Ivanka Melounová ilustrovala Veronika Kubáčová Strašidýlko Josífek
Ivanka Melounová STRAŠIDÝLKO JOSÍFEK Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4091. publikaci Ilustrace Veronika Kubáčová Odpovědná redaktorka Helena Varšavská Sazba a zlom Antonín Plicka Zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 72 Vydání 1., 2010 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod Grada Publishing, a.s., 2010 Cover Illustration Veronika Kubáčová ISBN 978-80-247-3428-6
Obsah Předmluva... 7 Na hradě Hudryštejně... 9 Poznáváme Josífka... 13 Strašidýlko Josífek a ježislečna Jéža... 17 Pekelníček Kuba... 21 Kukadíčko zachránce... 25 Jak se z drzé jezinky stala příjemná slečna... 29 Bílá paní na Hudryštejně... 33 Námořní bitva na Dunďáku... 37 Jak zachránili vílu Kristýnku... 41 Kostlivec René... 45 Jak našli poklad... 49 O moudrém vodníku Dundíkovi... 53 Pohádková svatba v Pohádkovém lese... 57 Jak se Josífek vydal do světa lidí... 61 Josífkovy kalhoty... 65 Josífkův návrat na Hudryštejn... 69 5
Předmluva Začneme hádankou. Má modré oči, vlasy zrzavé jako liščí kožíšek, umí létat, mizet i procházet zdí. Kdo je to? Přece Josífek povedené strašidýlko, které všem malým čtenářům ukáže, jak to chodí v Pohádkovém lese a na hradě Hudryštejně. Nakonec zatouží zjistit, jak se asi žije v lidském světě. Zůstane Josífek v pohádce, nebo u lidí? Příjemné čtení! 7
Na hradě Hudryštejně Uprostřed Pohádkového lesa stojí na kopci starý hrad. Jeho zdi už se téměř rozpadly. Jen dvě zachovalé kamenné věže se tyčí do výšky. Vypadají jako majáky v moři stromů. Uprostřed přilehlého nádvoří je studna. Říká se o ní, že její dno je až v pekle. Na hradě, kterému se v kraji odjakživa říká Hudryštejn, bydlí jedna neobyčejná rodinka. Tatínek, maminka a jejich Josífek jsou opravdová strašidla. Protože vykonávají své důležité řemeslo až po setmění, každé dopoledne většinou spí. Ona totiž taková noční práce dá zabrat. To se musí úderem sedmé hodiny večerní děsivě zamumlat. Pak se po trošičkách přidává 9
tajemného blekotání a mrazivého skřípění. Celá ta hrůza vyvrcholí přesně o půlnoci slabě mihotavým zjevením bubácké trojice na hradbách a děsivou písní: Když světla se v kraji zháší, bubáci strašlivě straší. Ve stříbrném svitu měsíce straší a kvílí nejvíce. Strašení je zkrátka umění, které nemůže vykonávat kdekdo. Pouštět hrůzu je nutné zlehka. Aby snad někdo neměl z vylekání smrt. To správný strach má být docela příjemný. Jen pošimrá kolem srdíčka, jemně sevře žaludek, postaví chloupky na těle do pozoru a dost! V nejlepším se musí přestat. Maminka Klotylda umí nejen strašit, ale i čarovat. Kouzlí jenom věci dobré, 1 0
potřebné a laskavé. Tak jako každá hodná strašidlácká maminka. Když se jí někdy nechce vařit, zavře oči, mávne rukama nad stolem a zamumlá: Hadi, štíři, netopýři, ať je oběd na talířích, a má hotovo. Tatínek Všehomír Bubák taky dokáže ledacos. Například opravit střešní tašky, protože mezi ně každou chvíli zatéká. Má na to docela účinné zaklínadlo: Čumli, bumli, blecha, ať se spraví střecha. Jenže hradní střechy jsou hodně děravé, a tak pan Bubák musí kouzlo opakovat dost často. Jinak by jim asi kapala voda do polívky. 1 1
Poznáváme Josífka S maminkou a tatínkem Bubákovými žije na Hudryštejně strašidýlko Josífek. Vždycky před polednem, když vylézá z postýlky, už se moc těší na to, co mu den přinese. Rád sedává na ochozu hradní věže. Je odtud vidět hodně daleko. Dohlédne třeba až na Ježiburk, tak trošku nepořádné sídlo čarodějnice Jéži. Z věže vidí rybníček pana vodníka Dundíka i lesní obydlí jezinky Madly. Josífek má odsud zkrátka celý Pohádkový les jako na dlani. Tohle je jeho milovaný domov, kde denně prožívá nějaké dobrodružství a kde zná každičké místečko. Nejčastěji chodívá na Sluneční paseku, na které roste asi tisíc borůvkových keřů. 1 3
Jejich velké modré kuličky jsou tak sladké a chutné, že jim bubáček nikdy neodolá. Pokaždé zapomene, jak se na něj maminka zlobí, když má od nich zamazanou nejenom pusu, ale i košilku. Zkoušel dokonce jednou, úplně sám, vyprat borůvkové skvrny v rybníčku Dunďáku. Přišel však domů nejen celý mokrý, ale taky obarvený od hlavy k patě dofialova. Mamince Bubákové tenkrát dalo hodně práce, aby při nočním strašení zase bělostně zářil, jak se na správné strašidlo sluší. Bílá košile k bubáckému povolání neodmyslitelně patří. Však Josífek taky tak trošku vypadá jako bílé okaté prostěradlo oblečené do sněhobílé dlouhé košile. Díky ní může procházet zdí, létat, objevovat se 1 4
+ a mizet. Řekne jen: Hajduli, pajduli, pošimrám košili, a je to. Nejkrásnější na Josífkovi jsou jeho chytré pomněnkově modré oči. A také vlasy! Ty mají tu nejvzácnější barvu na světě zářivě zrzavou. Jako liščí kožíšek. Trčí mu na hlavě do stran, a ať je češe, jak češe, pořád připomínají vrabčí hnízdo. Josífek se nikdy nenudí. Na nicnedělání nemá čas. Každý den ho čeká něco nového. Například zítra se chystá prozkoumat studnu na nádvoří. K tomu ale bude cosi potřebovat 1 5
Strašidýlko Josífek a ježislečna Jéža Sluníčko se dívá oknem do ložnice Bubákových. Paní Klotylda s panem Všehomírem však ještě spokojeně oddychují ve svých bílých peřinách. Netuší, že jejich Josífek už pospíchá k hrádku slečny čarodějnice. Bubáčka včera napadlo podívat se do staré hradní studně. Vede prý až do samotného pekla. Josífek by si ho rád prohlédl. Ale tak, aby jej nikdo neviděl. Proto jde čarodějnici požádat o pomoc. Ježiburk stojí až na samém vrcholu kopce zvaném Pucek. Jéža bydlí v pobořené věži. Za ní má hezkou zahrádku plnou rybízů, 1 7
bylinek a všelijakých zvláštních květin. Z nich vaří různé kouzelné lektvary, masti a medicíny. Už mockrát pomohla nejen obyvatelům Pohádkového lesa, ale také cizincům z blízka i z daleka. Josífek zaklepal na pootevřené dveře. Jen pojď dál, Josífku, uslyšel zevnitř. Pozdravil a řekl Jéže, co by potřeboval. Není nic jednoduššího. Uvařím ti sirup neviditelnosti, nabídla mu. Snesla ke kamnům kdejaký kořínek, kouzelné býlí a nasušenou bylinku. Některé z nich trhala při úplňku, jiné jen o poledni nebo za bouřky. Jéža rozdělala oheň a dala se do vaření. Voda v kotlíku za chvíli bublala. Brzo ucítili nádhernou vůni. Když byl sirup hotový 1 8
a nalitý do lahvičky, mohl jej Josífek vyzkoušet. Ale jen na špičce jazyka. Lektvar byl totiž hodně silný. Účinkoval rychle a dokonale. Stačila jen kapička a bubáčkovi zmizela celá košilka i s rukama. Vypadalo to legračně, když kolem Jéži poskakovala bílá rozcuchaná hlavička bez těla. Sirup má svou moc jenom jednu hodinu. Potom tě zase každý uvidí. Tak na to mysli, upozorňovala bubáčka čarodějnice, když jí hezky děkoval. Jakmile se mu zase objevila košilka i ruce, zamával na rozloučenou a spěchal domů. Už se těšil na zítřejší dobrodružství. 1 9