do roku 900 1918 až současnost 1526 1918 TÉMA ŘÍŠSKÁ POLITIKA KARLA IV. Říšská politika Karla IV. Jméno císaře a krále Karla IV. zná v České republice pravděpodobně každý. Mnohem méně lidí si však uvědomuje, že číslovka, s níž ho máme zafixovaného (IV.), se nevztahuje k jeho kralování v českých zemích jako český král byl Karel I.! Kromě našich zemí byl však Karel také panovníkem Svaté říše římské, od roku 1346 králem, od roku 1355 pak jejím císařem, a právě s tímto postem se pojí jeho zažité číslování. Karel byl římským králem zvolen v roce 1346 a dopomohlo mu k tomu osobní přátelství s novým (od 1342) papežem Klimentem VI., který byl v době Karlova pařížského pobytu jeho osobním vychovatelem. Dosavadní císař Ludvík IV. Bavor byl totiž v dlouhodobém sporu jak s papežstvím (jednalo se o poslední velké střetnutí papežské a císařské moci ve středověku), tak se svými někdejšími spojenci Lucem burky, které roku 1342 vytlačil z Tyrolska. Patrně by došlo k válce mezi Karlem a Ludvíkem, Ludvík však v říjnu 1347 zemřel. Až v roce 1349 wittelsbašská strana vystoupila s protikandidátem, německým šlechticem Güntherem ze Schwarzburgu. Karel proti jeho stoupencům postupoval diplomaticky (sňatek s Annou Falckou), Günther navíc záhy onemocněl a ještě před svou smrtí v červnu 1349 se nároků na trůn vzdal. Aby do budoucna byla Karlova pozice již nezpochybnitelná, konalo se 17. června 1349 ve Frankfurtu nad Mohanem shromáždění všech kurfiřtů a říšských knížat, kteří svému králi složili hold. 25. července 1349 došlo také ke Karlově dru hé korunovaci, tentokrát v tradičním místě koru novací římských králů v Cáchách (předchozí ko runovace proběhla v Bonnu, neboť představitelé Cách podpo rovali Ludvíka Bavora). Korunovaci provedl Karlův prastrýc, trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, jeden z jeho hlavních stoupenců v říši. Aby se Karel IV. mohl stát římskoněmeckým císařem, musel absolvovat korunovační cestu do Říma. Na tu se vydal na podzim roku 1354 a k vlastní korunovaci (spolu s manželkou Annou Mramorový náhrobek papeže Klementa VI. se nachází v benediktinském opatství Chaise-Dieu. 100 Socha císaře Ludvíka IV. Bavora zdobí kašnu v bavorském městě Weißenburg.
1526 1918 ŘÍŠSKÁ POLITIKA KARLA IV. 1918 až současnost TÉMA 101 Svídnickou) došlo 5. dubna 1355. Císařský pár pomazal a korunoval papežský legát, nikoli papež. Roku 1356 vydal Karel IV. základní ústavní zákon říše Zlatou bulu. Ta ustanovovala, že volbu římského krále provádí sedm kurfiřtů: arcibiskupové trevírský, kolínský a mohučský, král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Bula zdůrazňovala výjimečné postavení českého krále, jenž měl mít na říšských sněmech a jiných slavných shromážděních v říši přednost před kterýmkoliv jiným králem. Uzákonila také další výsady pro české království: potvrzovala svobodnou volbu českého krále českým sněmem v případě vymření panovnického rodu a dědičnost po přeslici. Císař také nemohl český stát udělovat jako léno a nemohl českého krále ani jmenovat. Ustanovení tak stavěla české království na zvláštní, samostatné a privilegované místo v rámci říše. Lí í strana zlaté l é bbuly l KKarla l IV. IV (avers) ( ) nese podobu d b panovníka, ík revers stylizované l é vyobrazení b í Říma. Ří Lícní 100-101-cdd-t.indd 101 do roku 900 Co vlastně byla ta záhadná říše, s níž české země sousedily, bojovaly o moc a současně byly i její součástí? Její počátek můžeme hledat již v roce 800, kdy byl panovník Franské říše Karel Veliký v Římě korunován římským císařem, a přestože si císařský titul podrželi i jeho potomci, velký smysl neměla. Reálný počátek říše se datuje do roku 962, kdy byl císařem korunován Ota I. Veliký a zahájil politiku obnovení říše (Renovatio imperii). Ačkoli vše odkazovalo na starověkou Římskou říši, jádro se nacházelo především na území dnešního Německa, které nebylo ve středověku jednolitým státem, ale souhrnem menších státních celků. Císař tak byl zastřešující osobností, pod jehož svrchovanost teoreticky spadalo a) víceméně fiktivní římské císařství; b) německé království, c) italské (lombardské) království a d) burgundské království. Říše v počátcích usilovala o vytvoření univerzální křesťanské monarchie v Evropě a z tohoto důvodu se snažila zasahovat i do vzdálených, například východoevropských oblastí. Následkem mocenských bojů mezi papežstvím a císařstvím v 11. 13. století (tzv. boj o investituru) a současně kvůli vnitřním rozporům v říši však tyto plány nikdy nebyly naplněny a moc císařů postupně upadala. Ve 2. polovině 13. století se pozvolna ustálila forma říše, volba krále kurfiřty a název Svatá říše římská (Sacrum Romanum Imperium). Zlatá bula Karla IV. tato pravidla kodifikovala. Ustanovení Zlaté buly se (ani přes nárůst počtu kurfiřtů v 17. století) prakticky nezměnila až do zániku říše. Od roku 1519, kdy již nároky na italské části říše byly fikcí, se k názvu připojil dodatek národa německého (Nationis Germaniae). Vladaři říše byli až do jejího zániku roku 1806 výhradně habsburští, resp. habsbursko-lotrinští panovníci (s výjimkou Karla VII. Albrechta v letech 1742 1745). Římsko-německá říše 01.09.14 11:28
do roku 900 1918 až současnost 1526 1918 V DETAILU MORAVŠTÍ LUCEMBURKOVÉ Moravští Lucemburkové Roku 1349 udělil Karel IV. vládu na Moravě svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi (1322 1375). Ten měl původně podle diplomatických plánů Lucemburků vládnout v Korutanech a Tyrolsku, proto byl již v dětství oženěn s tyrolskou dědičkou Markétou, zvanou Maultasch (Pyskatá). Postavení Jana Jindřicha v Tyrolích však oslabovala domácí opozice, ale i snahy ostatních německých rodů o ovládnutí Tyrol. Nakonec v roce 1341 Markéta svého manžela obvinila z impotence, zapudila ho a provdala se za syna císaře Ludvíka IV. Bavora. Církevně bylo manželství rozvázáno na konci 40. let. Ačkoli se nadále budeme věnovat výhradně politickým činům Jana Jindřicha a jeho potomků, měli bychom dodat, že po tomto nepochybně traumatickém zážitku byl ženatý ještě třikrát (pokud budeme počítat neuznaný sňatek s jeptiškou Eliškou, tak čtyřikrát). Se svou druhou manželkou měl 6 dětí a s neznámou ženou také jednoho levobočka. Již od návratu do Čech Jan Jindřich aktivně podporoval politiku svého staršího bratra, kdy působil jako diplomat, o čemž svědčí jeho podpisy na četných listinách. Morava byla Janu Jindřichovi udělena jako dědičné léno, v případě Janovy smrti bez dědiců měla připadnout zpět českému králi (podobně měl český trůn obsadit Jan Jind řich či jeho potomci v případě bezdětnosti Karla IV., takže až do roku 1361, kdy se narodil kralevic Václav, byl Jan Jindřich Karlovým dědicem). Vlády se zde Jan Jindřich ujal na počátku roku 1350 a jeho rezidenčním hradem se stal Špilberk. Již za markraběcí vlády Karla IV. (1334 1350) došlo k obnově statků markraběcí domény, kterou i Jan Jindřich spravoval jako vzorný a hospodárný zeměpán. I zde se projevovala jeho schopnost nalézt kompromis a doba jeho vlády byla dobou rozkvětu Moravy, vnitřního klidu a dobrých vztahů mezi panovníkem a zemskou obcí. Tento poklid však jeho smrtí skončil. Jan Jindřich měl se svou druhou manželkou Markétou Opavskou (pravnučkou Přemysla Otakara II.) tři syny, mezi něž moravské dědictví rozdělil. Všichni tři měli právo užívat titul markraběte, avšak dva mladší bratři museli složit hold nejstaršímu Joštovi (1351 1411). Ten byl také vrchním pánem Moravy, a ačkoli mladší bratři získali každý několik jasně vyme zených panství, hradů a městeček, nesměli s nimi bez Joštova souhlasu volně zacházet či například povyšovat poddané do šlechtického stavu. Markrabě Jošt již za otcova života vystupoval s titulem markra běte a podílel se na jeho vládě. Po otcově smrti se však mocensky střetl se svými mladšími bratry Janem Soběslavem a Prokopem (1354/5 1405). S prvním se po čase dohodl na odstupném, avšak spory s Prokopem zavedly Moravu do drobné války trvající mnoho let. Ke smíru došlo až roku 1382. V roce 1388 získal Jošt od Zikmunda Lucemburského, jehož podporoval v úsilí o uherský trůn, braniborskou Portrétní busta Jana Jindřicha z triforia chrámu sv. Víta. 102
1526 1918 MORAVŠTÍ LUCEMBURKOVÉ 1918 až současnost V DETAILU 103 Barokní socha ze 40. let 18. století zobrazuje idealizovanou podobu Jošta Lucemburského. 102-103-cdd-d.indd 103 do roku 900 marku původně jako zástavu za finanční půjčku. Zisk území, se kterým byl spojen i kurfiřtský hlas, značně zvýšil váhu Joštova postavení v říši. Již od roku 1383 také zastával funkci říšského vikáře v severní Itálii, kterou mu svěřil Václav IV. V 90. letech, v souvislosti s boji mezi vládnoucími Lucemburky, došlo k oživení bojů i na Moravě. Prokop podporoval Václava IV, zatímco Jošt stál na straně jeho bratra Zikmunda. Vzájemné boje, jichž moravská šlechta využívala k obohacování a rozvracení panovnického majetku, vyvrcholily roku 1402, kdy byl Prokop svým bratrem zajat (stejně jako byl v té době zajat král Václav IV.) a vězněn dva roky v Prešpurku. Prokopovi věrní šlechtici (například Jan Sokol z Lamberka a Hynek Suchý Čert z Kunštátu a na Jevišovicích) v bojích pokračovali a válka skončila až Prokopovou smrtí roku 1405. Roku 1410 došlo ke kuriózní situaci, kdy římskými králi byli současně tři muži, a to dva bratři a bratranec. Králem byl svým způsobem stále roku 1400 sesazený Václav IV. V září 1410 kurfiřti zvolili jeho bratra Zikmunda, protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu opakovali a 1. října 1410 zvolili jejich bratrance Jošta. Muž, který je historiky považován za jednoho z nejschopnějších Lucemburků, se tak ocitl na vrcholu moci, ze které se však těšil jen velmi krátce v lednu 1411 na Špilberku zemřel. Ačkoli byl Jošt dvakrát ženatý, nezanechal potomky, žádné děti neměli ani jeho bratři. Proto si po jeho smrti jeho državy rozdělili Václav IV. (Morava) a Zikmund (Braniborsko). Brněnský Špilberk byl sídelním hradem moravských markrabat Jana Jindřicha a Jošta. 01.09.14 11:29
do roku 900 1918 až současnost 1526 1918 1378 1419 1378 1419 Vláda Václava IV. CHRONOLOGIE VLÁDA VÁCLAVA IV. 1380 České země postihla morová epidemie. 1384 1396 Spor krále s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který vyvrcholil roku 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku (sv. Jan Nepomucký). 1396 Jan z Jenštejna na arcibiskupský stolec rezignoval. 1391 V Praze byla založena Betlémská kaple, kde se kázalo česky a jež se později stala hlavním místem působení mistra Jana Husa (od 1402). jaro 1394 Zformovala se panská jednota, odbojná skupina šlechty nespokojené s vládou Václava IV., s níž se spojil i Václavův bratranec, moravský markrabě Jošt. Krále zajali a uvěznili a přednesli mu stížnosti na nepořádky ve správě země, opomíjení nároků panstva a libovůli králových oblíbenců. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Král se později zavázal, že do nejvyšších zemských úřadů a královské rady bude namísto měšťanů a nižší šlechty dosazovat jen členy starobylých panských rodů. 1397 Na Karlštejně byli členy panské jednoty zavražděni čtyři členové královské rady. 1400 Václav IV. byl sesazen z římskoněmeckého trůnu s odůvodněním, že jde o krále nepotřebného a nečinného i nedbalého. Na jeho místo byl zvolen Ruprecht Falcký. Václav IV. se však titulu nevzdal a užíval jej dále na svých listinách. UDÁLOSTI VE SVĚTĚ 1384 1385 1386 1387 1388 1389 1390 1391 1392 1393 1394 1395 1396 1397 1398 1399 EVROPA Sňatkem polské dědičky Jadwigy s litevským knížetem Jogailou (Jagiellem) vznikla polsko -litevská personální unie. Litevský kníže přijal křesťanství a postupně byla christianizována celá Litva. EVROPA Založena univerzita v Heidelbergu, nejstarší na území Německa. EVROPA V bitvě na Kosově poli Osmané porazili spojená vojska Srbska, Bulharska a Bosny a následně dobyli Bulharsko, Makedonii a Thesálii. EVROPA V 80. letech v Anglii nabylo na významu hnutí lollardů, protikatolické rolnicko -plebejské hnutí inspirované myšlenkami J. Wycliffa. Vykládali evangelium v duchu všeobecné rovnosti a bratrství mezi lidmi, požadovali sekularizaci církevního majetku. Hnutí přetrvávalo až do 10. let 15. století. EVROPA Na podnět dánské královny Markéty I. byla uzavřena Kalmarská unie, spojení dánského, švédského a norského království (do 1523). Měla za cíl zachovat vnitřní samostatnost jednotlivých zemí pod vládou stavů. 104 EVROPA Rodina Medici založila ve Florencii banku, jež měla zanedlouho pobočky ve většině velkých evropských měst.
105 CHRONOLOGIE VLÁDA VÁCLAVA IV. 1378 1419 1402 1403 Václav IV. byl zajat svým bratrem Zikmundem a vězněn ve Vídni. 1409 Vydán dekret kutnohorský, který upravoval poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch českých mistrů (Češi dostali 3 hlasy místo dosavadního jednoho a ostatní národy měly dohromady jeden hlas). 1410 Po smrti Ruprechta Falckého užívali titulu římského krále Václav IV. (znovu uznaný koncilem v Pise), jeho bratranec moravský markrabě Jošt (zemřel již 1411) a současně i Zikmund Lucemburský (jehož nakonec respektoval i Václav). 1412 V Praze propukly odpustkové bouře poté, co Jan Hus odmítl prodej odpustků vyhlášený papežem Janem XXIII. Když byli popraveni tři řemeslničtí tovaryši, kteří se bouří účastnili, uctil Hus jejich památku kázáním. Papež vyhlásil nad Prahou interdikt (zákaz vykonávání všech církevních obřadů) a Jan Hus odešel z Prahy. 1414 Z iniciativy mistra Jakoubka ze Stříbra se v pražském kostele sv. Martina ve zdi začalo přijímat podobojí. 6. 7. 1415 Jan Hus byl upálen v Kostnici, když odmítl odvolat své učení. Česká šlechta zaslala koncilu v září protestní list podepsaný 450 šlechtici. 30. 5. 1416 V Kostnici byl upálen také Husův přítel Jeroným Pražský. 10. 3. 1417 Pražská univerzita se oficiálně vyslovila pro přijímání pod obojí. 1402 1403 1404 1405 1406 1407 1408 1409 1410 1411 1412 1413 1414 1415 1416 1417 ASIE Začátek sedmi cest čínského admirála Čeng Che po Indickém oceánu (do 1433). EVROPA Byl svolán církevní koncil v Pise, který měl vyřešit papežské schizma. Byl svolán kardinály proti vůli tehdejších dvou papežů. Ti také odmítli své odvolání, a proto po volbě nového papeže koncilem (Alexandr V. a po jeho brzké smrti Jan XXIII.) vzniklo trojpapežství. EVROPA Do Kostnice byl vzdoropapežem Janem XXIII. na naléhání římskoněmeckého krále Zikmunda svolán ekumenický koncil (trval do roku1418). Měl překonat papežské schizma, likvidovat nepokoje kolem učení J. Wycliffa a reformovat církev. EVROPA Anglický král Jindřich V. využil vnitropolitických zmatků ve Francii, zaútočil a zvítězil v bitvě u Azincourtu, poté dobyl velkou část Francie. Tím začala poslední fáze stoleté války. AFRIKA Portugalci se zmocnili Ceuty v dnešním Maroku, která se stala východiskem jejich expanze podél západního pobřeží Afriky. Roku 1418 také osídlili Madeiru a 1432 objevili Azory. EVROPA Kostnický koncil zvolil nového papeže kardinála Oddo Colonnu (Martin V.). do roku 900 1526 1918 1918 až současnost