Hejčínské OKO Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně ZÁŘÍ 2014 P. Maria Petr Pavel Škarohlíd (vpravo) se svým otcem v Sept-Fons (čtěte na str. 3)
Úvodní slovo V poprázdninovém Hejčínském oku najdete ohlédnutí za kněžským svěcením trapisty Pavla Škarohlída. Nakouknete do těla i duše poutníka kráčejícího z Hejčína do Zlatých Hor. Určitě nejzajímavější bude první část rozhovoru s otcem Josefem Jančářem, který se po mnoha letech vrátil z Říma domů a který důkladně odpovídal na položené otázky. Dále si můžete přečíst informace z programu Adopce na dálku, do kterého je naše farnost zapojena. V neposlední řadě zjistíte, co se skrývám pod názvem kurzy Alfa, které budou během podzimu probíhat ve farnosti. Nedávno jsme v neděli slyšeli nádherný Pavlův chvalozpěv, který tryská z jeho nitra tváří v tvář Božímu jednání, které přes všechny hříchy lidí stále nabízí nové cesty spásy. Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť»kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?«vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen. Na začátku nového školního roku, který ovlivňuje chod téměř každé rodiny a domácnosti, Vám přeji, abyste uprostřed všedních povinností, starostí i radostí neztráceli pohled víry a spolu s apoštolem Pavlem občas propukli ve spontánní chválu a úžas nad Pánem a jeho působením. P. Marian 2
Kněžské svěcení v Sept-Fons O slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v pátek 27. června 2014, v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii přijal kněžské svěcení Pavel Škarohlíd, řeholním jménem bratr Maria Petr. Spolu se svými staršími bratry ministroval v 90. letech v Hejčíně. Na tuto událost se kromě rodiny a příbuzných vydalo také jedno auto s otcem Marianem a třemi farníky. Na začátku cesty každá posádka vozidla vyfasovala vysílačku, kterou se zajišťovalo spojení s velením, aby se celý konvoj aut držel pohromadě a všichni se dostali do cíle, aby se nikdo neztratil a neodbočil, kde nemá. Na místě jsme byli překvapeni velikostí kláštera se spoustou budov a rozlehlými zemědělskými pozemky. Kdo nikdy nepřišel do kontaktu s mnišskými kláštery, tak byl mnohými věcmi překvapen. Kromě brzkého vstávání ve 3 hodiny (naopak ukládání 3
k spánku ve 20 hodin), byli někteří zaskočení informací, že desítky mnichů spí společně v jedné velké místnosti, a snažili si představit, jak to asi musí v noci vypadat. V klášterním kostele byl oddělen prostor pro mnichy a hosty. Nešlo si nevšimnout obrovských knih, ze kterých se mniši modlili a které dle sdělení byly vytištěny v naší zemi. Zvláště gurmáni ocenili klášterní pohostinnost s výbornou francouzskou kuchyní, s výtečnými sýry a vynikajícím vínem. Mužská část návštěvníků měla větší prostor pohybu po areálu kláštera než ženská. V doprovodu novokněze otce Pavla jsme tak mohli projít část kláštera, která je jinak nepřístupná pro hosty, a nahlédnout dokonce i do hospodářských prostor. Nevýhodou bylo, že jen muži měli přístup do kuchyně pro hosty, takže na nich spočíval úkol vypomoci bratřím s umýváním nádobí, zatímco ženy byly od toho osvobozeny. Na závěr jsme se dozvěděli, že primiční mše svatá novokněze otce Pavla v Olomouci-Hejčíně bude v neděli 31. srpna v 10 hodin. Všichni jsou na ni srdečně zváni. P. Marian Pěší pouť z Hejčína do Zlatých Hor Už od jara jsem měl v úmyslu i tento rok vyrazit někam na pěší pouť. Volba padla na Zlaté Hory poutní místo Panny Ma- 4
rie Pomocné (Maria Hilf), Ochránkyně života. Teprve na začátku července se mi podařilo naplánovat trasu a najít a zajistit noclehy. Pouť se uskutečnila ve dnech 9. až 13. srpna 2014. Z Hejčína do Zlatých Hor to bylo přibližně 105 km, plus ještě 18 km ze Zlatých Hor do Jeseníka. Noclehy byly na farách ve Šternberku, v Rudě u Rýmařova, v Malé Morávce a na poutním místě ve Zlatých Horách. Celkem se poutě zúčastnilo 8 lidí, 3 muži a 5 žen. Tři poutníci šli jenom finální úsek z Malé Morávky do Zlatých Hor. Na poutním místě Panny Marie Pomocné najdete nástěnku s poděkováním rodičů za narození jejich dětí a také desku s textem sv. Jana Pavla II. z encykliky Evangelium vitae: Respektuj, chraň, miluj život a služ každému lidskému životu! Jen na této cestě najdeš spravedlnost, rozvoj, pravou svobodu, mír a štěstí. Kromě samotného poutního místa na mě silně duchovně zapůsobila ještě dvě místa Křížový Vrch u Rudy a lurdská jeskyně u Rejvízu. Přiznám se, že unaven po celodenním putování jsem měl myšlenky spíš prásknout sebou na postel a spát, než 5
jít na další kopec, byť je to Křížový Vrch s křížovou cestou. Pomalu vystupovat na kopec se zastávkami u nádherných a velkolepých kamenných vyobrazení křížové cesty, s rozhledem na všechny světové strany, a to vše při západu slunce to bylo občerstvení a pozvednutí ducha ve znaveném těle k Pánu. Uhádnete, co je při dobré viditelnosti vidět z Křížového Vrchu? Sám jsem byl překvapen a zaskočen. Lurdská jeskyně se nachází na Starém Rejvízu v lokalitě nazvané Josefovy skály. Vznikla v roce 1908 ke stoletému výročí rejvízského kostela a k padesátiletému vzniku poutního místa v Lurdech. Každoročně na jaře zde farníci z Rejvízu přinesli v procesí sošku Panny Marie Lurdské a na podzim ji opět donesli do svého kostela. Po válce a vystěhování původního obyvatelstva bylo vše zničeno a zapomenuto. Teprve v roce 2003 bylo místními toto místo znovu objeveno a za pár let upraveno. Modlili jsme se zde za nemocné. Níže najdete dojmy a postřehy některých poutníků. * * * P. Marian Na pouť jsem se přihlásila na poslední chvíli. Když jsem si ráno nasadila batoh na záda, nevěřila jsem, že dojdu na konec Olomouce. 6
Od hejčínského kostela jsme se v sobotu vydali na cestu, jejíž cíl byl ve Šternberku. Na cestu nám svítilo slunce, v cíli nás naopak přivítala velká bouře. Bezpečí jsme nalezli v místním supermarketu, kde jsme společně doplnili energii. Po vydatném spánku a mši svaté jsme zamířili do Rudy u Rýmařova. Opět byl krásný slunečný den. Cestou jsme zdolávali náročnější terén. S dobrou náladou jsme dorazili do cíle. Následující den jsme mířili směrem k Malé Morávce. Museli jsme zdolat Rešovské vodopády, ale také tato překážka byla úspěšně zdolána. Síly nám začaly ubývat, ale s Boží pomocí jsme se opět vzchopili a vidina cíle naší pouti se blížila. V Malé Morávce k nám přibyli další poutníci. Společně jsme putovali do Zlatých Hor. Unavení, ale bez úrazu jsme doputovali k Maria Hilf. Nelituji, že jsem se rozhodla jít na tuto pouť s otcem Marianem, který měl celou cestu velmi dobře nastudovanou. Proto se těším na příští pěší pouť a všem další pěší pouť doporučuji... * * * Trysko myš Jana K. Pán je humorista, zase mi to dokázal. Došla jsem do Zlatých hor a to celá a v pohodě. Nevím, jak to zařídil, ale nějak se mi připomnělo dětství. To znamená radost, že tráva je voňavá a dá se v ní válet, v potoku koupat, déšť je fajn, měsíc a hvězdy jsou na dosah. Mám dojem, že máme být jeho dětmi. Někde jsem 7
to slyšela a můžu říct: je to fajn a vřele doporučuji. Také je dobré mít hodného průvodce a my ho měli. Vydržel opravdu hodně. Hana B. * * * Na poutě vzpomínala moje maminka jako na pevnou součást náboženského života své rodiny. Vyprávění mě naplňovalo úctou a touhou napodobit ji. Párkrát se tak stalo v době mého mládí, ale až teď po letech jsem si znovu připomněla jejich význam a sílu a zatoužila jsem vykročit znovu. Pravda, časově i kondičně už jsem docela jinde, ale aspoň kousek této plánované farní poutě jsem chtěla zkusit. Pobízelo mě přesvědčení, že když prosíme, měli bychom k tomu aspoň někdy i něco přidat. Ale pak i docela prostý důvod návštěva. Tak doufám, že i Panna Maria měla radost. 8
Něco málo jsem si načetla o poutním místě samotném, jeho pohnuté historii a neuvěřitelném zmrtvýchvstání. Zaujalo mě třeba, že v určitý čas nebylo možné provést plánovanou demolici kostela, protože se z místních nenašel nikdo, kdo by se k tomu propůjčil. Také jsem přemýšlela, proč zrovna zasvěcení Panně Marii, Ochránkyni nenarozeného života. Možná i proto, že první zdejší legenda vypráví o Mariině zázračné ochraně rodičky v nesnázích. Jak moc je dnes život ohrožován ve všech svých obdobích a jak moc přímluvu Panny Marie potřebujeme! Je to odpověď na potřebu doby a to je moc dobře. A tak jsem si umínila, že se k Panně Marii do Zlatých Hor určitě ještě vrátím. * * * Lída V. Nejprve bych chtěla poděkovat otci Marianovi za nápad a zorganizování poutě na Maria Hilf pro nás farníky. Pěší pouť je opravdu velmi jiná než zájezd na poutní místo, takže můj velký obdiv patří všem poutníkům, kteří ušli celou cestu. Když jsem v sobotu po mši Vás pět poutníků fotila před kostelem, nemohla jsem se ubránit určitému smutku, že kvůli nemoci nemohu vyrazit s Vámi. Připadalo mi, že atmosféra byla mírně naplněna obavami poutníků, jak a zda fyzicky jednotlivé pěší Kaplička ve Zlatých Horách 9
úseky zvládnou. Tedy až na otce Mariana, který sršel optimismem, přestože měl nejtěžší batoh. Když jsem Vás pak po třech dnech viděla, byla jsem velmi překvapena, jak svěže a radostně jste všichni vypadali. Byla jsem velmi ráda, že se k Vám můžeme s manželem přidat alespoň na jeden den putování a zažít malou ochutnávku radosti a útrap pěší poutě. Ujít 31 km, i když krásnou krajinou, není snadné, zvláště s naloženým batohem, ale duchovní vzpruha v podobě modliteb růženců funguje velmi spolehlivě. Bylo zajímavé navštívit opravovaný kostel ve Vrbně pod Pradědem a vidět na vlastní oči horlivost a nadšení pana kostelníka pro místní chrám. Po 20 km jsem pociťovala stupňující se únavu, a co teprve ti, kteří už měli v nohách 75 km z předcházejících dnů? Vzdát se ale nikoho nenapadlo, vždyť Maria Hilf už bylo jen kousek. A tak když jsme v půl deváté večer dorazili do cíle k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné, zdálo se to být jako sen... Touto, i když velmi krátkou poutí, se rozptýlily moje obavy, zda jsem schopna a ochotna obětovat pro víru své pohodlí, vydržet fyzickou námahu a nevzdat se. Jen doufám, že se příští rok zase nějaká pěší pouť uskuteční a tentokrát ji budu moci jít celou. Šárka P. 10
Představujeme: P. Josef Jančář, O.Carm. (1) Před několika měsíci se v hejčínské komunitě bratří karmelitánů po téměř sedmnáctiletém působení v Římě zabydlel P. ICLic. Josef Radim Jančář, O.Carm. (narozen 2. 5. 1951). Nedalo nám to, a požádali jsme ho o rozhovor v předtuše, že se ledacos zajímavého dozvíme... * * * Začněme nejprve tradičně: Řekněte prosím pár slov o sobě. Odkud pocházíte, z jaké rodiny, něco o Vašem dětství a víře... Pocházím od Uherského Brodu, z malé vesnice Těšov, farnost Újezdec u Luhačovic. Tatínek byl kovářem a podkovářem. Když mu komunisté živnost sebrali, byl nejdříve nějakou dobu bez práce, protože odmítal vstoupit do JZD, nakonec jej tam nechali pracovat jako zaměstnance, protože odmítl stát se členem. Po čase odešel do vojenského opravárenského závodu v Uherském Brodě, kde pracoval až do důchodu. Maminka byla v domácnosti a spolu s tatínkem obhospodařovali nějaké to pole po rodičích. Když jim komunisté pole sebrali a maminka také odmítla vstoupit do JZD, šla pracovat do Zbrojovky v Uherském Brodě jako dělnice. To odmítnutí vstoupit do JZD nebylo 11
tak jednoduché, jak to vypadá. Za tím stál nátlak a vyhrožování místních komunistických orgánů, kterého jsem byl mnohdy sám jako dítě svědkem, a postavit se tomu nebylo snadné. Mám jednu mladší sestru, která je nyní v částečném invalidním důchodě a zároveň se stará o naši devadesátiletou maminku. Oba rodiče byli praktikující věřící, chodili pravidelně do kostela v neděli a zasvěcené svátky, a pokud to bylo možné i ve všední den, pravidelně se modlili, v adventě a v postě jsme se celá rodina modlívali společně každý večer růženec. Od malička jsme tedy oba se sestrou byli vychováváni ve víře především vedením a příkladem rodičů, ale chodili jsme i celou dobu do náboženství ve škole, tak jsme postupně rostli ve víře. Víra a život z ní, to pro nás bylo a dodnes je něco samozřejmého, co patří k životu. Od útlého mládí byla pro mě každodenní mše svatá samozřejmostí, každý den před školou jsem se účastnil mše svaté, častěji než ministranti, i když já sám jsem nikdy neministroval. Pan farář měl totiž stanovenou kvótu deseti ministrantů a přijímal je jen v devíti letech věku. A protože když mi bylo devět let, měl plný stav, tak jsem se jako kluk k ministrování nikdy nedostal. S maminkou a sestrou na Velehradě Jaké jste měl zájmy, něco o Vašem studiu... Zájmy? V mládí asi jako každý vesnický kluk. Kamarádi, fotbal a hlavně bicykl, ten mě bavil. Až do vstupu do semináře 12
jsem na něm jezdil i závodně, to byl asi můj největší koníček. Bylo to vlastně kolo, které jsem zdědil po tatínkovi, který také kdysi jezdil závodně, a které jsem si upravil, protože na nové nebylo. Ale byla nejen zábava, byli jsme rodiči vedeni k práci, měli jsme úkoly, které jsme měli na starosti. Když oni pracovali na poli, v kovárně, my jsme se museli postarat o věci doma. Později měl člověk jiné koníčky jako cestování, hory, četbu. Ještě v semináři jsme o prázdninách podnikali s nynějším administrátorem budějovické diecéze, P. Adolfem Pintířem, na kole cesty po republice i do tehdy přístupného zahraničí (Polsko, východní Německo). Chtěli jsme i do Itálie, ale tam nás režim nepustil. Dnes už je na koníčky méně času i sil. Pokud jde o studium, po základní škole jsem vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázium) v Uherském Na hoře Karmel u zbytků prvního kláštera cela převora 13
Brodě se zaměřením na přírodní vědy, protože jsem původně zamýšlel studovat techniku. Už během školy jsem ale pociťoval volání ke kněžství. Protože mé rozhodnutí nebylo ještě definitivní, šel jsem na VUT do Brna. Bylo to v době po pražském jaru, náboženský život v Brně byl velmi intenzivní. Tam mé rozhodnutí dozrálo, a tak jsem si po roce na technice podal přihlášku do kněžského semináře v Olomouci. Ale protože v té době už začínala normalizace společnosti po sovětské okupaci 1968, tak jsem byl přijat, ale do Litoměřic, protože olomoucký seminář už v té době přijímat nesměl. Ještě k té přihlášce. Když jsem ji podal, čekal jsem, že mi bude ukončeno studium na VUT jako ostatním kolegům, kteří si podali přihlášku na jinou fakultu, ale nestalo se tak. Bylo mi to divné. Až v semináři jsem se setkal se seminaristy, kteří taky přešli z techniky, a ti mi řekli, že na rektorátě byla věřící paní, která nás kryla. Zkrátka to neoznámila a my jsme mohli dokončit ročník, abychom, v případě, že by nás do semináře nepřijali, mohli pokračovat ve studiu techniky. Jaká byla Vaše cesta ke kněžství a řeholnímu životu? O cestě ke kněžství jsem právě mluvil. A cesta k řeholnímu životu? To s tím souviselo. Já chtěl od začátku k jezuitům. Snad to souviselo i s tím, že v Brně jsem se účastnil mnoha aktivit organizovaných jezuitou P. Pavlíkem, ale poznal jsem i další jezuity jako např. P. Františka Mikuláška. Nevěděl jsem ale, jak na to. V semináři jsem pak poznal mnoho dalších jezuitů, ale i jiných řeholníků jako salesiánů, dominikánů, premonstrátů apod. Všichni tam samozřejmě byli na zapřenou, protože oficiálně řeholní řády existovat nemohly. Ten, kdo mě však oslovil, byl P. Karel Vrba, který sice v té době ještě nebyl řeholníkem, ale byl v kontaktu s karmelitánem P. Metodějem Minaříkem. Seznámil mě s ním a tak začalo moje karmelské povolání. Pravidel- 14
ně jsme jej s P. Vrbou navštěvovali o Vánocích, Velikonocích, o velkých prázdninách a tak započala naše karmelská formace. Prozřetelnost zasáhla i jinak: v té době z rozhodnutí některých biskupů a ordinářů, kteří stáli v čele diecézí (v té době ne všechny diecéze byly obsazeny biskupy), museli bohoslovci po druhém ročníku teologie nastoupit dvouletou vojenskou službu. Já jsem se jel před nástupem na vojnu rozloučit s P. Minaříkem do Albrechtic nad Orlicí, kde byl u křížových sester. Jaké bylo moje překvapení, když jsem přijel domů a našel jsem ve schránce povolávací rozkaz k vojenské jednotce v Týništi nad Orlicí, což bylo hned vedle. A tak jsem mohl pokračovat ve formaci i během vojenské služby, čehož jsem taky využíval, a při každé vycházce jsem P. Minaříka pravidelně navštěvoval. Kdyby to komunisti bývali věděli... Pak je zde Vaše působení v Olomouci v době komunistického režimu. To je zajímavá kapitola Vašeho života... To je, a vydalo by to na celou knihu. Ono to bylo celé docela dramatické od samého počátku. Asi by bylo potřeba předeslat, že po skončení vojenské služby jsem pokračoval ve studiu teologie a tajně i v řeholní formaci. A protože návrat do semináře spadal do období tzv. normalizace (doba po okupaci republiky sovětskými vojsky v roce 1968), kdy stát zostřil i postoj vůči církvi, musel jsem po návratu do semináře spolu s ostatními seminaristy podepsat prohlášení, že nejsem členem žádného řeholního řádu a že během studií do žádného řádu nevstoupím, pod trestem vyloučení ze semináře, což jsem s klidným svědomím udělal, protože zločinecký režim neměl nárok znát pravdu, které by zneužil. V posledním ročníku studií, 4. prosince 1976, jsem byl v litoměřické katedrále sv. Štěpána apoštolským administrátorem pražským, biskupem Františkem Tomáškem (v té době 15
už kardinálem in pectore) vysvěcen na jáhna a v červnu 1977, po ukončení studia teologie, jsem se spolu s ostatními seminaristy připravoval na kněžské svěcení. Exercicie před kněžským svěcením (na Vranově u Brna) byly hned na počátku narušeny příjezdem tajné policie (StB), která několik z nás odvezla k výslechu do Brna a přivezla zpět až večer s tím, že druhý den budou výslechy pokračovat. Až po skončení exercicií jsme se dozvěděli, že mezitím administrátor brněnské diecéze Mons. Ludvík Horký intervenoval na ministerstvu kultury s tím, že výslechy kandidátů byl narušen náboženský úkon, což i podle komunistického práva bylo protiprávní, a tak výslechy kupodivu přestaly. Nám to ovšem nikdo neřekl, takže až do konce exercicií jsme žili v obavě, co bude dál. Přesto v sobotu 25. června 1977 jsem byl spolu s ostatními pěti spolubratry v olomoucké katedrále sv. Václava biskupem Josefem Vranou, apoštolským administrátorem olomouckým, vysvěcen na kněze. Výslechy ale měly pro mě a pro dalšího kolegu, Emila Matušů ze Zlína, ještě dohru. Ostatní čtyři svěcenci obdrželi na obědě s biskupem ustanovovací dekrety, jen my dva ne. Důvod jsme se dozvěděli až po svěcení od tehdejšího dómského faráře P. Leopolda Dýmala: tajná policie nás dva označila za členy řádu salesiánů zřejmě na základě výslechu těch několika seminaristů a tak ministerstvo vydalo zákaz našeho svěcení. Alespoň v mém případě to sice byla mylná informace, protože jsem byl členem řádu karmelitánů, ale v případě, že by to tajná policie věděla, vyšlo by to nastejno. Na poslední chvíli si zřejmě ministerstvo a tajná policie zákaz rozmyslely, a tak v pátek v noci před svěcením (24. června) přišel na biskupství telegram z ministerstva, který svěcení dovoloval. Zřejmě došli k přesvědčení, že budeme-li vysvěceni oficiálně, budou nás moci mít víc pod kontrolou, než kdybychom případně 16
byli vysvěceni tajně, což by se nepochybně stalo, a oni si toho byli vědomi. A pak ministerstvo asi mělo obavy z následků našeho nevysvěcení, protože z obou farností přijel hojný počet účastníků (několik autobusů), kterým by se asi těžko vysvětlovalo, proč nesmíme být zrovna my dva vysvěceni. A tak nakonec jediným problémem bylo, že jsme museli čekat ještě nějakou dobu na ustanovení, protože biskupství už s námi nepočítalo, a tak muselo rozhodnout kam s námi. Nakonec jsem se dostal přímo do hlavní olomoucké farnosti Sv. Mořice, zřejmě, jak se později ukázalo, kvůli větší kontrole ze strany státních úřadů, protože Olomouc jako sídlo diecéze, ale i bydliště mnoha kněží bez státního souhlasu a jinak podezřelých, byla zvlášť pod drobnohledem tajné policie. V té době jsem složil také první řeholní sliby do rukou P. Metoděje Minaříka, samozřejmě tajně, v Kostelním Vydří 14. září 1977 spolu s P. Karlem Vrbou. Nikdo víc u toho nebyl, ani další žijící karmelitán P. Melichar Karásek, tehdejší farář v Kostelním Vydří. Ani ten nevěděl (nevím, zda to tušil), že jsme členy řádu. Sliby jsme skládali v jedné malé zapadlé místnosti kláštera, kterou P. Metoděj zamkl zevnitř a klíčovou dírku ucpal papírem, aby tam náhodou někdo nemohl nahlížet, i když v klášteře kromě nás a P. Melichara nikdo nebyl. Po třech letech, o vánočních prázdninách, 27. prosince 1980 jsme oba složili do rukou P. Metoděje také sliby věčné. O tom nevěděl nikdo, ani moje rodina, jen my tři, stejně jako ani biskup-světitel nevěděl, že jsem řeholník. Pak jsem normálně pokračoval v kněžské práci jako diecézní kněz. Jak jsem měl vždycky obavy z velkoměstské farnosti, tak se nakonec ukázalo, že působení u Sv. Mořice pro mě bylo velkým požehnáním. Oficiálně tam byl sice farářem sám otec biskup Vrana, ale prakticky farnost vedl první kaplan, tehdy 17
ThDr. Emil Pluhař, spolu s druhým kaplanem, což byli vždycky novokněží. Bylo to požehnané období mého života, rozhodující pro mou další kněžskou dráhu. Dr. Pluhař mě uvedl do pastorace po té praktické stránce. Nesmírně dobrý člověk s jasnými názory a postoji, bezvadně jsme spolupracovali. A vzpomínám na dlouhé diskuse s ním, mnohdy dlouho do noci, protože přes den pro nával práce nebyl čas, o teologii, morálce, právu, v čemž byl on odborníkem. I když počátek mého působení nebyl zrovna snadný. V době závěru naší formace v semináři a na fakultě totiž ordináři diecézí rozhodli, že omladí profesorský sbor litoměřické teologické fakulty, a asi pět či šest z našeho ročníku vytipovali na doktorát, mezi nimi i mě. My jsme to sice všichni svorně odmítli, vědomi si, že takový krok by obnášel spolupráci se státními orgány, konformní postoje apod., a to jsme nechtěli dopustit. Problém ale nastal, když otec biskup, jak jezdil po děkanátních schůzích, to tam kněžím oznamoval jako hotovou věc, a tím jsme se pro mnohé stali podezřelými ze spolupráce. To podezření měl zpočátku asi i dr. Pluhař, ale po krátké době pochopil, jak se věci mají, a měli jsme k sobě naprostou důvěru. Byla to sice časově i fyzicky náročná práce, ale v krásném kněžském společenství a v duchu opravdové spolupráce na budování Božího království. Při tom byla možnost setkávat se s mnoha dalšími vynikajícími kněžími, jako byl dr. Tobola, dr. Batušek, dr. Kryštovský, dómský farář dr. Dýmal, P. Beneš z Hodolan, ale i P. Lízna, P. Smahel a P. Pavel Kupka, kaplan na dómě. Nádherné roky, navzdory perzekuci a stálému dozoru státních orgánů a pronásledování tajné policie. 18
Řím místo Vašeho studia církevního práva. A hlavně dlouholeté činnosti v generální radě Řádu obutých karmelitánů. O tom byste jistě mohl dlouze vyprávět... Dovolil bych si vás opravit. My nejsme obutí karmelitáni (ti druzí jsou sice bosí, ale my jen proto nejsme obutí ), ale jsme jen karmelitáni, nebo když tak karmelitáni původní observance, zkrátka jsme následovníci karmelitánů, kteří ve Svaté zemi dali vzniknout našemu řádu. To jen pro přesnost. Náš P. Metoděj byl na to obutí velmi háklivý, byla to jedna z mála věcí, která jej dovedla rozčílit. Ale měl jsem možnost vidět, že i bratři jinde ve světě na tom byli stejně. Ale teď k vaší otázce: Máte pravdu, o římské epizodě mého života by se dalo dlouze vyprávět, a taky by možná vydala na knihu. Dostal jsem se k tomu sice jako slepý k houslím, ale asi to bylo i řízením Božím. Já jsem po skon- V Římě u Kolosea čení mandátu generálního delegáta řádu v České republice požádal generála řádu o možnost studia kanonického práva. Sám jsem si na to sehnal ze zahraničí stipendium. Právo mě vždycky bavilo, v té době jsem už pracoval i jako soudce olomouckého církevního soudu, a tak jsem si chtěl, i potřeboval, doplnit odborné vzdělání. Odešel jsem proto v roce 19
Na symposiu pro delegáty a moderátory laikátu 2011 česká skupina 1997 do Říma na studia na Fakultu kanonického práva Papežské lateránské univerzity se základními znalostmi italštiny a školní angličtiny. Ale už před Vánoci jsem skládal první zkoušky a s pomocí Boží, v roce 1999 dosáhl licenciátu kanonického práva. Už během druhého roku studií, když generální prokurátor řádu byl jmenován biskupem, jsem byl generálem řádu povolán na jeho místo a jmenován generálním prokurátorem a členem generální rady. To pro mě bylo v té chvíli dost náročné, protože jsem zrovna psal diplomovou práci, připravoval se na závěrečnou komisionální zkoušku z celého práva, a při tom jsem se už musel účastnit zasedání generální rady a u Apoštolského stolce řešit řádové kauzy, což bylo velmi náročné, časově i fyzicky. Vykonával jsem vlastně dvě práce na plný úvazek. Když jsem dokončil mandát svého předchůdce, byl jsem na generální kapitule (2001) řádně zvolen na další šestiletí do téže funkce a na další kapitule (2007) znovu potvrzen na dalších šest let. K funkci generálního prokurátora se hned přidaly další 20
funkce generálního delegáta pro laiky, delegáta pro kontemplativní a činné sestry, předsedal jsem dvěma mezinárodním generálním komisím řádu: pro laikát a pro studium restrukturalizace řízení řádu, zkrátka práce až nad hlavu. Nyní jste se tedy vrátil z římského pracoviště zpět do Česka, do Olomouce. Co je náplní Vaší práce zde? Ano, na generální kapitule v září loňského roku jsem skončil svůj poslední mandát (každý může být zvolen do stejného úřadu nanejvýš dvakrát po sobě), a po téměř 17 letech se vrátil zpět do republiky. Pan arcibiskup mě požádal, zda bych mohl pracovat na kurii. A tak jsem tam vlastně hned po návratu, od začátku října, začal pracovat. Vykonávám funkce víceoficiála církevního soudu a biskupského delegáta pro zasvěcený život, tedy jsem zástupcem předsedy soudu a soudcem, a pak mám na starosti všechny řeholnice a řeholníky v diecézi. Také ještě občas dělám externě práce pro některé římské kongregace a jsem členem právní komise České biskupské konference. Kromě toho často o nedělích zastupuji kněze po celé diecézi z důvodů nemoci, dovolených apod., takže se nenudím. Ještě jsem neměl čas ani si vybalit všechny věci, natož si po tom sedmnáctiletém zápřahu odpočinout. (Dokončení příště) Připravil Daniel Dehner 21
Rok rodiny Stále ještě prožíváme Rok rodiny, proto nabízíme k zamyšlení úryvek z apoštolské adhortace Jana Pavla II. Větší společenství: rodina Familiaris consortio 21 Manželské společenství je základ, na kterém se buduje větší společenství rodiny rodičů a dětí, bratří a sester, příbuzných a jiných spolubydlících. Toto společenství je založeno na přirozených poutech těla a krve. Přitom se lidsky dovršuje vznikem a zráním ještě hlubších a bohatších svazků ducha. Láska, oduševňující mezilidské vztahy různých členů rodiny, představuje vnitřní sílu, která tvoří rodinnou jednotu a společenství a činí je živými. Křesťanská rodina je proto povolána získávat zkušenost nové, vlastní jednoty, která potvrzuje a zdokonaluje jednotu přirozenou a lidskou. Milost Ježíše Krista, prvorozeného z mnoha bratří (Řím 8,29), je svou povahou a vnitřní dynamikou milost bratrství, jak ji nazývá svatý Tomáš Akvinský. Duch Svatý, vylitý ve svátosti, je živý zdroj a nevyčerpatelný pramen nadpřirozeného společenství, které shromažďuje věřící a spojuje je s Kristem i mezi sebou navzájem v jednotě Boží církve. Specifickým vyjádřením a uskutečněním tohoto církevního společenství je křesťanská rodina. Proto také může a má být nazývána domácí církví. 22
Všichni členové rodiny mají, každý podle svých darů, milost a odpovědnost denně budovat společenství osob, tak aby se rodina stala školou plnějšího lidství. To se děje starostlivou láskou k maličkým, k nemocným a starým, každodenní vzájemnou službou, sdílením dober, radostí i strastí. Základním prvkem budování takového společenství je výchovný dialog mezi rodiči a dětmi (srov. Ef 6,1 4; Kol 3,20n), při kterém každý dává a přijímá. Láskou, úctou a poslušností vůči rodičům přispívají děti specificky a nenahraditelně k vybudování opravdu lidské a křesťanské rodiny. To jim bude ulehčeno, když budou rodiče uplatňovat svou nezadatelnou autoritu jako skutečnou a pravou službu, která má na zřeteli lidské a křesťanské blaho dětí, zejména aby skutečně získaly svobodu spojenou s odpovědností, a když si rodiče uchovají živé vědomí, že mají v dětech ustavičný dar. Rodinné společenství se může udržet a zdokonalovat jenom s velkým duchem sebezáporu a obětí. Vyžaduje skutečně velkodušnou ochotu všech a každého jednotlivce k porozumění, k snášenlivosti, k odpuštění, k smíření. Každá rodina ví, jak slepá sebeláska, nesvornost, napětí a konflikty těžce zraňují její společenství a mnohdy je i smrtelně zasáhnou. Odtud ony mnohonásobné a rozmanité formy rozvratu v rodinném životě. Ale současně je každá rodina stále volána Bohem pokoje, aby se přesvědčila, jakou radostí je obnovující smíření, obnovené společenství, znovunalezená jednota. Zvláště přijímání svátosti pokání a účast na hostině Kristova těla dává křesťanské rodině milost a odpovědnost, aby mohla překonávat všechny roztržky, přibližovat se k plné pravdě Bohem chtěného společenství, a tak odpovídat na vroucí přání Pána, aby všichni byli jedno (Jan 17,21). 23
Adopce na dálku zpráva z Ugandy S malým zpožděním jsme obdrželi zprávu z města Kampaly (Uganda východní Afrika), že naše třetí adoptivní dítě, studentka B. Nakiganda, ukončila úspěšně studium na Centru sv. Marie Gorettiové (Child Care) a vstupuje do samostatného života. Brenda nám poslala i kopii certifikátu, který ji opravňuje pracovat s dětmi v mateřské škole jako učitelka. (Diplom je k vidění ve farní vývěsce.) Posíláme jí blahopřání k ukončení studia s vírou, že v samostatném životě dobře obstojí. Tento program Adopce na dálku, jehož se účastní naše farnost již několik let, spočívá ve snaze o zlepšování situace nejchudších dětí z rozvojových zemí zvyšováním jejich vzdělání, výukou řemeslných dovedností a podporou schopností postarat se sami o sebe. V komunitách, které jsou také podporovány zvenčí, získávají správné pracovní i hygienické návyky, vytrvalost i schopnost vytvořit si účelný pracovní režim dne. To vše je pak činí schopnými samostatně se o sebe starat v jejich přirozeném prostředí. V podpoře potřebných dětí budeme i nadále pokračovat (současně s podporou LL+ tbc). Proto se znovu obracíme na Arcidiecézní charitu Praha centrum zahraniční spolupráce se žádostí o zaslání seznamu dětí, které naši pomoc nejvíce potřebují. Roční příspěvek činí 7000 8000 Kč (dle typu studia a země). Za Brendu a její rodinu bude v neděli 14. září v 10 hodin obětována mše svatá. P.S.: Nezapomínejte občas navštívit misijní pokladničku. L. K. 24