JOSEF ŠKRÁBEK Pohladit slovem VYŠEHRAD
Tuto sbírku věnuji své manželce, která vydržela být se mnou tak dlouho a přitom tak často sama. Josef Škrábek, 2005 ISBN 80-7021-747-2
Obsah Předpohlazení........... 7 Návod k použití.......... 9 Slova malovaná a slova šeptaná.......... 11 Spor andělů strážných.... 17 Ale.................... 21 Ani se nezeptáš.......... 23 Autosanatorium.......... 26 Bezohledná ohleduplnost.. 28 Blahopřání k sňatku...... 31 Blbá nálada............. 35 Co nám chybí ke štěstí.... 37 Čas jsou............ 41 Decibelisté............. 44 Dítě školou nespokojené.. 46 Doušek z kalichu trpělivosti 49 dveře se zavírají....... 52 Fandíte sportu?.......... 54 Hrátky slovních příbuzností 57 Hudba dnes a kdysi...... 59 Jak na cizího............ 62 Jak zacházet s rodiči...... 64 Jak zametat schody....... 68 Jaké bude počasí......... 70 Jen.................... 72 Jen dvě ruce............ 74 Kinosanatorium......... 78 Kolik máš tatínků?....... 81 Křičte s láskou.......... 82 Láska k zvířatům......... 85 Máte rádi jablka?......... 88 Méně nářků............. 91 Mluvte čitelně........... 93 Myší kožíšek............ 96 Na shledanou........... 98 Navádění k rozvádění..... 100 Ne.................... 102 Neklepat............... 105 O šilhavém koštěti....... 107 Památkáři a památky..... 109 Perspektivní povolání..... 112 Pěšinky................ 115 Pikantní příchu......... 118 Problemologie........... 121 Proč číst?............... 124 Pryč s globálním počasím. 127 Přečti si to.............. 129 Radost je křehká......... 132 Si..................... 135 Smím? Či smím!......... 136
Stáří................... 138 Svobodná volba a štěstí... 141 Ta druhá, ten druhý...... 145 To je zajímavé........... 149 To není chiba tisku....... 151 Úděl krásy a jejího protikladu.............. 153 Umění vidět............. 157 Upřímně............... 162 Úroda.................. 165 V seriálech budiž zakázáno 168 Více uznání............. 171 Vidět světla............ 174 Víte, že............. 178 Výmluvenky............ 180 Zahrada porozumění...... 182 Zahradní koncerty....... 186 Zamýšlenky a vymýšlenky. 189 Zlatá hruška............ 190 Znáte tu radost?......... 193 Žít jako král............. 198 Psané povídání Rukavičky.............. 203 Vojenské Vánoce 1953.... 205 Čert................... 208 Irena v červených nitích... 213 Hra na tatínka........... 219 Vzkříšení mrtvého otce... 222 Dvacetníček............. 228 Tolik polibků v sobotu večer........... 231 Řešení rozumného člověka 242
Předpohlazení Pohladit slovem už název této knihy mě fascinuje. Ano, je to pravda, nejen rukou, ale i hudbou, tancem, obrazem a nepochybně i slovem se dá pohladit. I slovní pohlazení může obsahovat vše, co k pohlazení patří a činí je tak lákavým: něhu, cit i soucit, starostlivost i lásku, a také moudrost a porozumění. K pohlazení musí být splněny tři předpoklady: Musí tu být někdo, kdo pohladit chce a někdo, kdo se pohladit nechá a tito dva se spolu ještě musí někde setkat. Knížka, kterou máte v ruce, vám přináší setkání s člověkem, který pohladit chce a navíc i umí. Dva z předpokladů jsou tedy v této chvíli splněny, splnění třetího záleží už jen na vás. Stačí otevřít knížku a otevřít se této knížce, zklidnit svou mysl a zkusit, jaké to je nechat se pohladit slovem. V dnešní době plné násilí a brutality je každá chvíle strávená v klidu a pohodě vzácná a nanejvýš potřebná. Působí jako lék, který nám umožňuje znovu se zhluboka nadechnout a nabrat novou sílu. Stresů všeho druhu nám život přináší dost a dost, važme si tedy všeho, co nám dovoluje se alespoň na chvíli od nich odtrhnout a zabloudit do světa moudré pohody a lidského porozumění. Zapomeňme na starosti a podrazy všedních dní a nechme se pohladit slovem. Každý z nás už jistě zažil spíše opačnou situaci, totiž tu, kdy mu bylo slovem ublíženo. A každý z nás, ruku na srdce, už někdy slovem ublížil. Možná ve hněvu, možná v sebeobraně, někdy třeba trochu oprávněně, někdy jen nevědomky. Nechme se tedy inspirovat názvem této knihy a zkusme své blízké zahrnovat jen vlídnými slovy. Vyplatí se nám to. A rozšiřme to i na všechny ostatní, s kterými se potkáváme. Autor také nerozlišuje mezi čtenáři, kteří ho znají, a těmi ostatními. Možná znáte staré pořekadlo Nevěř tomu, kdo tě hladí. Třeba si jen vyměřuje místo, kam chce uhodit! Žádný strach, tohle se vám s Josefem Škrábkem a jeho knížkou rozhodně stát nemůže. Pokud vás tento můj předkrm správně naladil a povzbudil vaši chu na hlavní chod této knížky, pak jsem si nemohl přát nic lepšího. Možná vás ale překvapí mé tvrzení, že těchto pár řádek splnilo svůj 7
účel, i pokud si na tomto místě říkáte: No nic moc, ještě že to už končí. V tom případě totiž můžete mít naprostou jistotu, že všechno, co bude následovat, bude lepší. A tak nastavte svou vnitřní tvář a nechte se hladit slovy této knihy. Vnímejte její moudrost, něhu, cit, ale i pobavení, které vám přináší. Nechte se jí unášet, naslouchejte jí, zavřete oči. Ne, to je nesmysl, oči nechte otevřené, to byste přece nemohli číst! Karel Petrů 8
Návod k použití Prolistujte si stránky této sbírky a vyberte si některé pohlazení. Klidně čtěte na přeskáčku. Hladit nelze příliš dlouho, zato však často. Fejetony nejsou román a je téměř nemožné číst jich mnoho na jedno posezení. Každý fejeton je zcela samostatným celkem proto se některé myšlenky mohou i opakovat. Každá povídka je samostatná, i když některé na sebe časově nebo tematicky navazují. Knihy se nevnucují a nic nevyčítají nevěrníkům, když je přestanou vnímat a odejdou k telenovelám. Knihy jsou trpělivé, můžete je odložit na noční stolek, na zítřek, navěky. Ale někdy by to snad byla škoda. 9
Slova m a l o v a n á xxxx xxxx a slova šeptaná Mnohými slovy již bylo a bude slovo velebeno a opěvováno. I spisovatel Václav Havel na podzim roku 1989 chtěl oslovil svět svým Slovem o slově, ale historicky proslavený frankfurtský Paulskirche se stal svědkem ceremonie, v níž na prázdné židli mezi spolkovým prezidentem a kancléřem výmluvně mlčela tabulka s jménem laureáta. Slovo zvěčnělé v písmo mělo zpočátku i svou skutečnou váhu vždy bývalo vytesáno do kamenů a dvě nejznámější kamenné desky nesly zápis Desatera. Uvážliví lidé i dnes opakovaně zvažují své myšlenky, než jim pouhým vyřknutím dodají nenávratnosti. Nelehkost psaní byla i důvodem, proč lidé rozmýšleli každičké slovo, než je vryli do kamenů. Závažnost a závaznost psaní jistě stála i u kolébky knihy knih, kterou nazýváme Písmo. Písmo je zázrak. Vždy z pouhých několika desítek písmenek mohou zamilovaní složit důvěrné vyznání, zatímco stejné znaky mohl justiční kanibal seřadit v ortel, kterým navždy odebral dětem otce za což své vlastní rodině přilepšil prémií vyslouženou za věrné služby despotům. Jako podvědomý pokus o překročení světské pomíjivosti přežívá z kamenné doby písemnictví zvyk živých vtesávat do kamenů na místech posledního spočinutí jména těch, kteří nás o mžik věčnosti předešli na onen svět. Teprve papyrus, pergamen a papír, rozšířený v epoše Guttenberga, usnadnily nejen psaní, ale také uchovávání a doručování slov. Vynálezce knihtisku snad zůstal dítětem i v dospělosti, když z liter skládal slova a věty a jako architekt a malíř z nich umně sestavoval strany a vytvářel knihy z obsahem nejcennějším. Navzdory tomu, že knihtisk posloužil šíření lidského vědění, pozvedl Nietzsche prst k pesimistickému varování, že nejen psaní a čtení, ale posléze i veškeré myšlení bude zkaženo tím, že kdokoliv se smí učit číst a psát. 11
Byl to velký průlom, když na stolech kanceláří, autorů a redaktorů zarachotily psací stroje, které pouhými stereotypními údery dokázaly nahradit problematickou individualitu těžko luštitelných rukopisů. Divím se, že nemocní neumírají (co když umírají?) jen proto, že magistři musí v lékárnách dešifrovávat nečitelná slova recepisů dosud ještě leckde ve stálém spěchu nadrápaných oním pověstným doktorským rukopisem. Ale nevděk světem vládne. Když byly psací stroje zdokonaleny elektrickým pohonem a výsledek jejich práce zkrásněn možností výměny několika sad písma, když místo tvrdých úderů jen lehounký dotek prstů uloží mechanismu rovnoměrně a úhledně vysadit nádherně čitelné litery, a právě na výsluní dokonalosti jsou psací stroje za svou věrnou službu odkázány do výslužby. Spolu s pracujícími důchodci jsou vděčny za to, že alespoň někde a občas bývají přizvány k výpomoci, například při vyplňování uzounkých kolonek velkých formulářů daňových přiznání ubohých fyzických osob nevybavených nejnovější elektronikou. V rozporu s logikou názvu ovládly většinu psaní počítače. Invaze počítačů na nás útočí stále mohutnějšími vlnami nových generací, jimž ochotně otevíráme dveře kanceláří, škol a domácností v přesvědčení, že se neobejdeme bez oné nejnovější novinky, jejíž kouzelné technice se chutě poddáváme, přičemž se smiřujeme s jejich jepičí životností, vždy již v okamžiku nákupu se další generace připravují tu právě kupovanou odsoudit k vyřazení. Nové nabídky softwarových upgradů lákají slibem mnohem komfortnějšího a navíc i uživatelsky přátelštějšího ovládání. Záznam a reprodukce slova vyžaduje nepřetržité doplňování znalostí i řemeslné rutiny a současně nenápadně nutí i k pořizování nové, výkonnější a kupodivu i stále zlevňované a nám tak drahé techniky. Počítače nás přesvědčují, že dokáží ušetřit část času právě toho, který s nimi ztrácíme. Technika nás omamuje výběrem z desítek typů písma spolu s dříve nepředstavitelnou lehkostí změny tvarů v neuvěřitelném rozpětí velikostí. I nejjednodušší programy umí provedení obyčejně, nebo tučně, případně kurzívu. Což teprve možnost diferencovat slova obrysovým provedením, či tučné písmo Impact. tisknout kurzívou. Nebo se raději pokusíme naznačit osobitý charakter našeho sdělení písmem Lucia? 12
Působení exotičnosti názvu nového parfému může počítačový grafik umocnit ztvárněním jména výrobku pomocí magického textu, kterým uhněte litery i slova do fantastických pohybů, kroužení, vlnění a progresivním stupňováním velikostí. Slova můžeme tvárnit, můžeme jimi vycházet vstříc nebo ustupovat do pozadí a dokážeme je tisknout v perspektivním prodloužení, nebo zrcadlově, či využít prakticky nekonečných kombinačních možností rostoucího počtu nástrojů. Téměř všem dostupná technika umožní přenést naše myšlenky a smyšlenky na papír a další hmoty nejrůznějších formátů, velikostí, gramáže i úpravy povrchu a prezentovat je v jakékoliv barvě a v mnoha jejich kombinacích. Romantická dívka může modré písmo svěřit růžovému papíru, teplé barvy by mohly podpořit impresivnost naší vřelosti a signální červeň ponechme na nedůtklivá upozornění. Oč snadnější to vše, než najít kámen a v potu tváře do něj vtesat několik závažných a závazných slov! Divíme se ještě, že lehkost psaní může podpořit sklon k lehkomyslnému plýtvání tiskařskou barvou? Kdo nechce zůstat na břehu chudoby, nad prudkým srázem do oné stále se prohlubující propasti rozvírající se mezi suverenitou computerových žonglérů a nebohostí počítačových analfabetů, tomu pro život nepostačí naučit se číst, psát a počítat, ba ani to, že vedoucí kdysi velmi prestižního kursu mu před léty vystavil doklad o uzavření dokonalého přátelství s tehdy módním počítačem Atari. Dnes je, a v budoucnu tím více bude, třeba stále držet krok alespoň s hlavním prudce se valícím proudem nových, inovovaných a rozšiřovaných programů a nástrojů. Jako by o pomíjivosti kvalifikace elektronického věku promlouval dávný Goethův verš: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. Vždy počítačovou gramotnost musíme neustále obnovovat, rozšiřovat a doplňovat a sama o sobě nebude počítána za kvalifikaci, ale za povinný základ téměř každé odbornosti, stejně jako angličtina, která se stala latinou naší doby a jejíž (nejen) odborné výrazy se stávají běžnou mluvou prudce se měnící současnosti. Písmo je zázračný objev, vynález, přítel, služebník. Ale jak ubohé a málo výmluvné je slovo psané proti mluvenému! Kolik jen různých krůčků, malých a velkých stupínků a (ú)skoků od šepotu až po křik a kolik odstínů můžeme propůjčit svému hlasu? Jak málo stačí, abychom stejnému slovu vtiskli zcela odlišnou plat- 13
nost! Kámen, papyrus a papír jsou lhostejné k tónu a důrazu, zatímco proměnlivost hlasu změní formálně tázací větičku v rozkaz a obvykle opovržlivým oslovením ubohý hlupáčku může někdo i mazlivě pohladit. Tón vyřčeného ovlivníme tváří, která je výmluvná i se sevřenými rty, a povšimněme si, že slovo tvář obsahuje možnost tvářit se i přetvařovat. Přes jistou omezenost výrazu psaného slova věnují školy jeho kultivaci nesrovnatelně větší pozornost než slovu živému. Při veškeré lehkosti psaní se přece jen zamýšlíme mnohem více nad napsaným slůvkem, zatímco z úst lehkomyslně a bezmyšlenkovitě vypouštíme slova mnohem závažnější. Pěkně od plic vyřčené slovo může zasáhnou srdce, zanechat hlubokou ránu a vehnat slzy do oka, aniž by prýštila krev. Smiřme se s tím, že ani stále dostupnější a vyspělejší technika a košatící se nabídky tvárného písma nepozvednou psaní na výšiny živého slova. Jsou tu ale ještě staleté noty, z nichž k zasvěcencům promlouvá melodie i rytmus a tón hlasu. A v nevyčerpatelné a netrpělivě se rozrůstající rezervě zatím čekají na běžnější využití bohaté možnosti barevné škály písemného projevu. Techniky známé z propagačních tiskovin nemusí být navždy odsouzeny jen do role podporovatele světské konzumnosti, vždy paletu barev můžeme bez uzardění vzít do služeb marných pokusů o věrné zaznamenání nekonečného hájemství osobnějších sdělení. Písmo rozevláté a slova malovaná jistě vstoupí i do našich soukromých služeb. Našim dopisům a knihám nemusí být navždy přisouzena úzkostlivá strohost a jednobarevná nuda. Sáhněme do arzenálu osvědčených nástrojů propagačních tisků a ilustrovaných časopisů a nebraňme staromilsky krásnou literaturu, obchodní korespondenci a technické normy před literami sytých barev a výrazných kontur, které dodají stránkám živost polního kvítí nebo monumentální napětí obrazů barokních mistrů. To vše je v našich možnostech a všemocné slovo si jistě zaslouží rozšířit škálu svého optického záznamu. Na opascích akčních mužů byly kolty nahrazeny titěrnými multifunkčními mobily a handy, které se v nevhodnou chvíli ozývají z kapes sak decentních pánů nebo z intimity dámských kabelek, do nichž se úspěšně vetřely. Jejich kouzlo spočívá i v tom, že si vás složitý systém vyhledá téměř kdekoliv na světě, aniž by volající musel 14
znát místo vašeho pobytu a o pobytu zastiženého partnera na prosluněných tropických plážích si může učinit představu až při údivu nad výší účtu. V nepřítomnosti nás může hlasově zastat zcela neosobní záznamník, nepřetržitě připravený k příjmu jakéhokoliv sdělení. Ale nepatří k dobrým mravům nastavit svého telefonního sluhu na hlasitý odposlech jen proto, abychom se mohli rozhodnout, pro kterého volajícího jsme doma a až po zaslechnutí hlasu osoby pro nás důležité zvedneme sluchátko a případně předvedenou zadýchaností vyvoláme dojem spěšného přiběhnutí. O věrné vypovídající schopnosti tohoto služebníka jsem se přesvědčil, když se místo našich známých ozvala sice korektní a zdvořilá, leč poněkud příliš věcně strohá výzva, abychom po zaznění znamení zanechali krátký vzkaz. Zřejmě jsem pokládal sluchátko příliš pomalu, takže jsem uslyšel hlas, sice tentýž, ale přesto zcela jinak vyznívající: A ty, Kačenko, ty můžeš nechat hodně dlouhý vzkaz. Omlouvám se, že ač nejsem Kačenka, vyslechl jsem slova určená neznámé Julii. Vemlouvavý hlas vyvolal představu nesmírně sympatického českého Romea a z šera Starého Města se přede mnou vynořil mlhavý obrys neznámé. Roztoužené sdělení spolu s nejistotou prozrazovalo i vemlouvání se Kačence, aniž zastřelo příchu nejistotné nespokojenosti. Z mlhy zastírající pražskou Julii se na okamžik vynořil obraz dívky, která se Romeovi tolik líbila, dívky, která si byla vědoma jeho zájmu a chtěla být doprošována. Co vše Romeo svými slovy sdělil a hlasem prozradil! Onen tenký pásek ve vysmívané a občas pomlouvané krabičce věrně opakoval slova výmluvněji než jakýkoliv dopis, jehož obsah by nemohl vystihnout otazník ani vykřičník. Tam patřil jakýsi prosebník, ba snad i toužebník. Jak by asi vypadal? Což se občas pokorně uchýlit k symbolu sepjatých rukou? Monopol tisku nezachránil staletý náskok písma před prudkým nástupem zvukových záznamů, které pomalu klopýtaly nástrahami voskových válců, protančily rozechvělými rýhami v černi gramofonových desek a cvalem přeběhly k magnetofonovým páskům, přeskočily k laserům kompaktních disků, aby se na chvilku zabydlely v působivé kombinaci záznamu zvuku a obrazu videa. Telefony se již proměňují ve videofony a navzdory problémům s globalizací se mobily světa spojují slovem i obrazem a lidé dobré vůle mohou dovršit svá přání všeho dobrého i milým úsměvem. 15
Nejásejme nad vymoženostmi techniky, které se vymstila její vlastní modernizovatelnost. Pokorně vnímejme onu osudovou zákonitost vztahu mezi nestálostí stále lehčího psaní a stále kratší životností záznamů. Na rozdíl od slov vrytých před tisíciletími do těžkých kvádrů a zaznamenaných na pergamenech nebo vytištěných před staletími na papír, se prostředky uchování dnešního písma vyvíjejí a tudíž i mění tak rychle, že je třeba dalších technických nástrojů, které dokáží opakovaně přesouvat čitelnost záznamů do nejbližší pomíjivé budoucnosti. Během pouhých několika generací nám nedokáže současná standardní technika oživit hlas Carusa z původního záznamu a černý kotouč gramofonové desky, která na úsvitu hvězdné kariéry Karla Gotta šířila slavičí zpěv, se v průběhu několika desetiletí tak zdokonalil, že původní provedení jsou již za Mistrova života běžně nepoužitelná. Skloňme se v úctě před mistry slova, před spisovateli a básníky, kteří dokáží nekonečnými variacemi pouhých několika tuctů písmenek, dohodnutých k záznamu mnoha různých jazyků, vyvolat v čtenáři nejen barevný obraz děje, ale navíc mu dát i možnost (zcela výjimečně by bylo vhodné použít dnes tak inflační slovo prostor), aby popis vrásčitých rukou románového starce bezděčně v paměti vyvolal na líci čtenáře pocit doteku mozolnaté dlaně. Pochvalme mistry pera, kteří skládají písmeno k písmenu a slova ke slovu v obraz dobra, nenamáčejí čtenáře do kaluží krve ani do potoků slz a neohlušují nás zoufalými výkřiky umírajících obětí, ale vedou naše kroky vpřed a mysl vzhůru. Zamysleme se nad vyšší osudovostí i hlubšími důvody vývoje životnosti záznamu od slov vytesaných do kamene a dosud luštitelných spisů Esenských, přes rychle blednoucí zápis faxové zprávy až k jepičímu životu prospektu, který leckterá ruka nepřesouvá do zorného pole očí, ale bezděčně nasměruje do kontejneru. Pochvalme slovo vyřčené s rozmyslem, i slovo vtělené v písmo, slovo napsané a vytištěné, slovo, které by mělo být zachováno, aby daleko přes obzory žijících svědčilo o tom, že slovo bylo na počátku, platí až do konce věků a připomínalo nám, že spějeme k okamžiku poznání a pokory, v němž nehodný hříšník již neprosí o zdraví těla, ale o slovo uzdravující duši. J. Š., 1995 2005 16
Spor andělů strážných Za našeho času Bůh nebeský, nespokojen s lidským hemžením, svolal všechny anděle strážné a promluvil řka: Ti lidé, tam dole, ti tedy tak vyvádějí. Blbnou, skočil mu do řeči nezdvořile jeden z mladších andělů strážných. Bůh Otec káravě vztyčil prst a řekl: Tak proč na ně nedáváte lepší pozor? Proč lépe nestřežíte jejich cesty? Co tam vlastně děláte? Bože náš, odpus, ale ty lidičky jsou k neuhlídání. Alespoň ten můj. A můj taky, ozvalo se z mnoha hrdel andělských. Je toho na jednoho anděla moc, dodal pokáraný anděl. Tu jeden ze služebně nejstarších andělů strážných promluvil: Bože, samozřejmě nechci radit Všemohoucímu a Vševědoucímu, ale snad bych mohl? Nedořekl, sklopil hlavu, ale zas jen tak aby přec jen alespoň koutkem přivřeného oka zahlédl tvář Boha Otce, která, ač zprvu zasmušilá, přec jen neutajila otcovskou shovívavost. Tak co moudrého chceš sdělit na našem mítinku? Otče, oni ti lidé dosahují stále větších úspěchů. Tedy, já vím, že, žel Bohu, většinou v hříšných zahálkách a činnostech marných až marnivých. Ti tam dole mají čím dál tím větší specializaci. Mají lékaře těla a lékaře duší jimiž jsou, pravda, většinou lidé v duši nevěřící. Ale ono jim i to jejich konání jaksi přec jen funguje, by i jak již povzdechnuto nejlépe ve zlu Nešlo by jako nějak rozdělit ty naše úkoly? Bůh Otec vztáhl ruce a tu si andělé povšimli, že vedle něj stojí i Duch Svatý i Syn Boží, kterýž právě promluvil: Abba, Otče, ono to jde s lidmi opravdu z kopce, ba, sklouzávají do bahna, a, až jednoho dne budu soudit živé i mrtvé, bude těžko v plevách najít zrníčka dobra. Rozhodně bychom měli něco udělat, aby ti čerti neměli v pekle více pomocníků, než kolik dobrých duší se s námi bude radovat na věky. Duch svatý přikývl: Zkusme jim ještě trošku usnadnit cestu, podpořme v nich dobro, zvyšme péči o duše našich pozemských dětí. 17
Nejsvětější Trojice ještě jednou shlédla lítostivě na zem a zřela děti usilovně se pachtící za věcmi pomíjejícími, pročež Bůh Otec promluvil řka: Dali jsme lidem tělo, duši, rozum i svědomí, leč právě toho si ty naše dětičky neváží a stále méně naslouchají jeho vnuknutí, varování před zlem a nabádání k dobru. V poslední chvíli, tedy asi tak jedno století, se ve svých rozhodnutích radí stále méně se svým svědomím, čímž právě ono již velmi zakrnělo, a v mnohých je tichnoucí hlásek svědomí zcela přehlušován všudypřítomným řevem jejich zvukotechny. Rcete, že jsou lidé úspěšní ve zlu díky specializaci profesí, pročež v naší neskonalé lásce učiníme další krok k záchraně lidských duší a nadále budou doprovázet každé jedno z našich dětí na kratičké pozemské pouti dva andělé strážní. Jeden z vás pečujte o tělo a druhý o ducha. Chraňte nejen těla na přechodech pro chodce, ale i duše před televizními obrazovkami, chraňte těla před sebezničující nestřídmostí v jídle, pití, před zahálkou i přespřílišnou námahou, před alkoholismem i workoholismem; a chraňte duše před nevhodnou krmí obrazů a slov, chraňte před novými nástroji, které si lidé stále rychleji zdokonalují hlavně k rafinovanému pokušení. Vztáhl ruce nad davy andělskými a žehnaje, propustil je zpět k ovečkám, přičemž Duch Svatý dohlédl na rozdělní funkcí a přidělení dvou andělů každému jednomu z nás na tomto světě. * * * Tak co te, děl anděl strážící tělo pana Povondry svému kolegovi, strážci jeho duše. Pamatuji praděda toho dnešního Povondry. To býval moc citlivý člověk, dokonce ho ve stáří hryzlo svědomí, že v mládí nezabránil počátku rozmnožování mloků, těch, co pak ohrožovali lidstvo. A te se soužíme s jeho pravnukem. Povondrův andělský bodygard se otočil k strážci duše, mnul si andělské ručičky a ulehčeně, či dokonce snad tak trochu škodolibě dodal: A ta jeho duše, to je odedneška tvá starost. Zase to není spravedlivé, povzdechl si duše střežitel. Vždy chránit tělo je přece tak snadné! Tobě pomáhají i světské zákony. Nikdo z lidí nesmí ublížit tělu druhého člověka, ale ničení duší je povoleno. Vždy i na těch zebrách pro chodce, jak je zmiňoval Otec, tam si chodci i řidiči dávají setsa... tedy to oni tak říkají zkrátka, dávají si bacha. Alespoň většinou, jinak by se vyvraždili. A dohlíží na ně policie. 18
Z těch trestů pozemských má přece jen skoro každý strach. Lidičky už nejsou bohabojní, dnes se bojí pokut, vězení, smrti a hlavně bolesti. Ale věčného zatracení se bojí méně než zesměšnění. To se nám to dříve hlídalo, když se lidé báli lhát ze strachu z trestu na věčnosti. Nemusíš hned závidět, s péčí o tělesnou schránku to také není jednoduché. Zrovna náš mladej Povondra, cpe se vepřovým, zalévá to pivem a pak ještě kouří, povzdechl si strážce těla. Jenže to jeho tělo se přece brání samo. Předevčírem mu bylo tak mizerně, že druhý den nic nejedl. Takže tělu vyhověl, zato ale seděl celé odpoledne a večer před tou bednou a koukal se na nějaké ptákoviny. U té televize se nemůže zabít, ale víš, jak se zpotím, když přechází ulici u sámošky a přitom kličkuje mezi auty? Strážce duše ale odporoval. Na ulici si přece dával sám pozor. A vůbec, víš, pročtak riskoval a pospíchal? Chtěl si ještě koupit, nějaké ty fujtajflové časopisy. To kdybys viděl, co on tam viděl a co to s ním dělá! A co by, prohlédne si to. To je právě to zrádné, vždy i lehounké peříčko může svést k těžkému hříchu! To není jen tak neškodné prohlíženíčko, on si namlouvá, že si to jen tak ze zájmu prolistuje, na lákadlo jen očkem pohlédne, přičemž však přehlédne zlo a neprohlédne tu škodlivost. Pak se podívá na tu svou Povondrovou a vidí, že je úplně jiná, než to kočičí maso na křídovém papíru nebo to, co se na něj culí z televize. To se nám to hlídalo, když si dříve mohl každý užívat jen doma a nebylo žádné velké srovnávání. Dnes vidí každý kdekoliv cokoliv, tak už to doma není taková vzácnost jako bejvávalo, už to doma nechutná. Tak řekni, jak mu já, chudák, mám zakrývat lákadla? ptá se strážce duše. A co já mám dělat, když tomu našemu přestává chutnat domácí strava a dá si raději u stánku opečeného buřta. Víš, jak je to nezdravé? Tělo se přece brání samo, ozve se. A každý se i z těch fujtajflových televizí, novin a časopisů dozví, kolik je účinných léků: a máš průjem nebo zácpu, nadýmání, žáhy pálení, chřipku, bolení krku, hlavy, kloubů, svalů a čehokoliv. Víš, kolik lidí si dá večer prášek pro spaní a ráno kafe na probuzení? Kolego, jen pořád nevzdychej, řekne andělský bodygard, když funguje reklama na nesmysly, tak to zkus s propagací duchovna. Cha, cha! Lidé ochotně platí za záchranu těla i za jeho ničení. A za reklamu jsou peníze a kdekdo dostává provizi. Umíš si představit, že by někdo dával provizi za nabádání k duševní střídmosti, ke slušnému 19
chování? Za vypínání některých televizních pořadů, za neztrácení času hloupostmi? Umíš? Neumíš, tak vidíš, očje snadnější chránit tělo než duši! Bu rád, že se lidé starají o svá těla, přece víš, že ve zdravém těle je zdravý duch! Takhle jednoduše to nefunguje. Sice v nemocném těle trpí i duch, ale zdravé tělo není zárukou zdravého ducha. Lidé platí za to, že se mohou usilovně vysilovat v posilovnách, ale umíš si představit, že by lidé dávali stejné peníze vymlouvačům jejich záliby a domlouvačům nabádajících ke konání všedního dobra? Co je platné, že dobro je nutné, když je tak nudné. Maséři těla se živí stále lépe, ale jak alespoň někdy shromáždit zatoulané stádo k dobrovolnému masírování vlastního svědomí? Jak? Tak to zkus s tím naším mladým Povondrou. Vždy to není vůbec špatný člověk, zkus konkurovat, zaujmout. Když se nebudeš snažit, tak je zbytečné vzdychat a lamentovat. Máš pravdu, že se lidé přejedí dobrot, tak zkusím, jestli jim chutná obyčejný duševní chlebíček. Možná, že po tolika lákavých chodech načinčaných marností, po oživlých postelích, umírajících padouších, po záměnách dvojčat, po prohlédnuvších slepcích, zdánlivě chudých boháčích, nebo na boháče si hrajících chudácích, po detektivech čestných a úplatných, i dalších stále se opakujících osvědčených upoutávačů lidské pozornosti, snad alespoň někomu zachutná obyčejný chleba. Zkusím, jestli někdo, zvyklý na řvoucí dras áčky a romantické sladkosti, dokáže svou duši pohladit tichým slovem. 20
Ale Bral bych ono ale, ale jen někdy a někde. Například můžu jít na houby, ale najít jen pár klouzků, můžu celé dopoledne chytat ryby, ale přitom chytím jen rýmu. Školák se může učit básničku, ale pak se zakoktá a nevzpomene si, jak to je dál. Ale, ono ale používáme příliš často ve zcela jiných souvislostech. Například můžeme prohlásit, že máme docela slušné sousedy, ale kdoví, jak k těm penězům přišli Ale je vyjádřením úplného nesouhlasu, když řekneme ale co to povídáš?! Ale může jen odsouvat, dnes ne, ale spíš zítra, ale pozítří určitě. Ale může zdůraznit údiv nad zprávou ale to snad není pravda? Ale onen slyšitelný otazník vůbec nezpochybňuje vyřčené slovo, jen se podivuje. A když na nás někdo chce, abychom vyjádřili s biblickou stručností jen ano ne, tak mu snad vyhovíme, ale pak vše zrelativizujeme dovětkem: Máte pravdu, ano, byl jsem tam, ale Když mě v dubnu 1959 můj obhájce připravoval k soudní frašce, která byla mou tragédií, tak mi kladl na srdce: ale hlavně se ke všemu přiznejte. Ale to se mám přiznat i k tomu, co jsem neudělal? Raději i k tomu. Vždy není důležité zbytečně se pokoušet vyvracet obžalobu, ale důležité je udělat co nejlepší dojem úplným přiznáním. Ale já to zkusil alespoň trochu jinak. Neřekl jsem ne. Na všechno jsem lítostivě přikývl a pak teprve řekl, že jsem svého spoluobžalovaného opravdu poznal v dubnu 1945 při kopání zákopů, ale oba dva jsme byli v rámci našich ročníků totálně nasazení, nebylo to tak, že bychom šli dobrovolně kopat zákopy proti postupující Rudé armádě, jak by to mohlo vyznít z obžaloby. Ale oba jsme utekli a pak byli na barikádách. Ale stejně nám to nepomohlo. Naše ale může zcela znehodnotit předcházející ano. Nebo může být upřesněním, doplněním, správným zařazením do času, prostředí a souvislostí. 21
Jelikož lidé poslouchají jen část řečeného, čtou na přeskáčku a z toho, co slyší a čtou, vnímají jen část, tak se bojím ono problematické ale demonstrovat i na svém vlastním životopisu, který jsem kdysi odevzdal Pražské informační službě a pražskému zastoupení slovenských cestovních kanceláří Tatratour a Slovakoturist. Do kolonky zaměstnání jsem pro rok 1959 nechtěl napsat, že jsem byl ve vězení. Ale byla tu ještě druhá část pravdy k výkonu trestu jsem byl eskortován do opavské věznice, takže jsem mohl s trochu dialektickým přístupem k onomu dotazníku napsat, že jsem byl zaměstnancem Technického ústavu Ministerstva vnitra v Opavě jak se úředně jmenovalo toto pracoviště. Ale to, že jsem tam byl vězněm, tak to se již do příliš úzké kolonky nevešlo. Ale může znamenat i pokrok. Když dříve diskutovali Češi se sudetskými Němci o osudových střetnutích a problémech soužití i vyhnání odsunu, tak každý trval na svém obviňování druhého národa. Dnes si Češi a Němci sice stále častěji říkají ano, ale ještě k tomu dodávají ale předtím ale potom ale kromě toho ještě tomu předcházelo a následovalo Ale to už i v mnoha jiných případech ukazuje, že ale může být i pokrokem, že neuzavírá dveře před jinými názory, ale připouští diskusi o více pohledech na stejnou skutečnost. 22