Opustili jsme Saula ve chvíli, kdy byl sražen z koně a uslyšel hlas Pána Ježíše Krista, který ho posílal do Damašku. Pojďme sledovat další průběh událostí: Saul vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho vzít za ruce a dovést do Damašku. Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil. V Damašku žil jeden učedník, jménem Ananiáš. Toho Pán ve vidění zavolal: "Ananiáši!" On odpověděl: "Zde jsem, Pane." Pán mu řekl: "Jdi hned do ulice, která se jmenuje Přímá, a v domě Judově vyhledej Saula z Tarsu. Právě se modlí a dostalo se mu vidění, jak k němu vchází muž jménem Ananiáš a vkládá na něj ruce, aby opět viděl." Ananiáš odpověděl: "Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím v Jeruzalémě. Také zde má od velekněží plnou moc zatknout každého, kdo vzývá tvé jméno." Pán mu však řekl: "Jdi, neboť on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským. Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno." (Sk 9,8-16.) Saulovo setkání s Kristem v něm vůbec nevyvolalo radost, neměl chuť skákat a provolávat Haleluja. Měl pocit, že všechno, co doposud znal a co považoval za správné se zhroutilo. Pravdu měla církev, ne on. Najednou stál před Pánem Ježíšem Kristem jako nahý. Pán Bůh tehdy vzal Saulovi jeho fyzický zrak. Saul se potřeboval ztišit, modlit se a přemýšlet. Tři dny trval úporný zápas, kdy se Saulova duše měnila, kdy se připravoval k poslušnosti. Pán Bůh mezitím jedná. Nachází si člověka, kterého za Saulem posílá. Nechce s ním jednat sám, Pán Bůh dnes dává přednost lidskému zprostředkování. To není nedostatek, ale výsada církve. Ananiáš slyší o úkolu, který má Hospodin pro Saula připravený. Saul ponese jméno Pána Ježíše Krista. Nebude svědkem ve stejném smyslu slova, jako byli apoštolé. Nikdy nepatřil ke společníkům Pána Ježíše, neznal jej jako jednoho z lidí, nemohl dosvědčovat to, co mohl dosvědčit každý ze Dvanácti. Přesto se s Pánem Ježíšem setkal, Pán Ježíš proměnil jeho život. To byl základní obsah Saulova svědectví, stejně jako je to základním obsahem svědectví současných křesťanů. K tomu Saul připojoval hluboký vhled do Starého Zákona, kdy dokázal vysvětlit souvislosti prastarých proroctví a jejich naplnění v Kristu. Duch svatý si s velkým užitkem používal Saulova vynikajícího vzdělání. Pán Bůh si jistě mohl bez problémů použít i nevzdělané rybáře od Galilejského jezera, ale když mu Saul dal k dispozici své znalosti a schopnosti, Boží Duch je použil s velkým užitkem. Ananiáš slyší, že Saul bude poslán k národům i králům a synům izraelským. K národům, to znamená k pohanským národům. To bylo pro Židy té doby něco neslýchaného, už jsme mluvili o tom, jak těžké to bylo pro Petra, pochopit, že Pán Bůh počítá i s pohany. Saul se stane skutečným apoštolem pohanům jak bývá někdy nazýván. To bude jeho hlavní úkol, bude stávat i před pohanskými vladaři. Kromě toho ale bude zvěstovatelem evangelia i pro Židy. Kamkoliv později přišel a kdekoli začal svou misijní práci, vždycky navštívil nejprve synagogu. Tam, mezi Židy, začínal. Bylo mu jasné, že slovo evangelia je určené Židům v první řadě. Teprve až byl odmítnut a vyhnán, obracel se k pohanům. Kromě toho, že Pán Bůh Ananiášovi pověděl o Saulově poslání, zjevil mu i budoucí Saulovo utrpení. Skutečně, Saul si vytrpěl své, jen si dobře pročtěme 11. kapitolu jeho 2. dopisu do Korintu. Nikdo z
nás si nemůže jen tak říct: Já snad snáším nejvíc utrpení ze všech. Proč právě já? Je třeba vidět celý zástup Božích svědků, kteří trpěli dávno před námi. Je třeba vidět utrpení Pána Ježíše Krista, který nám právě svou bolestí otevíral cestu do nebe. Ještě se ale vraťme k Saulovu zážitku. Řekli jsme si už dříve, že znovuzrození člověka působí Duch svatý, který při tom používá Boží slovo, zvěstované jiným věřícím člověkem. Bylo tomu tak i u Saula? Pán Ježíš se se Saulem setkal osobně, i když nikde nečteme, že by Saul Pána Ježíše viděl. Zřetelně ale slyšel jeho hlas. Saul přijal i svatého Ducha, tak, jako každý, kdo svůj život odevzdá Pánu Ježíši Kristu. Stalo se to tehdy, když mu Ananiáš vyřizoval Boží vzkaz. K tomu je třeba si připomenout, že Saul byl farizeus, tedy člověk, který Boží slovo velmi dobře znal! Duch svatý měl v jeho případě na co navázat, měl co oživit v Saulově mysli. Když Vernon McGee přemýšlí o tom, kdo z lidských svědků Pána Ježíše Krista Saula pro chvíli jeho rozhodnutí ovlivnil, zmiňuje Štěpána. Je to sice spekulace, Bible nám nikde nic takového neříká, ale budiž, pojďme sledovat představy našeho učitele. Saul byl nepochybně svědkem Štěpánovy smrti, slyšel i jeho téměř poslední zvolání: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží. (Sk 7,56.) To zřejmě uvízlo v Saulově paměti. Když se pak setkal s Pánem Ježíšem Kristem osobně, když sám zahlédl něco z otevřených nebes, musel si vybavit okamžik Štěpánovy smrti i jeho jistotu ve chvíli umírání. Pokud je uvažování Vernona McGee správné, ukazuje nám na jednu docela důležitou a nepochybně pravdivou věc: Lidské svědectví o víře v Pána Ježíše Krista má dalekosáhlý dosah. Není ve svém vlivu omezeno jen na bezprostřední mezilidský kontakt. Náš učitel vypráví zkušenost jednoho ze svých rozhlasových posluchačů. Dostal od něho jednou dopis, ten posluchač byl holičem. Měl prý před určitou dobou pravidelného zákazníka, který k němu chodíval snad 20 let. Jednou, když byl dotyčný člověk obsloužen a už vstával ze židle, aby zaplatil, zeptal se svého holiče: Už jste někdy slyšel rozhlasové přednášky o Bibli? Když holič pravdivě odpověděl, že ne, přistoupil zákazník k rozhlasovému přijímači a naladil stanici, která právě v ten čas přenášela zmíněnou relaci. Pak ještě dodal: Toto můžete v tuto dobu poslouchat každý den. To bylo naposledy, co se ti dva setkali. Onen zákazník během několika dnů náhle zemřel. Pokračování příběhu můžete snadno odhadnout. Holič se stal pravidelným posluchačem křesťanských rozhlasových pořadů a po dvou letech napsal jejich autorovi, dr. Vernonu McGee. Na základě Božího slova, které slyšel z rozhlasu, přijal Pána Ježíše Krista za svého Spasitele. Lidský nástroj, který napomohl jeho obrácení, byl onen zákazník. Kolikrát se už stalo, že Boží Duch oživil slova lidského svědectví až v době, kdy ten, kdo je vyslovil, byl už kdoví kde. Stává se velmi často, že Pán Bůh vyslyší věrné modlitby rodičů za víru dětí až po jejich smrti. Je stokrát ověřenou pravdou, že se Boží slovo jen tak neztrácí. Ve svůj čas si přinese svůj užitek (Iz 55,11). Vraťme se ještě k Saulovi z Tarsu, kterého jsme opustili v Damašku. Obklíčen slepotou se modlí. Pán Bůh k tomuto muži, kterého na jeho životní pouti zastavil svým zásahem posílá křesťana Ananiáše. Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: "Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán ten Ježíš, který se ti zjevil
na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým." Tu jako by mu s očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila. (Sk 9,17-19a.) Z úst Ananiáše slyšíme svědectví o veliké změně. Oslovuje Saula jeho vlastním jménem, na tom není nic divného, ale přidává k tomu to zvláštní oslovení křesťanů: bratře. Ananiáš říká dokonce: Můj bratře! To znamená mnohem víc, než jen to, že Saul už není nepřítel. Člověk, který přijal Pána Ježíše, patří do Boží rodiny a je proto skutečně bratrem či sestrou každému dalšímu věřícímu křesťanovi. Dovedeme podle toho s ostatními křesťany i jednat? Saul dostane od svého nového Pána i pověření ke službě. K tomu dostává jak fyzický zrak, tak plnost svatého Ducha, který jej v jeho důležité službě povede. Dalším docela přirozeným krokem víry je křest vodou. Je to vnější veřejné vyznání toho, co dotyčný prožil uvnitř, vyznání víry i připojení k církvi. Je to projev poslušnosti Božího řádu i důsledek vlastního nového poznání a rozhodnutí. Saul se dal pokřtít, podobně jak jsme to v předešlé kapitole viděli u etiopského dvořana. S damašskými učedníky zůstal Saul několik dní a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel jen proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím." Ale Saul působil čím dál tím mocněji a svými důkazy, že Ježíš je Mesiáš, přiváděl do úzkých damašské židy. (Sk 9,19b-22.) Se Saulem se stala pronikavá změna. To, co před tím nejen popíral, ale dokonce pronásledoval (totiž víra, že Ježíš z Nazareta je Božím Synem) se teď stalo obsahem jeho života i svědectví. Na základě starozákonních textů přesvědčivě dokazoval, že právě jen Pán Ježíš mohl nabídnout zástupnou oběť za hříšné lidstvo. Kladl svým posluchačům na srdce, že právě tato zpráva je informací nejvyšší důležitosti a že právě na ní závisí kvalita i budoucnost každého lidského života. Saul se do služby evangeliu vydal se vším všudy, bez výhrad a bez otevřených zadních vrátek. Stal se velkým misionářem, naučil se snášet pro Pána Ježíše i utrpení, sloužil lidem, psal vynikající pastýřské i teologické spisy. Zdá se, že pro něho nebylo snadné s lidmi přímo mluvit (2K 10,10). Je mnoho lidí, kteří řeknou: Já neumím mluvit, já mám trému a podobně a neslouží. Saul se svou slabostí nenechal odradit. Byl si vědom Božího pověření a chtěl být poslušný. Po nějaké době se židé uradili, že Saula zabijí, ale on se o jejich úkladech dověděl. Protože ve dne v noci hlídali i brány, aby ho mohli zahubit, spustili ho učedníci dolů z hradeb v koši po provazech. (Sk 9,23-25.) Lidská přízeň je pomíjivá jako jarní sníh. Jak to bylo dlouho, co byl Saul jedním ze zřejmě nejobdivovanějších farizeů, typický představitel tvrdé linie zákonické zbožnosti, dávaný mládeži za vzor a příklad. Stačily tři dny a ze Saula se stal křesťan. Pak proběhl určitý delší čas a přízeň národa se změnila ve smrtelnou nenávist. Kdesi hluboko v přirozené lidské povaze je skryto, že když dojdou argumenty slov, dochází na pěsti. Diskuse se Saulem zřejmě byla pro damašské Židy obtížná, asi v diskusích prohrávali, navzdory tomu, že Saul podle všeho nebyl žádným zvláštním řečníkem. Stál ale na velmi
dobře zdůvodněných stanoviscích, a jeho argumentaci podpíral Duch svatý. Proto padlo rozhodnutí použít proti němu jiných metod. Saul měl zemřít násilnou smrtí. Boží ruka si ale dovede ochránit ty, kteří ještě mají na tomto světě nějaké úkoly. Někdy je úkolem Božího služebníka zemřít, jako zemřel Štěpán, ale někdy si Pán Bůh použije i podivných metod k záchraně pozemského života takových lidí. Když se apoštolé v Jeruzalémě ocitli ve vězení, vyvedl je na svobodu anděl. Saula zachránila pomoc bratří, dalších křesťanů. Když se doslechli o nebezpečí, které Saulovi hrozilo, spustili jej tajně z hradeb. Saul unikl z uzavřeného Damašku a vydal se do Jeruzaléma. Když přišel do Jeruzaléma, chtěl se připojit k učedníkům; ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že k nim patří. Tu se ho ujal Barnabáš, uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak Saul na cestě do Damašku uviděl Pána, uslyšel jeho hlas, a jak tam potom neohroženě kázal v Ježíšově jménu. (Sk 9,26-27.) Saulův příchod do Jeruzaléma musel mezi křesťany způsobit pěkný rozruch. Saulovo jméno bylo mezi nimi známé v tom nejhorším možném světle. Nezapomínejme, že to byla doba pronásledování, mnozí museli z Jeruzaléma uprchnout a ti, kteří zůstali, žili v neustálém ohrožení. Není se co divit, že byli nedůvěřiví. Když si Pán Bůh buduje církev, rozděluje různá obdarování. Ne podle přání lidí, ale podle svého vidění, podle skutečných potřeb. A tak se stane, že se uprostřed společenství křesťanů najdou lidé s dary sice nenápadnými, ale o to důležitějšími. Mezi takto obdarované lidi patřil v jeruzalémském sboru Barnabáš. Ne nadarmo mu říkali Syn útěchy (Sk 4,36). Dokázal si všímat odstrkovaných lidí. Všiml si i Saula. Uvěřil jeho vyprávění (nepochybuji o tom, že mu Boží Duch zjevil věrohodnost Saulových slov) a přivedl jej mezi ostatní. Díky Barnabášově zásahu se stal Saul jedním z řádných členů jeruzalémské skupiny křesťanů. Saul se nyní mohl v Jeruzalémě na všem podílet s apoštoly a všude směle mluvil ve jménu Páně. Kázal také řecky mluvícím židům a přel se s nimi, takže se ho pokoušeli zabít. Když se to bratří dověděli, doprovodili ho do Cesareje a poslali do Tarsu. (Sk 9,28-30.) Saul se po dlouhé době vrací do rodného města. Proč říkám po dlouhé době, když jsme zatím sledovali zdánlivě poměrně rychlý spád událostí? Nenechme si vnutit představu, že nám kniha Skutků podává vyčerpávající záznam všeho, které se v oněch dnech odehrálo! Podobně jako i jiná biblická místa, i tato kniha chce především vydat svědectví víry, ukázat na Boží působení v životě mladé církve. To, co Lukáš do této knihy zaznamenal, je jen výběr, výřez dějů, který podává určitý obraz. Když na všechny tyto události, kterými procházel po svém obrácení, vzpomíná sám Saul, pozdější apoštol Pavel, říká: Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. (Ga 1,15-18.) Nepřeslechněme tuto maličkou Pavlovu poznámku. Než se stal apoštolem, vzal si jej Pán Bůh do své školy. Stejně jednal i s jinými
velkými postavami ve svém lidu, jen si uvědomme, jak si čtyřiceti lety samoty v poušti připravoval Mojžíše! Saul se svým obrácením stal Božím dítětem, ale ani zdaleka se hned nestal i velkým apoštolem. K tomu se ještě potřeboval mnoho učit. Už ne ve školách a knihovnách, tam se už naučil dost. Potřeboval ještě prožít určitý čas v soukromí se svým Bohem, kterého poznal docela nově. Saul se tedy vrací domů. Jistě měl mnoho co vyprávět, vždyť přišel jako docela jiný člověk! Mnozí asi víte z vlastní zkušenost, jak je to těžké, vydávat křesťanské svědectví víry svým nejbližším. Saulovou změnou jakoby první vlna pronásledování církve ustala. 31. verš 9. kapitoly říká: A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval. (Sk 9,31.) Po překvapivém začátku a intenzivním počátečním růstu, po době zjevného nepřátelství a pronásledování, po prvních vnitřních sporech a neshodách nastává církvi období klidu. Je naplněno radostí, že ani prožité utrpení nijak neoslabilo sílu evangelia. Církev odpočívá a nabírá sil. Však je to společenství lidí, byť i lidí proměněných. I po svém obrácení zůstali lidmi, kteří potřebují i čas pokoje.