2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku... 7

OBSAH : 1.Úvod... 3 2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku... 7 2.1. Zhodnocení pramenů a literatury... 7 2.2. Rytířský stav na Moravě v raném novověku... 16 2.3 Osudy moravských rytířů a rytířských rodů v raném novověku... 38 2.3.1. Matyáš Žalkovský a Žalkovští ze Žalkovic... 38 2.3.2. Jan starší Kobylka z Kobylího a Kobylkové z Kobylího... 46 2.3.3. Jan starší Jakartovský ze Sudic a Jakartovští ze Sudic... 58 2.3.4. Martin Pruskauer z Freienfelsu a Pruskauerové z Freienfelsu. 68 2.3.5. Jan a Zikmund Bukůvkové a jejich rod... 75 2.3.5.1. Zhodnocení pramenů a literatury... 75 2.3.5.2. Nejstarší dějiny... 82 2.3.5.3. První moravští Bukůvkové... 88 2.3.5.4. Společenský a majetkový vzestup rodu... 94 2.3.5.5. Zikmund Bukůvka a chromečská větev rodu.. 100 2.3.5.6. Jan Bukůvka a třemešská větev rodu... 116 2.3.5.7. Na prahu nové doby... 136 2.3.5.8. Svobodnými pány... 145 2.3.5.9. Hrabata z Bukůvky... 153 3. Závěr... 158 4. Prameny a literatura... 162 5. Seznam použitých zkratek... 187 1

Přísaha rytířská Markrabství moravského (Moravský zemský archiv Brno. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951), inv. č. 44. Kniha pánů rytířstva Markrabství moravského od roku 1628, f. 10). Na tom přísahám Pánu Bohu, Matce Boží a Všem Svatým, jakož jsou mne páni z rytířstva, na mé ponížené vyhledávání, z jejich svobodné a dobré vůle, v stav svůj přijali, že od dnešního dne chci a mám řád a stav rytířský vedle obyčeje a práva Koruny české a země moravské velebiti, vedle jiných pánů z rytířstva ve všem slušném a spravedlivém státi, sám sebou i syny svými, aneb potom ode mne a od nich pořádně pošlými, až do třetího kolene pánům rodům rytířstva starožitným, v jich obyčejích nepřekážeti, ani se nad nimi vejšiti, nýbrž se k nim všelijak, jak k bohatému tak chudému chovati. Pokudž bych pak proti tomu neb co nenáležitého před sebe bral, jak jsou moc měli mne svobodně mezi svůj stav přijíti, tak zase budou moci mne z prostředku svého, a z knih rytířských dáti vymazati. Tak mi Pán Bůh pomáhej, Matka Boží Všickni Svatí. Amen. 2

1. ÚVOD Zájem o dějiny a genealogii šlechty můžeme v českých zemích sledovat již od středověku, velký rozvoj potom studium dějin šlechty prodělalo v 16. století. Souviselo to samozřejmě s postavením aristokracie jako vládnoucí vrstvy tehdejší společnosti, humanistickou touhou po starobylosti a vznešenosti rodu a z toho vyplývajícího intenzivního zájmu o dějiny šlechtických rodů. Díla Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Václava Březana tvoří dodnes jeden z hlavních zdrojů našich poznatků nejen pouze o předbělohorské, resp. pobělohorské šlechtě, ale o dějinách celého tohoto období. Stejně tak Bohuslav Balbín nebo František Palacký věnovali šlechtě jako hybné síle společnosti zvýšenou pozornost. František Palacký využil poznatků získaných studiem historie a genealogie významných českých šlechtických rodů ve svém zásadním syntetickém díle o českých dějinách. Velká práce na poli bádání byla vykonána v 19. století a v první polovině 20. století zejména zásluhou Martina Koláře, Augusta Sedláčka či Josefa Pilnáčka, kteří dokázali shromáždit obrovské množství informací a zpřístupnit je širší veřejnosti. Ze získaných faktografických poznatků čerpáme základní údaje o historii šlechtických rodin často dodnes. Další historikové se zaměřovali především na zdůraznění individualit nejpřednějších velmožů, na postižení jejich veřejného a politického působení. Z mnoha jmen historiků, kteří se intenzivně zaobírali rolí šlechty v našich dějinách, můžeme připomenout Josefa Pekaře, Františka Hrubého, Kamila Kroftu, Otakara Odložilíka, Zdeňka Kalistu, Josefa Zukala a další. Česká poválečná historiografie dějiny šlechty jako téma poměrně zanedbávala. Větší pozornost byla věnována pouze období předbělohorskému, důraz byl kladen na hospodářskou stránku života aristokracie, ale dějiny šlechty v 17. - 19. století, o století dvacátém ani nemluvě, stály především z ideologických příčin téměř zcela mimo badatelské zájmy. Zájem o hospodaření šlechty stál u zrodu zásadních prací historiků Františka Matějka, Josefa Petráně, Josefa Války. Z konkrétních šlechtických rodů byla značná pozornost věnována např. Rožmberkům, ale vcelku lze konstatovat, že u většiny českých a moravských šlechtických rodů dodnes postrádáme kritické zpracování jejich dějin, v lepším případě zpracování moderní. 3

V posledních letech bylo na poli bádání o šlechtě vykonáno mnoho záslužného. Stačí připomenout jména jako Josef Válka, Jaroslav Pánek, Václav Bůžek, Tomáš Knoz, Thomas Winkelbauer, Marie Koldínská, Petr Maťa a mnozí další. Na knihkupeckých pultech se objevila nová a na důkladném studiu pramenů založená díla o jednotlivých šlechtických rodech, jako je např. vynikající práce Petra Vorla o Pernštejnech, ediční řada nakladatelství Lidové noviny zaměřená na české a moravské šlechtické rody, podobná řada nakladatelství Veduta, knihy o Švambercích, Kinských a množství větších či menších článků. Ve srovnání se zahraniční produkcí, zejména německou nebo rakouskou, je to stále nedostačující. Určité atraktivity tématu bylo však bohužel často využito čistě komerčně k vydávání prací, jejichž autoři pouze více či méně zručně opisovali z děl starších, z Ottova slovníku naučného, z Gothajských almanachů atp. Podrobnější zhodnocení literatury a archivních pramenů v následující kapitole. Sám jsem se o nedostatečném stavu bádání na tomto poli přesvědčil při psaní této knihy, když jsem mnohdy velmi pracně sháněl detailní informace o některých méně známých šlechtických rodech a musel vystačil s literaturou napsanou v 19. století, která často podává pouze velmi stručné a někdy nepřesné vylíčení jejich osudů. Kolik neznámých a překvapivých údajů zůstává dosud skryto v nespočetných šlechtických rodinných archivech, archivních sbírkách a dalších fondech, není snad třeba ani dodávat. A je třeba připomenout, že nejen pro prostou šlechtickou genealogii, ale především pro poznání skutečné role šlechty ve společnosti. Poněkud rozsáhlejšímu pojednání o rodu Bukůvků z Bukůvky předchází v mé prací stať věnovaná rytířskému stavu na Moravě v raném novověku, která tak tvoří jakýsi obecný vysvětlující úvod do problematiky nižší šlechty v 16.-18. století s přesahy do období předchozího i do 19. století. Součástí této části jsou i čtyři medailony vybraných moravských rytířů a rytířských rodů, jež názorně ukazují možnosti realizace, které doba a společnost členům nižší šlechty nabízela. Záviselo již pouze na nich, na jejich schopnostech, zda a jak je dokázali využít. Kromě Bukůvků jsem se zaměřil detailně na čtyři moravské rytířské rody (Žalkovští ze Žalkovic, Kobylkové z Kobylího, Jakartovští ze Sudic a Pruskauerové z Freienfelsu). Každý z těchto rodů reprezentuje poněkud jinou kategorii a názorně tak ukazuje velkou variabilitu nižší šlechty. Žalkovští představují rod nově povýšený již v 16. století, Kobylkové starý moravský rytířský 4

rod, Jakartovští jedince profitující na pobělohorské krizi a Pruskauerové šlechtu úřednickou. Také vybraní představitelé těchto rodů by měli tato kritéria splňovat. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se jedním ze základních cílů mojí práce stalo kompletní a přesné postižení historie a genealogie jednoho šlechtického rodu, v mém případě rodu Bukůvků z Bukůvky, od konce 14. do konce 20. století. Domnívám se, že pouze přesná znalost dějin jednotlivých vybraných rodů nám umožní vytvořil si přesnější pohled na českou šlechtu jako celek a zbavit se tak některých dodnes přežívajících klišé a omylů. Stejně tak kritické zpracování zajistí, abychom nesklouzli k nekritické glorifikaci šlechty, nýbrž dokázali realisticky zhodnotit její význam a úlohu ve společnosti od nejstarších počátků přes období největšího vlivu a rozvoje až po ústup po roce 1848. Její roli v některých případech veskrze pozitivní, v jiných naopak negativní. Rod Bukůvků je z mnoha hledisek vhodným objektem, na kterém se dají dobře vysledovat proměny, kterými procházela šlechta v naší historii. V tomto konkrétním případě šlechta nižší, která se teprve na počátku 18. století dostává mezi vyšší šlechtu. Bukůvkové byli původem z východních Čech pocházející rod, který na konci 15. století odchází na Moravu, aby zde prodělal nejprve výrazný společenský a majetkový vzestup, ale následně také do jisté míry úpadek, přinejmenším majetkový. Rod jazykově český, nábožensky českobratrský, se zřetelnými znaky moravského zemského patriotismu, který se od poloviny 17. století postupně mění v rod ryze katolický a jazykově německý. Ve století devatenáctém, poté co ztrácí poslední zbytky svého pozemkového majetku, se výrazně uplatňuje v úřednických a vojenských službách. Přestože poslední příslušníci rodu již na Moravě nemají žádné pozemkové vlastnictví, své svazky se zemí nikdy zcela nezpřetrhají. I když je úřední nebo vojenské povinnosti přivádějí na různá místa monarchie i do zahraničí, na Moravu se znovu vracejí. Rod vymírá po přeslici roku 1952 a po meči o rok později. Mé poděkování za pomoc, cenné rady a připomínky při práci patří vedoucímu mé práce doc. PhDr. Mgr. Tomáši Knozovi, Ph.D. z Historického ústavu filozofické fakulty Masarykovy univerzity, dr. Zdeňku Házovi, Dr. z téhož ústavu, velkému znalci historie šlechtických rodů zesnulému ing. Aloisi Ernestovi z Prostějova, Jaromíru Hrubému-Gelenj, dr. Zdeňku Doubravskému z Vlastivědného muzea v Šumperku, dr. Haně Jordánkové z Archivu města Brna, 5

mgr. Vladimíru Ševčíkovi a dr. Zdeňku Pokludovi, řediteli Státního okresního archivu ve Zlíně. Za vstřícnost, s níž mi bylo umožněno studium písemných i obrazových pramenů, bych rád poděkoval pracovnicím a pracovníkům Moravského zemského archivu v Brně, Zemského archivu v Opavě a v Olomouci, Národního archivu v Praze, Archivu Národního muzea v Praze, Státního okresního archivu v Šumperku, Státního okresního archivu ve Vyškově se sídlem ve Slavkově u Brna a Státního oblastního archivu v Plzni, pobočka Nepomuk. Vladimír Březina 6

2. RYTÍŘSKÝ STAV NA MORAVÉ V RANÉM NOVOVĚKU 2. 1. ZHODNOCENÍ PRAMENŮ A LITERATURY Téma dějin české a moravské šlechty bylo a v současné době znovu je jedním ze stěžejních témat české historiografie. Již ve středověku se setkáváme v kronikách s líčením dějin a genealogických vazeb významných panovnických a šlechtických rodů. Rozvoj bádání o šlechtě nastává pak zejména v 16. století, kdy se čeští i moravští šlechtici snaží vyzdvihnout svůj rod, připomenout hrdinské skutky svých předků a zachovat trvalou památku slavných příslušníků rodu, ať již se proslavili na poli vojenském, kulturním, svou věrnou službou panovníkovi nebo zemi. Na sklonku 16. a na počátku 17. století tak vychází tři zásadní spisy věnované zejména šlechtické historii a genealogii Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrcadlo slavného Markrabství moravského (1593) 1, Diadochos (1602) 2 a Štambuch slezský (1609). 3 V Čechách je na tomto místě třeba na prvním místě připomenout rožmberského archiváře a knihovníka Václava Březana, který na přelomu 16. a 17. století nejenže vyhotovil několik genealogii starých českých šlechtických rodů, ale pokusil se také o důkladné zpracovaní historie Rožmberků od bájných počátků až do autorovy současnosti. Bohužel z tohoto rozsáhlého díla se do dnešních dnů zachovaly pouze poslední dva díly věnované Vilémovi a Petru Vokovi z Rožmberka. 4 Oba výše zmínění autoři, Paprocký i Březan, vycházeli při své práci především z originálních písemných i hmotných pramenů, kronik, listin, náhrobků atd., ale přístup rožmberského archiváře byl přece jen poněkud kritičtější. V díle Paprockého se tak můžeme setkat s líčením mnoha v pramenech nedoložených rodových a erbovních pověstí, vystupují tu bájní většinou 1 PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Zrcadlo Slawného Margrabstwij Morawského. Olomouc 1593. 2 PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Diadochos id est svccesio: Ginák Poslaupnost Knijžat a Králůw Cžeských, Biskupůw y Arcibiskupůw Pražských, a wssech třech Stawůw Slawného Králowstvj Cžeského. Praha 1602. 3 PAPROCKÝ z HLOHOL, Bartoloměj: Sstambuch Slézský. Brno 1609. 4 PÁNEK, Jaroslav (ed.): Životy posledních Rožmberků. I. a II. Praha 1985. 7

vyfabulovaní slavní předkové, rekové a hrdinové. 17. a 18. století je obdobím, kdy zájem o šlechtickou historii a genealogii dále enormně vzrůstá a barokní dějepisci čeští i moravští jako např. známý Bohuslav Balbín a jeho žák a přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, ale i další, zahrnují rozsáhlá pojednání o šlechtických rodech do svých historických a vlastivědných prací. 5 V této době se rodí také mnohá tiskem nevydaná díla jako je například reprezentativní práce Dominika Františka Kaliny z Marienbergu o moravském rodu Žerotínů nebo rozsáhlá zpracování dějin moravských šlechtických rodů v rukopisné pozůstalosti moravského historika a sběratele Jana Petra Cerroniho. 6 Dějepisci 17. a 18. století se ještě zcela neodprostili od nekritického přístupu a tudíž i v jejich dílech nalezneme často informace mechanicky převzaté od předchozích historiků typu Václava Hájka z Libočan nebo Bartoloměje Paprockého. Tedy autorů, jimž zcela důvěřovali a k jejichž dílům přistupovali jako ke skutečným pramenům. Obrat v historiografii nastává až od poloviny 18. století se vznikem a rozvojem kritického dějepisectví. V 19. století vznikají zejména monumentální díla jakými jsou např. patnáctisvazkové Hrady, zámky a tvrze Království českého Augusta Sedláčka, třísvazkové Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526-1628 Františka Kameníčka, realizují se rozsáhlé ediční podniky, zde je třeba na prvním místě jmenovat Archiv český a Sněmy české, speciálně pro Moravu nelze opomenout ediční činnost brněnského historika 2. poloviny 19. století Christiana d Elverta a další. 7 5 BALBÍN, Bohuslav: Miscellanea historica Regni Bohemiae. Praha 1679-1688 a PEŠINA z ČECHORODU, Tomáš: Prodromus Moravographiae. To gest: Předchůdce Morawopisu. Litomyšl 1663 a týž: Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae. Praha 1677. 6 KALINA von MARIENBERG, Dominik František: Virtus leonina ex conspicuo et percelso vetustissimorum ac potentissimorum Russiae ducum sangvine in Zierotiniae gentis celebrem prosapiam vivaci vena Laudabiliter transfusa. Vídeň 1683. Kalina stejně jako o více jak 100 let dříve Paprocký odvozuje původ moravských Žerotínů od ruského panovnického rodu Ruríkovců. Moravský zemský archiv (dále jen MZA). G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), Johann Petr Cerroni, Beiträge zur Genealogie der adeligen Geschlechter in Mähren. 7 SEDLÁČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého I.-XV. Praha 1882-8

Intenzivně se studuje problematika politické role šlechty (František Palacký, Václav Vladivoj Tomek, Antonín Gyndely, Antonín Rezek) a od první poloviny 20. století se k tomu přidružuje problematika hospodářských aktivit šlechty zejména v období raného novověku (Josef Pekař, František Hrubý, František Teplý, Václav Pešák), problematika náboženská (Kamil Krofta, Otakar Odložilík, František Hrubý, Karel Stloukal, Bohdan Chudoba) i kulturní (Zdeněk Kalista). 8 Historikové tohoto období se pokoušeli o zapojení českých dějin do širších 1928, KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské 1526-1628 I.-III. Brno 1900-1905, ARCHIV český I.-XL. Praha 1840-2004, SNĚMY české od léta 1526 až po naši dobu I.-XV. Praha 1877-1939, D ELVERT, Christian: Schriften der historisch-statistischen Sektion der k. k. m. sch. Gesellschaft zur Beförderung der Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde I.-XXX. Brno 1851-1895. August Sedláček zpracoval také většinu hesel o českých, moravských a slezských šlechtických rodech v Ottově slovníku naučném. 8 PALACKÝ, František: Dějiny narodu českého w Čechách a w Morawě I.-IV. Praha 1851-1876. TOMEK, Václav Vladivoj: Dějepis města Prahy I.-XII. Praha 1875-1906, týž: Spiknutí Jiřího z Lobkovic r. 1593. Časopis českého muzea 27, 1853, s. 215-245, GYNDELY, Antonín: Dějiny českého povstání léta 1618 I.-IV. Praha 1870-1880, týž: Die Entwicklung des böhmischen Adels und der Inkolatverhältnisse seit dem 16. Jahrhundert. Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften. VII. Folge. I. Band. Praha 1886, REZEK, Antonín: Dějiny Čech a Moravy nové doby I.-IV. Praha 1892-1896, PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti I.-II. Praha. 2. vydání. Praha 1935, týž: Bílá hora. Její příčiny a následky. Praha 1921, HRUBÝ, František: Ladislav Velen z Žerotína. Praha 1930, týž: Z hospodářských převratů českých ve století 15. a 16. Český časopis historický 30, 1924, s. 205-236, týž: Selské a panské inventáře v době předbělohorské. Český časopis historický 33, 1927, s. 21-58, TEPLÝ, František: Příspěvky k dějinám českého zemědělství. Praha 1926 a týž: Příspěvky k dějinám českého rybníkářství. Praha 1937, PEŠÁK, Václav: Panství rodu Smiřických v letech 1609-1618. Hospodářská skladba českého velkostatku začátkem 17. století. Praha 1940, KROFTA, Kamil: Nesmrtelný národ. Praha 1940, ODLOŽILÍK, Otakar: Jednota Bratrská a reformovaní francouzského jazyka. Philadelphia 1964, týž: Karel starší ze Žerotína 1564-1636. Praha 1936, HRUBÝ, František: Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání. Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 107-169, HRUBÝ, František (ed.): Moravské korespondence a akta z let 1620-1636 I.-II. Brno 1934-1937, STLOUKAL, Karel: Papežská politika a císařský dvůr pražský na předělu XVI. a XVII. věku. Praha 1925, CHUDOBA, 9

evropských a mezinárodních souvislostí a proto pracovali nejen z prameny shromážděnými v českých a moravských archivech, ale intenzivně studovali také dokumenty uložené v archivech zahraničních (Německo, Itálie, Španělsko, Švýcarsko, Velká Británie, Francie). Období 16. a 17. století spojené na jedné straně s intenzivní kulturní výměnou mezi českými zeměmi a jejich západními sousedy, kavalírskými cestami, cestami za vzděláním na západní protestantské i katolické univerzity a na druhé s velkou reflexí dění u nás na situaci celoevropskou (stavovské povstání, náboženská emigrace, třicetiletá válka, Valdštejn, Komenský atd.) nebylo lze studovat pouze na základě domácích pramenů. 9 Slibně se rozvíjí ediční činnost zejména pokud se jedná o prameny osobní povahy. Bohužel, události druhé světové války a období následující slibný rozvoj historického bádání na tomto poli na dlouhou řadu let přinejmenším podstatně omezily. Alespoň zpočátku převládal striktní ideologicky podmíněný pohled na šlechtu jako utlačovatelskou třídu. Od šedesátých let se postupně opět objevují podnětné práce zejména o hospodářských aktivitách šlechty (Josef Válka, Alois Míka, Josef Petráň). 10 Začíná se opět studovat neopominutelná role šlechty v politice domácí i zahraniční (Josef Polišenský, Josef Janáček, Jaroslav Pánek, František Matějek, Josef Válka), rodí se monografie o některých osobnostech šlechticů nebo šlechtických rodů (Noemi Rejchrtová, Jaroslav Pánek, Pavel Preiss, Josef Válka), dále se studují otázky hospodářské (Václav Ledvinka). 11 Bohdan: Španělé na Bílé hoře. Tři kapitoly z evropských politických dějin. Praha 1945 a KALISTA, Zdeněk: Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic. Zrození barokního kavalíra I.-II. Praha 1932. 9 V zahraničních archivech intenzivně studovali mezi dvěma světovými válkami např. František Hrubý, Otakar Odložilík, Karel Stloukal i další. 10 VÁLKA, Josef: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Praha 1962, MÍKA, Alois: Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV.- XVII. Století). Sborník historický 1, 1953, s. 122-213, týž: Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. Sborník historický 15, 1967, s. 45-75, PETRÁŇ, Josef: Zemědělská výroba v Čechách ve druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Praha 1963. 11 POLIŠENSKÝ, Josef: Třicetiletá válka a český národ. Praha 1960, týž: Třicetiletá válka a evropská krize 17. století. Praha 1970, POLIŠENSKÝ, Josef - KOLLMANN, Josef: Valdštejn. Ani císař, ani král. Praha 1995, JANÁČEK, Josef: České dějiny. 10

Přestože téma šlechty bylo a je v naší historiografii velmi frekventované, knih a studií věnovaných speciálně nižší šlechtě, resp. rytířskému stavu v raném novověku je velice málo. Ze starších prací je třeba na prvním místě jmenovat dvě studie Václava Klecandy o příjímání do rytířského stavu v českých a rakouských zemích a o erbovnících v Čechách a na Moravě. 12 Z prací novějších pak např. článek Petra Čorneje o životním stylu nižší šlechty před Bílou horou a zejména pak práce Václava Bůžka, na prvním místě knihu věnovanou roli nižší šlechty v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, která asi jako jediná se snaží o syntetický pohled na toto téma. 13 V posledních letech vyšlo také několik Doba předbělohorská 1526-1547 I./1.-2. Praha 1968-1984, týž: Valdštejn a jeho doba. Praha 1978, PÁNEK, Jaroslav: Úloha stavovství v předbělohorské době. Vývoj názorů novodobé české historiografie. Český časopis historický 25, 1977, s. 732-761, týž: Proměny stavovství v Čechách a na Moravě v 15. a v první polovině 16. století. Folia historica bohemica 4, 1982, s. 179-217, MATĚJEK, František: Bílá hora a moravská feudální společnost. Československý časopis historický 22, 1974, s. 81-104, VÁLKA, Josef: Česká společnost v 15.-18. století. Předbělohorská doba. Praha 1972, týž: Česká společnost v 15.-18. století. Bělohorská doba. Společnost a kultura manýrismu. Praha 1983, týž: Stavovství a krize českého státu ve druhé polovině 15. století. Folia historica bohemica 6, 1984, s. 65-98, týž: Stavovská Morava (1440-1620). Praha 1987, REJCHRTOVÁ, Noemi: Václav Budovec z Budova. Praha 1984, PÁNEK, Jaroslav: Rožmberkové. Velmoži české renesance. Praha 1989, PÁNEK, Jaroslav (ed.): Václav Březan. Životy posledních Rožmberků I.-II. Praha 1985, PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Praha 1981, VÁLKA, Josef: Karel starší ze Žerotína (1564-1636). Z kralické tvrze 13, 1986, s. 1-7, LEDVINKA, Václav: Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách. Finanční hospodaření pánů z Hradce 1560-1596. Praha 1985. 12 KLECANDA, Václav: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Časopis archivní školy 6, 1928, s. 1-125, týž: Tři kapitoly o českomoravských erbovnících. Zápisky českého zemského archivu 7, 1932, s. 69-96. 13 BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha 1996. Václav Bůžek napsal také článek o dosavadním zpracování tématu nižší šlechty, resp. o dalších možnostech studia, srov. týž: Nižší šlechta v předbělohorských Čechách. Prameny, metody a perspektivy bádání. Český časopis historický 91, 1993, s. 37-54. Z dalších jeho prací je třeba připomenout publikaci o některých významných předbělohorských rytířích, týž: Rytíři renesančních Čech. 11

studií zaměřených na postižení historie konkrétních šlechtických rodů jako například knihy o rodu Kropáčů z Krymlova od Jana Kiliána, 14 Vlinských z Vliněvsi od Jiřího Čepeláka, 15 sborník věnovaný chebskému rytířskému rodu Nottthafftů, 16 publikace o severočeském rytířském rodu z Bünau 17 a o rytířském rodu Mírků ze Solopisk. 18 Vedle těchto byly publikovány také práce o konkrétních příslušnících rytířského stavu, o jejich životních osudech, kariérách, majetkovém i společenském vzestupu. Za všechny bych zde jmenoval práci Jana Kiliána o známém defenestrovaném sekretáři rytíři Filipu Fabriciovi z Rosenfeldu a Hohenfallu, knihu téhož autora o vrchnostenském úředníkovi Martinu Pruškovi z Prušova, autobiografii Jana Nykodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova od Josefa Hrdličky, knihu Petra Mareše o Karlu Častovci Myškovi ze Žlutic a v neposlední řadě edici rodinných pamětí šlechtičny 17. století Alžběty Lidmily z Lisova, kterou vydala Jana Ratajová. 19 Z prostředí moravského lze snad připomenout záslužnou edici korespondence blanenského úředníka rytířského rodu Žalkovských ze Žalkovic Jiříka Skřivánka nebo seriál časopisu Malovaný kraj věnovaný jednotlivých moravským šlechtickým rodům z pera Zdeňka Pokludy. 20 Praha 1995. 14 KILIÁN, Jan: Kropáčové z Krymlova. Mělník 2007. 15 ČEPELÁK, Jiří: Vlinští z Vliněvsi. Mělník 2007. 16 HALLA, Karel - DITTMAR, Volker a kol.: Po stopách šlechtického rodu Notthafftů Notthaffti v Čechách a v Bavorsku. Katalog ke stejnojmenné výstavě v Krajském muzeu Cheb a v Muzeu Chebska v Marktredwitz. Cheb 2006. 17 ŠUMAN, František - CHMELÍKOVÁ, Jitka: Rytíři z Bünau v Čechách a v Sasku. Děčín 2006. 18 ŠINDLER, Bedřich - HÁS, Jiří: Rytíři Mírkové ze Solopisk a na Plaňanech. Obrazy z historie jednoho rodu. Praha 2005. 19 KILIÁN, Jan: Filip Fabricius z Rosenfeldu a Hohenfallu. Život, rod a dílo defenestrovaného sekretáře. České Budějovice 2005, týž: Martin Prušek z Prušova. Studie životopisná a edice hejtmanského kopiáře z let 1611-1614 (1616). Mělník 2007, HRDLIČKA, Josef: Autobiografie Jana Nykodéma Mařana Bohdaneckého z Hodkova. České Budějovice 2003, MAREŠ, Petr: Karel Častovec Myška ze Žlutic. Život předbělohorského rytíře ve světle rodinné korespondence. Ústí nad Labem 2000 a RATAJOVÁ, Jana (ed.): Alžběta Lidmila z Lisova. Rodinné paměti. Praha 2002. 20 VAŠEK, Leoš (ed.): Kopiář Jiříka Skřivánka, úředníka na Blansku 1594-1612 (1614). 12

Problematika nižší šlechty se samozřejmě ve větším či menším rozsahu objevuje také ve většině prací věnovaných české a moravské šlechtě obecně. Z nejnovějších souhrnných bych jmenoval knihu Václava Bůžka a kolektivu Věk urozených, Petra Maťy Svět české aristokracie (1500-1700), Jiřího Juroka Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, Marie Koldínské Každodennost renesančního aristokrata a také druhý díl historie vlády Jagellonců od Josefa Macka. 21 Raný novověk v českých zemích je období, kdy z mnoha důvodů výrazně narůstá množství pramenů (sdělovací, pamětní, evidenční, normativní i prameny osobní povahy). Mnoho z těchto pramenů má vztah k námi studované problematice nižší šlechty, resp. šlechty jako takové. Z těchto příčin jsou archivní materiály doslova rozesety po mnoha archivních fondech a sbírkách, počínaje velkými fondy celostátní nebo celozemské povahy, přes archivy jednotlivých šlechtických rodin a velkostatků až po různé specializované archivní sbírky. Na druhou stranu téměř postrádáme rodinné archivy z prostředí moravské nižší šlechty. Pokud se přece jen zachovaly pak jednak jako součást archivů některých panských rodů, případně pochází až z období 2. poloviny 17. století a období pozdějšího. Ve srovnání se situací v Čechách je tento rozdíl zvláště markantní a zejména při bádání o každodennosti rytířů 16. a přelomu 16. a 17. století velmi limitující. Velké soubory pramenů osobní povahy, např. korespondence pro moravské rytíře 16. a první poloviny 17. století téměř schází, resp. se dochovaly pouze jednotliviny. Takovéto prameny lze nelézt v mnoha rodinných archivech moravských šlechtických rodů, aktech šlechtických, v některých archivních sbírkách (Nová sbírka MZA, Genealogická sbírka Archivu NM) atp. Spíše už nalézáme větší soubory korespondence adresované nižším šlechticům příslušníky šlechty vyšší (např. registra listů pánů z Pernštejnů, kopiáře Blansko 2000. 21 BŮŽEK, Václav - HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500-1700). Praha 2004, JUROK, Jiří: Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín 2000, KOLDÍNSKÁ, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha 2001 a MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 2. Šlechta. Praha 2001. 13

Karla staršího ze Žerotína atd.). Částečně tento hendikep vyrovnávají informace uložené v půhonných knihách brněnských a olomouckých. Pro období 17. a 18. století již postupně přibývá i pramenů osobní povahy (korespondence, deníky), ale opět nijak závratně. Naproti tomu materiálů dokumentujících politickou a úřední činnost rytířského stavu, koupě a prodeje panství a statků, záležitosti hospodaření na statcích, je podstatně více a umožňují nám poměrně přesně tyto záležitosti rekonstruovat a interpretovat. Pro studium dějin nižší šlechty na Moravě mají zásadní význam materiály uložené v Moravském zemském archivu v Brně. Z velkého bohatství tohoto archivu lze jmenovat pouze výběrově ty nejdůležitější fondy, resp. fondy, kterých jsem při své práci využíval nejčastěji. Na prvním místě je to fond Stavovské rukopisy, v němž jsou shromážděny nejvýznamnější prameny vzniklé z činnosti šlechtické samosprávy, jakými jsou zemské desky, půhonné knihy, šlechtické matriky, knihy rytířského stavu atd. 22 Z dalších bych rád jmenoval fondy Akta šlechtická, Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), Moravské zemské právo, ze sbírek zejména sbírku rukopisů bývalého Františkova muzea, sbírku rukopisů Zemského archivu, Novou sbírku atd., z rodinných archivů např. Rodinný archiv mikulovských Ditrichštejnů a další. 23 Pozůstalosti některých historiků obsahují dosud nepublikované práce, opisy a výpisy z pramenů, často do dnešních dnů nedochovaných nebo obtížně přístupných, zde bych připomenul rozsáhlou pozůstalost moravského historika a archiváře Františka Hrubého a pozůstalost Jaroslava Novotného. 24 Mnoho pramenů je shromážděno v Národním archivu v Praze ať již v samostatných archivních fondech jako je velký soubor nazvaný Morava - Moravské spisy české kanceláře a české komory nebo v různých genealogických a 22 MZA. A 3 Stavovské rukopisy (1348-1951). 23 MZA. A 12 Akta šlechtická. Listiny a listy z let 1419-1851 (1419-1864), tamtéž. C 2 Tribunál, pozůstalosti (1636-1783), tamtéž. C 8 Moravské zemské právo (1638-1783), tamtéž. G 11 Sbírka rukopisů Františkova muzea v Brně (1300-1899), tamtéž. G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu (1200-1999), tamtéž. G 2 Nová sbírka (1222-1930) a tamtéž. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů Mikulov (/1097/ 1222-1944). 24 MZA. G 450 Hrubý František, Prof. PhDr. (/1792/ 1900-1943 /1988/) tamtéž. G 371 Jaroslav Novotný, literární pozůstalost, opisy moravských urbářů (1891-1964). 14

heraldických sbírkách (Wunschwitz, Dobřenský). 25 V Zemském archivu v Opavě a na jeho pobočce v Olomouci jsem nejvíce využíval dokumenty z rodinného archivu Žerotínů, z pozůstalosti významného historika Josefa Zukala, zejména jeho výpisky k jednotlivých moravským a slezským šlechtickým rodů, archivy některých velkostatků, rozsáhlý archiv olomouckého arcibiskupství atd. 26 V neposlední řadě je třeba připomenout Archiv Národního muzea a jeho rozsáhlé genealogické a heraldické sbírky obsahující množství rozmanitých pramenů o našich šlechtických rodinách. 27 25 NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), tamtéž. Wunschwitzova genealogicko-heraldická sbírka (/1480/ 1678-1741 /1936/) a tamtéž. Sbírka genealogická Dobřenského (1841-1919). 26 ZEMSKÝ archiv v Opavě, Josef Zukal-pozůstalost (1872-1929), ZEMSKÝ archiv v Opavě, pracoviště Olomouc, Rodinný archiv Žerotínů, Bludov (/1295/ 1427-1947), tamtéž. Arcibiskupství Olomouc (1144-1980). 27 ARCHIV Národního muzea v Praze. H Genealogická sbírka (1410-1931), tamtéž. CH Genealogická sbírka Vratislava z Mitrovic (1700-1908) a tamtéž. Heraldická sbírka (1700-1920). 15

2. 2. RYTÍŘSKÝ STAV NA MORAVĚ V RANÉM NOVOVĚKU Česká šlechta raného novověku nikdy nebyla jednolitou, homogenní společenskou skupinou, ale právě naopak, jednalo se o velmi složitě strukturovanou společenskou vrstvu představovanou na samém vrcholu skupinou aristokratů z nejvýznamnějších panských rodů a na druhé straně množstvím drobné, často zcela nemajetné šlechty. Rytíři tvořili nepominutelnou část svobodného šlechtického obyvatelstva, svým majetkem ani společenským postavením se sice zpravidla nemohli rovnat nejbohatším panským rodům, ale stejně tak se výrazně odlišovali od zbytku svobodného obyvatelstva, šlechty služebné, erbovníků, dvořáků, nápravníků atd. Termín rytíř měl samozřejmě jiný význam ve středověku, jiný v raném novověku a jiný v 19. století. Pokud ve středověku se pod pojem rytířství zahrnoval soubor rytířských ctností spojených s urozeností, ctí, věrností a dodržováním závazných norem chování a jednání, pak v raném novověku se význam slova rytíř a rytířský stav poněkud proměnil. Minimálně od 16. století představoval rytíř příslušníka nižší šlechty, tento termín postupně navíc téměř zcela vytlačil všechna ostatní pojmenování nižších šlechticů, jako byli zeman, vladyka a panoš. Ani pro raně novověké rytíře nebyly ještě rytířské ctnosti zcela prázdným pojmem. Označení rytíř a rytířský stav pak překonala i období pobělohorské spojené se zaváděním říšské titulatury a přetrvala až do zániku šlechtických titulů v roce 1918. Rytíři 19. století již neměli se středověkými rytíři společného téměř nic, i když možná přece jen. Dlouhodobá věrná služba v armádě, stejně jako získání vysokého vyznamenání zakládaly nárok na povýšení do šlechtického stavu. Nobilitace však v tomto období bylo možné dosáhnout také za úspěchy na poli vědy, politiky, kultury či ekonomiky a na přelomu 19. a 20. století měl šlechtický titul před svým jménem leckterý bohatý podnikatel, významnější politik či úředník, vědec, spisovatel a samozřejmě vysoký důstojník rakousko-uherské armády. Obecně však nižší šlechtické tituly postupně ztrácely na ceně a stávaly se především prestižní záležitostí. 28 28 Základní práce k tématu spolu se shrnujícími soupisy relevantní české i zahraniční literatury zejména BŮŽEK, Václav: Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, 16

Česká šlechta se stavovsky a sociálně vymaňuje ze skupiny svobodného obyvatelstva někdy ve druhé polovině 12. století, od století třináctého se nám pak postupně objevují první jména šlechticů, pánů i rytířů, známe jejich majetek a díky zachovaným pečetím i erby. Již v tomto období vlastní tito šlechtici některé menší pozemkové majetky, ale stále ještě určuje jejich společenské postavení především služba panovníkovi jako správních, soudních a vojenských úředníků. Výrazná změna nastává až v souvislosti s postupnou kolonizací pohraničních území Čech a Moravy, kdy zde zvlášť schopní jedinci zakládají rozsáhlé ucelené domény. Je to také období, kdy dochází k vnitřní diferenciaci šlechty a kdy se ze svobodného a šlechtického obyvatelstva vyhraňuje tzv. panská šlechta, která potom hraje po několik následujících století rozhodující roli v dějinách Čech i Moravy. Ve 2. polovině 13. století si představitelé nejvýznamnějších panských rodů staví uprostřed svých postupně se konstituujících domén kamenné hrady, jimž podle dobové módy dávají německá jména a po kterých se následně nazývají. Přemyslovští panovníci se těmto tendencím, zejména stavbám pevných šlechtických hradů až do konce 13. století dost intenzivně bránili, ale nakonec bez úspěchu. Již od 13. století tak propůjčovali panovníci šlechtě její nově získané majetky do plného vlastnictví, včetně pravomocí nad poddanými. 29 Šlechta si následně pojišťuje svá dominia zápisy v zemských deskách, kde jsou evidovány nejen koupě a prodeje svobodných šlechtických statků, ale také směny, věna, odkazy atd. Základem postavení, práv a suverenity české šlechtické obce se stávají inaugurační listiny krále Jana Lucemburského (roku 1310 pro Čechy a v roce 1311 Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 79-110, BŮŽEK, Václav - HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500-1700). Praha 2004. O šlechtě 19. a 20. století např. MYŠKA, Milan: Nová šlechta z řad peněžníků, obchodníků a průmyslníků v českých zemích v 19. století (Poznámky-problémy-perspektivy výzkumu). In. CHOCHOLÁČ, Bronislav - MALÍŘ, Jiří (edd.): Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují jeho přátelé a žáci. Brno 2002, s. 355-361. Nejnověji souborně ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství. Praha 2006. 29 VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Středověká Morava. Brno 1991. 17

pro Moravu). 30 Již šlechta 13. století, i když byla rozdělená a vnitřně nejednotná, pociťovala jakýsi druh stavovské solidarity vyplývající ze starobylosti rodu držícího po generace statky a úřady. V souvislosti s tím jak se do našich zemí opožděně dostávají představy o rytířské kultuře, tedy o tom co je a není vhodné a hodné aristokrata, sílí také snahy o pevnější vymezení šlechty vůči ostatním neprivilegovaným stavům. Rytířské ctnosti a urozený původ doložený starobylým erbem se tak stávají tím hlavním rozlišovacím měřítkem. 31 Se jmény prvních příslušníků drobné šlechty se v pramenech častěji setkáváme ve 14. století, ale jejich společenské postavení, majetky i vliv jsou naprosto nicotné ve srovnání s poměrně malou skupinou starožitných panských rodů. Snahy o vytvoření nějaké právní hranice oddělující striktně vyšší a nižší šlechtu (pány a rytíře) můžeme sledovat také již od 14. století, ale definitivně dochází k tomuto oddělení až na počátku 16. století. V období před vypuknutím husitských válek se vnější rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou nejvýrazněji projevoval v oficiální titulatuře pánů a nižších šlechticů. Urozenost, stará rodová tradice, velký pozemkový majetek, zastávání důležitého úřadu, to vše jsou atributy, jež má mít člen starého panského rodu. Nižší šlechtici, rytíři, zemané, vladykové či panoši prozatím většinu z toho postrádají, nejsou dostatečně urození, jejich rodová historie je krátká nebo ji vůbec neznají, úřady zastávají jen výjimečně. Postupně se však i pro ně stává hlavním znakem příslušnosti k urozencům vlastnictví statku zapsaného v zemských deskách. 32 Nižší šlechta sama byla, jak částečně plyne z předchozího textu, skupinou vnitřně velmi pestrou, přičemž musíme mít na paměti, že termíny vyšší a nižší šlechta jsou až novodobé výtvory historiků. Obecně lze říct, že rytíři, zemané i vladykové si byli svým významem i urozeností téměř rovni, lišili se však ve způsobu, jak své postavení a zejména šlechtický titul získali. Z tohoto hlediska stál nejvýše rytíř, jenž obdržel šlechtický titul a erb za zásluhy na bitevním poli a byl také patřičným způsobem panovníkem na rytíře pasován. V pozdějším období 30 MACEK, Josef: Česká středověká šlechta. Praha 1997, BŮŽEK, Václav - HRDLIČKA, Josef - KRÁL, Pavel - VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha-Litomyšl 2002, s. 36-38, 31 HRDLIČKA, Jakub: Pražská heraldika, znaky měst, cechů a měšťanů. Praha 1993, s. 154-155. 32 VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Středověká Morava. Brno 1991. 18

se jednalo o osobu, která byla přijata do rytířského stavu. Zeman byl šlechtic, který v zemi žil po dlouhou dobu, vlastnil nějaký menší statek, nebyl pasován na rytíře, ale ani nebyl vůči nikomu ve služebném postavení. Vladyka zase držel určitý pozemkový majetek, nebyl však pasován na rytíře a většinou sídlil na venkovském dvoře. Panoši se naproti tomu nacházeli na zcela jiné stavovské úrovni. Jelikož nevlastnili žádný svobodný pozemkový majetek, museli vstupovat do služby vyšší šlechty. 33 Z řad panošů vzešla například většina pozdějších známých husitských vojenských hejtmanů. Rozdíly byly také v oslovení, zatímco rytíř měl být oslovován Urozený a Statečný rytíř, pak vladyka nebo zeman jako Urozený vladyka, resp. zeman a panoš jako Slovutný panoš. 34 V tomto směru došlo na počátku 16. století k podstatnému zpřesnění a zjednodušení titulatury nižší šlechty. Od této doby tak tvoří panský stav pouze páni a stav rytířský rytíři a vladykové, přičemž označení vladyka v průběhu let také postupně téměř mizí. 35 Naopak se objevují některé jiné kategorie obyvatelstva, jež bývají někdy nesprávně mezi příslušníky rytířského stavu zařazováni. Jedná se zejména o erbovníky, nobilitované měšťany, erbovní strýce atd. 36 Josef Macek charakterizoval ve své knize o českých dějinách za vlády 33 BŮŽEK, Václav: Urozenec. In. BŮŽEK, Václav - KRÁL, Pavel (edd.): Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 86-88 a KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42-43. 34 Panošům náleželo oslovení Urozený vladyka až po třech generacích a za předpokladu, že se řádně chovali, srov. KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 43. 35 Toto označení však nezmizelo zcela a ještě v 17. století se s ním v pramenech setkáváme, MZA. G 140 Rodinný archiv Ditrichštejnů (1097) 1222-1944, kart. 375, inv. č. 1624, poručenství knížete Maxmiliána z Ditrichštejna nad sirotky po vladykovi Václavu Kobylkovi z Kobylího. Název se objevuje dokonce i v ženském rodě Urozená vladyka, srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. č. 61, č. LVI 9/14, svědectví Žibřida Podstatského z Prusinovic a na Spálově o Kunce ze Skorotína (17. září 1577). KOCUREK, Jaroslav: Kvatern majestátů z let 1642-1669. Formální a obsahový rozbor (nepublikovaná diplomová práce FF MU v Brně). Brno 2002, s.78-79, s termínem vladyka a dokonce i panoš se setkáváme ještě v Obnoveném zřízení zemském 36 Většinou se jednalo o měšťany z bohatých obchodnických a řemeslnickým rodin, kteří sice obdrželi erb, ale již z různých příčin nepožádali, resp. rezignovali na přijetí do 19

Jagellonců nižší šlechtu jako nehomogenní společenskou vrstvu urozenců a privilegovaných obyvatel Českého království, kteří nejsou ani členy panského stavu, nejsou obdařeni městským právem a přitom nejsou poddanými zatíženými povinnostmi dávek peněžních či naturálních, anebo dokonce robotou. Pouhý zisk erbovního listu, tzn. erbu a přídomku, ještě nezakládal žádná práva a jeho držitel zůstával stále členem svého dosavadního stavu, tzn. např. měšťanem, i když se honosil erbem. Docházelo tak k situacím, kdy erbovní měšťan z poddanského města, který se chlubil vznešeným přídomkem a skvělým erbem, musel poníženě žádat svou vrchnost o propuštění z poddanství. 37 Teprve po přijetí do rytířského stavu byl ostatními rytíři pokládán za sobě rovného. Právo udílet erb byla vždy výhradním právem panovníka, resp. osoby z tomu zmocněné (palatinát). 38 Od 16. století pomalu stoupají počty osob úředníků, vojáků, vědců, obchodníků, které získaly erb a predikát jako odměnu za své služby panovníkovi, i oni však musí žádat o přijetí do rytířského stavu, pokud chtějí užívat jeho politických výhod. 39 Řádný šlechtický původ a rod bylo třeba dokázat, a to erbem otce a matky a dále erby otcovy a matčiny matky, přičemž nejdůležitějším byl erb otce. Pokud otec nebyl šlechticem, potom ani jeho potomek nebyl šlechtického původu, i když třeba ostatní tři erby šlechtickými byly. 40 Některé šlechtické rody v průběhu staletí zchudly a na svůj urozený původ téměř zapomněly. Ani v tomto případě však o své šlechtictví nepřišly, a jestliže je patřičným způsobem dokázaly, byly přijaty zpět do šlechtické obce. Osoba z rytířského stavu mohla být ovšem také svého rytířského stavu. Aktivně se účastní městského života, ale díky svému erbu se liší a také chtějí lišit od zbývajících měšťanů, HRDLIČKA, Jakub: Pražská heraldika, znaky měst, cechů a měšťanů. Praha 1993, s. 162, 168-169. 37 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42. 38 MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 27, č. XXVII 15/1, císař a král Maxmilián II. znovu povyšuje do šlechtického stavu Jiřího Hrabovského z Hrabové a jeho syny Petra, Jana a Mikuláše a propůjčuje jim šlechtický erb (Vídeň, 12. července 1565). 39 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 42-43. 40 Tamtéž, s. 43. Pokud nebyl otec šlechtic, tzn. byl tzv. chlap, nemohli ani jeho potomci být skutečnými šlechtici, poněvadž, kdo otce chlapa měl, chlapem zůstane. Za určitých okolností, zejména za prokázané zásluhy mohl panovník obyčejného poddaného chlapa povýšit na svobodníka. Ze svobodníka se mohl stát panošem, z něj ve třetí generace vladykou atd. Král mohl také přímo povýšit na vladyku, ale takovému novému povýšenci mohl kdokoliv beztrestně vytknout, že je synem chlapa. 20

šlechtictví zbavena, např. pokud se oddávala nešlechtickému zaměstnání, nevedla ctnostný život nebo úmyslně zlehčovala svůj stav. 41 Po skončení husitských válek se situace nižší šlechty v Čechách a na Moravě mění. Zatímco v Čechách získávají rytířské rody, zejména díky svým vojenským aktivitám v předchozím období, pevné místo v zemských orgánech po boku rodů panských, na Moravě byly poměry přece jen poněkud jiné. V Čechách se v nových podmínkách schopným nižším šlechticům, původně většinou panošům a zemanům, otvíraly nové možnosti k dalšímu všestrannému vzestupu, ať již společenskému, majetkovému nebo obojímu. Na tomto místě stačí připomenout rytířské rody Mrzáků z Miletínka, Kostků z Postupic, Smiřických ze Smiřic, Trčků z Lípy a další. Rytířský stav zaujal pevné místo jak na českém zemském sněmu v rámci samostatné kurie, tak postupně pronikají jeho příslušníci do některých zemských úřadů. Společné politické i ekonomické zájmy vytvořily v Čechách z vyšší a nižší šlechty poměrně semknutou skupinu, jak se to nejzřetelněji projevilo v době sporů mezi stavy a městy o právo na vaření piva, trhy a mílové právo na počátku 16. století. Na Moravě se postavení nižší šlechty po skončení husitských válek vyvíjelo poněkud odlišně. Zde si po celé 15. století zachovaly dominantní postavení starožitné panské rody (z Boskovic, z Cimburka, z Pernštejna, z Kravař, z Kunštátu, z Lomnice, z Valdštejna aj.), které ovládaly zemský sněm, soud a také veškeré zemské úřady. Představitelé těchto starých bohatých panských rodin jsou v tomto období skutečnými politickými reprezentanty země, nositeli moravského zemského vědomí. Drobná šlechta sice tvoří tzv. druhou kurii na zemském sněmu, ale její vliv je zanedbatelný. Velký rozdíl mezi Čechami a Moravou byl také v početním stavu rytířských rodů, resp. osob, kdy na Moravě dochází během 15. století k značnému úbytku drobné šlechty a zároveň se vymezuje skupina starých rytířských rodů. 42 Ke změnám v postavení moravské nižší šlechty dochází na přelomu 15. a 16. století. Již v devadesátých letech 15. století pronikají rytíři do 41 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 43-45, KLECANDA, Vladimír: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Časopis archivní školy 6, 1928, s. 1-125 a týž: Tři kapitoly o českomoravských erbovnících. Zápisky českého zemského archivu 7, 1932, s. 69-96. 42 VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 47. 21

moravského zemského soudu a získávají první úřady, ale až dohoda z roku 1493 určila, že zemský soud má tvořit 20 soudců, 14 z panského a 6 z rytířského stavu. Rytíř, který chtěl zasedat na zemském soudu, musel pocházet ze starého rytířského rodu, vlastnit deskový statek a nesměl být ve služebném postavení. Na počátku 16. století pak došlo také k definitivnímu rozdělení zemských úřadů, kdy panskému stavu připadly úřady zemského hejtmana, nejvyššího komorníka a nejvyššího sudího a stavu rytířskému úřady podkomořího, nejvyššího písaře a dvorského sudího (hofrychtéře), který byl také hlavou rytířské kurie na zemském sněmu. 43 V Čechách se uskutečnilo definitivní rozdělení zemských úřadů již v roce 1497, rytířský stav měl od této doby právo obsazovat úřad nejvyššího zemského písaře, podkomořího, purkrabího Hradeckého kraje a jednoho purkrabího karlštejnského, pánům příslušel úřad nejvyššího purkrabího, nejvyššího hofmistra, maršálka, nejvyššího komorníka, sudího zemského, nejvyššího kancléře a druhého purkrabího karlštejnského. Stejně jako ve 2. polovině 15. století u šlechty vyšší také u nižší šlechty sílí postupně snahy o její uzavírání a přesnější vymezení vůči zbývajícím sociálním skupinám, zejména vůči měšťanům a jiným svobodným obyvatelům. Časem téměř zanikají původní pojmenování panoš, zeman a konečně i vladyka a pro příslušníka nižší šlechty zůstává pouze jediné označení, rytíř. 44 Podmínkou toho, aby byl šlechtic právoplatným členem stavovské obce, mohl zasedat na zemském sněmu a zastávat zemské úřady, nebyl pouze zisk šlechtického titulu a erbu. Nezbytným předpokladem bylo přijetí za člena panského nebo rytířského stavu, pokud se jednalo o cizince, byla procedura ještě složitější a bylo nutné nejprve požádat stavy o přijetí za obyvatele země a získání obyvatelského práva (inkolátu). Pouze držitel svobodného deskového statku, který obdržel inkolát a byl přijat do svého stavu, získával plná politická práva člena stavovské obce království nebo 43 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 56-57, NÁRODNÍ archiv v Praze. Morava. Moravské spisy české kanceláře a české komory (/1482/ 1527-1625 /1750/), inv. č. 54, privilegium krále Ferdinanda I., jímž potvrzuje stavu rytířskému v markrabství moravském obsazovati tyto nejvyšší zemské úřady, nejvyšší sudství dvorské (hofrychtéř), úřad podkomořího a nejvyšší písařství (8. dubna 1538, opis). 44 VÁLKA, Josef: Vlastivěda moravská. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 46. 22

markrabství. Žádosti o přijetí do rytířského stavu se podávaly na zemských sněmech nebo při zasedání zemského soudu a rytířská kurie následně o žádosti rozhodovala. V Čechách i na Moravě přistoupily v 16. století oba šlechtické stavy, panský i rytířský, na ještě složitější rozdělení, tentokrát uvnitř každého z těchto stavů, na rody starožitné (např. v roce 1500 bylo v Čechách 47 starožitných panských rodů) a novožitné. Za starožitný byl považován pouze ten šlechtický rod, který mohl dokázat své panské, resp. rytířské předky do třetího kolena. Nově přijatý panský či rytířský rod, resp. jedinec byl považován za novožitného a teprve po třech generacích mohli potomci požádat o přijetí mezi rody starožitné. 45 Nejednalo se pouze o jakousi reprezentativní záležitost, jelikož pouze členové starožitných panských a rytířských rodů měli plná stavovská práva a mohli zastávat jak zemské úřady, tak působit jako zemští soudci. Také se zpřísňovaly další podmínky pro příjetí do rytířského stavu, ať již šlo o zvláštní druh přísahy, závazné sliby a další procedurální otázky. Žádosti o přijetí do stavu se podávaly rytířské kurii při zasedání zemských sněmu nebo soudu. Nově přijatý rytíř skládal na počátku 16. století na Moravě slib rukoudáním nejvyššímu hofrychtéři, že se nebude tříti do třetího kolena mezi rody starožitné, že se bude náležitě chovati ve stavu rytířském a vystříhati všeho, co by mohlo býti rytířstvu na úkor a zlehčení. Každý nový žadatel musel ukázat svůj erb, udat, od kterého panovníka jej obdržel, a teprve poté bylo jeho jméno zapsáno do knihy rytířské. 46 Od poloviny 16. století byl zrušen povinný slib rukoudáním a zavedena závazná přísaha, že se nový rytířský rod nebude po tři generace tříti mezi rody starožitné. 47 Přijetí do stavu platilo samozřejmě pro manželské potomky a dědice 45 KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 53. Ondřej Hyrš byl v roce 1596 přijat za novožitného rytíře a obyvatele země, poněvadž jeho otec Ondřej byl povýšen na rytíře teprve v roce 1525. 46 V knize bylo uvedeno jméno nově přijatého šlechtice, kdy byl přijat a popsán nebo vymalován jeho erb. Srov. MZA. A 12 Akta šlechtická, kart. 28, č. XXVIII 11/1, polský král Zikmund vydává svědectví o starožitném zemanském a rytířském původu Matyáše Jelitovského z Jelitova (Krakov, 4. dubna 1592). 47 Různé verze přísahy rytířské v českém i německém jazyce viz KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské III. Brno 1905, s. 45-48. Tamtéž, s. 48-55 seznam seznam osob přijatých do stavu rytířského na Moravě mezi roky 1535-1618. 23