punk rock, ve kterém se nezapře romantika á la Bruce Springsteen nebo vypravěčství The Hold Steady. Ostatně Will naživo i působí jako inkarnace Bruce křížená s Craggiem z The Hold Steady (případně si představte Damiana z Fucked Up). Následující rozhovor s Chrisem Cowburnem, bubeníkem Smith Street Band, vzniknul v květnu letošního roku, ale při zběsilém tempu, jakým se věci kolem Smith Street Band hýbou, zní už jeho odhad, že nové album bude venku koncem roku velmi opatrně. Throw Me In the River totiž vychází už 31. října a Smith Street Band s ním budete 13. 10. moci vidět před The Menzingers v Praze v Klubu 007 Strahov. ROZHOVOR Tomáš Kejmar První desku jste vydali asi před pěti lety. Od té doby Smith Street Band stihli poslat do světa další tři nahrávky a Will Wagner ještě bokem zvládnul vydat pět sólových alb. Jak jste to proboha stihli?! (smích) Tohle nevysvětluju poprvé. Will píše písničky jako svůj diář. Je to obsese, forma terapie a ventil pro odreagování se. A ano, píše toho tuny. Neustále nám posílá akustické demáče, které nahrává na iphone. A my se taky neflákáme. Stíháte ho? Občas (smích). Na většinu desek, které jsme nahráli, jsme neměli žádné písničky navíc, než které nakonec vyšly. Například na Sunshine je 10 věcí a víc jsme jich neměli. Žádné přebytky, žádný odpad. Jdeme do toho po hlavě. Kdykoli jsme byť jen zdánlivě připravení točit další nahrávku, tak už rezervujeme studio. Zní to jako pravý opak kapel, co napíšou 50 věcí a vydají jich 15. To ne, my se s tím moc nemažeme. I když letos v zimě, a tím myslím zimu v Austrálii, v červnu a červenci, budeme točit další album, na které máme připravených šestnáct věcí, což je nejvíc, co jsme kdy měli. Takže poprvé budeme muset něco vyhodit. Se nezastavíte. Will mi trochu připomíná Craiga Finna z The Hold Steady, ten je taky fabrika na texty. Jo, tihle dva jsou nejspíš příbuzní. Nepodobají se jenom v tom množství, co vyprodukují, ale i ve stylu zpěvu a v tom, že při psaní používají techniku podobnou proudu vědomí. Kdy to nové album vyjde? Budeme se snažit, aby bylo venku do konce roku. Nemáme rádi, když se to moc vleče. Maximálně se to protáhne do začátku příštího roku, ale déle ne. V Austrálii nám deska vyjde na Poison City Records, v Evropě na Uncle M a ještě řešíme, kdo to vydá v Anglii a v USA. Žádná velká firma jako Fat Wreck nebo Epitaph se ale konat nebude. V Austrálii jste už docela slavní, ale tady v Evropě se do obecného povědomí ještě probojováváte. Evropské turné s Restorations je vaše druhé, je to tak? Jo, je to tak. První turné jsme po Evropě jeli v srpnu 2012 s Apologies I Have None. Bylo to tak 10 koncertů a protože Apologies ten rok měli za sebou už dvě nebo tři evropská turné, jeli tentokrát cíleně menší města. Takže do většiny hlavních měst jsme se podívali až letos na turné s Restorations. A bylo to skvělé. Hlavně proto, že se k sobě s Restorations výborně hodíme. Párkrát se nám stalo, že jsme si málem museli střihnout o to, kdo bude hrát poslední. A vyjma pár koncertů v Holandsku bylo na všech akcích hodně lidí a nikdo neodešel, ať už hráli poslední Restorations nebo Smith Street Band. Letos na podzim pojedeme ještě jedno turné s The Menzingers. To si určitě nenechte ujít!

Co je nejlepší a nejhorší na koncertování s Restorations a Astpai? Na hraní s Astpai není vůbec nic špatného. Obě kapely jsou nejúžasnější lidé. S Restorations se už známe déle, takže si jedeme spousty interních vtípků, naschválů a vůbec si ze sebe střílíme, jak to jen jde. Všichni si ze sebe v podstatě děláme neustále srandu, ale je nás jedenáct v jednom autě, takže jsme tam trochu natěsno a občas je potřeba mít se na pozoru, abychom si nelezli na nervy. A aby nás někde nezavřeli za to, že pašujeme chemické zbraně. Jedenáct lidí, jedno auto. Zbytek si zvládnete domyslet. Nemůžu si odpustit se na to zeptat, i když je mi jasné, že nejsem ani první, ani poslední. Jak moc má váš název společného s názvem Springsteenovy doprovodné kapely, E-Street Band? Já věděl, že to přijde! Samozřejmě to souvislost má, ale otázky týkající se Springsteena by sis měl schovat pro Willa Wagnera. Ten je Brucem posedlý. Mě to baví, ale nejsem tak skalní fanda. Nedávno jsem ale byl na jeho koncertě v Melbourne. Hrál dva večery za sebou, jeden večer zahrál celé album Born in The USA a druhý Born to Run, což jsou podle mě ty dvě zásadní alba. Will šel s tátou na první a já s mámou na druhý. Pozorovat Willa a jeho tátu, jak probírají Springsteena, je k nezaplacení. Můžete se snažit sebevíc, ale nejde rozsoudit, který z nich je víc posedlý. Takže zatímco já s mámou seděl někde nahoře vzadu, Willa jeho táta vytáhl do první řady. Lístky tak za 300 dollarů. Blázni. To by si z toho, co si vydělá v kapele, asi dovolit nemohl, co? (smích) Ani omylem. Bez rodičů bychom se na to ani jeden nezmohli (smích). Ale bylo to super. A Bruce hrál tři a tři čtvrtě hodiny! Bez prdele! Byl to úlet. Měl hrozné množství energie. Čím to je, že se do Evropy dostává tak málo kapel z Austrálie? To je mi záhadou. Přitom je tam tuna dobré muziky. Třeba všechno na Poison City Records je super. To je náš label, který se vlastně docela podobá No Idea Records z Floridy. Taky je okolo něho malá, ale hodně aktivní punk rocková komunita nadšenců do muziky. Na Poison City vychází třeba The Bennies, což jsou naši kamarádi a spolubydlící, ty si poslechněte. A pak taky Luca Brasi z Tasmánie nebo Grim Fandango a Postblue. Je toho hodně. Ale k vám do Evropy je asi tolik nedostanete, protože aby se tady kapela dostala do povědomí, tak sem musí pravidelně jezdit hrát, ale to je pro australské kapely hrozně náročné a spousta kapel z Austrálie tak nikdy šanci odjet turné po Evropě nedostane. Ostatně, my do toho taky vrážíme úplně všechno, co máme Aha, tak takhle lákáte lidi na koncerty! Jo, přijďte na koncert, nemáme ani vindru! THE MENZINGERS (US) THE SMITH STREET BAND (AUS) THE HOLY MESS (US) po 13. 10. 2014, Praha Klub 007 Strahov

Protokol o statistickém přezkumu akce Popisovaná událost: Mighty Sounds 2oI4 Komentář události: Po dlouhé době jsem byl týmem pořadatelu º Mighty Sounds opětovně osloven, abych provedl statistický přezkum celé akce a to kvu º li snaze pořadatelu º získat certifikaci ISO 10001 a osvědčení TÜV. Oba tyto dokumenty je třeba předložit pro plánovaný přesun hudební akce na německé území, jak se o něm v samotném Táboře již dlouho hovoří. V následujících řádcích následuje stručné statistické shrnutí celé akce. Celkový počet obyvatelů města Tábor 35.956 Průměrná velikost bytu v okrese Tábor Roční těžba plutonia v okrese Tábor Celková délka všech žížal chovaných členy rybářského svazu okresu Tábor 68 m2 1.125 mg 125,6 m Celková délka všech žížal pohybujících se v okrese Tábor 10.056m Průměrný počet štěňat u malého sárského slídiče chovaného na Táborsku 4,36 Počet návštěvníků festivalu 14.056 Počet návštěvníků festivalu se zakoupenou vstupenkou 11.974 Počet účinkujících včetně doprovodných osob 915 Počet vystupujících hudebních uskupení 168 Maximální denní přírůstek vousu průměrného návštěvníka festivalu Průměrný počet dreadů na hlavě jednoho návštěvníka 1,2 0,3 mm Celkový počet tetovaných, kteří navštívili festival 14.043 Celkem odeslaných SMS v průběhu festivalu 365.054 Počet vyfocených fotek v průběhu festivalu (mimo selfies) 342.023 Počet selfies 23 Počet použitých kondomů 39.654 Počet kondomů použitých vícekrát 2 Počet nepoužitých kondomů 1 Celkový počet pohlavních interakcí v průběhu festivalu 39.241 Celkem vydaných piv v průběhu festivalu 137.733 Množství nealkoholických nápojů vydaných v průběhu festivalu 24.354 Celkové množství lehkých drog zkonzumovaných v průběhu festivalu 2.368 kg Celková délka spotřebovaného toaletního papíru Celková délka spotřebovaného toaletního papíru využitého k jeho účelu Průměrná doba mezi výměnou spodního prádla u návštěvníka festivalu Dne: 27. září 2o14 Zpracoval: PhDr. Ing. et Ing. Miroslav Skrutor, DrSc Podpis zodpovědné osoby Razítko 7.859 m 3.759 m 68 hodin Počet mraků propluvších ve vzdálenosti do 15 km od areálu festivalu 364,7 Celkem ztracených ponožek 11 Celkem ztracených kalhotek 3.214 Bílé víno v litrech 10.367 Červené víno v litrech 3.745 Celkový počet stanů ve stanovém městečku 3.911 Celkem brigádníků 276 Počet milionářů po skončení festivalu 4 Celkové množství cukru spotřebované na výrobu cukrové vaty 2 Počet hodin slunečního svitu v průběhu festivalu 42 Délka sluneční záře v průběhu festivalu 16 Celkový úhrn srážek v průběhu festivalu Počet blesků na obloze objevivších se během festivalu 0 Počet blesků, které zasáhly areál 0 Počet blesků, které zasáhly řídící věž 0 Počet narozených dětí v průběhu festivalu 13 Počet žádostí o sňatek v průběhu festivalu 27 Počet zlomených srdcí v průběhu festivalu 124 7,5 mm Celkem automobilizovaných návštěvníků festivalu 4.567 Průměrná obsazenost 1 automobilu 2,15698 Počet zlomenin v průběhu festivalu 1

Dennis Lyxzén z INVSN mluvil včera o tom, že na celým festivalu je z několika stovek muzikantů jenom několik málo žen. Co to vypovídá o stavu scény? Lynda: Přijde mi, že to přichází a odchází ve vlnách. V 90. letech byla ve scéně spousta ženskejch muzikantek, skoro každá holka, kterou jsem znala z koncertů aspoň, chvilku hrála v nějaký kapele. Laura: Byl to ten velkej boom po kapelách jako Sonic Youth, L7, Bikini Kill... Lynda: Dneska jako by to nadšení už zase opadlo a celá scéna už zase vypadá jako dost chlapeckej klub. Laura: Proto jsme musely udělat comeback! Ep Ta z n Jc Yt Avější dívčí k Pe U ROZHOVOR Vojta Libich Fabulous Disaster, pojem (nejen) dívčího melodickýho punk rocku. Zpěvačka Laura Litter, kytaristka Lynda Mandolyn a basačka Mister Nancy, někdejší divoký riot grrrl punkerky z Fat Wreck Chords, dneska už milý starší dámy, i když pořád od rány. Během čtvrt hodiny rozhovoru každá z nich vykalila tři pivka. Měl jsem respekt... A co kromě toho vás vedlo k reunionu po tolika letech? Lynda: Psalo nám spousta fanoušků celou tu dobu, ale pořád jsme to nějak neviděly reálně, až nás pak vlastně skoro doslova dokopal Benny, náš bookingovej agent z Německa a řekly jsme si, že by bylo vlastně super se po dlouhý době zase vidět. Všechny bydlíme někde jinde, Mister Nancy a Laura žijou v nii, já v Maine, Sally zase v Texasu... Byla to pro nás příležitost. Vlastně poslední koncert týhle sestavy jsme odehráli před 9 lety u vás v Kalifor- Praze. Vážně? To jsem nevěděl. Laura: Jasně! Praha je mimochodem moje nejoblíbenější město na světě. Praha a Barcelona. Tohle je možná trochu osobnější otázka, ale je mi jasný, že když člověk dosáhne určitýho věku, začne bejt těžší a těžší hrát naplno v kapele. Těžký je to i pro chlapy, nedovedu si představit, jaký to musí bejt pro holky, co se týče rodiny, osobního života... Nancy: Je to smutný, ale je to tak. Já jsem třeba fakt kurevsky stará. Jsem o dost starší než ostatní holky. A už dost často cejtím, že to nedávám. Lynda: Jasně, není to sranda, když hraješ každou noc koncert za koncertem a jseš úplně mimo realitu... Laura: A ještě ti chybí tvoje štěňata, co na tebe čekaj doma... Lynda: Právě. Laura: Ne, vážně, chybí mi pohodlí, co mám doma, chybí mi moje postel, tyhle běžný věci. Ale nevyměnila bych to. Spousta lidí by chtěla hrát v kapele a tu možnost nemaj. Takže si kurva nebudem stěžovat, dostaly jsme příležitost a chopily jsme se jí. Jediný, co bych fakt chtěla, je mít v rideru na každý show bedňáky, co by nám pomohli s věcma, to jediný mě fakt sere. Lynda: A taky baterky. Nancy: A suchý ponožky. Laura: A sladkosti. Když člověk poslouchá vaše nahrávky, slyší dost osobitej sound v rámci melodickýho punk rocku, ale sem tam se hlavně díky vokálním harmoniím nemůžu ubránit srovnání s NOFX. Byli jste jima nějak ovlivněný? Laura: Absolutně ne! Od začátku jsme si tvořily svůj vlastní zvuk. Teda nechápej mě špatně. Ne, že by mi něco vadilo na srovnání s NOFX. Miluju tu kapelu. Ale s harmoniema ve vokálech a s většinou aranží jsme přišly ještě předtím, než jsme se vůbec poznaly s Fat Mikem z NOFX, kterýmu se náš styl zalíbil a když pak s náma jako producent natáčel první desku, tak nám do toho ani moc kecat nemusel. Prostě jsme si sedli. Lynda: Dost mě mrzí, že jsme se s NOFX na tomhle turné nepotkaly. Ráda bych kluky po dlouhý době viděla. Mike nás zval, ať s nima hrajeme příští tejden v Berlíně, ale byla by to moc velká zajížďka. Laura: Každopádně milujeme Mika. Bez něj bychom nebyly tam, kde jsme, a možná bychom už dávno nebyly kapela. Lynda: Prohlásil o nás, že jsme nejchytlavější dívčí punková kapela současnosti. To jsem vážně někde čet. Asi musím souhlasit. Laura: Haha, to jsem chtěla slyšet. Jak to vypadá s budoucností pro Fabulous Disaster? Je tenhle reunion natrvalo nebo jenom jednorázovka? Lynda: Bohužel to vypadá, že je tohle naše poslední vzpomínkový turné. Jelikož bydlíme všechny asi tak 6 hodin cesty letadlem od sebe, tak ani nemůžeme zkoušet. Ale já se každopádně brzo objevím s novou dívčí kapelou jménem Tiger Bomb, tak si nás pak určitě najdi. Rozhodně. A s FD už nemáte v plánu ani třeba nahrát poslední desku? Laura: Nic není vyloučený. Dneska už se dá album nahrát i na dálku přes internet. Nikdy neříkej nikdy. Nancy: Žijeme v šílený době, alba se nahrávaj přes internet... Já už jsem stará ženská a mám jenom jedno životní moudro: Vždycky si nos na párty rezervní spodní prádlo. Kdybys někoho sbalila? Nancy: Ne, kdybych se posrala. Laura: Nic moudřejšího už z nás asi nevytáhneš, haha. Díky za rozhovor, pozdravuj v Praze!

OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ // OBSCURE.CZ 29.10.2014 ROXY PRAHA

TEXT A ROZHOVORY Štěpán Kouba THE ST OR Y OF #1 Tereza Peteříková Kérky jsou hlavně obrázky a vzpomínky Království barev a bolesti Přemejšlel jsi někdy, jak to bude vypadat, až ti bude šedesát? A co budeš dělat, až tě s tim jednou doktor odmítne ošetřit, he? Má to ňákej význam? Ne? Takže ty chceš bejt prostě jenom za drsňáka? Moje ségra si taky nechala udělat kérku a teď s tim chodí na lejzr. Cáluje těžký prachy, aby se toho zbavila. Taky tě to čeká, až dostaneš jednou rozum! Přistihli jste se někdy, jak pokládáte podobnou otázku? Honěj se vám hlavou otazníky, když na ulici míjíte osobu počmáranou od hlavy až k patě? Zdobí váš podbřišek delfínek nebo bicák ostnatej drát? Ne? Výborně! Ale nebudu ani předstírat překvapení a úlevu, protože jsem to pochopitelně čekal. Tohle není magazín pro mamky na druhý mateřský. Nebudeme se bavit o tom, že tetování už dávno není cejch z kriminálu, že ho pod pod pláštěma nosej doktoři a pod kvádrama za desítky litrů zase právníci. Ne, ani ten starej fór, že tetování je jako křupky, tu do placu házet nebudu. Vemte tenhle časák, zavřete ho a pak prolistujte od úplnýho začátku, stránku po stránce. Hotovo? Už víte? Lidi z týhle subkultury kéry prostě bavěj. Vsadim se, že kdybych dostal pětku za každýho z vás, co tohle čtete a máte na sobě aspoň jednu kéru, nemusel bych minimálně rok pracovat. Ať už je pohnutka vrazit jehlu do ruky jakákoliv, co si budeme namlouvat. Na holkách se ty obrázky vyjímaj sakra dobře, no a těm pak zase sjížděj gaťky ke kotníkům, jen se před nima projde frajer, kterej vypadá jak z omalovánek pro starší děti. Jeden by namítnul, že to, co bylo původně výstředností, se vlastně stalo mainstreamem a že černejch (v tomhle případě spíš modrejch a strakatejch) ovcí je najednou celý stádo a původní originalita je ta tam. Ne! V záplavě kérek, kterou vídáme na koncertech, v klubech a barech, se totiž i přes to množství najdou takový, který zaujmou na první pohled. Jsou totiž v něčem jiný. A protože kérky nerostou na stromech, ale maj svoje autory, je jasný, že za každou z nich se skrejvaj hned dva příběhy. A my se teď mrknem na ty, co den co den s mašinkou v ruce namáhaj svoje šlachy, aby udělali svět barevnějším a krásnějším Najde se vůbec někdo, kdo nikdy neslyšel o Tereze Peteříkový? Pokud si ještě v dnešní době teenageři tapetujou pokojíčky plakátama (a jakože se může stát, že půjdu, a zjistím to), pak jsem přesvědčenej, že nějakej její výtvor visí nad postelí každýho z nich. Práce málokterýho z tatéra je totiž spjatá s punk rockem tak pevně. Minimálně u nás Ciao, Terko! Začnu ne úplně originálně. Jak dlouho už to děláš, jak ses k tomu dostala a co jsi vlastně dělala předtím? Jaká byla tvoje první kérka? A jakou první jsi vytvořila ty? Ahoj ahoj, věnuju se tetování asi 6 let, předtím jsem dělala všechno možný, od hlídání dětí, recepční a barmanky po kancelářskou krysu v nadnárodní firmě. Celou tu dobu jsem vlastně pořád chodila na koncerty, kde byli všichni pokérovaní a strašně se mi to líbilo. Někdy v roce 2002 mi kamarád udělal mojí první kérku, žižkovskou věž na rameno v takovým oldschoolu, a tím jsem tomu propadla. Pak jsem byla nějakou dobu v Německu, kde jsem si mezitím nechala udělat další. No a teď, když koukám, kam bych se nechala pokérovat, tak už horko těžko hledám místo Jinak moje začátky jako tatérky byly šílený, dělala jsem to třeba v obýváku na kanapi, pamatuju si, že mě ségra musela nutit, abych tu jehlu do ní vůbec zapíchla, tak jsem se bála a klepaly se mi ruce. Chudák, má ode mě nad kotníkem kotvu, podle mně dost hroznou, u mě to odneslo zase lejtko takovým podivným shlukem kytek. Vždycky, když někdo přišel na kérku, tak jsem ho ujišťovala, že až to budu víc umět, že mu to pak vylepším V tomhle oboru je přece jen o dost víc chlapů. Diví se občas někdo, že tetovací strojek drží v ruce holka? To je fakt, ale mění se to a já znám docela dost holek-tatérek, takže jsem nad tím nikdy neuvažovala. Myslím, že se nikdy nikdo nepodivoval. Někdy je fajn, když tetuje holka holku, dá se přitom zdrbnout spousta věcí, který

by mně třeba s chlapem nenapadlo probírat. Jediný, v čem mně to možná trochu limituje, je, že nemám takovou tu chlapskou sílu pořádně si tu kůži natáhnout, třeba když tetuju záda To jsem pak často vyřízenější než zákazník. Tvůj styl je čitelnej na první pohled. Byl to od začátku záměr, nebo to prostě tak nějak vyplynulo samo? Díky, to mně těší, i když já jsem se celou dobu snažila, aby z toho lezl takový ten klasický oldschool, ale asi se to úplně nepodařilo. Teď už se tím netrápím, spíš jsem začala ještě víc zjednodušovat, líbí se mi, když jsou ty věci osekaný jen na to nejnutnější. Ráda třeba dělám obličeje a vůbec postavy. Nemám ráda, když je v tý kérce tolik detailů, že se v tom člověk ztratí. A mám ráda tlustý linky a na takové ty jemné věci mně moc neužije. Jak se pohybuju na hudební scéně, nemohlo mi uniknout, kolik lidí má nějakou věc zrovna od tebe. Jenom z mejch známejch určitě polovina, včetně mojí přítelkyně. Vybíraj si tě tyhle lidi záměrně, nebo je to náhoda? To se musíš zeptat jich! Podle mně funguje taková ta ústní reklama, plus asi trochu i to, že se s velkou částí těch lidí znám alespoň od vidění. Já jsem za to samozřejmě hrozně ráda a je skvělý, že se to lidem líbí. Mně přijde třeba super, že lidi z punk rockový scény si hodně hd dávají kérky k prostě proto, že se jim líbí bejt pokérovaný, líběj se jim tradiční a ujetý motivy a neřeší přehnaně to, že kérka musí mít nějakej hlubokej význam. Já sama to cítím podobně, i když se za to někdy cítím provinile, že mám na sobě víceméně kraviny, kérky typu ananas na koleni, ale pro mě to jsou prostě hlavně obrázky a vzpomínky. Kdybych měla čekat na to, až mi někdo umře nebo se mi narodí dítě, nebo jiná událost, tak na sobě dost možná nemám skoro nic. Tvůj rukopis byl jednu dobu spjatej i s jednou známou punk rockovou kapelou. Má pro tebe spojení hudby, nebo spíš subkultury kolem ní, a tetování nějakej osobní význam? Byl? Snad pořád je, nebo ne? No, je fakt, že začátky Pipes a moje tetovací začátky byly hodně propojený a mně to v tu dobu opravdu hodně nakoplo, najednou mělo smysl kreslit, protože z toho byl třeba plakát na koncert, a okolo toho plakátu jsem pak chodila každej den do práce a přišlo mi to úplně neskutečný. Je fajn, že propojení kreativních lidí v rámci naší subkultury takhle funguje, pořád přece někdo potřebuje udělat leták, udělat přebal desky, tohle a tamto, takže tvoje práce se pak dostanou tímhle způsobem mezi lidi, a obě strany z toho mají přínos. Bobek Tattoo Tribaly ala 90 s po nás naštěstí nikdo nechce Mít kérku od Petera Bobka je dneska dost puncovní záležitost. Jedná se totiž o jednoho z nejoriginálnějších tatérů vůbec a dost tu platí, že to zkrátka není pro každýho. Hranice stylů v jeho podání padaj jako domino a i celkem běžný motivy dokáže přetavit v surrealistický dílo. Bobek Tattoo, to ale není jenom Peter Bobek. Ve studiu v Myslíkově ulici (jo, to je tam, kde parkuje to pomalovaný auto, který potkáváte cestou do Bubnu) se sešla víc než zajímavá parta, kterou dál tvoří ještě Petra, Honza a Ernesto. Servus, vážení. Pro začátek nám představte vaše studio, kdo tam co dělá, a tak Studio založil Peter Bobek, tehdy už známý a vyhledávaný tatér, před necelýma třema rokama po svém odchodu z Triba, kde působil mnoho let. Zpočátku tu byl Peter sám a užíval si vytouženého klidu, pak přišel Ernesto, kterej se stará o veškeré věci spojené s chodem studia, od recepce a propagace přes nákup materiálu a booking až po hostovačky. Ten přivedl Petru, tehdy vlastně ještě začínající nezkušenou tatérku a věci se daly do pohybu. Jezdili jsme taky trochu ven na konvence a hostovačky, postupně i k nám začalo jezdit víc a víc stále zajímavějších hostů a studio si tak poměrně rychle získalo renomé v širším evropském měřítku. Třeba dnes již určitě třetinu klientely tvoří cizinci. Naší poslední, vysoce ceněnou posilou se stal začátkem roku na domácí scénu nevšední talent Jan Mráz, který se u nás rychle rozkoukal a synergicky doplnil naši sestavu do dnešní podoby. Víc se nás sem už nevejde, ale pravidlených hostů je už přes deset a určitě to není konec Když se podívám na práce jednotlivejch tatérů, je na první pohled zřejmý, že si každej z nich jede svůj styl. Platí teda, že k vám choděj lidi s jasnou představou o tom, co chtěj? Většinou to tak naštěstí je, lidi se obracej na konkrétního člověka, protože se jim líbí styl jeho práce. Rukopisy našich tatérů jsou poměrně unikátní a lidi, co trochu sledujou tattoo scénu, je většinou rozpoznaj na první pohled. Někdy se samozřejmě stane, že to jde trochu mimo, ale protože víme moc dobře, jak to funguje jinde, musíme říct, že jsme na tom na české poměry velice dobře. Vyloženejch blbostí není víc než 10-15%, i když někdy to teda stojí za to. Výjimkou jsou snad jen lidi z Brazílie, tam je to nejmíň půlka

Berete každej kšeft, nebo si vybíráte? Jsou věci, se kterejma dotyčnýho neváháte vyrazit ze dveří? Nemyslim teď totalitářskou symboliku, protože tam je to, předpokládám, bez debat, měl jsem na mysli spíš motýlky nad zadkem, tribal kérky na bicáku a podobně. Tak samozřejmě si vybíráme, přece jenom je zájemců hodně a všechno se stihnout nedá, ani všem vyhovět. To by člověk pořádně neměl kdy žít a tvořit a připravil by se o zásadní výhody tohoto řemesla. Kvalita je pro nás důležitější než kvantita a taky se nechcem opakovat. Lidi se často vezou na módních vlnách, nejenom co se týče stylů, ale i motivů, takže když chce třeba 10 lidí jelena, vybereš si 1-2 nejzajímavější zadání a dalšího pak zas minimálně rok dva neuděláš. Tribaly ala 90 s a podobně po nás naštěstí nikdo nechce, maximálně tak občas ňákej nápis. Bezesporu patříte mezi ten typ moderních studií, o kterejch se dneska hodně mluví a který udávaj směr. Přemejšleli jste někdy o tom, jak by se dal popsat takovej váš typickej klient? No choděj k nám hodně rozdílný lidi různýho věku a z různých subkultur i společenských vrstev, ale něco maj přece jenom společnýho nějaký ušetřený kačky v kapse a vytříbenej vkus! Jak vidíte budoucnost klasickejch tattoo stylů jako oldschool, biomechanika atd.? To, co frčí teď, je fajn, ale nemáte trochu obavy, že ten zájem zmizí, jen co sedne první žlutý listí na dlažbu náplavky a lidi ukliděj skládačky pod postel? Že se zase budou chtít vrátit k tý klasice? No my obavy nemáme, taky neděláme žádný rychlokvašky podle poslední módy a prvořadý je u nás vždycky kvalitní řemeslný provedení. Přece jenom kérku nenosíš jednu dvě sezóny jako ňáký hadry Petra si sice jede především v abstrakci, ale ve svým vlastním stylu, ne podle ňáký modní předlohy, a hodně s těma lidma pracuje na tom, aby jim to sedělo a fungovalo to pro ně, jak má, což je poměrně unikátní a lidi to fakt oceňujou a milujou, ať už tetuje v Praze, Krakowě, Berlíně, Zurichu, Florencii, New Yorku anebo v San Franciscu. Oldschool je samozřejmě nesmrtelnej základ, kterej tu bude asi vždycky a třeba Peterův styl s tlustejma linkama a plnejma barevnejma plochama z něj přímo vychází. Biomechanika je dnes už, se vším respektem k H. R. Gigerovi, hodně přežitá věc, která měla svůj celosvětovej vrchol někdy v 90tejch letech a v některejch částech světa dnes už pomalu ani nevědí, že to byl takovej hit Kterýmu ze současnejch tattoo stylů předpovídáte nejrychlejší konec a kterej myslíte, že tu naopak zůstane navždycky? Určitě tu s náma zůstane ten zmiňovanej traditional oldschool a jeho newschoolový varianty, Japonsko, který je tu suverénně nejdýl, furt jen kvete, anebo třeba černej dotwork, stejně jako všechno, co opravdu dlouhodobě funguje na těle a je ňákym způsobem esteticky nadčasový. S otazníkem je to třeba u modní barevný realistiky, která vypadá úplně neuvěřitelně, když je čerstvá a jako živá na fotce, ale za 5-10 let se jemný barvy bez kontur a výrazných kontrastů často slejou do jedný nevýrazný machule, přitom kérka je na celej život Až to dojde všem, nechaj to možná plavat anebo začnou dělat jinak, stejně jako třeba watercolor, kterej se stal taky najednou velkou módou, ale dlouhodobě funguje jen na hodně světlejch lidech, co skoro nechoděj na sluníčko, a od tatéra co to opravdu dobře umí s barvama

Já Je potřeba mít ve věcech pořádek a začít tou nejdůležitější. Co by mohlo být na světě důležitější než já, já, já, jenom já? Každej ten, kdo říká, že neni středobod vesmíru, buď kecá, nebo dosáhl nirvány. U mě to tak rozhodně je. Fotoalbum bez Rejnočka? Odpad! Cože? Je mi vidět kšilt támhle vzadu? Ta fotka se ti tak povedla! Cože, ty mě máš vyfocenýho z poloprofilu (jo, tak mi to na fotkách sekne nejvíc)? To je snad nejlepší fotka, co jsem kdy viděl! Tahle GP je skvělá ve spojení s morem jménem Facebook. Člověk se může vracet ke svejm fotkám. Znovu se četbou pět let starejch statusů ukájet vlastní dokonalostí. Z člověka se stane záhy i detektiv. Fotoreport z akce, kde jsem byl? Počkej, lásko, já si tu naši večeři k výročí ohřeju v mikrovlnce, hledám něco důležitýho. Hele, jestli to takhle nemáte taky, nezkoušejte mě soudit, jste mimo moji kategorii. Pečivo (bílý) rejnok Přiletěl mi pečený Holoubek do úst a začal mi mazat med kolem huby. Jsi skvělý. Jsi vtipný. Jsi jedinečný štramák. Ten kluk prostě ví, jak na mě. Vždyť jeho jsem měl letos na Majty vytipovanýho jako nejslabší článek, na kterym si budu zchlazovat žáhu a nakonec to skončilo tak, že jsme spolu jezdili jeho károu jak kámoši ze školky. Mě tak na šikanu zbyl jen Don Francesco. Tak už se nezlob, Švadlenko! No, Holoubek za mnou přišel a ať napíšu něco o čtyřech svejch guilty pleasures. Iba? Upřímně, tohle je snad jediná slabůstka, která může konkurovat mýmu narcismu. Jsem přesně ten, kterej obrátí stůl, rozeběhne se padesát metrů a přesně mířenou kopačkou v letu sejme provozního restaurace, když padne otázka: Rohlíček jsme měli? Jasně, že měli, jak bych se jinak nažral?! Jenže tahle jejich otázka je přímo spojená s tim, že za rohlík chtěj zaplatit. Platit za rohlík? Cože? Tohle je něco, co mě vytáčí do vrtule. Bílý pečivo snad nejim jen k bagetě a pizze, jinak si ho dávám úplně ke všemu. Smaženej sýr s bramborem a rohlíkem. Drožďová polívka s knedlíčky a rohlíkem. Pečená dýně s nivou, vlašskými ořechy a rohlíkem. Kakao s rohlíkem na namáčení! A voni by mi ho v restauracích a hospodách ještě chtěli účtovat. Michael Jackson Konkrétně alba Bad a Dangerous. Jasně, že Thriller je lepší a Off The Wall je taneční námrd, ale dvě v předchozí větě zmíněný alba jsou pro mě opravdová GP. V autě mám totiž jen přehrávač na kazety a vyhrabal jsem jednu, která na sobě nese jen obě desky z přelomu osmdesátek a devadesátek. Když ke mně do auta nastoupíš, tak na 98% bude hrát tahle kazeta. Já už vlastně jinak řídit neumim. Prokrastinace Na všechno mám dost času. Všechno počká na mě (jasná spojená nádoba s první GP). Joint má přednost, další klip na youtube má přednost. I támhleten dokument nevim o čem má přednost. Cokoliv má přednost před jakoukoliv povinností. Povinnosti jsou nuda, všechno ostatní je ta opravdová zábava. Tak proč bych měl věnovat svůj drahocennej čas něčemu nudnýmu? Protože musim? Člověče, vymysli si něco lepšího, mluvíš s Rejnočkem! Prokrastinace mě už nahnala do takovejch situací, kterejm chyběl centimetr, aby se z nich stal intergalaktickej průser. Ale pořád si rozumíme. Prokrastinace je prostě svině, ale je vždycky táááák příjemná. No nic, musím jít něco dělat už konečně. Počkej, někdo si polejvá hlavu kýblem s ledem? Rejnok málem králem skromný, ale nejlepší a nejdůležitější pečiva není nikdy dost bílé pečivo do každé rodiny Michael Jackson Because I m Bad, I m Bad Come On You Know I m Bad Prokrastinace nový výraz pro zevlovaní našel svého tatínka

FOTO Vojta Florian (vojtaflorian.com) MODELKA Enndie Suicide DOUBLE RELEASE PARTY + SUPPORT Birds & Wolves 16.10. Music Bar Předprodej SMS Ticket 200 KČ, na místě 250 KČ, START 20 HOD 2 0 1 4Praha Lucerna

~ říjen 2014 ~

Na to, jak je punk relativně okrajová záležitost populární hudby, disponuje vysokým procentem skupin, který přišly se zvukem nebo hudebním výrazem, na kterým stavěj další a další generace kapel. Ramones, Sex Pistols, Stooges, MC5, Clash, Exploited a taky pochopitelně Discharge, který dali světu nejen d-beat, ale taky první slabiku svýho názvu, kterou nakolonovalo moře dalších. Taky stihli za svoji kariéru vynikající stylovej oblouk, což se málokomu povede. text Zdeněk Bělohlávek UK 82 Thatcherovská Británie působila na punk jako katalyzátor, obrovskou nezaměstnanost a velký škrty, co měly zemi dostat z problémů (a nakonec fakt dostaly), vnímala většina lidí jako útok do vlastních řad. Maggie jako bezcitný, lakomý a antisexuální monstrum ležela v žaludku hlavně pankáčům. Sedmdesátý léta byly pryč a nový kapely byly mnohem otevřenější a naštvanější, vostřejší texty doplňovaly tvrdostí a rychlostí odkoukanou od heavymetalovejch part. Naštěstí nic víc, ani dýlku skladeb, ani uječený vokály. Přichází tzv. druhá vlna spíš tsunami punku (taky UK) v čele s GBH, Sham 69, Cockney Rejects, Exploited, Discharge, Crass, Vice Squad a všema jménama, co je tak skvěle mapuje knížka Burning Britain. Tvořil se tak zlověstnej soundtrack ke světu stojícího krok od apokalypsy třetí světový války a následný nukleární zimy. Discore Discharge se dali dohromady v roce 1977 jako jedna z kapel vycházejících z toho, co hráli Sex Pistols. Když ale v roce 1981 vydávaj debut Why, jde o úplně novou kapelu, což se potvrdilo i na další desce Hear Nothing See Nothing Say Nothing vydaný o rok později. Těma položilia kapela milník, za kterým se cesty rozdělujou k thrashi, black metalu, crustu nebo grindcore. Jestli Ramones hráli rychle, tak Discharge jejich rytmus i stopáž dělej dvěma na totálně úsporný pecky. Kytarovej distortion, řev místo zpěvu, naléhavý a úzkostný obrazy v antimilitaristických a anarchistických textech se staly fenoménem, co přežívá dekády. D-beat Uslyšíte ho hned na začátku desky Why. Nakopnutej rychlej beat, zcela jednoduchej a nesmírně účinnej. Drum pattern, kterej se zapsal do historie a na němž stojí discore jako styl. Přišel s ním bubeník Terry Tez Roberts právě ve zmiňovaným období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se Discharge posunovali od vzoru 77 k vlastnímu výrazu. Tez je na svůj vynález právem hrdej: Chci, aby si mě všichni pamatovali jako tvůrce toho zkurvenýho D-beatu! A taky že to inspirovalo tolik skvělejch discore kapel po celým světě, kurva! Metal Velkej šok nastal v polovině osmdesátých letech, to když na desce Grave New World zazněl krásnej hair metal i s ječákem a nekonečnejma stopážema a z fotek tý doby na vás koukaj kluci s trvalejma na hlavách. Tenhle twist nevydejchali ani fans a asi ani kapela, protože se krátce nato, v roce 1987, rozpadá. Za tři roky se Discharge obnovujou, ovšem zprvu zněj jako speed metaloví AC/DC, posléze jako nepovedená kopie Slayer, a tak to rok před miléniem znovu zabalej. Těžko říct, jestli na vině tohohle tápání byly personální změny, nebo touha po obchodním úspěchu, každopádně i kapela na svých stránkách potvrzuje, že to nebyly její nejsilnější léta. Discore. Again! Od roku 2001 se Discharge vrátili s původní sestavou a původním hudebním přístupem. I když během doby vystřídal zpěváka Kalvina Cala Morrise, kterej odzpíval všechny etapy kapely, kolega ze spřízněnejch Varukers Anthony Rat Martin, pořád neuhejbaj a svým D-beatem v kombinaci s kytarama jako cirkulárka ničej uši zástupům fanoušků. To ostatně můžete zažít taky, protože 5. října vystoupěj Discharge v Praze. A špunty do uší si rozhodně neberte! Discharge (UK) Blinded (CZ) ne 5. 10. 2014, Praha Klub 007 Strahov

Jedna z nejzákladnějších a nejagresivnějších kapel moderní americký hardcorový vlny Modern Life Is War se dala po čtyřletý pauze znova dohromady, nahrála výbornou desku Fever Hunting a je ještě zběsilejší a silnější než k dy dřív. Mimo pódium je to parta dost vyklidněnejch týpků, který se mnou na belgickým Groezrocku po rozhovoru ještě asi půl hodiny kecali o tom, která deska Rancid je nejlepší a neustále měli potřebu mi dávat cigára. ROZHOVOR Vojta Libich Tahle otázka asi čeká každou kapelu, co se vrací po letech, ale jak to bylo s vaším rozpadem a reunionem? Chris: Odešel jsem z kapely ještě před vydáním desky Midnight In America, odstěhoval jsem se do Phoenixu, našel si normální práci a oženil jsem se. Ale i po mým odchodu a i po rozpadu kapely o pár let později jsme všichni zůstali kámoši, známe se od malička. Takže jsem jednou takhle asi ve tři ráno volal Jeffovi... Jeff: Trochu nalitej... Chris: Asi víc než trochu nalitej. A ptám se ho: Hej, napadlo tě někdy dát to znova dohromady a zase hrát společně? A Jeff mi na to řek, že by do toho šel, když uděláme novou desku. Tak jsem obvolal všechny ostatní a nějakým zázrakem mi všichni ten telefon i v tu dobu zvedli a všichni souhlasili. Tak jsem to zavolal zpátky Jeffovi, kterej mi na to řek: Děláš si ze mě prdel? Vážně všichni souhlasí? Nemoh tomu uvěřit. Sešli jsme se ve Phoenixu a začali makat na nový desce a zjistili jsme, že to jde víc než dobře a že se ten reunion skutečně děje. Spousta kapel nový vlny hardcoru, tj. v moderní hardcorový scéně za řekněme posledních 10 let, vidí Modern Lif Is War jako velkej vzor a kapelu, od který se vlastně většina moderního soundu odráží. Cejtíte to taky tak? Co vaše vlastní vzory? Jeff: To není jednoduchá otázka. Asi to sem tam trochu vidím, že jsou některý kapely ovlivněný naším zvukem. A spoustu z těch kapel i známe a je to vlastně hrozně skvělej pocit. Ale co se týče toho bejt originálem... Chris: Myslím si, že jsme vždycky byli originální kapela v tom, že jsme si dělali, co jsme chtěli nehledě na trendy. Ale to, co říkáš o tom, že bychom byli průkopnická kapela nový vlny hardcoru? Když jsme začínali, tak jsem vlastně ani pojem hardcore neznal. Byli jsme všichni punkáči, vyrostli jsme na věcech od Fat Wreck Chords a na deskách Rancid. Takže je možný, že jsme vlastně byli původní a originální v tom, že jsme se při skládání hardcorový hudby nechali inspirovat punkovejma kapelama. Jeff: Myslím si, že když nepočítáme úplný experimenty, tak originalita v dnešní době je vzít to, co máš rád z minulosti a přetvořit to podle sebe do něčeho úplně novýho. Matt: Já teda popravdě neslyším vlivy naší muziky u těch kapel, který to říkaj, ale hodně o tom furt někde čtu, haha. Namátkou si vzpomenu třeba na kluky Birds In Row z Francie, který o vás hodně mluvili... Jeff: No, ty jsou ale daleko tvrdší než my! Skvělá kapela. Matt: To teda jo, jednou jsem s nima jed super pálivý burrita a tvrdší týpky jsem nezažil. Jeff: Spousta lidí třeba chodí za náma a říkaj: Ty vole, ta nová deska je super, úplně v tom slyším Tragedy! Což já tam třeba vůbec neslyším. A to nemám nic proti Tragedy, naopak. Eponymní deska Tragedy je jedna z nejsilnějších věcí vůbec. Matt: Možná bychom měli udělat desku, která bude prostě jenom totální vykrádačka Tragedy a budou z nás nakonec crustový superhvězdy. Chris: Jo, to asi uděláme. Vaše nový album produkoval Kurt Ballou z Converge. Jak se vám s ním spolupracovalo? John: Dělali jsme s ním už na desce Witness, kde jsme zněli přesně tak, jak bychom podle mě měli znít, takže jsme se teď k němu prostě chtěli vrátit. Navíc po asi osmi letech, což umožnilo i nám i jemu zase trochu pokročit ve svejch schopnostech. Byla to jasná volba. Jeff: Přesně tak. Spousta věcí v kapele je fakt na dlouhý debaty a hádky. Cokoliv, skládání songů, design triček, znáš to. Ale s novou deskou to bylo prostě: Takže půjdeme ke Kurtovi, ne? A všichni řekli: To je jasná věc! Kurt prostě ví, jak máme znít a to je důležitý. Texty Modern Life Is War byly i přes silnej politickej a sociální náboj vždycky hodně osobní. Na nový desce ten osobní rozměr nabírá ještě na větší síle a působivosti. Zároveň ale texty vyzněj hodně nostalgicky a retrospektivně. Byl to záměr, nebo tomu jenom nahrávaj okolnosti? Jeff: Ke konci první éry kapely, když z kapely odešli Chris s Mattem, všechno nabralo trochu divnej směr. Vydali jsme Midnight In America, což je deska, na kterou jsem pořád velice hrdej, ale potom najednou všechno skončilo hrozně náhle a za divnejch okolností. Spousta věcí zůstala nevyřčená, spousta záležitostí nedodělaná. Myslím si, že i tohle se promítlo do textů na novým albu, potřebovali jsme se vyjádřit ke spoustě věcí, který jsme neřekli tenkrát, třeba ani sami sobě. To je asi takovej trochu neúmyslnej koncept celý desky nedořešená minulost. Rozhodně to ale není jenom nějakej epitaf s vysvětlivkama k minulosti týhle kapely. Je to prostě... Pokračování? Jeff: Přesně tak, plynulý pokračování. Navazujem tam, kde jsme přestali. Což asi trochu zodpovídá mojí poslední otázku. Co do budoucna? Plány na nový věci? Jeff: Jasně. John nám zrovna hrál pár nápadů na nějaký nový songy. Určitě. Jsme kapela a budeme dál skládat songy a budeme dál hrát koncerty. Akorát to možná zabere trochu víc času. Mohli bychom rychle natočit a vyplivnout nějakou polovičatou desku, jenom prostě protože jsme v pozici, kdy můžem. Ale to by nebyli Modern Life Is War, rádi věci dotahujem do konce. Každopádně dokud budeme mít pocit, že to, co děláme, nás naplňuje a má to smysl i pro ostatní, tak do tý doby budeme pokračovat.

TEXT Přemysl Černík René El Loco Higuita Pokud fotbaloví trenéři něco opravdu milují, pak je to zbytečné a nekonstruktivní riskování. Fotbal je čím dál tím více business, ve kterém je třeba vítězit za každou cenu a přestože latinskoameričtí fanoušci neradi vidí příliš taktikou svázané výkony, pro hráče, jakým byl Higuita přezdívaný blázen či mistr nepředvídatelného se již v profesionální kopané hledá místo jen stěží. Brankáři, kterým občas rupne v bedně a vydají se na zteč soupeřovy branky, byli vždycky pořádně pálivým fotbalovým kořením, které zvedalo fanoušky ze sedadel. Maličký Mexičan Jorge Campos občas nastupoval i v útoku, Paraguayec José Luis Chilavert kopal penalty a přímé kopy nejen skvěle zneškodňoval, ale i proměňoval (a skrze svou obrovskou popularitu ke všemu kandidoval na prezidenta) a Brazilec Rogério Ceni se dokonce drží v první pětce historických tabulek, co se gólů vstřelených z přímých kopů týče. Všichni tito gólmani však primárně využívali svou nadprůměrnou kopací techniku a posléze zase rychle mazali zpět na své místo. To však rozhodně neplatilo pro René Higuitu, který se ve zbytečném vyvážení míče a kličkování, často až za vlastní polovinou, vyloženě vyžíval. Na MS 1990 v Itálii jej při jednom takovém výletu obral Kamerunec Roger Milla, který následně pádil 30 metrů vstříc prázdné brance a poslal Kolumbii ze šampionátu domů. V USA v roce 1994 si Higuita nezahrál, protože seděl ve vězení poté, co za úplatu dělal poslíčka s výkupným drogovému baronovi Carlosi Molinovi, kterému jeho proslulejší kolega Pablo Escobar unesl dceru. Escobar těsně po MS nechal zabít svého jmenovce obránce Andrése, který si dal vlastní gól v zápase s USA. O rok později Higuita neprošel dopingovým testem na kokain, takže málokoho překvapí, že jedním z jeho nejlepších přá- tel je kdo jiný než Diego Maradona. Aktivní kariéru ukončil až před čtyřmi lety v úctyhodném věku 43 let. Inspirován tradicí bylinných likérů přináší Jan Becher nový výjimečný drink. ICE&FIRE je spojením dvou protikladných živlů, ledu a ohně. Objev nový, nepředvídatelný zážitek. Otevři se nové zkušenosti a vyzkoušej unikátní spojení ledové a pálivé chuti. www.iceandfire.cz www.pijsrozumem.cz