Otec Jeroným se narodil 17. července 1907 na ostrově Rhodu. Po smrti matky se ještě jako malý chlapec vrátil s otcem a sourozenci do Švýcarska.

Otec Jeroným se narodil 17. července 1907 na ostrově Rhodu. Po smrti matky se ještě jako malý chlapec vrátil s otcem a sourozenci do Švýcarska. Začal chodit do školy v Lausanne, vystudoval gymnázium Saint-Michel ve Fribourgu a později mezinárodní zemědělskou školu v Grangeneuve, kde získal titul zemědělského inženýra. Ve svých dvaceti jedna letech vstoupil do trapistického kláštera Sept-Fons ve střední Francii. Stal se chórovým bratrem. Své slavné sliby složil 6. května 1934 a o dva roky později byl vysvěcen na kněze. V roce 1938 mu byl svěřen úkol sekretáře kláštera, kterým zůstal po celý život. Ve stejné době byl pověřen výukou filosofie. Žádná z těchto činností jej neodvedla od manuální práce. Po dlouhá léta pracoval v klášterním sadu. Své práci rozuměl a dělal ji rád. V roce 1967 ho nemoc načas připoutala na lůžko. Už v roce 1969 se však vrátil ke všem svým zaměstnáním, a především k dlouhým hodinám modlitby v kostele před Nejsvětější svátostí. Otec Jeroným zemřel náhle 29. ledna 1985. 1

Edice Delfín Svazek stý čtyřicátý Triáda 5

Otec Jeroným Dobré vlivy 7

Otec Jeroným Dobré vlivy Triáda

Přeložil Oldřich Selucký Abbaye de Sept-Fons, 2014 Nakladatelství Triáda, 2014, 2016 Translation Oldřich Selucký, 2014 Photo Abbaye de Sept-Fons, 2014 ISBN 978-80-7474-100-5 ISBN (pdf) 978-80-7474-130-2 ISBN (epub) 978-80-7474-131-9 ISBN (mobi) 978-80-7474-132-6

Předmluva 11 Vždy se dlouho rozmýšlím, než se odhodlám mluvit o otci Jeronýmovi. A i když se k tomu nakonec rozhodnu, nenacházím ta správná slova. Ať řeknu, co chci, není to ono. Přitom mi jinak řečnění nedělá potíže. Často jsem se ptal sám sebe, proč tomu tak je. Setkal jsem se s lidmi, kteří inteligentně a poutavě hovořili o osobách, jež znali mnohem méně než já otce Jeronýma. Navíc dotyční nehráli v jejich životě žádnou důležitou roli. Ještě dnes bych podepsal text, kterým jsem otce Jeronýma představil v knize Neboť navždy trvá dlouho. Byl publikován krátce po jeho smrti a nachází se i v tomto svazku jeho duchovních spisů. Myslím, že jsem v něm dobře vyjádřil vděčnost a synovskou lásku, která byla a stále je hlavním důvodem vydávání a reedice jeho textů. Otec Jeroným byl vychovatel. Když jsem vstoupil do kláštera, měl už za sebou téměř třicet let výuky filosofie. Musel jí však zanechat. Období kolem Druhého vatikánského koncilu bylo plné napětí a nervozity. Teprve po roce 1970 se směl k vyučování vrátit formou individuálních přednášek pro několik málo studentů. Byl jsem jedním z nich. Samozřejmě nešlo o universitní přednášky v pravém slova smyslu, ačkoli i nadále jejich základem zůstávaly Gredtovy učebnice. V mém případě musel otec Jeroným přizpůsobit výuku filosofie, k níž on sám choval velkou úctu, studentu sice vnímavému, ale bez velkého zájmu o tuto disciplínu. Tehdy se vrátil ke svým školním sešitům, jak sám jednou napsal, aby mě alespoň něco naučil. Usiloval o to celých

12 patnáct let Snažili jsme se oba, kvůli věci samotné i kvůli našemu vzájemnému vztahu. Zpočátku jsme zůstávali v oblasti filosofie, ale časem jsme zcela přirozeně přešli k teologii a k Písmu svatému. Otec Jeroným byl vzdělaný, já zvědavý, o práci jsme neměli nouzi. Během mých pozdějších studií se mě profesoři nejednou ptali: Kde jste se tohle prosím vás dozvěděl? Nechával jsem otázku bez odpovědi. Třeba jsem byl osvícen shůry Otec Jeroným snadno přecházel od vysvětlení řeckých termínů v evangeliu k interpretaci obtížných článků Teologické sumy svatého Tomáše. Tak jsem se stal tomistou. Ne sice tomistou z povolání, ale přece jen tomistou. Otci Jeronýmovi děkuji také za to, že jsem studoval rád. Jeho styl výuky byl na hony vzdálen nezáživným lekcím tomistů, které odradily celé generace studentů a pravdě obsažené v nauce svatého Tomáše Akvinského často spíš uškodily, než pomohly. Otec Jeroným kolem sebe vytvářel atmosféru přívětivosti, kultivované rozmluvy a intelektuálního rozletu. Tím, jak přívětivě se k nám choval, nás získával pro Boha, pro víru, pro mnišský život a pro tomistickou filosofii. Jakým způsobem učil? Nešlo ani tak o jednotnou formaci, při které student musí zvládnout pevně stanovené pensum, jako spíše o vzájemné přizpůsobování, opřené o objektivní, společně objevovaný základ. Cílem bylo, aby vnímavý mladý muž postupně poznal mnišský život, k němuž se cítil povolán, a aby v sobě odhalil schopnosti, o jejichž existenci dosud

13 neměl ponětí. Jednalo se tedy o jakési sokratovské umění probouzení k životu ducha. Podobně jako otec Jeroným ani já dnes nepostupuji při práci s mladými bratry podle předem daného plánu či metody. Máme stejný cíl, ale cestu k němu společně nacházíme v konkrétním, trpělivém každodenním úsilí. Je třeba počítat s prohrami. I ty patří k životu. Důvodem může být nepochopení, psychická labilita, namyšlenost, která už předem všemu rozumí, neochota ustoupit. S tím se nedá nic dělat. Naše kláštery nejsou žádnými skleníky ani elitními institucemi. V malém měřítku se v nich zrcadlí celá lidská společnost. V umění duchovního vedení byl otec Jeroným mistrem. My se podle svých sil snažíme v jeho díle pokračovat. Otec M.-Mikuláš, Sept-Fons, 6. května 2014, 80. výročí slavných slibů otce Jeronýma, které složil 6. května 1934 do rukou Dom Jeana-Baptisty Chautarda.

Vzpomínky a dopisy 15 Otec Jeroným zemřel v ranních hodinách dne 29. ledna 1985. Bohužel jsem byl zrovna na konci ledna mimo klášter. Nemohl jsem mu tedy být v okamžiku jeho smrti nablízku, i když nás už téměř šestnáct let pojilo hluboké přátelství. 19. ledna přijal svátost nemocných. Když bratři odešli, požádal mne, abych mu přečetl tento text: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. 1 A ještě jeden text: Ježíš jim řekl: Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života ( ), chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. 2 Chtěl, abych mu tyto verše v celém kontextu přečetl dvakrát, a to v překladu Bible z Maredsous. 3 Četl jsem pomalu a s občasným zaváháním, protože jsem na tento překlad nebyl 1 J 3,16 17. 2 J 6,47 51. 3 Překlad Bible do francouzštiny, který v roce 1952 vydali belgičtí benediktini z opatství Maredsous.

16 zvyklý. Otec Jeroným byl už velmi slabý, ležel se zavřenýma očima a tiše opakoval po mně. Když jsme dočetli, viděl jsem, jak je vyčerpaný. Protože to bylo těsně před mým odjezdem, řekl jsem mu, že nevím, jestli je dobré, abych se z kláštera vzdaloval. Ale ano, řekl mi, jen jeďte. Světlo v lampě ještě svítí. Určitě bude trvat pár měsíců, než pomalu dohasne. Slovo určitě v takových větách často vyjadřuje pravý opak Byl mým duchovním otcem a já jeho synem. Lépe řečeno snažil jsem se jím být. A úžasný příběh těch šestnácti společných let bych teď chtěl vyprávět. V klášteře jsem byl již sedm měsíců. Jednoho dne, to už jsem měl mnišský hábit, mi otec novicmistr řekl: Ty chceš odejít Někdy se stává, že druzí lidé do nás vidí lépe než my sami a dokáží přesně odhadnout, v jaké situaci se nacházíme. Slova otce novicmistra mne v první chvíli zaskočila, ale musel jsem si přiznat, že mám skutečně úmysl klášter opustit. Přitom jsem se ale mnichem nestal jen tak. Nešlo o žádný chvilkový rozmar. Poprvé jsem zatoužil stát se knězem, když mi bylo šest nebo sedm let. Došlo k tomu na Velký pátek večer. Snažil jsem se v kostele sledovat dlouhou liturgii Svatého týdne, když tu najednou jako by se mne zmocnila jakási síla, které se nedalo odporovat. Chytil jsem babičku za ruku a řekl jsem jí: Chci se stát knězem! Babička zareagovala prozaicky. Protože jsem seděl na židli a kýval nohama, postrčila

mě, abych si znovu klekl a řekla: Jestli chceš být knězem, buď hodný, pořádně se chovej a dobře se uč! Uběhlo několik let. Snad každého chlapce, který byl vychováván ve věřící rodině, napadla někdy myšlenka, že by se mohl stát knězem. Jednoho dne jsem po návratu z dlouhé vycházky, během níž jsme s rodiči navštívili opuštěný klášter, řekl: Chci se stát mnichem! Žádní mniši už nejsou, zněla odpověď. Moji rodiče bezpochyby své tvrzení mysleli vážně. Byli to prostí lidé, a protože ve svém okolí o žádném klášteře nevěděli, asi měli za to, že kláštery už neexistují vůbec. Nakonec jistě dodali, že kdo chce být mnichem, musí být hodný a dobře se učit. Taková poznámka mě vždycky uvrhla do těžké trudnomyslnosti, protože tím byla pro mne tato cesta definitivně uzavřena. Bylo mi už sedmnáct, a přesto jsem se k těmto otázkám stále vracel. Rodiče mě tedy nakonec z nevalného diecézního gymnázia poslali do Remeše k jezuitům. Tamním profesorům jsem vděčný za dobré středoškolské vzdělání a za to, že jsem studoval rád. Byli to učitelé, kteří milovali své povolání, studentům se věnovali s velkou obětavostí a skvěle ovládali svou profesi. Touha po kněžství byla ve mně stále živá, ale říkal jsem si: Požádám-li o radu některého z otců jezuitů, řekne mi to, co už řekli jiným:,můžeš vstoupit k nám. Jenže od oné návštěvy v opuštěné kartouze na sever od Nancy ve mně přetrvávala touha stát se mnichem. Pomohla mi následující událost. Jednoho prosincového večera v roce 1968 dostaly mé sestry pozvání na večírek a vzaly mne s sebou, ačkoli 17

18 jsem o to vůbec nestál. Dospívající člověk má vždy pochybnosti o svém chování a o svém vzhledu. Šel jsem tedy s nimi a kupodivu jsem se báječně bavil. Odcházeli jsme za svítání. Protože byla neděle, zavlekly mne sestry, které byly v tomto směru svědomitější než já, na ranní mši do katedrály. Po celou bohoslužbu jsme bojovali se spánkem a hned po přijímání jsme se sebrali a šli domů. Ale uvnitř jsem na sebe moc pyšný nebyl. Docházelo mi, že bohoslužbu, při které se člověk setkává se samotným Bohem, není možné sledovat s ospalým nezájmem. Jestli Bůh existuje, říkal jsem si, pak mu dáváme tak směšně málo, že bychom se měli stydět. Anebo neexistuje, ale potom je potřeba všechnu tu zbožnou přetvářku bez lítosti odhodit. Když jsem se v onu neděli před polednem probudil, vládlo v domě ticho. V kuchyni na mne čekala snídaně. Okny proudilo dovnitř jasné zimní světlo. Moje babička, která už byla stará a ven nechodila, seděla u rádia. Neslyšela mě přicházet. Poslouchala přenos nedělní mše a texty sledovala ve svém misálku. Vyzařovalo z ní tiché štěstí a tak hluboký mír, že jsem od ní nemohl odpoutat oči. Najednou mě napadlo: Babička má pravdu, rozhodla se pro jedinou správnou cestu. Pravda a štěstí se nacházejí u Boha, v životě s Bohem. O pár dní později, ještě před koncem prázdnin, jsem se rozhodl jít za otcem Delaruem, knězem, který se mi zdál být poctivý a nestranný. Řekl jsem mu všechno. Hovořili jsme spolu několikrát a pokaždé dost dlouho. Naše třetí setkání ukončil slovy: Myslím, že by ses měl stát knězem a mnichem. Jsou tři druhy mnichů, kartuziáni, trapisté a benedik-

19 tini. Můj synovec je trapistou v Sept-Fons. Pojedu tam o Velikonocích. Můžeš jet se mnou. Shodou okolností se stalo, že jsem nejprve navštívil benediktiny. Nebylo to ono. Mezi tímto prostředím a prostředím, v němž jsem vyrůstal, byl příliš velký rozdíl. Necítil jsem se tam dobře. Navíc se mi zdálo, že své mnišské povolání nežijí s dostatečným nasazením. O velikonocích jsem jel do Sept-Fons. Okamžitě mi bylo jasné, že tady je moje místo. Na podzim roku 1969, po dvouměsíční cestě do Egypta, jsem do Sept-Fons vstoupil. Bylo to krátce po mých jednadvacátých narozeninách. Stále ještě jsem měl k dokonalosti daleko a rodiče, kteří už věděli, že mnišský život existuje, a okamžitě si o něm vytvořili velmi vznešenou představu, se zděsili, že se právě já chci vydat touto cestou. Proto trvali na tom, abych do kláštera vstoupil až po dosažení plnoletosti. Nemohli uvěřit, že mi otec Delarue dal ke vstupu své požehnání, ale souhlasili. Věděli totiž, že po dvou letech noviciátu budu muset klášter na čas opustit, abych vykonal vojenskou službu. V roce 1969 procházela církev vážnou krizí, která neušetřila nic a nikoho. Já jsem o ní téměř nevěděl. Vstoupil jsem do Sept-Fons, abych se zcela odevzdal Bohu. Myšlenkovým střetům, které v té době hýbaly církví, jsem nerozuměl, protože se pro mne odehrávaly příliš vysoko. Nezdálo se mi, že by se nějak vztahovaly k mému životu. Takže ty chceš odejít Můj otec novicmistr ještě žije. 4 Je mu přes sedmdesát let. 4 Otec Ludvík zemřel v roce 1997.

20 Je to statný Burgunďan, pravý mnich. I jeho vychovali jezuité. Dobře jsme si rozuměli. Trápilo ho, že jsem se nechal obtížemi tak rychle odradit. Těžce by nesl, kdyby zanedbal něco, co by mohlo zachránit mé povolání. Řekl mi: Co kdybys zašel za otcem Jeronýmem? To jméno nezaznělo náhodou. Už několikrát jsem se ho ptal: Kdo je vlastně otec Jeroným? V klášteře tehdy vládl velký zmatek. Otec Jeroným se jím však strhnout nedal. Zůstával tichý, diskrétní, k ostatním bratřím se choval vždy velmi laskavě. Nemohl jsem si ho nevšimnout. Navíc trávil mnoho času na kolenou v kostele nebo v křížové chodbě před sochou Panny Marie. Dohodli jsme se tedy, že svůj odchod z kláštera ještě odložím a nejdříve zajdu za otcem Jeronýmem. Otec opat souhlasil. V našem řádu se přísně dodržuje mlčení. Většinu záležitostí, při nichž není bezpodmínečně nutné mluvit, vyřizujeme pomocí lístků a má to řadu výhod. Napsal jsem tedy otci Jeronýmovi a dostal jsem tuto odpověď: 30. května 1970 Drahý bratře, i když se mi o Vás už otec novicmistr zmínil, přece mne Vaše psaní trochu překvapilo! Co Vám mám říci? Děkuji, děkuji, ještě jednou děkuji. Po celou dobu Vašeho noviciátu musí Vaším hlavním vychovatelem zůstat otec novicmistr. Naštěstí je cesta, po které Vás vede, v zásadě správná. S Boží pomocí doplním, co budu moci.

21 Pokud je to Bůh, kdo nás dnes sbližuje, pak Vám za něj mohu slíbit: 1. rozmanité, dlouhé a těžké zkoušky; už předem si můžete být jistý, že k nim budou patřit Vaše neúspěchy a Vaše špatná pověst, 2. setkání s Bohem, které Vám umožní strávit s Ním skutečně celý život, 3. účinnou pomoc, kterou svým životem prokážete církvi a světu. Tím, že se obracíte na mne, činíte jisté rozhodnutí. Pokud potřebujete, dejte si čas na rozmyšlenou (a dobře si promyslete výše uvedené č. 1). Pokud je však Vaše žádost už výsledkem promyšlené volby, přijďte zítra, tedy v neděli, v 9 hodin do mé pracovny. Jestliže Vám tato hodina nevyhovuje, přijďte za mnou, kdy budete chtít. Víte, kde mne naleznete. Nic víc jsem už promýšlet nepotřeboval. Setkal jsem se s ním 31. května 1970. Navždy zůstanu otci novicmistrovi vděčný, že mi toto setkání umožnil. Dokázal zapomenout sám na sebe a nebál se mne svěřit někomu jinému. Zachránil tak mé povolání a jednou provždy dal mému životu směr. Setkání s otcem Jeronýmem je největší událostí v mém životě. Naučil mě, jak se modlit.

22 Ukázal mi, co to znamená být mnichem. Nebyl jsem vždycky vzorným žákem a občas jsme se střetli. Měl mě upřímně rád. Předal mi vše, co věděl. Miloval mě jako nikoho jiného a já jsem se snažil mu jeho lásku oplácet. Zpočátku ve mně už sama přítomnost otce Jeronýma vyvolávala mocný dojem. Jeho vytříbené chování, zdvořilý odstup, zdrženlivost ve vyjadřování, to vše na mě působilo tak silně, že jsem se sotva odvažoval promluvit. Setkávali jsme se v neděli po nešporách, zhruba na hodinu. Otec Jeroným mne přijímal ve své pracovně. Byla to úzká místnost, na jejímž konci stál pod oknem dřevěný, bíle natřený stůl. U něj otec Jeroným pracoval. Vždy měl na sobě kukulu. Když jsem vešel, pomalu si nasadil brýle a upřel na mne z druhého konce místnosti oči. Byl jsem trochu nesvůj, stejně jako on. Později se mi k tomu přiznal jenže na něm to tehdy nebylo znát. Svěřil se mi, že si tehdy říkal: Jakého ptáčka jsem to polapil do své sítě? Po čase jsme se začali setkávat častěji. V říjnu ho otec opat požádal, aby mi přednášel filosofii. Trochu jsem ji studoval už před vstupem do kláštera. Přinesl jsem mu tedy své poznámky z přednášek. Napsal mi tento lístek: 5. října 1970 Hodinu a půl jsem listoval Vašimi přednáškami z filosofie. Mám dojem, jako bych dostal obuškem po hlavě. Takovou výuku není

23 možné považovat za součást intelektuální formace. Nedivím se, že z našich současných dokonce i katolických škol vychází tak málo lidí, kteří se v oblasti ducha pohybují klidně a s jistotou, jejichž myšlení je schopno volit mezi různými názory, uvádět v jednotu poznatky z dané oblasti, a je-li třeba, i vybudovat myšlenkovou stavbu. Jsem ochoten přednášet Vám filosofii. Už dříve jsem zamýšlel probírat s Vámi různé filosofické otázky, ale myslím, že nesystematické studium by Vás neuspokojilo. Jste schopen přidat ke svým ostatním povinnostem ještě takové studium? Rozhodnutí je na Vás. Jestliže se do této práce společně pustíme, projevíme velkou víru v Boží prozřetelnost. Nenajdeme-li však k tomuto studiu odvahu, bude Vám po celý život chybět něco podstatného: intelektuální jistota, široký rozhled, touha proniknout vždy až k jádru věci, přesné myšlení. I já se budu muset lecčeho zřeknout. Ale nebude to příliš vysoká cena. Dobře si to rozvažte. Máte-li opravdu chuť se do takového studia pustit a jste-li schopen dlouhodobého a trpělivého úsilí, přijďte zítra. Přineste si sešit, své přednášky Vám budu diktovat. Po celých třináct let jsme pracovali společně, bez prázdnin, dvě hodiny denně, někdy i více. I když intelektuální formaci otec Jeroným pokládal za důležitou a nutnou, přece jen na prvním místě stála formace mnišská, v níž je vše podřízeno modlitbě. 17. listopadu 1970 Pokud nás Bůh ve své prozřetelnosti určil pro toto trojí povolání totiž abychom žili v důvěrném společenství s Ním, chválili ho

24 a přimlouvali se za své lidské bratry, pak nemůžeme žít jinde než v klášteře. I když se nám tohoto trojího povolání dostává jako daru, přece v něm můžeme vytrvat jedině v prostředí, které se nám nabízí v Sept-Fons. Každé zrno totiž zná druh, k němuž náleží, a proto hledá půdu, v níž může vzklíčit a růst. Neboť existuje vztah mezi půdou a klasem. V klášteře se nesetkáte s ničím, co odvádí od Boha. Zdejší činnosti vedou k Bohu buď samy od sebe, nebo je alespoň můžeme Bohu obětovat skrze úmysl, s nímž je vykonáváme. Každou denní i noční hodinu tu mohu využít lépe než ve světě, k Bohu se mohu obracet častěji, vše mi pomáhá k intenzivnějšímu vnitřnímu životu. Pokud k tomu mám odvahu, mohu dát modlitbě přednost před praktickou činností, Boží tajemství stavět výš než věci, jež probouzejí lidskou zvědavost. Adorace je zde přirozenou součástí života, přímluvy za druhé jsou pronášeny s velkou naléhavostí. Eucharistii tu mohu vyhradit místo, které jí právem náleží. To vše je podmíněno klášterním prostředím. Věcem, které v klášteře dělám rád, bych se jinde věnoval jen těžko, a rozhodně ne s takovou chutí. V klášteře se každému dostává podílu na dědictví, ke kterému má sám přispět a předat je dál. Tak se můj život rozvíjí ve dvou dimenzích a nabízí se mi příležitost získat nové duchovní kvality. Obklopují mne starší mniši, kteří se už stali mistry ve svém oboru, a jejich víra mi dodává odvahu. Přicházejí k nám mladí lidé, jejichž velká touha mne posiluje. Jsem rád, že má opravdovost ve vztahu k Bohu může být jedněm i druhým oporou. Rozumíme si na jediné znamení, beze slov. Ani chybný krok toho či onoho nám nezabrání v účinné vzájemné pomoci, stejně jako je tomu mezi horolezci či námořníky.

25 Kdybych odešel z kláštera, zničil bych naději, s níž očekávám dary milosti. Popřel bych povolání, kterého se mi dostalo, a můj život by se stal neplodným. Vždyť ani ten nejintenzivněji prožitý den mimo klášter nedává Bohu tolik jako obyčejný den v Sept- -Fons. Už totiž nemám právo žít tam, kde jsou Boží pravdy překryty smyslovými obrazy a prachem pomíjivosti, tam, kde duše musí ustoupit nárokům těla. Panno Maria, dej, ať pochopím, že Sept-Fons je pro mne životní nutností. O Vánocích roku 1970 jsme k sobě definitivně našli cestu. Otec novicmistr byl spokojen a já se radoval. Ostatní bratři se divili, říkali, že to dlouho nevydrží. Na Boží hod vánoční jsem otci Jeronýmovi na poděkování dal tento lístek. Jistě u něj vyvolal úsměv, vždyť on sám se vyjadřoval tak střízlivě: Boží hod vánoční, 9 hodin ráno. Právě jste dosloužil mši Otče, chtěl bych se Vám s něčím svěřit. Hluboko v srdci chovám jednu vzpomínku na Vás, tu úplně první. Víte, jak to bylo vloni? Na něco jsem čekal a mé očekávání bylo veliké! Během adventu jsem si večer chodíval kleknout na stupně presbytáře. Tehdy už jsem věděl, kdo je otec Jeroným.

26 Už jsem si Vás vyhlédl a mé očekávání přerostlo v naději, ale v naději tak křehkou, že se podobala větvičce pokryté jíním. Po naději přišla radost. Víte proč? Protože jsem Vás už od první chvíle měl rád. Nikoli díky tomu, co mi o Vás řekli jiní. Jejich názory se různily podle toho, jakým směrem se ubíralo jejich myšlení. Byla to Vaše tvář? Ani to ne. Šlo o něco jiného. Stalo se to jednoho večera na začátku adventu. Odkud jsem to přicházel? Už ani nevím. Z refektáře, z noviciátu? Opravdu nevím. Vím však jedno, šel jsem křížovou chodbou podél kostela a Vy jste pomalu kráčel přede mnou. Nesvítilo tam žádné světlo, ale v šeru jsem rozeznával Vaši bílou, vyrovnanou a přitom dynamickou siluetu. A toho večera aniž bych Vám to řekl! jsem se jakoby přirozeně rozhodl jít ve Vašich stopách. Musel jsem čekat ještě šest měsíců, než jste svolil A teď, otče, mám velkou radost, radost plnou důvěry, plnou vážnosti, jako když dlaň spočine v dlani První Vánoce, které trávím s Vámi, jsou pro mne nádherným začátkem nového života, protože je naplňuje nesmírná naděje.

27 Věřím Vám, mám Vás rád, otče! Kdykoli jsem ztrácel odvahu, klekl jsem si vedle něj a on mi naslouchal tak dlouho, jak bylo třeba. Když jsme skončili, udělal mi kříž na čelo a dal mi požehnání. Za těch patnáct let mne dvakrát či třikrát sevřel do náruče a teprve v posledních letech se loučil políbením na tvář, když jsem odjížděl z kláštera. Když jsem byl v roce 1979 vysvěcen na kněze, zanechalo ve mně pomazání, které biskup uděluje novoknězi na dlaně, takový dojem, že jsem pak často políbil otci Jeronýmovi ruku. Stále raději jsem také vedle něj klečel na kolenou, zatímco on seděl. Nebránil mi v tom. Někdy naše hovory trvaly celé hodiny, a vždy se týkaly Boha, modlitby, četby ale především jsem mu otvíral své srdce. K čemu je dobré, když dvacetiletý mladík, čtyřicetiletý nebo šedesátiletý muž, který je mnichem, vede prostý a strohý život v klášteře, odděleném od světa, tedy tam, kde se neděje vůbec nic, otevírá někomu druhému své srdce? Až příliš často se mylně domníváme, že náš život činí dramatickým a obtížným vnější události. Není to tak docela pravda. 4. prosince 1970 Člověk nenajde své štěstí v tom, co je pouze lidské. Naplnit ho může jen něco nekonečně krásného, co ho přesahuje a co ho učiní

28 šťastným ve chvíli, kdy dojde k osobnímu setkání, jež potrvá věčně. Ba dokonce už dnes, ne až na věčnosti, je pravda Ježíše Krista na dosah všech, kteří ji hledají. V ní naleznou něhu a nevinnost, v ní dojdou pokoje. Chce-li někdo podat pomocnou ruku těm, kdo zbloudili na cestách lásky a nechali se spoutat malichernými lákadly světa, musí nejprve zapomenout sám na sebe a cele se odevzdat pravému předmětu lásky, Bohu. Potvrdí Vám to právě ti, kteří v životě zbloudili. Drama, jež prožívají, je totiž nutí, aby se postavili pravdě tváří v tvář. A k tomu, abychom porozuměli jejich hladu, vůbec nepotřebujeme vědět, jak v tuto chvíli svou úzkost vyjadřují. Jediné je třeba, vrhnout se pro ně a kvůli nim k nohám TOHO, který může přinést jejich duši pokoj. I mne věci, jež lahodí smyslům, jisté projevy dobroty a krásy, přitahují více než to, co je nad smysly, byť by i šlo o hodnoty nadpřirozené. Nejlepší pomocí je vždy modlitba dlouhotrvající pravidelná modlitba, která učí věci správně posuzovat. Snadno se necháte strhnout nadšením což jsem tušil a žene Vás žízeň po dosažení vysokého ideálu. Kdybyste zůstal ve světě, byla by Vaším údělem neustálá vnitřní rozervanost. Žijte tady, v Boží blízkosti, abyste mohl pomáhat těm, kteří jsou také vnitřně rozervaní, ať již tady nebo daleko odsud. To, co mi tehdy napsal, bylo pro mě nové. Věci, které jsou tak evidentní, a přitom tak skryté našim vlastním očím, může uvidět a vyslovit jen muž s velkou zkušeností, skutečný učitel duchovního života. A navíc platí, že člověk, který je povolán k tomu, aby jako mnich žil v důvěrném vztahu s Bohem, nepřestává být podobný všem ostatním lidem,

29 nepřestává svádět tytéž zápasy, prožívat tytéž radosti, snášet totéž utrpení a nejrůznější lidské strasti. Jiné je jen to, že ve společenství s Bohem nabývají radosti i bolesti nových rozměrů. Vydá-li se člověk na cestu mnišského života sám, hrozí mu, že k cíli nedojde. Může dostat strach z příliš vysokých nároků a vzdát se. Nebo se dopustí vážné chyby to se stane snadno a následky mohou být kruté. Anebo úplně sejde z cesty Pak by možná bylo lépe, kdyby se mnichem vůbec nestal. Mít duchovního otce nikoli jen zpovědníka, zdůrazňoval otec Jeroným není proto nic nadbytečného, je to nutnost. Vždyť jádrem Řehole svatého Benedikta je právě klíčová úloha otce opata, který není velitelem, despotou nebo pouhým nadřízeným, ale skutečným otcem, přítelem, velmi blízkým a důvěrným učitelem, který je schopen bratrsky a s přesvědčivou jistotou vést k Bohu po cestě, jež vyžaduje vytrvalost. Na bratry, kteří mají podobný dar, může opat část této zodpovědnosti přenést. Moje cesta k mnišství nebyla snadná. Časné sliby jsem složil 8. září 1971, o svátku Narození Panny Marie. O připuštění novice k těmto slibům, jež zavazují na tři roky, rozhoduje celá komunita. Všichni bratři se sejdou, společně uvažují o dispozicích novice, a pak hlasují. Byl jsem napjatý. Když bylo rozhodnuto, dal mi otec Jeroným následující psaní, které nazval Dopis mladému řeholníkovi. Trochu škodo-

30 libě v jeho záhlaví uvedl den a přesný čas, kdy bratři uvažovali, zda mne přijmou či ne. 10. července 1971, 6 hod. 45 min. Bratře Mikuláši, můj bratře, riziko, jež jste musel podstoupit kvůli několika černým kuličkám, které se ocitly v kapitulní urně, tedy šťastně pominulo. Protože jsem sdílel Váš neklid, mám teď stejně jako Vy pocit vysvobození! Místo nejistého označení novic budete mít brzy právo na trvalý titul mnich. A tento titul Vám otevírá cestu k dalším pod-titulům, po nichž už dlouho toužíte: muž modlitby, Boží přítel, kněz. Nazývám je pod-tituly nikoli proto, že by vyjadřovaly nějaké podřadné skutečnosti, ale proto, že jejich obsah nenaplníte v samotný den svých slibů. Je na Vás, aby ovoce, které tyto květy slibují, na sebe nedalo příliš dlouho čekat. Dospíval jste v bouřlivé době a její charakteristické rysy Vás nutně poznamenaly. Vaše kvality, nedostatky, vnitřní rozpory a leckteré naivní postoje ostatně působí, že jste poměrně vydařeným reprezentantem své generace. Ale mnišské společenství, do kterého vstupujete, je rovněž poznamenáno tímto kontextem. To je dvojí danost, se kterou budete muset v příštích letech s ohledem na své povolání počítat. Nebudete žít v abstraktním prostoru. Ze světa si přinášíte: 1) Touhu po přísném řádu a disciplíně a současně schopnost se obojímu bezstarostně vyhnout. Doufáte, že přijde energický muž, který Vás donutí je přijmout, ale jakmile se objeví, oklamete ho, abyste oddálil okamžik, kdy budete muset definitivně poslechnout!

31 2) Schopnost citlivého vnímání věcí to je velké a užitečné duševní bohatství. U Vás se navíc pojí s intuitivním přístupem. Obojí však zaměřujete na nevýznamné, až nicotné předměty. 3) Potřebu pravdy, ale málo odvahy k náročnému studiu, takže riskujete, že se nikdy nepropracujete k hlubokému vědění. V klášteře cisterciáků, poznamenaném atmosférou sedmdesátých let, naleznete: 1) Mírný chaos a dost utrpení snášeného proto, aby se znovu vrátil řád. 2) Pedagogické nadšení, zřídkakdy ovšem správně zaměřené. 3) Hodně plánů do budoucna poplatných poslední módě (psychologii, skupinové dynamice ), ale ne dost odkazů na svatou Řeholi ano, docela prostě na Řeholi svatého Benedikta. Křesťanský svět, a tedy i naše komunita, se osvobodily od moralismu, formalismu, od strachu způsobeného semi-kvietismem. Na druhé straně ale křesťanský svět, a tedy i naše komunita, riskují, že se nakazí nemocemi moderní doby relativizací kréda a vůbec všech závazných principů, anti-intelektualismem, který odrazuje od každého pokusu o myšlení. Takové je tedy prostředí, v němž žijete a v následujících letech budete žít. Do něj jste zasazen, podobný výhonku rýže na poli zaplaveném vodou. Teď budete muset růst, aby Váš život jednoho dne vydal plody. Bratříčku, snažte se tedy ze svého života odstranit nepořádek a ze svého ducha pochybnost. K tomu je ale třeba beze zbytku vědět, oč tu vlastně jde a tudíž se to nejprve dozvědět. S pochybností v mysli nebo v srdci nemůže člověk žádné dobré dílo ani zahájit,

32 ani v něm vytrvat, ani ho úspěšně završit. Pochybnost stojí v cestě radosti, stejně jako lásce. A člověk na ni nakonec zajde. Kdo chce milovat, nesmí totiž pochybovat ani o Milovaném (tím je pro nás Bůh!), ani o věrnosti, kterou jsme se mu rozhodli darovat. Pochybnost je smrtí hledačů absolutna, a tedy v prvé řadě mladých řeholníků. Pochybnost musíte zahnat vírou. V kariéře, kterou právě nastupujete, se profesní kvalifikace získává prostřednictvím teologální ctnosti víry. Co pro Vás dnes znamená slovo víra? Nakolik je Vám tato skutečnost vlastní? Pár nejistých dojmů, několik dogmatických formulací, které se brzy opotřebují. Ale víra, z níž budete žít, víra mnicha, který složil své sliby, víra, kterou budete postupně přijímat a která naplní Vaši existenci radostí, a tím jí dá novou hodnotu, taková víra bude něčím zcela jiným. Mohu Vám dosvědčit, že se stane plně důvěřujícím přilnutím k Bohu, plnohodnotnou činností, vykonávanou na plný úvazek. Vaši inteligenci zformuje nestvořené Světlo; Vaše srdce naplní jistotou prvotní Pravda; Vaše dlaň pevně spočine v jiné dlani, v dlani Boží. Víra musí samozřejmě dát závazku před Bohem zcela jiný smysl než ten, který mu dáváte dnes. Milý bratře, ze všeho nejvíce dbejte o to, abyste vytrval na zvolené cestě. Dnes více než kdy jindy musíte vytrvalost považovat za základní hodnotu. Když totiž svět jde jedním směrem, můžete se klidně vsadit, že Duch Boží vane směrem opačným. Věci, po kterých svět tolik prahne, to bohužel ukazují víc než jasně. A dnešní

svět? Ten více než kdykoli jindy dychtí po změně a dobrodružství. Z toho plyne, že Bůh nechce pro své přátele ani změnu, ani dobrodružství. Bratříčku, buďte vytrvalý a stálý. K Bohu člověk nepřichází jen na zkoušku, na rok. Rozvíjejte svou inteligenci, posilujte svou vůli, veďte je k hodnotám, které vznikají pomalu a těžko. Jen tak se věrnost stává skutečnou. ( ) Před chvílí jsem hovořil o tom, jak vypadá a jak pravděpodobně bude vypadat prostředí, v němž budete žít. Nedomnívejte se, že by Vás tyto proměny jednoho dne donutily spálit to, co jsem já jako Váš starší bratr ctil, nebo uctívat to, co jsem já spálil. Vůbec ne! Směřování dnešního světa, jež dá podobu zítřku, Vás spíše přivede zpět k onomu základu pravdy, který tu byl, když jsem do Sept-Fons vstupoval já: poctivý klášterní život, skutečná klauzura, poctivě zachovávané observance, pokorná a pravdivá kontemplativní modlitba, to vše postaveno na milované a doslovně chápané Řeholi svatého Benedikta. Všechny tyto věci znovu ponesou ovoce. ( ) Kdo chce dnes v našich klášterech něco znamenat, musí vyvíjet nejrůznější aktivity a věnovat se, pokud možno mimo klášter, studiím, která nemají nic společného s kontemplativním životem. Ale módy přicházejí a odcházejí. Kdo bude chtít něco znamenat za dvacet let, bude muset po celý život zůstat v klauzuře, projít si tou nejpřísnější formací a držet se té nejjistější nauky. Můj drahý bratře, přijde den, kdy mnozí najdou oporu ve Vaší věrnosti Bohu, aby dokázali vytrvat na své cestě. Něco mi říká, 33

34 že k tomu dojde, a píši Vám to jako povzbuzení. Ale nikdy se nesnažte předbíhat událostem. Prozatím se ještě po dlouhou dobu starejte o svou vlastní cestu. A budete mít dost času na to, abyste často opakoval modlitbu, kterou jsem Vás naučil: Pane, veď mě jako malé dítě nebo Panno Maria, veď mě jako malé dítě. Ježíši, Pane a Mistře, vzpomeň si, jaký jsem byl zamlada já. Jak málo jsem toho věděl, vnímal, cítil, jak jsem byl nepřipravený. A přece jsi byl ke mně štědrý, pevně jsi mě uchopil svou milostí a přitáhl k sobě. To, co jsi učinil pro mne, učiň dnes prosím i pro mého bratra. Dej, ať Tě zaslechne ve svém srdci. A tak, jako je přátelství mezi Tebou a mnou, ať je také přátelství mezi Tebou a tímto mladým bratrem. Pane, copak není pro církev nutné, aby dále existovalo společenství modlitby zvané Sept-Fons? Jestliže ano, pak do něj přece musíš povolat lidi, ubohé lidi. Vezmi však nejprve ty, kteří tu už jsou, vezmi je takové, jací jsou, a na nich vykonej své dílo. Nezavrhuj nás, nehledej jinde nikoho lepšího. My přece dobře víme, že takový plán by ztroskotal. Pane, už jednou jsi mého bratra přemohl. Prosím, přemáhej ho vždy znovu, desetkrát, stokrát. Rozdrť ho na prach a spas ho! Mikuláši, přeji Vám na cestu vše dobré, ať je Vám má náklonnost povzbuzením, můžete si být jist mou pomocí, věrností a modlitbou.

35 Po skončení noviciátu jsem nastoupil civilní službu v egyptské Alexandrii. Po dva školní roky jsem tam vyučoval na francouzském gymnáziu. Několik dnů před odjezdem jsem na svém místě v refektáři našel Dopis pro dobu odloučení. 31. srpna 1971 Bratře, náš vztah trvá už patnáct měsíců. Dovolte mi jednu otázku. Pokročil jste během této doby na své cestě k Bohu? Anebo se zeptám úplně prostě: byl jsem Vám něčím prospěšný? Pokud ano, tak čím? Rozhovory? Výukou? Příkladem? Občasným trestem? Ne, nic takového. Jestliže jsem Vám byl něčím prospěšný, pak tím, že jsem dokázal ustoupit do pozadí. Stalo se to takto. Jednoho dne, na začátku února 1971, jsem pochopil, že ve Vašem vnitřním životě nastalo období váhání a nejistoty. A zcela jasně jsem viděl, že Vás nebudu moci zachránit prostředky, kterými disponuji já sám. Proto jsem Vás úplně a bezezbytku předal, daroval našemu Pánu Ježíši Kristu, přítomnému v Eucharistii. Od té chvíle to, co bych nazval svým působením na Vás, spočívalo jen v obnovování tohoto předání, tohoto darování Ježíši Kristu. Nemyslete si, že to bylo něco lehkého. Aby Váš otec okamžitě pochopil, že je nutné ustoupit, musel mít za sebou mnoho hodin modlitby, v sobě hodně lásky a pro budoucnost hodně víry v Boží milost. To vše tu naštěstí už bylo a přineslo Vám to prospěch. Budete navždy mým dlužníkem za to, že jsem se Vás dokázal zříci, abych Vás mohl předat do rukou našeho božského Mistra.

36 Mé teorie jsou možná na pohled pěkné, ale dokázaly by Vás přimět k tomu, abyste se oprostil od svého malého já a stoupal výš? V jádru jste komediant a umíte se vyhnout každé námaze, každému odříkání. Potřeboval jste a stále potřebujete, aby Vám pomáhal někdo silný, člověk, se kterým byste si nemohl zahrávat. Potřebujete milost, a ne jakoukoli milost. Milost, která vyhledá Vaše srdce ve skrýši, již bez ustání měníte, zmocní se ho a zaplaví ho shora, zdola i ze stran, strhne ho až na dno a unese ve svém řečišti Mohu pro Vás udělat jen to, že se za Vás budu modlit a prosit, aby se Vám takové milosti dostalo. ( ) Bylo mi jasné, že k tomu, aby byla zajištěna budoucnost Vašeho povolání, pouhá výuka nestačí. Pochopil jsem, že nejsem schopen vyvážit pozemská dobra, kterých jste se zřekl. Tehdy jsem si položil otázku, jakým způsobem udržet u skutečných hodnot Vaše srdce, které touží po věcech hmatatelných, po bezprostředním uspokojení. Štěstím pro Vás nebyla přítomnost duchovního otce, který Vás něčemu naučil, ale jeho schopnost bez váhání ustoupit a předat Vás Bohu, jemuž se on sám už dávno odevzdal, aniž toho kdy litoval. Navíc už po několik týdnů dělám to, co kdysi udělala Vaše matka či babička, když Vás svěřila Matce Boží ustavičné pomoci z Nancy. Každého rána, když po mši svaté projevíte na chvíli trochu učenlivosti a přijdete si kleknout před svatostánek, tváří v tvář velké vitráži s obrazem Matky Boží, říkám:

37 Matko Boží ustavičné pomoci z Nancy, Tvá pomoc, Tvá dobrotivá něha se kdysi projevila, když matka se srdcem plným úzkosti přiložila na horečkou rozpálené tělo dítěte, 5 tělo mého bratříčka, kapesník, kterým se předtím dotkla Tvého pláště. Ochraňuj, prosím, každý den toho, kterého jsi uzdravila a uchovala při životě. Ať setrvá jako mnich v Sept-Fons, ať se stane knězem a Božím přítelem, ať je druhým oporou. Kdyby se nějaké jiné zlé horečky měly znovu zmocnit jeho těla, jeho srdce, přijď rychle, Matko Boží ustavičné pomoci, přijď znovu, ihned, přicházej stále! Když jste 30. září roku 1969 vstoupil do Sept-Fons, bylo Vám dvacet jedna let. Opouštěl jste život plný příjemných věcí. Jak se tento život jevil Vám? Jako jedna velká hostina, během níž si každý může vzít, co hrdlo ráčí. A Vy jste měl pořádný hlad! Bylo mi to jasné na první pohled mladý vlk, skvělá rasa, oči mu planou, rychle dýchá, štve svou kořist Naštěstí zůstává Sept-Fons i přes řadu omylů domem modlitby a domem Božím. A tak se stalo, že na Vás začala působit milost. Také jste si leccos protrpěl. Ani snaha Vám nechyběla. Dnes už můžete vytušit, jak mocně může člověka krok za krokem přitahovat Bůh a Eucharistie a jak šťastným Vás učiní, až naplní Vaše srdce. Během svého 5 Jako dítě jsem vážně onemocněl. Má matka měla za to, že za uzdravení vděčím Panně Marii.

38 pobytu mimo klášter nesmíte přijít o dobrodiní těchto začátků nadpřirozeného života. Příteli, kdo chce žít ve společenství s Bohem, musí se jednak hodně spoléhat na Boha protože všechno, absolutně všechno máme zdarma od Něj a jednak prokázat hodně vytrvalosti, protože milosti se dostává jen těm, jejichž touha je veliká, kteří umí dávat bez počítání a přinášet sebe v oběť. Vždy je tedy nutné mít současně dvojí přístup. Za prvé pokorně vyznat: Bez Tebe, Pane, člověk nic nezmůže! (Svatý Jan od Kříže); a za druhé ukázat onu pokojnou tvrdohlavost, v níž otec Bremond spatřuje charakteristický rys pravých mys- tiků. 6 Důležitá a velmi povzbuzující poznámka: námaha, kterou podstupujeme, když usilujeme o důvěrné společenství s Bohem, je znamením, že nám Bůh chce své přátelství skutečně dát. Buďte si tím jist, vždyť i toto usilování je darem Božím. Každý učiněný krok je důkazem, že Bůh už předem připravil naši cestu. Každý úkon vůle, jímž se rozhodujeme pro spojení s Bohem, je znamením, že se nám od Boha dostalo této výsady. Pascal to vyjadřuje jasně a logicky: Raduj se a důvěřuj, vždyť bys mě nehledal, kdybys mě už nebyl našel! Nebo ještě jinak: Nehledal bys mne, kdybych ti už nepatřil. Ničeho se tedy neboj. 7 Bratříčku, zmocní-li se Vás pochybnost, zda Vám i v budoucnu Bůh uchová milost svého důvěrného přátelství, sevřete rukáv svého hábitu nebo lem škapulíře něco hmatatelného! a řekněte sám sobě: Mám na sobě mnišský hábit, to znamená, že Bůh ze mne chce učinit kontemplativního mnicha, svého přítele, muže 6 Histoire littéraire du sentiment religieux en France, sv. II., Paris, Blond et Gay 1916, s. 473. 7 Blaise Pascal, Myšlenky, Ježíšovo tajemství, Gallimard, Bibliothèque de la Pléiade 1954, s. 1313.

modlitby. Plán, který se mnou má, a který už začal uskutečňovat, dotáhne až do konce. Stačí, když neuteču. ( ) Bílý písek, modré moře, vítr vanoucí z dálek, žhavé slunce, Alexandrie, Egypt mých snů! Bratříčku, nepopouštějte uzdu svému mládí! Nezneužívejte toho, že jste daleko, abyste užíval svobody, abyste si prostě užíval! Užívat si není pěkné slovo, směřuje proti mnišství, ba dokonce proti obyčejným lidským hodnotám. Máte v sobě touhu po vysokých duchovních metách, nechte se jí tedy vést k práci a modlitbě a vytrvejte v nich. Budete potřebovat odvahu. Přeji Vám, aby Vám za žádných okolností nescházela. Pamatujte si, že u nekompromisního rozhodnutí člověk vytrvá snáze než u rozhodnutí, které připouští výjimky. Chcete-li tedy vytrvat na přímé cestě, buďte na sebe dost přísný. Na pláž prostě nepůjdete. Do kina nebo do divadla jen zřídkakdy (raději bych řekl nikdy ). Televizi občas. Už nejste svobodný, jste (jakoby) ženatý nezraďte tedy nic a nikoho! Letadlo, které se ocitne daleko od své základny, si nemůže dovolit žádnou akrobacii, musí letět přímo, aby šetřilo palivem a zajistilo si návrat. To, co je důležité, říkal otec Sertillanges, musí stát jako zeď mezi mnou a tím, co důležité není. Zalíbila se mi tato trochu hrdá věta, která je výzvou k pravé hrdosti. Kdyby dítě, jež vychází z mateřského lůna, vědělo o bolestech, které jeho matka při porodu snášela, v jeho prvním pohledu upřeném na matku by se bezpochyby zračil zděšený údiv. Ubohý 39

40 duchovní otče, do jaké situace ses to dostal! Vždyť tvůj syn hleděl na utrpení, která ti způsobil, která jsi pro něho snášel. Teď se na mne můj syn dívá se soucitem, možná dokonce s odporem? Mladý muž přece nemůže najít nic zajímavého na plačícím starci. Na tváři muže zalité slzami není nic krásného. Od otce poníženého, zdrceného není daleko k pohrdání otcem? ( ) Máloco ohlašuje uskutečnění Božího díla tak zřetelně, jako když je mladý nadaný člověk okolnostmi nebo svým vlastním rozhodnutím doveden k mlčení Do svých zavazadel jste přibalil dvojí předsevzetí. To prvé zní: po každém přijetí Těla Kristova věnovat půl hodiny díkůčinění. To druhé: se všemi svými závažnými prosbami se v prvé řadě obracet na Pannu Marii. Pokud budete tato dvě prostá předsevzetí věrně plnit, jsem si jist, že se vrátíte jako lepší a hlubší člověk. 15. září 1971 jsem odletěl do Káhiry. Po dobu dvou let mé nepřítomnosti mi otec Jeroným pravidelně každých čtrnáct dní psal. Moje odpovědi nebyly tak pravidelné. Dnes, kdy je po smrti, pro mne jeho podoba nejlépe vystupuje právě z jeho dopisů. Jsou naprosto dokonalé, každý má dvě strany psané pravidelným písmem. Stálo v nich přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Otec Jeroným hovořil jen o podstatných věcech a jeho styl byl živý a plný citu. Vybízel mne, abych navzdory všemu a všem i svým studentkám zůstal věrný svému povolání, modlitbě a lectio divina, a abych poctivě vykonával práci, která mi byla svěřena.

41 10. listopadu 1971 ( ) Při modlitbě v kostele teď znovu čtu a procházím své výpisky z knihy Mezi lidem, kterou napsal otec Voillaume. 8 Vím, že jste si vypsal stejné pasáže, některá místa jsem Vám v nich pak podtrhl já sám. Doufám, že máte dost pevnou vůli na to, abyste se k nim vrátil. Vzal jste si s sebou spoustu výpisků, aby Vám byly oporou při osobní modlitbě. Je možné, že teď, když je chcete použít, Vám najednou nic neříkají. Nevyzařuje z nich tatáž atmosféra. Inkoust Vašich poznámek jako by rázem vybledl, i Vaše písmo se Vám zdá ošklivé ve chvíli, kdy na ně dopadá jas afrického slunce. Příteli, přeneste se přes tyto dojmy. Člověk přece nesmí opustit věci podstatné jen proto, že se mu při prvním kontaktu zdají být obtížné, stejně jako se nesmí nechat spoutat věcmi povrchními proto, že jsou příjemné a přinášejí okamžité uspokojení. Člověk s pevnou vůlí se pozná podle toho, že se dovede přenést přes první zklamání a vytrvá. Bratříčku, zamyslete se nad poezií, velkou profánní poezií. Kde je pramen její inspirace, v čem tkví její podstata? V tom, že umělec evokuje krásné věci, které se staly a jejichž krásu odnesl čas. V takové poezii zaznívá vždy určitá lítost. A právě ta ji činí patetickou. My, kteří se snažíme být lidmi věřícími a muži modlitby, vnímáme jinou poezii a měli bychom ji vyjádřit. Vidíme krásné věci, jejichž krása nepomine a jichž se nám dostane v čím dál větší míře. Takovou poezii nečiní patetickou lítost, ale naděje nebo vděčnost. Naše mnišské povolání je skutečností nadpřirozenou, která se postupně zmocňuje naší přirozenosti a působí tam, kde přirozenost sama nestačí. 8 Otec Voillaume, Au cœur des masses, Cerf 1966, ( La prière des pauvres gens Modlitba chudých lidí ), s. 112 127. ( Permanents de la prière Ti, kdo se stále modlí ), s. 231 251.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.