1.Samuelova 18 Na scéně, kterou teď v příbězích z 1s sledujeme, se teď trochu změnily poměry, vyměnily se některé postavy, které jsme sledovali, a objevily se tu postavy nové. Další kapitola, která je pro dnešní večer před námi, začíná zase napětím... ba úzkostí, která se v tuto chvíli zmocňuje celého Izraele... Pelištejci shromáždili své šiky k bitvě. Shromáždili se do Sóka, jež patří Judovi a utábořili se mezi Sókem a Azekouv Eves-damímu. 1s17.1 Také Saul a izraelští muži se shromáždili. Utábořili se v dolině Éle a seřadili se k bitvě proti Pelištejcům. 1s17.2 Na hoře z jedné strany stáli Pelištejci, na hoře z druhé strany stál Izrael a mezi nimi bylo údolí. 1s17.3 Zase bychom mohli říci, že je to celkem normální vojenská situace těch dob. Ale strach se celým Izraelem rozléval nejen proto, že proti nim stálo pelištejské vojsko, ale nyní především z jiného důvodu. I vycházíval z pelištejských šiků soubojový zápasník jménem Goliáš z Gatu, vysoký šest loket a jednu píď. 1s17.4 Na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do šupinatého pancíře; váha pancíře byla pět tisíc šekelů bronzu. 1s17.5 Na nohou měl bronzové holenice a na ramenou bronzový oštěp. 1s17.6 Násada jeho kopí byla jako tkalcovské vratidlo a hrot jeho kopí vážil šest set šekelů železa. Před ním chodíval štítonoš. 1s17.7 Tak tohle bylo hlavní strašidlo, řekl bych, to byl důvod, proč se celý Izrael třásl strachy... Goliáš stával a volal na izraelské řady. Říkal jim: "Proč vycházíte a řadíte se k bitvě? Což nejsem já Pelištejec a vy služebníci Saulovi? Vyberte si někoho, ať ke mně sestoupí. 1s17.8 Když mě v boji přemůže a zabije mně, budeme vašimi otroky. Avšak jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit." 1s17.9 A Pelištejec dodával: "Dneska jsem potupil izraelské řady. Vydejte mi někoho a budeme spolu bojovat." 1s17.10 Když se na tento děj podíváme trochu z blízka a když si tu skutečnou situaci podrobněji představíme, dozajista budeme rozumět tomu strachu, který všechny přepadl... Byla to totiž zcela bezvýchodná situace. Když Goliáš vyhlásil tuto svou výzvu k osobnímu souboji s jedním zástupcem Izraele, myslím že se každý z přítomných vojáků zhrozil a uvědomil si svou nicotnost před takovým obrem. Kdykoli Saul a celý Izrael slyšel tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli. 1s17.11 David byl synem Efratejce, toho z Betléma Judova, jenž se jmenoval Jišaj a měl osm synů. Za dnů Saulových byl ten muž příliš starý, aby mohl jít mezi vojáky, 1s17.12 Ale šli tři nejstarší Jišajovi synové; odešli se Saulem do války. Jména jeho tří synů, kteří odešli do války, jsou: prvorozený
Elíab, druhý po něm Abínádab a třetí Šama. 1s17.13 David, ten byl nejmladší. Se Saulem odešli tři nejstarší. 1s17.14 Když v těchto kapitolách vidím odcházet urostlé a nadějné mládence do války, vždycky si vzpomenu na Samuelova slova, když varoval Izrale, jak bude král zacházet s majetkem lidu a s lidem samotným. Že si to nejlepší vezme... Nyní tedy nejstarší tři syny musí Jišaj, Izaji poslat s králem do války... David odešel od Saula a vrátil se, aby pásl stádo svého otce v Betlémě. 1s17.15 Zcela prosté a prozaické. David si nedělal jakékoli nároky na pobyt v královském paláci. Když tam by povolán ke hře na harfu, tak v žádaný okamžik hrál na harfu, když nyní nebylo komu hrát, tak se vrací ke stádu svého otce a zase je z něho dobrý pastýř... Napětí a hrůza ve vojsku však narůstá a vyčerpává... A Pelištejec se předváděl zrána i navečer a stavěl se na odiv po čtyřicet dní. 1s17.16 Nedovedu si moc představit čekání, které trvalo už skoro měsíc a půl každý den ve strachu a v takových vyhrůžkách... Otec Izai, Jišaj, měl o své syny patrně obavu, když se za takovou dobu stále nic nedělo, stále žádná zpráva o boji ani o vítězství ani o prohře... A kdo ví, jak se chlapci mají, mají za tu dobu vůbec co jíst? Jišaj vybídl svého syna Davida: "Vezmi pro své bratry éfu praženého zrní a těchto deset chlebů a běž do tábora za svými bratry. 1s17.17 Těchto deset homolek sýra doneseš veliteli pluku. Zjistíš, jak se daří tvým bratrům a převezmeš, co dostali přídělem. 1s17.18 Bojují se Saulem a všemi izraelskými muži proti Pelištejcům v dolině Éle." 1s17.19 Za časného jitra přenechal David stádo hlídači, naložil si všechno a šel, jak mu Jišaj přikázal. Když přicházel k ležení, vojsko vycházelo, řadilo se a vydávalo válečný pokřik. 1s17.20 Izrael i Pelištejci se seřadili, řada proti řadě. 1s17.21 David složil své zásoby u strážného nad zásobami a běžel k bojové řadě. Přišel a ptal se svých bratů, jak se jim daří. 1s17.22 Ještě s nimi mluvil, když tu z řad Pelištejců vystoupil soubojový zápasník jménem Goliáš, Pelištejec z Gatu a mluvil táž slova jako dříve. David je slyšel. 1s17.23 David se dostává do situace, ve které patrně ještě nikdy před tím nebyl... Poznává nové věci, nové vztahy, nové situace... A teď dávejte dobrý pozor. To je zase celý David. Ať se dostane kamkoli, vždycky je u toho celým srdcem, nic nedělá polovičatě, nedá věci pokoj, dokud jí nepřijde na kloub... Všichni izraelští muži, sotvaže toho muže uviděli, dali před ním na útěk a velmi se báli. 1s17.24 A nějaký Izraelec řekl: "Viděli jste toho muže, co vystoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele. Avšak toho, kdo ho zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným." 1s17.25 David se tázal mužů, kteří u něho stáli: "Cože dostane muž, který zabije tohoto Pelištejce a sejme z Izraele potupu? Vždyť kdo je
ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?" 1s17.26 Lid mu odpověděl stejně: "To a to dostane muž, který ho zabije." 1s17.27 Představuji si zhruba sedmnáctiletého mladíčka mezi otřelými vojáky ve válečné vřavě, ve chvíli, kdy každý ví, že jde o život, jak se ptá, jakou že odměnu dá král tomu, kdo porazí nepřítele... Možná působil roztomile, možná legračně... Ale Davidova nejstaršího bratra to silně popudilo. Jeho nejstarší bratr Elíab však slyšel, jak mluvil s muži. Elíab vzplanul proti Davidovi hněvem a okřikl ho: "Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu." 1s17.28 David se otázal: "Copak jsem udělal? Nejde o královo slovo?" 1s17.29 Prvorozený syn měl v rodině vždy výsadní postavení... Ale David ještě není u konce svého zkoumání věci... proto se nedá odradit ani urážkou a útokem svého nejstaršího bratra... Obrátil se od něho na jiného a tázal se stejně. A lid mu odpověděl stejně jako poprvé. 1s17.30 Ten Davidův zájem o podmínky, které jsou nyní v této bitvě nastoleny, byl patrně mezi všemi ostatními ustrašenými vojáky natolik nezvyklý a překvapující, že se o smělém mládnečkovi Davidovi rychle roznesla zpráva po celém vojsku až k samotnému králi Saulovi (který mi z těch ustrašených připadá možná nejustrašenější...). Slova, která David promluvil, se roznesla, hlásili je Saulovi a on ho přijal. 1s17.31 David Saulovi řekl: "Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat." 1s17.32 Saul Davidovi odvětil: "Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí." 1s17.33 Davide, Davide, ty snílku... Víš vůbec, kdo proti nám stojí? Takového zápasníka nemáš nejmenší šanci zdolat... Ani nejstatečnější bojovníci Izraele se nepřihlásili, že by se s ním chtěli potkat a ty bys měl tu odvahu? Jsi bláhový... Davide... David řekl Saulovi: "Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, 1s17.34 hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. 1s17.35 Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha. 1s17.36 Ach tk Davide, vidím, že už máš cosi za sebou. Ale nevypadáš na to... A David dodal: "Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce." Saul tedy Davidovi řekl: "Jdi; Hospodin buď s tebou!" 1s17.37 David sice se Saulem hovoří o svých zkušenostech, ale
dominantou tu není Davidova síla, nýbrž skutečnost, že Hospodin byl na jeho straně......"hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce." David měl s Hospodinem nejednu svou vlastní zkušenost, která mu ukázala, že Hospodin může všechno, že Hospodin není omezen lidskými silami, nebo tedy nedostatkem lidských sil, ale že má ve svých rukou vše... MOžná si Saul vzpomněl na některý z příběhů, které za svůj život v různých zdánlivě beznadějně prohraných bojích absolvoval... a teď mu došla řeč. Sám sice zdaleka neměl důvěru v Hospodina, ale možná ten mládenec něco dovede... Po té Saul oblékl Davida do svého odění, na hlavu mu dal bronzovou přilbu a oblékl ho do pancíře. 1s17.38 Na jeho odění si David připásal jeho meč a pokusil se chodit. ale nebyl na to zvyklý. David tedy Saulovi řekl: "Nemohu v tom chodit, nejsme zvyklý." A svlékl to ze sebe. 1s17.39 Saul se ještě pokusil udělat pro Davidovo rozhodnutí co nejvíc, aby mu pomohl... Myslím, že to bylo opravdu hodně, když Saul dal Davidovi své odění! Ale David po několika krocích zjistil, že v tom vítězství nespočívá... že to lidské zabezpečení by tu bylo spíše překážkou než pomocí... A tak se vrátil k tomu, co v lidských očích bylo bezvýznamné, směšné... A přitom spoléhal pouze a jedině na Hospodina... Na nic lidského totiž spoléhat nemohl, neboť vlastně nic z toho vojenského vybavení s sebou neměl... Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci. 1s17.40 Hodnocení situace vyslovuje sám Goliáš: Pelištejec se k Davidovi pomalu přibližoval a před ním jeho štítonoš. 1s17.41 Pelištejce se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. 1s17.42 Pelištejec na Davida pokřikoval: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své Bohy. 1s17.43 Pokřikoval na Davida: "Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu." 1s17.44 Goliáš neznal nic jiného, než lidské prostředky boje, neznal nic jiného než svou sílu a svou zbroj... A to je trochu málo v boji, proti Hospodinu a proti jeho lidu, Goliáši... David Pelištejci odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. 1s17.45 Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. 1s17.46 A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou." 1s17.47
Ach přátelé, kolikrát to tady ještě řeknu?! Tohle je celý David. Horlivost pro Hospodina, pro jeho věci a pro jeho lid... Nic polovičatého tady nemělo místo... David se dostává do situace smrtelného ohrožení... ale zase jej vidíme, že se na nic neohlíží, ale v důvěře v Hospodina tu stojí a je při Hospodinu celým srdcem... Celým srdcem... Jak ten příběh pokračoval, to znají už děti z nedělní školky... Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. 1s17.48 David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi. 1s17.49 Tak zdolal David Pelištejce prakem a kemenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. 1s17.50 David přiběhl a stanul u Pelištejce. Popadl jeho meč, vytrhl jej z pochvy a usmrtil ho; uťal mu jím hlavu. Když Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, dali se na útěk. 1s17.51 Docela chápu, že celé řadě lidí tento příběh připadá jako krásná heroická, tedy hrdinská legenda... Obávám se jenom trochu, jestli tento příběh někdy nepřipadá poněkud legendárně i věřícím lidem, i Božím dětem... Věříte, milí posluchači, že se to stalo přesně tak, jak je to tady napsáno?... Docela chápu, že lidé, kteří s Pán Bůh nemají žádné zkušenosti, si nemohou tyto děje srovnat v halvě a tak si pomáhají tím, že je označí za legendu... Dnes máme, pravda trochu jiné boje... Ale chci vás ubezpečit... Že Pán Bůh je dnes stejně mocný jako byl za doby Davida, jako byl kdykoli v historii. Jen musím upozornit, abyste si nevytrhli tento příběh z celého kontextu života Davida... To by bylo hrubé zkreslení Božích činů v jeho životě... Jak dále uvidíme, David dlouhé roky vůbec nepůsobil jako úspěšný muž... Přestože v Hospodina věřil celým srdcem, prožil mnohá příkoří a mnohé ztráty... Ale tak jako dokázal s důvěrou od hospodina v tento slavný den přijmout vítězství nad Goliášem, tak také dokázal v jiný den, možná už za týden přijmout i nebezpečí a těžké životní období trvající několik let... Pán Bůh je nezměnitelně mocný, ale svou moc nepoužívá na náš povel, pro nějaké naš samoúčelné blaho a bohatství... kdo něco takového hlásá, lže a překrucuje Písmo... nýbrž Pán Bůh svou moc používá ve svůj čas ke své oslavě. Náš vyměřený čas se chýlí ke konci. Zbytek naší dnešní 17. kap. 1s nechci nechávat na příště, tak vám jen přečtu a nechám k přemýšlení těch pár pár veršů, které zůstávají... David vzal Pelištejcovu hlavu, přinesl ji do Jeruzaléma a jeho zbroj uložil ve svém stanu. 1s17.54 Když Saul viděl Davida, jak jde proti Pelištejci, otázal se vojevůdce Abnéra: "Čí syn je ten mládenec,abnére?" Abnér odvětil: "Jakože jsi živ, králi, nevím." 1s17.55 Král mu poručil: "Zeptej se, čí syn je ten mladík" 1s17.56 Když se David po vítězství nad Pelištejcem vrátil, uvedl ho Abnér
před Saula; Pelištejcovu hlavu měl David v ruce. 1s17.57 Saul se hod otázal: "Čí syn jsi, mládenče?" David odvětil: "Syn tvého služebníka Jišaje Betlémského." 1s17.58 Saul nemohl uvěřit, že by ten mládenec, který mu hrával na harfu, když se mu duševně vedlo zle, že by byl schopen takového činu, takového vítězství... Saul nyní už vůbec nechápal Boží skutky... Své vzdálení od Hospodina jen dále a dále prohluboval... Loučím se s vámi, milí posluchači, a moc si přeji, aby vám z dnešního příběhu, který jsme si společně četli vyplynulo povzbuzení pro větší důvěru v Pána, že on má naše životy ve svých rukou. Ale mu je musíme dát, my se mu musíme otevřít, oddat... Aby nás mohl používat jako posvěcené nástroje ve své službě... To pak nebude naše dílo, ale jeho dílo skrze nás, jako mistrovo dílo skrze dobrý nástroj... Bůh vám žehnej.