Steven Erikson PRACH SNŮ PŘÍBĚH Z MALAZSKÉ KNIHY PADLÝCH TALPRESS

Steven Erikson PRACH SNŮ PŘÍBĚH Z MALAZSKÉ KNIHY PADLÝCH TALPRESS

Copyright 2009 by Steven Erikson Translation 2011 Dana Krejčová Cover design 2009 Steve Stone First published as DUST OF DREAMS by Transworld Publishers. Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat nebo šířit bez souhlasu nakladatele. ISBN 978-80-7197-577-9

Před deseti lety se mi dostalo podpory ze zcela nečekaného zdroje, od spisovatele, jehož si vážím a jehož obdivuji. Přátelství zrozeného v té chvíli si vysoce cením. S láskou a vděčností věnuji tento román Stephenu R. Donaldsonovi.

Poděkování Připomínkovat první polovinu velmi dlouhého dvousvazkového románu není snadný úkol. Mé díky (a soustrast) patří Williamu Hunterovi, Hazel Kendallové, Bowenovi Thomas-Lundinovi a Aidan- -Paulu Canavanovi za jejich postřeh a shovívavost. Pochvala také náleží zaměstnancům The Black Stilt a Café Macchiato ve Victorii, protože byli velice chápaví, když jsem se začal oddávat kávě bez kofeinu. Díky patří i Clare Thomasové a zvláštní vděk také mým studentům z kursu tvůrčího psaní, který jsem posledních pár měsíců vedl. Shannon, Margaret, Shigenori, Brenda, Jade a Lenore díky vám jsem si připomněl, o čem je vlastně psaní fikce.

Poznámka autora Pochopitelně jsem známý psaním tlustospisů, jimiž se dá podkládat nábytek, ale závěr Malazské Knihy padlých v mé mysli odjakživa vyžadoval něco víc, než co zvládne moderní technika vázání knih. Dodnes jsem se vyhýbal psaní knih končících napínavě v polovině děje hlavně proto, že jako čtenář nesnáším, když musím čekat, než zjistím, jak to dopadne. Žel, Prach snů je první polovina dvousvazkového románu, který zakončí až Chromý bůh. Pokud zde tedy hledáte ukončení různých dějových linek, nenajdete je. Dále si povšimněte, že zde není Doslov a Prach snů ani strukturou nesleduje tradiční dějovou linii. Proto vás všechny prosím o strpění. Vím, že to zvládnete, nakonec jste čekali tak dlouho, ne? Steven Erikson Victoria, Britská Kolumbie

P O S T A V Y Malažané pobočnice Tavore velemág Rychlej Ben pěst Keneb pěst Blistig kapitán Lostara Yil, žena Banaschar kapitán Laskava kapitán Skanarow, žena kapitán Faradan Sort, žena kapitán Ruthan Gudd kapitán Chvat kapitán Dokavad Rum poručík Pores poručík Raband Sinn, žena Žrout Oddíly seržant Šumař kaprál Smola Koryk Smíška, žena Flaška Corabb Bhilan Thenu alas Sépie seržant Gesler kaprál Bouřňák Krátkonos Bystroška, žena Jepice, žena seržant Šňůra 13

kaprál Křáp Pajda Ebron Krump (Jamber Kmen) seržant Hellian, žena kaprál Truc kaprál Bezdech Balgrid Snad, žena seržant Balšám kaprál Smra oun Hrdlořez Galt Lob Neš ast seržant Thom Tissy Tulipán Pružník seržant Urb kaprál Rím Masan Gilani, žena Sololiz Sotva seržant Sintr, žena kaprál Pravalak Rim Med Řemen Mull Houfy Ohlíd seržant Badan Gruk kaprál Volán, žena Pěna, žena Nep Žlábek Reliko Hromsky Tupej seržant Upjata kaprál Polibti, žena Lov Mulvan Děsič Neller Smrtileb 14

Prvnitas, žena Mrtvej Křovák alchymista Bavedikt seržant Rozbřesk seržant Sopel kaprál Sladkýšpek, žena kaprál Džbányrumu, žena Chundrylové vojevůdce Drz Hanavat (Drzova žena) Jarabb Šelemasa, žena Vedit Zánické šedé přílby smrtelný meč Krughava, žena nezdolný štít Tanakalian válečný jezdec Run Thurvian Ledeřané král Tehol královna Žanat kancléř Bugg ceda Bugg správce pokladnice Bugg Yan Tovis (Šero), žena Yedan Derryg (Stráž) Brys Beddikt atriceda Aranikt, žena Šurk Elalle, žena Skorgen Kaban Ublala Pung čarodějka Pully čarodějka Skwish Kráteň, žena Pádeň, žena Ruket, žena 15

Ursto Hoobutt Pinosel, žena Barghastové vojevůdce Onos Toolan Hetan, žena Stavi, žena Storii, žena válečný náčelník Stolmen zaklínač Cafal Strahl Bakal válečný náčelník Maral Eb stahovačka Ralata, žena Oulan Příval Setok Vlčí Had Rutt Držána, žena Badalle, žena Saddik Brayderal, žena Imassové Onrak Kilava, žena Ulsun Pral T lan Imass Lera Epar Kalt Urmanal Rystalle Ev, žena Brolos Haran Ilm Absinos, žena Ulag Togtil Nom Kala, žena Inistral Ovan 16

K Chain Che Malle matrona Gunth an Acyl strážce J an Bre nigan lovec K ell Sag Churok jediná dcera Gunth Mach lovec K ell Kor Thuran lovec K ell Rythok asasín Shi gal Gu Rull Sulkit válečný jezdec Kalyth (Elanka), žena Ostatní Silchas Zmar Rud Elalle Telorast Cudrn Bloud (Errastas) Vrhcáb (Sechul Lath) Kilmandaros, žena Mael Olar Ethil, žena Udinaas Šeb Taxilan Výd Asane, žena Dech, žena Posleda Nappet Rautos Sandalat Drukorlat, žena Withal Mara, žena Slup Fňuk Křivák Kulička 17

Ú V O D Elanská pláň, západně od Kolanse Objevilo se světlo a pak přišlo vedro. Rutt poklekl a opatrně vzal do rukou křehkou látku. Přesvědčil se, že každý překlad je dokonalý a na dítě nedopadne ani paprsek slunce. Zatáhl kapucku, až zůstal jen otvor na pěst velký a z obličeje holčičky byly vidět jen šedé šmouhy ve tmě. Pak ji něžně zvedl a položil si ji do ohbí lokte. Nebyla zrovna těžká. Tábořili u jediného stromu široko daleko, ale ne pod ním. Byl to gamleh a ty nemají rády lidi. Předešlého večera byly jeho větve obalené třepetavou masou šedivých listů, aspoň dokud se nepřiblížili. Ráno byly větve holé. Rutt se otočil k západu, s holčičkou, jíž dal jméno Držána, v náručí. Tráva byla bezbarvá, místy ji otrhal suchý vítr, který pak odnesl prach a obnažil kořeny a světlé cibulky, takže rostliny brzy uschly. Po prachu a cibulkách zůstal místy holý štěrk, jindy podložní skála, černá a zvrásněná. Elanská pláň ztrácela vlasy, jak by možná řekla Badalle, zelené oči upřené na slova ve své hlavě. Nebylo pochyb, že má dar, ale Rutt věděl, že některé dary jsou ve skutečnosti maskované kletby. Badalle k němu zamířila, sluncem spálené paže hubené jako čapí krky, ruce, svěšené u boků, pokryté prachem a příliš velké vedle kostnatých stehen. Odfoukla mouchy, které se jí usadily kolem úst, a promluvila: Rutt drží Držánu, dobře ji balí po ránu, a pak se postaví Badalle, začal, věda, že svou báseň ještě nedokončila, ale také věděl, že se nenechá honit, jsme pořád naživu. Kývla. Tato jeho slova se jim stala rituálem, avšak rituál nikdy neztrácel 19

přídech překvapení, chabé nevíry. Žebrovici na ně byli včera v noci zvláš tvrdí, ale dobrá zpráva byla, že snad už konečně nechali otce za sebou. Rutt si posunul holčičku, kterou pojmenoval Držána, na ruce a vykročil. Nohy měl opuchlé, takže kulhal. Mířil na západ, do srdce Elan. Nemusel se ohlížet, aby věděl, že jej ostatní následují. Tedy ti, kdo ještě mohli. Pro zbytek si přijdou žebrovici. Neprosil se, aby se mohl stát hlavou hada. Neprosil se o nic, ale byl nejvyšší a možná i nejstarší. Možná mu bylo třináct, ale mohlo mu být i čtrnáct. Badalle za ním pokračovala: A na cestu se vydává, ven z toho rána, s Držánou v náručí, a jeho žebrovaný ocas sebou švihá jako jazyk ze slunce. Potřebuješ nejdelší jazyk, když hledáš vodu, jako to rádo dělá slunce Badalle ho chvíli pozorovala, pozorovala i ostatní, jak se řadí za něj. Brzy se také připojí k žebrovanému hadovi. Odfoukla mouchy, ale ty se pochopitelně okamžitě vrátily, hemžily se kolem boláků na jejích rtech a olizovaly jí koutky očí. Kdysi bývala krásná, s těma zelenýma očima a dlouhými zlatými vlasy. Jenže krása nedokáže kupovat úsměvy věčně. Když spíž zeje prázdnotou, krása se umaže. A mouchy, zašeptala, vytvářejí vzorce utrpení. A utrpení je ošklivé. Pozorovala Rutta. On byl hlavou hada. Byl i jeho zuby, ale to byl jen její soukromý vtip. Tento had zapomněl jíst. Byla mezi těmi, kdo přišli z jihu, ze skořápek domů v Korbanse, Krosis a Kanrosu. Dokonce z Otpelaských ostrovů. Někteří, stejně jako ona, šli podél pobřeží Pelasiarského moře a pak na západní okraj Stetu, což kdysi býval velký hvozd, a tam našli dřevařskou stezku, Pařezovou stezku, jak se jí někdy říkalo. Kmeny byly rozřezané a dřevěná kola zatlučená do řady táhnoucí se do dálky. Ostatní děti dorazily ze samotného Stetu, kde sledovaly stará koryta potoků, vinoucí 20

se šedivou změtí vývratů a nemocných keřů. Byly vidět stopy, že Stet kdysi býval hvozdem hodným svého starého jména, jež znělo Stetský hvozd, ale Badalle o tom nebyla tak úplně přesvědčená ona viděla jen rozrytou pustinu, zničenou a zpustošenou. Nikde nerostl jediný strom. Nazývalo se to Pařezová stezka, ale jindy to byla Lesní stezka a to byl také soukromý vtip. Někdo pochopitelně potřeboval spoustu stromů, aby tuto stezku vyrobil, takže tady možná kdysi skutečně rostl les. Dnes byl ale pryč. Na severním konci Stetu před Elanskou plání narazily na další zástup dětí a den poté se k nim připojil ještě jeden od severu, ze samotného Kolanse, a v jeho čele šel Rutt. S Držánou v náručí. Byl vysoký, s vystouplými rameny, lokty, koleny a kotníky a kůží kolem nich uvolněnou a napjatou. Měl velké, vlahé oči. Pořád měl všechny zuby, a když se rozednilo, každé ráno tam byl, pěkně v čele. Zuby, a zbytek jen následoval. Všichni věřili, že Rutt ví, kam jdou, ale neptali se ho na to, protože víra je důležitější než pravda, a pravda byla taková, že byl stejně ztracený jako ostatní. Celý den Rutt Držánu drží, a udržuje ji zahalenou ve svém stínu. Je to těžké, nemilovat Rutta, ale Držána ho nemiluje, a nikdo nemiluje Držánu, krom Rutta. Visto pocházel z Okanu. Když trapiči a vyzáblí inkvizitoři přitáhli do města, matka ho poslala na útěk, spolu se sestrou, která byla o dva roky starší než on. Utíkali ulicemi mezi hořícími budovami, křikem naplněnou nocí, kdy trapiči vykopávali dveře a vyvlékali lidi ven a dělali jim hrozné věci, zatímco vyzáblíci to pozorovali a tvrdili, že je to nezbytné, že všechno tohle je nezbytné. Sestru mu vyrvali z ruky, a jemu v hlavě stále zněl její křik. Od té doby se na něm vezl každou noc po cestě spánku, od okamžiku, kdy ho přemohlo vyčerpání, do chvíle, kdy se probudil do bledé tváře jitra. Připadalo mu, že utíká celou věčnost na západ, pryč od trapičů. Snědl, co se dalo, sužovaný žízní, a když utekl trapičům, objevili se 21

žebrovici, obrovská smečka vyhublých psů se zarudlýma očima, kteří se nebáli ničeho na světě. A potom otcové, celí zahalení v černém, kteří se vrhali na tábory otrhanců u cest a kradli jim děti, a jednou s několika dalšími narazil na jedno z jejich nočních doupat, kde na vlastní oči viděli rozštípané malé kosti, zabarvené do modrošeda a naházené do popela, a tehdy pochopili, co otcové dělají s dětmi, které odnesou. Visto si pamatoval, jak poprvé uviděl Stetský hvozd, pás odlesněných kopců pokrytých nerovnými pařezy. Kořeny mu připomněly jeden ze dvorů plných kostí, lemujících město, jež bývalo jeho domovem, poté, co byl poražen poslední dobytek. V té chvíli, při pohledu na to, co kdysi bývalo lesem, si Visto uvědomil, že celý svět je mrtvý. Nic nezůstalo, není kam jít. Přesto se dál plahočil na západ, nyní jen jeden mezi desítkami tisíc, možná víc. Cesta dětí se táhla celé lígy, a za všechny, které zemřely, dorazily další. Visto si předtím ani neuměl představit, že existuje tolik dětí. Byly jako velké stádo, jediný zdroj potravy pro poslední, zoufalé lovce na světě. Vistovi bylo čtrnáct. Ještě pořádně nevyrostl, a už nikdy nedoroste. Břicho měl kulaté a tvrdé jako kámen a vypouklé tak, že se mu páteř v bedrech silně prohýbala. Chodil jako těhotná žena, zeširoka, s rozbolavělými kostmi. Byl prolezlý jezdci satra, červi mu v těle plavali a každý den rostli. Až budou připravení a to bude brzy vylezou z něj. Polezou mu nosem, koutky očí, ušima, pupkem, pyjem i konečníkem a ústy. A pokud ho někdo uvidí, bude mít dojem, že splaskl, kůže se mu zvrásní, propadne se a vytvoří záhyby po celé délce jeho těla. Jako by se okamžitě proměnil ve starce. A potom zemře. Visto se toho málem nemohl dočkat. Doufal, že žebrovici snědí jeho tělo, čímž do sebe přijmou vajíčka jezdců satra a ti je taky zabijou. Ještě lepší by to bylo s otci ale ti určitě nebyli tak hloupí ne, ti by se ho ani nedotkli, a to byla škoda. Had zanechal Stetský hvozd za sebou a dřevěná stezka ustoupila kupecké silnici s vyjetými kolejemi, vinoucí se přes Elan. A tak zemře na pláni a jeho duch se vyprostí ze svraštělého těla a vydá se na dalekou cestu domů. Půjde hledat sestřičku. A matku. Jeho duch byl už tak unavený, tak unavený chůzí. Večer se Badalle přinutila vyšplhat na starou elanskou mohylu se stařičkým stromem na kraji šedé listí se třepetalo kde se otočila a zadívala se k východu, na cestu, po níž přišli. Za rozlezlým táborem 22

viděla vlnovku těl táhnoucí se až k obzoru. Dnešek byl zvláš zlý, bylo přílišné horko a přílišné sucho a jediná vodní jáma byla spíš louží s ohavným, parazity prolezlým bahnem plným rozkládajících se hmyzích mrtvolek chutnajících jako leklá ryba. Badalle se dlouho dívala na žebrovaného hada. Ti, kdo cestou odpadli, zůstali prostě ležet, nikdo je neodtáhl, jen po nich šlapali nebo je překračovali, a cesta byla cestou z masa a kostí, povlávajících vlasů, a jak věděla, vytřeštěných očí. Žebrový had. Elansky Chal Managal. Odfoukla si mouchy ze rtů. A přednesla další báseň. Dneska zrána jsme viděli strom s šedivými listy, a když jsme se přiblížili, ty listy odletěly. Za poledne bezejmenný kluk s ukousnutým nosem upadl a už se nepohnul, a ty listy přiletěly, aby se nakrmily. Za soumraku jsme potkali další strom, a třepetající se šedé listy se na něm usazovaly na noc. A po rozednění ty listy opět vyletí. Ampelas Vrostlá, Pustiny Stroje byly pokryté mastným prachem, jenž se zaleskl ve tmě, kdykoliv po něm sklouzla slabá záře lucerny, zprostředkovávající pohyb i tam, kde žádný neexistoval, iluzi tichého plazení jakoby ještěřích šupin, což jako vždy působilo krutě příhodně. Jak Kalyth spěchala úzkou chodbou, supěla a občas se sklonila, aby se vyhnula neforemným černým kabelům zavěšeným pod stropem. V nose a hrdle ji štípal silný kovový pach zatuchlého, nehybného vzduchu. Mezi obnaženými vnitřnostmi Kořene se cítila jako v obležení nepoznatelnými, 23

nekonečnými záhadami děsivých tajemství. Nicméně tyto neosvětlené, opuštěné chodby byly jejím oblíbeným revírem a ona dobře věděla, jaký houf sebeobviňujících motivů ji k těmto rozhodnutím dovedl. Kořen k sobě zval ztracence a Kalyth byla opravdu ztracená. Nešlo o to, že by v nespočetných křivolakých chodbách nenašla cestu ven, že by netrefila rozlehlými sály s tichými zamrzlými stroji a dírami v podlaze, kde nikdy nebyla položena dlažba, a že by se nedokázala vyhnout změti kovu a kabelů hrnoucích se z holých stěn ne, po měsících, kdy se tu potloukala, se v Kořeni vyznala docela dobře. Kletba bezmocného, beznadějného chaosu postihla jejího ducha. Nebyla tím, koho z ní chtěli mít, a nic, co řekla, je o tom nedokázalo přesvědčit. Narodila se v jednom kmeni na Elanské pláni. Tam i dospívala, z nemluvněte v holčičku, z holčičky v ženu, a ničím se neodlišovala od ostatních, nic nenaznačovalo, že by byla výjimečná či obdařená nečekaným nadáním. Vdala se měsíc po prvním krvácení. Porodila tři děti. Manžela téměř milovala a naučila se žít s tím, jak z ní byl poněkud zklamaný, když její mladistvá krása ustoupila unavenému mateřství. Popravdě žila stejně jako její matka, a tak jasně viděla aniž by potřebovala nějaké zvláštní nadání stezku, po níž se bude její život ubírat rok za rokem, pomalé chřadnutí těla, ztrátu pružnosti, prohlubující se vrásky, povislá prsa, nepříjemné oslabení močového měchýře. Jednoho dne už nedokáže vstát a kmen ji nechá tam, kde v té chvíli bude. Nechají ji zemřít v samotě, protože se umíralo vždycky v samotě, protože to tak muselo být. Protože Elanové tohle věděli lépe než usedlí lidé v Kolanse, se svými kryptami a poklady pro mrtvé, kdy rodinnému služebnictvu a poradcům podřízli krk a nacpali je do chodby před pohřební komorou, služebníky až za hrob sám, služebníky navěky. Ale každý nakonec umírá o samotě. Prostá pravda. Pravda, které se nikdo nemusel bát. Duchové počkali, než duši rozsoudili, čekali na duši osaměle umírající aby posoudili ji, život, který prožila, a pokud z toho vzešel mír, byli duchové milosrdní. Pokud na divoké kobyle jelo soužení, inu, duchové věděli, jak se s tím vyrovnat. Nakonec, když duše stála sama před sebou, nebylo možné lhát. Klamavá tvrzení hlasitě zvonila falší, poddajnost a slabost byly příliš očividné, než aby je bylo možné pominout. Takový byl její život. Zdaleka ne dokonalý, ale jen trochu neš astný. Život, jaký bylo možné ořezat do podoby připomínající spokojenost, i když byl výsledek jaksi beztvarý a postrádající význam. Nebyla čarodějka, nevlastnila dech šamana, a tak se nemohla stát 24

jezdcem na skvrnitém koni. A když pro ni a pro její lid jedno ráno naplněné hrůzami a násilnostmi nastal konec tohoto života, ona projevila pouze prokleté sobectví když odmítla zemřít a uprchla ode všeho, co znala. To nebyly ctnosti. Neměla žádné ctnosti. Dorazila k ústřednímu točitému schodišti stupně byly pro lidské nohy příliš nízké a široké a vydala se po něm. Námahou dýchala mělčeji a rychleji, jak stoupala jednotlivými podlažími. Vyšla z Kořene do spodních sálů Krmelny, kde využila rampy s protizávažím, která ji vynesla svislou šachtou kolem kypících kádí s houbami a naskládaných klecí s ortheny a grisoly, až se s vrzáním zastavila na spodním podlaží Lůna. Tady ji zasáhla kakofonie mlá at, syčivý, bolestivý křik, zatímco probíhaly děsivé operace a osudy byly vyhlašovány v hořkých příchutích. Popadla trochu dech a spěchala vzhůru kolem podlaží strašlivých ohavností, smradem odpadků a panikou lesknoucí se jako olej na měkké kůži mezi tvory kroutícími se na všech stranách tvory, kterým se pečlivě vyhýbala pohledem, a spěchala s rukama na uších. Z Lůna do Srdce, kde procházela mezi vysokánskými tvory, kteří jí nevěnovali pozornost a jimž musela uhýbat z cesty, protože jinak by přes ni prostě přešli. Po obou stranách ústřední rampy stáli ve gathští vojáci, dvakrát vyšší než ona, a jejich tajemná zbroj připomínala obrovské stroje v Kořeni hluboko dole. Tváře jim zakrývala zdobená mřížka hledí, zpod něhož vyčníval pouze čenich s tesáky, a linie čelisti jim propůjčovala příšerný úšklebek, jako kdyby je pobavil nezastíraný účel jejich chovu. Praví vojáci K Chain Che Malle Kalyth děsili do hloubi duše dokonce ještě víc jež J anové nebo K ellové. Matrona je produkovala ve velkých počtech. Žádný další důkaz nebyl zapotřebí válka se blížila. Že Ve Gathové matroně způsobovali ohromné bolesti a každý z ní vyšel v záplavě krve a páchnoucí tekutiny, nebylo podstatné. Kalyth dobře věděla, že nezbytnost je nejkrutějším pánem ze všech. Vojáci strážící rampu jí nijak nebránili v cestě. V plochých kamenech byly jamky, aby se měli kde zachytit drápy, a kolem vál studený vítr pokles teploty na rampě měl zjevně nějak tišit instinktivní strach, jaký K Chain zakoušeli, když stroj s vrzáním a skřípáním stoupal úrovněmi Srdce a končil v Očích, Vnitřní tvrzi, Acylině hnízdě a domově samotné matrony. Jelikož se Kalyth vezla na rampě sama, byl mechanismus namáhán méně a ona slyšela jen svištění větru, které ji pokaždé mátlo, takže měla dojem, že padá, i když 25

rychle stoupala vzhůru, a pot na končetinách a na čele jí rychle osychal. Než rampa zpomalila a nakonec zastavila v dolním podlaží Očí, Kalyth se celá třásla. J anští strážní sledovali její příchod od paty polotočitého schodiště vedoucího k Hnízdu. Stejně jako Ve Gathové, ani oni si jí nevšímali bezpochyby věděli, že byla povolána, ale i bez toho by ji nepovažovali za sebemenší hrozbu pro matronu, k jejíž ochraně byli chováni. Kalyth nebyla pouze neškodná, ona byla zbytečná. Cestou ke schodišti ji obklopil horký, páchnoucí vzduch, nepříjemný jako mokrý pláš. Neohrabaně stoupala po schodech k matroninu výsostnému území. Na podestě stál poslední strážný. Bre nigan nejméně tisíc let starý, vyzáblý a vysoký vyšší než Ve Gath a jeho vícevrstevné šupiny nesly stříbřitou patinu, takže vypadal jako přízrak, jako kdyby byl vytesaný ze sluncem vybělené břidlice. V přivřených očích mu nebyla vidět panenka ani duhovka, jen matná žlu potažená zákalem. Kalyth měla podezření, že tělesný strážce je slepý, ale nemohla se o tom nijak přesvědčit, protože když se pohnul, byly jeho pohyby dokonale jisté, dokonce půvabné a plavné. U pasu mu v mosazném kroužku zpola zarostlém do kůže visel dlouhý, mírně zakřivený meč dlouhý jako Kalyth, s nafialovělou keramickou čepelí, jejíž bezvadné ostří se stříbřitě lesklo. Kalyth ho pozdravila kývnutím, jež nevyvolalo jakoukoliv odezvu, a prošla kolem něj. Doufala ne, modlila se a když jí padl zrak na dva K Chain stojící před matronou sami, bez dalšího doprovodu, nálada jí prudce poklesla. Zmocnilo se jí zoufalství a hrozilo, že ji zcela pohltí. Jen s námahou se jí podařilo nadechnout, jak měla stažený hrudník. Za nově příchozími se na stupínku rozvalovala matrona Gunth an Acyl a vycházely z ní vlny bolesti na tom se nic neměnilo, nikdy, ale nyní Kalyth z obrovské královny cítila hořký podtón něčeho. Rozrušená a pološílená Kalyth si teprve po chvíli všimla, v jakém stavu jsou oba K Chain Che Malle. Hluboké rány měli jen zpola zahojené a na bocích a krku měli hotové předivo jizev. Vypadali vyhladovělí, dohnaní do děsivých krajností strádání a násilností, a Kalyth z toho pohledu zabolelo u srdce. Soucit však neměl dlouhého trvání. Pravda byla taková, že lovec K ell Sag Churok a jediná dcera Gunth Mach neuspěli. Matrona promluvila Kalyth v hlavě, i když to nebyla řeč jako taková, prostě jí vnutila informace a význam. Válečný jezdče Kalyth, 26

chybná volba.zůstáváme zlomení.já zůstávám zlomená.to nespravíš, ne sama, nespravíš. Ani informace, ani význam nebyly pro Kalyth darem, protože pod slovy cítila šílenství. Matrona jednoduše přišla o rozum. A šílené bylo i to, co nutila dělat své děti a Kalyth. Žádné domluvy nepřicházely v úvahu. Bylo pravděpodobné, že Gunth an Acyl znala Kalytin názor že je matrona šílená ale žádný rozdíl to neznamenalo. Stará královna byla jen uzlíčkem bolesti a utrpení ze zoufalé potřeby. Válečný jezdče Kalyth, oni to zkusí znovu.co je zlomeno, musí být sceleno. Kalyth nevěřila, že Sag Churok a jediná dcera přežijí další výpravu. A to byla další pravda, které se nepodařilo zviklat Acylino rozhodnutí. Válečný jezdče Kalyth, tohoto hledání se zúčastníš.k Chain Che - Malle jsou slepí. A tak aspoň došly k tomu, co bylo nevyhnutelné, přestože doufala a modlila se v opak. To nemohu, zašeptala. Půjdeš.Ochránci jsou vybráni.k ell Sag Churok, Rythok, Kor Thuran.Shi gal Gu Rull.Jediná dcera Gunth Mach. Nemohu, zopakovala Kalyth. Nemám žádné nadání. Nejsem válečný jezdec nevidím to, co válečný jezdec potřebuje. Nedokážu najít smrtelný meč, matrono. Ani nezdolný štít. Je mi líto. Obrovská ještěrka přesunula váhu a znělo to, jako když se balvany usazují na štěrku. Na Kalyth upřela planoucí oči, z nichž vyzařovaly vlny kritiky. Vybrala jsem tebe, válečný jezdče Kalyth.To mé děti jsou slepé.je to jejich selhání, i mé.každou válku jsme prohráli.já jsem poslední matrona.nepřítel mě hledá.nepřítel mě zničí.tvému druhu se na tomto světě daří to vidí dokonce i mé děti.mezi vámi si vyberu nové šampiony.můj válečný jezdec je musí nalézt.můj válečný jezdec odejde za rozbřesku. Kalyth mlčela, věděla, že jakákoliv odpově je k ničemu. Po chvíli se poklonila a odešla z Hnízda. Cítila se jako opilá. Bude je doprovázet Shi gal. Význam byl jasný. Tentokrát se neúspěch konat nebude. Neúspěch znamenal matroninu nelibost. Její rozsudek. Tři lovci K ell, jediná dcera a sama Kalyth. Pokud selžou i přes vražedný hněv asasína Shi gal dlouho nepřežijí. Kalyth věděla, že za rozbřesku se vydá na svou poslední cestu. Do pustiny, hledat šampiony, kteří ani neexistují. Už pochopila, že to je pokání seslané na její duši. Musí trpět za 27

svou zbabělost. Měla jsem zemřít s ostatními.s manželem.s dětmi. Neměla jsem utéct.te musím platit za svou sobeckost. Jediné milosrdenství spočívalo v tom, že až přijde poslední soud, bude to rychlé. Smrtící ránu od Shi gala neucítí, natož aby ji uviděla. Matrona nikdy nezplodila víc než tři asasíny najednou a jejich příchutě byly takové, aby se na smrt nenáviděli, tudíž nehrozilo nebezpečí, že by uzavřeli spojenectví. A pokud by jeden z nich snad usoudil, že matronu je nutné zahubit, druzí dva by se mu ze své podstaty postavili. A tak každý Shi gal chránil matronu před druhými dvěma. Poslat jednoho s hledáním bylo velké riziko, protože te ji budou chránit pouze dva asasínové. Další důkaz matronina šílenství. Takhle se vystavovat nebezpečí a zároveň poslat pryč svou jedinou dceru jediného potomka schopného rozmnožování se vymykalo zdravému rozumu. Ona se ale Kalyth sama chystala jít vstříc své smrti. Co jí záleželo na těchto děsivých tvorech? A si válka přijde. A se na Ampelas Vrostlou a všechny ostatní Vrostlé vrhne ten záhadný nepřítel a pobije všechny K Chain Che Malle do posledního. Svět je postrádat nebude. Kromě toho Kalyth věděla všechno o vyhubení druhu. Jediná skutečná kletba je ta, kdy se stanete posledním svého druhu. Ano, Kalyth dobře chápala takový osud a znala skutečnou hloubku osamělosti ne, ne tu ubohou, plytkou, sebelítostnou hru, jakou hrají lidé na celém světě ale krutou samotu bez možnosti léčby, bez naděje na spásu. Ano, každý umírá sám. Někdo možná lituje. Někdo možná želí. To však není nic ve srovnání s tím, když se stanete posledním z rodu. Protože pak nelze uniknout pravdě o selhání. Naprostém, zdrcujícím selhání. Selhání vašeho vlastního druhu, hrnoucí se ze všech stran, nalézající poslední ramena, na která se může usadit s váhou, jakou žádná duše neunese. S jazykem K Chain Che Malle přicházel jakýsi zbytkový dar a ten nyní Kalyth trápil. Její mysl vnímala mnohem víc, než co zažila v předchozím životě. Informace nebyly požehnáním, uvědomění bylo chorobou postihující celého ducha. I kdyby si vydloubla oči, stále by viděla příliš. Cítili šamani jejího kmene také tak zdrcující vinu, když opravdu nadešel konec? Znovu si připomněla tu bezútěšnost v jejich očích a pochopila ji tak, jak to v dřívějším životě nedokázala. Ne, nemohla dělat nic jiného než proklínat strašné dary K Chain Che Malle. Proklínala je z celého srdce, se vší nenávistí, jíž byla schopna. 28

Začala sestupovat. Potřebovala dusné ovzduší Kořene, vysloužilé stroje všude kolem, kapající olej a zkažený, zatuchlý vzduch. Svět byl zničený. Ona byla poslední z Elanů a jejím jediným zbývajícím úkolem na tomto světě bylo zajistit zničení poslední matrony K Chain Che Malle. Poskytovalo jí to uspokojení? Pokud ano, bylo to hříšné uspokojení, a tudíž velice lákavé. Její lid věřil, že smrt přichází s třepetáním křídel před tváří zapadajícího slunce, černé, rozedrané znamení nízko nad obzorem. Ona bude tím přeludem, úlomkem zavražděného měsíce. Hnaná k zemi, jako nakonec všechno. To vše je pravda. Pohle na bezútěšnost v mých očích. Shi gal Gu Rull stál na samém kraji Čela a kolem jeho vysoké, hubené postavy vyl noční vítr. Asasín byl nejstarší ze Shi galů a během dlouhé služby Acyl v boji porazil sedm jiných Shi galů. Prožil jedenašedesát století života a rostl, byl dvakrát vyšší než lovec K ell, protože na rozdíl od lovců kterým byla podávána příchu náhlého konce po uběhnutí deseti století Shi galové žádnou takovou vadu neměli. Mohli dokonce přežít samotnou matronu. Gu Rull byl chován pro svou vychytralost a ohledně duševního zdraví matky Acyl si nedělal nejmenší iluze. To, jak neohrabaně se chopila božské moci, nevyhovovalo ani jí, ani ostatním K Chain Che Malle. Matrona vyhledávala lidské uctívače a lidské sluhy, ale lidé jsou příliš křehcí, příliš slabí, než aby byli k nějakému užitku. Ta žena Kalyth toho byla dostatečným důkazem i přes příchu chápavosti, kterou ji Acyl obdařila chápavosti, která jí měla přinést pocit jistoty a sílu, kterou však její slabá mysl překroutila do nových nástrojů sebeobviňování a sebelítosti. Ta příchu se během hledání vytratí, protože Kalytina rychlá krev bude neustále ředit Acylin dar a každodenní doplňování nebude možné. Válečný jezdec se nebude moct uchýlit ke své vrozené inteligenci, která byla v každém případě chabá. Podle Gu Rullova názoru už te nebyla k ničemu. A na této nesmyslné výpravě bude břemenem, přítěží. Nejlepší by bylo ji co nejdřív zabít, ale žel, rozkaz matky Acyl nic takového nepřipouštěl. Válečný jezdec musí vybrat smrtelný meč a nezdolný štít ze svého vlastního druhu. Sag Churok vylíčil neúspěch jejich první volby. Hromadu chyb, která byla jejich vyvoleným: Rudomaskem Oulanem. Gu Rull nevěřil, že si tento válečný jezdec povede lépe. Lidem se možná na světě 29

dařilo, ale toho dosáhli stejně jako neochočení orthenové, jednoduše neomezeným rozmnožováním. Žádné jiné nadání neměli. Shi gal zvedl zkrácený čenich, roztáhl nozdry a zavětřil v chladném nočním vzduchu. Vítr vál od východu a jako obvykle páchl smrtí. Gu Rull vydrancoval ubohé vzpomínky válečného jezdce, takže věděl, že na východě, na pláni zvané Elanská, žádná spása k nalezení není. Sag Churok a Gunth Mach se vydali na západ do Oul dan, ale i tam se setkali jen s neúspěchem. Sever byl hrůzu nahánějící říší ledu bez života, zmučených moří a prudkého mrazu. Proto se musí vydat na jih. Shi gal již osm století neopustil Ampelas Vrostlou. Bylo nepravděpodobné, že za tak krátkou dobu se v oblasti známé lidem jako Pustiny něco změnilo. Nicméně předběžný průzkum byl z taktického hlediska moudrý. S tím roztáhl měsíc stará křídla a rozložil protažené péřovité šupiny, aby se mohly pod tlakem větru zploštit a nabrat vítr. Spustil se z útesu Čela a křídla se mu natáhla do své plné délky. A zazněla píseň letu, tiché, kvílivé hvízdání, pro Shi gala představující hudbu svobody. Když opouštěl Ampelas Vrostlou pocítil něco, co již dávno nezakusil vzrušení. Poprvé otevřel pár nových očí pod sanicí a složené vidění nebe před sebou a země dole ho na okamžik zmátlo, ale po chvíli už zvládal nezbytné odloučení obou úhlů pohledu, výhledy fungovaly ve správném vzájemném vztahu a vytvořily rozlehlé panoráma okolního světa. Acyliny nové příchutě byly ctižádostivé, ba přímo geniální. Patří taková tvořivost k šílenství? Možná. Vzbuzuje tato možnost v Gu Rullovi naději? Ne. Naděje nebyla možná. Asasín letěl nocí vysoko nad zničenou krajinou bez života. Jako úlomek zavražděného měsíce. Pustiny Nebyl sám. Vlastně si nevzpomínal, že by kdy byl sám. Něco takového bylo vyloučeno, a on to věděl. Nakolik to poznal, byl bez těla a měl kuriózní výsadu dokázal se dle přání přemís ovat z jednoho společníka do druhého. Věřil, že pokud by zemřeli nebo by objevili 30

způsob, jak ho vypudit, přestal by existovat. A on chtěl tolik zůstat naživu, vznášet se jako dosud v euforickém údivu svých přátel, své neobvyklé, nesourodé rodiny. Procházeli rozervanou, opuštěnou divočinou plnou rozlámaných skalisek a větrem navátých vějířů šedivého písku a náhodně začínajícími i končícími polemi suti ze sopečného skla. Kopce a horské hřebeny se proplétaly v nevyzpytatelném zmatku a na zvlněném obzoru nebyl vidět jediný strom. Slunce na obloze připomínalo rozmazané oko táhnoucí se mezi řídkými mraky. Bylo vedro a vítr nikdy neustával. Jedinou potravu, kterou skupina dokázala najít, poskytovala hejna podivných šupinatých hlodavců jejich tuhé maso chutnalo jako prach a plemeno přerostlých rhizan s vaky pod křídly naplněnými mléčnou vodou. Ve dne v noci je sledovaly kápové můry, trpělivě čekající, až někdo padne a už nevstane, ale to nebylo příliš pravděpodobné. Jak tak přeletoval od jedné osoby k druhé, cítil jejich odhodlání a neselhávající sílu. Ale ani taková zmužilost nedokázala zarazit zřejmě nekonečnou litanii stížností, tvořící hlavní část jejich rozhovorů. Takový plejtvání, remcal Šeb a drbal se ve svědících vousech. Vykopat pár studní, z kamenů vyskládat domy a krámy a tak. Pak byste měli něco, co by za něco stálo. Pustina není k ničemu. Toužím po dni, kdy bude všecko k něčemu, všecko na celém světě. Města se spojej v jedno To by pak ale nebyly žádný statky, namítl Posleda, ale jako vždy to byla mírná, nesmělá námitka. Bez statků nebude mít nikdo co jíst Nebu pitomec, štěkl Šeb. Pochopitelně že statky budou. Jenom nebude žádná taková jalová země, kde nežije nic, akorát ty zatracený krysy. Krysy v zemi, krysy ve vzduchu, a brouci a kosti no věřil bys všem těm kostem? Ale já Sklapni, Posledo, řekl Šeb. Nikdy neřekneš nic užitečnýho, nikdy. Tehdy promluvila Asane svým slabým, roztřeseným hlasem. Nehádejte se, prosím vás. Je to už tak dost hrozné i bez toho, aby ses pořád hádal, Šebe Opatrně, babo, nebo budeš další na řadě. Nechceš to zkusit se mnou, Šebe? zeptal se Nappet a odplivl si. Ani jsem si to nemyslel. Ty jenom žvaníš, Šebe, nic jinýho neděláš. Jednou v noci, až usneš, ti vyříznu jazyk a hodím ho těm pitomejm 31

kápovejm můrám. Kdo si bude stěžovat? Asane? Dech? Posleda? Taxilan? Rautos? Nikdo, Šebe, všichni budeme tancovat. Mě z toho vynech, zabručel Rautos. Už jsem si na jeden život vytrpěl dost, když jsem žil se svou ženou, a není nutné říkat, že mi neschází. To je celý náš Rautos, prskala Dech. Moje žena udělala tohle, moje žena řekla tamto. Už je mi špatně z toho, jak pořád poslouchám o tvojí ženě. Není tady, ne? Nejspíš jsi ji utopil, a proto utíkáš. Utopil jsi ji v té vaší nóbl fontáně, podržel jsi ji tam a koukal ses, jak kulí oči a otevírá pusu a křičí skrz vodu. A ty ses jen koukal a usmíval se, to jsi udělal. Já nezapomínám, já nemůžu zapomenout, byla to hrůza. Jsi vrah, Rautosi. Už je to tu zas, štěkl Šeb, zase mluví o topení. Jí bych jazyk mohl vyříznout taky, navrhl Nappet a zakřenil se. I Rautosovi. Už žádný žvásty o topení nebo manželkách nebo stěžování vy ostatní jste dobrý. Posledo, ty nic neříkáš, a když to uděláš, nikoho nedráždíš. Asane, ty obvykle víš, kdy máš držet zobák. A Taxilan stejně skoro nepromluví. Jen my, a to by Něco vidím, hlásil Rautos. Duch cítil, jak se jejich pozornost přesouvá, našel ohnisko a jejich očima spatřil nejasnou šmouhu na obzoru, něco vztyčeného k nebi, příliš úzkého, aby to byla hora, příliš velkého, aby to byl strom. Dosud to bylo celé lígy daleko a ze všeho nejvíc to připomínalo zub. To chci vidět, prohlásil Taxilan. Kurva, řekl Nappet, stejně nemáme, kam jinam jít. Ostatní mlčky souhlasili. Byli na cestě už celou věčnost a už dávno se přestali dohadovat o tom, kam by vlastně měli zamířit. Nikdo neměl odpově a nikdo ani nevěděl, kde vlastně jsou. A tak zamířili k té záhadné stavbě v dálce. Duch byl spokojený, byl rád, že jde s nimi, a navíc sdílel Taxilanovu zvídavost, jež sílila, a pokud by došlo na lámání chleba, snadno by překonala Asaniny obavy i houf posedlostí, sužujících ostatní topení Dech, Rautosovo neš astné manželství, Posledův bezvýznamný život plný plachosti, Šebovu nenávist i Nappetovu radost ze zkaženosti. Hovor zatím ustal, ozývalo se jen křupání a dupot bosých nohou na nerovné zemi a tiché sténání nikdy neutuchajícího větru. Vysoko nad nimi sledovaly dvě desítky kápových much osamělou postavu kráčející Pustinami. Přitáhly je hlasy, ale nalezly jen osamělého, vyzáblého poutníka s matně zelenou pletí a kly trčícími z úst. Kromě meče neměl vůbec nic, ani nitku. Osamělý poutník hovořil 32

sedmi hlasy, které ho znaly pod sedmi jmény. Byl mnoha a zároveň jedním. Ztraceni byli všichni, včetně něj. Kápové mouchy doufaly, že jeho život brzy skončí. Už to ale byly týdny. Měsíce. A ony celou dobu jen hladověly. Byly tu vzorce vyžadující uvážení. Jednotlivé prvky však zůstávaly oddělené ve vznášejících se úponcích, ve volných černých šmouhách jako skvrny plující mu před očima. Ale aspoň viděl, a to už bylo něco. Shnilou látku mu z očí stáhly proudy, které necítil. Klíč k otevření všeho bude k nalezení ve vzorcích. Byl si tím jistý. Jen kdyby je dokázal poskládat, pak by pochopil. Dozvěděl by se vše, co potřeboval vědět. Vyznal by se v přeludech, které ho trápily. Zvláštní dvounohý ještěr, celý oděný v lesklé černé zbroji, jen s pahýlovitým ocasem, stojící na jakémsi kamenném přístavišti, a po obou stranách tečou škarpami potoky krve. Nelidské oči se bez mrknutí upírají na zdroj vší té krve draka přibitého rezavými, opocenými hřeby na mříž z obrovských dřevěných trámů. Z draka se valily vlny utrpení, odepřená smrt, život proměněný ve věčnou bolest. A ze stojícího ještěra vycházelo chladné uspokojení jako krutý polostín. V jiném přeludu ho z větrem ošlehaného hřebene pokrytého trávou a skalními výchozy pozoroval pár vlků. Opatrně, neklidně, jako kdyby si přeměřovali soka. Za nimi se z těžkých mraků lil déš. A on se odvrátil, jako kdyby mu byli lhostejní, a vydal se přes obnaženou pláň. V dáli se ze země zvedaly jakési dolmeny, byly jich desítky, bez jakéhokoliv zřetelného uspořádání, a přitom vypadaly všechny stejně možná to tedy byly sochy. Došel blíž a zamračil se na sochy s podivnými, trčícími kápěmi, otočené k němu úzkými, nahrbenými zády, s ocasy obtočenými kolem nohou. Země, na které seděly, se třpytila, jako by byla posetá démanty či drceným sklem. Už když se blížil k těm tichým, nehybným strážcům, dopadl na něj tmavý stín a najednou se ochladilo. V hlubokém zoufalství se zastavil a vzhlédl. Nic než hvězdy, uhánějící, jako by se utrhly z vodítka, jako zrnka prachu na hladině pomalu se vyprazdňujícího rybníčku. Dolů se nesly slabé hlasy a otíraly se mu o čelo jako sněhové vločky, které okamžitě roztají a veškerý význam je ztracen. Argumenty zaznívající v Propasti, přičemž ale on ničemu z toho nerozuměl. Pohled vzhůru vyvolával závra, vyváděl z rovnováhy. Cítil, jak se jeho nohy zvedají ze země a on se vznáší. Otočil se a podíval se dolů. Další hvězdy, avšak tady se z jejich středu vynořil tucet sluncí 33

planoucích zeleným ohněm. Slunce prosekávala černou látku vesmíru a trhlinami pronikalo světlo. A čím víc se blížila, tím víc mohutněla, až přes jejich záři neviděl nic jiného, a vír hlasů zesílil v řev, a to, co předtím působilo jako sněhové vločky rychle tající na čele, nyní pálilo jako oheň. Kdyby jen dokázal ty úlomky poskládat, sestavit celou mozaiku a tak pochopit, co vzorce znamenají. Kdyby tak jen mohl Spirály.Ano, to je ono.pohyb neklame, naopak, odhaluje tvar vespod. Spirály v husté kožešině. Tetování podívej podívej! A jakmile se tetování usadila, okamžitě si uvědomil, kdo je. Jsem Heborik Neviditelné ruce.válečný jezdec svrženého boha. Vidím ho Vidím tě, Fenere. Tělo tak obrovské, tak ztracené. Neschopné pohybu. Bůh byl lapený v pasti a stejně jako Heborik byl jen němým svědkem planoucích nefritových sluncí, padajících dolů. Heborik i jeho bůh jim stáli v cestě a něco takového nebylo možné odstrčit. Neexistoval štít dost pevný, aby odrazil to, co se blížilo. Propasti na nás nezáleží.propast přináší vlastní argumenty, proti kterým nic nezmůžeme. Fenere, zničil jsem tě.a ty, starý bože, jsi zničil mne.ale už toho nelituji.takhle to má být.nakonec válka nezná žádný jiný jazyk.ve válce přivoláváme vlastní zkázu.ve válce trestáme vlastní děti zkázonosným odkazem krve. Už vše pochopil. Jak je to s bohy války a co znamenají, co značí samotná jejich existence. Díval se na nefritová slunce přilétající blíž a zachvacovala jej marnost skrývající se za vší tou nadutostí, tou bezduchou ješitností. Hle te, jak tkáme vlastní korouhve nenávisti. Hle me, kam nás dostávají. Začala konečná válka s nepřítelem, před kterým se nebylo možné ubránit. Slova ani skutky nedokážou oklamat tohoto bystrookého soudce. Je imunní vůči lžím, lhostejný k výmluvám a vyčichlým rozpravám o nezbytnosti, o zvažování dvou zel a pohodlné spravedlivosti při výběru toho menšího z nich ano, tyto argumenty poslouchal, prázdné jako éter, jímž se nesly. V ráji jsme stáli zpříma.a pak nás povolali bohové války, abychom sami sobě přivodili zkázu, svému světu, samotné zemi, jejímu vzduchu, vodě a nesčetným formám života.ne, neukazuj mi žádná pře- 34

kvapení, žádný nevinný údiv.te se dívám očima Propasti.Te se dívám očima svého nepřítele, a tak promluvím jeho hlasem. Pohle te, přátelé, nebo já jsem spravedlnost. A až se nakonec setkáme, nebude se vám to líbit. A pokud se ve vás nakonec probudí ironie, uvidíte mne ronit tyto nefritové slzy a odpovíte na ně úsměvem. Budete-li mít tolik odvahy. Máte odvahu, přátelé? 35

K N I H A J E D N A M O Ř E O V Á S N E S N Í

Vydám se po stezce, po níž se stále chodí, jeden krok před tebou a jeden krok za tebou, budu se dusit prachem tvými kroky zvířeným a další ti naženu do obličeje, chutná všechen stejně, i když předstíráš opak. Ale tady na stezce, po níž se navždy chodí, nanovo si staří budou lhát. Můžeme vzdychat jako králové, jako císařovny v darovaných vozech, skvělí ve vymyšleném významu. Půjdu po stezce, po níž se navždy chodí, ač je můj čas krátký, jako kdyby hvězdy patřily do mých sepjatých dlaní a rozhazovaly tyto rozkoše, jiskřící na slunci, když klesají a dole se usazují. Smíš vstoupit na stezku, po níž se navždy chodí, za tebou, za mnou, mezi krokem minulým a krokem příštím, tak vzhlédni, jen jednou vzhlédni, než budu pryč. Vypravěč příběhů Fasstan z Kolanse

K A P I T O L A J E D N A Nejhorší bída nespočívá v tom, co pokrývka odhaluje, nýbrž v tom, co skrývá. Král Tehol Jediný z Lederu Na zarostlý pozemek mrtvé azathské věže ve městě Lederas dorazila válka.od řeky sem vpadla hejna ještěrek.nalezly hojnost podivného hmyzu a bezhlavě se pustily do žraní. Nejpodivnější mezi tajuplnými brouky byl jeden dvouhlavý druh. Jednoho takového brouka zahlédly čtyři ještěrky a obklíčily ho.brouk si všiml hrozeb ze dvou stran a opatrně se pootočil, takže odhalil další dvě hrozby.nato se přikrčil a hrál mrtvého brouka. Nezabralo to.jedna ještěrka z druhu lezoucího po zdech, se širokou tlamou a zlatě skvrnitýma očima, skočila a brouka spolkla. Totéž se odehrávalo po celém areálu, hrozná jatka, uspěchané vyhlazování.dvouhlavým broukům nebyl tento večer zjevně nakloněn osud. Avšak ne všechna kořist byla tak bezmocná, jak na první pohled vypadala.role oběti v přírodě je pomíjivá a kořist se může ve věčném dramatu o přežití časem nakrmit těmi, kdo z ní kořistili. Osamělá sova, již přecpaná ještěrkami, byla jediným svědkem náhlé vlny svíjející se smrti na nerovné zemi, kdy se z tlam umírajích ještěrek vynořovaly groteskní tvorové.vyhubení dvouhlavým broukům nehrozilo tak bezprostředně, jak se zdálo ještě před chvílí. Jenže sovy, patřící mezi nejméně chytré ptáky, na takové lekce nedbají.tato jen přihlížela s prázdným pohledem, dokud neucítila zvláštní pohyb v žaludku, který odpoutal její pozornost od podivného umírání dole, od řádky světlých ještěrčích bříšek, barvících tmavou hlínu.nevzpomněla si na ještěrky, které sežrala.ani zpětně si neuvědomila, jak neohrabaně se jí některé snažily uniknout ze spárů. Sovu čekala dlouhá noc hodně bolestivého zvracení. Jakkoliv byla hloupá, od té doby už nechytila jedinou ještěrku. Svět své lekce předává způsobem rafinovaným nebo v případě nut- 39

nosti krutým a nevybíravým, takže to pochopí i ten nejzabedněnější jedinec.či v opačném případě zemře.pro ty nejchytřejší je pochopitelně nechápavost neomluvitelná. Horká noc v Lederas. I kámen se potil. Voda v kanálech vypadala vazká, nehybná, s hladinou podivně vyhlazenou a zneprůhledněnou naneseným prachem a odpadky. Nad vodou tančil hmyz, jako by hledal svůj odraz, avšak hladká patina nic nevyjevovala, pohltila dokonce i hvězdy, polykala jasné světlo loučí pouličních hlídek, a tak okřídlený hmyz kroužil bez ustání, jako by byl poblázněný horečkou. Pod mostem, na strmých březích pohřbených ve tmě, lezli cvrčci připomínající kapky oleje, lesklí, nafouklí, křupající pod nohama, jak zjistili ti dva, kteří se tam setkali. Nikdy by tam nešel, drsně šeptal jeden z nich. Voda smrdí a hele, ani vlnka, nic. Vzal roha na druhou stranu, někam na noční trh, kde se může rychle ztratit. Ztratit, zabručela jeho společnice, rukou v rukavici zvedla dýku a prohlížela si ostří, to je dobrý. Jako kdyby se mohl ztratit. Jako kdyby se kdokoliv z nás mohl ztratit. Myslíš, že se nedokáže zabalit tak jako my? Na to nebyl čas. Zdrhl. Je na útěku. Zpanikařil. Vypadalo to jako panika, souhlasil muž a pak potřásl hlavou. Jaktěživo jsem neviděl něco tak neuspokojivýho. Žena vrátila dýku do pochvy. Vyštvali ho. Zase se vrátí, a my po něm skočíme. Hlupák, myslet si, že dokáže uniknout. Po chvíli Smíška znovu vytáhla dýku a zadívala se na její ostří. Hrdlořez vedle ní jen zakoulel očima a neřekl nic. Flaška se narovnal a kývl na Koryka, a se k němu připojí, načež se pobaveně díval, jak se rozložitý setijský míšenec prodírá davem a zanechává za sebou brázdu naštvaných pohledů a spolknutých nadávek potíže pochopitelně nehrozily, protože tomuhle hroznému cizinci šlo očividně právě o ně, a jelikož jsou instinkty po celém světě více méně stejné, do Koryka se nikdo pouštět nechtěl. Škoda. Taková podívaná by stála za to, usmíval se v duchu Flaška, kdyby se na podmračeného barbara vrhl houf rozezlených lederských hokynářů a snažili se ho utlouct bochníky křupavého chleba a kořenovou zeleninou. I když na druhou stranu by se jim něco takového nehodilo do krámu. Aspoň ne te, když konečně objevili svou kořist a Smola 40

s Corabbem obcházeli krčmu, aby kryli únikovou cestu do zadní uličky, a Snad s Masan Gilani vylezli na střechu pro případ, že by měl jejich cíl větší fantazii. Se skřípěním zubů dorazil Koryk, celý zpocený a zamračený. Lejna mizerný, huhlal. Co je to za vášeň utrácet peníze? Trhy jsou blbý. Ale lidi jsou díky nim š astní, upozornil ho Flaška, nebo když už ne vyloženě š astní, tak dočasně uspokojení. Což slouží stejnýmu účelu. A jakýmu asi? Nedostávají se do potíží. Nebezpečných potíží, dodal, když viděl, jak Koryk vraští čelo a rozhlíží se kolem. Takových, jaký nastanou, když si obyvatelstvo najde čas na přemýšlení, myslím skutečný přemýšlení a pomalu si uvědomí, jak tohle všechno stojí za hovno. Tohle zní jako jeden z těch královskejch proslovů vždycky mě uspávají, stejně jako ty te, Flaško. Kde vlastně je? Jedna moje krysa dřepí pod balustrádou Která? Malá Smíška ta je na tohle nejlepší. Každopádně na něj právě upírá ty svoje oči jako korálky. Sedí u stolu v rohu těsně pod tím zavřeným oknem ale nevypadá, že by jím mohl někdo prolízt. V podstatě je zahnaný do kouta, zakončil. Koryk se zamračil ještě víc. To je moc snadný, není? Flaška se poškrábal na strništi, přešlápl a povzdechl si. Jo, až moc snadný. Tady je Balšám s Geslerem. Dorazili oba seržanti. Co tady děláme? chtěl vědět Balšám s vykulenýma očima. Zase má plný kalhoty, nevšímejte si ho, prohlásil Gesler. Předpokládám, že nás čeká boj. A hnusnej. Ten se nedá jen tak. Co teda máme v plánu? zeptal se Koryk. Bouřňák je v čele. Vyplaší nám ho pokud vyrazí k zadním dveřím, chytí ho vaši kamarádi. To samý, pokud vyleze na střechu. Já bych hádal, že oběhne Bouřňáka a poběží k předním dveřím to bych udělal já. Bouřňák je hromotluk a vypadá zle, ale rychlej zrovna není. A na to spolíháme. My čtyři si na něj počkáme a chytíme si ho. Bouřňák půjde za ním a bude hlídat dveře, aby mu zabránil v ústupu. Vypadá nervózní a zřejmě má špatnou náladu, poznamenal Flaška. Varuj Bouřňáka klidně by se mu mohl postavit. Uslyšíme rachot a vlítneme tam, prohlásil Gesler. 41

Seržant se zlatou kůží odešel informovat Bouřňáka. Balšám zůstal stát vedle Koryka a stále vypadal poplašeně. Lidé chodili do krčmy a zase ven, jako by to byl nevěstinec. Pak se objevil Bouřňák. Byl vyšší než všichni ostatní, v obličeji byl celý rudý a vousy měl ještě rudější, jako kdyby mu hořela hlava. Uvolnil mírové poutko na meči a šoural se ke dveřím. Lidé mu uhýbali z cesty. Na prahu se setkal s jedním zákazníkem, popadl ho za košili a hodil za sebe ten chudák vyjekl, když přistál na břiše na dláždění ani ne tři kroky od tří Malažanů, kde se svíjel a držel se za krvácející bradu. Bouřňák vpadl do taverny a Gesler překročil ležícího měš ana a sykl: Ke dveřím, honem! Flaška pustil Koryka dopředu a ustoupil i Balšámovi, který se málem vydal opačným směrem než ho Gesler strhl zpátky. Pokud mělo dojít k rvačce, Flaška rád přenechá těžkou práci ostatním. Nakonec on svůj díl odvedl, když kořist vystopoval. V krčmě vypukl zmatek a do tříštění nábytku zněl překvapený a zděšený křik. Pak něco bouchlo. A ze dveří se vzápětí vyvalil bílý kouř. Další tříštění nábytku, těžký náraz, a pak z kouře kdosi vyběhl. Koryka do brady tvrdě zasáhl loket a míšenec se zřítil jako pod atý. Gesler uhnul ráně pěstí právě včas, aby se setkal se zvednutým kolenem, a výsledná srážka zněla, jako když do sebe narazí dva kokosové ořechy. Kořist švihla nohou a otočila se v prudké piruetě, zatímco se Gesler se skelným pohledem posadil na zadek. Balšám zavřískl, couvl a sáhl po meči Flaška přiskočil a popadl ho za ruku kořist zatím proběhla kolem nich a rychle, ač bez dalších příhod, utíkala k mostu. Z krčmy se vypotácel Bouřňák a z nosu mu tekla krev. Vy jste ho nechytili? Pitomci koukněte na můj obličej! Tohle jsem si vysloužil pro nic za nic? Kolem obrovského Falariho se tlačili kašlající zákazníci s uslzenýma očima. Gesler se rozechvěle vyškrábal na nohy a potřásl hlavou. No tak, mumlal, jdeme za ním. Doufám, že ho Hrdlořez se Smíškou trochu zpomalej. Objevili se Smola s Corabbem a obhlédli scénu. Corabbe, ty zůstaň s Korykem a zkus ho přivíst k vědomí, přikázal Smola a připojil se k Flaškovi, Geslerovi, Bouřňákovi a Balšámovi, kteří vyrazili za kořistí. Balšám se mračil na Flašku. Mohl jsem ho dostat! 42

Potřebujeme toho parchanta živýho, blbče, štěkl Flaška. Seržant užasl. Opravdu? Koukni na to, sykl Hrdlořez. Tady je! A ošklivě kulhá, povšimla si Smíška a vrátila dýku do pochvy. Půjdeme na něj z obou stran a chytíme ho za kotníky. Dobrej nápad. Hrdlořez odešel doleva, Smíška doprava a přikrčili se vedle mostu. Poslouchali, jak se kulhající uprchlík blíží. Na mostě šouravý krok zrychlil. Ve správné chvíli, když kořist sestoupila z mostu na dláždění, vyskočili malazští mariňáci ze skrýše a popadli muže na nohy. Všichni tři se skutáleli na hromadu. Došlo na nadávky, dloubající palce a zuřivé kopání. Chvíli nato dorazili ostatní a společnými silami se jim podařilo kořist přitisknout k zemi. Flaška popošel blíž a zadíval se do potlučeného, zarudlého obličeje oběti. Vážně, seržante, měl jsi vědět, že nemáš šanci. Šumař se zle mračil. Koukni, cos mi udělal s nosem! stěžoval si Bouřňák a popadl Šumaře za paži. Očividně zvažoval, že mu ji zlomí. V tý krčmě jsi pouřil kouřivku, co? zeptal se Flaška. Takový plýtvání. Za tohle zaplatíte, štěkl Šumař. Nemáte ponětí Nejspíš má pravdu, podotkl Gesler. No, Šume, máme tě tady držet věčně, nebo už půjdeš v klidu? Co pobočnice chce, to taky dostane. Tobě se to lehko řekne, syčel Šumař. Jen se koukni tady na Flašku, připadá ti š astnej? Flaška se zachmuřil. Ne, š astnej z toho nejsem, ale rozkaz je rozkaz, seržante. Nemůžeš prostě utýct. Škoda že jsem si nevzal pár práskavek, vrčel Šumař, to by všechno hezky vyřešilo. No dobře, můžete mě nechat vstát stejně mám zničený koleno. Geslere, máš sanici ze žuly, věděl jsi to? A taky mám ohromnej profil, podotkl Gesler. My jsme honili Šumaře? zeptal se najednou Balšám. Bohové pod náma, on se vzbouřil nebo co? Hrdlořez ho poplácal po rameni. Už je to v pořádku, seržante. Pobočnice chce, aby jí Šumař vyložil balíček, to je všechno. Flaška sebou trhl. To je všechno.jistě, nic na tom není.už se nemůžu dočkat. 43