OBSAH 1. ÚVOD...10 2. CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ KRNAP...12 2.1. Přírodní poměry...12 2.1.1. Geologie a geomorfologie...12 2.1.2. Hydrologie...13 2.1.3. Pedologie...13 2.1.4. Klima...14 2.1.5. Flóra...15 2.1.6. Lesní vegetace Krkonoš...16 2.1.7. Fauna...20 2.2. Ochrana přírody Krkonoš...21 2.3. Zonace Krkonošského národního parku...24 2.4. Základní údaje o sídlech v zájmovém území LHC Vrchlabí...24 2.5. Návštěvnost územíkrkonošského národního parku...25 2.6. Lesní hospodářství a myslivost na území Krkonošského národního parku...28 2.6.1. Lesní hospodářství...28 2.6.1.1. Historický vývoj...28 2.6.1.2. Současný stav...31 2.6.2. Myslivost...35 2.6.2.1. Strategie...35 2.6.2.2. Škody zvěří a přezimovací obůrky...36 2.6.2.3. Vývoj početnosti a úlovků jelení zvěře...38 2.7. Rešerše literárních pramenů k řešené problematice...39 2.7.1. Potravní chování...39 2.7.2. Migrace...42 2.7.3. Preference a velikost biotopu...44 3. MATERIÁL A METODIKA...46 3.1. Cíl práce...46 3.2. Území...46 3.3. Materiál...49 3.4. Metodika...50 8
4. VÝSLEDKY...56 4.1. Teoretická část...56 4.1.1. Klid...56 4.1.2. Kryt...57 4.1.2.1. Charakteristika Oblastí I III...58 4.1.2.2. Distribuce polygonů v rámci oblastí...61 4.1.3. Pastevní biotop...62 4.1.3.1. Kategorie pastevních biotopů...62 4.1.3.2. Charakteristika oblastí I III...63 4.1.4. Klid, kryt, pastevní biotop syntéza kritérií...66 4.1.4.1. Charakteristika oblastí I III...66 4.2. Ověření modelu v praxi...67 4.2.1. Charakteristika oblastí I III...67 4.3. Výsledky obrazová část...70 5. DISKUSE...87 6. ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ...90 7. SUMMARY...91 8. LITERATURA...92 9. PŘÍLOHY...98 9
1. ÚVOD V současnosti je člověk dominantním faktorem ovlivňujícím přírodní prostředí. Imisní zatížení během uplynulých 30 let ovlivnilo vývoj lesních ekosystémů v celé střední Evropě (Homolka 1995). Prostřednictvím změny druhové, věkové i prostorové struktury lesních porostů došlo ke změně i v kvalitě a množství potravní nabídky pro zvěř (Homolka 1996). V podmínkách hustě osídlené Evropy jsou velcí býložravci vystavováni vlivu fragmentace krajiny. Většina území, kterou obývají má charakter mozaiky přírodních, zemědělských a urbanizovaných ploch. V extrémním případě jsou stávaniště zvěře ostrůvkovitě rozmístěny v krajině bez možnosti migrace mezi nimi. Podle intenzity využívání krajiny je možné přistoupit k odpovídajícím opatřením na zlepšení životního prostředí zvěře. V podmínkách západní Evropy dominují v krajině rozsáhlá urbanizovaná území. Zde je proto zvažována umělá restaurace biotopů, především z hlediska jelení zvěře (Bruinderink et al. 2003). Představa vychází z vytvoření soustavy biotopů, která bude odpovídat velikostí i ostatními charakteristikami potřebám zvěře. Jednotlivé biotopy jsou v návrhu propojené biokoridory do ucelené sítě. Je sporné do jaké míry lze tato opatření realizovat s ohledem na jejich nákladnost, dlouhodobou realizaci a neustále se vyvíjející využívaní krajiny. V chráněných územích jsou podmínky pro život velkých býložravců lepší, i když platí, že i tato území jsou větším, nebo menším ostrovem v okolní krajině. Vážným zásahem do lesních ekosystémů těchto území byl vznik kalamitních ploch. Krkonoše a další pohoří na severní hranici České republiky byly kalamitami postihovány od počátku 70. let 20. století. Holiny vznikaly především na místě monokulturních porostů, často nevhodné provenience. V Krkonoších, na území zkoumaného LHC Vrchlabí, se první rozsáhlá větrná kalamita objevila v roce 1967 v porostech oslabených gradací obaleče modřínového (Zeiraphera griseana) (Nechanický 2006, ústní sdělení). Hřebenové partie Krkonoš byly dále v důsledku imisního zatížení postihovány větrnými kalamitami především v období 1977 1994 (Schwarz 1996). V těchto letech bylo vytěženo při nahodilých imisních těžbách celkem 7 000 ha lesních porostů. 10
Současný stav lesních porostů Krkonošského národního parku nese známky výrazného snížení imisního zatížení. Zalesněné holiny dorostly do věku, kdy poskytují zvěři jak kryt, tak i pastevní biotop. Ke zkvalitnění životního prostředí zvěře přispívá i změna strategie lesního hospodářství. Přechod k přírodě blízkému způsobu hospodaření vede ke vzniku druhově, věkově i prostorově diferencovaných lesních porostů. Lesy patří k nejcennějším ekosystémům Krkonoš. Hlavním cílem hospodaření je zachovat přírodní a přírodě blízké fragmenty lesních porostů. V ostatních porostech jsou odpovídající zásahy realizovány tak, aby postupně vedly ke schopnosti autoregulace porostů (kolektiv 1998). Na území Krkonošského národního parku se nachází trojice lesních biotopů hodnocených v rámci soustavy Natura 2000 jako prioritní. Jedná se o lesy typu Tilio-Acerion na svazích, sutích a ve stržích (kód 9180), dále rašelinné lesy (kód 91D0) a lužní lesy s olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) (Alno-Padion, Alnion incanae, Salicion albae) (kód 91E0). Poděkování Rád bych vyjádřil poděkování mému školiteli, Ing. Josefu Feuereiselovi, Ph.D., za umožnění vypracování diplomové práce na dané téma. Dále můj dík patří kolegům z Odboru péče o les, především Ing. Aloisi Grundmannovi, Ing. Janu Hřebačkovi, Josefu Nechanickému a vedoucím lesních správ v rámci LHC Vrchlabí, za ochotu a poskytování praktických mysliveckých a lesnických rad a zkušeností. Kolegům z Odboru ochrany přírody a informatiky, zejména Ing. Tomáši Lhotovi, děkuji za pomoc při zpracovávání dat a RNDr. Jiřímu Flouskovi, Ph.D. a RNDr. Janu Vaňkovi za podporu a pomoc při studiu. 11
2. CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ KRNAP 2.1. Přírodní poměry Popisu přírodních podmínek Krkonoš se věnuje velké množství publikovaných prací. Pro účely předkládané diplomové práce byly jako zdroj informací o přírodních poměrech použity následující publikace: Fanta 1969, Šourek 1969, Schleger 1974, Sýkora 1983, Jahn 1985, Soukupová et al., 1995, Flousek a Gramsz, 1999, Chytrý a kol., 2001, Lesprojekt Hradec Králové, s.r.o., 2003, Štursa 2003, Horáková 2005, Potocki, Štursa, 2006. 2.1.1. Geologie a geomorfologie Geologicky jsou Krkonoše součástí vývojově staršího Českého masívu a spolu s některými okolními horskými celky vytvářejí tzv. krkonošsko-jizerské krystalinikum. To je budováno proterozoickými až paleozoickými krystalickými břidlicemi (zvláště svory, fylity a ortoruly; stáří 600-1000 milionů let). Z dalších podružných hornin jsou tu křemence, čedič a krystalické vápence. Obecně lze říct, že Krkonoše mají pestrou geologickou stavbu (Obr. 1, Přílohy). Starohorní komplex tvoří horskou část při styku s krkonošsko - jizerským plutonem; skládá se převážně ze svorů a fylitů, s četnými vložkami kvarcitů, erlanů, krystalických vápenců, amfibolitů a zelených břidlic. Odlišné složení a stavbu má prvohorní komplex s horninami méně intenzívně regionálně metamorfovanými. Spolu se starohorním komplexem byly tyto horniny na konci siluru zvrásněny a regionálně přeměněny. Vznikly tak různé fylity, sericitické kvarcity, metadiabasy a krystalické vápence. Tyto horniny lemují celé pohoří z jihu a zasahují až do oblasti Rýchor, kde se významně uplatňují vápence. Do krystalinika pronikl během karbonu při druhém vrásnění žulový pluton, vytvářející větší část hlavního hřebene a téměř celou polskou část pohoří. S jeho existencí je spojen vznik tvrdého kontaktního pásma, majícího zásadní vliv na další geomorfologický vývoj pohoří. Mimo to jsou na něj vázána i nejvýznamnější rudní ložiska Krkonoš. V druhohorách a první polovině třetihor, kdy panovalo na našem území tropické resp. subtropické klima, byly Krkonoše modelovány chemickým zvětráváním, což vedlo ke vzniku plochého a měkkého reliéfu, tzv. zarovnaných povrchů. K výrazné změně došlo v mladších třetihorách, kdy byly horotvornými 12
pohyby, vyvolanými vrásněním v sousední alpské a karpatské oblasti, etapovitě vyzdviženy i Krkonoše. Dosáhly přitom již přibližně dnešní výšky, což vedlo k prudkému oživení vodní eroze a tím i následnému rozčlenění zarovnaných povrchů do podoby členitého horského reliéfu, jak ho známe dnes. Významným geomorfologickým činitelem bylo i zalednění pohoří, k němuž došlo v ledových dobách ve čtvrtohorách, kdy byl reliéf modelován jak horskými ledovci (vznik karů, jezer, morén atd.), tak mrazovými procesy (vznik kryoplanačních teras, mrazových srubů a sutí, polygonálních a brázděných půd atd.). V oblasti ledovcových karů a údolí se zásadním způsobem uplatňují žíly vyvřelin, především porfyrity. Z pokryvů, kromě kamenitých svahovin, hrají významnou roli sedimenty ledovcové balvanité morény a glacifluviální štěrky. Na náhorních plošinách jsou značně rozšířená ombrogenní vrchoviště. V poledové době jsou hlavními modelačními činiteli v Krkonoších vodní eroze, svahové sesuvy a antropogenní vlivy; v méně nápadné formě se uplatňuje i mrazové a biologické zvětrávání a lavinová eroze, ve vápencích přistupuje ještě krasovění. 2.1.2. Hydrologie Říční síť Krkonoš vznikla ve třetihorách a čtvrtohorách. Jde o horní úseky toků s charakterem bystřin. Jejich údolí jsou úzká, sevřená a hluboká. Na některých místech v subalpínském i v montánním stupni vznikla v terénních depresích nebo na výronech podzemních vod rašeliniště, která jsou většinou hlavními prameništi vodních toků (např. Labe, Úpa, Mumlava). 2.1.3. Pedologie V Krkonoších je vyvinuta výrazná výšková půdní stupňovitost od podhorských po vysokohorské půdy. Ve vývoji všech typů půd se však projevuje vliv chladného a velmi vlhkého klimatu. S výjimkou rendzin, na plošně nepatrných ostrůvcích krystalických vápenců, jsou všechny krkonošské půdy kyselé. V nejnižších částech národního parku převládají hnědé půdy kyselé, výše přecházejí do rezivých půd (hnědé půdy podzolované), které jsou v Krkonoších vůbec nejrozšířenějším typem. Ostrůvkovitě se vyskytují rankery, zvláště na příkrých 13
svazích, v subalpínském stupni často porostlé klečí. Nad 1000 m n.m. nastupují podzolované půdy, které přecházejí ve vrcholových partiích v alpínské půdy, s častým výskytem mrazem modelovaných půd (tzv. arktické půdy), jejichž výskyt je v rámci Čech krkonošským specifikem. Lokálně se vyskytují nivní půdy, provázející údolní nivy, glejové půdy, zvláště na prameništích a ve svahových prohlubních, a rašelinišťní půdy v podobě lesních vrchovišť a přírodovědecky významných subarktických vrchovišť v hřebenových částech pohoří nad alpínskou hranicí lesa. Krkonošská rašeliniště, zvláště vrcholová, jsou převážně vývojově stagnující a jejich mocnost nepřesahuje 2-3 m (většinou menší než 1-1,5 m). 2.1.4. Klima Krkonoše náleží do klimatického mírného pásu, pro nějž je typické střídání ročních období. Vzhledem k blízkosti Atlantického oceánu a k převládajícímu západnímu větrnému proudění tvoří hřebeny Krkonoš nejvyšší překážku proudům vlhkého, chladného vzduchu od oceánu, což se projevuje vysokým množstvím srážek (dešťových a sněhových) a nízkými teplotami. Ve srovnání s ostatními horskými pásmy českých území mají Krkonoše v celoročním průměru nejdrsnější podnebí. Průměrná roční teplota v Krkonoších kolísá mezi +6 o C až 0 o C. Srážky přibývají s nadmořskou výškou: na úpatí Krkonoš je roční úhrn zhruba 800 mm, na hřebenech 1200 až 1400 mm. Sníh padá v Krkonoších prakticky po celý rok (alespoň v nejvyšších polohách), trvale zůstává ležet průměrně 7 měsíců (zhruba od poloviny října do poloviny května). Průměrná výška sněhové pokrývky se pohybuje mezi 150 až 200 cm. Větrné poměry jsou složité vzhledem k velké členitosti pohoří. Převládají jihozápadní a severozápadní větry, časté jsou i vichřice o rychlostech přes 150 km/hod. Větrné proudění je v Krkonoších výrazně ovlivněno reliéfem (orografickými poměry), vznikají zde zvláštní větrné systémy lokálního charakteru, které jsou společně s dalšími přírodními procesy (ukládání srážek, sluneční svit, vlhkost vzduchu, laviny) podstatou existence tzv. anemo-orografických systémů, zásadním způsobem ovlivňujících dlouhodobý vývoj přírodních poměrů Krkonoš. 14
2.1.5. Flóra Z dosavadních poznatků vyplývá, že v Krkonoších roste více jak 1250 taxonů cévnatých rostlin a několikanásobně vyšší počet druhů rostlin bezcévných. V pestrosti zdejší vegetace se odráží zvláštní biogeografická poloha Krkonoš: kontakt severské tundry a alpínských trávníků v době zalednění, utváření jejich reliéfu i nadmořská výška zasahující nad alpínskou hranici lesa (1250 až 1350 m n. m.). Svědčí o tom mimo jiné řada pozůstatků z doby ledové (glaciálních reliktů), jako jsou ostružiník moruška (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), šídlatka jezerní (Isoëtes lacustris), rašeliník Lindbergův (Sphagnum lindbergii). V době poledové vedla dlouhodobá izolace krkonošských hřebenů, oproti středoevropské lesní krajině, ke vzniku osamoceného ostrova vysokohorské přírody, v němž se začaly vyvíjet nové druhy, poddruhy a variety - krkonošské endemity. Mezi ně náleží především jeřáb krkonošský (Sorbus sudetica), zvonek krkonošský (Campanula bohemica), lomikámen pižmový (Saxifraga moschata basaltica), bedrník skalní (Pimpinela saxifraga rupestris) a téměř třicet druhů jestřábníků rodu Hieracium. Z hlediska vertikálního členění vegetace jsou v Krkonoších čtyři zřetelně vytvořené výškové (vegetační) stupně: 1. Submontánní stupeň (400-800 m n. m.) je tvořen především listnatými a smíšenými lesy s převahou buku lesního (Fagus sylvatica), javoru klenu (Acer pseudoplatanus), jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior), jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia) a také olší šedou (Alnus incana). V minulosti tyto lesy byly z velké části vykáceny a nahrazeny smrkovými monokulturami. V nejnižších polohách tohoto stupně se vyskytují podmáčené lesíky s olší lepkavou (Alnus glutinosa) a vrbami (Salix spp.). 2. Montánní stupeň (800-1200 m n. m.) tvoří horské smrčiny (přirozené i člověkem vysázené). Z období budního hospodářství (18. století) se datuje vznik bezlesých enkláv s druhově velmi bohatými horskými loukami. 3. V subalpínském stupni (1200-1450 m n. m.) se koncentrují na náhorních plošinách a v jejich okolí nejcennější ekosystémy Krkonoš, mezi než patří klečové porosty, přirozené i druhotné smilkové louky a severská/subarktická rašeliniště. Bohatý je výskyt endemických a reliktních druhů. 15
4. Alpínský stupeň (1450-1602 m n. m.) představují nejvyšší, vzájemně izolované vrcholky Krkonoš (Sněžka, Luční a Studniční hora, Vysoké Kolo, Kotel). Jsou pokryté pouze sporou bylinnou vegetací, mechorosty a lišejníky. Zvláštní složkou krkonošské přírody jsou ledovcové kary, které vznikly v závěrech horských údolí a oplývají druhově nejpestřejší flórou ze všech vegetačních stupňů. Přírodní vývoj je v nich dlouhodobě ovlivňován činností větrných systémů, ukládáním mohutných vrstev sněhu, opakovanými sesuvy sněhových a zemních lavin, sedimentací půdních částic, semen a drobných živočichů, výchozy minerálně bohatších hornin, příznivým klimatem a řadou dalších faktorů. Na svazích karů se nalézá pestrá mozaika vysokostébelných a kapradinových niv, svahových pramenišť a krivolesů. Na základě nejnovějších poznatků, synteticky hodnotících přírodovědné charakteristiky Krkonoš, byla v rámci subalpínského a alpínského stupně a ledovcových karů vymezena tzv. sudetská arkto-alpínská tundra. Jedná se unikátní oblast nad horní hranicí lesa, formovanou do značné míry mrazovými, sněhovými a větrnými procesy. Její charakteristické rysy vznikaly během chladných období pleistocénu a na začátku holocénu a jsou stále udržovány současným lokálním klimatem připomínajícím podmínky výše uvedených období, především průměrnými ročními teplotami kolem 0 o C, přítomností regelačních jevů, vysokým podílem pevných srážek a intenzívní větrnou činností v hřebenových partiích. Arkto-alpínská tundra v Krkonoších pokrývá pouhých 16 km 2 (necelá 3 % rozlohy), ale tvoří přírodovědně nejcennější část pohoří. Právě zde jsou koncentrovány krkonošské endemity a glaciální relikty či druhy s arkto-alpínským a boreo-alpínským typem rozšíření. 2.1.6. Lesní vegetace Krkonoš Lesní porosty Krkonoš pokrývají více než 80% rozlohy národního parku. Vyskytuje se v nich 60 druhů dřevin. Druhové složení lesů bylo změněno v návaznosti na jejich obhospodařování. Původní krkonošské lesy byly tvořeny smrkem, jedlí a bukem. V polohách nad 1200 m n. m. porosty smrku přecházely v porosty kleče. Ve 13. století, s příchodem člověka do hor, začaly zásahy do pralesů. Na plochách odlesněných kácením, klučením i vypalováním vznikala sídliště a pastviny. Následující ubývání lesů 16
v Krkonoších způsobil rozvoj průmyslu, jako bylo hutnictví, sklářství a důlní činnost. Počátkem 16. století byly krkonošské lesy z větší části vytěženy. K systematické umělé obnově lesů bylo přistoupeno na počátku 19. století. V této době již byla dřevinná skladba lesních porostů odlišná od přirozené. Buk a jedle se vyskytovaly jen omezeně, stejně jako původní porosty smrku. Na obnovovaných plochách byl vysazován smrk a vznikaly tak rozsáhlé smrkové monokultury. V současnosti se na území Krkonoš nacházejí následující typy přirozených lesních porostů: a. Bučiny Současný rozsah bukových porostů neodpovídá jejich původnímu rozšíření. Přes to jsou bučiny v Krkonoších významně zastoupeným biotopem. Vyskytují se rovnoměrně na ploše přes 10 tisíc ha. Nejčastěji se jedná o stanoviště na úpatí hor, v ochranném pásmu a ve třetí zóně národního parku. Nejvýše doložený výskyt buku, pouze v keřovité formě, pochází z Kotelních jam (1290 m n.m.). Květnaté bučiny (svaz Fagion) se nacházejí v nižších polohách na humózních půdách, obvykle kambizemích. Ve stromovém patře dominuje buk lesní (Fagus sylvatica), ojediněle jsou přimíšeny javor klen (Acer pseudoplatanus) a jedle bělokorá (Abies alba). Bylinný podrost květnatých bučin je druhově bohatý. Vyskytují se mařinka vonná (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), lilie zlatohlavá (Lilium martagon) nebo vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia). Acidofilní bučiny (svaz Luzulo-Fagion) rostou ve vyšších polohách, kde buky osidlují chudší půdy na kyselých horninách. Stromovému patru dominuje buk lesní (Fagus sylvatica), jako přimíšená dřevina se vyskytuje smrk ztepilý (Picea abies). V podrostu acidofilních doubrav převažují trávy a kapradiny, jako třtina chlupkatá (Calamagrostis villosa), bika hajní (Luzula luzuloides), kapraď osténkatá (Dryopteris carthusiana) nebo bukovinec osladičovitý (Gymnocarpium dryopteris). Horské klenové bučiny (svaz Fagion) se vyskytují obvykle na prudších svazích s půdami typu rankeru, nebo rankerové kambizemě. Půdy jsou dostatečně vlhké díky srážkám a vodě z tajícího sněhu. Často se jedná o plošně málo rozlehlé porosty na návětrné straně hor. Ve stromovém patře dominuje buk lesní (Fagus 17
sylvatica) s příměsí javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia). V bylinném podrostu se vyskytují druhy jako oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), havez česnáčková (Adenostyles alliariae), mléčivec alpský (Cicerbita alpina) nebo devětsil bílý (Petasites albus). b. Smrčiny Původní horské smrčiny se zachovaly v úzkém pruhu kolem alpínské hranice lesa. Věk těchto porostů se pohybuje od 120 po 200 let. Výjimkou však nejsou i stromy staré přes 300 let. Horské třtinové smrčiny (svaz Piceion excelsae) se vyskytují na svazích v nadmořské výšce 1000 1350 m na kamenitých podzolech vzniklých na minerálně chudých silikátových horninách. Ve dřevinném patře zcela převládá smrk ztepilý (Picea abies), vtroušeně se objevuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V bylinném podrostu jsou zastoupeny třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), podbělice alpská (Homogyne alpina) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Objevují se rovněž porosty borůvky (Vaccinium myrtillus). Horské papratkové smrčiny (svaz Athyrio alpestris-piceion) jsou vzácně rozšířeny na vlhčích a hlubších půdách bohatých na živiny v nadmořské výšce 1100 1300 m. Jsou charakteristické pro polohy chráněné proti větru a dobře zásobené vodou. Dřevinné patro je tvořeno smrkem ztepilým (Picea abies) a vtroušeným jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia). Bylinné patro je ve srovnání s třtinovými smrčinami druhově pestřejší. Vyskytují se mléčivec alpský (Cicerbita alpina), havez česnáčková (Adenostyles alliariae), starček hajní (Senecio nemoralis) nebo ptačinec hajní (Stellaria nemorum). Rašelinné a podmáčené smrčiny (svaz Piceion excelsae) se v horských polohách vyskytují na okrajích vrchovišť na glejových nebo rašelinných půdách. V Krkonoších se nacházejí ve vyšších polohách pohoří, při horní hranici lesa. Dřevinné patro tvoří rozvolněný porost smrku ztepilého (Picea abies) menšího vzrůstu. Méně často se vyskytují další druhy dřevin jako bříza pýřitá (Betula pubescens) nebo jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V podrostu se vyskytují především mechorosty jako rašeliníky (Sphagnusm spp.). Dále se vyskytují porosty borůvky (Vaccinium myrtillus), vlochyně (Vaccinium uliginosum) nebo brusinky (Vaccinium vitis-idaea). 18
c. Lesy svazu Alnion incanae V Krkonoších se vyskytují v aluviích potoků a řek, v terénních sníženinách a na svahových lesních prameništích. Horské olšiny s olší šedou se vyskytují na často zaplavovaných březích bystřin na slabě vyvinutých půdách. Z dřevin se vyskytuje především olše šedá (Alnus incana). Na některých místech je sekundárně rozšířena nepůvodní olše zelená (Alnus viridis), která se rozmáhá na úkor původní olše šedé (Horák et al. 2005). V bylinném patře se vyskytují druhy oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), mléčivec alpský (Cicerbita alpina) nebo kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum). Údolní jasanovo-olšové luhy jsou charakteristické pro břehy toků v nejnižších polohách Krkonošského národního parku na glejích a lužních půdách s dostatečnou zásobou živin. Ve stromovém patře se vyskytují olše šedá (Alnus incana), olše lepkavá (Alnus incana), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis). Z keřů bývá zastoupen bez černý (Sambucus nigra). Pro bylinné patro jsou chrakteristické mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) a v jarním odbobí bohaté porosty bledule jarní (Leucojum vernum). d. Suťové lesy Vyskytují se roztroušeně po celém podhůří Krkonoš na strmých svazích nebo skalních výchozech. Typické jsou skeletnaté půdy bohaté na živiny. Ve stromovém patře se vyskytují javor klen (Acer pseudoplatanus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa srdčitá (Tilia cordata) a buk lesní (Fagus sylvatica). V keřovém patře jsou zastoupeny líska obecná (Corylus avellana) a bez černý (Sambucus nigra). Bylinný odrost je bez výrazných dominant, časté jsou nitrofilní druhy kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) nebo kakost smrdutý (Geranium robertianum) a druhy vyžadující dostatek vody jako ptačinec hajní (Stellaria nemorum) nebo hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum). e. Klečové porosty Porosty kosodřeviny se nacházejí v alpínském pásmu v rozpětí nadmořských výšek 1300 1500 m. Zaujímají plochu přibližně 2500 ha. Část porostů je tvořena původní 19
krkonošskou klečí dosahující stáří přes 200 let. Druhá část pochází z umělé obnovy realizované během 19. a 20. století. V rámci klečových porostů se vtroušeně vyskytují další dřeviny jako bříza karpatská (Betula carpatica), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a vrba slezská (Salix silesiaca). Časté jsou porosty borůvky (Vaccinium myrtillus), vlochyně (Vaccinium uliginosum), brusinky (Vaccinium vitis-idaea) nebo vřesu (Caluna vulgaris). 2.1.7. Fauna Současná živočišná společenstva se zformovala v závěru poslední doby ledové a především v holocénu. V nižších partiích pohoří představují typický vzorek eurosibiřské fauny z pásma listnatých lesů. V polohách nad 800 m n. m. patří Krkonoše zoogeograficky do provincie variských pohoří (pásmo tajgy). S přibývající nadmořskou výškou narůstá podíl horských druhů. Hřebenové partie s dokonale vyvinutým subalpínským stupněm a zasahující až do stupně alpínského poskytují vhodné podmínky pro existenci řady chladnomilných severských druhů, vděčících za krkonošskou část svého areálu rozšíření již dříve popsané poloze Krkonoš a místním poměrům v době zalednění. Ve srovnání s nejbližšími středoevropskými pohořími je podíl glaciálních reliktů ve fauně Krkonoš vysoký. Mezi bezobratlými živočichy lze uvést plže vrkoče severního (Vertigo arctica), pavouka slíďáka ostnonohého (Acantholycosa norvegica sudetica), vážky lesklici horskou (Somatochlora alpestris) a šídlo horské (Aeschna caerulea), jepici horskou (Ameletus inopinatus), střevlíky Nebria gyllenhali a Amara erratica nebo některé zástupce motýlů (Lepidoptera), brouků (Coleoptera), dvoukřídlého hmyzu (Diptera) či vodních roztočů (Acarina), z obratlovců mimo jiné kosa horského severoevropského (Turdus torquatus torquatus), čečetku zimní (Carduelis flammea), slavíka modráčka tundrového (Luscinia svecica svecica), kulíka hnědého (Charadrius morinellus) nebo hraboše mokřadního (Microtus agrestis). Naopak počet endemitů v krkonošské fauně je malý, především ve srovnání s flórou. V současnosti je popsán pouze jediný endemický druh - jepice krkonošská (Rhithrogena corcontica) a dva endemické poddruhy - plž vřetenovka krkonošská (Cochlodina dubiosa corcontica) a motýl huňatec žlutopásý (Torula quadrifaria sudetica). 20
Mezní poloha Krkonoš ve střední Evropě vytváří severní hranici v rozšíření řady živočichů. Platí to pro plnou polovinu zjištěných druhů jepic (Ephemeroptera) či některé druhy ptáků, pěvušku podhorní (Prunella collaris) nebo lindušku horskou (Anthus spinoletta). 2.2. Ochrana přírody Krkonoš První snahy o ochranu přírody v Krkonoších se objevily v 70. a 80. letech 19. století. Různé druhy hospodářské činnosti, v Krkonoších rozvíjené na stále větší ploše, působily stále silněji na zdejší životní prostředí. Hornická činnost se soustřeďovala pouze na rentabilní ložiska, zato kácení lesů postihlo podstatně větší plochy. Neporušená tak zpočátku zůstala pouze krajina v subalpínském a alpínském stupni hor. Později se však pastva rozšířila i nad horní hranici lesa na subalpínských loukách byly zakládány pastviny a s jejich rozšiřováním byly likvidovány porosty kosodřeviny. První počátky progresivních opatření v hospodaření s horskými lesy, např. zákaz lesní pastvy, zákaz vyřezávání klečových porostů, sběr semen autochtonních dřevin, moderní způsoby obnovy zničených horských lesů, zůstanou natrvalo spojené se jmény lesníků Jahnela, Cotty, Schmidta či Judeicha a především s osvícenou rodinou Harrachů. Rozvoj bylinkářství a v posledních desetiletích 19. století také masová turistika způsobily intenzivnější pronikání lidí do obtížně přístupných oblastí. Vzrůstající škody na horské přírodě vedly k prvním zákonným snahám o jejich zamezení. První konkrétní krok ve prospěch ochrany přírody byl učiněn na české straně hor. Dne 16. března 1904 vydalo c. k. místodržitelství v Praze výnos o ochraně krkonošské květeny. Téhož roku hrabě Jan Harrach zřídil ve svém panství první přírodní rezervaci Strmá stráň. Navíc byl veškerý lesní personál na jeho panství poučen o potřebách ochrany přírody. Hrabě Harrach také jmenoval zvláštního hajného, jehož úkolem bylo zamezit ničení kosodřeviny a vysokohorských luk, brzy poté dal i příkaz k přísnému střežení území Kotelních jam. V roce 1907 byla zřízena Janem Bucharem první ukázková botanická zahrádka krkonošských horských rostlin pod Martinovou boudou. Po skončení první světové války nastalo opět zhoršení tlaku na krkonošskou přírodu. To vedlo v roce 1919 k vydání vyhlášky o ochraně krkonošského rostlinstva, dovolující pohraniční stráži a lesníkům trestat osoby ničící rostliny. 21
V roce 1922 pověřilo Ministerstvo školství Františka Schustlera, profesora botaniky na Karlově Univerzitě přípravou projektu přírodní rezervace v Krkonoších. Schustler si již tehdy správně uvědomil, že je nutné chránit velké územní celky, a nikoli jen jednotlivé druhy rostlin či zvířat. Schustlerův návrh předpokládal vytvoření Národního parku krkonošského, který měl obsáhnout celé české Krkonoše, včetně Rýchor a sousedních Jizerských hor. Na rozlehlém území parku měl platit částečný režim ochrany, zabezpečující ochranu krajinného rázu a usilující o návrat původního charakteru rostlinstva. V nejcennějších partiích hor navrhoval prof. Schustler zřízení rezervací s vyloučením jejich hospodářského využití. Komplikovaná politická situace v pohraničí i předčasná Schustlerova smrt způsobily, že se jeho návrh nedočkal realizace. Jediným zřetelným úspěchem ochrany přírody na české straně hor tak bylo vytvoření rezervace Kotelské rokle, vyhlášené roku 1931 z podnětu prof. Karla Kaviny. Na německé straně Krkonoš můžeme v meziválečné době zaznamenat větší ochranářské úspěchy. V roce 1922 vznikla rezervace v Malé Sněžné jámě. Z iniciativy dr. Peschela byla při Krkonošském horském spolku zřízena roku 1927 horská stráž, jejímž úkolem byla ochrana rostlin, zvířat a památek neživé přírody. Dne 3. května 1933 byly z rozhodnutí úřadů lehnického regentství vytvořeny tři přírodní rezervace, zahrnující všechny ledovcové kotle. První rezervace, složená ze dvou částí, obsahovala Sněžné jámy a Černou jámu, druhá oblast Velkého a Malého Stavu, třetí rezervace Kotel Lomničky spolu se severním svahem Sněžky nad hranicí lesa. K témuž datu byla vyhlášena Oblast ochrany rostlin, která zahrnovala část Krkonoš (nad obydleným územím). Zároveň bylo vyhlášeno velmi mnoho přírodních památek - do této formy ochrany byly zahrnuty mj. všechny zajímavější skály v Krkonoších. Dodržování předpisů hlídala lesní stráž, která měla pravomoci trestat pokutami (do 150 marek) nebo vězením. Dalším krokem bylo vyhlášení zákona o ochraně přírody v Říši dne 26. června 1935. Po 2. světové válce, roku 1946 zaslali pražští přírodovědci vládě memorandum, ve kterém žádali o zřízení velkého chráněného území v Krkonoších a Jizerských horách. Ani jejich návrh se tehdy realizace nedočkal. V Krkonoších začali pracovat čeští vědečtí pracovníci, např. Odolen Kodym, Alois Zlatník, Josef Mařan. Prvním konkrétním výsledkem jejich práce a prvním krokem k utvoření národního parku (tzv. první etapa) bylo vyhlášení osmi (šesti přísných a dvou částečných) přírodních rezervací dne 4. března 1952. Byly to Kotelné jámy, 22
Pančavská louka, Labský důl, Úpská rašelina, Obří důl, Černohorská rašelina, Západokrkonošská a Východokrkonošská řízená přírodní rezervace (později přejmenované na Prameny Úpy a Prameny Labe). Dohromady zaujímaly rozlohu více než 8000 hektarů. Na polské straně byla situace jiná. Již v roce 1946 požadoval zřízení národního parku v Krkonoších botanik Adam Wodziczko z Poznaně (v rámci projektu rezervací v nových západních územích Polska). Později se iniciativy ujali vratislavští přírodovědci, profesoři Stefan Macko (botanik), Stanisław Tołpa (botanik a odborník na rašeliniště) a Kazimierz Sembrat (zoolog). V roce 1948 se usnesla Státní rada ochrany přírody ve věci záměru vyhlásit národní park - právní podklad k tomu vytvořil zákon o ochraně přírody schválený polským sejmem roku 1949. V roce 1952 skupina vědců z Vratislavi jednala s ministrem lesního hospodářství o vytvoření velké rezervace (kolem 53000 ha), o rok později Státní rada ochrany přírody začala pracovat na zřízení národního parku. V roce 1953 vznikla rezervace na Chojniku, ve které se nacházely přirozené podhorské lesy. Vyvrcholením ochranářských snah bylo vyhlášení polského Krkonošského národního parku (Karkonoski Park Narodowy, KPN) na základě rozhodnutí Rady ministrů ze dne 16. ledna 1959. V roce 1960 byly na české straně hor vyhlášeny další čtyři rezervace - V Bažinkách, Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Mezitím již došlo k postupné zastavení důlní činnosti v Krkonoších, byl připraven plán obnovy lesních porostů nad alpínskou hranicí lesa, zpracována delimitace travních ploch k pastevnímu využívání a byly stanoveny hlavní zásady pro využívání všech funkcí, které má oblast Krkonoš plnit. Po zpracování a schválení územního plánu rajonu Krkonoš (1962), kde již byla strategie péče o budoucí národní park částečně obsažena, dochází konečně 17. května 1963 ke zřízení Krkonošského národního parku vládním nařízením č. 41/1963 Sb. Krkonošský národní park (KRNAP) se tak stal prvním národním parkem České republiky, na ploše přibližně 385 km 2. 23
2.3. Zonace Krkonošského národního parku První zóna se rozkládá na ploše 4 400 ha. Nachází se v nejvyšších částech pohoří (Obr. 2, Přílohy). Při ochraně tohoto území je prioritní zachování samořídících funkcí ekosystému. Předmětem ochrany jsou zde kromě geobiocenóz rovněž význačné geomorfologické formy. Druhá zóna má rozlohu 4 000 ha a tvoří pás okolo první zóny nad horní hranicí lesa (Obr. 2, Přílohy). Ochrana přírody sleduje v této zóně stejné priority, jako na území první zóny. Samořídící procesy ale nejsou podporovány v případě horských květnatých luk. Tento sekundární biotop potřebuje pro zachování druhové pestrosti společenstev řízené obhospodařování. Třetí zóna se rozkládá ve středních a nižších polohách Krkonoš na ploše 27900 ha (Obr. 2, Přílohy). Do této zóny je soustředěna hlavní část managementových zásahů. V rámci lesního hospodářství se jedná o rekonstrukci porostů směrem ke zvýšení jejich ekologické stability. Nelesní biotopy jsou obhospodařovány s cílem podporovat druhovou pestrost společenstev prostřednictvím řízeného zemědělství. Ochranné pásmo zabezpečuje území národního parku před přímým účinkem rušivých vlivů vně i uvnitř národního parku (Obr. 2, Přílohy). To se vztahuje na rekreační a sportovní centra tvořící tzv. vnitřní ochranné pásmo (Harrachov, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou a Velká Úpa). Dále na území při jižní hranici parku se sídelními celky, s průmyslovou výrobou a intenzívní zemědělskou činností. 2.4. Základní údaje o sídlech v zájmovém území LHC Vrchlabí Tab. 1. Základní údaje o sídlech na území LHC Vrchlabí. sídlo nadmořská počet trvale celková počet výška bydlících výměra obyvatel/ha (m n.m.) obyvatel (ha) Špindlerův Mlýn 718 1302 7691 0,17 Strážné 798 152 1767 0,09 Vrchlabí 477 12898 2766 4,66 Dolní Dvůr 641 243 1531 0,16 Černý Důl 684 753 2219 0,34 24
2.5. Návštěvnost území Krkonošského národního parku Turistický ruch je jedním z nejrizikovějších faktorů z hlediska kvality životního prostředí zvěře. Ke kvantifikaci zatížení území probíhá v Krkonoších sledování počtu návštěvníků. V rámci projektu VaV/610/8/00 (zhotovitel Kolpron CZ, s.r.o.), který probíhal v letech 2000 2002, byl stanoven odhad celkového počtu turistů za rok a v průběhu jednotlivých sezón. Roční odhad počtu turistů dosáhl hodnoty 5,4 miliónu. Pro účely sčítání rozdělil autoři projektu území národního parku na 3 části (Obr. 3). Sektor střed přibližně odpovídá zájmovému území diplomové práce, LHC Vrchlabí. Tento sektor je nejnavštěvovanější částí Krkonoš (Graf. 1). Obr. 3 Sektory sledování návštěvnosti (převzato z Kolpron CZ, s.r.o. 2002). 25
Turistický tlak na území národního parku není v průběhu roku homogenní. Rozložení intenzity návštěvnosti do jednotlivých sezón dokumentuje Graf 2. Nejvyšších hodnot dosahují zimní počty návštěvníků, více než 320000, během prosince. Kulminační body návštěvnosti byly zaznamenány na konci tohoto měsíce v době oslav vánočních svátků a silvestra. Dále na přelomu ledna a února, kdy začínají jarní prázdniny. 140 000 Celkový počet návštěvníků Krkonoš v členění dle sektorů (za 10 dnů šetřeného období) 120 000 počet návštěvníků 100 000 80 000 60 000 40 000 sektor střed sektor východ sektor západ I sektor západ II 20 000 0 2000 2001 2002 2000 2001 2002 2000 2001 2002 2000 2001 2002 jaro léto podzim zima Graf 1. Rozložení návštěvníků podle sledovaných sektorů (převzato z Kolpron CZ, s.r.o. 2002). Letní období je z hlediska dosahovaných maxim početnosti návštěvníků méně exponované, počet turistů v období měsíců červen srpen nepřesahuje 220000. Ve srovnání se zimním obdobím se dosažené letní hodnoty drží delší dobu na stejné úrovni. Zima představuje větší zátěž pro území KRNAP z hlediska výskytu krátkodobých maxim počtu návštěvníků. Letní období je naproti tomu charakteristické absencí krátkodobých píků počtu návštěvníků. Úroveň dosažená na počátku letních prázdnin se nemění po dobu trvání měsíců července a srpna. Koncem srpna mírně klesá. Odlišná je i lokalizace maximálního počtu návštěvníků. Zimní turisté se koncentrují do sportovních areálů za účelem provozování zimních sportů, zimní 26
turistika je zastoupena minimálně. Naopak v období jaro-podzim přibývá těch návštěvníků, kteří upřednostňují pěší turistiku nebo cykloturistiku. Graf 2. Rozložení počtu návštěvníků v jednotlivých ročních obdobích (převzato z Kolpron CZ, s.r.o. 2002). 350 000 Odhad celoroční návštěvnosti Krkonoš (počet návštěvníků v dekádách) 300 000 250 000 zima léto jaro podzim počet návštěvníků 200 000 150 000 100 000 50 000 0 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 1 2 3 prosinec leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad 27
2.6. Lesní hospodářství a myslivost na území Krkonošského národního parku Tento oddíl je zaměřen na popis managementu lesních porostů a populace jelení zvěře, jako objektu zájmu diplomové práce. Nelesní ekosystémy jsou rovněž nedílnou součástí životního prostředí zvěře. Popis jejich managementu zde není uveden, vymyká se rámci předkládané práce. Při zpracovávání kapitoly o lesním hospodářství a mylsivosti byly použity údaje ze zákona č. 114/1992 Sb. na ochranu přírody a krajiny (ČNR 1992) v platném znění, dále ze zákona č. 449/2001 o myslivosti (Parlament ČR 2001) v platném znění a z připravované směrnice MŽP k managementu volně žijících živočichů, kteří jsou zvěří (péče o zvěř a myslivost) na území národních parků (MŽP 2006). Z managementových dokumentů byly použity současný plán péče (kolektiv 1994), platný LHP 2003-2012 (Lesprojekt Hradec Králové, s.r.o. 2003) a Strategie péče o lesní porosty v Krkonošském národním parku (kolektiv 1999). Informace byly rovněž čerpány z odborných publikací Lochman 1976, Hošek 1981, Lochman 1982, Sýkora a kol. 1983, Schwarz 1996, Vacek a Souček, 1997 a Štursa 2003. 2.6.1. Lesní hospodářství 2.6.1.1. Historický vývoj Pohraniční lesy byly ekonomicky využívány pouze omezeně, sloužily především jako ochrana hranic území Čech. Strategický vojenský význam ztratily lesy na českopolské hranici ve 14. století, kdy se Slezsko stalo součástí České koruny. Z této doby je uváděn zvýšený rozvoj osídlení v oblasti Krkonoš. V souvislosti s nově příchozími obyvateli vzrůstala potřeba ekonomicky využitelného prostoru. Proto docházelo ke kácení a vypalování lesů za účelem přeměny na pastviny a pole a k vysušování mokřadů. Nejprve se nové zemědělské plochy soustředily okolo komunikací. Postupně se rozšiřovaly dále na méně dostupná místa. Během 16. století se osídlení Krkonoš dále rozvíjelo. Bylo to kvůli narůstajícím hornickým aktivitám ve vnitrozemí. Objevila se nutnost plynulé dodávky dřeva pro důlní díla. Do Krkonoš byli povoláni lesníci a dřevaři z Alp. Spolu s nimi se objevuje nový typ osídlení mimo údolní osady. Byly zakládány skupiny bud na nově vzniklých enklávách uprostřed lesních porostů. V této době docházelo k významné devastaci 28
lesů kvůli rozsáhlé těžbě dřeva pro důlní práce, stavby a topení. Dalším negativním faktorem z pohledu stability lesních porostů byla pastva v lesích, která bránila přirozené obnově. Dřevní hmota byla těžena holosečně na svazích hor, především ve východní části Krkonoš. V roce 1569 byla zásoba odhadnuta na 80 let. Uvedený způsob těžby zamezoval zmlazování stínomilných druhů dřevin jako jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica). Ve východní části Krkonoš byla těžba ukončena v roce 1609 a přemístěna do Orlických hor. Popsaným způsobem bylo za 43 let z krkonošských lesů vytěženo přibližně 1,5 miliónů m 3 dřeva. Formování budního hospodářství s možností ekonomického využívání horské půdy se od 17. století podílelo na likvidaci a přeměně porostů i v oblasti nad horní hranicí lesa. Vypalováním kosodřeviny byla ekologicky významná horní hranice lesa místy posunuta z původní nadmořské výšky 1250 m na 1000 m. Stav krkonošských lesů v 18. století byl velmi špatný. Kvalitní porosty byly vykáceny a dodávky dřeva pro sklárny a železárny plynule pokračovaly. V tomto období se projevuje rovněž vliv vzrůstajícího loveckého tlaku a pytláctví na zvěř. Došlo k likvidaci populací velkých šelem, jako byl medvěd hnědý (Ursus arctos), vlk obecný (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx). Na přelomu 18. a 19. století bylo přistoupeno k systematickému zalesňování holin. Zásadním problémem byl nedostatek sadebního materiálu. Zpočátku se používala semena místního původu. Později bylo veškeré osivo dováženo z Německa a Rakouska. Při obnově lesa byla zpočátku aplikovaná síje. Nejdříve byla používána plnosíje, později síje řádková, misková nebo na kopečky. Lesní porosty založené celoplošnou síjí jsou obtížně odlišitelné od porostů vzniklých přirozeným zmlazením. Mají charakter stejný ( řady, trsy, chůdovité kořeny) jako porosty vzniklé z přirozeného náletu semen. Přirozeně nalétlé plochy po větrných kalamitách nelze v dospělém porostu jednoznačně odlišit od holin po těžbě zalesněných síjí. Od poloviny 19. století se začíná především z ekonomických důvodů prosazovat sadba. Na Vrchlabsku a Maršovsku převládla sadba zcela po roce 1870, na panství Jilemnice o deset let později. Sázelo se v pravidelném sponu zprvu 6-11 tis. sazenic na 1ha, od r. 1892 cca 5,4 tis a od r. 1899 cca 4 tis. sazenic na 1 ha. Po r. 1902 bylo území Krkonoš děleno na podhorské a horské polohy. V podhorských polohách se sázelo cca 4,4 tis. sazenic na 1 ha, v horských polohách 29
3 tis. sazenic na 1 ha. Po roce 1920 se na některých lokalitách upouští od pravidelného sponu a sazenice se vysazují do ochrany kořenových náběhů. Na příkrých svazích byla vždy používána sadba jamková pro zabránění odplavování a pro zachycení zeminy a humusu. Na ostatních lokalitách byla pro větší přírůst sazenic používána sadba kopečková. V důsledku různého původu sadebního materiálu smrku ztepilého (Picea abies) byl z převážné části Krkonoš vytlačen jeho původní, odolný ekotyp. Navíc byly introdukovány i exotické druhy dřevin, které se v Krkonoších přirozeně nevyskytovaly jako modřín sibiřský (Larix sibirica) nebo borovice limba (Pinus cembra). V první polovině 20. století byla hřebenová oblast Krkonoš nejvíce ovlivněna druhou světovou válkou. Pro zabezpečení severní hranice Československa byl vybudován systém pohraničního opevnění. V rámci prací byly vykáceny pruhy lesa a kosodřeviny, vybudována síť příjezdových komunikací, zákopy i nadzemní části bunkrů. V letech okupace byla opět zvýšena těžba dřeva pro německý válečný průmysl. Lesní porosty nebyly vychovávány ani chráněny. Důsledky jsou na území Krkonoš patrné až do současnosti. Hospodářská úprava lesa Na jilemnickém panství byly v roce 1878 rozlišeny 3 hospodářské skupiny lesa. Pro nejnižší bylo charakteristické pasečné hospodářství s přirozenou obnovou buku. Vyšší skupina byla rovněž obhospodařována pasečným způsobem s delší dobou obmýtí, hlavní dřevinou byl smrk ztepilý (Picea abies). V nejvyšší skupině bylo uplatňováno výběrné hospodářství. Klečové porosty nebyly do hospodářského lesa zařazeny. Později byly na Vrchlabsku stanoveny zprvu dvě skupiny kmenovin, a to holosečné hospodářství v nižších polohách a ve vyšších výběrný les nebo těžba úzkými sečemi s delším obmýtím. Hranicí mezi těmito skupinami přibližně odpovídá horní hranici přirozeného výskytu buku, 1050 m n. m. Výběrný les měl být těžen jednou za 40 let pro podporu diferenciace věkových tříd. Stanovení zásahů respektovalo rovněž potřeby myslivosti. Porosty sloužící jako tetřeví tokaniště byly ponechány bez zásahu. Na počátku 20. století byla vyšší hospodářská skupina 30
rozdělena podle způsobu obhospodařování na dvě, a to skupinu výběrného lesa a skupinu s úzkými sečemi. Obdobný způsob hospodářské úpravy byl zvolen rovněž v oblasti Maršovska od roku 1883. V nadmořských výškách 700 1000 m bylo uplatňováno holosečné hospodářství, od 1000 do 1150 m n.m. byly porosty těženy v úzkých sečích a nad 1150 m n. m. byly seče omezeny šíří 25 m, těžilo se i sečí toulavou. S vývojem hospodářských skupin souvisí rovněž vývoj délky obmýtí. Jeho délka v Krkonoších od 19. století do třicátých let 20. století stoupá od 80 let směrem ke 120 rokům. Na obmýtí navazuje vývoj obnovních těžeb. Od konce 19. století přechází rozsáhlé holé seče na úzké. Experimentálně byly ověřovány různé směry pasek. Porosty byly rozčleňovány rozlukami a okraje zpevňovány odlukami. Nakonec bylo přistoupeno k vnitřnímu zpevňování porostů proti větru. 2.6.1.2. Současný stav Území KRNAP spadá do dvou přírodních lesních oblastí. Jedná se hlavně o PLO 22 Krkonoše, která pokrývá většinu území národního parku (31 447,02 ha porostní půdy, 92,2%). Do území ochranného pásma zasahuje PLO 23 Podkrkonoší, která zabírá 2 662,78 ha porostní půdy, což odpovídá 7,8% z její celkové výměry. Obhospodařování lesních porostů na území Krkonošského národního parku patřilo od jeho založení v roce 1963 pod správu Východočeských státních lesů Hradec Králové. Území národního parku bylo rozděleno na tři lesní závody, Harrachov, Vrchlabí a Horní Maršov. V roce 1994 došlo na základě zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny k převodu práva hospodaření k lesům, lesnímu půdnímu fondu a jinému lesnímu majetku ve státním vlastnictví od LČR, s. p. Hradec králové na Správu národního parku Krkonoše ve Vrchlabí. Lesní závody zůstaly zpočátku zachované. Později došlo k jejich zrušení a k zavedení dvoustupňového řízení provozu, ve kterém existuje devět lesních správ (Obr. 4, Přílohy) přímo podléhajících ústředí na Správě KRNAP. Administrativně jsou lesní správy rozděleny do třech lesních hospodářských celků, LHC Harrachov, LHC Vrchlabí a LHC Maršov (Obr. 5, Přílohy). S přechodem péče o lesní porosty v Krkonoších do působnosti Správy KRNAP nastaly v této oblasti velmi rozsáhlé změny. Především bylo upuštěno 31
od holosečného hospodaření. Došlo k přepracování druhové skladby dřevin v jednotlivých hospodářských souborech, k nové definici zajištěné kultury, ke snížení hektarových počtů sazenic a byla změněna druhová skladba již založených kultur. S ohledem na výskyt hodnotných rostlinných populací a společenstev byly vymezeny tzv. botanické lokality se speciálním managementem zaměřeným na podporu jejich existence. Management lesních porostů se liší podle jednotlivých zón národního parku. První zóna zahrnuje území nejvyšší přírodovědné hodnoty s výskytem unikátních ekosystémů krkonošské arkto-alpínské tundry. Vzhledem k poslání národního parku a vzhledem ke stavu přírodního prostředí bude toto území ponecháno přírodním procesům bez podstatného vlivu člověka. V úvahu připadají pouze zásahy zaměřené na podporu schopnosti samovolného vývoje a ochrany přirozených společenstev. V případě nutnosti podpory přirozeného zmlazení a obnovy porostů je možno provádět umělé zalesnění (doporučena je forma podsadby odumírajících nebo přestárlých porostů). Realizace těchto opatření je nutně podmíněna speciálními projekty tvořenými společně s oddělením ochrany přírody. Výsadby budou prováděny v nepravidelném sponu, na trvale zamokřená místa a místa nevhodná pro výsadbu nebude zalesňováno. Geograficky nepůvodní dřeviny a porosty budou v rámci již založených porostů redukovány postupně. Plošná redukce nebude realizována. Geneticky nepůvodní porosty s nevhodnou strukturou jak druhovou, tak i prostorovou je možno obnovovat maloplošnou holosečí, pokud nelze řešit jinak. Přirozená obnova jako prostředek obnovy těchto porostů nebude podporována. Úmyslná těžební činnost jako prostředek obnovy původních porostů nebude v této zóně prováděna. Výjimkou může být konkrétní případ ohrožení bezpečnosti lidí např. v blízkosti cestní sítě, nebo jiné případy (dochází k asanaci pouze jednotlivých stromů). Veškerá dřevní hmota z těchto zásahů bude ponechávána na místě. Na celém území I. zóny nebude prováděno pálení klestu. Současná cestní síť (včetně turistických cest) bude udržována ve funkčním stavu. Patřičná pozornost bude věnována tvorbě a udržování funkčního informačního systému a rozvoji strážní a informační služby. Realizace veškerých opatření v I. zóně je nutně podmíněna speciálními 32
projekty, tvořenými společně s oddělením ochrany přírody Druhá zóna zahrnuje území s významnými přírodními hodnotami v oblasti horní hranice lesa, tvořené horskými smrčinami, svahovými rašeliništi a bezlesými enklávami s květnatými horskými loukami. Lesní i nelesní ekosystémy zde byly v průběhu staletí značně pozměněny lidskou činností, zejména lesním a zemědělským hospodařením. Lesní porosty jsou v současné době na mnoha místech ve stadiu imisního rozpadu, který je urychlen i nevhodnou genetickou strukturou horských smrčin. Prostorová propojenost s I. zónou NP je však příčinou značně vysoké biodiverzity území II. zóny. Vyžaduje proto mimořádnou péči o fragmenty přirozených a přírodě blízkých ekosystémů i prosazení cíleného managementu, který by vedl ke zvýšení stability lesních a lučních ekosystémů. Ekologicky šetrný lesnický management by měl vedle ochrany prostorové a druhové diverzity sloužit i k zachování krajinářských hodnot II. zóny a jejich zcela zásadního významu pro trvale udržitelný rozvoj turismu. Vzhledem k současnému stavu porostů, jsou lidské zásahy v druhé zóně nevyhnutelné. Velmi šetrné zásahy směřující k nastartování přírodních procesů jsou předpokladem následného sloučení I. a II.zóny. Z hlediska obnovy porostů je prvořadá odpovídající genetická kvalita a použití vhodných druhů dřevin na základě stanovištních podmínek, s možností podpory přirozeného zmlazení dřevin pionýrských (extrémní stanoviště). Cílové dřevinné složení nebude prosazováno na úkor sukcesních stádií. Vhodná je i kombinace umělé obnovy s přirozenou, u stanovištně odpovídajících dřevin. Preferovány budou intenzivní zásahy v mladých porostech a podpora druhové diverzity. Životaschopná podúroveň nebude likvidována. Je žádoucí podpora volně rostoucích skupin a jejich vytváření v rámci výchovy mladých lesních porostů. Geograficky nepůvodní dřeviny a porosty budou v rámci již založených porostů redukovány postupně. Plošná redukce nebude realizována. Geneticky nepůvodní porosty s nevhodnou strukturou jak druhovou, tak i prostorovou je možno obnovovat maloplošnou holosečí, pokud nelze řešit jinak. Přirozená obnova, jako prostředek obnovy těchto porostů, nebude úmyslně volena. Pěstební zásahy ve starších porostech budou uskutečňovány s uplatněním principu individuálního selektivního výběru (pokud to situace a stav porostu 33