KDYŽ SRDCE ZPÍVÁ
Krishna Das KDYŽ SRDCE ZPÍVÁ 2011
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Das, Krishna Když srdce zpívá = Chants of a lifetime / Krishna Das ; [z anglického originálu... přeložila Andrea Hässelbarthová]. -- 1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2011. -- 311 s. + 1 CD Název originálu: Chants of a lifetime ISBN 978-80-87249-24-6 233-852.5Y-051 * 78.071.2 * 2-335 * 929 * 233-535.4 * 233-584.5 * 2-587.7 * 22/24-583 * (73) - Das, Krishna, 1947- - jógíni -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol. - zpěváci -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol. - duchovní učitelé -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol. - kírtany - duchovní cesta - duchovní zkušenosti - meditace - příběhy - úvahy - autobiografické vzpomínky 22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5] 929 - Biografie [8] Krishna Das Když srdce zpívá Chants of a Lifetime Copyright Krishna Das, 2010 Translation Andrea Hässelbarthová, 2011 Czech edition MAITREA a.s., Praha 2011 ISBN 978-80-87249-24-6
OBSAH Předmluva... 11 Úvod... 13 I. ČÁST: CESTA DO INDIE Kde se cítím doma... 23 Navázání spojení... 27 Splněný sen... 35 Cesta k lásce... 41 Očima lásky... 53 Lék jména... 67 Jádro praxe: prostě to udělej... 75 Postupně, leč nevyhnutelně... 87 Líla... 95 Štěstí a buddhovská přirozenost... 107 Plodem lpění (připoutanosti) jsou slzy... 119 Mnoho tváří lásky... 133 Amerika... 143 II. ČÁST: VRACÍM VŠECHNO ZPÁTKY DOMŮ Sex, drogy a milost... 153 Film o Mně... 165 Vztahy... 173 Púdža matce... 183 Mettá: praxe láskyplné vlídnosti... 193 Dveře víry... 201 Následování ve šlépějích lásky: Dada... 215 Miluj služ pamatuj... 225 Služba a Hanumán... 235
Plody zpívání Jména... 245 Zpívám pro svůj život... 255 Následování ve šlépějích lásky: Ma a Baba Tewariovi... 267 Setí semínek... 283 Poděkování... 291 Slovníček některých pojmů... 295 Texty oslavných písní na přiloženém CD... 303 Poznámky... 307 O autorovi... 311
Toto, stejně jako delší verze v textu, je rukopis Níma Karólí Báby, znamená Ram Ram, delší verze pak Ram Ram Ram Ram Ram.
Šrí Ním Karólí Bába oceán soucítění, příbytek milosti (laskavé svolení k uveřejnění poskytl Balaram Das) Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Tato kniha je věnována jako oběť mému guru, Nímu Karólí Bábovi, Jediné Lásce žijící v srdcích všech bytostí. Šrí Siddhi Ma, Úplňku zbožnosti, Který září jasně temnou nocí mé duše. Ramu Dassovi, mému staršímu guru-bratrovi díky němuž jsem se poprvé setkal s Mahárádž-džím. Vlastními slovy Šrí Rama: Nikdy nemohu splatit Dluh, který mám u toho mizery! Všem starým stoupencům, od kterých jsem se tolik naučil o lásce. Všem světcům a mudrcům všech duchovních tradic. Všem poutníkům na Cestě Lásky. Kainči, mému domovu v horách. Šrí Siddhi Ma úplněk čiré zbožnosti (laskavé svolení Jaya Prasad)
Guru a žák (laskavé svolení Chaiytanya) PŘEDMLUVA Po téměř třech letech, kdy jsem žil v Indii v přítomnosti svého guru Níma Karólí Báby, mě můj guru požádal, abych se vrátil do Ameriky. Seděl jsem naproti němu a bylo to, jak se později ukázalo, naposledy, co jsem ho viděl. Byl jsem jako zkamenělý. Když jsem opustil Spojené státy, zbavil jsem se všeho, dokonce i svých džínů. Představoval jsem si, že už zůstanu navždy v Indii. A teď mě posílal zpátky. Kam půjdu? Co budu dělat? Lámal jsem si v panice hlavu. Nechtěl jsem se ho ptát, co mám dělat, až tam budu, ale najednou jsem v úzkosti vyhrkl: Mahárádž-dží! Jak ti mohu sloužit v Americe? Mahárádž-dží se na mě podíval s předstíranou nechutí a řekl: Co? Když se ptáš, jak máš sloužit, tak už to není služba. Dělej to, co ty sám chceš. To mě uvrhlo do naprostého zmatku. Mahárádž-dží se zasmál a řekl: Tak co, jak mi budeš sloužit? V mysli jsem měl prázdno. Bylo načase odejít. Zvedl jsem se a vydal se přes dvůr. Podíval jsem se na něj z dálky a uklonil se. Když jsem se ukláněl, uslyšel jsem svůj vlastní hlas přicházející z hloubky srdce, který říkal: Budu pro tebe v Americe zpívat.
ÚVOD Když jsem poznal svého guru, Níma Karólí Bábu (známého také jako Mahárádž-dží), setkal jsem se s láskou, která byla bez konce. Bylo to něco naprosto nového, zároveň jsem však měl dojem, že jsem se probudil po dlouhém spánku. Tuto lásku jsem dostal, aniž bych pro to musel cokoli udělat. Zářila bez ustání, ať již jsem jí byl otevřen, nebo ne. Když mě má vlastní negativita uzavřela a znemožnila mi ji vnímat, rozsvítilo nějaké Mahárádž-džího slovo, pohled nebo gesto znovu všechna světla najednou a já jsem byl zpátky doma. To se dělo opakovaně, den za dnem, po celou dobu, co jsem s ním byl. Poté, co jsem strávil v Indii s Mahárádž-džím dva a půl roku, poslal mě zpátky do Států. A pak se stalo něco nečekaného. Mahárádž-dží zemřel. Nemohl jsem tomu uvěřit! To se nemělo stát. Byl jsem v šoku. Být s ním fyzicky, to bylo to jediné, co na mě kdy zabralo to jediné, co mé srdce vytáhlo ze smutku. Teď jsem byl sám. Nikdy už nebudu s ním. Byla to pro mě hrozná rána, byl jsem naprosto přesvědčen, že jsem ztratil jedinou šanci, jak být šťastný. Uvnitř jsem zemřel a žil jsem s přesvědčením, že takovou lásku už nikdy nenajdu. Chmury v mém srdci, které byly v jasném poledním slunci jeho lásky skryty, se znovu objevily, cloumaly mnou a rvaly mě na kusy, takže jsem upadal do větší a větší deprese a musel čelit mnoha temnotám, jak uvnitř, tak i venku.
Trvalo mi dvacet let, než jsem byl schopen pro něj zpívat s opravdovou zbožností. Když jsem zpíval, obvykle se skupinou jeho západních stoupenců, které jsem znal z Indie, jako bych si vtíral sůl do rány. Chyběl mi Mahárádž-dží, stýskalo se mi po jeho přítomnosti, ale moje slzy byly slzy sebelítosti a frustrace, ne slzy lásky. Bylo to jako bych jel vlakem, který jednoho dne zastavil na nádraží. Podíval jsem se z okna a uviděl, jak tam sedí Mahárádž-dží. Vyběhl jsem z vlaku za ním, nechávaje všechno za sebou. Když pak Mahárádž-dží opustil tělo, zjistil jsem, že jsem zase v tomtéž vlaku. Všechen můj smutek, touha a zmatek, všechny mé rozporuplné tužby, nenávist k sobě, stíny v mém srdci všechno, co jsem tehdy, když jsem ho potkal, v tom vlaku zanechal to vše tu pořád bylo. Jediný rozdíl spočíval v zážitku jeho přítomnosti; ale mé spojení s touto přítomností bylo pohřbeno pod všemi mými problémy a já jsem se musel usilovně snažit, abych toto spojení cítil. Jako by můj vlak vjel do dlouhého, tmavého tunelu sebezničujícího chování a zoufalství. S tím vším jsem se musel střetnout, abych se mohl znovu s Mahárádž-džím spojit. Mahárádž-dží mě poslal zpátky do Ameriky na jaře roku 1973, neboť, jak se vyjádřil, Tam jsou tvoje připoutanosti. Věděl jsem, že je to pravda. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem již nadále nemohl nic vstřebávat, a cítil jsem mnoho nedořešených tužeb, které mě táhly různými směry. Uplynulo mnoho let. A jednoho dne v roce 1994 jsem si uvědomil, že jediný způsob, jak bych mohl vyčistit temné prostory ve svém srdci, je zpívat s lidmi s lidmi, kteří mě neznají z mých dávných dnů v Indii. To mě hluboce zasáhlo. Chtěl jsem znovu být v té přítomnosti, v té lásce, a viděl jsem, že to, co mě od ní odvádí, jsou ona uzavřená místa v mém srdci. Byl to velice silný okamžik, a jakkoli jsem to chtěl popřít, nebylo to možné. Topil jsem se, a toto bylo jediné lano, které mi bylo hozeno. Bylo mi jasné, že další šanci už nedostanu. Věděl jsem bez vší pochybnosti, že
když nebudu zpívat, už nikdy to místo lásky nenajdu. To místo bylo někde uvnitř mne. A už jsem k jeho otevření nemohl použít Mahárádž-džího fyzickou přítomnost jeho tělo už tu nebylo. Musel jsem ho najít v sobě, a jediný způsob, který mi byl dán, byl prostřednictvím zpívání Jmen. Zpívání v Montrealu, 2009 (laskavé svolení Liam Maloney) Musel jsem se přinutit a něco pro to udělat. Zavolal jsem do jogínského centra Jivamukti Yoga Center v centru New Yorku a představil se jako stoupenec Níma Karólí Báby. Řekl jsem, že jsem mu v Indii zpíval, a zeptal jsem se, jestli by bylo možné, abych přijel do jejich centra a vedl tam zpívání Jména. Každé pondělí mívali malé shromáždění, satsang, 10 až 15 jejich studentů, četli ze svatých knih a diskutovali na duchovní témata. Příští pondělí jsem dorazil do centra a seznámil se s Davidem Lifem a Sharon Gannon, spoluzakladateli centra Jivamukti. Nechali mě zpívat mantry asi půl hodiny na začátku večera. Po skončení satsangu mi řekli, že mohu přijít, kdykoli budu chtít. Takže kdykoli jsem byl v New Yorku v pondělí večer, jel jsem tam zpívat.