Přístup k informacím ve veřejné správě

Bankovní institut vysoká škola Katedra práva a veřejné správy Přístup k informacím ve veřejné správě Bakalářská práce Autor: Blanka Jankovská Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc. Praha Duben 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Vinařicích dne Blanka Jankovská

Poděkování Děkuji tímto panu profesoru JUDr. Richardu Pomahačovi, CSc. za vstřícný přístup, cenné rady a připomínky. Děkuji rovněţ mé rodině za podporu a pochopení.

Anotace Tato práce se věnuje přístupu k informacím ve veřejné správě analyzováním poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů a poskytování informací ve správním řízení, dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dále srovnává obě právní úpravy a navrhuje jejich změny. Klíčová slova: informace, přístup, právo, ţádost, ţadatel, správní řízení, účastník řízení Annotation This thesis is focused on the access to information within public administration by analysis of information providing according to Act No. 106/1999 Coll., on Free Access to Information and Providing of Information in Administrative Procedure, as amended, and Act No. 500/2004 Coll., Administrative Procedure Code, as amended; and by comparison of both legal regulations and drafting their possible amendments. Keywords: information, access, entitlement, request, applicant, administrative proceedings, participant of proceedings

Obsah Úvod..7 1 Informace... 8 1.1 Mezinárodní normy poskytování informací... 8 1.2 České právní normy poskytování informací... 10 1.3 Datové schránky... 10 2 Poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím... 11 2.1 Subjekty poskytování informací... 12 2.2 Zveřejňování informací... 15 2.3 Ţadatelé o informaci... 17 2.4 Omezení práva na poskytnutí informací... 18 2.5 Lhůty... 19 2.6 Odvolání... 20 2.7 Výroční zpráva... 21 3 Poskytování informací ve správním řízení... 22 3.1 Správní řízení a jeho druhy... 22 3.2 Účastníci řízení... 24 3.3 Podání... 25 3.4 Průběh řízení v prvém a druhém stupni... 26 3.5 Nahlíţení do spisu... 29 3.6 Lhůty a počítání času... 30 3.7 Vydání rozhodnutí... 31 3.8 Odvolací a přezkumné řízení... 33 3.9 Úřední deska... 34 4 Srovnání poskytování informací dle obou předchozích úprav... 36 4.1 Osoby, které poskytují informace... 37 4.2 Osoby, kterým se poskytují informace... 38 4.3 Zveřejňování informací... 38 4.4 Omezení práva na informaci... 39 5

4.5 Lhůty a počítání času... 41 4.6 Odvolání a přezkumné řízení... 43 4.7 Ochrana před nečinností... 45 5 Návrh právních úprav... 46 5.1 Specifikace povinných subjektů... 46 5.2 Informační povinnost politických stran... 47 5.3 Opatření proti zneuţívání informačního zákona ze strany ţadatelů... 47 5.4 Opatření proti zneuţívání informačního zákona správními orgány... 47 5.5 Poskytování informací o platech, odměnách a jiných podobných plněních... 48 5.6 Soudní přezkum rozhodnutí... 49 5.7 Poskytování informací o probíhajícím trestním řízení... 49 5.8 Procesní úprava vztahu zákona č. 106/1999 Sb. a správního řádu... 50 5.9 Veřejný ochránce práv... 50 Projekt Otevřete... 51 Závěr 52 6

Úvod Ruku v ruce s procesem demokratizace naší společnosti vyvstala potřeba veřejnosti mít relevantní informace ze všech oblastí veřejného ţivota. Právo na informace v České republice primárně zaručené Ústavou je zakotveno v Listině základních práv a svobod: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny 1. Právo na informace vyplývá jiţ však ze samotné podstaty demokratického státu, který zaručuje rovná práva všem obyvatelům. Jedná se ale i o morální právo na informaci. Veřejná moc je vázána zákonem. Ten vţdy vše nevyřeší, protoţe můţe být různě vykládán. Je třeba se řídit právními zásadami a principy, které stanoví určité mantinely chování úředníka k veřejnosti. Jak řekl Marcus Tullius Cicero: Nejvyšším zákonem nechť je blahu lidu. Ve své práci se přístup k informacím ve veřejné správě pokusím zanalyzovat na základě poskytování informací podle Zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 106/1999 Sb. nebo zákon o svobodném přístupu k informacím) a poskytování informací ve správním řízení upravené Zákonem č. 500/2004, správním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), provedu srovnání obou právních úprav a navrhnu jejich změny. Zaměřila jsem se zejména na některé, dle mého soudu důleţité, aspekty z obou právních úprav z důvodu jejich značného rozsahu. V práci se také věnuji institutu Ochránce veřejných práv, jehoţ působnost je důleţitá z hlediska transparentnosti veřejné správy a týká se významně dané problematiky. Rovněţ se zmiňuji o společnosti Otevřená společnost, o.p.s., která svými aktivitami prosazuje transparentnost veřejné správy a právo na informace. Prostřednictvím stránek této společnosti jsem oslovila Magistrát města Kladna s ţádostí o informaci. Záznam ţádosti a odpovědi na ni je zdokumentován v příloze práce. 1 Cit. článek 17 Listiny základních práv a svobod 7

1 Informace Informace z latinského informatio je zpráva, poučení; podávání zpráv, poučování, zpravenost, znalost 2. Informace je základním kamenem všeho vědění. Descartovo : Cogito, ergo sum Myslím, tedy jsem by se mohlo v dnešní době pozměnit na: Vím, tedy jsem. V dnešní době informační exploze je znalost informací, jejich zdrojů a jejich drţení doslova existenciální nutností. Kdo informacemi nedisponuje, jako by ani neexistoval. Povinností veřejné správy je umoţnit přístup k informacím, jejichţ poskytování umoţňuje zákon. Prezident L. B. Johnson řekl: Demokracie funguje nejlépe tehdy, kdyţ lidé mají všechny informace, které je moţné zveřejnit s ohledem na bezpečnost národa. Nikdo by neměl mít moţnost zahalovat rouškou tajemství rozhodnutí, která je moţno zveřejnit 3 1.1 Mezinárodní normy poskytování informací Důleţitými zdroji úprav tuzemského práva základních práv a svobod jsou mezinárodní ratifikované a vyhlášené smlouvy, kterými je Česká republika právně vázána, a to podle desátého článku Ústavy České republiky. Jiţ Všeobecná deklarace lidských práv a svobod přijatá Valným shromáţděním Organizace spojených národů 10.12.1948 hovoří v článku 19 o právu na informace: Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl na půdě Organizace spojených národů sepsán 19. prosince 1966, u nás vyhlášen ministrem zahraničních věcí vyhláškou č. 120/1976 Sb. Právo na informace je zde zmíněno spíše jako nástroj svobody projevu. Také je zde připomenuto, ţe právo na informace není absolutní, zejména právo na šíření a předávání informací. 2 Cit. Kubišta Jan, Rejman Ladislav, Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, 1. Vydání, Praha, 1956, str. 182 3 Cit. Jiří Plachetka, Velká encyklopedie citátů a přísloví, 2. Vydání, Praha, Academia Praha, Euromedia Group k. s. Knižní klub, Praha, 1999. ISBN 80-200-0712-1, ISBN 80-242-0247-6, str. 121 8

Doporučení Rady Evropy nejsou v české vnitrostátní legislativě právně závazná, ale mohou poslouţit jako myšlenková východiska tvorby práva. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R(81) 19 z 25. 11. 1981 upravilo podmínky přístupu k informacím ve veřejné správě. Pravidla dobrého chování úředníků EU zdůrazňují, ţe: Úředník, do jehoţ kompetence spadají záleţitosti, na něţ se veřejnost táţe, je povinen poskytnout přístupné informace. 4 Rada Evropy 31. 5. 1996 schválila Principy správního práva ve vztazích úřadů a soukromých osob (EuropeanCommittee on Legal Co-operation). Tyto mimo jiné říkají: Aniž by musel prokazovat zvláštní zájem, má každý právo žádat, aby získal 1. Informace, jimiž disponují správní úřady, 2. v rozumné lhůtě, 3. za týchž podmínek jako kdokoli jiný, 4. účinným a vhodným způsobem. Přístup k informacím může být omezen jen takovými podmínkami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu 1. legitimních veřejných zájmů a 2. soukromí a dalších legitimních zájmů. Pokud je přístup k informacím odmítnut. 1. musí úřady odmítnutí zdůvodnit 2. odmítnutí podléhá přezkoumání soudem nebo jiným nezávislým orgánem. 5 Směrnice nelze přímo aplikovat ve vnitrostátním právu, ale jsou transpozičně závazné. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003, o opakovaném pouţití informací veřejného sektoru ze dne 17. 11. 2003, zdůrazňuje: Zveřejnění všech obecně dostupných dokumentů, které má veřejný sektor v drţení a které se týkají nejen politiky, ale i soudnictví a správy, je základním nástrojem rozšíření práva na informace, které je základní zásadou demokracie. Tento cíl platí pro instituce na všech úrovních, tj. na místní, národní i mezinárodní úrovni. 6, tím zásadně rozšiřuje okruh působnosti informační politiky. 4 Cit. Hendrych D. a kol., Správní právo, Obecná část, 7. Vydání, Praha, C.H.BECK, 2009. ISBN 978-80-7400-049-2, str. 815 5 Cit. Pomahač Richard, Prameny ke studiu správního práva, Švanderlík, 1. vydání, 1998. ISBN 80-901889-2-3, str. 218-219 6 Cit. Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005, str. 39-40. ISBN 80-7201- 532-X 9

1.2 České právní normy poskytování informací 1. 1. 1993 nabyl účinnosti zákon č. 344/1992 Sb., České národní rady o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), který ve dvou částech upravuje poskytování informací z katastru nemovitostí. Dne 1. 7. 1998 vstoupil v účinnost zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ten však v sobě zahrnuje jen specifickou část práva na informaci. 1. 1. 2006 nabyla účinnosti novela zákona č. 106/1999 Sb., zákon č. 61/2006 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která zapracovává licenční a podlicenčnísmlouvy. Hlavním pramenem práva na informace v České republice je Listina základních práv a svobod. František Korbel uvádí, ţe právo na informace je na rozdíl od mezinárodních právních úprav, které je řadí do svobody projevu, zahrnuto pod politická práva. 7 Rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2010, č.j. 4 As 13/2010-75 ve svém odůvodnění říká cit. Právo na informace či na svobodný přístup k informacím patří v demokratických státech k ústavně zaručeným politickým právům. Samotný základ právní úpravy poskytování informací či práce s informace v našich podmínkách však představuje Listina základních práv a svobod, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. 1.3 Datové schránky Dne 1. 7. 2009 nabyly účinnosti tyto zákony: zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, zákon č. 301/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, a zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Ke stejnému datu nabyl účinnosti zákon č. 190/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Uvedené právní předpisy přinesly zásadní změny v oblasti doručování 8. Prostřednictvím datových schránek se dokumenty doručují v digitální podobě. V této souvislosti bylo zapotřebí stanovit jasná pravidla nakládání s dokumenty v digitální podobě při výkonu spisové sluţby a postupy při převádění dokumentů v analogové podobě do podoby 7 Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005, str. 32. ISBN 80-7201-532-X 8 http://www.mvcr.cz/clanek/datove-schranky-a-cinnost-spravnich-organu-871401.aspx 10

digitální a naopak. To vše takovým způsobem, aby byla zajištěna poţadovaná formálně právní hodnota vzniklého dokumentu.datové schránky umoţňují rychlejší přístup k informacím, a to jak ze strany povinných subjektů, tak ze strany fyzických osob. Jedná se i o pohodlnější přístup k informacím. Kdo všechno můţe mít datovou schránku? Jsou to orgány veřejné moci, právnické osoby, podnikající fyzické osoby a fyzické osoby. Od 1. 12. 2012 mají zřízeny datové schránky advokáti, daňoví poradci a insolvenční správci. Advokáti je uţívají od června 2013.Orgány veřejné správy mají povinnost si doručovat písemnosti navzájem, jsou také povinny, pokud adresát má zřízenu datovou schránku, doručit mu písemnost touto formou. Fyzické osoby nemají povinnost mít zřízeny datové schránky, ale pokud je mají, tak je jim subjekt veřejné správy povinen zaslat dokumenty jejich prostřednictvím. Naopak subjektyveřejné správy jsou povinny přijímat doručené zásilky datovými schránkami.na datové schránky se názory různí. Z mého pohledu se zřízením a pouţíváním datových schránek učinil pozitivní krok ke zrychlení a zkvalitnění přístupu k informacím. Jedná se o jeden z významných stupňů na cestě k elektronizaci veřejné správy. Na druhé straně jsou povinné subjekty vystaveny větší zodpovědnosti. Pokud si písemnost z datové schránky nevyberou ve stanovené lhůtě 10 dní, nastává fikce doručení. Ale tak je tomu i v případě nepřevzetí listovní zásilky. Vyvstává zde i otázka počítačové gramotnosti zejména u starších osob a omezeného přístupu k počítačové síti. 2 Poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Právo na informace, coby ústavní politické právo, hraje významnou roli v ochraně demokratického státu. Tím, ţe se občané zajímají o dění ve společnosti a vyţadují siinformace, vzniká z jejich strany jistý druh společenské kontroly. Zájem veřejnosti můţe působit jako stráţce v boji proti nehospodárnosti, zneuţívání postavení a korupci ve veřejné správě. Petr Kolman říká:..definičním znakem informace je interakční komunikace mezi minimálně dvěma subjekty, což v našem případě je veřejná správa na straně jedné a fyzická či právnická osoba na straně druhé. 9 9 Cit. Kolman Petr, Právo na informace, Masarykova univerzita, Brno, 2010, str. 11. ISBN 978-80-5135-5 11

11.5.1999 vstoupil v platnost vyhlášením ve Sbírce zákonů zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon zaplnil mezeru v české právní legislativě v přístupu k informacím. Předkladateli zákona a jeho duchovními otci byli Oldřich Kuţílek a Michael Ţantovský. Inspirací jim byl americký Freedom of Information Act účinný v USA od 60. let. Ještě před zákonem č. 106/1999 Sb. vstoupil v účinnost jiţ zmiňovaný zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ţivotním prostředí, ten však v sobě zahrnuje jen specifickou část práva na informaci. Zákon o svobodném přístupu k informacím je zaloţen na těchto zásadách: Zásada publicity veřejné správy, práva kaţdé osoby na informace, absence uvádění důvodu ţádosti, zásada generální pouţitelnosti, zásada přiměřenosti, zásada primární veřejnosti informací, zásada konkrétního zákonného důvodu, zásada vysvětlovací, zásada parciálního odepření, zásada přezkoumatelnosti. Ustanovení 1 zákona č. 106/1999 Sb. říká cit: upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím. Petr Kolman uvádí: Zákon o svobodném přístupu k informacím má tedy pozici předpisu obecného (generálního), jenţ se pouţije, pakliţe speciální zákon nestanoví něco jiného. 10 Tam, kde se zákon lex specialispouţije subsidiárně, uplatní se jeho procesně-právní normy. K tomu lze citovat usnesení Ústavního soudu: Zvláštní právní předpisy o poskytování informací se vyznačují tím, že komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, včetně způsobu a forem jejich zpřístupňování a postupu při vyřizování žádostí o jejich poskytnutí, a to natolik úplně, že obecná právní úprava podmínek poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. se vedle nich nemůže uplatnit 11 2.1 Subjekty poskytování informací Které subjekty jsou povinny poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb.? V první řadě se jedná o státní orgány a územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, které mají podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti.v českém právním systému není přesná definice pojmu státní orgán. Jistá specifikace je dána druhým článkem Ústavy České republiky, podle kterého státními orgány rozumíme orgány zákonodárné, výkonné a soudní, které vykonávají státní moc. Státní orgány jsou v právní teorii označovány jako orgány státní moci. Ze zákonodárných orgánů se jedná 10 Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 56, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5 11 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02 ze dne 18. 12. 2002. 12

o obě komory Parlamentu, ale i všechny její komise a výbory. Výkonná moc je svěřena do rukou prezidenta, vlády a ministerstev a do rukou tzv. ostatních ústředních orgánů státní správy podle zákona č. 2/1969 Sb. (Zákon o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů). V druhé řadě jsou to subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu jejich rozhodovací činnosti (jedná se o tzv. parciální informační povinnost). Ostatními ústředními orgány státní správy jsou: Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěţe, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky, Český telekomunikační úřad, Správa státních hmotných rezerv. Z dalších orgánů výkonné moci můţeme jmenovatnapř. Celní správu České republiky, Českou inspekci ţivotního prostředí, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových atd.informační povinnost má i sloţka státního orgánu, která nemá sama právní subjektivitu. Povinnými subjekty jsou i státní orgány nebo úřad s vymezenou působností, např. Úřad pro ochranu osobních údajů, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Informační povinnost mají také ozbrojené a neozbrojené sbory státu: Policie České republiky, Armáda České republiky, Vězeňská sluţba České republiky, Bezpečnostní informační sluţba, Hasičský záchranný sbor. K poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb. je povinna i kancelář Veřejného ochránce práv 12. Z moci soudní spadají pod informační povinnost všechny soudy. Jak jsem jiţ zmínila, povinnými subjekty poskytování informací jsou územní samosprávné celky a jejich orgány. Jedná se o obce a kraje. Povinným subjektem je zde přímo obec nebo kraj včele se zastupitelstvem, radou, starostou nebo hejtmanem nebo obecní úřad nebo krajský úřad. Dále je to také městská policie, která je orgánem obce zřizovaným a zrušovaným obecně závaznou vyhláškou. 12 Viz rozsudek NSS 2As 58/2007-52 ve věci Jiří K. proti Veřejnému ochránci práv o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce 13

Povinnými subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb. jsou téţ veřejné instituce, tj. subjekty zaloţené na principech veřejného práva, řídící se zejména normami správního práva. Po novele z roku 2001, zákonem č. 39/2001 se okruh povinných subjektů informační povinnosti rozšířil o veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky. Zákon č. 61/2006 Sb. změnil ve svém znění termín veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky na veřejné instituce. Dle této definice se jedná o Českou televizi, Český rozhlas, veřejné fondy, veřejné agentury, veřejné nemocnice a veřejné školy.v některých institucích se prolínají znaky soukromoprávní se znaky veřejnoprávními. V případně vzniklém sporu o povinnosti informovat dle tohoto zákona můţe rozhodnout pouze soud. Všeobecná zdravotní pojišťovna je také povinným subjektem dle judikatury NSS. 13 Jak je tomu v případě státních či polostátních podniků? Mají také informační povinnost dle zákona č. 106/1999 Sb.? Jasno učinil aţ rozsudek Nejvyššího správního soudu, který označil ČEZ a.s. za veřejnou instituci a tudíţ i povinný subjekt informační povinnosti. 14 Otázky také vyvolává, zda mezi subjekty s informační povinností lze zařadit politické strany. Názory se různí. Z právního pohledu lze politické strany typově zařadit do veřejnoprávních korporací. Politické strany pobírají příspěvek ze státního rozpočtu na úhradu volebních nákladů a svéčinnosti. Z tohoto důvodu se přikláním k názoru Petra Kolmana 15, který je nevylučuje z informační povinnosti. Tento názor zastává také František Korbel s kolektivem. 16 Oproti tomu Mgr. František Nonnemann ve svém článku nesouhlasí s přičleněním politických stran k povinným subjektům informační povinnosti. 17 Mezi další subjekty moţné informační povinnosti vyvolávající rozdílný pohled patří tzv. neziskové organizace, tj. občanská sdruţení, nadace, obecně prospěšné společnosti. Petr Kolman je toho názoru, ţe pokud je příjemce dotace ve výši více jak padesát procent, mělo by se na něj pohlíţet jako na povinný subjekt poskytování informací. 18 František Korbel s kolektivem zastávají názor, ţe veřejné nadace(nadace a obecně prospěšné společnosti hospodařící 13 Viz jud. NSS 3 Ads 33/2006-57 ve věci Ing. Jan K. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce 14 Viz rozsudek NSS 2 Ans 4/2009-93 ve věci ČEZ a.s. 15 Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 72, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5 16 Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2.vydání, str. 69, Praha, Linde Praha, a.s., 2005. ISBN 80-7201-532-X 17 Viz Článek Mgr. Františka Nonnemanna, uveřejněný na e.pravo.cz-91093. Politická strana jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím? 18 Viz Kolman Petr, Právo na informace, str. 73, Masarykova univerzita, Brno, 2010. ISBN 978-80-5135-5 14

s veřejnými prostředky) jsou povinným subjektem, ale neuvádějí podmínku výše dotace. 19 Oproti tomu Oldřich Kuţíleknepovaţuje neziskové organizace za povinný subjekt. 20 Někteří autoři uvádějí pojmyúplná informační povinnost a částečnáinformační povinnost.povinné subjekty poskytují informace na základě ţádosti ţadatelenebo zveřejněním. 2.2 Zveřejňování informací Zveřejnění informací je buď povinné,anebo dobrovolné. Povinně zveřejňované informace musí být zpřístupněny takovým způsobem, kdy je lze opětovně vyhledat a získat. A jakým je to tedy způsobem?můţe to být vydáním tiskem nebo na datovém nosiči, vyvěšením na úřední desce, zveřejněním na webových stránkách povinného subjektu, také jestliţe se informace stanou součástí knihovny, poskytující veřejné knihovnické a informační sluţby podle zvláštního zákona 21. Informací dle tohoto zákona není míněn počítačový program. Zveřejňovaná informace na základě ţádosti musí být poskytnuta ve všech formátech a jazycích, ve kterých byla vytvořena. Je-li zveřejněna v elektronické podobě, pak to musí být ve formátu s volně dostupnou specifikací a neomezeným pouţitím uţivatelem. V případě dobrovolně zveřejňovaných informací se jedná o zpřístupnění informace nad povinný rámec dle úvahy správního úřadu. Tím si subjekt buduje dobrou image v očích veřejnosti a zároveň se chrání před náporem ţádostí z určité oblasti své působnosti. Povinnými informacemi jsou základní informace o subjektu, a to jeho charakteristika, důvod a způsob jeho zaloţení. Subjekt informuje o podmínkách, principech,dle kterých provozuje svoji činnost. Dále popisuje svoji organizační strukturu.zveřejňuje nejdůleţitější předpisy, kterými se řídí a podle kterých rozhoduje a výroční zprávu o své činnosti za předcházející období. Sděluje, kde a jak lze získat příslušné informace, kde lze podat ţádost nebo stíţnost, podnět nebo doţádání. Poskytuje návod, jak a kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, včetně návodu kde a jak získat příslušné formuláře. Uvádí postup vyřizování ţádostí, návrhů a doţádání občanů 19 Viz Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, str. 68, Praha, Linde Praha, a.s., 2005. ISBN 80-7201-532-X pozn. novela zákona již neuvádí pojem hospodařící s veřejnými prostředky. 20 Viz http:www//forum.otevrete.cz/viewtopic.php?t=535 21 Viz Zákon č. 257/2001 Sb. ze dne 29. června 2001 o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon) 15

s uvedením lhůt. Předkládá sazebník úhrad za poskytování informací, informuje o výhradních licencích, usnesenínadřízeného orgánu o výši úhrad. Povinný subjekt také musí zpřístupnit právní předpisy vydávané v rámci jeho působnosti. Tyto informace musí povinný subjekt zveřejňovat v sídle a úřadovnách, a to na veřejně přístupném místě, coţ můţe být formou vývěsky nebo broţury. Zároveň má povinnost umoţnit z nich pořídit kopie. Povinný subjekt musí ve svém sídle zpřístupnit právní předpisy vydávané v rámci jeho působnosti. Povinné subjekty musí zveřejňovat informace také způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Tímto způsobem je zejména myšlen Internet. Tento fakt je pro ţadatele významný z hlediska rychlého a efektivního vyhledávání a získávání informací. Fyzické osoby, které jsou povinnými subjekty, tuto povinnost nemají. Povinné subjekty, které vedou a spravují registry, evidence, seznamy nebo rejstříky obsahující informace, které jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné, jsou tyto informace povinny zveřejňovat v přehledné formě způsobem umožňujícím i dálkový přístup. Na tyto subjekty se pro tento účel nevztahuje povinnost zamezit sdružování informací podle zvláštního právního předpisu. 22 Tento paragraf má podstatný význam pro snadné zpřístupnění informací ţadateli. Zvláštním právním předpisem je míněn zákon č. 101/2000 Sb. 23 Z řady informačních registrů, které jsou veřejně přístupné lze jmenovat: Obchodní rejstřík (vedou místně příslušné rejstříkové soudy), Ţivnostenský rejstřík (vedou ţivnostenské úřady), Katastr nemovitostí (vede Český zeměměřičský a katastrální úřad), Registr ekonomických subjektů (vede Český statistický úřad), Seznamy regulovaných a registrovaných subjektů (vede Česká národní banka), Senátní publikace a tisky (vede Senát Parlamentu České republiky), Sněmovní publikace (vede Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky), Integrovaný registr znečišťování (vede Ministerstvo ţivotního prostředí). V této souvislosti je třeba také uvést, ţe ne všechny registry jsou dálkověveřejně přístupné. Je tomu tak z důvodu, ţe konkrétní zvláštní zákony neuvádějí povinnost zveřejňovat tyto registry.františek Korbel a kolektiv uvádějí: Vzhledem k doslovnému znění komentovaného ustanovení, které váţe povinnost zajištění dálkového přístupu právě na ustanovení zvláštních zákonů o veřejné přístupnosti, je 22 Cit. Zákon č. 106/1999 Sb., 5, odstavec 5 23 Viz 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů 16

nutné zřejmě dovodit, ţe neexistuje právní povinnost zveřejňovat i tyto registry způsobem umoţňujícím dálkový přístup, přestoţe to zajisté není zakázáno. 24 Povinnost subjektů zveřejnit informace způsobem umoţňujícím dálkový přístup je splněna předáním informací nebo jejich zpřístupněním správci portálu veřejné správy. Pokud se ţádost týká jiţ zveřejněné informace, můţe povinný subjekt nejpozději do 7 dnů odkázat na tuto příslušnou informaci. Jestliţe ţadatel trvá na přímém poskytnutí, je mu třeba vyhovět. 2.3 Ţadatelé o informaci Ţádost můţe být podána ústně, písemně a to také prostřednictvím elektronické komunikace. Dnem podání ţádosti je den, kdy ji obdrţel povinný subjekt. Z podání musí být jasné, komu je určeno a kdo jej činí. Je-li ţadatelem anonym, povinný subjekt ţádost odkládá a nevyřizuje. Ţadatelem o informaci dle zákona č. 106/1999 Sb. je kaţdá fyzická nebo právnická osoba, která ţádá o informaci. Aby mohla být ţádost vyřízena, zjišťuje povinný subjekt identitu ţadatele v míře k tomu nezbytné.u fyzické osoby je obvykle dostačující jejíjméno, příjmení a adresa. Jedná-li se o ústní ţádost, postačuje jméno a příjmení. Pokud je ţádost emailová, pak jeho jméno a příjmení a elektronická adresa. U podání ţádosti není rozhodující státní občanství. Podání ţádosti není u ţadatele, který je fyzickou osobou omezeno věkem ani způsobilostí. K této problematice Furek a Rothanzl uvádějí, ţe cit.:..zřejmě nezbývá neţ k ţádosti podané osobou, která nemázpůsobilost,vůbecnepřihlíţet.. 25 Za nezletilou osobu ţadatele můţe jednat jeho zákonný zástupce nebo zmocněnec, v případě procesně nezpůsobilé osobyje to opatrovník nebo zmocněnec. Je-li ţadatelem právnická osoba, k identifikaci slouţí název, sídlo a identifikační číslo z veřejně přístupného registru ekonomických subjektů. Za ni potom jednají ti, kteří mají oprávnění dle zakládací listiny nebo zákonem. Za právnickou osobu mohou činit úkony také 24 Cit. Korbel František a kol., Právo na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde Praha, a.s., 2005, str. 104. ISBN 80-7201- 532-X 25 Furek Adam, Rothanzl Lukáš, Zákon o svobodném přístupu k informacím, Komentář, str. 91, Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-788-1 17

její pracovníci nebo členové. To musí být stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby, nebo vyplývat z jejich pracovního zařazení. Fyzické a právnické osoby mohou být při vyřizování své ţádosti zastoupeny fyzickou nebo právnickou osobou na základě plné moci jim k tomu udělené. Při udělení plné moci jiné právnické osobě, jedná za ni její statutární orgán nebo osoba, kterou tento orgán zplnomocní. Jak je tomu u hromadně podaných ţádostí? V tomto případě lze postupovat společným vyřízením ţádosti. A to zasláním odpovědi všem uvedeným ţadatelům jedním dopisem, anebo zasláním odpovědi jednomu z ţadatelů, pověřenému ostatními ke komunikaci s povinným subjektem.můţe nastat situace, kdy ţadatel podá více stejných ţádostí. Jak bude povinný subjekt postupovat? Lze souhrnně odpovědět jedním dopisem na všechny podané ţádosti. 2.4 Omezení práva na poskytnutí informací Ne všechny informace lze ţadateli poskytnout. Neposkytovanými informacemi jsou utajované skutečnosti.v další řadě se jedná o obchodní tajemství, ochranu důvěrnosti majetkových poměrů. Jedná se také o pravidelně zveřejňované informace. Pokud tak úřad činí podle zvláštního zákona, není povinen informace poskytnout před stanovenou lhůtou. Dalším typem neposkytnutí informací, je ochrana práv třetích osob k předmětu práva autorského. Neposkytují se informace získané od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dohledové a podobné činnosti, která je prováděna na základě zvláštního zákona. Zde povinný subjekt poskytne pouze informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností. Dále nemůţe povinný subjekt poskytnout osobní údaje konkrétní fyzické osoby, pokud by tím byly porušeny právní předpisy, které upravují jejich ochranu. 26 Nelze poskytnout osobní údaje o osobě, které povinný subjekt poskytl veřejné prostředky, pokud byly poskytnuty podle zákonů v oblasti poskytování zdravotních sluţeb, v oblasti sociální, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Povinné subjekty nesmí poskytnout informaci o probíhajícím trestním řízení, rozhodovací činnosti soudů, pouze lze poskytnout pravomocné rozsudky. Dále nelze poskytnout informace o plnění úkolů zpravodajských sluţeb, kontrolní činnosti v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu, činnosti Ministerstva financí týkající se zákona o některých opatřeních proti legalizaci 26 81-90 občanského zákoníku, 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů 18

výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. Povinný subjekt můţe omezit poskytnutí informací, jestliţe se jedná o vnitřní pokyny a personální předpisy tohoto subjektu. Dále jedná-li se o dotazy na názory, budoucí rozhodnutí a tvorbu nových informací. Je to také v případě informace poskytnuté Organizací Severoatlantické smlouvy nebo Evropskou unií označené NATO UNCLASSIFIED nebo LIMITE. Výše jmenovaná omezení nicméně nemohou být důvodem k odmítnutí ţádosti jako takové. Pokud ţadatel poţaduje informace, které mohou být sděleny a ty, jenţ nemohou být sděleny, povinný subjekt podnikne takové kroky, aby ţadateli bylo vyhověno a zároveň splněna zákonem stanovená povinnost nezveřejnění ostatních informací. Můţe například anonymizovat určité údaje.odepřít informace lze pouze po dobu, dokud trvá důvod odepření. 2.5 Lhůty Směřuje-li ţádost o poskytnutí informace k jiţ zveřejňované informaci, povinný subjekt o tom co nejdříve ţadatele vyrozumí, a to nejpozději do sedmi dní. Trvá-li tento na přímém poskytnutí odpovědi, musí ji obdrţet. Ta samá lhůta se pouţije téţ v případě nesrozumitelnosti ţádosti. Je-li tomu tak, je ţadatel vyzván k jejímu upřesnění. Pokud tak ţadatel neučiní, úřad vydá rozhodnutío odmítnutí ţádosti. Obdrţí - li ţádost, která nespadá do jeho kompetence, odloţí ji a zašle do tří dnů odůvodnění ţadateli. Je-li povinnému subjektu znám kompetentní orgán pro vyřízení ţádosti, sdělí tuto informaci ţadateli. V praxi někdy orgány veřejné správy v zájmu urychlení vyřízení ţádostipostupují tak, ţe ţádost přepošlou kompetentnímu úřadu a ţadatele o tom vyrozumí. Lhůta počíná běţet následující den po podání ţádosti, za něţ se povaţuje datum doručení povinnému subjektu. Končí v pracovní den. Pokud je tímto dnem sobota nebo neděle, lhůta se posouvá na pondělí. Povinný subjekt splní lhůtu dnem, kdy odpověď ţadateli předá k poštovní přepravě. V případě zasláním datovou schránkou, je tomu tak v momentě vloţení souboru do systému datových schránek. Informace povinný subjekt poskytne co nejdříve. Nejpozději však do patnácti dnů od obdrţení ţádosti. Lhůta k vyřízení ţádosti můţe být prodlouţena nejvýše o deset dní, a to z důvodu vyhledávání a sběru informací v jiných úřadovnách, objemného mnoţství oddělených 19

a odlišných informací nebo z důvodů nutnosti konzultace s jiným povinným subjektem v souvislosti s předmětnou ţádostí. Nejpozději patnáctým dnem od poskytnutí informací na ţádost má povinný subjekt tyto informace zveřejnit způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Jednalo-li se o informace v jiné neţ elektronické podobě nebo o mimořádně rozsáhlé informace poskytnuté v elektronické podobě, stačí zveřejnit informaci o jejich obsahu. Nevyhoví-li povinný subjekt ţádosti nebo částečně nevyhoví ţádosti, je povinen vydat ve lhůtě rozhodnutí o odmítnutí ţádosti. Případně o odmítnutí části ţádosti. Rozhodnutí musí obsahovat všechny náleţitosti stanovené správním řádem. Ve výroku rozhodnutí musí být odůvodněno, proč povinný subjekt odpověděl částečně nebo proč vůbec neposkytl informace a na základě jakého právního předpisu. Pokud informace nebyly poskytnuty z důvodů ochrany obchodního tajemství nebo ochrany práv třetích osob k předmětu práva autorského, má povinnost odůvodnit, kdo vykonává práva k tomuto obchodnímu tajemství nebo kdo vykonává práva k tomuto předmětu ochrany práva autorského. To v případě, ţe je povinnému subjektu tato osoba známa. Rozhodnutí je třeba doručit do vlastních rukou ţadatele. Pokud má ţadatel zřízenu datovou schránku, doručuje se rozhodnutí jejím prostřednictvím. 2.6 Odvolání Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí ţádosti se lze odvolat. A to i v případě částečného odmítnutí.odvolání lze podat i proti rozhodnutí o odepření podání informace. Odvolání se podává u povinného subjektu, který rozhodl nebo rozhodnout měl. O odvolání rozhoduje nadřízený subjekt vyššího stupně povinného subjektu. U státních orgánů státní správy je to funkčně nadřízený orgán. U obce v samostatné působnosti je jím rada obce (města). V případě veřejných institucí, které nemají nadřízený subjekt, o odvolání rozhoduje osobak tomu příslušná, kterou je nejvyšší představitel organizace. Je-li povinný subjekt fyzická osoba s částečnou informační povinností, rozhoduje o odvolání on sám. Příkladem můţe být finanční arbitr.subsidiárně je pouţit správní řád pro způsob rozhodnutí a lhůtu k předloţení odvolacímu orgánu. Povinný subjekt předá spisový materiál spolu s odvoláním nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů od doručení odvolání. Nadřízený orgán je povinen rozhodnout o odvolání ve lhůtě 15 dnů od předloţení odvolání povinným subjektem. Jedná-li se o rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí ţádosti, lze proti němu podat 20