Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV EKOLOGIE LESA Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí práce: Autor práce: doc. Ing. Josef Suchomel, Ph.D. Ing. Filip Šálek. BRNO 0

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. /998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne.......

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu práce doc. Ing. Josefu Suchomelovi, Ph.D. za všestrannou pomoc při zpracování této práce. Dále bych rád poděkoval panu Otakaru Pražákovi a RNDr. Mojmíru Vlašínovi za zapůjčené materiály, RNDr. Miroslavu Šebelovi, CSc. taktéž za zapůjčené materiály a velmi cenné konzultace, Ing. Miloši Klouparovi, za ochotu mi přímo v terénu představit fungování revitalizačního opatření v Kančí oboře, které tak přispělo k mému lepšímu pochopení hydrologického režimu tohoto unikátního území, dík mu také patří za zapůjčené materiály a Ivanu Zwachovi, že mi věnoval několik hodin svého času a za zapůjčené materiály. V neposlední řadě bych chtěl moc poděkovat své mamince za jazykovou úpravu textu.

Jméno posluchače: Filip Šálek Název diplomové práce: Studium společenstva obojživelníků (Amphibia) lužních lesů BR Dolní Morava Name of thesis: Studies of guild amphibians (Amphibia) in riparia woodland of BR Lower Morava Abstrakt Cílem diplomové práce bylo provést monitoring obojživelníků v lužních lesích BR Dolní Morava za použití odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi a na základě dalších invazivních a neinvazivních metod. Následně provést základní zhodnocení společenstva obojživelníků v lužních lesích ve vztahu k hospodaření na lesních a lučních pozemcích a ve vztahu k vodohospodářským úpravám. Celkem byl potvrzen výskyt druhů obojživelníků z celkových 3 zde uváděných. Jedná se o skokana štíhlého, skokana ostronosého, skokana zeleného, skokana krátkonohého, skokana skřehotavého, kuňku obecnou, rosničku zelenou, ropuchu obecnou, ropuchu zelenou, blatnici skvrnitou, čolka obecného a dunajského. Výskyt skokana hnědého zde potvrzen nebyl. Klíčová slova: lužní les, Biosférická rezervace Dolní Morava, Kančí obora, obora Soutok, obojživelníci, periodické tůně, skokan ostronosý, kuňka obecná, čolek dunajský Abstract The aim of this thesis was carried monitoring amphibians in floodplain forests of the BR Lower Morava using the trap barrier in combination with falling traps and other invasive and noninvasive methods. Then perform a basic assessment of amphibian communities in floodplain forests in relation to the management of forest and meadow land and in relation to the technical water management measures. Total was confirmed presence of kinds of amphibians of total 3 reported here. It is Agile frog, Moor Frog, Edible Frog, Pool Frog, Marsh Frog, FireBellied Toad, Tree Frog, Common Toad, Green Toad, Common Spadefoot, Smooth Newt and Danube Crested Newt. The occurence of Common Frog was not confirmed here. Keywords: floodplain forests, Biosphere Reserve Lower Morava, Kančí obora Forest Complex, Soutok Game Preserve, Amphibians, periodic pools, Moor Frog, FireBellied Toad, Danube Crested Newt

. Úvod... 8. Cíl práce... 9 3. Literární rešerše... 0 3.. Výzkumy obojživelníků na jižní Moravě... 0 3.. Obojživelníci lužních lesů BR Dolní Morava... 3... Druhové složení obojživelníků... 3... Základní charakteristika jednotlivých druhů... 3 Bombina bombina (Linnaeus, 76) kuňka obecná... 3 Bufo bufo (Linnaeus, 758) ropucha obecná... 6 Pseudepidalea viridis (Laurenti, 768) ropucha zelená... 8 Hyla arborea (Linnaeus, 758) rosnička zelená... 0 Pelobates fuscus (Laureáti, 768) blatnice skvrnitá... 3 Rana arvalis (Nilsson, 84) skokan ostronosý... 6 Rana dalmatina (Bonaparte, 840) skokan štíhlý... 8 Rana temporaria (Linnaeus, 758) skokan hnědý... 3 Pelophylax esculentus (Linnaeus, 758) skokan zelený... 33 Pelophylax lessonae (Camerano, 88) skokan krátkonohý... 36 Pelophylax ridibundus (Pallas, 77) skokan skřehotavý... 38 Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 758) čolek obecný... 4 Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 903) čolek dunajský... 43 4. Charakteristika zkoumaného území... 46 4.. Přírodní poměry... 46 4... Geomorfologie... 46 4... Geologie... 46 4..3. Pedologie... 47 4..4. Klima... 47 4..5. Hydrologie a hydrogeologie... 47 4.. Ochrana přírody... 48 4... Natura 000... 48 4... Ramsarská úmluva... 50 4..3. Biosférická rezervace Dolní Morava (BRDM)... 5 5. Metodika... 53 5.. Výběr lokalit a jejich popis... 53 5... Základní charakteristika zkoumaných lokalit... 53 5.. Provádění průzkumů s cílem zjištění druhového a početního zastoupení... 63 5... Invazivní metody... 65 5... Neinvazivní metody... 68 5..3. Metody průzkumu jednotlivých druhů obojživelníků... 69 5.3. Metodika zpracování získaných dat... 7 5.4. Klíče k determinaci... 73 5.4. Legislativní povinnosti před samotným průzkumem... 74 6. Výsledky a diskuse... 76

6.. Kančí obora... 76 6... Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry na tůni KO 06... 76 6... Výsledky průzkumu za použití ostatních metod... 80 6.. Obora Soutok... 87 6... Výsledky průzkumu s použitím odchytové bariéry v NPR Ranšpurk... 87 6... Výsledky průzkumu za použití ostatních metod... 89 6.3. Obojživelníci ve vztahu změn v krajině... 9 6.3.. Obojživelníci ve vztahu k lesnímu hospodaření... 9 6.3.. Obojživelníci ve vztahu k vodohospodářským úpravám... 94 6.3.3. Obojživelníci ve vztahu k obhospodařování lučních porostů... 96 6.4. Návrhy ke zlepšení... 97 7. Závěr... 00 8. Summary... 0 9. Použitá literatura a zdroje... 04 0. Seznam zkratek... 0. Přílohy...

. Úvod Lužní lesy na jižní Moravě patří k druhově nejpestřejším ekosystémům v České republice a stále jsou právem řazeny mezi jedny z nejcennějších klenotů naší krajiny i přesto, že zde byly provedeny vodohospodářské úpravy, které jejich vývoj výrazně poznamenaly. Obojživelníci jsou významnou bioindikační složkou fauny lužních lesů, kteří jsou svým způsobem života vázáni na rozličné stojaté vodní plochy, především v období rozmnožování, a terestrické (lesní i luční) biotopy po zbytek roku. Každý z jednotlivých druhů obojživelníků, vyskytujících se v lužních lesích na jižní Moravě, má své specifické nároky na prostředí. Proto jakýkoliv zásah do krajiny, se může negativně projevit v početnosti konkrétního druhu. Abychom byli schopni negativní trendy ve vývoji druhového a početního zastoupení obojživelníků podchytit, je potřeba mít znalosti o jejich základních ekologických charakteristikách (místa rozmnožování jednotlivých druhů, početnosti, potencionálním ohrožení). Vzhledem k tomu, že informace o zastoupení obojživelníků v lužním komplexu Kančí obory a obory Soutok jsou jen kusé, rozhodl jsem se ve své diplomové práci zaměřit na rozšíření znalostí o výskytu obojživelníků v této oblasti. Doufám, že má práce přispěje k lepšímu poznání místní batrachofauny a bude sloužit pro zhodnocení populačních změn obojživelníků v rámci dalších let, které mohou být způsobeny přirozenými procesy nebo činností antropogenního původu. 8

. Cíl práce V rámci mé diplomové práce byly stanoveny následující cíle: nalezení a evidence lokalit (rozmnožišť) s výskytem obojživelníků na v Kančí oboře a oboře Soutok, které jsou součástí Biosférické rezervace Dolní Morava na vybraných lokalitách zájmového území určit druhové a početní zastoupení jednotlivých druhů obojživelníků za použití metody odchytové bariéry v kombinaci s padacími pastmi a dalších jak invazivních tak neinvazivních metod průzkumu na základě získaných dat zjistit základní ekologické charakteristiky a nároky jednotlivých druhů obojživelníků na rozmnožiště provést celkové zhodnocení stavu populací obojživelníků vzhledem k hospodaření na lesních a lučních pozemcích a k provedeným vodohospodářským úpravám v 70. letech minulého století doporučit management pro fungování ekosystému lužního lesa ve vztahu k místní batrachofauně S plněním vytyčených cílů bych chtěl přispět k poznání o rozšíření a ekologických nárocích obojživelníků v lužních lesích jižní Moravy a doplnit tak znalosti o fauně této oblasti. Získané údaje pak mohou sloužit pověřeným orgánům v rozhodování o záměrech, které mohou mít potencionálně negativní dopad na ekosystém lužního lesa. Získané vědomosti a údaje bych rád dále využil pro vydání publikace, která pomůže lépe pochopit výjimečnost a krásy lužních lesů. 9

3. Literární rešerše 3.. Výzkumy obojživelníků na jižní Moravě První zmínku o obojživelnících na území dnešní České republiky nacházíme v práci Miscellanea regni Bohemiae z roku 669 napsanou Bohuslavem Balbínem (in RATAJSKÝ 969). Také další práce, stejně jako práce Balbína, se oblasti jižní Moravy vyhýbají Lindaker (790), Amerling (85), Bayer (874), Frič (87) (in RATAJSKÝ 969). První informace, pojednávající o jihomoravských obojživelnících i plazech, nacházíme teprve až v díle Heinricha Mährens und k.k. Schlesiens Fische, Reptilien und Vogel z roku 856 (in MIKÁTOVÁ et al. 989). Titíž autoři uvádějí ve své práci také díla Wernera Obojživelníci a plazi RakouskoUherského císařství z roku 897 a práci Pražáka Überschicht der Reptilien und Batrachien Böhmens vydanou o rok později. V meziválečném období vychází kratší studie o rozšíření obojživelníků a plazů, kterou vydává v roce 99 Adolph, všímající si také batrachologických poměrů na Moravě a ve Slezsku. Dále jsou to kratší práce Šebesty (95), Štěpánka (934), Šrámka a Hrušky (935) a Záleského (935, 939) (in MIKÁTOVÁ et al. 989, in RATAJSKÝ 969). Před začátkem II. světové války vychází ještě práce Štěpánka (939) Obojživelníci Čech, Moravy a Slovenska. díl. K dalšímu pokračování práce a vydání. dílu však zabránila válka. Teprve až po skončení II. světové války vydává Štěpánek práci Obojživelníci a plazi historických zemí Čech a Moravy v roce 949, kde Moravě byla věnována jen malá pozornost (in MIKÁTOVÁ et al. 989). Mnohem důležitější je, že k této práci se řadí též Klíč našich obratlovců ze stejného roku, v němž je poprvé podáno soubornější zpracování obratlovců u nás (in. RATAJSKÝ 969). Z této práce pak vychází většina na něj navazujících pracovníků. Jsou to především Lang (957) v práci o obojživelnících Vyškovska, RATAJSKÝ (969), který ve své diplomové práci řeší potravní ekologii a rozšíření obojživelníků na jižní Moravě (lokality poblíž Vranovic a Lednice), KUX (975) věnující se problematice vodních skokanů, včetně uvedení lokalit jejich výskytu na jižní Moravě, Pellantová a Kokeš (977) zpracovávají okolí Dukovan, Pellantová et al. 98 pak území Brna (in KÁŇA 996), parazitologickým pracem se věnuje Vojtková (98) a Botková (987), která se zároveň věnuje i potravní ekologii, závěrečnou práci 0

o výskytu obojživelníků v okrese Uherské Hradiště zpracovává ZELNITIUS (985), oblasti Novomlýnských nádrží se věnuje ŠEBELA (993). Osmdesátá léta pak uzavírá práce MIKÁTOVÉ et al. (989), která souhrnně pojednává o rozšíření obojživelníků a plazů v Jihomoravském kraji. Za období dalších deseti let můžeme zmínit práci PRAŽÁKA (99), jehož cílem bylo posoudit stav některých druhů obojživelníků po provedených vodohospodářský úpravách v Dyjsko Moravské nivě, MOŠTĚKA (993), který se ve své práci věnoval rozšíření a druhovému složení obojživelníků v okrese Kroměříž, ELIAŠE (994) se zaměřením na druhové spektrum obojživelníků v okrese Žďár nad Sázavou, KÁNI (996) se středem zájmu v oblasti Křižanovska a Velkomeziříčska a ve stejném roce publikovaná práce HIRŠOVÉ (996), zabývající se problematikou potravy vodních skokanů v oblasti dnešních Novomlýnských nádrží. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na významné dílo Atlas rozšíření obojživelníků v České republice jehož editorem je MORAVEC (994). Ve. století vzrůstá výrazně zájem vysokoškolských studentů o zpracování témat se zaměřením na výzkumy obojživelníků. Můžeme např. zmínit závěrečnou práci CHALUPKOVÉ (006) o obojživelnících Moravského krasu, HUDCOVÉ (007) o obojživelnících v okolí Kyjova a KOLÍNKA (008) o diverzitě obojživelníků a jejich antropogenního ovlivnění v CHKO Bílé Karpaty. Výčet prací s údaji o obojživelnících na jižní Moravě se může zdát někomu obsáhlý, ale není určitě zdaleka úplný. Další údaje o druhovém zastoupení obojživelníků, nejen na jižní Moravě, nalezneme v inventarizačních průzkumech zvláště chráněných území (CHKO, NPR a další) a Evropsky významných lokalitách (EVL), v biologických průzkumech a hodnoceních a v neposlední řadě je potřeba zmínit obsáhlou nálezovou databázi ochrany přírody, která je spravována AOPK ČR.

3.. Obojživelníci lužních lesů BR Dolní Morava 3... Druhové složení obojživelníků V lužních lesích Dyjskomoravské nivy se můžeme setkat se 3 druhy obojživelníků z celkově vyskytujících se v České republice (AOPK ČR 000, AOPK ČR 0, MORAVEC 994, PRAŽÁK 99, ŘEHÁK, GAISLER, CHYTIL 00, SUKOP 003, ŠEBELA 004). Systematické zařazení: Třída: Amphibia obojživelníci Řád: Anura žáby Čeleď: Bombinatoridae Bombina bombina (Linnaeus, 76) kuňka obecná Čeleď: Bufonidae Bufo bufo (Linnaeus, 758) ropucha obecná Pseudepidalea viridis (Laurenti, 768) ropucha zelená Čeleď: Hylidae Hyla arborea (Linnaeus, 758) rosnička zelená Čeleď: Pelobatidae Pelobates fuscus (Laureáti, 768) blatnice skvrnitá Čeleď: Ranidae skokanovití Rana dalmatina (Bonaparte, 840) skokan štíhlý Rana arvalis (Nilsson, 84) skokan ostronosý Rana temporaria (Linnaeus, 758) skokan hnědý Pelophylax lessonae (Camerano, 88) skokan krátkonohý Pelophylax esculentus (Linnaeus, 758) skokan zelený Pelophylax ridibundus (Pallas, 77) skokan skřehotavý Řád: Salamandroidea mloci Čeleď: Salamandridae mlokovití

Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 758) čolek obecný Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 903) čolek dunajský 3... Základní charakteristika jednotlivých druhů Základní charakteristika obojživelníků vyskytujících se v lužních lesích jižní Moravy vychází z prací BARUŠE (99), MAŠTERY (0), MIKÁTOVÉ a VLAŠÍNA (00), MORAVCE (004) a ZWACHA (009). Stupeň ohrožení je uveden podle vyhlášky č. 395/99 Sb. ve znění vyhl. 75/006 Sb. Bombina bombina (Linnaeus, 76) kuňka obecná Starší pojmenování: kuňka ohnivá Název anglicky: FireBellied Toad Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: ohrožený endangered (EN) Obr. Sameček kuňky obecné; foto autor Popis Drobná žába dorůstající velikosti 4,5,4 cm. Hlava je malá, při pohledu shora v předu zaokrouhlená, avšak poněkud špičatější ve srovnání s kuňkou žlutobřichou, 3

která se ale v oblasti lužních lesů na jižní Moravě nevyskytuje. Oči jsou malé, vystouplé, se srdčitou zornicí orámovanou zlatou linkou. Tělo je zploštělé s relativně krátkými končetinami, zadní končetiny jsou opatřeny plovací blánou. Na hřbetě těla jsou kožní bradavky s černě zbarveným vrcholem tupě zakončeným na rozdíl od kuňky žlutobřiché, která je má s ostrými výrustky. Hřbetní strana je zbarvena většinou šedohnědě až hnědě, vzácně olivově zeleně, s četnými tmavými nebo zelenými skvrnami. Břicho je poměrně pestré s oranžově až červeně zbarvenou kresbou (díky tomu zbarvení se kuňce v minulosti přezdívalo ohnivá) a s četnými bílými tečkami na černém, šedočerném nebo modročerném podkladě. Barevné skvrny jsou nejvýše na 50 % plochy břicha a přitom prsní skvrny nejsou spolu spojeny a nejsou ani propojeny se skvrnami předních končetin. Barevná kresba na břiše společně s tvarem výrustků na hřbetě je základním rozlišovacím znakem mezi našimi dvěmi kuňkami. Pohlavní rozdíly jsou poměrně nevýrazné a k tomu ještě jen v období rozmnožování: u samců je vyvinut párový podhrdelní rezonanční měchýřek (zevně patrný jen při nafouknutí) a zrohovatělé plošky na předních končetinách a na předloktí, které slouží k lepšímu uchycení samičky při páření. Hlas kuňky obecné, který můžeme slyšet na jaře a v létě, zní jako u nebo unk vydávaný v pravidelných intervalech. Ekologie Obývá nejrůznější vodní stanoviště jako rybníky i velmi malé plochy, louže, mokřiny, zaplavené louky, pole a jiný podmáčený terén. Preferuje především otevřenou krajinu, často se vyskytuje v kulturní stepi, vyhýbá se souvislým lesním komplexům. V současnosti patří mezi řídce se vyskytující druhy s preferencí lokalit na okrajích lužních lesů, kde se v posledních letech každoročně hojně vyskytuje a rozmnožuje (na lokalitách částečně zarostlých vegetací, na které může umístit vajíčka) v podmáčených polních depresích (např. v okolí Lanžhota). V lužních lesích preferuje nezalesněné enklávy s lučními porosty, jak je tomu místy na Košárských loukách a loukách za zámečkem Pohansko a u zámečku Lány, na lednickém Pastvisku nebo v nivě mezi Rakvicemi a Podivínem, ale můžeme se s ní setkat i v lesních porostech a to především ve větších periodických či trvale zvodnělých tůňkách, které svou velikostí zaručují dostatečný přísun slunečního světla. Po přezimování na souši pod kameny, kořeny stromů, v dírách nebo jiných úkrytech se kuňky obecné přesunují na svá místa rozmnožišť. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí ve věku tří let a více, celkově se dožívá věku cca 5 let. Doba 4

páření začíná asi 3 týdny po procitnutí ze zimního spánku a to v období od konce března do konce května, někdy i později a to v místech s mělkou hloubkou vody zarostlou vegetací, na které umísťuje svá vajíčka. Při páření přidržuje samec samičku v oblasti pánevní těsně před zadníma nohama. Samičky se rozmnožují vícekrát a klidně i na více lokalitách během roku. Touto strategií je zajištěna větší pravděpodobnost, že v některé periodické tůňce než úplně vyschne, stihnou pulci úspěšně dokončit proměnu. Její aktivita je zpočátku během celého dne a později se vzrůstající teplotou se protahuje až do večerních a nočních hodin. Za potravu ji slouží drobní živočichové spadlý na hladinu nebo bezobratlí vyskytující se pod vodní hladinou. Jedná se o pakomáry, komáří larvy a kukly, larvy vážek, vodní korýše aj., které na rozdíl od ropuch či skokanů, kteří svou kořist lapají vymrštitelným jazykem, uchvacuje přímo čelistmi. Zajímavostí u kuňky obecné je obranná reakce tzv. kuňčí reflex, který se projevuje tím, že se kuňka výrazně prohne do kolébky, vystrčí vnitřní strany chodil a ztuhne. Dává tak na obdiv svou ohnivě zbarvenou spodní část těla a snaží se tak odradit útočníka od případného pozření. Takové varování je na místě, protože žlázky na kůži, vylučují sekret s obsahem jedu, který může být pro některé drobné živočichy smrtící. Pro člověka nepředstavuje výrazné nebezpečí, ale nedoporučuji si protírat oči rukou, ve které jste kuňku drželi nemusí to být zrovna příjemné. Rozšíření Areál rozšíření kuňky obecné ve světě zaujímá východní a střední Evropu od východní poloviny Německa na západě přes Rakousko k Panonii, dále Slavonii, Srbsko, Ukrajinu až po jižní část Uralu na východě. Na severu vystupuje přes Dánsko do jižní Skandinávie, Pobaltí a evropské části Ruska. Na jihu zasahuje až do Řecka. Kuňka obecná byla prokázána v 59 % kvadrátech síťové mapy ČR. Území ČR se nachází v západní části areálu rozšíření. Zde obývá nižší a střední polohy Českomoravské vrchoviny a Čech a nížiny a roviny na jižní a severní Moravě. Nejčastěji se vyskytuje v nadmořské výšce 50 (oblast lužních lesů nad soutokem řek Moravy a Dyje) 550 m n.m., nejvyšší lokalita výskytu byla zjištěna v nadmořské výšce 73 m. Celá Česká republika je rozdělena do čtverců (kvadrátů), jejichž velikost je 6 minut západní šířky a 0 minut západní délky, tj. přibližně, x km (o ploše cca 30 km). Počet těchto kvadrátů ležících nebo částečně zasahujících na území ČR je 678. Každý z nich je určen čtyřčíslím, první dvojčíslí označuje řadu (od severu k jihu) a druhé sloupec (od západu k východu). Číslo kvadrátu je dnes povinnou součástí zápisů faunistických a floristických dat. 5

Bufo bufo (Linnaeus, 758) ropucha obecná Název anglicky: Common Toad Stupeň ohrožení: ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) Obr. Samec a samička ropuchy obecné; foto autor Popis Velká, zavalitá a neobratná žába. Samice mohou dorůst délky až cm a výjimečně i více, samci jsou většinou podstatně menšího vzrůstu (do 9 cm, ale také můžeme nalézt i jedince většího vzrůstu). Hlava je zploštělá a okrouhlá, oči má postaveny daleko od sebe a jsou jen málo vystouplé. Zornice je vodorovná eliptického tvaru s duhovkou oka zbarvenou zlatavě až měděně. Zbarvení svrchní strany těla je v různých odstínech hnědé někdy i s nádechem červené, které na břišní straně přechází ve světlé hnědé až šedavé barvy. Celé tělo je pak ještě pokryto různě mramorovanými světlými a tmavými skvrnami. Na hřbetní straně si pak můžeme ještě všimnout různě rozmístěných více či méně vystouplých větších a menších bradaviček, výrazné jsou však jen dvě velké příušní jedové žlázy (tzv. parotidy.). Samci v době rozmnožování mají tmavé zrohovatělé mozoly na prvních třech prstech přední končetiny, které slouží k lepšímu držení samičky. Kromě toho jsou samci výrazně menší než samičky a v neposlední řadě je můžeme rozlišit na základě 6

hlasového projevu, kdy slabý hlas, chybí totiž rezonanční měchýřek, vydávají jen samci, který zni jako krókrókró. Ekologie Vyskytuje se od nížin po horské hřebeny (např. Krkonoše). Ve vyšších polohách je výskyt limitován spíše nedostatkem vodních nádrží vhodných k rozmnožování než vlivem klimatických faktorů. Ropucha obecná je ekologicky přizpůsobivý druh a obývá biotopy značně rozmanité např. všechny typy lesů, louky, zahrady, ale i pole a intravilány obcí. V lužních lesích vyhledává především větší vodní plochy s litorálními porosty, kde se hromadně rozmnožuje. Jedná se například o rybník Lipín v Kančí oboře nebo Dědovu štěrkovnu při pravém břehu řeky Moravy cca km od soutoku s Dyjí. Ropuchy obecné se ze zimního spánku, v podzemních úkrytech, které si může i sama vyhrabávat, v norách krtků, hlodavců, pod kameny nebo kmeny stromů a také v lidských obydlích, vydávají hromadně na svá místa rozmnožišť už v polovině března. Přesuny do tůněk, ve kterých se před třemi (samci) a čtyřmi (samice) lety narodili, můžou být dlouhé i několik kilometrů a většinou probíhají v nočních hodinách nebo za deštivého dne. Zajímavostí je, že i přes velkou vzdálenost dokážou vždy s přesností najít tu správnou tůňku. Nejdříve na lokalitu přichází samečci, kteří pokud už po cestě na samičku nenarazili a nenechali se odnést na jejím hřbetě na lokalitu, nedočkavě čekají na každou samičku, která dorazí. Samečků je v poměru k samičkám celkově více a to až 38 krát, tak si dokážete představit, co musí nastat při zjištění, že je mezi samečky jejich dlouho očekávaná samička. Samci o ni bojují a každý se jí snaží uchytit těsně za předníma nohama, aby měl nejlepší pozici pro oplození vajíček vypouštěných samičkou, která je klade v dlouhých provazcích až několik metrů dlouhých, které omotává okolo vegetace nebo i větví při břehu. Vajíčka jsou černá v počtu několika tisíců seřazena do dvojic. Často se stává, že nápor samečků je tak velký, že samičku doslova oblepí ze všech stran a drží se jí tak dlouho až se samička utopí. Další samečci, kteří stále nenalezli svou samičku, se vrhají na vše, co se jen na vodní hladině naskytne. Může to být obyčejný kus dřeva, mrtvá ryba či ruka pozorovatele. Po dvou týdnech, během kterých probíhalo páření, se ropuchy opět vracejí ke svému pozemnímu způsobu života. Po dvou týdnech od nakladení vajíček se na lokalitě objevují první černí pulci. Během pár dní se jich už na lokalitě může vyskytovat obrovské množství a vytvářejí tak nezaměnitelné shluky s jinými druhy. Za potravu jim většinou slouží mravenci, slimáci, 7

červy a různí brouci, které loví vymrštitelným jazykem. Jen větší hmyz uchvacuje přímo čelistmi a při jejich pohlcení si pomáhá i předními končetinami. Rozšíření Ropucha obecná obývá téměř celou Evropu, na západě žije v Anglii (chybí v Irsku), na severu ve Skandinávii dosahuje asi po 66 40 s. š., na jihu žije v Maroku a Alžírsku, chybí na Baleárech, Sardinii a Korsice. Mírným pásmem Asie zasahuje na východ až do Japonska. Dokonce se vyskytuje v severozápadní Africe (Maroko, Alžír, Tunisko). Její výskyt je celoplošný a výskyt byl prokázán v 97 % kvadrátů síťové mapy ČR. U nás patří ropucha obecná k nejhojnějším obojživelníkům a je rozšířena od nížin do hor výškový limit pro ropuchu není stanoven. Pseudepidalea viridis (Laurenti, 768) ropucha zelená Název anglicky: Green Toad Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) Obr. 3 Mladý jedinec ropuchy zelené; foto autor 8

Popis Ropucha zelená je oproti své příbuzné ropuše obecné menšího vzrůstu a je pohyblivější a hbitější, protože má delší nohy a není tak zavalitá. Dosahuje celkově délky těla 8 cm a výjimečně i více. Tělo je hranaté a jen s málo vystouplýma očima se žlutozeleně až sytě zeleně zbarvenou duhovkou s hustě tmavým síťováním. Samotná duhovka je od zorničky oddělena zlatým proužkem. Za očima si můžeme všimnout nápadně velkých příušních jedových žláz (tzv. parotid). Celá hřbetní strana je silně bradavičnatá a poseta četnými nepravidelnými ostře ohraničenými skvrnami světle až tmavě zbarvenými a to na podkladu bělavém, hnědém až šedém. Mezi zelenými skvrnami si můžeme ještě všimnout malých červených až žlutavých skvrnek. Oproti hřbetní straně je břišní strana čistě bílá nebo krémově nažloutlá, někdy také s tmavými skvrnami. Zadní končetiny jsou v poměru délky těla oproti ropuše obecné delší a tak není divu, že se ropucha obecná po souši dokáže pohybovat mnohem obratněji a rychleji. Pohlavní dvojtvárnost se u ropuch zelených projevuje především menší velikostí, ale za to v průměru delšími zadními končetinami u samců. Na rozdíl od samců ropuchy obecné mají samečci ropuchy zelené vyvinuty rezonanční měchýřky, díky kterým vyluzují melodický flétnový trylek daleko slyšitelný, znějící jako irrrrrr. Velice se podobá zvuku krtonožky obecné, který na rozdíl od samců ropuchy zelené má stále stejnou výšku, hlasitost a jednotlivé strofy můžou trvat i několik minut. Jako u všech jiných žabích samců jsou první tři prsty na předních končetinách opatřeny tmavými pářícími mozoly. Ekologie S dalším zástupcem z čeledi ropuchovitých, z celkově tří druhů v ČR, je možné se v lužních lesích setkat s ropuchou zelenou. Jedná se o typický stepní a lesostepní druh a díky tomu nachází ideální podmínky na okraji lužních lesů, kde vyhledává podmáčené deprese na polích. Jedná se o druh, se kterým se ve velkých počtech můžeme setkat i uvnitř obcí, např. v roce 00 bylo po celém Lanžhotě pozorováno tisíce mladých jedinců ropuchy zelené, pravděpodobně se jednalo o jedince, kteří využily v tomto roce výrazně pomáčená pole v okolí a do Lanžhota se pak stáhly za potravou a hledat zimoviště. K rozmnožování může využívat rybníky, ale také zahradní jezírka či nevyužívané bazénky. V prostoru lužních lesů vyhledává především místa dostatečně prosvětlená s písčitými půdami, jedná se např. o rybník Lipín v Kančí oboře nebo 9

Dědovu štěrkovnu v oboře Soutok. Ze všech našich obojživelníků je nejodolnější proti suchu a je schopná přežít i v mírně zasoleném prostředí. Ze svých zimních úkrytů v zemi, v norách hlodavců, pod kořeny stromů či padlých kmenů vylézá ropucha zelená v dubnu, ale při teplejším počasí už i koncem března. Jedná se převážně o nočního živočicha, ale v době rozmnožování, které probíhá v dubnu až květnu, kdy teploty přes den nejsou ještě tak vysoké, je pravidelně aktivní i ve dne. Samičky po spáření a nakladení vajíček, které stejně jako ropuchy obecné kladou v dlouhých provazcích několik metrů a s počtem vajíček 3000 5000 (vzácně může být i 000), se vracejí k suchozemskému způsobu života. Samečkové pak ještě stále čekají na další příchozí samičky, které ještě nenakladly vajíčka. Rozmnožování se účastní jen jedinci pohlavně dospělí, tzn. starší 3 a více let. Stejně jako jiné ropuchy se potravy zmocňuje vymrštitelným jazykem, jen větší živočichy uchvacuje přímo čelistmi a přitom si pomáhá předními končetinami. Potravu ropuchy zelené tvoří drobní bezobratlí živočichové (brouci, mravenci, pavouci, chvostoskoci a v menší míře plži). Rozšíření Ropucha zelená je oproti své příbuzné ropuše obecné svým výskytem více rozšířena ve východní části Evropy (chybí na Britských ostrovech, Belgii, Pyrenejském poloostrově). Na západě je oblast vymezená východní hranicí Francie, kde její výskyt je potvrzen v severovýchodním výběžku státu, dále prochází západní hranicí Německa a Itálie, na sever zasahuje na nejižnější část Skandinávie a na východě její souvislý výskyt je omezen pohořím Ural. Dále obývá Baleáry, Korsiku, Sardinii, Krétu, západní, jihozápadní a střední Asii až do západního Mongolska a také ji najdeme v severní Africe (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt). U nás obývá celkem 63 % kvadrátů síťové mapy ČR. Na rozdíl od ropuchy obecné je ropucha zelená u nás více vázána svým výskytem na nižší polohy. Pravděpodobně nejvýše vystupuje až do výšek 750 m n. m., ale její optimum nepřesahuje 450 m n. m. Hyla arborea (Linnaeus, 758) rosnička zelená Název anglicky: Common (european) Tree Frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) 0

Obr. 4 Sameček rosničky zelené; foto autor Popis Jedná se o naši nejkrásnější, nejznámější a nejoblíbenější žábu. Rosnička je drobná žabka, dosahující délky 4,8 cm (samci o něco menší), s poměrně dlouhými končetinami, jejichž všechny prsty jsou na koncích opatřeny rozšířenými přísavkami. Díky těmto hebkým polštářkům může šplhat po jakémkoli podkladě, vzhůru i dolů, může rychle a daleko odskakovat a bez problému se zavěsí, kamkoli doskočí. Hlava je při pohledu shora široká s tupě zakončeným čenichem. Oči jsou vystouplé s duhovkou zbarvenou hnědě až zlatohnědě. Svrchní hladká a většinou intenzivně zelená strana je od břišní, se zrnitým povrchem a bělavým až žlutavým zbarvením, oddělena na boku úzkým tmavým pruhem. Tento pruh začíná u nozder a táhne se přes oko, bubínek a boky až k zadním nohám, kde je ukončen jakousi kličkou. Rosnička zelená se vyznačuje schopností barvoměny dle barvy podkladu a okolí. Proto se můžeme v přírodě setkat i s jedinci šedě, hnědě a červenohnědě zbarvenými. Samce od samičky rozpoznáme podle rezonančního měchýřku na hrdle, který při skřehotání nafukuje. Při splasknutí vypadá jaká svrasklá světle žlutá skvrna (tmavější oproti světlému břichu) na celém hrdle. Samečci se v době rozmnožování ozývají většinou v noci sborově a velice hlasitě, jejich hlasy zní jako kre kre kre kre kre. Ekologie Rosnička zelená má v lužních lesích ideální podmínky. Nejraději vyhledává větší vodní plochy s dostatečným osluněním a mělkou hladinou vody porostlou vegetací. Jedná se většinou o podmáčené deprese na loukách nebo na okraji lužních lesů využívá i

deprese na polích, kde chybí jakákoliv vegetace pro uchycení vajíček a také většinou než pulci, pokud zde byly vajíčka nakladeny, stihnou dokončit svůj vývoj, dojde k vyschnutí. Lokality s největším výskytem v době rozmnožování jsou Černé louky za zámečkem Pohansko, Lánské, Košárské a Doubravenská louka. První tři jmenované se nacházejí v aktivním záplavovém území v pravobřežní nivě řeky Dyje v oboře Soutok a poslední se nachází taktéž v oboře Soutok, ale v pravobřežní nivě ohrazované řeky Moravy. Není striktně vázána jen na luční porosty, ale nalézt ji můžeme i v periodických či trvale zvodnělých tůních nebo i říčních ramenech v lesních porostech, které díky své velikosti zajišťují dostatečné oslunění vodní hladiny. Po přezimování v zemních úkrytech u kořenů stromů, pod spadlými kmeny, v opuštěných norách hlodavců nebo jinde pod zemí se koncem března až začátkem dubna vydávají na svá místa rozmnožišť. Rozmnožování probíhá od dubna do června a účastní se ho jen jedinci ve věku minimálně tří let. Samci se začínají ozývat za soumraku nezaměnitelným a výrazným sborovým hlasem. Upozorňují tak samičky na vhodná místa k rozmnožování. Při páření samec drží samičku za předními končetinami. Samička je schopna naklást v průměru 800 vajíček v několika menších shlucích a po spáření jedinci opouštějí vodní plochy a rozlézají se do lesních porostů i daleko od vody, kde pak zbytek roku tráví většinu času v korunách stromů a na keřích, kde hledají potravu (brouky, pavouky, létající hmyz a mravence). Všimnout si jich můžeme jen díky tomu, že se samečkové můžou občas ozývat svým pronikavým hlasem i přes den. Rozšíření Areál rosničky zelené zaujímá větší část Evropy (zcela chybí na Britských ostrovech), část Asie a část severní Afriky. Na západě obývá tento druh Kanárské ostrovy a Madeiru, ve Skandinávii je známa jen z nejjižnějšího Švédska, dále zasahuje do Litvy, podél Donu probíhá hranice ke Kavkazu a dále do středního Íránu. V Africe žije v Egyptě, Alžírsku a Maroku. Současný výskyt má převážně mozaikovitý charakter, celkem byl výskyt potvrzen na 67 % kvadrátů síťové mapy ČR. Rosnička zelená upřednostňuje nižší a střední polohy přibližně do 550 m n. m. Horní hranice rozšíření v ČR se udává 750 m n. m. Jejím biotopem jsou vlhčí listnaté lesy, parky, sady, zahrady a křoviny v okolí vod, močálovité louky a rákosiny a podobné prostředí v nížinách a středních polohách. Mimo dobu páření se může vyskytovat i daleko od vody.

Pelobates fuscus (Laureáti, 768) blatnice skvrnitá Starší pojmenování: Blatnice česneková Název anglicky: Common Spadefoot Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) Obr. 5 Samec blatnice skvrnité; foto autor Popis Jedná se o středně velkou žábu s robustním tělem dosahující délky až 8 cm, ale běžně se můžeme setkat s jedinci do velikosti 5 7 cm. Hlava je poměrně velká, trojúhelníkovitá s vyklenutým temenem hlavy. Oči jsou nápadně vystouplé a posazeny daleko do stran. Jako jediná naše žába má svisle postavenou zorničku, a proto si ji na základě tohoto znaku nemůžeme splést. Duhovka je zbarvena žlutohnědě s černým síťováním. Končetiny jsou v poměru k tělu krátké s dlouhými prsty, které jsou na zadních končetinách opatřeny dobře vyvinutou plovací blánou, dosahující až ke konečkům prstů. Zadní končetiny jsou také vybaveny na spodní straně výraznými patními (metatarzálními) hrbolky, které blatnici slouží k zahrabání do půdy. Tělo je svrchu zbarveno v různých odstínech hnědé až šedé, s velkými tmavšími hnědými skvrnami nepravidelného tvaru. Celkové zbarvení je ještě doplněno o drobné červené tečky. Spodní strana je většinou jen v odstínech šedavé barvy někdy doplněna o tmavé skvrny přecházející z boků až na břicho. Samci dosahují celkově menšího vzrůstu než samice. V době rozmnožování můžeme u samečků mezi bází přední končetiny a loketním kloubem pozorovat výraznou 3

načernalou a oválnou zduřeninu, které stejně jako prstové mozoly u jiných druhů žab, slouží k lepšímu držení samičky při páření. Rezonanční měchýřky ani prstové mozoly nejsou vytvořeny. Samečci se ozývají pod vodou ve dne i v noci slabým a jen v bezprostřední blízkosti slyšitelným hlasem, který připomíná kvokání slepice. Skládá se většinou ze tří slabik pravidelně se opakujících. Ekologie Jedná se o naši nejvzácnější žábu a to díky svému skrytému způsobu života. Jako hrabavý obojživelník vyhledává stanoviště s lehkou půdou (písčitou či hlinitou) s dostatečně hlubokým profilem, tzn., že se jedná o druh se silnou vazbou na stepní a lesostepní biotopy. V lužních lesích se s ní můžeme setkat na hrúdech, což jsou pozůstatky písčitých dun z dob konce doby ledové, a v jeho okolí, kde vyhledává vhodné vodní plochy pro rozmnožování. Preferuje většinou hlubší tůňky (30 00 cm a více) s trvalejším zvodněním a porostem vodních rostlin. V oboře Soutok se s ní můžeme setkat v okolí Dědovi štěrkovny a v Kančí oboře poblíž rybníku Lipín. Nevyhýbá se ani kulturní krajině a nalézt ji můžeme např. na zaplavených polích v lokalitě Za Jízdou východně od města Lanžhot. Blatnice zimuje v lehkých půdách, kam se zahrabává díky svým patním hrbolům do hloubky až jeden metr. Ze svých zimních úkrytů vylézají už koncem března až začátkem dubna. Rozmnožování se účastní pohlavně dospělí jedinci ve věku 34 let. Samečci se ozývají hned po příchodu na lokalitu a upozorňují tak samičky na svou přítomnost. Rozmnožování probíhá už od konce března až do května a při páření drží samci samičky před zadními končetinami. Ve vodě zůstávají jen krátkou dobu a hned po vykladení vajíček, které proplétají mezi vegetací, se vracejí na souš, kde jsou během dne zahrabáni ve svých úkrytech a za potravou (červi, korýši, hmyzem) se vydávají až v nočních hodinách. Zajímavostí je, že se při ohrožení nesnaží utéci skákáním, ale místo toho se nám snaží ztratit z očí zahrabáním do země. Pokud blatnici chytneme do ruky, může, pokud se bude cítit v nebezpečí, vylučovat sekret, který voní po česneku. Z tohoto chování pochází starší pojmenování blatnice česneková. Rozšíření Blatnice obývá rozsáhlý areál od Francie (pouze oblast střední Francie), Itálie (pouze její severní část) přes střední Evropu a Balkán do Ruska až po západní Sibiř a střední 4

Asii po Kazachstán. Na severu zasahuje do Dánska, nejjižnější část Švédska a Estonska (zcela chybí na Britských ostrovech). I přesto, že současné obsazení už je 45 % kvadrátů síťové mapy ČR oproti 8 %, které uvádí Moravec (004), tak stále je výskyt blatnice skvrnité spíše nepravidelný a ostrůvkovitý a to především v nižších a středních polohách do nadmořské výšky asi 500 m n. m. Maximální zjištěná nadmořská výška je pro tento druh 80 m. Souvislejší výskyt je jen v Čechách (mimo horské masivy). Na Moravě je její výskyt vázán spíše na DyjskoSvratecký úval a podél řeky Moravy až po Litovel. Na severní Moravě ji můžeme nalézt především v Poodří. Zcela schází v Hrubém Jeseníku a Bílých Karpatech. Většina druhů čeledi Ranidae je velmi dobře přizpůsobena skákání, vyznačují se štíhlejším tělem a dlouhýma zadníma nohama s plovacími blánami. V naší fauně je zastoupeno 5 druhů a klepton řazených do dvou rodů rod Rana a Pelophylax. Tři naše druhy patří ekologicky a morfologicky do tzv. skupiny hnědých či suchozemských skokanů (Rana dalmatina (skokan štíhlý), Rana arvalis (skokan ostronosý), Rana temporaria (skokan hnědý)) výrazněji pozemních druhů, vyhledávajících vodní plochy (místa rozmnožování) jen v době páření a zbývající tři do skupiny zelených či vodních skokanů (Pelophylax lessonae (skokan krátkonohý), Pelophylax esculentus (skokan zelený), Pelophylax ridibundus (skokan skřehotavý)) trvale vázaných na vodní plochy a jejich břehy. Obr. 6 zástupce hnědě zbarvených skokanů, skokan štíhlý; foto autor Obr. 7 zástupce vodních skokanů, skokan zelený; foto autor 5

hnědí (suchozemští) skokani Skokani, kteří jsou většinou zbarveni v různých odstínech hnědé barvy a oči mají uloženy po stranách hlavy, což je hlavní rozlišovací znak mezi skokany hnědými a skokany zelenými, kteří je mají umístěny na vrcholu hlavy. Je to právě důkaz, že se jedná o suchozemské skokany, kteří jsou svým způsobem života na vodní plochy vázáni jen v době rozmnožování a po zbytek roku tráví na souši, kde také zimují. Rana arvalis (Nilsson, 84) skokan ostronosý Starší pojmenování: skokan rašelinný Název anglicky: Moor Frog Stupeň ohrožení: kriticky ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: ohrožený endangered (EN) Obr. 8 Modře zbarvený sameček skokana ostronosého; foto autor Popis Prvním z řady hnědých skokanů je skokan ostronosý, který dosahuje nejmenšího vzrůstu těla 6 8 cm. Oproti skokanu hnědému je hlava shora i z boku výrazněji zašpičatělá, podobně jako u skokana štíhlého, ale oproti němu nemá spodní čelist posunutou tak dozadu, a proto nevytváří výrazný žraločí profil. Oči jsou vystouplé a umístěny po stranách hlavy, toto platí pro všechny druhy hnědých skokanů a na základě toho je můžeme rozlišit od zelených, které oči mají více vystouplé a umístěny na vrcholu hlavy a to z důvodu, že potřebují sledovat dění nad vodní hladinou. Zornice je umístěna vodorovně a duhovka je zbarvena zlatohnědě. Za okem je tmavá spánková skvrna a na hřbetě jsou výrazné podélné kožní lišty. Svrchní strana může být v různých odstínech hnědě až cihlově červené s tmavými skvrnami, pruhy či zcela bez nich. Zadní 6

končetiny má svrchu výrazně pruhované. Boky jsou často skvrnité nebo mramorované, často splývající do širokého tmavého bočního pruhu, až po žlutavě zelenou tříselní oblast. Břišní strana je bělavá či nažloutlá se skvrnami nepokrývající celou plochu. Obvykle jsou skvrny na hrdle, hrudi, po stranách břicha nebo můžou zcela chybět. V době rozmnožování, kdy se samci zbarvují zcela do modra a to po dobu několika dní, můžeme bez problému tento druh rozeznat a to společně s hlasem, který vydává pomocí dvou vnitřních zvukových rezonátorů. Jedná se o slabé zvuky, vydávané pod vodou i na hladině, připomínající bublání či padání kapek. Stejně jako jiní samečci žab, mají i skokani ostronosí na předních končetinách prvního prstu vyvinut tmavý a silně zduřelý pářící mozol, který jim pomáhá si přidržovat samičku při páření. Ekologie Skokani ostronosí mají v lužních lesích ideální podmínky pro život. Téměř celý rok žijí na souši a jen v době rozmnožování vyhledávají vhodné lokality pro nakladení vajíček. Jako vhodné místa jim slouží různě veliké periodické, tak trvaleji zvodnělé tůně, mrtvá ramena nebo uměle vytvořené vodní nádrže v lesích či na loukách. Vždy ale vyžadují, aby část vodní plochy byla porostlá vegetací, pro umístění snůšek, a dostatečně osluněná. Přezimuje zpravidla jednotlivě nebo pohromadě s dalšími obojživelníky, případně i plazy, na souši v norách hlodavců, různých štěrbinách, pod uschlou vegetací, pod chvojím a hromadami dřeva, vzácněji přezimuje pod vodou. Probouzí se už v druhé polovině března, což závisí na průběhu počasí. Nejdříve na lokalitu přicházejí samci, kteří svým hlasem upozorňují samičky na svou přítomnost. Pokud bychom vokalizující samce a samotný proces páření chtěli sledovat zblízka, je potřeba se k místu rozmnožování přibližovat velmi obezřetně. Skokani ostronosí jsou totiž velice plaší a při vyrušení se schovávají po delší dobu na dno. Rozmnožování se účastní jen pohlavně dospělí jedinci, kteří dospívají ve věku 3 let. Samečci jsou vybarvení krásně modře a čekají na každou nově příchozí samičku, kterou se snaží uchopit za jejími předními nohami. Stává se, že samičku uchopí i více samečků a ta pak má jen minimální šanci na přežití. V láskyplném objetí roztoužených samečků je totiž udušena. Páření i kladení vajíček probíhá hromadně během několika pár dní. Vajíčka jsou umísťována na vegetaci při hladině a vytvářejí tak kompaktní koberce o rozloze i několika metrů čtverečních. Každá samička po nakladení kolem tisíce vajíček ve dvou až čtyřech snůškách se vrací zpět do lesa. Samečci ještě pár dní vyčkávají na rozmnožišti a čekají 7

na pozdně příchozí samičky, aby se pak i oni vydali k suchozemskému způsobu života. Za potravu, kterou loví vychlípitelným lepkavým jazykem, jim slouží brouci, pavouci, stonožky a mnohonožky. Je znám i kanibalismus a požírání žabích pulců. Rozšíření Skokan ostronosý obývá velice rozsáhlý areál. Na západě proniká do východní Francie, na jihu dosahuje přes rakouské Alpy do Slovinska a dále přes severní Rumunsko k Černému moři (v Itálii a ve Švýcarsku chybí), na severu k Barentsovu moři (chybí v západní Skandinávii, na Britských ostrovech a v oblasti kolem Kaspického moře). Na východě zasahuje do západní Sibiře. Prokázaný výskyt je v 38 % kvadrátů síťové mapy. Obecně můžeme skokana ostronosého u nás považovat za druh roztroušený lokálně v nížinných a středních polohách na území víceméně celého státu. Nevystupuje do hor, nejvyšší nadmořská výška již dosahuje je asi 600m n. m. (BARUŠ et al. 99) Rana dalmatina (Bonaparte, 840) skokan štíhlý Název anglicky: Agile frog Stupeň ohrožení: silně ohrožený Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) Obr. 9 Samec skokana štíhlého; foto autor Popis Druhým ze skupiny hnědých skokanů je skokan štíhlý, který dorůstá 9 cm a vzácněji i více. Jedná se o středně velkého, štíhlého skokana s nápadně dlouhýma 8

zadníma nohama, na jehož spodní straně chodidel jsou nápadně vystouplé prstové (subartikulární) hrbolky a také patní (metatarzální) hrbol, který svým tvarem je podobný jak u skokana ostronosého, který ale nemá tak výrazně vyvinuté prstové hrbolky. Hlava oproti skokanu hnědému je shora i z boku ostře zašpičatělá, podobně jako u skokana ostronosého, ale s tím rozdílem, že čenich je oproti dolní čelisti nápadně protáhlý a vytváří tak výrazný žraločí profil. Oči jsou vystouplé a umístěny po stranách hlavy (více viz. popis skokana ostronosého), duhovka má většinou zlatavou barvu v horní části a spodní tmavě zbarvenou, spánková skvrna pak jakoby přebíhá v jedné rovině přes oko až k nozdře. Svrchní strana je zbarvena v různých odstínech hnědé (žlutavé, růžové, červené či šedavé). Na hřbetě může být i několik tmavých skvrn. Svrchní strana zadních nohou je výrazně příčně pruhovaná. Boky těla jsou většinou beze skvrn a bez mramorování. V oblasti třísel se objevuje zelenavé či nažloutlé zbarvení. Břišní strana je nápadně světlá (bělavá), bez tmavých skvrn. Občas je na hrdle nebo i hrudi červenavé či červenohnědé mramorování. Samci dorůstají menších velikostí většinou 67 cm a jedinci větší jsou většinou samice. Na prstech předních končetin mají vyvinuty pářící mozoly, které jsou světlejší oproti tmavým pářícím mozolům našich ostatních dvou hnědých skokanů. Nemají zvukové rezonátory, a proto je jejich hlas velmi tichý, slyšitelný na 00 m, a to i z důvodu, že ho vydávají pod vodou. Teprve až v chóru více jedinců je slyšitelný na mnohem větší vzdálenost (do 00 m). Jeho hlas můžeme popsat jako typickou řadu opakovaně zesilovaných kvokavých zvuků ko ko ko ko. Ekologie Za vhodné biotopy k rozmnožování slouží skokanům štíhlým podobné vodní plochy jako skokanům ostronosým. Jedná se o různě veliké periodické tak trvaleji zvodnělé tůně, mrtvá ramena nebo uměle vytvořené vodní nádrže v lesích či na loukách. Vždy ale vyžadují, aby část vodní plochy byla částečně porostlá vegetací pro umístění snůšek. Na rozdíl od skokana ostronosého nemají takové nároky na oslunění vodní hladiny a jsou schopni naklást vajíčka do mírně tekoucí vody, např. do zavodňovacích kanálů. Přezimuje na souši v úkrytech pod kameny, v hrabance, pod padlými stromy nebo v norách hlodavců, časté je i přezimování v bahně na dně rozmnožovacích ploch. Zimoviště obývá často s jinými druhy skokanů (Rana arvalis, vodními skokany a možná i s jinými druhy). Zemní úkryty opouští už při prvních teplých únorových nocí a přesunují se na svá rozmnožiště, která mohou být z velké části ještě zamrzlá. Pokud 9

přijdou ještě minusové teploty, přečkají toto období zahrabáni v bahně a jakmile povolí poslední mrazy, dochází k rozmnožování (obvykle během března), kterého se účastní jedinci pohlavně dospělí ve věku 3 let. Samci se v pravidelných rozestupech ozývají svým typickým hlasem ze dna vodních ploch a čekají na samičku přivábenou jejich voláním. Jakmile se samička objeví v jejich blízkosti, uchopí ji samec za předními končetinami. Vajíčka jsou kladeny pod vodou okolo stébel či listů rostlin a ponořených větví. Oproti ostatním dvěma hnědým skokanům jsou vajíčka roztroušeny po celé ploše vodní plochy a netvoří hromadné shluky. Jen ojediněle můžou být dvě či více snůšek vedle sebe, což může být důsledek nakladení více snůšek jednou samicí nebo opakováním páření jednoho či jiného samce na stejném místě. Snůšky jsou zpočátku kulovité, ale během několika dnů mají tendenci vyplavat na povrch, a pokud jsou pevně přichyceny tak se protahují a získávají tvar kužele. Samice obvykle snáší tisícovku vajíček v jednom až dvou chomáčích. Vývoj, který je závislý na teplotě, trvá u vajíček 3 týdny a pulců 3 měsíce. Krátce po vykladení opouští samičky místa rozmnožišť, samci zůstávají o něco déle, a vydávají se do lesů a luk za zdroji potravy (žížaly, plži, pavouky, mnohonožky, stonožky), kterou loví výhradně na souši. Ze všech skokanů na území ČR je nejvíce přizpůsoben suchozemskému životu. Rozšíření V Evropě je rozšířen od atlantického pobřeží Francie na západě až k západnímu černomořskému pobřeží na východě. Jižní hranice jeho areálu sleduje od severovýchodního Španělska středomořské pobřeží Evropy. Je rozšířen na Apeninském poloostrově, na Sicílii a na celém Balkánském poloostrově včetně Peloponésu. Severní hranice souvislého rozšíření tohoto druhu probíhá severní Francií, Německem, Dánskem, nejjižnější částí Švédska, Českou republikou a přes Zakarpatskou Ukrajinu až do Rumunska. Skokan štíhlý byl potvrzen v 56 % kvadrátů síťové mapy ČR. Území ČR leží na severním okraji souvislého areálu skokana štíhlého. Je druhem výrazně teplomilným s vyhraněnými nároky na charakter stanoviště. Charakteristickými biotopy jsou teplejší listnaté a smíšené lesy nižších až středních poloh, zejména jejich hustě zarostlé travnaté okraje nebo řídké lesy s bohatým travnatým a křovinatým podrostem, paseky, lesní louky, okraje hájů a sadů, zarostlé parky a teplé, hustě porostlé stráně. Obývá nížiny většiny velkých řek v nejteplejších částech našeho území, převážná většina lokalit leží v nadmořské výšce do 400m n. m., ale může se výjimečně vyskytnout i nad 800 m n. m. 30

Rana temporaria (Linnaeus, 758) skokan hnědý Název anglicky: Common Frog Stupeň ohrožení: není zařazen mezi zvláště chráněné druhy Zařazení dle Červeného seznamu: téměř ohrožený near threatened (NT) Obr. 0 Samec skokana hnědého; foto autor Popis Poměrně robustní žába dorůstající délky v dospělosti 0 cm. Délka zadních končetin je nejkratší ze všech našich hnědých skokanů a patní (metatarzální) hrbol je malý a nízký, stejně tak jsou nevýrazné i prstové (subartikulární) hrbolky. Hlava je krátká a široká, čenich je shora i z boku zaokrouhlený a tupě uťatý. Oči jsou málo vystouplé se zornicí široce oválnou a vodorovně orientovanou. Přes oko se k předním končetinám táhne tmavá spánková skvrna, která u některých jedinců může být méně výrazná. Zbarvení je velice variabilní. Svrchu může být v různých odstínech hnědé a žlutohnědé s různě velkými tmavými skvrnami a tečkami, které můžou u některých jedinců scházet. Svrchní strana zadních končetin je nevýrazně tmavě pruhovaná. Břišní strana je v odstínech světlé barvy s větším či menším počtem tmavých skvrn, které vytvářejí typické mramorování, které přechází až na boky. Samozřejmě i zde se najdou výjimky ve formě jedinců zcela beze skvrn. Pro samce je typické, že před zimováním a v době rozmnožování mají modravý nádech, především na hrdle a bocích hlavy. Celkové zbarvení samců je na jaře výrazně ztmaveno a zároveň je potlačena skvrnitost hřbetní i břišní strany. Na rozdíl od samic jsou menšího vzrůstu, mají na prvním prstu předních končetin drsný rohovitý, tmavě 3