Nešťastný konec kupce Rúbena P ř í b ě h v a m p ý r a T o b i á š e l i t e r á r n í s o u t ě ž David Jan Reitschlager 2 0 1 2
Kupec Rúben ben Nadav se právě vrátil ze zdařilé obchodní cesty a těšil se, jak si se svými syny na začátku svátku Pesach připomene, jak byli jejich předkové vyvedeni z egyptského otroctví. Těšil se marně. Celá Židovská čtvrť v Praze byla plná smutku a zděšení po nedávných událostech, kdy se nekonečná lačnost krále Jana Lucemburského po penězích spojila s ještě nekonečnějším přesvědčením o židovském znesvěcování toho, co je křesťanům svaté, a vše vyústilo v hrůzné představení, na němž bylo přes čtyřicet Židů za živa upáleno na hranici. Kupec Rúben se dozvěděl, že dvěma z nich byli jeho jediní synové. Psal se konec března roku 1336. V čase nejhlubšího smutku mu přišli poskytnout útěchu mnozí lidé, mezi nimi i rabín Šimon ben Moše. Smrt synů na popravišti byla pro Rúbena o to těžší, že oba dva byli velkými světly jeho života, učení jim šlo vynikajícím způsobem a jak Rúben, tak Šimon v nich viděli budoucí rabíny. Jak dny míjely, žal v Rúbenově srdci nepomíjel, vedle něho se však vynořoval ještě další cit, jenž byl každým dnem silnější a silnější a tím citem byl hněv. Po skončení Pesachu přišel kupec za Šimonem. Jeho duše prahla po spravedlnosti. Dobře věděl, že pouze skrze lidi jí dosáhnout nemohl. V jeho rodu si jako rodinné tajemství předávali z pokolení do pokolení znalosti kabaly, aby je někdo z nich mohl v pravý čas použít. Rúben byl přesvědčen, že ten čas nastal. A věděl, že některé znalosti se zas předávaly v rodu rabína Šimona. Pokusil se ho přesvědčit, aby spojili své síly dohromady, leč neuspěl. V dalších dnech si byl svojí věcí jistější a jistější, stejně jako byl silnější a silnější jeho hněv. Rozhodl se pro další návštěvu. Při ní před rabínem vylil své srdce, vylíčil mu své rozhořčení, vylíčil mu, jak je na místě pohnout vyššími mocnostmi, když se samy nemají k činu, přetékal slovy, stejně jako jeho srdce přetékalo city. Čím déle Rúben mluvil, tím byl Šimon zachmuřenější a sklíčenější. Nakonec řekl: Talmud praví: Když někoho opanuje tíhnutí ke zlému natolik, že už mu není schopen déle vzdorovat, nechť jde do míst, kde jej nikdo nezná, a tam vykoná, po čem jeho srdce volá. Jdi daleko odsud a tam proveď, k čemu ses nezvratně rozhodl. Kéž Tvá duše neztratí ze zřetele Boží světlo. Teď mě prosím zanech samotného. Rúben odešel a na rabína Šimona padl hluboký smutek. Druhou neděli po skončení Pesachu, jen co se otevřely městské brány, vydal se téměř nikým nezpozorován kupec Rúben ven z Prahy. Šel pěšky, 2
zahalený do poutnického pláště. Byla polovina dubna, vzduch byl vlahý, některé stromy již byly oděné zelení. Šlo se mu velmi dobře, cíl, za nímž směřoval, mu dodával velkou sílu. Na konci třetího dne se dostal téměř k hranicím Českého království, kde si našel nocleh ve vesnici zvané Grottau. Ráno usoudil, že se dostal již dost daleko od míst, kde byl znám. Nebudil zde mnoho pozornosti a navíc se dozvěděl, že zde nežijí žádní jeho soukmenovci. Rozhodl se tedy, že si to tu pořádně prohlédne a najde místo, kde by mohl uskutečnit svůj záměr. Okolo poledního našel opodál vesnice směrem ke Grafensteinu osamělé stavení, které vypadalo, že v něm nikdo nebydlí. Vešel dovnitř. Stavení bylo malé a uvnitř byla jediná místnost. Podlahu tvořila suchá udusaná hlína, jen tu a tam se na ní povalovaly zbytky staré slámy. Došková střecha byla zachovalá, takže nehrozilo, že by mu jeho záměr mohl zhatit déšť. Ještě se pořádně podíval, zda tu přeci jenom někdo alespoň nenocuje, a pak se vydal na oběd do hostince, kde se ubytoval. Příležitosti k jídlu využil k tomu, aby se hostinského přeptal na ono stavení. Ten jen potvrdil Rúbenovo přesvědčení. Na dotaz, komu patří, hostinský odpověděl: Teď nikomu. Před rokem tam dost divným způsobem zemřel mužskej, kterýmu to patřilo. Byl to vdovec, z jeho dětí se žádný nedožilo dospělosti, takže nezbyl nikdo, kdo by po něm dědil. A protože zemřel divně, nikdo o jeho dům nestojí. Ani náš pán, kterýmu to připadlo jako odúmrť, to nechce, takže to dostal na starost náš starosta. Tak to je přesně dům, kde mohu vykonat pokání, řekl na to lehce zamyšleně Rúben. Po obědě zašel za starostou, poměrně snadno se s ním dohodl na ceně a dům byl jeho. Pak se podíval po kováři a po tesaři, aby si opatřil petlici a závoru na dveře. Na penězích neskrblil, takže do večera měl obojí hotové. Ještě ucpal okenní otvory slámou, opatřil si louč a několik voskovic a vše bylo připravené. Když nastal večer, začal se vtírat do Rúbenovy duše strach a jeho neotřesitelné přesvědčení, jeho vůli, pevnou a celistvou jak žulový balvan, začaly nahlodávat pochybnosti. Co když? Jenže za slůvkem když nic dalšího nepřicházelo. Cosi mu říkalo, že něco je špatně. Žulový balvan však byl z převážné části nadále pevný a čas běžel. Zamknul dům, zapálil louč a od louče první čtyři voskovice. Jakmile začal konat, byl zpátky onen pevný Rúben, jehož neochvějná vůle přinášela jeho životu zdar. Do udusané hlíny vyryl před sebe 3
pomocí hůlky hebrejskými písmeny jméno krále Jana a jméno jeho otce, zesnulého císaře Jindřicha. Před nápis položil na zem kousek pergamenu s napsanými jmény těch, kdo nesli vinu na smrti jeho synů. Potom vyryl kruh, do něhož vstoupil, vpravo, vlevo, před sebe, za sebe rozestavil čtyři svíce a ke každé z nich přivolal příslušného archanděla. Svíci před svým čelem postavil až za královo jméno, ostatní svíce postavil vedle kruhu. Začal vyvolávat jména andělů zhouby. V levé ruce sevřel několik stříbrných grošů, do pravé ruky uchopil svitek s několika variantami Božího jména. Jeho mocný hlas zaduněl stavením: Jménem Všemohoucího, jehož jméno je Šadaj, jako že byl král Jan slepý, když nechal pro mrzký peníz zahubit oba mé syny, klenoty Izraele, světla exilu, poroučím vám, andělé zhouby, nechť je za svoji slepotu ducha raněn slepotou těla, a ti, kdo vykonávali jeho vůli, jež vedla k smrti mých synů, nechť jsou stiženi zkázou. Chtěl říci, jakou zkázou, ale v hlavě měl najednou prázdno. Po chvíli mlčení dodal: Nechť se stane, jak pravím. Učinil pohyb, aby rozhodil groše do prostoru, ale co to najednou? Peníze zůstaly Rúbenovi v dlani Pokusil se je setřást, leč marně. Mince zůstaly jako přikované. Odkudsi zadul mocný poryv větru. Sláma napěchovaná do jednoho z oken jím byla vymrštěna doprostřed místnosti a vzplanula od jedné ze svící. Rúben musel uskočit, aby mu nechytil oděv. Tím se dostal ven z kruhu. Za chvíli zadul vítr z jiné strany a další otep slámy letěla směrem k němu, aby rovněž vzplanula. Pak se pod dalším poryvem prolomila střecha a následně se oheň rozrostl. V Rúbenových očích se zračila nepopsatelná hrůza. Zakrátko se požár rozhořel naplno. Prostor přitom nenaplňoval jen praskot hořícího dřeva a slámy, ale jakési těžko popsatelné kvílivé a hýkavé zvuky, které nebyly podobny ničemu pozemskému. Rúben se dal na útěk. Z jeho ruky v tu chvíli vypadl pergamen s Božími jmény. Běžel pryč a nevěděl kam. Když doběhl do vesnice, zastavil se a mocným hlasem začal svolávat zdejší lidi, kteří se již pomalu ubírali do říše snů. Nezvyklé dění upoutalo jejich pozornost, proto nelenili a vyběhli na ulici, každý měl přes sebe přehozené jen to, co mu v rychlosti padlo do ruky. Rúbenovo chování bylo nanejvýš podivné. Choval se jako smyslů zbavený. Třepal levou rukou, jako by se z ní v jednu chvíli pokoušel odhodit peníze, v jinou chvíli je zase setřást, v další je zase křečovitě 4
svíral a v další pro změnu setřít o oděv. Přitom cosi nesmyslně vykřikoval o blížící se zkáze. Zanedlouho se dostavil kněz. V tu chvíli nešťastný Rúben zvolal: Zkáza již je zde!!! Pravicí ukázal na kněze, načež ji s hrozbou pokrčil v lokti a sevřel v pěst, oči podlité krví plné děsu a hrůzy obrátil v sloup a jako podťatý náhle klesl k zemi. Když k němu kněz poklekl, již nedýchal. V levé ruce stále držel mince. Kněz poslal pro starostu. Když se starosta dostavil, oznámil mu, že se poradí s otcem Josefem, druhým knězem v Grottau, jak naložit s nebožtíkem, do té doby nechť starosta zajistí, aby se k tělu nikdo nepřiblížil. Oba se sešli na faře. Shodli se na tom, že téměř nic nevědí ani o dotyčném, ani o okolnostech, které nakonec vedly k jeho skonu, shodli se i na tom, že není jisté, zda je skutečně mrtvý. Protože si nebyli jisti, zda je prost hříchu, ani jaké hříchy možná tíží jeho duši, rozhodli se, že nepatří na posvěcenou půdu hřbitova. Protože nebylo jisté, zda odešel do světa zesnulých, přikázali jej pohřbít se vším, co měl u sebe, aby nechodil ke zdejším lidem nezván na návštěvu a neděsil je, obráceného obličejem dolů, aby měl stále na paměti, kam patří jeho duše. Protože hrozilo, že by mu jeho duše mohla oživovat tělo, hýbat s ním, případně se postarat, aby se vyhrabal z hrobu, přikázali, aby k hlavě a k nohám toho nešťastníka byly přivázány kameny, aby se tak nemohl zvednout, i kdyby se snažil sebevíc. Ještě té noci byl kupec Rúben uložen do země, aniž jej kdo znal, aniž se o jeho osudu a konci dozvěděl někdo z těch, kteří jej znali. Následujícího roku král Jan zcela přišel o zrak. 5