UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PRÁVNICKÁ FAKULTA RIGORÓZNÍ PRÁCE Zdanění nezávislých uměleckých profesí v České republice mezi lety 2007 až 2013 Taxation of Freelance Artistic Professions in the Czech Republic between 2007 and 2013 Konzultant: JUDr. Pavlína Vondráčková Zpracovatel: Mgr. Jaroslav Šich Praha, říjen 2013

Prohlašuji, že jsem tuto rigorózní práci zpracoval samostatně, že jsem využité prameny a literaturu řádně citoval způsobem ve vědecké práci obvyklým a že tato práce nebyla využita k získání stejného nebo jiného titulu. V Praze dne 10. října 2013 Mgr. Jaroslav Šich Děkuji JUDr. Pavlíně Vondráčkové za poskytnuté konzultace a pomoc při vypracování této rigorózní práce.

Obsah: I. Předmluva 1 II. Stručný náhled do autorského práva a specifikace základních institutů a pojmů z oblasti autorskoprávní 6 1. Autorské právo a prameny právní úpravy 6 2. Autor a autorské dílo 14 3. Vznik, povaha a ochrana práv autora k dílu 18 4. Práva související s právem autorským 22 5. Výkonný umělec, umělecký výkon a práva výkonného umělce 25 6. Pojem licence v autorském právu 27 7. Kolektivní správa autorských práv a práv souvisejících 31 III. Zdanění uměleckých profesí mezi lety 2007 až 2013 35 1. Základ daně 38 1.1. Příjmy 41 1.2. Výdaje 41 2. Úpravy základu daně 45 2.1. Nezdanitelné části základu daně 45 2.2. Položky odčitatelné od základu daně 48 3. Slevy na dani 48 4. Výpočet daně a sazba daně 52 5. Specifický režim zdanění autorských honorářů 55 6. Umělec a pojistné zákony 57 6.1. Pojistné na sociální zabezpečení 58 6.2. Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění 63 7. Oblast mezinárodního zdanění 66 7.1. Specifikace institutů a pojmů z oblasti mezinárodního zdanění 66 7.2. Zdanění příjmů ze zahraničí 76 7.3. Zdanění příjmů zahraničních umělců v České republice 78

7.3.1. Příjmy z nezávislé činnosti 78 7.3.2. Příjmy z činnosti veřejně vystupujících umělců 82 7.3.3. Příjmy z autorských práv 85 8. Umělecká profese z pohledu zákona o dani z přidané hodnoty 88 IV. Zdanění uměleckých profesí v zemích Evropské unie 92 1. Zdanění umělců v Evropské unii 92 2. Zdanění umělců v Irsku 101 V. Zhodnocení vlivu změn ve zdanění 107 1. Stav v roce 2007 107 2. Změny v roce 2008 110 3. Změny v roce 2009 114 4. Změny v roce 2010 119 5. Změny v roce 2011 120 6. Změny v roce 2012 122 7. Změny v roce 2013 123 8. Změny v oblasti slev na dani a výdajového paušálu 125 9. Daňové zatížení umělců tzv. efektivní sazba daně 130 VI. Závěr 137 VII. Seznam použité literatury 144 VIII. Příloha - Výpočty daňového zatížení umělců

I. Předmluva Téma mé rigorózní práce Zdanění nezávislých uměleckých profesí mezi lety 2007 až 2013 jsem si vybral zejména z důvodu propojení dvou oblastí práva, k nimž mám nejhlubší vztah a o něž se nejvíce zajímám, tj. práva autorského a práva finančního, především práva daňového. Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze jsem úspěšně absolvoval v roce 2006 diplomovou prací z oblasti práva finančního s názvem Daňové systémy zemí Evropské unie a poté jsem v období mezi lety 2006 až 2011 byl studentem Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze (FAMU), obor produkce, a současně též společníkem a jednatelem produkční společnosti Lovecraft, s.r.o. (nyní LOVE.FRAME s.r.o.) zabývající se výrobou audiovizuálních děl. Během svých studií na FAMU a zejména při výkonu činnosti producenta, tj. výrobce obrazově zvukových záznamů, jsem se dostal do úzkého kontaktu nejen se samotnou tvorbou, výrobou a distribucí audiovizuálních děl, ale též s daňovými aspekty dotýkajícími se výkonu uměleckých profesí. Vzhledem k výše uvedenému doufám, že se mi tyto poznatky a zkušenosti podaří promítnout do mé rigorózní práce. Z důvodu správného pochopení hlavního tématu mé rigorózní práce se v následujících řádcích pokusím podrobněji osvětlit pojem nezávislá umělecká profese, a to ve smyslu, v němž jej budu v mé práci užívat. V současném právním řádu České republiky chybí přesná definice pojmu nezávislé povolání (profese) a to i přesto, že ustanovení 7 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále též ZDP ), tento termín výslovně užívá (příjmy z výkonu nezávislého povolání, které není 1

živností ani podnikáním podle zvláštních předpisů). Pokud vezmeme v úvahu ustanovení ZDP, můžeme tedy za nezávislé povolání (profesi) považovat živnost, podnikání podle zvláštních předpisů a některá další blíže nespecifikovaná povolání za podmínky, že nejsou vykonávána v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru. Pomoci si zde můžeme také úpravou obsaženou v ustanovení 22 odst. 1 ZDP, které se sice týká daňových nerezidentů, ale pro účely vymezení nezávislého povolání je velmi důležité. V odstavci 1 písmenu f) tohoto ustanovení ZDP jsou jako příklady nezávislé činnosti uvedeny činnosti architekta, lékaře, inženýra, právníka, vědce, učitele, umělce, daňového či účetního poradce a obdobných profesí. Nicméně se zde sluší podotknout, že toto vymezení chápe pojem nezávislé činnosti v poněkud užším smyslu, když architekti, lékaři, právníci patří mezi podnikatele podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění. Pokud tedy vyjdeme z výše uvedeného, můžeme mezi nezávislá povolání podle ustanovení 7 odst. 2 písm. b) ZDP zařadit přednášející, výkonné umělce, sportovce, jejich trenéry, rozhodčí, artisty apod. Samozřejmě zde o nezávislá povolání půjde jen tehdy, pokud svoji činnost vykonávají nezávisle, tj. nikoliv v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru. Pojem nezávislá umělecká profese si tedy můžeme zjednodušeně představit jako nezávislou činnost ve výše uvedeném smyslu vykonávanou umělcem. Pod slovem umělec si většina lidí představí malíře, sochaře, zpěváka, herce, spisovatele či režiséra. Posouzení, kdo je a kdo není umělec, může být (a také často je) v určitých případech velmi komplikované a subjektivně zabarvené. Ne každý, kdo napíše báseň je básník, stejně jako ne každý kdo maluje, je malíř. Umělcem se tedy nestává pouze ten, kdo takovou činnost vykonává, je jím osoba vynikající svým talentem, kreativitou a často také nadprůměrnými znalostmi a zkušenostmi v oboru, tedy osoba vykonávající 2

uměleckou činnost, jejímž výsledkem jsou autorská díla či umělecké výkony ve smyslu autorského zákona. Jak jsem uvedl výše o nezávislé umělecké povolání (profesi) půjde jen tehdy, pokud je předmětnými osobami jejich umělecká činnost vykonávána nezávisle, nikoliv v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru. V této souvislosti můžeme uvést jako ilustrativní příklad divadelního herce, který může svou činnost vykonávat ve stálém angažmá u svého zaměstnavatele nebo může být na volné noze a jako nezávislý umělec uzavírat na jednotlivé role zvláštní samostatné smlouvy. Je zcela přirozené, že některé oblasti umělecké tvorby jsou středem zájmu více než oblasti jiné. Kupříkladu současní sochaři a výtvarní umělci, s výjimkou mediálně exponovaných umělců, nejsou takřka vůbec známi širší laické veřejnosti (oproti například neustále recyklovaným seriálovým televizním hercům), což se samozřejmě projevuje mimo jiné i na výši jejich příjmů či ohodnocení. Prodej jejich děl pak pro ně samé může často představovat pouhý přivýdělek ke stálému zaměstnání, které jsou nucení vykonávat. Na druhé straně ovšem existují umělci, tvořící v komerčně zajímavějších oblastech umění, kteří naopak často dosahují nemalých příjmů a díky tomu se mohou bez problémů na plný úvazek věnovat výkonu své umělecké profese. Bez ohledu na skutečnost, zda si umělci svojí tvorbou pouze přivydělávají nebo ji vykonávají na plný úvazek, vždy musí platit ze svých příjmů daně. Současná nepřehledná a stále se novelizující daňová legislativa jim tuto povinnost příliš neulehčuje. Pokud jde o problematiku zdanění umělců v mezinárodním kontextu, tato problematika je často natolik složitá, že se v ní 3

nejen neorientují samotní umělci, ale mnohdy v ní v praxi tápou i daňoví odborníci (poradci). V kontextu této práce je dále na místě doplnit, že v našem právním řádu existovala dříve zvláštní právní úprava, jež se zabývala zdaněním umělců, a to zákon č. 59/1950 Sb., o dani z literární a umělecké činnosti, a zejména zákon č. 36/1965 Sb., o dani z příjmů z literární a umělecké činnost. Druhý jmenovaný právní předpis se skládal z pouhých 18 paragrafů a upravoval výhradně specifika zdanění příjmů z literární a umělecké činnosti, když mimo jiné přinesl definice pojmů jako tvůrčí literární a umělecká činnost, činnost výkonných umělců či příjmy z těchto činností. Zákon o dani z příjmů z literární a umělecké činnost pozbyl účinnosti ke dni 1. ledna 1993, když v současné době je tato problematika upravena v obecném daňovém zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v němž příjmy umělců spadají do kategorie příjmů upravených v ustanovení 7 odst. 2 ZDP. Cílem této rigorózní práce je tedy přehledně popsat vývoj zdanění umělců daní z příjmů v České republice v letech 2007 až 2013 a podrobit analýze vliv a dopad jednotlivých změn na tuto kategorii poplatníků. Obsah mé rigorózní práce je rozdělen do čtyř kapitol, z nichž první vymezuje základní instituty a pojmy z oblasti autorského práva. Tedy z oblasti, která je úzce spjata s tématem mé práce a která je nezbytná pro komplexní pochopení této problematiky. Ve druhé kapitole se zaměřuji na aktuální stav legislativy, upravující zdaňování umělců, s tím, že současně poukazuji na vývoj změn, které přinesly novelizace příslušných zákonů v letech 2007 až 2013. V první části se zaměřuji na zdanění příjmů z jiné samostatně výdělečné činnosti včetně problematiky sociálního a zdravotního pojištění. Poté se samostatně věnuji odvětví zdanění autorských honorářů, které vykazuje určitá 4

specifika. Vzhledem ke skutečnosti, že příjmy umělců častěji než u jiných profesí pocházejí ze zahraničí, rozhodl jsem se v další části této kapitoly věnovat nejprve zdanění příjmů ze zahraničí a následně pak také zdanění příjmů zahraničních umělců v České republice, a to včetně definice jednotlivých pojmů a institutů z této oblasti. Závěrečná část této kapitoly nabízí stručný náhled na otázky spojené s aplikací daně z přidané hodnoty u výkonu uměleckých činností. Ve třetí kapitole se věnuji obecně zdanění umělců v rámci Evropské unie (EU) a současně se také podrobněji zaměřuji na zdanění umělců v Irsku, jelikož režim tohoto zdanění vykazuje jistá specifika a jelikož jsem měl možnost v období mezi lety 2005 až 2006 studovat v Irsku na University of Limerick, díky čemuž jsem se dostal do úzkého kontaktu s místní ekonomikou a daňovou problematikou. Ve čtvrté kapitole nejdříve analyzuji vliv jednotlivých změn daňové legislativy na umělce, následně pak srovnávám u vymezených skupin poplatníků z řad uměleckých profesí celkové daňové zatížení v jednotlivých sledovaných letech. Závěrem předmluvy si dovoluji doplnit, že má rigorózní práce je zpracována podle právního stavu platného ke dni 1. ledna 2013. Referenční období mezi lety 2007 až 2013 vývoje zdanění umělců jsem zvolil zejména z důvodu, že podle mého názoru se jedná o období, na němž je možné nejlépe demonstrovat přístup státu ke zdanění osob samostatně výdělečně činných a nezávislých povolání, když v roce 2007 byly příjmy těchto osob ještě zdaňovány progresivní sazbou daně při současné existenci institutů, jakým bylo například společné zdanění manželů. Rok 2008 s sebou přinesl zásadní daňovou reformu a přechod na rovnou 15% daň z příjmů fyzických osob doplněnou řadou dalších souvisejících opatření (skokové zvýšení slev na dani apod.) a rok 2013 je zase významný pokusem vlády stabilizovat veřejné finance v době prohlubující se ekonomické krize prostřednictvím, dle mého názoru, koncepčně nedomyšleného daňového balíčku. 5

II. Stručný náhled do autorského práva a specifikace základních institutů a pojmů z oblasti autorskoprávní II.1 Autorské právo a prameny právní úpravy Na pojem autorské právo můžeme nahlížet jak z pohledu subjektivního, tak samozřejmě též z pohledu objektivního. Subjektivní právo autorské je ve své podstatě subjektivním právem přirozeným, jež stát uznává a prostřednictvím příslušných právních předpisů mu poskytuje odpovídající právní ochranu a současně stanovuje způsob výkonu tohoto přirozeného práva. Objektivní autorské právo představuje souhrn právních norem soukromoprávní povahy, jež podrobně upravují a vytváří právní rámec pro autorské právo v subjektivním smyslu a pro jeho výkon. Právo autorské je primárně založeno na soukromoprávních principech, jež jsou obsaženy a vyjádřeny zejména v zákoně č. 40/1964 S., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též OZ ), jakožto soukromoprávním předpise generální právní povahy. Právo autorské v jeho objektivním smyslu je součástí, společně s jiným nehmotnými právy, podsystému soukromého práva, v jehož rámci má zvláštní postavení a povahu (lex specialis). Tento podsystém bývá v právní nauce označován různými názvy, přičemž nejvýstižnější je dle mého názoru označení práva k nehmotným statkům. Jak jsem zmínil výše, subjektivní autorské právo je právem přirozeným (nezadatelným) a současně též právem absolutním příslušejícím pouze individuálně určené fyzické osobě (či individuálně určeným fyzickým osobám), tj. autorovi (či spoluautorům), jemuž na druhé straně odpovídá povinnost všech ostatních osob zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva. Autorské právo je tedy univerzální povahy a působí 6

erga omnes. Subjektivní autorské právo je také právem nepromlčitelným a nezcizitelným (ve vztahu k výlučným právům autorským osobnostní povahy). Autorské právo je ovládáno zásadou teritoriality, ze které vyplývá, že základ právní úpravy autorského práva je obsažen v národním právu specifickém pro každý jednotlivý stát. Stěžejním právním předpisem pro oblast autorského práva v České republice je zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též AZ ). Současný AZ, na rozdíl od předchozí úpravy, je postaven na dualismu autorského práva, když právo autorské pojímá jako soubor výlučných práv osobnostních a výlučných práv majetkových. AZ má povahu zvláštního soukromoprávního zákona s dílčím veřejnoprávním přesahem (úprava přestupků, správních deliktů a kolektivní správa autorských práv a práv souvisejících). Pokud jde o komplexnější pohled na autorskoprávní úpravu a prameny autorského práva, je třeba v právních předpisech České republiky zmínit následující předpisy: zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (zejména čl. 34 odst. 1): Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. Tento článek Listiny základních práv a svobod tvoří základnu ústavní, zákonné a podzákonné ochrany všech tvůrčích práv autorů. Listina základních práv a svobod sama výslovně nevyjmenovává tvůrčí práva, přesto je však patrné, že se jedná o práva autorská, práva související s právem autorským a tvůrčí práva průmyslová. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jak jsem zmínil výše, OZ obsahuje obecnou úpravu občanskoprávních vztahů, mezi něž jako zvláštní oblast náleží i právo autorské. 7

zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). AZ obsahuje komplexní úpravu práv autora k jeho dílu a práv souvisejících s právem autorským. Mimo aktuální znění tohoto zákona, jemuž se budu podrobněji věnovat v následujících řádcích, je na místě doplnit, že dne 7. ledna 2013 zaslalo do připomínkového řízení Ministerstvo kultury ČR vyhotovený návrh novely AZ, která přináší řadu zajímavých novinek. Zásadní změnou, kterou tento návrh přináší, je požadavek daný směrnicí 2011/77/EU, na základě které se navrhuje prodloužení doby trvání majetkových práv výkonných umělců k jejich uměleckým výkonům zaznamenaným na zvukové záznamy a majetkových práv výrobců zvukových záznamů k jejich záznamům z 50 na 70 let. V souvislosti s prodloužením doby trvání práv se zavádí několik doprovodných opatření ve prospěch výkonných umělců (roční doplňkovou odměnu, právo na odstoupení od smlouvy a právo na výplatu odměn bez srážek). Dále by tato novela měla implementovat do autorského zákona institut tzv. spojených děl. Pokud tedy vznikly či vzniknou hudba a text pro účely užití ve spojení, bude se na obě díla vztahovat ochrana majetkových práv po dobu 70 let od smrti autora té složky, který zemřel či zemře později. Některá autorská díla by tak nově přestala být volně dostupná (jako například Dvořákova Rusalka, jelikož od smrti libretisty Jaroslava Kvapila, jenž je spoluautorem díla, totiž ještě 70 let neuplynulo. Tato novela, jež představuje po novele z roku 2006 další výraznou změnu AZ, by měla nabýt účinnosti dne 1. listopadu 2013, což je termín, ve kterém jsou členské státy Evropské unie povinny provést směrnici 2011/77/EU. 1 Dne 24. dubna 2013 byla tato novela předložena poslanecké sněmovně k projednání. 1 "Návrh novely autorského zákona přináší řadu změn" (2013), Businessinfo [online], 14.5. 2013, dostupné na adrese: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/navrh-novely-autorskeho-zakona-prinasi-radu-zmen-32991.html 8

Mezi další právní předpisy související s autorským právem patří zejména: - zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, - zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, - zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) (dále také ŽZ ), - zákon č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl, o změně a doplnění některých zákonů a některých dalších předpisů (zákon o audiovizi), - zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích (vydavatelský zákon), - zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (tiskový zákon), - zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (mediální zákon), - zákon č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky, - zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, - zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, - zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, - zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ( 270 a 271), - zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích ( 32). 9

Mezinárodní úprava v oblasti autorského práva je obsažena zejména v mezinárodních bilaterálních či multilaterálních smlouvách, přičemž jejich význam je pro některé autorskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem zcela zásadní. Nejdůležitějšími mezinárodními pakty jsou: - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ze dne 6. prosince 1966, který byl inkorporován do právního řádu ČSSR s platností od 23. března 1976 a publikován pod č. 120/1976 Sb. Tento pakt ve svém čl. 15 vytváří obecný rámec pro pozdější podrobnou mezinárodní úpravu práv k duševnímu vlastnictví. - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 16. prosince 1966, který byl v ČSSR inkorporován s platností ke dni 23. března 1976 vyhláškou č. 120/1976 Sb. K nejdůležitějším mezinárodním dokumentům v oblasti autorského práva dále náleží mezinárodní smlouvy. Česká republika je signatářem zejména následujících nejdůležitějších smluv: - Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886. K této úmluvě přistoupila Česká republika s účinností od 22. února 1921 (vyhlášena pod č. 401/1921 Sb.z. a n.). Signatáři této úmluvy tvoří v současnosti unii 166 států, které přijaly podpisem této úmluvy pro autorskoprávní vztahy zásadu teritoriality, což pro tyto signatáře znamená, že autorskoprávní vztahy se řídí vždy právem státu, pro jehož území se ochrana uplatňuje. Tato úmluva dále stanoví pro členské státy povinnost ochrany autorského práva na minimální předepsané úrovni s tím, že stanoví výhrady ve prospěch národních úprav v oblastech výslovně zde určených. Důležitým je zejména ustanovení, které 10

stanoví dobu ochrany autorských děl po dobu autorova života a 50 let po jeho smrti, přičemž tato ochrana může být stanovena i extenzivněji, tj. na delší dobu. - Všeobecná úmluva o právu autorském ze dne 6. září 1952 V ČSSR platila Všeobecná úmluva o právu autorském od 6. ledna 1960. Pro Českou republiku je významná pouze ve vztahu k několika málo státům, které nejsou členskými státy unie dle Bernské úmluvy. Tato smlouva není spravována WIPO (World Intellectual Property Organization) a její účastnické státy netvoří unii. Hlavní význam této smlouvy spočívá v zakotvení tzv. copyrightové doložky, prostřednictvím které je autorům z členských států s neformální ochranou zajištěna ochrana i v členských státech, jejichž národní právo je založeno na principu formální ochrany. - Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců a rozhlasových a televizních organizací ze dne 26. října 1961 (tzv. Římská úmluva). V bývalém Československu je platná od 14. srpna 1964. - Římská úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů (tzv. protipirátská úmluva) ze dne 29. října 1961. V bývalé ČSSR je platná od 15. ledna 1985. - Dohoda o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví TRIPS ze dne 15. dubna 1994. Tato dohoda vznikla společně s vytvořením Světové obchodní organizace (WTO). V oblasti autorskoprávní ochrany odkazuje dohoda na minimální úroveň ochrany dle Bernské a Římské úmluvy. Jako novinku přináší skutečnost, že poprvé na mezinárodní úrovni jsou zde upraveny závazky členských států, které mají přijmout a inkorporovat v 11

oblasti vynucování práva, a to v řízení civilním, správním i trestním. - Úmluva o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl ze dne 18. dubna 1989. Tato úmluva nestanoví žádnou hmotněprávní úpravu autorského (audiovizuálního práva), nýbrž slouží pouze jako nástroj k prokázání tvrzeného autorství, a to prostřednictvím prohlášení zapsaného do Mezinárodního seznamu audiovizuálních děl vedeného Mezinárodním rejstříkem audiovizuálních děl, který je správní jednotkou WIPO. Počet smluvních stran není vysoký. Navíc dne 13. května 1993 Shromáždění jako vrcholný orgán Unie pro mezinárodní zápis audiovizuálních děl rozhodlo o pozastavení účinnosti Úmluvy. - Smlouva světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o autorském právu ze dne 20. prosince 1996. Česká republika k ní přistoupila dne 6. března 2002. - Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech ze dne 20. prosince 1996. Česká republika k ní přistoupila s účinností od 20. května 2002. Na úrovni Evropské unie upravují problematiku autorského práva zejména následující předpisy (směrnice): - Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování, jakož i o některých právech příbuzných právu autorskému v oblasti duševního vlastnictví, - Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci některých pravidel z oboru práva autorského a práv příbuzných právu autorskému vztahujících se na satelitní vysílání a na kabelový přenos, 12

- Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv příbuzných, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/EHS ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databáze, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti ze dne 22. května 2001, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES o právu autora na odměnu z opětovného prodeje originálu uměleckého díla (tzv. právo na slušné vypořádání droit de suite) ze dne 27. září 2001, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o prosaditelnosti (vymáhání) práv k duševnímu vlastnictví ze dne 29. dubna 2004, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/77/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 2006/116/ES o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/28/EU ze dne 25. října 2012 o některých povolených způsobech užití osiřelých děl. 13

II.2 Autor a autorské dílo V souladu s ustanovením 5 AZ se za autora považuje fyzická osoba, která dílo (ve smyslu díla autorského definovaného níže) vytvořila a za autora souborného díla fyzická osoba, která je tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala, přičemž tím nejsou dotčena práva autorů děl do souboru zařazených. Tato koncepce představuje zásadní rozdíl mezi pojetím autora v angloamerickém právu, kde může být autorem i právnická osoba. V evropském právu (v České republice v AZ) může právnická osoba nabýt pouze majetková práva k dílu. V ustanovení 8 AZ je dále upraven institut spoluautorství, a to především co mohou či nemohou spoluautoři a kdo je a kdo není spoluautorem, jak se s dílem nakládá a jak se stanovuje podíl na ziscích z díla. Z AZ vyplývá, že spoluautorství je možné pouze ve stejném oboru činnosti (spoluautory tedy nejsou např. malíř (ilustrátor) a spisovatel, jelikož se zde jedná o dvě různá autorská díla). Zároveň je zde stanovena zásada jednomyslného rozhodování a možnosti obrany proti bezdůvodné zvůli jednoho ze spoluautorů. V případě audiovizuálních děl je za autora v souladu s ustanovením 63 AZ považován režisér. S pojmem autora dále úzce souvisí pojem výkonný umělec, kterým je fyzická osoba, jež vytvořila umělecký výkon, např. herec, zpěvák, tanečník ( 67 AZ). Ve výše uvedené souvislosti je na místě též zmínit případy tzv. zastřeného autorství, tj. díla anonymní a pseudonymní blíže definovaná v ustanovení 7 AZ, u nichž je v souladu s mezinárodním právem zakázáno 14

zveřejnit jméno skutečného autora tohoto anonymně či pseudonymně zveřejňovaného díla. Takováto díla právně spravuje osoba, která je prvně uveřejnila, a to až do doby než se veřejně přihlásí skutečný autor. Dále, v souvislosti s pojmem autorství, je v ustanoveních 6 a 82 AZ zakotven velmi důležitý princip, jehož cílem je posílit právní jistotu a jenž vychází přímo z Bernské úmluvy. Tento princip přináší definici autora pomocí tzv. vyvratitelné domněnky, což znamená, že za autora je považován ten, kdo je na díle uveden, pokud není prokázán opak. Za autorské dílo se považuje v souladu s ustanovením 2 AZ dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Objektivní vnímatelnost díla znamená jeho srozumitelnost alespoň pro určitou skupinu lidí. Za autorské dílo se tedy považuje například i píseň zaznamená na notovém papíře, ačkoliv ne každý je z něj schopen dílo rozpoznat a případně reprodukovat. Důležitým v této souvislosti není ani hmotné zachycení díla, když kupříkladu stačí, aby byla píseň veřejně zahrána, a není ji dále třeba nikterak registrovat či přihlašovat k tomu, aby se stala autorským dílem. Zásadním je též naplnění prvků jedinečnosti díla a tvůrčí aktivity autora. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti judikoval, že autorské dílo je výsledkem tvůrčí fantazie autora, přičemž předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na autorovu tvůrčí činnost, nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno tak, že při splnění určitých podmínek by dvě osoby mohly nezávisle na sobě dospět k témuž výsledku. 2 Autorský zákon uvádí demonstrativní výčet druhů děl. Jsou to především: 2 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2010, sp.zn. 23 Cdo 1345/2009, dostupný na www.nsoud.cz 15

Slovesná díla vyjádřená ústně i písmem. Jedná se tedy především o díla literární a v menší míře také díla vědecká. Hudební díla. Dramatická, choreografická a pantomimická díla jsou určena k předvedení na jevišti. Dříve všechna tato díla zastřešoval termín divadelní díla. Fotografická díla (a díla vyjádřené postupem podobným fotografii) jsou vytvořena použitím fotografické techniky a splňují pojmové znaky autorského díla. Audiovizuální díla jedná se zejména o filmová (kinematografická) díla. Výtvarná díla zahrnují zejména díla malířská, grafická a sochařská. Architektonická díla (včetně díla urbanistického) jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora a představují individuální estetické ztvárnění prostoru. Dílem tedy nejsou například technické nákresy či jiné stavební návrhy bez známky uměleckého nebo výtvarného projevu. Díla užitného umění jedná se o díla výtvarná, která lze využít v každodenním životě (šaty, umělecký nábytek apod.). Díla kartografická. Výše uvedený výčet je však pouze výčtem demonstrativním. Autorským dílem mohou být i díla jiná, která naplňují zákonné pojmové znaky autorského díla. Dílem podle ustanovení 2 odst. 6 AZ naopak nemůže být zejména námět díla, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě. V odstavcích 2 až 5 ustanovení 2 AZ jsou dále definována díla, kterým AZ přiznává statut autorského díla, ačkoli nesplňují předchozí definici (ve 16

všech jejich znacích) a určuje podmínky, za jakých jim přísluší ochrana poskytovaná AZ (počítačový program, fotografie a databáze, překlad apod.). Tento koncept opět koresponduje se stavem práva Evropské unie a řeší pomocí této umělé právnické konstrukce mimo jiné například problémy softwarových patentů. Problematika počítačových programů je mimoto podrobněji řešena v ustanovení 65 AZ. V AZ dále také nalezneme několik atypických typů děl, s nimiž se lze setkat a pro něž platí určité specifické odlišnosti, a to především zaměstnanecké dílo ( 58 AZ), u něhož zaměstnavatel zpravidla vykonává majetková práva k dílu; školní dílo ( 60 AZ a 35 odst. 3 AZ), dílo vytvořené na objednávku a soutěžní dílo ( 61 AZ), audiovizuální dílo ( 62 AZ). Důležitým typem díla je též dílo kolektivní ( 59 AZ), které je definováno tak, že se na něm podílí více autorů, kteří jej vytváří z podnětu toho, kdo jej pod svým jménem bude publikovat, přičemž příspěvky jednotlivých autorů nemají povahu samostatného díla (např. obraz kreslený více lidmi). Velmi atypickým dílem je tzv. databáze, což je dle ustanovení 88 AZ soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření. Databáze pak může být složena buď z autorských děl, pak se na tato jednotlivá díla vztahuje tento zákon také, nebo z děl nepodléhající autorskoprávní ochraně. Obdobně jako dílo je chráněn i umělecký výkon, jemuž AZ také poskytuje ochranu ( 67 AZ). Umělecký výkon je chápán jako výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo. To znamená, že výkonný umělec musí předvádět dílo tak, aby se v něm objevila jeho osobní tvůrčí činnost, není důležité, jestli 17

převáděné dílo podléhá ochraně (pokud takové ochraně podléhá, nesmí výkonný umělec narušit práva autora tohoto díla). Podrobněji se uměleckým výkonem zabývám v kapitole II.5 této rigorózní práce. V obecné rovině AZ přiznává stejnou ochranu nejen pro dílo dokončené, ale i jeho částem a i pro jednotlivé fáze jeho vzniku ( 2 odstavec 3 AZ). Naopak ustanovení 3 AZ vymezuje díla, na něž se autorské právo nevztahuje, ačkoli tato díla splňují základní definici autorského díla, a to z důvodu veřejného zájmu na jejich využívání, to vše v souladu s Bernskou úmluvou. Jedná se o úřední díla (zde je uvedeno demonstrativně několik základních příkladů), díla lidové kultury (zde je podmínkou užití takového díla, aby nedošlo ke snížení jeho hodnoty). Dříve byly přímo vyloučeny i politické projevy a projevy přednesené na úřadech (zákon ponechával autorovi právo na souborné vydání), ale od tohoto pojetí se v novelizaci provedené zákonem č. 216/2006 Sb. upustilo a politický projev nyní spadá pod úřední a zpravodajskou licenci ve smyslu ustanovení 34d AZ. II.3 Vznik, povaha a ochrana práv autora k dílu V souladu s ustanovením 9 AZ dochází ke vzniku díla okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Toto ustanovení v následujících odstavcích podrobněji specifikuje právní režim hmotného substrátu (nosiče, věci), prostřednictvím něhož je předmětné autorské dílo vyjádřeno. Zjednodušeně lze tedy říci, že okamžik vzniku práva autora (autorského práva) k dílu se shoduje s okamžikem vzniku díla samotného, přičemž je zde nezbytné, aby se dílo stalo alespoň potenciálně vnímatelné cizí osobou bez ohledu na to, zda bude cizí osobě skutečně zpřístupněno. Dílo tedy musí opustit sféru tvůrčího ducha autora a musí být podrobeno procesu 18

zhmotnění v objektivní formě. 3 S odlišnou koncepcí se můžeme setkat v právních řádech některých států z oblasti práva common law, kde podmínkou vzniku práva autora k dílu je například registrace příslušného díla nebo splnění jiné formalizované podmínky. Pokud jde o pojem objektivní vnímatelnosti díla, zde je na místě doplnit, že AZ nevyžaduje, aby příslušné vzniknuvší dílo bylo vnímatelné pro každou osobu. Zcela postačuje, je-li vnímatelné pouze pro určitou determinovanou skupinu (např. dílo vyjádřeno notovým zápisem nebo Morseovou abecedou). Dále též není podstatné, pokud je dílo ve formě, jež je sdělitelná pouze při použití určitých technických prostředků či za splnění jiných podmínek (např. pomocí čtecích zařízení či určitého softwaru v počítači). Jak jsem zmínil výše, AZ je v souladu s kontinentálním pojetím autorské práva postaven na principu dualismu autorského práva (či v případě AZ spíše kvazidualismu autorského práva), tj. vychází (na rozdíl od majetkového copyrightového pojetí autorského práva v zemích právní oblasti common law) z osobnostněprávní povahy práv autora k dílu a rozdílnosti povahy výlučných osobnostních a výlučných majetkových práv autora k dílu (zejména s ohledem na jejich převoditelnost, trvání apod.). Výlučná osobnostní práva úzce souvisejí s osobností autora, a jsou tedy nepřevoditelná, nezcizitelná a trvají do smrti autora, kdy zanikají. AZ po autorově smrti nadále poskytuje ochranu samotnému autorství (tzv. postmortální ochrana díla), když si nikdo nesmí osobovat autorství cizího díla (vždy musí být uveden skutečný autor, je-li znám) a díla nesmí být užíváno 3 TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, 989 s. ISBN 978-80-7179-608-4. Str. 126 19

způsobem snižujícím jeho hodnotu. Současný AZ ve svém ustanovení 11 taxativně vyjmenovává a chrání následující výlučná osobnostní práva: Právo rozhodnout o zveřejnění díla, Právo osobovat si autorství, tj. zejména - právo bránit se přisvojení si autorství jinými osobami, - právo označení autorství při užití díla za přiměřených podmínek, - právo rozhodnout o způsobu autorského označení, Právo na nedotknutelnost díla, tj. zejména - právo udělit svolení ke změně či jinému zásahu do díla, - právo na užívání díla způsobem nesnižujícím hodnotu díla, - právo na autorský dohled. Druhou, z pohledu generování zdanitelných příjmů tu důležitější, složku práva autora k dílu tvoří výlučná majetková práva (oprávnění dílo užít různými způsoby), jež jsou demonstrativně vyjmenována v ustanovení 12 odst. 4 AZ. Právem dílo užít se tedy rozumí: a) právo na rozmnožování díla, tj. užití formou zhotovování rozmnoženin v jakékoli formě, b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla, tj. prodejem či jiným převodem nebo dovozem či vývozem nosiče díla, c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla, tj. dočasným přenecháním originálu či rozmnoženiny díla osobní potřebě za účelem hospodářského prospěchu, d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla, lišící se od pronájmu absencí hospodářského prospěchu, e) právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla, tj. umístění nosiče díla k jeho zhlédnutí či jinému přímému vnímání, 20

f) právo na sdělování díla veřejnosti, tj. práva na zpřístupňování díla v jeho nehmotné podobě bez zachycení na nosič (např. živě, rozhlasem, televizí apod.). Výlučná majetková autorská práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova svolení, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem (např. případy volného užití díla či tzv. zákonných licencí). Majetková autorská práva trvají dle současné právní úpravy po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti (Bernská úmluva vyžaduje délku ochrany minimálně 50 let po smrti autora). V případě spoluautorství se doba ochrany váže na smrt posledního žijícího autora. U anonymních a pseudonymních děl se běh předmětné lhůty počítá od prvního oprávněného zveřejnění díla. Pokud jde o užití díla formou rozšiřování díla či jeho rozmnoženiny je v této souvislosti nezbytné zmínit, že autorské právo neomezuje nikoho v dalším prodeji oprávněně nabytých kopií autorského díla. Je proto zcela v souladu se zákonem, pokud např. zákonný vlastník knihy nebo CD, jejichž obsah je chráněn autorským právem, takovou knihu či CD dále prodá. V AZ je tento princip definován tím, že autorovo právo na rozšiřování originálu či konkrétní rozmnoženiny (v daném státě, resp. v prostoru Evropské unie) je vyčerpáno prvním prodejem či jiným převodem vlastnického práva, kterým je dílo oprávněně rozšířeno. Toto vyčerpání se však netýká práv na pronájem a půjčování. Podle AZ platného v České republice jsou i majetková práva, stejně jako práva osobnostní, nepřevoditelná. Nicméně tato majetková práva mohou být předmětem dědictví a zejména k nim lze udělovat licence (svolení k užití díla), prostřednictvím nichž je možné dosáhnout účinku obdobného převodu práva, 21

přičemž poskytování licencí k užití díla je jedním z klíčových způsobů komerčního využití a zhodnocení autorské tvůrčí činnosti a dosahování zdanitelných příjmů ze strany umělců. Ve výše uvedené souvislosti je třeba doplnit, že k majetkovým autorským právům náleží též právo na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla a právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu. Pokud jde ochranu práv autora a možnosti obrany proti neoprávněným zásahům do jeho práv ze strany třetích osob, jež mu poskytuje AZ (zejména ustanovení 40 45), autor může svá práva vynutit občanskoprávní žalobou, prostřednictvím níž je oprávněn se domáhat určení svého autorství, zákazu ohrožení svých práv (zejména zákazu neoprávněné výroby, obchodování, dovozu či vývozu, sdělování veřejnosti apod.), sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití, odstranění následků zásahu do práva i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (omluvou či v penězích). Autor také může vyžadovat náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení a také aby soud v rozsudku přiznal právo uveřejnit omluvu na náklady účastníka, jenž ve sporu neuspěl. Narušitel práv autora, se však podle českého práva může též dopustit trestného činu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle ustanovení 270 trestního zákoníku a trestný čin padělání a napodobení díla výtvarného umění podle ustanovení 271 trestního zákoníku). II.4 Práva související s právem autorským Vedle práv autora upravuje AZ v hlavě druhé též práva související s právem autorským, kterými jsou: 22

právo výkonného umělce k uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho prvotnímu záznamu, právo rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání, právo nakladatele. Kromě práv výkonných umělců (podrobněji v kapitole II.5), kterým AZ přiznává osobnostní práva obdobně jako autorům, náležejí ostatním nositelům práv souvisejících s právem autorským pouze práva majetková. V případě práv výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu ( 75 78 AZ), se zvukovým záznamem rozumí výlučně sluchem vnímatelný záznam zvuků výkonu výkonného umělce či jiných zvuků, nebo jejich vyjádření. Výrobce zvukového záznamu je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky výkonu výkonného umělce či jiné zvuky, nebo jejich vyjádření, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba. Výrobci zvukového záznamu náleží výučné právo užít zvukový záznam a udělit jinému licenci k výkonu tohoto práva a právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho záznamu pro osobní potřebu. Právo výrobce zvukového záznamu je převoditelné a trvá 50 let od pořízení zvukového záznamu. Pokud jde o právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho prvotnímu záznamu ( 79 82 AZ), zde se zvukově obrazovým záznamem rozumí záznam audiovizuálního díla nebo záznam jiné řady zaznamenaných, spolu souvisejících obrazů vyvolávajících dojem pohybu, ať již doprovázených zvukem, či nikoli, vnímatelných zrakem, a jsou-li doprovázeny zvukem, vnímatelných i sluchem. Výrobcem zvukově obrazového záznamu je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost poprvé pořídí zvukově 23

obrazový záznam, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba. Výrobci zvukově obrazového záznamu náleží výlučné majetkové právo užít zvukově obrazový záznam a udělit jinému licenci k výkonu tohoto práva a právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho záznamu pro osobní potřebu. Právo výrobce zvukově obrazového záznamu je převoditelné a trvá 50 let od pořízení zvukově obrazového záznamu. V souvislosti s právem rozhlasového a televizního vysílatele k jeho vysílání ( 83 86 AZ), se vysíláním rozumí výsledek šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí pro příjem veřejností. Vysílatelem je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost uskutečňuje vysílání zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření rozhlasem nebo televizí, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba. Vysílateli náleží výlučné majetkové právo užít své vysílání a udělit jinému licenci k výkonu tohoto práva. Právo vysílatele je převoditelné a trvá 50 let po prvním vysílání. Nakladatel má právo na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny pro osobní potřebu jím vydaného díla. Toto právo trvá 50 let od vydání díla. Samostatnou kategorii tvoří zvláštní právo pořizovatele databáze. Databází se rozumí soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření. Pořizovatelem databáze je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost pořídí databázi, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba. Zvláštní právo pořizovatele databáze je převoditelné a trvá 15 let od pořízení databáze. 24

II.5 Výkonný umělec, umělecký výkon a práva výkonného umělce Jak jsem zmínil výše, právo výkonného umělce k uměleckému výkonu patří mezi tzv. práva související s právem autorským a jelikož se jedná, dle mého názoru, o velmi podstatnou a zásadní právní kategorii, pod níž spadá rozsáhlá skupina fyzických osob generujících své příjmy z pozice výkonných umělců, rozhodl jsem se věnovat ji více prostoru než ostatním právům souvisejícím s právem autorským. Ustanovení 67 odst. 2 AZ definuje výkonného umělce jako fyzickou osobu, která vytvořila umělecký výkon, přičemž AZ současně demonstrativně uvádí výčet samotných uměleckých výkonů. Je to především výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Umělecký výkon tedy nemůže bez autorského díla sám o sobě existovat, neboť umělecký výkon provádí autorské, respektive umělecké dílo. Hudební dílo provádí hudebník nebo zpěvák, audiovizuální dílo provádí herec apod. Výjimkou je výkon artisty i když neprovádí umělecké dílo, ze zákona je také považován za výkonného umělce. Znakem uměleckého výkonu není jedinečnost, ale pouze osobitost tedy individuální projev osobnosti 4. Oproti ostatním právům souvisejícím s právem autorským definovaným v hlavě druhé AZ a shodně jako u práv autorských má výkonný umělec nejen výlučná práva majetková, ale též výlučná práva osobnostní ke svému výkonu. Obě práva jsou nepřevoditelná a výkonný umělec se jich nemůže vzdát. Obecně lze konstatovat, že práva výkonného umělce jsou podobná právům autorským (s výhradou několika odlišností jako je např. tzv. úplatná zákonná licence vysílací k některým způsobům užití uměleckého výkonu, jež byla u autorských děl 4 ŠEBELOVÁ, M. Autorské právo. Brno: Computer press, 2006. 196 s. ISBN 80-251-1090-7. 25

zrušena v roce 1991), a můžeme tedy o nich v této souvislosti hovořit jako o právech úzce příbuzných právu autorskému. Výlučná osobnostní práva výkonného umělce trvají po celou dobu jeho života a zanikají až smrtí. Mezi osobnostní práva patří zejména právo rozhodnout o zveřejnění svého uměleckého výkonu, právo na uvedení jména při zveřejnění uměleckého výkonu (s výhradou neuvedení jména v odůvodněných případech) a právo na ochranu před každým znetvořením, zkomolením nebo jinou změnou svého výkonu, která by byla na újmu jeho pověsti. Výlučná majetková práva výkonného umělce trvají 50 let od vytvoření případně zveřejnění výkonu (výhledově se počítá s prodloužením trvání těchto práv na 70 let) a v případě jeho smrti přecházejí na dědice. Výkonný umělec má právo svůj umělecký výkon užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Pod pojem právo umělecký výkon užít náleží: právo na vysílání a jiné sdělování živého výkonu veřejnosti prostřednictvím televize, rozhlasu či internetu, právo na záznam živého výkonu, právo na rozmnožování zaznamenaného výkonu, právo na rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného výkonu (nejčastěji prodejem), právo na pronájem rozmnoženin zaznamenaného výkonu, právo na půjčování rozmnoženin zaznamenaného výkonu, právo na sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti. Výkonný umělec má právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho zaznamenaného výkonu pro osobní potřebu obdobně jako autor. 26

II.6 Pojem licence v autorském právu Nakládání s výlučným majetkovým právem dílo či výkon užít se uskutečňuje zásadně typovou autorskoprávní licenční smlouvou, jíž autor uděluje oprávnění (svolení) k užití díla či výkonu (licenci) a jíž nabyvatel získává majetkové oprávnění příslušné dílo či výkon užít. Účelem podrobného stanovení smluvních typů v AZ je usnadnit licenční obchody při zachování osobnostních základů autorského práva (a práva výkonných umělců). 5 Jedná se tedy o klíčový instrument pro finanční zhodnocení a exploataci práv autorů a výkonných umělců, a i z tohoto důvodu mu věnuji ve své rigorózní práci širší pozornost. Pokud tedy autor či výkonný umělec poskytuje někomu jinému (nabyvateli) oprávnění dílo či výkon užít, činí tak pomocí licence (licenční smlouvy). Licence se v předchozí autorskoprávní úpravě nazývala autorská licence, v současném AZ se však s cílem sjednotit pojmy od tohoto označení upustilo. Základní vymezení licenční smlouvy a souvisejících institutů nalezneme v ustanovení 46 a násl. AZ. Tato právní úprava licence poskytuje smluvním stranám značnou volnost při sjednávání obsahu a formy licenčních ujednání, když s výjimkou licence výhradní a u některých případů audiovizuálních děl ( 63 a 64 AZ) není vyžadována písemná forma příslušných právních úkonů. Přestože není písemnost úkonů ze strany AZ výslovně vyžadována, lze v drtivé většině případů doporučit, aby umělci veškerá licenční ujednání a související úkony činili vždy písemně. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že ústně poskytnutá licence se v praxi vyskytuje spíše sporadicky. 5 TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, 989 s. ISBN 978-80-7179-608-4. Str. 476 27

Přestože úprava licence v AZ má spíše dispozitivní charakter a poskytuje stranám širokou volnost při tvorbě a uzavírání licenčních smluv, je třeba být si v této souvislosti vědom některých důležitých skutečností. Zejména je nutné vycházet z toho, že se autor nemůže vzdát svých práv a současně je také zakázáno poskytnout oprávnění k užití díla, které není v době uzavření smlouvy známo, ani k užití díla způsobem, který není v době uzavření smlouvy znám. Dále platí, že pokud není výslovně sjednáno jinak, je předpokládán autorův nárok na odměnu. Ustanovení 49 AZ, v němž je problematika licenční odměny velmi podrobně upravena, například přiznává autorovi nárok na přiměřenou dodatečnou odměnu, v případě, že sjednaná odměna nebyla stanovena v závislosti na výnosech z využití licence a je zároveň neadekvátně nízká. S výjimkou případů výslovně uvedených v AZ (zejména případ, kdy si strany v licenční smlouvě výslovně sjednají, že se licence poskytuje bezúplatně) musí být ve smlouvě dohodnuta výše odměny (např. 10.000,- Kč za 5 let) nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení (např. 10 % z výnosů z licence). Dalším podstatným aspektem úpravy licence v AZ je povinnost nabyvatele licenci využít (není-li stanoveno jinak). Pokud by nabyvatel této povinnosti nedostál a licenci nevyužil, může autor od licenční smlouvy, za předpokladů definovaných v ustanovení 53 AZ, dokonce odstoupit. Odstoupit od licenční smlouvy může autor také podle ustanovení 54 AZ (pro změnu přesvědčení autora), přičemž jsou zde dále stanoveny podmínky, které nutí autora k serióznímu jednání a brání svévolnému zneužití tohoto ustanovení z jeho strany. Omezení (rozsah) poskytované licence je podrobně upraveno v ustanovení 50 AZ. Dle tohoto ustanovení, které je dle mého názoru klíčové pro obsah každé licenční smlouvy, může (ale nemusí) být způsob užití díla 28