Pracovní list 01 22 ZÁKLADY SPOLEČENSKÉHO CHOVÁNÍ Úkol č. 1: 1. Jaký je rozdíl mezi etikou a etiketou? Není etiketa, o které mluvíme, nálepka na láhvi? A etika slušné chování? Etika... Etiketa... 2. Z čeho vycházejí současná pravidla společenského chování? 3. Co je základem společenského chování? 4. Demonstruj se spolužáky společenskou situaci představování v divadle, kde se potkají nadřízený se svou ženou s podřízeným, také se svou ženou. 5. Přečti si ukázku z blogu Ladislava Špačka a doplň její závěr. Nejvyšší pravidlo etikety
Seděl jsem nedávno s přáteli v jedné dobré restauraci v historickém sklepení. Večer by to byl příjemný, kdyby o dva stoly dál neseděly dva manželské páry s třemi malými dětmi. Děti s nimi ovšem neseděly u stolu, ale dováděly jako ve školce. Personál aby zvýšil návštěvnost rodičů s dětmi - vybavil inventář restaurace hračkami, mimo jiné plastovými náklaďáky. Děti drandily po dlažbě celé restaurace, sklápěčky vyluzovaly hrozný rachot, děti výskaly a křičely. Z poklidného večera v jinak tiché restauraci se stalo peklo. Vedle nás seděl mladičký pár, zjevně na prvním rande, a oba místo něžného šepotu na sebe museli své něžnosti křičet, aby se vůbec slyšeli. Vůbec jsem se nedivil těm dětem, je v pořádku, že si hrají se zápalem, že při hře spolupracují, že ji prožívají, a tudíž křičí. Každý z nás v tom věku při hře asi křičel taky. Jen jsem žasl nad bezohlednou otrlostí obou rodičovských párů, které vůbec nenapadlo vzít v úvahu pocity ostatních hostů a děti umravnit. Etiketa má spoustu pravidel, ale jedno je nade všemi: Našim vztahům by vždy měly kralovat ohleduplnost, takt a empatie. Už slyším námitku: Copak je zakázáno vodit do restaurace děti? Není,... Zdroj: www.ladislavspacek.cz/blog/clanek:deti-restaurace-ohleduplnost 6. Jaký je váš názor na níže vedené ukázky z blogu Ladislava Špačka? Jsme národ Gutha-Jarkovského Právě jsem se vrátil z Paříže. U člověka mého založení se nelze divit tomu, že sleduji, jak se lidé k sobě chovají, jaká je kultura oblékání, stolování, jak vypadá etiketa všedního dne v zemích, které navštívím. Pořád slýchám stesky, že u nás máme co dohánět ve vzájemné zdvořilosti, a tak si všímám, jak se chovají k sobě lidé v jiných zemích. Moje čerstvá zkušenost je optimistická. Navštívil jsem dobré (i luxusní) restaurace, všímal jsem si lidí v metru i na ulicích a musím říct, že se nemáme za co stydět. Je běžné, že lidé ve Francii, kolébce etikety, při příchodu do restaurace ani nepozdraví, že nejsou oblečeni tak, jak by se na úroveň podniku slušelo, že personál se k hostům nechová tak přátelsky, jak je běžné v dobrých restauracích v Praze. Stále vám dávají najevo, že se židle musí otáčet, tedy žádné vysedávání, další hosté čekají. Hosté i do nejlepší restaurace v Paříži La Tour d Argent, která je považována za
nejlepší a nejdražší podnik ve městě a kde mají číšníci na sobě fraky, chodí s povolenou kravatou a rozepnutým knoflíčkem u košile (tzv. Paroubkův moment), naprostá většina nemá kravatu vůbec, snad by neměli ani sako, kdyby nebylo předepsáno, sklenice drží za tělo, takže ji upatlají během deseti minut, rozvalují se s lokty na stole. Řeknete si, ten Špaček zase mentoruje, copak je to tak důležité? Ano, v takové restauraci ano, v pizzerii už tak ne, tam vám dám pokoj. Je to součást našeho zážitku být dobře oblečen a chovat se přiměřeně prostředí. Když se mě lidé ptají, proč musí do Národního divadla v obleku, odpovídám jim, nemusíte, asi vás nevyhodí, ale vezměte si tmavý oblek a kravatu, přece kvůli sobě, abyste si ten slavnostní okamžik co nejvíce prožili. V džínách chodíte každý den, do Národního jdete jednou nebo párkrát za život, to vám nestojí za to se i oblečením připravit na ten slavnostní a ojedinělý zážitek? Proč si nevěsta na svatbu bere slavnostní šaty? Protože očekává, že to je unikátní událost jejího života. Umět se přizpůsobit prostředí oblečením i chováním je součást sociální inteligence, teprve pak pravidel etikety. Nás Čechy to naučil Jiří Guth-Jarkovský, poděkujme mu. Zdroj: www.ladislavspacek.cz/blog/clanek:jsme Jak se bránit bulváru? Není to snadné, chce to odvahu. Všichni vám řeknou, s bulvárem nevstupuj do sporu, je silnější, zostudí tě a ještě na tom vydělá, protože se tvůj případ rozmázne. Jsme mu tedy vydáni na milost a nemilost. Je to o to složitější, že většinou jsou nelítostnou agresivitou bulváru postiženy celebrity, a ty nepožívají u veřejnosti žádné slitování, ba mnozí jim zostuzení či pomluvy tajně přejí. To ukázal případ Jiřiny Bohdalové, kterou Aha! uveřejnil na titulce nahou, nebo Taťány Kuchařové, kterou si někdo vypůjčil k fiktivní pornosérii. Ale komu zvoní hrana? Tobě zvoní! Nejde o celebrity, více či méně oblíbené, jde o princip, zda v době, kdy evropská ústava za nejvyšší hodnotu staví důstojnost člověka a kdy nesmí nikdo zveřejnit jakési rodné číslo, je možné beztrestně publikovat fotografie nahé 73leté ženy. Stát se to může přece každému, ale většina veřejnosti se může jen klidně zlomyslně pochechtávat, protože jim se to stát nemůže, na nich totiž bulvár nic nevydělá. Vybírá si ty oběti, na kterých trhne nemalé peníze. Číslo s fotkami Bohdalové prodal Aha! v nákladu 190 tisíc kusů, tedy asi o 40 procent více, než je dlouhodobý průměr. Těch 70 tisíc prodaných výtisků navíc je zisk, který je založen na poškození osobnosti a ztráty důstojnosti konkrétního člověka. Darebák, který vytvořil porno s Taťánou Kuchařovou a radním Milanem Richtrem, vybírá za každý vstup peníze, bohatne
tedy na jejich (ne své) známosti ve veřejnosti. Pokud celebrita souhlasí s použitím své tváře nebo hlasu pro veřejné účely (herecký výkon, reklama) má nárok na slušný honorář a Ochranný svaz autorský na to setsakramentsky přísně dohlíží. Tady si někdo udělá byznys z tváře někoho jiného, a zisk shrábne sám. Publikovat cokoliv, co se týká konkrétní osobnosti, bez jejího souhlasu občanský zákoník zakazuje. Výjimku uděluje pro případ zpravodajství a vědeckých účelů. Je zpravodajskou povinností informovat národ o tom, jak vypadá nahá Bohdalová? Ne, je zřejmé, že jde o tvrdý byznys v rozporu s dobrými mravy i s literou občanského zákoníku. Žel, veřejné mínění je zaujato namísto této jednoduché úvahy pro posouzení zneužití známé tváře sympatiemi nebo antipatiemi vůči obětem mediálního byznysu. Řeči jako neměla chodit na balkon věšet plavky nahá nebo ten radní je mi nesympatický, nebo dokonce vždyť ona nevypadá tak špatně, proč by ji nemohli publikovat nahou? prozrazují nepochopení základního principu ochrany osobnosti. Všem, kteří říkají, že ta Bohdalka vypadá nahá docela dobře, bych přál, aby jejich nahé fotky vyšly na titulce nejčtenějších obrázkových deníků. Pochopili by, že nejde o to, jak kdo vypadá, ale že bez mého souhlasu mě nahého veřejnosti nikdo nemůže ukazovat. Jaké řešení se nabízí? Okamžité rozhodnutí soudu ve sporu na ochranu osobnosti. Ale ne ve výši jakýchsi vyčíslených konkrétních ztrát (ušlý zisk za natáčení), ale pokuta ve výši zisku vzniklého na úkor důstojnosti jiného člověka. V případě Bohdalky je to asi půl milionu, v případě Taťány Kuchařové částka za všechny přístupy ke stránkám, na kterých je využita ke generování zisku autora pornostránek. Kdyby soudy byly konečně schopny chránit důstojnost člověka tak, jako chrání malicherné majetkové nároky (exekutorské historky zná každý), musel by bulvár vždycky pečlivě vážit, jestli do toho půjde, nebo jestli je riziko ztráty tak velké, že by si to rozmyslel. Soudy by měly postupovat stejně, jako se už odvažují rozhodovat ve věcech ochrany zdraví; milionové částky za náhrady škody způsobené nekvalifikovaným lékařským zákrokem už spatřily světlo světa. Budou-li rozšířeny i na ochranu osobnosti, připravíme voyeury o radost, ale získáme pocit právní jistoty v tom nejcennějším, co máme. Všechno si můžeme koupit, auta, domy, ale jediné, co si nekoupíme, je dobrá pověst, dobré jméno, důstojnost a čest. Ty si zaslouží tu největší ochranu. Zdroj: http://www.ladislavspacek.cz/blog/clanek:bulvar-bohdalova