Rozhovor s Danielem Landou Autor: Petr MravenecZ Eliáš, 19. 9. 2006 00:00 Daniel Landa, známý rocker, hudební skladatel, muzikálový herec i zpěvák, závodník, otec, manžel, spirituálně žijící člověk To všechno a mnohem víc by se patřilo uvést před tím, než začnete zpovídat tohoto bezpochyby zajímavého člověka. Jelikož jsme ale internetový server, který se zabývá automobilovými soutěžemi v rally, tak náš rozhovor s Danielem Landou byl především o automobilových soutěžích, ale nejenom o nich Dane, jsi známý tím, že jsi prošel několika automobilovými disciplínami, od závodů v autokrosu, přes okruhové závody tahačů, až do soutěží. Proč jsi zrovna teď zakotvil v rally? Protože po těch okruhových disciplinách mě to pořád táhlo dál, věděl jsem, že to není maximum toho, co automobilový sport může přinášet. Navíc jsem už nechtěl jezdit po okruhu s ostatníma, protože za tu poslední sezónu v tahačích jsem zažil tolik ústrků ze strany komisařů, že jsem byl už znechucený tím prostředím a chtěl jsem najít ten nejostřejší guláš, který se v tomhle odvětví vaří, a tím je rally určitě. Když jsi zmínil kariéru v závodech tahačů a známé problémy a ústrky komisařů, myslíš, že v rally v tomto směru panuje lepší atmosféra, a třeba i vztahy mezi jezdci? V rally jede v podstatě každý sám za sebe, takže tam s nikým nemám problémy. Navíc část těch enkařů vytváří velmi dobrou partu, proto když jsme třeba na závodech v Chorvatsku, tak je to fakt bezvadný a zábavný týden. Jsme prostě kamarádi i mimo trať, a to je hrozně fajn. Vždycky jsi byl v autě odkázán sám na sebe. Tady v rally jste v autě dva, jste posádka a
musíš poslouchat spolujezdce. Dělalo ti to problémy? Já myslím, že to byl největší problém. To zlepšování a zrychlování, to je otázka rozpisu. Jsem hluboce přesvědčen, že rally je především o rozpisu. Měl jsem zkušenosti se šotolinou, s asfaltem na okruzích, ale tohle mi trvá v podstatě do dneška, ale myslím, že to bude lepší a lepší. Během tvé kariéry v rally se vedle tebe vystřídalo docela dost spolujezdců. Dá se říct, že do rally tě zasvěcovala legenda mezi spolujezdci Jaroslav Palivec. Co ti to přineslo, máš na tyto různé spolujezdce nějaké vzpomínky? Byl to príma úvod, Jarda mi nalajnoval v mých začátcích něco, čeho nebylo špatné se ze začátku držet. Potom si samozřejmě musí každý jezdec přizpůsobit rozpis a vůbec všechno svému stylu a svému vnímání. Takže jsem si to do dnešní doby zcela modifikoval. Každý spolujezdec byl pro mě velký přínos, opravdu každý. Byla to taková stoupající tendence. Malčík mi pomohl vyřešit něco, Jarda Novák zase vyřešil něco, a teď přišel mladý ambiciózní dravec, kterého baví jezdit rychle smykem, kterého baví se bát. Zase je to pro mě taková nová motivace, nová krev. Navíc teď jezdíme dvoudenní soutěže. Uplynulé dvě sezony, tedy závody v ČMPR a ve sprintech, bych považoval ne-li za krok zpět, tak za zadržení jezdeckého vývoje, protože jsem do sprintů nevletěl jako hotový jezdec, a potřeboval jsem najezdit hodně kilometrů, hlavně v těch velkých závodech. Bylo to teda hodně těžký, protože ten malý závod, když i ty tratě jsou na prd, toho člověku moc nedá. Letos jsi se na velkých závodech objevil dvakrát, v Tatrách a na Bohemce Třikrát. Ještě v Chorvatsku No vidíš, já myslel jen u nás Jak se dá skloubit rally, tvoje zaměstnání, divadlo, film? Dobře, to všechno jde. Já mám svůj spirituální systém, žiju velmi duchovním životem. Vším, co dělám, sloužím bohu, byť se tomu může spousta lidí smát, ale před sto lety to bylo normální. Ta síla mi pomůže všechno stihnout. Ona mi komprimuje ten časový úsek, který je tomu potřeba věnovat, na minimum. Takže muzikál se dá napsat za měsíc a půl, což není normální, atd, atd. Všechno to tímto způsobem jde. Já pojímám život jako velkou hru, a pak ty věci člověk dělá s takovou lehkostí. Je mi jedno, co kdo říká, co si kdo myslí, to mě vůbec nezajímá a já si žiju svůj život. Stíhat to jde. Na závodech na Slovensku jsem vážně uvažoval o skončení jezdecké kariéry, protože jsem po ČMPR, kde jsem toho moc neodjel, 8 měsíců neseděl v autě, přijel jsem do Tater, kde bylo na startu tolik vody, že to vůbec nestíhaly brát mokré gumy. Takže jsem se pořád klouzal v aquaplaningu, jeli jsme pomalu a Petr Novák, který se mnou jel poprvé, mi říkal: Takhle pomalu ještě nikdy s nikým nejel. Mě vyhrožovali, jakej seš magor a ty jedeš úplně krokem Tak jsem si říkal, je asi čas skončit se závodama, protože nemám na to jet rychleji. Bylo to nebezpečné a pomalé. Spolujezdec mi říkal: Počkej ta šotolina, bláto, tam se chytneš, a měl pravdu. Tak jsem o tom zase přestal uvažovat. V Chorvatsku se pak ukázalo, že jsme schopní držet krok s naší špičkou, a tam už to tedy zase bylo jinde.
Když ne v Chorvatsku, tak na Bohemia rally jste jednoznačně potvrdili, že patříte mezi naší soutěžáckou špičku. Čím by sis to vysvětlil, protože upřímně, nebylo zvykem Tě vídat tak vysoko v pořadí na tak velkém závodě? Má to samozřejmě dva aspekty. Jeden je ten, že jsem se vrátil do velkých závodů, jak už jsem řekl. To znamená, že můžu někam růst. Když bych jel sprinty, tak zase nikoho nepřekvapím, protože bych zase dělal spoustu chyb. Vlezl bych do auta, byl bych schopný vyhrát vložku, jenže pak někde začaruju, přestanu si věřit, budu to chtít dohnat To je špatně. Tyhle velké závody mě uklidňují, člověk roste. Víc a víc si ověřuji rozpis, víc a víc se na něj můžu spolehnout. To znamená, že kde bych ještě před rokem ubral, protože si nejsem jistý tím číslem, tak dneska to podržím bez jakýchkoliv kompromisů. Tak to jedna věc. Druhá věc je, že jsem letos pro rally začal používat ten spirituální systém Lumen Templi, kdy jde o to se pomocí různých spirituálních cvičení dokonale zkoncentrovat. Takže to jsou obě veličiny dohromady. Myslím si, že na to, že jsme jeli s EVO 7, jsme jeli opravdu dobře. Škoda jen těch dvou a půl minut, které jsme tam nechali. Trefili jsme zadkem strom, kdy mi spolujezdec nepřečetl zatáčku. Zřejmě jsme měli chybu v rozpisu. On očekával jednu malou zatáčku, která tam ale vůbec nebyla, a nepřečetl jednu velkou. Takže já jsem se ve 130 km/h vyhoupl na horizontu a najednou proti sobě vidím vracečku, která byla 30 m ode mě. Tak už jsem jen zahlásil, že je to pozdě, hodil jsem auto jakoby do protisměru a zadkem jsme zbourali strom. Tak jsme tam 2,5 minuty bohužel nechali, jinak ten výsledek mohl být daleko lepší. Mohli jsme se pohybovat okolo 3.-4. místa, což je pro mě takový hezký. Je to takové to kdyby, ale mě to baví si říci, kdyby ty vado, my jsme jeli krásně. Faktem je, že jsme v neděli začali tak divočit, že jsme se domluvili, že poslední dvě RZ prodáme, protože druhou nedělní RZ jsme měli 6. absolutní čas, a to jsme točili dvoje hodiny. Už i spolujezdec říkal, že to přestává být logická, normální jízda, tak jsme trochu ubrali. Dojeli jsme teda v klidu. Bohemka byla hrozně hezká soutěž, ty erzety byly dlouhý, to se člověk dostane do rytmu. Je to něco jiného než sprint, kdy je to 8 kilometrů a 8 retardérů. Jak asi všichni vědí, tak děláš nejenom rally. Děláš divadlo, hudbu, teď připravuješ film
Každý den trénuji s kondičním trenérem, připravuji se, abych byl neustále v dobré formě. Doufám, že mě zdraví ještě dovolí pokračovat v thaiském boxu. Dále si chodím zahrát golf, to bych taky rád dělal co nejlépe. Chystám film, teď 23.11. by měla být premiéra nového hudebního filmu našeho týmu. Moje žena napsala scénář a režíruje to, a já jsem napsal hudbu. Potom mám v plánu muzikál na příští rok Zabte sršně, to je taková gangsterka, hodně kaskadérská, zajímavý projekt. Je toho dost. Jezdíš závody, píšeš hudbu. Dá se říct, že by tě to vzájemně inspirovalo? Mě se ty činnosti tak strašně prolínají, já to neberu jako jinou věc. Pro mě je to jedna věc, součást jednoho člověka. Mě to přijde, jako když je člověk kouzelník, natáčí tváře na ty jednotlivé disciplíny, ale vnitřek zůstává pořád stejný. Je to součástí té spirituální cesty. Dneska vím, že nejsem ještě zdaleka na konci svých možností v rally, tady je otázka, jestli se mě a mým manažerům podaří vytvořit podmínky takové, abych zjistil ten můj limit. Teď ještě rozhodně na limitu nejsem a jsem spíš závodnické dítě. Je tedy možné, že tě budeme příští rok v závodech vídat víc? Je to možné, akorát nevím kde. Vždycky někdo přijde a řekne, pojedeš toto. A protože já si to sám nefinancuji, tak jsem povinen říct ano, pojedu toto. Takže jestli pojedu přebor Horní Vísky, svět nebo mistrovství Evropy, to neurčuji já. Určitě bych se rád svezl v zahraničí, protože se mi tam jede líp, není tam takový tlak na mě od lidí. Pojedeš letos Pražský sprint? Já Pražský sprint nemám moc rád, protože se tam nevybičuji k tomu, abych jel naplno. Předloni jsem tam jel s tátou s prvním WRC a ještě s ubraným výkonem, a byla to opravdu zábava. Ale abych jel sprint s enkem pro zábavu, tak to nejde, já se o to auto bojím. Když ho bude potřeba jet, tak ho samozřejmě pojedu. Říkal si, že pojedeš letos ještě Waldwiertel rally. Bude to pro tebe nová zkušenost na šotolině, jak se na to těšíš?
Já jsem na šotolině závodil tři roky v autokrosu, takže si myslím, že to nebude taková změna. Naopak kdekoliv je šotolina, tam na těch úsecích máme velmi dobrý čas. Uvidíme, možná zklamu sám sebe. Jsi jeden z lidí, kteří stojí za nadací Malina. Ten nápad vznikl přímo u tebe? To vzniklo s Romanem Krestou a s lidma, kteří jsou kolem nás. Dali jsme hlavy dohromady a řekli jsme si, že nějakým takovým způsobem není špatné zviditelnit to, co nám leží na srdci. Ti lidé, kteří chtěli nadaci otevřít, nás přizvali k tomu, abychom to patronovali. Nejde jen o to, navádět lidi, aby jezdili pomalu, ale aby jezdili hlavně bezpečně. Ne každý umí auto ovládat, tak aby si mohl dovolit jet rychle a je třeba z toho vycházet. Mrtvých je tady na silnicích opravdu hodně a nemám z toho dobrý pocit, když moje žena s dětmi někam jede. Těch pirátů na silnicích je dost a oni svoje auta neumějí ovládat, byť si to o sobě myslí. Myslíš si, že ke zlepšení situace na silnicích výrazně pomůže nový silniční zákon? Pomohl bodový systém, ale na druhou stranu způsobil utrpení všech ostatních řidičů, kteří nechtějí jezdit 40 km/h po městě. Teď se většinou jezdí ve městě 40, protože se lidi bojí překročit padesátku. Doprava je neplynulá. Další věc je, když všichni jedou po dálnici 125 km/h, tak mají pocit, že jedou bezpečně, jedou za sebou půl metru ve dvou řadách úplně stejně. Najednou začali ignorovat ostatní předpisy a soustředí se jen na dodržování rychlosti. Tím, jak řidiči jezdí pomalu, tak se nesoustředí na cestu a to je špatně. Děkujeme za rozhovor.