Petr Zídek Československo a francouzská Afrika 1948 1968 Nakladatelství Libri Praha 2006
Petr Zídek, 2006 Libri, 2006 ISBN 80-7277-305-4
OBSAH Obsah 5 Úvod 9 Seznam Zkratek 10 Kontext a předpoklady 13 Rámec: politika Sovětského svazu vůči Africe 13 Rámec: dekolonizace francouzské Afriky 15 Předpoklady československé politiky vůči Africe 17 Instituce 21 Stranický aparát 22 Státní orgány 24 První správa Sboru národní bezpečnosti 24 Ministerstvo zahraničních věcí 28 Ministerstvo zahraničního obchodu 31 Ministerstvo národní obrany 36 Univerzita 17. listopadu 37 Další státní instituce 42 Instituce zabývající se vědeckým výzkumem Afriky 43 Formálně nevládní organizace 46 Mezinárodní kryptokomunistické organizace 47 Mechanismy 51 Toky a utajování informací 51 Konzultace a koordinace se Sovětským svazem 52 Koncepce 55 Kategorie 55 Koncepce z roku 1961 a její vývoj v 60. letech 57 Československá propaganda a Afrika 60 Domácí propaganda 60 Zahraniční propaganda 65 Kampaně 67 Alžírsko 71 Rámec: Sovětský svaz a válka v Alžírsku 71 Politické a diplomatické vztahy 74 Dodávky zbraní Frontě národního osvobození 78 Dodávky zbraní prostřednictvím Egypta, Sýrie a Maroka 78 Skandály lodí Slovenija a Lidice 79 Přímé dodávky zbraní a vojenský výcvik 82 5
Pomoc Frontě národního osvobození v civilní oblasti 83 Nezávislé Alžírsko 85 Maroko 91 Pozvolné pronikání 91 Obchodní spolupráce a alžírsko-marocký konflikt 93 Problém Mauretánie 94 Dodávky zbraní 96 Tunisko 97 Guinea 101 Rychlý rozvoj všestranné spolupráce 102 Roztržka a její důsledky 108 Od chladných vztahů k limitovanému oživení 116 Mali 120 Ostatní země francouzské Afriky 129 Čad 129 Dahome 129 Gabon 130 Horní Volta 131 Kamerun 132 Kongo-Brazzaville 136 Madagaskar 138 Niger 139 Pobřeží slonoviny 141 Senegal 142 Středoafrická republika 145 Togo 146 Československá aktivita v Africe a československo-francouzské vztahy 148 Francie z pohledu Československa 148 Československo z pohledu Francie 150 Mezníky vzájemných vztahů 151 Podpora FLN a československo-francouzské vztahy 156 Pronikání do černé Afriky a československo-francouzské vztahy 160 Závěr 164 Poznámky 166 Českoslovenští aktéři: životopisné medailony 195 Prameny a literatura 210 Résumé 230 6
Může se zdát, že se zabýváme malichernostmi, ale ve všech vědeckých bádáních máme co do činění s daty, jež jsou malichernostmi v každém jiném kontextu kromě toho, v němž jsou důležitá. Thorstein Veblen
ÚVOD Zahraniční politika komunistického Československa je jedním z opomíjených témat soudobých dějin. O příčinách tohoto jevu se dá jen spekulovat: Mnohým badatelům toto téma zřejmě nepřipadá dost atraktivní i v odborných kruzích převládá předsudek, že Praha žádnou vlastní zahraniční politiku neprováděla a pouze plnila direktivy Moskvy, takže vlastně není co zkoumat. Svou roli nepochybně hrál i fakt, že relevantní archivní prameny byly dlouhý čas obtížně přístupné k lepšímu se situace začala měnit teprve v posledních letech. Výsledkem je, že odborná literatura věnující se československé zahraniční politice v letech 1948 89 téměř neexistuje. Práce, které jsou k dispozici, navíc většinou nesplňují kritéria kladená na vědecká díla jejich největším nedostatkem je kromě úzké pramenné základny především nedostatečná konceptualizace. Tato studie je tak prvním rozsáhlejším pokusem popsat a interpretovat určitou časově a prostorově vymezenou část československé zahraniční politiky na základě analýzy všech dostupných archivních pramenů. Ty jsou navíc doplněny o vzpomínky pětadvaceti pamětníků, které byly shromážděny metodou tzv. orální historie. Ambicí autora nebylo pouze popsat,»jak se věci seběhly«, ale především odkrýt mechanismy fungování československé zahraniční politiky v 50. a 60. letech. Z tohoto důvodu analýze bilaterálních vztahů s jednotlivými zeměmi francouzské Afriky předchází poměrně rozsáhlý rozbor institucí, které se na výkonu československé zahraniční politiky podílely, jejich funkčních vazeb, československé propagandy týkající se Afriky a kontextů, v nichž sledované události probíhaly. Autor měl nicméně neustále na paměti, že za fasádami institucí jsou skryti (někdy doslova) konkrétní lidé. Proto jsou na závěr zařazeny biogramy osmi desítek československých aktérů událostí. Tato práce by nemohla vzniknout bez podpory mnoha osob a institucí. Autor je zavázán především francouzské vládě, jejíž stipendium umožnilo výzkum ve francouzských archivech a knihovnách. Cennými radami či nezištnou pomocí přispěli zejména: Carole a Jaroslav Formánkovi, Eduard Gombár, Antoine Marès, Jean Martin, Françoise Mayer, Alena Nosková, Jaroslav Olša jr., Karel Sieber, Jiří Šedivý, Ilios Yannakakis a Tomáš Zahradníček. Zvláštní poděkování si zaslouží pracovníci archivů a také pamětníci, kteří se s autorem podělili o své vzpomínky. Autor bude vděčný za všechny připomínky, upřesnění a výhrady, které je možno zaslat na e-mailovou adresu petr.zidek@lidovky.cz. 9
SEZNAM ZKRATEK a. i. ad interim a. s. au sujet ADLR Alžírská demokratická lidová republika AFP Agence France-Presse ALN Armée de libération nationale AMAE Archives du ministère des affaires étrangères AMZV Archiv ministerstva zahraničních věcí ar. j. archivní jednotka CEP Centrum pro ekonomiku a politiku CGT Confédération générale du travail CIF cost, insurance and freight č. číslo č. j. číslo jednací ČRO Československý rozhlas ČSA Československé aerolinie ČSAV Československá akademie věd ČSČK Československý červený kříž ČSM Československý svaz mládeže ČSMS Československá společnost pro mezinárodní styky ČSNR Československá národní rada ČSVOM Československý výbor obránců míru ČTK Československá tisková kancelář DDF Ducuments diplomatiques français DKNS Dozorčí komise neutrálních států f. fond FF filozofická fakulta FLN Front de libération nationale FMV Federální ministerstvo vnitra FMZV Federální ministerstvo zahraničních věcí FNO Fronta národního osvobození FOB free on board franc. francouzský FS Federální shromáždění GPRA Gouvernement provisoire de la République Algérienne HMVZ hospodářsky málo vyvinuté země HSTD Hlavní správa tiskového dohledu 10
HTS Hlavní technická správa inv. č. inventární číslo JAR Jihoafrická republika JAU Jihoafrická unie k. karton KS komunistická strana KV KSČ krajský výbor KSČ ML marxismus-leninismus MO ÚV KSČ Mezinárodní oddělení ÚV KSČ MON Mezinárodní organizace novinářů MSS Mezinárodní svaz studentstva MŠ Ministerstvo školství MŠK Ministerstvo školství a kultury MU Masarykova univerzita MV ministerstvo vnitra MZO Ministerstvo zahraničního obchodu MZV Ministerstvo zahraničních věcí NA Národní archiv N o numéro NPL Nakladatelství politické literatury NS Národní shromáždění OBZ Obranné zpravodajství odb. odbor OMP oddělení mezinárodní politiky ÚV KSČ ONV okresní národní výbor OSN Organizace spojených národů OTP oddělení technické pomoci PAI Parti africain de l Indépendace PAIGC Partido Africano de Independência da Guiné e Cabo Verde PCA Parti communiste algérien PCF Parti communiste français PF pedagogická fakulta PrF právnická fakulta PřF přírodovědecká fakulta PS politický sekretariát PZO podnik zahraničního obchodu ROH Revoluční odborové hnutí RVHP Rada vzájemné hospodářské pomoci S ÚV KSČ Sekretariát ÚV KSČ SBČS Státní banka československá 11
SDECE Service de documentation extérieure et de contre-espionnage SL Sněmovna lidu SN Společnost národů SNB Sbor národní bezpečnosti SNP Slovenské národní povstání SNPL Státní nakladatelství polické literatury SOF Světová odborová federace SONP Spojené ocelárny národní podnik StB Státní bezpečnost sv. svazek t. r. tohoto roku taj. tajemník ÚDV Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu UGTA Union générale des travailleurs algériens UIE Union internationale des étudiants ÚMPE Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii ÚMV Ústav mezinárodních vztahů UNIDO United Nations Industrial Development Organisation UPC Union des populations du Cameroun ÚRD Ústřední rada družstev ÚRO Ústřední rada odborů URSS Union des Républiques Socialistes Soviétiques ÚSD Ústav pro soudobé dějiny ÚV Ústřední výbor ÚZSI Úřad pro zahraniční styky a informace VB Veřejná bezpečnost VDR Vietnamská demokratická republika VS OSN Valné shromáždění OSN VŠE Vysoká škola ekonomická VŠO Vysoká škola obchodní VŠPHV Vysoká škola politických a hospodářských věd VŠPS Vysoká škola politická a sociální VÚMF Výzkumný ústav ministerstva financí VÚZO Výzkumný ústav zahraničního obchodu VŽKG Vítkovické železárny Klementa Gottwalda WFUNA World Federation of United Nations Associations ZOB Zemský odbor bezpečnosti ZST země socialistického tábora ZÚ zastupitelský úřad 12
KONTEXT A PŘEDPOKLADY RÁMEC: POLITIKA SOVĚTSKÉHO SVAZU VŮČI AFRICE 1 Československá zahraniční politika byla po druhé světové válce podřízena globálním zájmům Sovětského svazu. Od přelomu 40. a 50. let rezignovalo Československo na jakoukoliv vlastní mezinárodní iniciativu a otrocky sledovalo sovětský kurs. Přes uvolnění v polovině 50. let, kdy Moskva poněkud ustoupila od přímé kontroly svých satelitů a poskytla jim určitý prostor k vlastní zahraniční politice, zůstávaly sovětské zájmy základním rámcem československé vnější politiky. Z něj se nevymykala ani politika Prahy vůči Africe.»Až do 50. let projevoval Sovětský svaz o Afriku jako takovou jen velmi mírný zájem.«2 Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz neměl až do roku 1943 na africkém kontinentě žádné diplomatické zastoupení, realizoval se jeho vliv v tomto regionu dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit téměř výhradně prostřednictvím metropolitních komunistických stran. 3 Situace se příliš nezměnila ani bezprostředně po druhé světové válce. Požadavek Moskvy na podíl na správě Libye, který byl vznesen během Postupimské konference, smetli ostatní Spojenci ze stolu. O dva roky později koncem září 1947 pronesl sovětský ideolog A. A. Ždanov na ustavujícím zasedání Informační byra komunistických a dělnických stran ve Varšavě projev, ve kterém je zmínka o»zostření krize koloniální soustavy«. Mezi státy, které sympatizují s»protiimperialistickým táborem«, jmenuje Ždanov i jeden africký Egypt. 4 Stalinská zahraniční politika však tento potenciál nedokázala využít a sovětská propaganda první poloviny 50. let označovala nezávislost všech nových států s výjimkou asijských, v nichž se moci chopily komunistické strany za iluzorní, fiktivní či čistě formální. Přestože subtilní změny sovětského postoje byly zaznamenány již v posledních měsících Stalinovy vlády 5, k opravdovému obratu došlo až v roce 1955. Pokud jde o Afriku, soustředil Sovětský svaz svůj zájem nejprve na její strategicky důležitou severní část. Moskva využila nespokojenosti Násirova Egypta s regionálním statutem quo, který garantovaly západní mocnosti. Dohodou o prodeji zbraní Egyptu, uzavřenou prostřednictvím Československa 12. 9. 1955, získal Sovětský blok prvního strategického partnera v geo politicky nejexponovanější oblasti afrického kontinentu. 6 Sovětská zahraniční politika pochopila velmi dobře význam Bandungské konference asijských a afrických států v dubnu 1955. V průběhu dekolonizace vzniklé nezávislé země, které vyhlásily neutralitu mezi dvěma bloky, se 13
staly předměty manipulace obou stran. Sovětský svaz přešel pod Chruščovovým vedením ke globální ofenzivní strategii, jejímž cílem byl zisk pozic právě ve»třetím světě«. Afrika s výjimkou své severní části však ze dvou důvodů zpočátku nepatřila k sovětským prioritám: za prvé byl ze sovětského hlediska geopolitický význam černé Afriky druhotný a za druhé zde byla oproti Asii dekolonizace opožděna a v polovině 50. let ještě drtivá většina kontinentu spadala pod evropské koloniální mocnosti. To se ovšem velmi rychle změnilo na přelomu 50. a 60. let, kdy nepříliš očekávaně poskytla Francie nezávislost téměř všem svým koloniím, následovaná Belgií, která své africké impérium rozpustila v letech 1960 62, a Velkou Británii, která udělila většině svých afrických kolonií nezávislost v letech 1956 66. V druhé polovině 60. let tak udržovalo svou koloniální říši v Africe pouze Portugalsko. 7 V druhé polovině 50. let se objevují první projevy výraznějšího sovětského zájmu o africký kontinent. Sovětský svaz uznal v roce 1956 okamžitě nezávislost Maroka, Tuniska a Súdánu, stejně jako o rok později Ghany. V roce 1957 proběhla v Moskvě první afrikanistická konference a v Sovětském svazu začali studovat studenti z černé Afriky, o dva roky později vznikl Ústav Afriky a 23. 4. 1959 byla založena Asociace přátelství s africkým lidem. 8 Sovětský svaz se snažil do nových států pronikat diplomaticky a hospodářsky. V letech 1955 65 se obrat obchodu zemí sovětského bloku s Afrikou zvýšil na pětinásobek, zatímco obrat obchodu mezi západními zeměmi a Afrikou stoupl jen o polovinu. 9 Význam Afriky pro sovětskou zahraniční politiku v Chruščovově období ilustruje i fakt, že do afrických zemí směřovalo 45 % z hodnoty úvěrů, které Moskva poskytla v letech 1955 64 rozvojovým zemím. 10 Hlavním instrumentem sovětského vlivu se staly dodávky zbraní, 11 na kterých se podílely také satelitní země, zejména Československo. Sovětské a československé zbraně směřovaly do Alžírska, Guineje, Ghany, Mali, později také do Maroka, Ugandy, Nigérie a dalších zemí. Vyzbrojovány jimi byly nejen státy, ale také různá národněosvobozenecká hnutí a opoziční skupiny v zemích s prozápadními vládami. Sovětskou politiku vůči Africe charakterizovala od počátku velká míra oportunismu. Sovětský svaz uzavíral spojenectví se státy, které ovládaly většinou nacionalistické strany nebo vojenské kliky. Ve většině z nich byly komunistické strany zakázány, a v některých komunisté dokonce tvrdě perzekuováni. Tento rozpor si v ideokracii sovětského typu vyžadoval ideologického zdůvodnění. Tím se stal koncept»národně-demokratického státu«, vypracovaný během konference 81 komunistických stran v Moskvě v prosinci 1960. Národně-demokratický stát byl podle sovětských ideologů takový, který rozhodně bránil svoji politickou a ekonomickou nezávislost, 14