Když hladím tvé vlásky, černé jak havraní peří, je to, jako bych zase vískala ty

Hanne Vidím jej před sebou, jako by to bylo včerejší ráno, které nás tak surově odtrhlo od sebe a vyhnalo jej do světa, jenž mi jej už nikdy nevrátil. Vzpomínáš, jak to tehdy bolelo, lásko má? Mne u srdce a tebe pod tím mým. Je tomu už tolik let a přeci mám jej stále před očima. Poznávám jej, kdykoliv pohlédnu na tvou tvář. Když hladím tvé vlásky, černé jak havraní peří, je to, jako bych zase vískala ty jeho. A jak na mne tak upíráš své oči, v šedi rozbouřeného moře, častokráte připadne mi, že skrze ně sleduje mne on sám. Osud mi sebral jeho, aby mou náruč otevřel tobě. A už tě z ní nikdy nevyrve. Chlapcovo čílko bylo stále v jednom ohni. Poslední obklad už také nasákl horkým potem a ted dusil dětskou tvář jako lávový kámen. Namočila nový ve studené vodě a něžně jím pohladila tu milovanou tvářičku. Chlapec ze sna jen tichounce vydechl úlevou. Proseděla u jeho lůžka celou noc, nekonečnou noc v komůrce se zabušenými okenicemi a sama netušila, kolik dní tam venku stačilo uběhnout. Ty své počítala na chvíle, kdy se probíral z horečnatých snů, někdy jen na pár okamžiků, než jej vědomí zase opustilo, někdy se však zdálo, že se co nevidět zotaví docela. Občas mu dokonce dovolila, aby ji doprovodil těch pár krůčků ke studni vprostřed městečka, odkud brala čerstvou vodu pro hašení plamenů, jež jeho tělo stravovaly. Jak to vlastně může být dlouho, co ji měnila naposledy? Nevzpomínala si. Chlapec od té chvíle procitl jen jedinkrát, zamžoural na ni kalným, šedavým pohledem, než se znovu zřítil do propasti spánku. Ven se jí nechtělo. Od chvíle, kdy zdejší lid prchl před Pohromou, zůstala v něm jen hrstka ztracených existencí; starců, šílenců, zmrzačených žebráků, jenž se jí vždy, když vyšla sama, sápali pod sukně, hledajíce v nich něco k snědku, drobnou minci zde a nyní dokonale bezcennou... či snad jen obyčejné lidské teplo. Před chlapcem však uhýbali. Báli se té neznámé nemoci skoro stejně, jako se jí děsila i ona sama. Ne. Bez něj nikam nepůjde. Co kdyby se probral, zatímco by byla pryč? Co kdyby si nechala utéci jedinou z těch chvil, pro něž nyní žije? Co kdyby... och, Světlo chraň jen pomyslet. Sevřela jeho útlé prsty ve své dlani. Nenechám tě tady... stačila ještě špitnout, než ji únava z probdělých dnů konečně přemohla. Hlava jí klesla vedle chlapcovy a v příštím okamžiku už spala také. Chci jít ven, řekl chlapec, když se jednoho dne probral, a tak šli. Na jednu ruku navlékla si držadlo vědra a v obou pak svírala jej, snažíc se nemyslet na to, o kolik zeslábl od chvíle, kdy jej takhle nesla naposledy. 1

Sledovali je. Cítila jejich pohledy a bála se ohlédnout, aby se s některým z nich nestřetla. Kdo ví, kolika z nich už také rozežírá tělo ta odporná choroba? Páchl jí každý kout města. Vzduch byl nasycen hnilobou, strachem a smrtí. Konečně byli u studny. Jako vždy postavila chlapce na zem, odsunula těžký poklop a spustila vědro. I tentokrát, jako ostatně vždy, problesklo jí krátce hlavou, zda nákaza nepronikla už i na její dno, rychle však myšlenku zaplašila. Jiný zdroj vody nemají. Doma ji převaří a bude prosit Světlo, aby to stačilo. Kdyby jen přestali civět... Mamí, kníkl chlapec u jejích nohou tak náhle, až se polekala a divže neupustila provaz s vědrem. Ticho, řekla stroze. Až příliš stroze... Uvolnila jednu ruku, chtějíc utišit jej pohlazením, když si uvědomila, že chlapec už vedle ní není. Svět jí zčernal před očima. Vytrhlo ji až vzdálené zašplouchnutí na dně studny. Poplašeně do ní nahlédla. Bylo to však jen upuštěné vědro, co rozčeřilo temnou hladinu. Zvedla zrak ke zpustlému náměstí a její oči se okamžitě střetly s těmi jejich. Ze všech koutů zírali na ni, v každém stínu krčila se postava a proklínala ji mumlavými slovy plnými zášti a strachu. Na tom samém by nebylo nic zvláštního. Dnes byl však onen strach o poznání silnější než jindy, pohlcoval vše ostatní... a nemířil na ni. Jen s námahou od nich odtrhla zrak a konečně spatřila chlapce. Stál jen kousek za ní. A přímo nad ním tyčilo se to, co dnes vzbuzovalo jejich děs. V náhlém pomatení smyslů viděla v tom nejprve celou řadu temných postav, hned se však vzpamatovala. Všechny siluety slily se v jedinou bytost. Navzdory prvotnímu dojmu nebyla ani nijak vysoká, jak se tak skláněla nad hochem, zdála se vlastně sotva vyšší než on. Chtěla na chlapce zavolat, ale slova se jí vzpříčila v hrdle. Bytost však jako by ji zaslechla. Zvedla hlavu a pod kápí objevila se tvář, která snad kdysi patřila ženě, jež však ted musela být již notnou dobu po smrti. Mrtvá ji probodla dvojicí kalných, slabě světélkujících očí, bezzubá ústa se zkřivila v úsměšku. Pustila chlapcovu paži, jíž svírala, a plíživými kroky vydala se k ní. Tvůj syn je nemocný, zaskřípalo to v útrobách neznámé bytosti. Mrtvá tvář byla už nesnesitelně blízko, vzduch byl zahlcen jejím dechem, tou tak známou hnilobnou vůní. Koutkem oka zahlédla chlapce vykukujícího zpoza mrtvé. Rychle jej chňapla a postrčila za sebe. Mrtvá se jen ušklíbla. Můžu ti pomoci, řeklo to a ve skřípavém hlase zněly tóny posměchu. Pomoci? Je to možné...? Jak... jak nám chceš pomoci? vypravila ze sebe nakonec. Nedůvěřovala tomu neznámému stvoření, nenechala by jej s chlapcem ani na okamžik o samotě... ale pokud jim opravdu pomoci může, pokud může zachránit jejího chlapečka, jaké by to bylo štěstí? Ne, zavrtělo to hlavou. Ještě je brzy. Znovu ji naplnilo zoufalství, o to palčivější po oné bláhové chvilce naděje. Ale můžeš mu pomoci...? nehodlala se vzdát. Oči mrtvé sjely z ní na chlapce. Můžu ti jej vrátit, pravilo to po chvilce mlčení. Oči se znovu upřely na ni. Můžu ti jej vrátit. Ale ještě je brzy. 2

Ten den s ní šel pro vodu naposledy. Když za nimi konečně zaklaply domovní dveře, zjistila, že chlapec v jejím náručí během cesty zpět ztratil vědomí. Složila jej na lůžko a zlehka shrnula mu vlasy ze zpoceného čílka. Požár v jeho těle zase vzplanul v celé síle. Bděla u něj celý den a celou noc, měnila horkem nasáklé obklady za nové a při každém zaškubnutí v neklidném spánku ihned vyskakovala k němu, doufajíc, že se probral. Chlapec však spal dál. Bylo to až mnohem později, když ji vytrhlo z dřímotu jeho tiché, táhlé sténání. Oči měl otevřeny dokořán a skelným pohledem bloumal po stropě. A rty se pohybovaly v záplavě neslyšných slov. Copak se děje, zlatíčko? sklonila se nad ním. Co povídáš? Čeká, pravil zajíkavý hlásek. Už čeká, mami. Po zádech jí přeběhl mráz. Kdo čeká? otázala se, děsíc se předem odpovědi. Koutem její paměti zableskl pár kalných očí... Je ještě brzo, vyjekl náhle. Ještě ne! Ne! Sledovala jej v tiché hrůze. Jeho hlas se docela změnil, z tichých tónů přerostl v ostrý jekot, nářek, který vysiloval jeho tělo a drásal její srdce. Ječel, ječel dlouho a ona ječela s ním, křičela jeho jméno, zatímco jej svírala v náručí... a najednou vše utichlo. Propadal se znovu do hlubin nevědomí a jí nezbývalo nic, než bezmocně sledovat, jak se nad ním hladina uzavírá. Zemřel nedlouho poté. Pohřbila jej na zahradě pod starou jabloní. V tomhle stínu sedával za letních dní, v přestávce mezi dětským skotačením. Po těchto větvích šplhal na podzim, otrhávaje sladké plody, jež ted už také dávno sežehla nákaza, zatímco ona na něj v úzkosti volala, aby byl opatrný, u Světla!, jen at dává pozor. Na téhle zahradě stavěl sněhuláky, když v zimě napadl sníh, zmrzlými ručkami, které mu pak ohřívala u krbu. Ale nejkrásněji zde bylo na jaře, když stará jabloň kvetla a oni zde sedávali spolu, předčítala mu hrdinské příběhy, jež ožívaly v jeho snech za přivřenými víčky. Ve vzpomínkách viděla jej všude, každý kout jejich domova jimi byl naplněn a každičká z těch vzpomínek zaplavovala její srdce tupou bolestí a její oči slzami. A přesto se jich odmítala vzdát. Potlačit je by znamenalo zapomenout. A zapomenout by znamenalo přiznat si, že zůstala sama. Ale sama nebyla. Když zvedla hlavu, spatřila za plotem rozšklebenou tvář jednoho z opuštěných v tomhle zavšiveném městě. Zkušeným okem rozpoznala na něm několik známek nemoci, vzhledem k tomu, že muž stále držel na nohou, však usuzovala, že je choroba teprve v rozpuku. Jako svůj prvotní cíl si zřejmě musela vybrat mužovu tvář, která již snad musela být v posledním stadiu zkázy. A pak ji zarazila ještě jedna věc. Jeho oči byly mrtvé a skrze ni probodával ji pár kalných světel. To bylo příliš. Upustila lopatu a zmizela za dveřmi domu, odhodlána zůstat za nimi navěky. Choulila se na lůžku, jenž ještě nedávno patřilo chlapci. Plameny choroby v něm dosud nevyhasly. Cítila, jak zvolna prostupují i její kůží. Byl to vlastně zázrak, že dosud neonemocněla i ona sama, trávili spolu čas neustále, a co jej nemoc upoutala na lůžko, opouštěla jej jen v nejnutnějších případech. Čím to 3

tedy, že zatímco pouhých pár chvilek v chlapcově blízkosti odsoudilo několik zdejších obyvatel k smrti, ona v ní přežívala několik posledních týdnů, aniž by se jí choroba byt jen dotkla? Snad za to mohlo zoufalé odhodlání zachránit jej spojené s vědomím, že kdyby ji ted nemoc složila, jsou ztraceni oba. Ale na tom už nezáleží. Zklamala. Jakkoliv silná byla její vůle, pokud šlo o vlastní boj s nemocí, chlapce jí z pařátů vyrvat nedokázala. Tak at tedy sebere i ji. Bude tady ležet, dokud se to zlo neprožere i do ní, a bude tady ležet i potom, čekat, čekat, čekat na neodvratnou smrt. Vlastně to byla úleva. Nenáviděla se za to, že takhle přemýšlí, ale prvotní žal a zoufalství ted pomalu nahrazovala jakási otupělost a ona si konečně začala uvědomovat, že ji ty poslední týdny stály všechny síly. Ted už je beztak potřebovat nebude. Zavřela oči a v ten okamžik už spala, tím nejhlubším spánkem, od nějž je jen to krůček ke spánku věčnému. Spala několik dní a několik nocí ve světě, kde dny a noci ještě něco znamenají. A když se zdálo, že snad už opravdu nikdy neprocitne, tu najednou se jí začaly smysly vracet. Lůžko ji tlačilo do ztuhlého těla. Slabě se zavrtěla, aby změnila polohu v nějakou pohodlnější a už byla vzhůru. Zvolna otevřela oči a zase je rychle zavřela s bolestným syknutím. Pokoj naplňovalo ostré světlo. Dveře zely dokořán. Nesnesitelný šum naplnil jí hlavu. Chtěla křičet, vzlykat, at už to skončí, at už je konečně po všem, ale z úst jí nevyšla ani hláska. Trvalo dlouho, než si její oči na světlo zvykly. Šum v její hlavě také polevil a místo něj začala v něm rozeznávat sérii tichých šoupavých, t ukavých zvuků. Ve dveřích stála postava a propalovala ji svítivým pohledem. Vlastně ji to vůbec nepřekvapilo. Jen klidným, apatickým pohledem sledovala, jak bytost se svým typickým úsměškem vstupuje, krade se pokojem a už je tady, sklání se nad ní... Přišla jsem ti pomoci, zaskřípělo to v bytosti. Byla to žena od studně. Je mrtvý, chtěla odpovědět, ale místo slov z ní vyšlo jen jakési zachroptění. Bytost se ušklíbla. Můžu ti jej vrátit, zopakovala. Zatrnulo v ní. Najednou vše pochopila. Ano, ach ano, je to možné. Může jej mít znovu zpátky a ted už jí jen žádná choroba nesebere. Může být znovu s ním. Mohou spolu dále žít v tomhle kousku svého světa, navěky spolu... Ale za jakou cenu? Jak dlouho je tomu, co chlapec zemřel? Jak se na něm... och u Světla... už podepsala příroda? Ne. Nad tím přemýšlet nebude. Nedokázala jej zachránit před smrtí, nemá právo odpírat mu život, když má ted naději... Ano, pravila nakonec. Chci jej zpátky. Prosím... vrat mi jej. Bytost ji probodla párem svítivých očí a její rty se zkroutily v úšklebku. Pomohla mrtvé vykopat chlapcovo tělo. Musela se odvrátit, když jej bytost vyzvedla z hrobu a složila jej do pytle, který za tím účelem našly v domě. V chlapci to přitom slabě zapraskalo. Zvedl se jí žaludek. Snad potisící od chvíle, kdy s tím souhlasila, zapochybovala, zda to byla správná volba. Ještě to všechno může zastavit a vrátit se na lůžko a snad už konečně doopravdy umřít... Věděla však, že to neudělá. Nechá mrtvou, at si jej odnese, vrátí se domů... a bude čekat. 4

Posadila se naproti dveřím a čekala. Skulinou pode dveřmi viděla, jak světlo venku pomalu pohasíná, jak se den chýlí ke konci, spát však nešla. Cítila se zase plná odhodlání, plná naděje, dlouhý spánek zahnal veškerou únavu. Čekala dál, i když venku se svět už zahalil do tmy. Čekala celou noc. Skulinou pode dveřmi prosvitly první sluneční paprsky, když se ozvalo klapnutí zahradních vrátek. Bylo to tady. Duši ji naplnila směsice hysterického nadšení, sžíravé nejistoty... a tiché hrůzy nad tím, co vlastně se jí vrací. Už se blíží, kamínky na cestě mu chřestí pod chodidly. Už stoupá po schodech, dřevěná prkna pod jeho krůčky tiše sténají. Už je u dveří. Skulinu prot al jeho stín. Srdce jí bušilo v hrudi, divže ji neprorazilo. Dveře se otevřely a za nimi stál on. Kůži měl bílou jako padlý sníh, černé vlásky zcuchané, oči zářily párem těch protivných světe a na celém jeho těle ulpěl nános hlíny a prachu ale byl to on, její chlapec, byl to opravdu on! V příštím okamžiku už byla u něj, objímala jej a slzami smývala mu prach z tváří. Jsem tady, mami, pravil chlapec dutě. Ano, ano... zmohla se jen vypravit mezi slzami štěstí. Jsi zpátky, miláčku. Jsi zpátky. A vše bylo zase jako dříve. Dny trávili na zahradě, snažíce se zachránit těch několik rostlinek, jež mor nespálil. Dříve jí vždycky pomáhal, ptal se jí na květiny a chtěl, aby mu o nich povídala, dnes však pracovala jen ona, zatímco chlapec ji tiše pozoroval těma svýma zářícíma očima, na něž si doposud nezvykla. Do ničeho jej však nenutila. Štěstí z jeho blízkosti ji naplňovalo natolik, že si nevšímala lhostejnosti, s jakou její počínání sledoval. Kdo ví, jak namáhavý pro něj návrat do života je. Za chvíli se určitě vzpamatuje. Bude zase to veselé, čiperné dítě, jakým byl, než jej nemoc skolila. Zpočátku ji více mrzelo, jak chladný je k jejím projevům lásky. Když jej chtěla políbit, jen se od ní odvracel, z objetí utíkal, nebo jen nehybně stál, zatímco jej k sobě tiskla. Jednoho rána však sám skočil do postele, na níž spala, dožadoval se její pozornosti, divoce se jí vrhal pod peřinu a sápal se po ní a tehdy zjistila, jak těžké je pro ni snést jeho dotek. Kolem chlapce se vznášel neustálý odér hniloby. V prvním návalu radosti si jej nevšimla či se rozhodla, že si toho všímat nebude, postupem času si jej však uvědomovala čím dál více. Dosud se něm ještě držela vrstva špíny, s níž se k ní vrátil, ale pokusy jej umýt skončily vždy bez úspěchu. Schovával se, utíkal, a když jej konečně jednou strčila pod vodu, propukl v divoký křik. Žínkou drhla bláto z jeho zad, zatímco on se jí snažil vysmeknout, přitlačila tedy o něco silněji... a spolu se špínou zůstal jí v rukou pruh jeho kůže. V dalším okamžiku křičela také. Od té doby se už žádné umývání nekonalo a chlapec byl spokojen. Rozhodla se tedy omezit doteky. Myslela si, že jej potěší i tím, ale opak byl pravdou. Čím méně se s ním mazlila, o to více se jí domáhal on sám. Čím více se od něj odtahovala, tím zdivočeleji na ni dorážel. A i když se to rozhodla považovat za znamení, že jeho láska k ní se zase vrací, přeci jen se tak docela radovat nedokázala. Jednou to už nevydržela. Když se na ni opět vrhl a lepkavá, hnilobou páchnoucí ústa přitiskl na její, zděšeně jej od sebe odhodila, vyskočila z postele a vyběhla před dům. 5

Nevěděla, kam jde. Nepřemýšlela. Jen se vrhala z jedné úzké uličky do druhé, poháněna děsem z toho, že ji pronásleduje a ona zase co nevidět ucítí jeho pach, jeho dotek na své kůži... A najednou byla studny. Nakláněla se přes okraj s očima upřenýma do temných vod pod sebou. Jak snadné by bylo všechno to skončit? napadlo ji. Stačilo by přelézt kamennou zídku a vrhnout se dolů, vydržet pár chvil, než jí voda naplní plíce a stáhne ji ke dnu... a bylo by po všem. Z myšlenek ji vytrhl pár zářících očí, jež ji pozoroval ze stínu jedné z uliček. Oči nepatřily chlapci. Nepatřily ani mrtvé, která jí jej vrátila. Možná to byl onen muž, který ji tehdy sledoval, když syna pohřbívala, možná někdo jiný, na tom nezáleží. Vzpomněla si, za jak odporné dříve považovala je. Jak se štítila jejich doteků a to ještě nebyla většina z nich po smrti jako ted. U Světla, skutečně bere už i jej jako jednoho z nich? Svého chlapce, svého jediného syna za jednu z těch zrůd? Oni ji nenávidí, ale on ji přeci miluje, jen jí dává najevo svou lásku, po níž dříve tak prahla. Může snad za to, že je jí ted tak... odporný? Ne. Ne, ne, ne. Může za to jen ona, jedině ona sama, ona přeci chtěla, at jí jen mrtvá vrátí. A on je ted doma sám. Čeká, až se vrátí, a netuší, proč jej najednou nemůže snést. Srdce se jí sevřelo lítostí. Odvrátila se od postavy ve tmě a vydala se k domovu. Otevřela branku, vešla do zahrady a srdce se jí zastavilo. Zahrádka byla zničena. Kdosi rozryl pěstěný trávník, nechávaje za sebou pole mohutných drnů, jež se válely jeden přes druhý. Záhony, které vlivem její péče začaly znovu rozkvétat, ted zdobila jen smutná, seschlá torza bezhlavých květinek vyrvaných i s kořeny, zatímco otrhané květy ležely poházeny po celé zahradě. A opodál, stíníc osiřelý hrob, v plamenech zmírala stará jabloň. Od té doby z domu už téměř nevycházela. Několikrát ještě se pokusila oživit několik keříků pod okny, brzy však přišla na to, jak marné je její počínání. Kdykoliv se k nim druhého dne vrátila, byly v ještě horším stavu než předtím. Věděla proč, nikdy to však chlapci nevyčetla. Mimoto poslední dny neměla na zahrádku ani pomyšlení. Chlapec vyžadoval čím dál více pozornosti, jež ji vyčerpávala stejně, jako kdysi péče v době jeho nemoci. A snad ještě více. Zvolna nabývala dojmu, že to není jen on, co jí vysává síly. Jednoho dne vyrazila pro vodu. Byla sama, chlapce nechala doma pod příslibem, že se brzy vrátí. Spěchala proto. Už věděla, jak netrpělivý umí být, a věděla také, co je v netrpělivosti schopen napáchat. Jako vždy nabrala vodu, ignorujíc přitom blížící se pohledy a rychlým krokem se vydala zase zpět. Už při prvních krocích se jí však zatmělo před očima. Upustila vědro. A když jí chladná voda zmáčela chodidla, uvědomila si, jak sama hoří. Postavy se zastavily na pár kroků od ní. Obklopovaly ji ze všech stran, upíraly na ni mrtvá světla svých očí a vzduch byl naplněn pachem jejich zkázy. A mezi nimi stála ona. Mrtvá žena, jež měla všechno tohle na svědomí. Ta, která vzala jejího chlapce a místo něj jí podstrčila to příšerné stvoření. Chtěla zakřičet, 6

ale ústa měla vyprahlá. Vzduch, který dýchala, se v jejích útrobách měnil v horkou páru. Celý svět se točil kolem ní, postavy splynuly v jedinou masu, a když se mezi ně vrhala, snažíc se prodrat skrz, vždy se ocitla ve studeném, lepkavém objetí některé z nich. Mrtvá se jen ušklíbla a ten úšklebek bylo poslední, co viděla, než se v bezvědomí zhroutila k zemi. Už to tedy přišlo i na ni. Choroba, která zničila chlapce, konečně pronikla i do jejího těla a započala zde dílo zkázy. Jak se dostala domů, netušila, když však znovu otevřela oči, ležela na lůžku a on se choulil vedle ní. Pokusila se jej odstrčit jako vlezlé štěně, ale její paže byly příliš slabé a on příliš odhodlaný. Její gesto si vyložil po svém. Přitiskl se blíže, jeho zcuchané vlasy ji zaškrábaly pod bradou. Celou ji naplnil známý pach, zůstala však už ležet klidně. Věděla, že vzdor by jej jen vyprovokoval k větší prudkosti. Už to nebude muset dlouho snášet. Nemoc ji skolí brzy, cítí to. Ač už dávno přestala přemáhat svůj odpor k němu, tentokrát se přeci jen ovládla a ovinula mu ruce kolem ramen. Zvedl bledou tvář a probodl ji kalnými světélky svých očí. Maminko, zaskřípěl jeho tenký hlásek. Copak je, broučku? zadrkotaly jí zuby. Zase na sebe dostala vztek. Mrtev nebo ne, je to přeci jen dítě, její dítě. Budeme zase spolu, vid? Zaplavila ji vlna lítosti. Musel vycítit, že tady s ním už dlouho nebude. A určitě ví, co to znamená. Až zemře, zůstane tady sám. Jak se k tomu může stavět takhle? Jak jen může svou smrt považovat div ne za vysvobození? V duchu se za to nenáviděla. Až umřeš, víš? doplnil chlapec otázku. Chlácholivá slova jí uvázla v hrdle. Jak to myslíš, zlatíčko? zeptala se místo toho, snažíc se ovládnout svůj rozechvělý hlas. Vždyt víš, řekl jen a na jeden z bílých, lepkavých prstíků si natočil pramínek jejích vlasů. Až umřeš, přijde zase ta paní. Zatáhl. A zase tě vrátí. Jako mě. Nezmohla se na nic. Ruce, jimiž jej objímala, sklouzly jí podél těla, hlava klesla na polštář. Chlapec pustil její vlasy a položil jí hlavu mezi ňadra. Jeho rty se roztáhly ve spokojeném úšklebku. 7