JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA. Povinnosti pacientů a zdravotnických zařízení v ochraně veřejného zdraví

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA Povinnosti pacientů a zdravotnických zařízení v ochraně veřejného zdraví Diplomová práce Autor: Bc. Zuzana Praţmová Vedoucí práce: JUDr. Boţena Kučerová, Ph.D. 17.8.2011

Povinnosti pacientů a zdravotnických zařízení v ochraně veřejného zdraví Právo na ochranu osobnosti patří mezi základní lidská práva. Velká pozornost je mu věnována i při poskytování zdravotní péče. Pacient má právo mimo jiné na ochranu údajů shromáţděných v jeho zdravotnické dokumentaci, zdravotnická zařízení mají povinnost mlčenlivosti o veškerých skutečnostech souvisejících s jeho zdravotním stavem. Rovněţ veškeré vyšetřovací a léčebné výkony mohou být provedeny pouze se souhlasem pacienta. V zájmu ochrany veřejného zdraví však mohou být tato osobnostní práva omezena. Právní úprava umoţňuje uloţit pacientům i zdravotnickým zařízením řadu povinností s cílem zajistit ochranu veřejného zdraví. Diplomová práce shrnuje základní právní úpravu dané problematiky. Popisuje moţnost prolomení povinné mlčenlivosti v zájmu ochrany veřejného zdraví, právní úpravu uloţení povinného léčení a protiepidemických opatření. Stručně se zmiňuje i o závodní preventivní péči a s ní souvisejícím omezením volby lékaře a zdravotnického zařízení. Cílem praktické části diplomové práce bylo zjistit názory veřejnosti na omezení osobnostních práv v zájmu ochrany veřejného zdraví. Byla zvolena metoda kvantitativního výzkumu - technika dotazníku. Výzkum probíhal od ledna 2011 do března 2011 v okrese České Budějovice. Soubor zahrnoval celkem 460 respondentů, z nich 405 dotazníky správně vyplnilo a tyto byly zařazeny do výzkumu. K dosaţení výzkumného cíle byly stanoveny 3 hypotézy. Na základě získaných a statisticky vyhodnocených dat byly hypotézy H1 a H3 potvrzeny, H2 potvrzena nebyla. Výsledky výzkumu prokázaly zejména rozdílnost názorů respondentů na moţnost uloţení pokuty v souvislosti s odmítnutím povinného očkování.

Obligations of Patients and Medical Facilities in Public Health Protection Personality rights are fundamental human rights which are the subject of much attention also during the provision of health care. A patient has right, above all, to data protection in his medical documentation, medical facilities have an obligation to maintain confidentiality on matters relating to the patient s state of health. All therapeutic actions can be carried out only with the consent of a patient. However, the personality rights can be limited in order to protect public health. Legislation can impose a whole range of obligations and duties to patients and medical facilities in order to protect public health. The thesis summarizes fundamental legislation and regulations of the above mentioned issue. It describes a possibility to break the confidentiality in order to protect public health, a regulation of imposition of compulsory medical treatment and anti-epidemiological measures. The thesis briefly informs about company preventive care and related limited choice of a physician and a medical facility. The objective of the thesis was to find out the views of general public of limitations of personality rights in order to protect public health. For the practical part the method of quantitative research was chosen, the technique of a questionnaire. The research was conducted from January 2011 to March 2011 in the region of České Budějovice. The research group included 460 respondents, 405 respondents filled in the questionnaires properly and these were included in the research. To achieve the research objectives, three hypotheses were set. Hypotheses 1 and 3 were proven on the basis of obtained and statistically evaluated data. Hypothesis 2 was not proven. The research results demonstrated especially differences in respondents views of a possibility to refuse obligatory vaccinations.

Prohlášení: Prohlašuji, ţe svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, ţe v souladu s 47b zákona č. 111/1998 v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě-v úpravě vzniklé vypuštěním vyznačených částí archivovaných Zdravotně sociální fakultouelektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejich internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéţ elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným stanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněţ souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů. Datum 17. 8. 2011 Podpis. Zuzana Praţmová

Poděkování: Na tomto místě bych velice ráda poděkovala paní JUDr. Boţeně Kučerové, Ph.D. za ochotu, pomoc a spolupráci při psaní této diplomové práce.

OBSAH: ÚVOD... 6 1. SOUČASNÝ STAV... 8 1.1. Ochrana veřejného zdraví - právní úprava, základní pojmy... 8 1.2. Základní práva a povinnosti pacientů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a jejich omezení z důvodu ochrany veřejného zdraví, povinnosti zdravotnických zařízení... 13 1.2.1. Právo na zachování mlčenlivosti... 13 1.2.1.1. Prolomení povinnosti mlčenlivosti... 15 1.2.1.2. Prolomení povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s ochranou veřejného zdraví... 16 1.2.1.3. Systém epidemiologické bdělosti a hlášení infekčních onemocnění... 20 1.2.2. Právo na poskytnutí zdravotní péče pouze se souhlasem pacienta... 22 1.2.2.1.Provádění zdravotních výkonů bez souhlasu pacienta... 25 1.2.2.2. Povinnost pacientů podrobit se léčení v souvislosti s ochrannou veřejného zdraví... 26 1.2.2.3. Postup při zjištění výskytu infekčních onemocnění... 29 1.2.3. Očkování... 34 1.2.3.1. Povinnost podrobit se povinnému očkování... 39 1.2.4. Závodní preventivní péče a povinnosti v souvislosti s ochranou zdraví zaměstnanců... 45 1.2.4.1.Právo na výběr zdravotnického zařízení a závodní preventivní péče... 47 2. CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY... 49 2.1. Cíle práce... 49 2.2. Hypotézy... 49 3. METODIKA... 50 3.1 Pouţité metody výzkumu... 50 3.2 Charakteristika výběrového souboru... 50 4. VÝSLEDKY... 56

5. DISKUZE... 65 6. ZÁVĚR... 76 7. KLÍČOVÁ SLOVA... 78 8. SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY... 79 9. PŘÍLOHY... 88

ÚVOD K zajištění ochrany a podpory veřejného zdraví a k zabezpečení ohroţení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací ukládá právní úprava zdravotnickým zařízením i pacientům řadu omezení a povinností. Jedná se často o omezení související s osobnostními právy fyzických osob. Mezi tato osobnostní práva patří právo na ochranu před zveřejňováním jakýchkoli informací vedených o fyzické osobě bez jejího souhlasu. V oblasti zdravotnictví se jedná o právo na zachování mlčenlivosti nejen o zdravotním stavu pacienta, ale i o všech dalších skutečnostech, které se zdravotnický pracovník při poskytování zdravotní péče dozví. Do oblasti osobnostních práv ve zdravotnictví patří i právo na volbu lékaře a zdravotnického zařízeni a na provedení jen těch zdravotních výkonů, k nimţ pacient dal svobodný a informovaný souhlas. Ochrana individuálních osobnostních práv a svobod pacienta je zde na předním místě. Na druhé straně je však nutné chránit i zdraví ostatních osob, jednotlivec svým individuálním rozhodnutím nemůţe ohrozit zdraví veřejnosti. Je tedy nutné zajistit ochranu veřejného zdraví. Tato ochrana je postavena na kvalitativně odlišném principu neţ ochrana zdraví jednotlivce. Vláda ČR přijala dne 30. října 2002 Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR - Zdraví pro všechny v 21. století. Jedním z cílů tohoto programu (cíl 7) je i prevence infekčních onemocnění. (10). Jeho zabezpečení si mimo jiné vyţaduje i omezení individuálních osobnostních práv jednotlivce, pokud by svým počínáním ohrozil veřejné zdraví. Dojde li ke střetu mezi právem na svobodné rozhodování o individuálním zdravotním stavu a právem na ochranu veřejného zdraví, pak právo jednotlivce končí tam, kde začínají práva na zdraví jiných. Povinnost zajistit ochranu veřejného zdraví nese stát, který ji vykonává prostřednictvím orgánů ochrany veřejného zdraví (41). Ve své práci shrnuji právní úpravu dané problematiky, která je v současné době velmi roztříštěná. Základní právní úprava je stanovena zákony, řadu povinností a omezení však pacientům i zdravotnickým zařízením ukládají podzákonné normy, coţ je (např. v oblasti 6

povinného očkování) značně problematické a je to předmětem soudního rozhodování. Zamýšlím se i nad připravovanými změnami právních předpisů související s reformou zdravotnictví. Pomocí kvantitativního výzkumu se snaţím zjistit, jaký názor mají respondenti, obyvatelé okresu České Budějovice, na moţnost omezení individuálních osobnostních práv v zájmu ochrany zdraví veřejnosti. Zajímalo mě, jak dalece jsou respondenti ochotni omezit svá vlastní práva, jak se ztotoţňují s nutností v některých případech nařídit i povinnou léčbu v zájmu ochrany zdraví dalších osob. Jak vyplynulo z výzkumné části práce, respondenti jsou si vědomi toho, ţe omezení individuálních práv občana v oblasti ochrany veřejného zdraví má ve své podstatě preventivní charakter a chrání prostřednictvím ochrany veřejného zdraví i zdraví jednotlivce. 7

1. SOUČASNÝ STAV 1.1. Ochrana veřejného zdraví - právní úprava, základní pojmy Problematika ochrany veřejného zdraví zahrnuje komplex předpisů týkajících se péče o ţivotní a pracovní podmínky, předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, některých poţadavků na výrobky a povinností osob při podnikatelské činnosti v souvislosti s nakládáním s některými výrobky (24). Právní rámec pro poskytování zdravotní péče v České republice tvoří Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti aplikací biologie a medicíny, publikovaná pod č. 96/2001 Sb.m.s. (dále jen Úmluva). Tato Úmluva se dne 1. října 2001 stala součástí našeho právního řádu. Jejím cílem je zaručit základní práva a svobody při poskytování zdravotní péče bez rozdílu kaţdému člověku. Úmluva zaručuje ochranu základních práv pacientů při poskytování zdravotní péče. Ve svém článku 26 však Úmluva připouští omezení výkonu práv a ochranných ustanovení v případě, ţe tak stanoví zákon a ţe se jedná o opatření nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných (49). Dle článku 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, pouţije se mezinárodní smlouva (51). Úmluva má tedy přednost před zákonem a je bezprostředně závazná a vnitrostátní zákonodárství s ní musí být v souladu. Dalším stěţejním právním předpisem je Listina základních práv a svobod, dle jejího čl. 31 věty první má kaţdý právo na ochranu zdraví (48). Tímto zdravím je třeba rozumět nejen zdraví kaţdého jednotlivce, tedy zdraví individuální, ale téţ zdraví veřejné, definované ustanovením 2 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví ve znění pozdějších předpisů, jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních, ţivotních a pracovních podmínek a způsobem ţivota (58). 8

Pojem veřejné zdraví je pojmem zásadním pro pochopení celé filozofie zákona o ochraně veřejného zdraví. Tento pojem totiţ nelze zaměňovat s pojmem individuální zdraví, ani nelze říci, ţe by veřejné zdraví bylo jakési průměrné zdraví českého obyvatelstva. Veřejné zdraví je především veřejným zájmem, jehoţ ochrana je v právních normách, zejména v zákoně o ochraně veřejného zdraví, sledována. Ochrany tohoto veřejného zájmu se v některých případech dosahuje potlačením zájmů individuálních, a to i při poskytování zdravotní péče (20). Základním právním předpisem pro oblast veřejného zdraví je tedy zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v platném znění (dále jen zákon č. 258/2000 Sb.). Tento předpis ve svém 2 odst. 1 definuje veřejné zdraví jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních, ţivotních a pracovních podmínek a způsobem ţivota (58). Obsáhlejší definici veřejného zdraví najdeme ve Winslowově klasické definici z roku 1920: Veřejné zdraví je věda a umění, jak zabránit chorobám, prodlouţit ţivot a podpořit tělesné zdraví a efektivitu prostřednictvím úsilí organizované společnosti o sanitaci ţivotního prostředí, o kontrolu nakaţlivých infekcí a poučení jednotlivců o principech osobní hygieny, o organizaci lékařských a zdravotních sluţeb, které zajistí časnou diagnózu a preventivní terapii chorob, a rozvíjení sociálních mechanismů, které zajistí kaţdému jedinci společnosti ţivotní úroveň adekvátní pro udrţení zdraví (39). Za ochranu a podporu veřejného zdraví se povaţuje souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdraví, ţivotních a pracovních podmínek k zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohroţení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, k zabránění vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováváním (24). Za ohroţení veřejného zdraví se povaţuje stav, při kterém jsou obyvatelstvo a jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhoţ míra zátěţe rizikovými faktory přírodních, ţivotních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví (58). 9

Infekčním onemocněním se rozumí příznakové i bezpříznakové onemocnění vyvolané původcem infekce nebo jeho toxinem, které vzniká v důsledku přenosu tohoto původce nebo jeho toxinu z nakaţené fyzické osoby, zvířete nebo neţivého substrátu na vnímavou fyzickou osobu. Izolací se rozumí oddělení fyzické osoby, která onemocněla infekční nemocí nebo jeví příznaky tohoto onemocnění, od ostatních fyzických osob. Podmínky izolace musí, s ohledem na charakter přenosu infekce, zabránit jejímu přenosu na jiné fyzické osoby, které by mohly infekční onemocnění dále šířit (24). Karanténními opatřeními jsou karanténa, lékařský dohled a zvýšený zdravotnický dozor. Karanténa představuje oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku, od ostatních fyzických osob a lékařské vyšetřování takové fyzické osoby s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit (14). Lékařský dohled znamená povinnost fyzické osoby podezřelé z nákazy v termínech stanovených zdravotnickým zařízením nebo rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví docházet k lékaři na vyšetření nebo se vyšetření podrobit, popřípadě sledovat, podle pokynu příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví, po stanovenou dobu svůj zdravotní stav a při objevení se stanovených klinických příznaků oznámit tuto skutečnost příslušnému lékaři nebo příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví (24). Zvýšený zdravotnický dozor je lékařský dohled nad fyzickou osobou podezřelou z nákazy, které je uloţen zákaz činnosti nebo úprava pracovních podmínek k omezení moţnosti šíření infekčního onemocnění. Jednotlivé prvky ochrany veřejného zdraví : Péče o ţivotní a pracovní podmínky zahrnuje: - hygienické poţadavky na vodu, - povinnosti osob při kontrole pitné vody a podmínky dodávky pitné vody, 10

- poţadavky na výrobky přicházející do přímého styku s pitnou, teplou a surovou vodou, chemické přípravky, úprava vody a vodárenské technologie, - hygienické poţadavky na provozování koupališť a saun, - hygienické poţadavky na provoz škol, předškolních a školských zařízení, zařízení sociálně výchovné činnosti a zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, - zotavovací akce - podmínky účasti dětí ve škole v přírodě a na zotavovacích akcích - podmínky účasti fyzických osob činných při škole v přírodě a zotavovacích akcích - povinnosti základní školy a předškolního zařízení, které vysílají děti na školu v přírodě a povinnosti pořádající osoby - povinnosti při jiných podobných akcích pro děti - hygienické poţadavky na vnitřní prostředí staveb a hygienické poţadavky na venkovní hrací plochy u zařízení pro výchovu a vzdělávání, vysokých škol, škol v přírodě, staveb pro zotavovací akce, staveb zdravotnických zařízení, ústavů sociální péče, staveb pro obchod a pro shromaţďování většího počtu osob - hygienické poţadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče - hygienické poţadavky na výkon činností epidemiologicky závaţných a ubytovací sluţby - podmínky provozování stravovacích sluţeb - hygienické poţadavky na předměty běţného uţívání - hygienické poţadavky pro výrobu a dovoz kosmetických prostředků - ochranu před hlukem, vibracemi a neionizujícím zářením - poţadavky na ochranu zdraví při práci - poţadavky stanovené pro nakládání s nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky (24). 11

Problematika předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění obsahuje: - očkování a spolupráci orgánu ochrany veřejného zdraví se zdravotnickými zařízeními - opatření proti šíření infekčních onemocnění fyzickými osobami, které vylučují choroboplodné zárodky - hlášení infekčních onemocnění a zacházení s biologickým materiálem - spolupráci správních úřadů k zamezení šíření nákazy - opatření, kterým jsou povinny se podrobit fyzické osoby, které onemocněly nebo jsou podezřelé z nákazy infekčním onemocněním - provádění karantény a ohniskové ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace - provádění opatření před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí - mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku - léčení infekčních onemocnění - podmínky vyšetřování nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu - hygienickou ochranu výrobků a povinnosti při jejich výrobě a uvádění do oběhu (24). 12

1.2. Základní práva a povinnosti pacientů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče a jejich omezení z důvodu ochrany veřejného zdraví, povinnosti zdravotnických zařízení 1.2.1. Právo na zachování mlčenlivosti Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků má aspekt morální, ale i právní, neboť její nedodrţení je právními předpisy sankcionováno. Základem současné právní úpravy povinnosti mlčenlivosti je Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která v čl. 10 stanoví, ţe kaţdý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví (49). Další rámcový základ povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků stanoví pro českou právní úpravu Listina základních práv a svobod ( dále jen Listina), která rovněţ v článku 10 uvádí, ţe kaţdý má právo aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného ţivota a na ochranu před neoprávněným shromaţďováním, zveřejňováním nebo jiným zneuţíváním údajů o své osobě (48). Tato ustanovení Úmluvy a Listiny pak podrobně rozvádějí další obecně závazné právní předpisy, zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Zákon o ochraně osobních údajů stanoví ve svém čl. 9, ţe citlivé osobní údaje lze zpracovávat při zajišťování zdravotní péče, ochrany veřejného zdraví, zdravotního pojištění a výkonu státní správy v oblasti zdravotnictví podle zvláštního zákona nebo jedná-li se o posuzování zdravotního stavu v jiných případech stanovených zákonem (47). Dle 55 odst. 2 písm.d) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu je všem zdravotnickým pracovníkům uloţena povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu svého povolání (59). Tato povinnost je uloţena všem zdravotnickým pracovníkům poměrně velmi široce a přísně. Týká se nejen informací o zdravotním stavu pacienta, o jeho diagnóze a prognóze, ale všech skutečností souvisejících s pacientem včetně jeho rodinné anamnézy, sociální situace apod. Povinnou mlčenlivostí jsou tedy kryty zejména : - údaje o zdravotním stavu pacienta 13

- údaje o rodinné, finanční a sociální situaci pacienta - údaje o náboţenském přesvědčení - sexuální orientace, chování apod. - údaje o národnostním původu apod. Předmětem mlčenlivosti je pochopitelně i skutečnost, ţe pacient je v léčení daného zdravotnického zařízení, zvlášť pokud se jedná o specializované zařízení, např. o psychiatrickou léčebnu, kliniku provádějící umělé oplodnění apod. (17). Uvedená povinnost se vztahuje i na zdravotnické pracovníky, kteří nevykonávají své povolání. Informace o pacientovi jsou chráněny a nesmí být sdělovány ani v případě, ţe zdravotnický pracovník, který je získal, přestane ve zdravotnickém zařízení pracovat nebo je jiţ mimo výkon činné sluţby odejde do starobního důchodu, na mateřskou či rodičovskou dovolenou apod. Povinná mlčenlivost platí i vůči ostatním zdravotnickým pracovníkům, kteří se na léčení pacienta přímo nepodílí a nepotřebují tedy získávat informace o jeho zdravotním stavu v souvislosti se zajištěním návaznosti péče. V této souvislosti mohou být někde problematické informace vedené o pacientech v počítačových sítích nemocnic či větších ZZ, neboť přístup k informacím by měli mít pouze ti zdravotničtí pracovníci, kteří se přímo podílí na poskytování zdravotní péče o něj (16). Povinnou mlčenlivost by zdravotničtí pracovníci měli dodrţovat i ve vztahu ke spolupacientům nemocného. Proto při vizitách, v čekárnách ordinací atd. by bez výslovného souhlasu pacienta neměly před ostatními pacienty být sdělovány citlivé údaje o zdravotním stavu pacienta, diagnóze, prognóze apod. (46). V souvislosti s povinností mlčenlivosti je nutné zmínit i zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění, z něhoţ je třeba při ochraně osobních údajů pacienta rovněţ vycházet. V případě porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona, je Úřad pro ochranu osobních údajů oprávněn uloţit zdravotnickému zařízení i jeho jednotlivému zaměstnanci pokutu. Fyzické osobě, zaměstnanci, je moţné uloţit pokutu aţ do výše 100 000,- Kč, fyzické osobě - správci či zpracovateli osobních údajů aţ do 5 000 000,- Kč a právnické osobě hrozí sankce za správní delikt aţ do 10 mil. Kč a v případě opakovaného porušení aţ do 20 mil. Kč (61). 14

Neoprávněné nakládání s osobními údaji pacienta a porušení povinnosti mlčenlivosti je sankcionováno i trestním zákonem. Dle jeho 180 je podle stupně nebezpečnosti a způsobeného následku moţné uloţit pachateli trest zákazu činnosti, peněţitý trest či trest odnětí svobody aţ na pět let (62). 1.2.1.1. Prolomení povinnosti mlčenlivosti Povinností mlčenlivosti není zdravotnický pracovník vázán : Sděluje-li údaje se souhlasem ošetřované osoby - jedině ošetřovaná osoba má právo disponovat se svými údaji a pokud dá souhlas s jejich sdělováním, nejedná se ze strany zdravotnického pracovníka o porušení povinnosti mlčenlivosti. Z důkazního hlediska je doporučováno udělení souhlasu písemně. Sděluje-li určité skutečnosti, protoţe mu to ukládá zvláštní právní předpis - v takovém případě má zdravotnické zařízení naopak povinnost určité skutečnosti oznamovat. Jde např. o : povinnost oznamovat trestné činy uvedené v 367 a 368 trestního zákona - jedná se např. o trestný čin týrání svěřené osoby, vraţdy, loupeţe, znásilnění, pohlavního zneuţívání povinnost oznamovat zdravotním pojišťovnám úrazy a jiná poškození zdraví, má-li podezření, ţe byly způsobeny jednáním právnické nebo fyzické osoby povinnost oznamovat orgánu sociálně právní ochrany podezření z týrání, zneuţívání dítěte nebo ze zanedbávání péče oznamovací povinnost dle předpisů o nemocenském pojištění. Zdravotnické zařízení je povinno odeslat příslušnému pracovišti správy sociálního zabezpečení doklady o vystavení a ukončení pracovní neschopnosti, které obsahují citlivé údaje o pacientovi. 15

povinnost oznamovat soudu převzetí nemocného bez jeho souhlasu do ústavní péče V rozsahu nezbytně nutném pro obhajobu v trestním řízení a pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním, případně jeho zaměstnavatelem a pacientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče jedná se o nové ustanovení, které dává zdravotnickým pracovníkům právo pouţít v nezbytné míře i bez souhlasu pacienta údaje o jeho zdravotním stavu pro obranu vlastních práv (16). 1.2.1.2. Prolomení povinnosti mlčenlivosti v souvislosti s ochranou veřejného zdraví Zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví řadu omezení individuálních osobnostních práv pacienta a ukládá zdravotnickým zařízením povinnost oznamovat některé citlivé údaje o pacientech, neboť zájem společnosti na ochraně veřejného zdraví má přednost před zachováním povinné mlčenlivosti. Zdravotnická zařízení jsou proto povinna oznamovat orgánu ochrany veřejného zdraví skutečnosti týkající se výskytu nákaz, nebezpečných onemocnění a jiných okolností, které by mohly veřejné zdraví ohrozit. Jedná se o tyto povinnosti : neprodleně hlásit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví hromadný výskyt nemocniční nákazy, nemocniční nákazu, která vedla k těţkému poškození zdraví nebo k úmrtí; ( 16 odst. 2 zák., o ochraně veřejného zdraví) neprodleně sdělit neobvyklé reakce po očkování, na ţádost orgánu ochrany veřejného zdraví sdělit osobní údaje fyzických osob, které mají ve své evidenci, a to jméno, příjmení, rodné číslo a trvalý pobyt, dále druh a datum očkování, trvalou kontraindikaci či imunitu vůči nákaze, umoţnit, aby pro potřeby kontroly prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění zaměstnanec orgánu ochrany veřejného zdraví nahlíţel do zdravotnické dokumentace a pořizoval z ní výpisy ( 51 zák.č. 258/2000 Sb.) 16

zdravotnické zařízení ošetřující nosiče je povinno hlásit neprodleně příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví osobní údaje a změny v těchto údajích, skutečnost, ţe nosič změnil zaměstnání, pokud je mu tato skutečnost známa, a ukončení nařízené izolace. Je-li před propuštěním nosiče z ústavní péče prokázáno vylučování původce infekce, zdravotnické zařízení informuje o této skutečnosti příslušný orgán ochrany veřejného zdraví ( 54 odst. 1 a 2 zák. č. 258/2000 Sb.) zdravotnické zařízení, které zjistí infekční onemocnění, podezření na takové onemocnění nebo úmrtí na ně, vylučování původců infekčních onemocnění nebo se o těchto skutečnostech dozví, je povinno ohlásit toto zjištění neprodleně, způsobem a v rozsahu upraveném prováděcím právním předpisem příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Současně zajistí podle druhu a rozsahu jím poskytované zdravotní péče bezodkladně provedení prvních nezbytných opatření k zamezení šíření onemocnění včetně odběru biologického materiálu a jeho vyšetření. Další opatření provádí podle pokynu orgánu ochrany veřejného zdraví. Zdravotnické zařízení je dále povinno ohlásit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví pozitivní mikrobiologické nálezy původců alimentárních onemocnění, markerů virových hepatitid a pozitivních sérologických vyšetření na infekční onemocnění (62 odst. 1 a 2 zák. č. 258/2000 Sb.) zdravotnické zařízení, pokud zjistí výskyt infekčního onemocnění nebo podezření na ně, můţe fyzické osobě nařídit prozatímním opatřením druh a způsob provedení protiepidemických opatření v ohnisku nákazy. Nařídí-li takové opatření, neprodleně o tom informuje orgán ochrany veřejného zdraví ( 67 odst. 2 zák. č. 258/2000 Sb.) počet vyšetření na virus lidského imunodeficitu za měsíc a jejich výsledky hlásí zdravotnické zařízení vţdy do desátého dne následujícího měsíce příspěvkové organizaci nebo organizační sloţce státu zřízené k plnění úkolů v oboru působnosti Ministerstva zdravotnictví, kterou k plnění úkolů v oblasti vyšetřování nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu Ministerstvo 17

zdravotnictví určí ( 72odst. 3 zák. č.258/ 2000 Sb.). Orgánem, kterému se uvedená data sdělují je Národní referenční laboratoř pro AIDS. v případě reaktivního výsledku vyšetření na virus lidského imunodeficitu získaného ve screeningovém (vyhledávacím) testu je zdravotnické zařízení vţdy povinno předat biologický materiál k provedení konfirmačního (potvrzujícího) testu. Konfirmační test můţe provádět jen Národní referenční laboratoř pro nákazu vyvolanou virem lidského imunodeficitu. Zdravotnické zařízení, které bylo informováno o pozitivním výsledku konfirmačního testu, sdělí prostřednictvím k tomu pověřeného lékaře tuto skutečnost fyzické osobě nakaţené virem lidského imunodeficitu, a jde-li o fyzické osoby nezletilé nebo fyzické osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo jejichţ způsobilost k právním úkonům byla omezena, jejich zákonnému zástupci a zajistí speciální péči u odborného lékaře. Sdělení musí doplnit o poučení o předcházení šíření infekce vyvolané virem lidského imunodeficitu (11). Pacient, jehoţ údaje byly takto poskytnuty, nejen nemusí dát souhlas, ale často se o této skutečnosti ani nedozví. V 52 zákona o ochraně veřejného zdraví je dokonce stanovena povinnost školských zařízení předávat na ţádost orgánů ochrany veřejného zdraví údaje o očkování dětí nebo mladistvých, pokud je znají od rodičů. Škola však nemá povinnost zpětně zákonného zástupce informovat o tom, ţe uvedené údaje poskytla (38). Způsob hlášení a další podrobnosti ohledně oznamovaných skutečností stanoví vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 195/2005 Sb., kterou se upravují podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a hygienické poţadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče v platném znění. Dle tohoto právního předpisu : zdravotnické zařízení provádí hlášení nově zjištěných onemocnění nebo recidiv tuberkulózy či jiných mykobakterióz, podává hlášení o úmrtí na tuberkulózu 18

osob neevidovaných ve skupině aktivní tuberkulózy nebo jiné mykobakteriózy a o zjištění tuberkulózy nebo jiné mykobakteriózy u osob neevidovaných ve skupině aktivní tuberkulózy, které zemřely z jiné příčiny. Toto hlášení se podává na formuláři označeném Povinné hlášení tuberkulózy a ostatních mykobakterióz (SEVT 011 3) u osob dispenzarizovaných ve skupině aktivní tuberkulózy se hlášení podává jednou ročně na formuláři označeném Kontrolní hlášení tuberkulózy a ostatních mykobakterióz (SEVT 012 3). Tento tiskopis se pouţije i při zjištění úmrtí osoby dispenzarizované ve skupině aktivní tuberkulózy a dále při zjištění, ţe osoba dispenzarizovaná v uvedené skupině aktivní tuberkulózu nebo mykobakteriózu nemá, a po přeřazení takové osoby do skupiny inaktivní tuberkulózy. hlášení o změně příjmení, rodného čísla a dispenzarizujícího zařízení se u osob zařazených do skupiny aktivní tuberkulózy a jiných mykobakterióz podává na formuláři označeném Hlášení o změně údajů osob v Registru tuberkulózy (tiskopis SEVT 013 2). pozitivní výsledek mykobakteriologického vyšetření se podává na formuláři označeném Hlášení pozitivního výsledku mykobakteriologického vyšetření o pohlavní nemoci, včetně podezření na takové onemocnění (přijíce, syfilis, kapavka, gonorrhoea, měkký vřed, ulcus molle, čtvrtá pohlavní nemoc, Lymphogranuoloma venerum, Granuloma venerum, Donovanosis a pohlavní nemoci vyvolané původci virových akantomů) a o úmrtí a podezření z úmrtí na ni se hlášení podává na formuláři označeném Hlášení pohlavní nemoci (SEVT 017 2) o podezření, výskytu nebo úmrtí ostatních infekčních onemocnění s výjimkou infekčních onemocnění uvedených v příloze č. 1 citované vyhlášky (SEVT 14 7900) Hlášení infekčních onemocnění jsou podávána osobou poskytující péči (tj. zdravotnickým zařízením) příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví a příslušnému lékaři, který nemocného registruje. ( 1 odst. 1 vyhl. č. 195/2005 Sb.) 19

V případě nebezpečí dalšího šíření infekčního onemocnění uvedeného v 1 odst. 1 vyhl. č. 195/2005 Sb. se hlášení podává neprodleně telefonicky či faxem nebo elektronickou poštou příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví a následně se potvrzuje na předepsaném formuláři. Stejným způsobem se hlášení podává v případě podezření z nákazy či onemocnění ţlutou zimnicí, cholerou, morem, skvrnivkou, hemoragickými horečkami Ebola, Marburg a Lassa a dalšími stejně závaţnými infekčními onemocněními ( 1 odst. 3 vyhl. č. 195/2005 Sb.). Infekční onemocnění uvedená v příloze č. 1 uvedené vyhlášky se hlásí aţ při hromadném výskytu. Hlášení se podává okamţitě telefonicky a následně bez zbytečného prodlení se potvrdí faxem nebo i elektronickou poštou ( 1 odst. 4 vyhl. č. 195/2005 Sb.). Hlášení hromadného výskytu nemocniční nákazy a nemocniční nákazy, která vedla k těţkému poškození zdraví nebo k úmrtí se podává neprodleně, a to zpravidla telefonicky nebo faxem nebo elektronickou poštou příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví a následně se potvrzuje na formuláři označeném Hlášení infekční nemoci (34). 1.2.1.3. Systém epidemiologické bdělosti a hlášení infekčních onemocnění Boj proti infekčním nemocem je zaloţen na systému epidemiologické bdělosti (surveillance). Tento systém byl do zákona o ochraně veřejného zdraví zaveden novelou provedenou zákonem č. 392/2005 Sb., neboť se k němu přihlásila i Evropská unie, která zaloţila síť Evropských společenství pro epidemiologický dozor a kontrolu infekčních onemocnění. Systém epidemiologické bdělosti je zaveden pro infekce, které jsou vymezeny v 75 a odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví a v 2 vyhlášky č. 473/2008 Sb., o systému epidemiologické bdělosti pro vybrané infekce v platném znění a spočívá ve shromaţďování údajů : o prvotním nebo opakovaném výskytu sledovaných infekcí a pouţitých kontrolních opatřeních o vývoji epidemiologické situace, za kterou odpovídají z hlediska sběru informací 20

o neobvyklých epidemiologických skutečnostech a nových infekčních onemocnění neznámého původu o všech podstatných skutečnostech v souvislosti se sledovaným infekčními onemocněními a novými infekčními onemocněními neznámého původu v zemích, které nejsou členskými státy Evropské unie o existujících či navrhovaných mechanismech a postupech pro předcházení a kontrolu infekčních onemocnění, zejména v případech ohroţení veřejného zdraví, a údajů, které by mohly pomoci členským státům Evropské unie koordinovat jejich úsilí o předcházení a kontrolu infekčních onemocnění včetně jakýchkoli přijatých opatření (54). Tyto údaje shromaţďují krajské hygienické stanice, Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra na základě údajů získaných od provozovatelů zdravotnických zařízení nebo ústavů sociální péče a předávají je Ministerstvu zdravotnictví, které je dále sděluje do sítě Evropských společenství pro epidemiologický dozor a kontrolu infekčních onemocnění. Do systému epidemiologické bdělosti jsou zařazeny tyto infekce: Nemoci, jimţ lze předcházet očkováním: záškrt, infekce, které vyvolává Haemophilus influenza typ b a non b, chřipka, spalničky, příušnice, dávivý kašel, přenosná dětská obrna, zarděnky, tetanus Sexuálně přenosné nemoci: chlamydiové infekce, gonokokové infekce, nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu (HIV/AIDS), příjice (Syfilis) Virová hepatitida: hepatitida A, hepatitida B, hepatitida C Nemoci přenášené potravinami a vodou a nemoci závislé na prostředí: botulismus, campylobakterióza, kryptosporidióza, lambliáza (giardiáza), infekce vyvolané E. coli enterohaemorrhagica, leptospiróza, listerióza, salmonelóza, shigelóza, sněť slezinná, toxoplasmóza, trichinóza, yersinióza, rotavirové infekce 21

Jiné nemoci: Nemoci přenášené nekonvenčními původci: varianta přenosných spongiformních encefalopatií (Creutzfeldt-Jakobova nemoc) Nemoci přenášené vzduchem: legionelóza, menigokoková onemocnění, pneumokoková infekce, tuberkulóza, těţký akutní respirační syndrom (SARS). Zoonózy (jiné neţ výše uvedené) : brucelóza, echinokokóza, vzteklina, ptačí chřipka přenesená na člověka, nákaza virem západonilské horečky, Q horečka, tularemie, lymeská borelióza, klíšťová encefalitida Váţné zavlečené nemoci: cholera, malárie, mor,virové hemorrhagické horečky Ostatní nemoci: plané neštovice, pásový opar Hlášení o podezření či zjištění kaţdého jednotlivého případu uvedených onemocnění a další postup stanoví vyhláška č. 473/2008 Sb. v platném znění. 1.2.2. Právo na poskytnutí zdravotní péče pouze se souhlasem pacienta Podle čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je moţno jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví provést pouze za podmínky, ţe k němu dotčená osoba dala svobodný a informovaný souhlas. Lékař, který by poskytoval péči bez svobodného a informovaného souhlasu pacienta, porušuje (aţ na výjimky uvedené níţe) svoji povinnost (36). V českém právním řádu je právní úprava poučení a souhlasu pacienta s lékařským zákrokem zakotvena v 23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který stanoví, ţe zdravotní péči poskytuje zdravotnický pracovník pouze se souhlasem pacienta nebo lze-li tento souhlas předpokládat (59). Souhlas pacienta s lékařským zákrokem je právním úkonem, který musí splňovat tyto předepsané náleţitosti: 22

subjektem můţe být pouze fyzická osoba způsobilá k právním úkonům. Způsobilosti k právním úkonům se dle 8 odst. 1 občanského zákoníku nabývá v plném rozsahu zletilostí. právní úkon (tedy projev vůle pacienta) musí být učiněn svobodně, váţně ( 37 odst.1 občanského zákoníku) a srozumitelně, vůle musí být prostá omylu. Pacient tedy dává souhlas se zákrokem na základě skutečných a pravdivých informací (63). V této souvislosti je nutné podotknout, ţe zdravotnický pracovník nesmí vůli pacienta jakkoli ovlivňovat. Na druhé straně však pacientova vůle nesmí být ovlivněna ani léky nebo jinými útlumovými medikamenty. Souhlas musí tedy být dán v době, kdy ještě pacient nezačal být medikamentózně připravován k zákroku. Forma souhlasu : Platná právní úprava uznává za platný souhlas učiněný písemně, ústně nebo konkludentně (tj. sice nevýslovně, ale způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl jednající učinit). Písemná forma souhlasu je v mnoha případech velmi ţádoucí, nutná je však pouze tehdy pokud ji zákon výslovně ukládá. Jedná se zejména o souhlas s lékařskými zákroky, které nesledují léčebný účel, jako např. kosmetické operace, umělé přerušení těhotenství, sterilizace, asistovaná reprodukce atd. Písemná forma souhlasu není tedy většinou povinná, přesto se doporučuje zdravotnickým zařízením ji vyţadovat, a to zejména z důkazních důvodů při invazivních ošetřovacích či diagnostických zákrocích. Náleţitosti písemného souhlasu pacienta stanoví vyhláška č. 385/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaci v platném znění ve své příloze č. 1 bod 5. Vţdy však i písemné formě souhlasu musí předcházet řádné a srozumitelné ústní poučení pacienta ve formě rozhovoru s lékařem či jiným zdravotnickým pracovníkem provádějícím zákrok. Chybná je praxe v některých zařízeních, v nichţ pacient vleţe na lůţku, často při cestě na operační sál, podepisuje podaný formulář, aniţ by poučení rozuměl, měl moţnost klást doplňující otázky apod. 23

Negativní revers Pacient má právo navrhovanou léčbu odmítnout. Odmítá-li přes náleţité vysvětlení potřebnou péči, vyţádá si o tom ošetřující lékař písemné prohlášení revers ( 23 odst. 2 zákona č. 20/1966Sb, o péči o zdraví lidu). Na rozdíl od tzv. pozitivního reversu (souhlasu s poskytováním péče) poţaduje právní úprava u prohlášení o odmítnutí péče (negativního reversu) vţdy písemnou formu. Obsah a náleţitosti prohlášení o odmítnutí péče upravuje v bodě 6 přílohy č. 1 vyhláška č. 385/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaci v platném znění. Pacient můţe svůj souhlas s poskytnutím péče kdykoli odvolat. Vnitrostátní právní úprava tuto situaci sice přímo neřeší, je však potřeba vycházet z ust. čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle něhoţ můţe dotčená osoba svůj souhlas kdykoli odvolat. V takovém případě je nutné postupovat jako u odmítnutí péče a vyţádat si od pacienta písemné prohlášení se všemi náleţitostmi negativního reversu (12). Nezletilí pacienti či pacienti zbavení způsobilosti k právním úkonům Dle platné právní úpravy ( 8 občanského zákoníku) se plné způsobilosti k právním úkonům nabývá dosaţením 18 let nebo uzavřením manţelství před 18. rokem věku. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené jejich rozumové a volní vyspělosti (44). Záleţí tedy na povaze lékařského zákroku, jeho závaţnosti, sloţitosti, rizicích a důsledcích do budoucna. Při běţných zákrocích, např. léčba chřipky u patnáctiletého pacienta, postačí jistě souhlas tohoto nezletilého. Sloţitější zákroky a případy, kdy lékař dojde k závěru, ţe dítě nemůţe posoudit veškeré souvislosti výkonu, vyţadují vţdy souhlas zákonného zástupce. Obdobně při léčbě pacientů zbavených způsobilosti k právním úkonům je vţdy potřeba informovat a vyţádat si souhlas jejich zákonného zástupce. Odkladné zákroky, při kterých se nejedná o ohroţení ţivota nebo zdraví dítěte či osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům provádí zdravotničtí pracovníci vţdy 24

se souhlasem zákonného zástupce pacienta. Odmítá-li zákonný zástupce souhlas udělit, vyţádá si o tom zdravotnický pracovník písemný negativní revers. Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně ţivota nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je dle 23 odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem ke své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu (59). Ochrana zdraví a ţivota dítěte je prioritní hodnotou. Proto pokud se lékař ocitne v situaci, kdy je bezprostředně ohroţen ţivot nebo zdraví dítěte a rodiče i přes náleţité poučení o všech důsledcích neprovedení léčby odmítají dát souhlas se zákrokem, je na lékaři a zdravotnickém zařízení, aby učinili potřebná opatření k záchraně ţivota a zdraví dítěte. Záleţí vţdy na naléhavosti zákroku. Jestliţe zákrok musí být proveden v krátkém časovém okamţiku, prakticky ihned, nezbývá zdravotnickému zařízení, neţ zváţit situaci a zákrok provést. Pokud však zákrok je sice nezbytný, ale snese určitého odkladu v řádech týdnů nebo měsíců, můţe zdravotnické zařízení dát podnět orgánu sociálně- právní ochrany dětí místně příslušného obecního úřadu k podání návrhu na vydání předběţného opatření soudem. Tímto opatřením je moţné svěřit dítě do péče příslušného zdravotnického zařízení (16). 1.2.2.1.Provádění zdravotních výkonů bez souhlasu pacienta V některých případech je zdravotnické zařízení oprávněno (a někdy i povinno) poskytnout péči i bez souhlasu pacienta, někdy dokonce proti jeho vůli a je-li to nutné, převzít pacienta i do ústavní péče. Jedná se o případy stanovené v 23 odst. 4 zák. č. 20/ 1966 Sb. takto: jde o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichţ lze uloţit povinné léčení 25

jestliţe osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohroţuje sebe a své okolí v tomto případě můţe být pacient bez svého souhlasu nebo i proti své vůli umístěn do ústavního psychiatrického zařízení. není-li moţné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyţádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně ţivota či zdraví. Jde o případy krajní nouze, kdy přímo hrozí nebezpečí smrti nebo poškození zdraví a není moţné získat souhlas pacienta, protoţe je v bezvědomí, šoku, narkóze apod. jde-li o nosiče (59). 1.2.2.2. Povinnost pacientů podrobit se léčení v souvislosti s ochrannou veřejného zdraví Existuje zákonem vymezený okruh případů, kdy je moţno provádět léčebné výkony a jiné úkony i nezávisle na vůli osoby. V těchto situacích lékař nerozhoduje pouze za pacienta o jeho zdraví, smyslem právní úpravy je také chránit zdraví jiných osob. Přijaté opatření musí vycházet ze zákonného podkladu a jako takové je podloţeno veřejnou mocí, lékař resp. zdravotnické zařízení zde plní funkci veřejné správy a chrání veřejné zájmy. V těchto případech pak zvláště platí, ţe je třeba postupovat s co největší zdrţenlivostí a šetřit stěţejní právo osoby, aby si mohla sama rozhodnout v otázkách péče o své zdraví (26). Zákon o ochraně veřejného zdraví ukládá ve svém 70 fyzickým osobám povinnost podrobit se léčení infekčního onemocnění stanoveného prováděcím předpisem. Jde o onemocnění uvedená v příloze č. 2 vyhl. č. 195/2005 Sb., při nichţ se nařizuje izolace na lůţkových odděleních nemocnic nebo léčebných ústavů a jejichţ léčení je povinné. Jedná se o : 1.Akutní virové záněty jater 2. Antrax 3. Dengue 26

4. Hemoragické horečky 5. Cholera 6. Infekce CNS mezilidsky přenosné 7. Mor 8. Paratyfus 9. Syfilis v I. a II. stadiu 10. Přenosná dětská obrna 11. Pertuse v akutním stadiu 12. Ricketsiózy 13. SARS a febrilní stavy nezjištěné etiologie s pozitivní cestovní anamnézou 14. Spalničky 15. Trachom 16. Tuberkulóza 17. Tyfus břišní 18. Úplavice amébová 19. Úplavice bacilární v akutním stadiu onemocnění - v případě bezpříznakového nosičství původce onemocnění je moţné propustit pacienta do domácího prostředí pouze se souhlasem orgánu ochrany veřejného zdraví 20. Záškrt 21. Další infekce podléhající hlášení Světové zdravotnické organizaci (53). Pokud orgán ochrany veřejného zdraví zjistí, ţe se fyzická osoba nepodrobila léčení uvedených infekčních onemocnění, stanoví jí rozhodnutím zdravotnické zařízení, které toto léčení zajistí. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek. Jde-li o osobu, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění této povinnosti její zákonný zástupce. Orgán ochrany veřejného zdraví, který vydal rozhodnutí o povinném léčení, poţádá určené zdravotnické zařízení o zajištění léčby. Určené zdravotnické zařízení je povinno ţádosti vyhovět (58). 27

Povinnost podrobit se léčení a dalším omezením ukládá fyzickým osobám i 53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Jedná se o povinnost podrobit se léčení a dalším omezením uloţeným fyzickým osobám po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, osobám vylučujícím choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a fyzickým osobám s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim nebo jejich zákonným zástupcům byla tato skutečnost lékařem sdělena. Tyto osoby jsou povinny : podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením; povinnost podrobit se léčení se nevztahuje na fyzickou osobu po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu ve stavu těţkého onemocnění, dodrţovat poučení lékaře o ochraně jiných fyzických osob před přenosem infekčního onemocnění, jehoţ jsou nosiči, nevykonávat činnosti, při nichţ by vzhledem ke svému nosičství ohroţovaly zdraví jiných fyzických osob, informovat lékaře před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče o svém nosičství; pokud má nosič poruchu vědomí, učiní tak ihned, jakmile mu to jeho zdravotní stav umoţňuje, sdělit své nosičství při přijetí do zařízení sociální péče, oznamovat praktickému lékaři, který je registruje osobní údaje (jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého a přechodného pobytu), údaje o zaměstnání a změny v těchto údajích. Nosič břišního tyfu a paratyfu A, B a C nesmí být po dobu nosičství drţitelem zdravotního průkazu. Pokud mu byl zdravotní průkaz vystaven, je povinen ihned poté, kdy mu bylo lékařem sděleno, ţe je nosičem, odevzdat ho praktickému lékaři, který ho 28

registruje. Ten mu zdravotní průkaz vrátí, jakmile pominuly důvody pro jeho odevzdání. Příslušný orgán ochrany veřejného zdraví z vlastního nebo jiného podnětu rozhodne o rozsahu protiepidemických opatření s výjimkou léčení, můţe téţ fyzické osobě rozhodnutím stanovit, které zdravotnické zařízení příslušná opatření provede. Odvolání proti rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví nemá odkladný účinek. Orgán ochrany veřejného zdraví, který vydal rozhodnutí, poţádá určené zdravotnické zařízení, aby uvedená opatření provedlo. Určené zdravotnické zařízení je povinno ţádosti vyhovět (58). 1.2.2.3. Postup při zjištění výskytu infekčních onemocnění Prvotní opatření nezbytná k zamezení dalšího šíření infekčního onemocnění zajistí bezodkladně zdravotnické zařízení, které onemocnění zjistilo. Tato protiepidemická opatření nařizuje tzv. prozatímním opatřením, pro jehoţ vydání neplatí správní řád. O nařízení protiepidemických opatření informuje zdravotnické zařízení neprodleně příslušný orgán ochrany veřejného zdraví. Fyzická osoba můţe proti uvedenému opatření podat do tří dnů od jeho obdrţení námitky, a to přímo příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví. Podání námitek nemá odkladný účinek (20). O dalších protiepidemických opatřeních rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví ( Krajská hygienická stanice). Pokud to vyţaduje naléhavost situace, můţe být rozhodnutí oznámeno pouze ústním vyhlášením ( 67 odst. 1 zák. č. 258/2000Sb.). Opatřeními, kterým jsou podle 64 zákona o ochraně veřejného zdraví povinny se podrobit fyzické osoby jsou : izolace, podání specifických imunologických preparátů nebo chemoprofylaktik, potřebné laboratorní vyšetření, lékařská prohlídka a karanténní opatření, omezení, popřípadě zákaz uţívání zdroje pitné vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z toho, ţe obsahují původce nákazy, 29

provedení nařízené ohniskové ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace, zdrţení se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění, a je-li běţnou součástí ţivota, vykonávat ji tak, aby se riziko šíření sníţilo. Specifické povinnosti jsou pak uloţeny právnickým osobám, či fyzickým osobám, které jsou podnikateli. Jedná se o : zákaz provozu zařízení, provozovny nebo jiné činnosti, zákaz přepravy určitými dopravními prostředky, omezení výroby, pozastavení prodeje a zákaz uţívání vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z kontaminace. provedení ohniskové dezinfekce, dezinsekce a deratizace a asanaci (hygienické zabezpečení) vody, půdy a jiných míst a výrobků podezřelých z toho, ţe obsahují původce onemocnění. (66 zák. č. 258/2000 Sb.) (58). Mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku Epidemií se obvykle rozumí nahromadění vyššího výskytu určitého infekčního onemocnění vzhledem k časovým a místním souvislostem. V posledních letech jsme nejčastěji zvyklí slýchat o kaţdoroční epidemii chřipky. Epidemický výskyt se však můţe týkat kaţdého infekčního onemocnění. Je třeba mít na paměti, ţe můţeme hovořit o epidemii regionální či celostátní. Rozsáhlý výskyt onemocnění, který významně převyšuje obvykle očekávané hodnoty incidence určitého onemocnění v daném místě a čase, na území více států či dokonce kontinentů, označujeme jako výskyt pandemický či pandemii. Pokud se v zákoně o ochraně veřejného zdraví či v jiných právních předpisech hovoří o epidemii a s ní souvisejících opatřeních či povinnostech, rozumí se tím i 30