Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právní vztahy k nemovitostem Katedra ţivotního prostředí BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Chráněné krajinné oblasti z pohledu práva Václav Samek 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Chráněné krajinné oblasti z pohledu práva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2

Na světě jistě existují krásnější krajiny, neţ je ta naše. Tak exotické, aţ berou dech. Ale jakmile se do nich vydáte, narazíte na skutečný, či aspoň pomyslný plot. Někde jsou jedovatí hadi, štíři a pavouci. Jinde číhají lupiči a divá zvěř. A ještě jinde číhají majitelé pozemků, připraveni vás buďto zastřelit, anebo přinutit zaplatit vstupné. U nás se člověk můţe vydat na výlet po turistické značce, přejít přes pole, vykoupat se v rybníku, posedět s kamarády u táboráku v opuštěném lomu, přespat pod skalním převisem. Dokud jsem trochu nepoznala svět, neuměla jsem si toho váţit. Teď uţ ano. A prosím: nechte to tak! Nesvazujte naši krajinu dalšími a dalšími ploty! 1 Za odborné vedení a cenné připomínky děkuji Doc. JUDr. Ivaně Průchové, CSc. Za moţnost odborných konzultací děkuji Bc. Petru Machovi z odboru ţivotního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje a RNDr. Antonínu Tůmovi ze Správy Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Rodině a přátelům děkuji za podporu při mém studiu. 1 PEKÁRKOVÁ, Iva in Právo na krajinu? 1. vydání. Adamov: ADATISK, 2005. 3

1. Úvod Základní podmínkou lidské existence je prostředí, které nás obklopuje ţivotní prostředí. Významnou součástí ţivotního prostředí je příroda. Její ochrana by tedy měla být samozřejmostí při kaţdého z nás. Ochranu přírody lze uskutečnit prostřednictvím různých nástrojů, mezi kterými významné postavení zajímá právo. Pomocí právních nástrojů lze stanovit nejenom zákazy či omezení, ale také povinnost chovat se určitým způsobem. Cílem mé práce je pojednat o chráněných krajinných oblastech z pohledu práva. Protoţe právo nepůsobí ve společnosti izolovaně, ale je provázáno se všemi oblastmi, obsahuje tato práce z důvodu komplexnějšího pojetí i související neprávní informace. Téma Chráněné krajinné oblasti z pohledu práva jsem si vybral, protoţe v přírodě rád odpočívám a poznávám nová místa. Většinu národních parků a chráněných krajinných oblastí jsem navštívil, proto mne zajímalo jejich zákulisí. Mnou zvolené téma je však velmi obsáhlé. V úvodní části své práce se tedy krátce zaměřím obecně na historii ochrany přírody, význam a funkce územní ochrany přírody. Zde budu vycházet hlavně z odborných publikací. Uvedu také ústavní základy platné právní úpravy, prameny práva na úseku ochrany přírody a krajiny a vývoj právní úpravy v oblasti ochrany přírody a krajiny, tzn. zejména Ústavu České republiky, Listinu základních práv a svobod a platný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 2 Zmíním také zákon o ochraně přírody, který platil před přijetím současného ZOPK, a významné novely ZOPK během posledních cca 7 let, které souvisí především se vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004) a nutnou harmonizací českého práva na úseku ochrany přírody s právem Evropských společenství. Podle ZOPK se zvláště chráněná území 3, která jsou kvůli jejich rozloze označována jako velkoplošná, člení na národní parky (dále jen NP) a chráněné krajinné oblasti (dále jen CHKO). Uvedu tedy základní charakteristiky velkoplošných ZCHÚ a velmi stručně zmíním národní parky na území České republiky, které pokrývají 1,52 % rozlohy území ČR. Jsou to Krkonošský národní park, Národní park Šumava, Národní park Podyjí a Národní park České Švýcarsko. V současné době je na území ČR 25 CHKO, které pokrývají 13,78 % rozlohy našeho státu. Jde o CHKO Beskydy, Bílé Karpaty, Blaník, Blanský les, Broumovsko, Český kras, Český les, Český ráj, České středohoří, Jeseníky, Jizerské hory, Kokořínsko, Křivoklátsko, Labské pískovce, Litovelské Pomoraví, Luţické hory, Moravský kras, Orlické hory, Pálava, Poodří, Slavkovský les, Šumava, Třeboňsko, Ţďárské vrchy a Ţelezné hory. 2 dále jen ZOPK 3 dále jen ZCHÚ 4

Zmíním také orgány ochrany přírody podle ust. 75 ZOPK, které se vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny. Jako příklad velkoplošného ZCHÚ jsem si vybral CHKO Moravský kras, který je cílem jeskyňářů, kolébkou moderní středoevropské speleologie díky profesoru Karlu Absolonovi a fenoménem nejen jiţní Moravy, ale celé střední Evropy. Moravský kras je druhým nejstarším velkoplošným chráněným územím v České republice (jako první byla zřízena CHKO Český ráj v roce 1955). Pokusím se stručně popsat vznik, vývoj a charakteristiku CHKO Moravský kras, postavení Správy CHKO Moravský kras v systému správních orgánů a budu se zabývat i správní agendou této CHKO. V závěru práce zhodnotím právní úpravu některých institutů ochrany přírody a krajiny s náměty de lege ferenda. 5

2. Územní ochrana přírody historie, účel, význam Pojem ţivotní prostředí má svůj původ v přírodních vědách. Odtud byl převzat do věd technických a společenských, tedy i do právní vědy. Životním prostředím rozumíme prostor, eventuálně jeho části, v němž existuje (může existovat) život. Z toho potom logicky vyplývá i závěr, že tento prostor má kvalitu (vlastnosti), které existenci života umožňují. 4 Součástí ochrany ţivotního prostředí je ochrana přírody. Ochranou přírody a krajiny se podle ZOPK rozumí péče státu a fyzických i právnických osob o volně ţijící ţivočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakoţ i péče o vzhled a přístupnost krajiny 5. Účelem ochrany přírody a krajiny je přispět k udrţení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem ţivota, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. 6 ZOPK vymezuje dva základní typy ochrany přírody: obecnou a zvláštní. Obecnou ochranou přírody a krajiny se rozumí ochrana krajiny, populací ţivočichů a rostlin, rozmanitosti druhů, přírodních a estetických kvalit přírody, ale také důraz na šetrné vyuţívání přírodních zdrojů. ZOPK rozlišuje obecnou ochranu přírody a krajiny na třech úrovních: 1. obecná ochrana územní formou institutů jako je územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, krajinný ráz a přechodně chráněná plocha, poskytuje ochranu přírodním a estetickým hodnotám na území celé České republiky, 2. obecná ochrana druhová chrání všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně ţijících ţivočichů před zničením, poškozováním a dalšími činnosti, které mohou vést k ohroţení jejich populací, 3. obecná ochrana neţivé části přírody a krajiny chrání jeskyně, přírodní jevy na povrchu, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasové závrty, škrapy, ponory, vývěry krasových vod) a paleontologické nálezy. Zvláštní ochrana se v ZOPK dělí na zvláštní ochranu územní a zvláštní ochranu druhovou. Jednotlivé instituty zvláštní územní ochrany přírody ZOPK přesně vymezuje, jde o šest kategorií zvláště chráněných území (NP, CHKO, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky) 7. Cílem ochrany je udrţení nebo zlepšení dochovaného stavu území nebo ponechání území, či jeho části, samovolnému vývoji. 4 PEKÁREK Milan, JANČÁŘOVÁ Ilona. Právo životního prostředí, I. díl. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 8. 5 2 ZOPK 6 1 ZOPK 7 14 ZOPK 6

V rámci druhové ochrany ZOPK zajišťuje zvláštní ochranu vybraných, vzácných, nebo vědecky a kulturně významných druhů rostlin a ţivočichů. Jsou stanoveny 3 kategorie ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a ţivočichů, a to podle míry ohroţení, na druhy kriticky ohroţené, silně ohroţené a ohroţené 8. Seznamy těchto druhů a jejich rozdělení do jednotlivých kategorií ochrany jsou taxativně uvedeny ve vyhlášce č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Mimo uvedené dva základní typy ochrany obsahuje ZOPK ještě specifickou úpravu ochrany evropsky významných druhů ţivočichů a rostlin a tzv. evropsky významných stanovišť. S vývojem civilizace se postupně zvyšoval tlak na ţivotní prostředí a narůstal počet ohroţených druhů rostlin, ţivočichů i celých přírodních celků. To vedlo ke snahám chránit ohroţené druhy před vyhubením, rostliny a biotopy před zničením. Asi první českou právní normou, ve které najdeme zmínku o ochraně lesů, jsou Statuta Konrádova českého kníţete Konráda Oty z rodu moravských Přemyslovců, datovaná pravděpodobně roku 1222. Například uţ Karel IV. hovoří v Maiestas Carolina o ochraně lesů. Maiestas Carolina bývá povaţován za první pokus o ochranu přírody. Obsahoval propracovaný systém feudální správy lesů a stanovil přísné tresty při jeho porušení. Pro odpor šlechty však návrh nenabyl platnosti. První pokusy o ochranu území byly obvykle motivovány snahou o zachování loveckých revírů. Na začátku 19. století se objevují jiţ uvědomělé snahy o ochranu některých přírodních a krajinných prvků a území. První chráněné území na českém území Ţofínský prales byl vyhlášen v roce 1838 na svém panství v Novohradských horách hrabětem Jiřím Augustinem Langueval-Buquoyem, který ve stejném roce zřídil další chráněné území Hojná voda. Obě území patří mezi nejstarší evropské rezervace a existují dodnes, Ţofínský prales jako národní přírodní rezervace a Hojná voda jako národní přírodní památka. Roku 1858 hrabě Jan Schwanzerberg vyhlásil Boubínský prales rezervací (dnes národní přírodní rezervace). První chráněná přírodní území tedy nezřídil panovník (stát), ale jednotlivé osoby. V následujících letech byla postupně vyhlašována ochrana dalších, převáţně lesních, celků. V roce 1955 (rok před vydáním prvního samostatného zákona o ochraně přírody) u nás byla vyhlášena první chráněná krajinná oblast Český ráj a v roce 1963 byl zřízen první národní pak na území tehdejší Československé socialistické republiky - Krkonošský národní park 9. 8 48 ZOPK 9 http://www.cittadella.cz/europarc/index.php?p=historie_ochrany&site=zakladni_udaje_cz (citováno 30. 10. 2010) 7

3. Vývoj právní úpravy v oblasti ochrany přírody Ochrana přírody na území dnešní České republiky se vyvíjí od první poloviny 19. století. Mezi první ochránce přírody můţeme počítat šlechtické majitelé panství, kterým však šlo zejména o ochranu vlastního majetku. Uţ v době Rakousko-Uherska, především ale po vzniku samostatné Československé republiky, se k majitelům panství a státu začínají připojovat první neziskové organizace povětšinou turistické či okrašlovací spolky. Právní úprava ochrany přírody se na území ČR datuje do začátku 20. století a souvisí se vznikem samostatné Československé republiky. Stát prostřednictvím československé vlády převzal garanci za ochranu přírody a věnoval se již od počátku zejména ochraně přírodních památek, tj. vyhlašováním přírodních rezervací. 10 Během druhé světové války nebyl prostor na aktivity v ochraně přírody. Po válce, v období celosvětového hospodářského růstu, došlo k rozvoji průmyslové a chemické výroby a těţby uranu. Přírodní zdroje byly čerpány příliš rychle a docházelo k ničení přírody a krajiny. Teprve v 50. letech došlo k obnovení zájmu o ochranu přírody. První samostatný zákon o ochraně přírody byl schválen aţ v roce 1956, i kdyţ o něj čeští odborníci a politici usilovali jiţ od počátku 20. století, a to zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Tento zákon představoval relativně komplexní pojetí ochrany přírody ze strany státu. Stanovil ochranu přírodního bohatství a vzhledu krajiny (chráněných území, chráněných přírodních výtvorů, chráněných přírodních památek a také chráněných druhů ţivočichů, rostlin, nerostů a zkamenělin). Mezi chráněná území patřily NP, CHKO, státní přírodní rezervace, chráněná naleziště, chráněné parky a zahrady a chráněné studijní plochy. Zákon se věnoval způsobům vyhlášení ochrany, podmínkám ochrany, právům a povinnostem vlastníků území, zákazům činností, evidenci chráněných částí přírody a také organizaci, řízení a dozoru v oblasti státní ochrany přírody. Ve své době představoval významný příspěvek pro ochranu přírody, platil však pouze na území ČR. Slovensko svůj vlastní zákon přijalo jiţ o rok dříve (z. č. 1/1955 Zb. SNR). Počátkem 80. let 20. století bylo evidentní, ţe ochrana přírody dle zákona o státní ochraně přírody je nedostačující. Nestačilo chránit pouze vybraná území, ale bylo nezbytné chránit přírodu na celém území státu. V zákonu chyběly prostředky nutné k účinnému uplatňování a realizaci komplexní ochrany přírody (zejména administrativní, sankční, koncepční a institucionální nástroje). Zákon také neupravoval účast veřejnosti na ochraně přírody, právo 10 DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv. Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 291 8

na přístup k informacím o stavu přírody, úpravu vlastnických práv a jejich omezení z důvodu veřejného zájmu na ochraně přírody 11. Začátek moderní legislativy zaměřené na ochranu ţivotního prostředí u nás nastal aţ po roce 1989 v souvislosti se společenskými, politickými a hospodářskými změnami.. Během poměrně krátké doby došlo nejen k vydání zákonů, které na tomto úseku dosud scházely (například zákon o ochraně ovzduší, zákon o odpadech, zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ale i k obměně většiny dřívějších, již zastaralých předpisů (zákon o lesích, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon o ochraně přírody a krajiny). Vydáním zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb. byl v tomto období učiněn také prvý, i když ne právě zdařilý pokus o ucelenější, ale jen velmi rámcovou právní úpravu celkové ochrany prostředí. 12 Vývoj českého práva ţivotního prostředí ovlivnilo získávání poznatků ze států s vyspělejší právní úpravou ochrany. Inspirací se stalo především právo ţivotního prostředí států Evropského společenství. Nová právní úprava ochrany přírody měla řešit dlouholetý problém v poskytnutí modernější a účinnější právní úpravy ochrany přírody. Zákon o státní ochraně přírody platil 35 let a kusé, nejednoznačné a zastaralé formulace tohoto zákona nemohly zabránit, nebo alespoň zmírnit, negativní důsledky lidské činnosti pro přírodu a krajinu. Účinnost zákona o státní ochraně přírody byla také oslabována dalšími právními předpisy ze 70. a 80. let, které upravovaly vztahy k vyuţívání přírodních zdrojů nešetrným způsobem. Právní základ státní ochrany přírody tak byl přehlíţen a objektivně se stal nezpůsobilý k prosazení modernějšího postoje k ochraně ţivotního prostředí. Vše umocňoval ještě mimoprávní politický nátlak ze strany mocenských orgánů, které předem určovaly výsledky důleţitých rozhodnutí, závaţných jednání a udělování výjimek v oblasti ochrany přírody. Výsledkem tohoto stavu bylo, ţe na chráněné části přírody se v praxi často pohlíţelo tak, jako by vůbec chráněny nebyly. Chráněná území se sice vyhlašovala, evidovala a označovala, ale jejich ochranné podmínky nebyly s to zabránit v mnoha případech ani těm nejzřejmějším devastacím krajiny plynoucím především z průmyslové a zemědělské velkovýroby. Výkonné orgány státní ochrany přírody nejčastěji zastupoval jediný profesionální pracovník pro území okresu, navíc vždy podřízený složité funkcionářské hierarchii. Orgány státní ochrany přírody byly odtrženy od struktury odborných pracovišť v ochraně přírody (správ NP, CHKO, krajských středisek a státního ústavu ochrany přírody). 13 11 Důvodová zpráva k zákonu č. 114/1992 Sb., ASPI 12 DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv. Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 26 13 Důvodová zpráva k zákonu č. 114/1992 Sb., ASPI 9

Velmi váţný a neudrţitelný stav byl v právní ochraně rostlin a ţivočichů vyskytujících se ve volné přírodě, jejichţ výčet platil v nezměněné podobě více neţ 20 let, přestoţe se přírodní podmínky na území České republiky změnily zcela zásadním způsobem k horšímu. Koncepce nového zákona vycházela z předpokladu celistvosti a svébytnosti přírody. Důraz kladla na ochranu celé přírody a krajiny, neboť krajinu nelze rozdělit na chráněnou a nechráněnou. V zákoně byla zakotvena všeobecná ochrana všech ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin, samostatně byla navrţena ochrana stromů rostoucích mimo les, ochrana jeskyní a významných krajinných prvků. Nově byla poskytována ochrana paleontologickým nálezům a vybraným druhům minerálů 14. 19. února 1992 byl přijat dosud platný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to s účinností od 1. června 1992. ZOPK vychází ze zásad prevence, předběţné opatrnosti, udrţitelného vyuţívání přírodních zdrojů, apod. a umoţňuje aktivní přístup k ochraně přírody jak státu, tak soukromých osob, často vlastníků pozemků, či ekologických sdruţení. Účelem zákona je přispět k ochraně přírody (krajiny, různorodosti druhů, přírodních hodnost, estetických kvalit přírody a vyuţití přírodních zdrojů), ale také k aktivní obnově a zajištění šetrného vyuţití zdrojů. Po roce 2000 byla právní úprava na úseku ochrany ţivotního prostředí ovlivněna harmonizací českého práva s právem Evropských společenství. Došlo k četným legislativním změnám, které se promítly do vydání nových právních předpisů (např. zákon o ovzduší, zákon o vodách, zákon o odpadech apod.). V posledních letech se právní úprava ochrany přírody a krajiny významně změnila v souvislosti s Naturou 2000. Jedná se o soustavu chráněných území evropského významu. Tuto ucelenou ekologickou soustavu chráněných území evropského významu vytváří na svém území podle jednotných principů - v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně ţijících ptáků 15 a směrnicí Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně ţijících ţivočichů a planě rostoucích rostlin 16 všechny státy Evropské unie. Cílem soustavy Natura 2000 je zabezpečit ochranu nejcennějších, nejvíce ohroţených, vzácných či výskytem omezených druhů ţivočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť. 14 Důvodová zpráva k zákonu č. 114/1992 Sb., ASPI 15 dále jen směrnice o ochraně volně ţijících ptáků. Tato směrnice nahradila směrnici Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně ţijících ptáků. 16 dále jen směrnice o stanovištích 10

4. Prameny práva na úseku ochrany přírody a krajiny a platná právní úprava Právo ţivotního prostředí se v našem systému práva formuje teprve v posledních desetiletích. Pro prameny práva ţivotního prostředí je charakteristická jejich veliká četnost, která má svůj důvod zejména v rozsáhlé oblasti představující problematiku péče o ţivotní prostředí nebo s ní související. Prameny práva ţivotního prostředí můţeme rozdělit do čtyř skupin: První skupina prameny, které upravují postavení tohoto právního odvětví v ústavním pořádku České republiky a vymezují základní všeobecný rámec tohoto odvětví v právním systému. Patří sem Ústava České republiky 17 a Listina základních práv a svobod 18. Druhá skupina prameny, jejichţ obsah představuje obecnou právní úpravu pro oblast ţivotního prostředí. Sem patří zejména zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí a zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů. Třetí skupina prameny, které působí v omezené oblasti ţivotního prostředí. Jde o tzv. sloţkové zákony, které obsahují reţim ochrany jednotlivých částí ţivotního prostředí, nebo směřují na určitou aktivitu, jejíţ důsledky mohou ţivotní prostředí negativně ovlivnit. Sem patří např. ZOPK, zákon o ochraně vod, zákon o ochraně ovzduší apod. Čtvrtou skupinu představují právní předpisy upravující jiné oblasti společenských vztahů, pokud se v nich vyskytují normy, které upravují otázky týkající se ţivotního prostředí. Jde o právní předpisy nejrůznějších právních odvětví 19. 4.1 Prameny práva na úseku ochrany přírody a krajiny Právní vztahy v oblasti ochrany přírody a krajiny patří mezi právní vztahy v oblasti ţivotního prostředí. Ochrana ţivotního prostředí jako celku se skládá z jednotlivých sloţkových zákonů upravujících jednotlivé oblasti ţivotního prostředí. Mezi tyto sloţkové zákony patří i právní úprava ochrany přírody a krajiny. Nejzákladnějším pramenem je Ústava a LZPS. V čl. 7 Ústavy je zakotvena povinnost státu dbát o šetrné vyuţívání přírodních zdrojů a chránit přírodní bohatství. Z Preambule Ústavy pak vyplývá povinnost chránit a rozvíjet zděděné přírodní bohatství. 17 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., dále jen Ústava 18 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, dále jen LZPS 19 PEKÁREK Milan, JANČÁŘOVÁ Ilona. Právo životního prostředí, I. díl. 1. dotisk 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 18-21. 11

V čl. 35 LZPS je v odst. 1 zakotveno právo kaţdého na příznivé ţivotní prostředí a v odst. 2 právo na včasné a úplné informace o stavu ţivotního prostředí a přírodních zdrojů. Odst. 3 tohoto článku stanoví, ţe při výkonu svých práv nikdo nesmí ohroţovat ani poškozovat ţivotní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Dále lze uvést čl. 1 20, 11 21 a odst. 3 čl. 14 22. Stěţejním pramenem právní úpravy na úseku ochrany přírody a krajiny je ZOPK zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Na tento zákon navazují četné prováděcí právní předpisy, z nichţ obecný význam mají zejména vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZOPK a vyhláška č. 60/2008 Sb., o plánech péče, označování a evidenci chráněných území. Mezi další prameny patří právní normy, kterými jsou vyhlašovány NP a upraveny podmínky jejich ochrany. Dalšími prameny jsou podzákonné právní normy zřizující jednotlivá konkrétní zvláště chráněná území a upravující reţim jejich ochrany. Česká republika je signatářem mnoha dvoustranných i vícestranných smluv o ochraně ţivotního prostředí a je členem řady mezinárodních organizací (např. Světový svaz ochrany přírody, OSN, Světový fond pro ochranu přírody). Mnohé ekologické problémy totiţ překračují hranice státu a vyţadují mezinárodní spolupráci. Také po vstupu do Evropské unie, která má v mezinárodní politice ţivotního prostředí vedoucí roli, získala Česká republika příleţitost aktivněji se zapojovat do mezinárodní diskuse o otázkách ochrany ţivotního prostředí a udrţitelném rozvoji i do mezinárodní spolupráce. 4.2 Platná právní úprava Přijetím ZOPK došlo k podstatnému posílení právní úpravy ochrany přírody v České republice. ZOPK je komplexním právním předpisem, která upravuje nejen speciální ochranu územní a druhovou, ale obecně také ochranu veškeré přírody a krajiny, rostlinstva, ţivočišstva a prvků neţivé přírody. Komplexnost je dána tím, ţe právní úprava je zaloţena na obecné (základní) ochraně veškeré přírody a krajiny i zvláštní (zvýšené) ochraně vybraných částí. 20 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 21 Vlastnická práva. Zejm. odst. 3: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneuţito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ţivotní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 22 Práva na svobodu pohybu a pobytu. Odst. 3: Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliţe je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udrţení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích téţ z důvodu ochrany přírody. 12

ZOPK prošel mnoha novelizacemi. Pokusím se zmínit ty nejdůleţitější během posledních sedmi let. 4.2.1. Zákon č. 218/2004 Sb. Z důvodu potřeby harmonizace českého práva na úseku ochrany přírody s právem Evropských společenství byl přijat zákon č. 218/2004 Sb., kterým se mění ZOPK, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tedy dnem 28. dubna 2004. Tento závazek pro Českou republiku vyplynul z Evropské dohody zakládající přidruţení k Evropské unii. Ze srovnání platné právní úpravy vyplynuly určité rozdíly (např. zvýšená ochrana ptáků v EU), které bylo potřeba řešit. Do ZOPK bylo nutno transponovat dvě směrnice, a to směrnici o ochraně volně ţijících ptáků a směrnici o ochraně stanovišť. Hlavním cílem novely bylo stanovit právní nástroje pro vytvoření české součásti evropské soustavy chráněných území Natura 2000 a harmonizace ochrany ohroţených druhů rostlin a ţivočichů v evropském měřítku, aby nedošlo k tomu, ţe v České republice po vstupu do EU budou vedle sebe platit dva druhy ochrany přírody bez styčných bodů. Přijetí novely bylo ze strany EU chápáno jako podmínka vstupu, o čemţ svědčí i skutečnost, ţe pro implementaci soustavy Natura 2000 se přes snahu České republiky nepodařilo získat přechodné období. Důvodem odmítnutí je vnímání problematiky ochrany přírody jako prioritní. Na přípravě této novely se na Ministerstvu ţivotního prostředí ČR 23 pracovalo jiţ od roku 1998. Návrh novely předloţilo MŢP na podzim roku 2001 do připomínkového řízení. Na základě značného mnoţství připomínek rozhodl ministr ţivotního prostředí o staţení předlohy a následném přepracování. Nový návrh novely však z důvodu parlamentních voleb projednala a schválila aţ nová vláda v listopadu 2002. Parlament ČR novelu po téměř ročním a sloţitém projednávání neschválil. Vedení MŢP rozhodlo o urychleném zpracování nového návrhu, který byl připraven během několika týdnů a po bouřlivých jednáních i schválen těsně před vstupem ČR do EU, coţ se stalo 1. 5. 2004. Za zmínku stojí jedna zajímavost. Při přípravě české legislativy se předkladatelé novely nemohli opřít o ţádné zahraniční zkušenosti. Bohužel se ukázalo, že na zahraniční příklady spoléhat nemůžeme. V uvedené době totiž ještě většina tehdejších členských států EU neměla směrnice transponovány, přestože u směrnice o ptácích tak měly učinit již v roce 1981 a u směrnice o stanovištích v roce 1994. 24 Česká republika svůj závazek v této oblasti splnila jen částečně povedlo se sice 23 dále jen MŢP 24 MIKO, Ladislav, BOROVIČKOVÁ, Hana a kolektiv. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007. 13

přijmout novelu zákona, protoţe však nabyla účinnosti tři dny před vstupem do EU, nebylo moţné ke dni vstupu ani teoreticky zabezpečit vyhlášení ptačích oblastí a národního seznamu evropsky významných lokalit. 4.2.2. Zákon č. 349/2009 Sb. Další významnou novelou je zákon č. 349/2009 Sb., kterým se mění ZOPK, s účinností od 1. 12. 2009. Vzápětí byla přijata opravná novela zákona, publikovaná pod č. 381/2009 Sb. s účinností od 2. 1. 2010. I tato novela souvisí s Evropskou unií. V roce 2006 byla ČR informována Evropskou komisí o záměru zahájit řízení pro porušení Smlouvy o zaloţení Evropského společenství, protoţe dle názoru Evropské komise ČR nedostatečně transponovala směrnice o ochraně volně ţijících ptáků a o ochraně přírodních stanovišť. V případě, ţe by nedošlo ke změnám v zákoně tak, jak poţadovala Evropská komise, rozhodl by ve věci Evropský soudní dvůr a České republice hrozily ze strany Evropských společenství přísné sankce. Kromě úplné transpozice uvedených směrnic bylo předmětem novely upřesnění ustanovení, u kterých nebyl jednoznačný výklad (např. zpřesnění postupu při vyhlašování ZCHÚ a ochranných pásem 25, odlišný reţim vyhlašování maloplošných a velkoplošných ZCHÚ 26, převod některých kompetencí k ZCHÚ 27, právní zakotvení postavení Agentury ochrany přírody a krajiny ČR jako správního úřadu zastřešujícího správy CHKO 28 apod.) a přizpůsobení právní úpravy poţadavkům funkční praxe a nového správního řádu. Další zásadní změnou byla úprava procesu vydávání výjimek ze zákazu v ZCHÚ, která byla nevyhovující (kompetentním orgánem byla vláda, která vydávala výjimky usnesením na základě podkladů připravovaných MŢP mimo správní řízení). Cílem úpravy bylo také zjednodušení systému kompetencí v ochraně přírody a krajiny a soustředění rozhodovací pravomoci tak, aby v jednom správním obvodu byl věcně příslušný jen jeden orgán ochrany přírody. To umoţnilo přesun věcně souvisejících kompetencí na jeden orgán ochrany přírody, slučování správních řízení vedených v jedné věci a tím rychlejší a transparentnější průběh řízení (např. na území ZCHÚ a jeho ochranného pásma příslušnost pouze jednoho správního orgánu). Novelou také došlo k decentralizaci rozhodovacích kompetencí, aby v prvním stupni 25 40 ZOPK 26 40 ZOPK 27 75 82 ZOPK 28 Opatření č. 2/09 Ministerstva ţivotního prostředí o vydání úplného znění zřizovací listiny organizační sloţky státu Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky http://webportal.nature.cz/wps/wcm/connect/da1e7d00453604fe900690317c0c9b8b/opat%c5%99en%c3%ad+ c.+unor+2009.pdf?mod=ajperes&cacheid=da1e7d00453604fe900690317c0c9b8b 14

nerozhodoval ústřední orgán státní správy (MŢP), ale orgány, které jsou k tomu odborně a personálně vybaveny, a správní řízení tak bylo vedeno na niţších úrovních státní správy, tedy blíţe k dotčeným osobám. MŢP se tím otevřel prostor pro poskytování metodické, koncepční a dozorové činnosti vůči krajským úřadům, správám národních parků a Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Dále byla změněna forma vydávání návštěvních řádů NP a omezování vstupu z nařízení správ NP na opatření obecné povahy. Novelou byl také omezen počet evropsky významných lokalit (dále jen EVL), které musely být do šesti let od schválení tzv. evropských seznamů vyhlášeny jako ZCHÚ v některé z kategorií uvedených v 14 ZOPK. V případě, ţe se na EVL bude vztahovat reţim tzv. základní ochrany uvedený v ust. 45c odst. 2 ZOPK (ochrana před poškozováním a ničením, vyuţití pouze tak, aby nedošlo k závaţnému nebo nevratnému poškození nebo zničení předmětu ochrany), nebude nutné tyto EVL vyhlašovat 29. 29 Důvodová zpráva k zákonu č. 349/2009 Sb., ASPI 15

5. Velkoplošná zvláště chráněná území z pohledu ZOPK Ochrana území prostřednictvím ZCHÚ je jedním z nejvýznamnějších nástrojů ochrany přírody a krajiny. Vztahuje se na velmi hodnotná, přírodovědecky či esteticky významná nebo jedinečná stanoviště či území, která jsou vyhlášena za zvláště chráněná v některé ze šesti kategorií uvedených v ust. 14 ZOPK. Za taková území lze povaţovat lokality s unikátní nebo reprezentativní biologickou rozmanitostí, a to na úrovni druhů, populací i společenstev, území s jedinečnou geologickou stavbou, území reprezentující charakteristické prvky krajinného rázu kulturní krajiny a území důleţitá z hlediska vědeckého významu. ZCHÚ dělíme na území velkoplošná, coţ jsou NP a CHKO a území maloplošná, kam řadíme národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky. ZCHÚ tvoří cca 15 % celkové rozlohy ČR 30. Jednotlivé kategorie ZCHÚ se liší úrovní chráněných hodnot, průměrnou výměrou, přísností reţimu ochrany a formou vyhlášení. ZOPK stanoví pro kaţdou kategorii ZCHÚ základní ochranné podmínky, které jsou společné pro všechna území chráněná v dané kategorii. Dále můţe příslušný orgán ochrany přírody při vyhlašování území ve zřizovacím předpise stanovit tzv. bliţší ochranné podmínky vztahující se na činnosti a zásahy, které mohou být provedeny jen s předchozím souhlasem orgánů ochrany přírody. Cílem ochrany ZCHÚ je udrţení nebo zlepšení dochovaného stavu území nebo ponechání území (či jeho části) samovolnému vývoji. NP a CHKO mají větší rozlohu území neţ maloplošná ZCHÚ, proto se člení do zón ochrany přírody s odstupňovaným reţimem (maloplošná ZCHÚ mají reţim ochrany na celém území stejný) - v NP se zpravidla stanoví tři zóny, v CHKO tři nebo čtyři zóny. ZCHÚ lze dále členit dle Mezinárodní managementové kategorizace území IUCN, u nás definované v doporučujícím dokumentu Zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu 31. Tato kategorizace rozlišuje šest kategorií chráněných území přírody: 1. přísná rezervace, která se člení na přísnou rezervaci vědeckou a přísnou rezervaci k ochraně původní přírody, 2. národní park, 3. přírodní památka, 4. řízená rezervace, 5. chráněná krajina, 30 http://www.casopis.ochranaprirody.cz/clanky/doplneni-soustavy-chranenych-krajinnych-oblasti-v-ceskerepublice.html (citováno 8. 12. 2010) 31 MIKO, Ladislav, BOROVIČKOVÁ, Hana a kolektiv. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 134 16

6. území ochrany přírodních zdrojů. Do těchto kategorií se zařazují území na základě typu převaţující plochy chráněného území (alespoň 75 % plochy). Kategorizace tak slouţí k porovnání chráněných území na mezinárodní úrovni, neboť jednotlivé státy pouţívají vlastní kategorizaci území. Všechna ZCHÚ jsou evidována v ústředním seznamu ochrany přírody ( 42 ZOPK), který vede Agentura ochrany přírody a krajiny ČR 32. Velkoplošná ZCHÚ jsou vyňata z působnosti obecných orgánů ochrany přírody a jsou svěřena specializovaným orgánům, tj. správám NP a správám CHKO. Správy CHKO mají působnost pouze ve věcech ochrany přírody a nepřísluší jim správa lesních a vodních hospodářství a dalších sloţek ţivotního prostředí. 5.1. Společné prostředky ochrany pro zajištění ochrany velkoplošných ZCHÚ Pokud je potřeba zabezpečit ZCHÚ před rušivými vlivy z okolí, můţe být pro ně na základě 37 ZOPK vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém lze vymezit činnosti a zásahy, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody. Tvoří tak určité přechodové území mezi územím zvláště chráněným a ostatním územím a můţe být vyhlášeno pro všechny kategorie ZCHÚ. V ust. 37 odst. 2 ZOPK jsou uvedeny činnosti, k jejichţ výkonu v ochranném pásmu je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody (např. stavební činnost, terénní úpravy apod.). ZOPK stanoví v ust. 40 postup při vyhlašování ZCHÚ a ochranných pásem těchto ZCHÚ. Návrh na vyhlášení NP nebo CHKO nebo ochranného pásma NP (příp. vymezení zón ochrany) zašle MŢP obcím a krajům, jejichţ území se návrh dotýká. Vlastníkům dotčených nemovitostí zašle MŢP písemné oznámení o předloţení návrhu k projednání zároveň s informací o moţnosti seznámit se s úplným zněním návrhu a moţnosti podat ve stanovené lhůtě námitky. Tuto informaci MŢP zveřejní na portálu veřejné správy. O podaných námitkách rozhoduje příslušný orgán ochrany přírody. Při změně vymezení způsobu nebo rozsahu ochrany ZCHÚ (nebo zón ochrany) se postupuje obdobně. 33 Dle ust. 41 ZOPK záměr na vyhlášení NP a CHKO projedná orgán ochrany přírody s ústředními orgány státní správy dotčenými podle zvláštních předpisů. ZCHÚ jsou evidována v ústředním seznamu ochrany přírody. Ústřední seznam ochrany přírody je registr ZCHÚ, ptačích oblastí, EVL, chráněných území zřízených podle 39 ZOPK a památných stromů včetně jejich ochranných pásem, na území ČR a zahrnuje jejich soupis, popis, geometrické a polohové určení a právní a odbornou dokumentaci. Vedením ústředního 32 dále jen AOPK 33 40 ZOPK 17

seznamu je pověřena AOPK. Ústřední seznam je veřejný registr a kaţdý je oprávněn do dokumentace nahlíţet. Údaje vedené v elektronické podobě jsou zveřejněny prostřednictvím internetu. Kaţdé vyhlášení, změnu nebo zrušení chráněného území oznámí orgán ochrany přírody příslušnému katastrálnímu úřadu, který provede záznam do katastru nemovitostí. K označení NP a CHKO se uţívá velký státní znak ČR. Cílem je informovat veřejnost, ţe se nachází na území ZCHÚ, čemuţ je potřeba přizpůsobit chování, a také z hlediska osvěty, výchovy a případného vymáhání sankcí za porušení ochranných podmínek. Výjimky ze zákazů v ZCHÚ v zákoně stanovených případech, kdy veřejný zájem výrazně převaţuje nad zájmem ochrany přírody, schvaluje MŢP na základě závazného usnesení vlády. 34 Výjimky ze zákazů v ZCHÚ v zákoně stanovených případech, kdy jiný veřejný zájem převaţuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody, nebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany ZCHÚ, uděluje příslušný orgán přírody a krajiny (příslušné kraje nebo správy NP a CHKO). 35 Ve velkoplošných ZCHÚ nelze bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně uţívání stavby, kolaudační souhlas, pokud je spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům, povolení k některým činnostem nebo udělit souhlas podle vodního zákona. Závazné stanovisko není třeba, pokud jde o stavby v souvisle zastavěném území obce ve čtvrté zóně CHKO a pokud má obec schválenou územně plánovací dokumentaci se zapracovaným stanoviskem orgánů ochrany přírody. Činnosti a zásahy vázané na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody lze vymezit v bliţších ochranných podmínkách všech ZCHÚ. 36 Orgán, který ZCHÚ (včetně jeho ochranného pásma) vyhlásil, jej můţe stejným způsobem, jakým bylo provedeno vyhlášení, zrušit, a to pouze pokud důvody pro zvláštní ochranu zanikly, nebo z důvodů, pro něţ lze udělit výjimku z bliţších podmínek ochrany. 37 Tento postup doposud nebyl u ţádného velkoplošného ZCHÚ uplatněn. 34 43 odst. 1, 2 ZOPK 35 43 odst. 3, 4 ZOPK 36 44 ZOPK 37 45 ZOPK 18

5.2. Maloplošná ZCHÚ Za maloplošná ZCHÚ jsou z kategorií ZCHÚ upravených v ZOPK povaţovány národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky. Protoţe do této kategorie nepatří NP a CHKO, celková rozloha maloplošných ZCHÚ na rozloze ČR dosahuje pouze cca 1,2 %. Rozloţení maloplošných ZCHÚ v regionech ČR je závislé jednak na přírodním charakteru území, ale také na aktivitě ochránců přírody, přírodovědců, místních obyvatel a orgánů odpovědných za jejich vyhlášení. Nejvíce maloplošných ZCHÚ se tak vyskytuje v rámci národních parků a CHKO. Národní přírodní rezervace je menší území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku. 38 Seznam ZCHÚ, která byla vyhlášena před účinností ZOPK a jeţ byla po vydání ZOPK zařazena do kategorií národní přírodní rezervace, národní přírodní památka a přírodní rezervace tvoří přílohu V vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádí ZOPK. Všechna maloplošná ZCHÚ jsou evidována v ústředním seznamu ochrany přírody. Národní přírodní rezervace vyhlašuje MŢP jako orgán ochrany přírody a krajiny vyhláškou. ZOPK obsahuje výčet zákazů pro území národní přírodní rezervace. 39 Na území národních přírodních rezervací lze vykonávat právo myslivosti a rybářství pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody. Přírodní rezervace je menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. 40 ZOPK obsahuje v 34 výčet zákazů pro území přírodní rezervace. Národní přírodní památka je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných a ohroţených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. 41 Přírodní památka je přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohroţených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. 42 38 28 ZOPK 39 29 ZOPK 40 33 ZOPK 41 35 ZOPK 42 36 ZOPK 19

5.3. Národní parky ZOPK definuje NP jako rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichţ značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichţ rostliny, ţivočichové a neţivá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré vyuţití NP musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením 43. V současné době existují v ČR 4 NP, které pokrývají 1,52 % rozlohy území ČR 44. Jsou to Krkonošský národní park, Národní park Šumava, Národní park Podyjí a Národní park České Švýcarsko. Kromě Národního parku České Švýcarsko, který jiţ byl vyhlášen na základě ust. 15 odst. 3 ZOPK zákonem č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, byly předchozí 3 NP vyhlášeny nařízením vlády (před účinností ZOPK). ZOPK obsahuje v ust. 15 24 podrobné zákonné prostředky a nástroje zajišťující ochranu NP všeobecně. Specifika úpravy ochranného reţimu jednotlivých NP jsou předmětem individuálních zřizovacích právních předpisů a dalších prováděcích předpisů. Na základě členění území NP zpravidla do tří zón ochrany přírody jsou stupňovány druhy ochrany NP. Pro první zónu platí nejpřísnější reţim ochrany. Posláním národních parků a jejich dlouhodobým cílem ochrany je obvykle vytvoření podmínek pro obnovu fungování přirozených procesů v ekosystémech a jejich následné ponechání samovolnému vývoji na převážné většině území národního parku. Významnou funkcí národních parků je rovněž jejich pro přírodu šetrné rekreační využívání a výchovné působení na veřejnost. 45 Hlavním cílem ochrany NP je zachování, příp. zlepšení stavu přírodních ekosystému a přirozených vývojových procesů, a to při vědeckém, výchovném a rekreačním vyuţití. Nástrojem, který to umoţňuje, je rozdělení území do různých zón ochrany. V první zóně je zejména území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami a biotopy. Zde platí nejvíc základních a bliţších ochranných podmínek, proto je nutné hranice první zóny v terénu vyznačit. Druhá zóna zahrnuje území s převahou ekosystémů blízkých přírodě a reţim této zóny není tak přísný jako reţim první zóny. Tyto dvě zóny lze označit za jádrové území NP. Ve třetí zóně jsou zařazeny plochy s převahou ekosystémů vyuţívaných nebo do značné míry ovlivněných činností člověka, dále zastavěné části území obce nebo místa s vysokou rekreační zátěţí. Spolu s ochranným pásmem zmírňuje vliv vyuţívání krajiny na jádrové 43 15 ZOPK 44 http://www.mzp.cz/cz/narodni_parky (citováno 26. 3. 2011) 45 MIKO, Ladislav, BOROVIČKOVÁ, Hana a kolektiv. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 137, 138 20

území NP. Bliţší charakteristiku a reţim jednotlivých zón upravuje právní předpis, kterým je NP zřízen. Kaţdý NP má svůj plán péče o NP a jeho ochranné pásmo (zpravidla na období 10 let), který představuje koncepční a odborný podklad pro provádění opatření ve prospěch přírodních hodnot území, a také návštěvní řád, který je podzákonným právním předpisem (nařízením), jehoţ účelem je ochrana NP před rušivými vlivy rekreace a turistiky. Návštěvní řád můţe stanovit podmínky pro vstup a další aktivity v NP (např. rozdělávání ohňů, provozování vodních sportů, táboření apod.). Nemůţe však obsahovat zákazy nad rámec zákona, neboť z Ústavy a LZPS vyplývá, ţe práva a povinnosti mohou být stanoveny pouze zákonem. Ze ZOPK vyplývá zvláštní reţim lesů NP, které nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských. To znamená, ţe lesy v NP nejsou určeny k produkci dřeva, ale plní jiné funkce, zejména funkce ekosystémové a rekreační. 5.3.1. Krkonošský národní park Krkonošský národní park byl vyhlášen v roce 1963 na základě zákona č. 40/1956 Sb. vládním nařízením č. 41/1963 Sb., o zřízení Krkonošského národního parku. Nově byl Krkonošský národní park zřízen nařízením vlády České republiky č. 165/1991 Sb., kterým se zřizuje Krkonošský národní park a stanoví podmínky jeho ochrany. Krkonošský národní park leţí v severovýchodní části Čech při hranici s Polskem a má rozlohu 54 969 ha. Z administrativního hlediska leţí jeho větší část na území bývalých okresů Trutnov, Semily a Jablonec nad Nisou. Podrobnější informace na www.krnap.cz. 5.3.2. Národní park Šumava CHKO Šumava byla zřízena výnosem Ministerstva školství a kultury č. 53855/63 dne 27. 12. 1963 v rozloze 168 654 ha. Dne 27. 3. 1990 řídící výbor UNESCO vyhlásil Šumavu biosférickou rezervací. Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. z 20. 3. 1991 byl v jádrové části CHKO Šumava vyhlášen Národní park Šumava o rozloze 66 064 ha. NP se rozkládá ve vrcholových polohách Šumavy, podél státní hranice s Rakouskem a Německem, kde v délce 45 km sousedí s Národním parkem Bavorský les. Polovina výměry NP se nachází v Jihočeském a polovina v Plzeňském kraji. CHKO Šumava se současnou výměrou 99 398 ha plní v podstatě funkci ochranného pásma NP. Podrobnější informace na www.npsumava.cz. 21

5.3.3. Národní park Podyjí Národní park Podyjí byl vyhlášen ke dni 1. července 1991 nařízením vlády ČR č. 164/1991 Sb. Rozloha NP tvoří 63 km 2. Počátek velkoplošné územní ochrany se datuje do roku 1978, kdy byla na ploše 103 km² vyhlášena CHKO Podyjí. Její větší část byla součástí hraničního pásma a tím nebyla turistické veřejnosti přístupná. Národní park Podyjí je rozlohou nejmenším NP v České republice a je situován mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí při státní hranici se sousedním Rakouskem. Podrobnější informace na www.nppodyji.cz. 5.3.4. Národní park České Švýcarsko Má rozlohu 80,13 km 2 a jako náš čtvrtý NP byl vyhlášen zákonem č. 161/1999 Sb. s účinností k 1. 1. 2000. Před vznikem NP bylo jeho území součástí CHKO Labské pískovce, ze které byl NP v její nejcennější části vyčleněn. Podél severní hranice sousedí s Národním parkem Saské Švýcarsko, vyhlášeným jiţ v roce 1990. Oba NP tak tvoří souvislé území obklopené CHKO Labské pískovce, Luţické hory a Saské Švýcarsko. Podrobnější informace na www.npcs.cz. 5.4. Chráněné krajinné oblasti ZOPK definuje CHKO jako rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popř. s dochovanými památkami historického osídlení. Pojem rozsáhlá území chápeme tak, že se jedná o území, jejichž předmětem ochrany jsou krajinné celky; to v praxi nelze v rámci České republiky zajistit na územích menších než cca 4 5 tisíc ha. 46 Tato území se hospodářsky vyuţívají podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udrţoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Rekreační vyuţití je moţné pouze v případě, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty CHKO. CHKO, jejich poslání a bliţší ochranné podmínky vyhlašuje vláda republiky nařízením. 47 Činnosti prováděné na území CHKO jsou omezeny právními předpisy. Většina těchto omezení se týká stavební činnosti, rybářství, lesního hospodaření (včetně myslivosti) a dalšího podnikání. Běţný návštěvník musí mít na paměti, ţe tábořit a rozdělávat oheň smí pouze na místech k tomu vyhrazených 46 MIKO, Ladislav, BOROVIČKOVÁ, Hana a kolektiv. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 159 47 25 ZOPK 22

orgány ochrany přírody, ţe nesmí odchytávat ţivočichy, sbírat rostliny (kromě lesních plodů), nesmí měnit přírodní prostředí apod. Na dodrţování ochranných podmínek dohlíţí stráţ přírody, která chrání unikátní zbytky ţivé a neţité přírody před lehkováţným, neodpovědným a mnohdy i bezohledným chováním lidí poškozujících nejcennější sloţky naší krajiny. ZOPK obsahuje v ust. 25 27 podrobné zákonné prostředky a nástroje zajišťující ochranu CHKO obecně. Obdobně jako NP se CHKO člení do zón ochrany přírody. Podrobnější reţim zón ochrany přírody CHKO upravuje právní předpis, kterým se CHKO vyhlašuje. Podle platné právní úpravy se CHKO vyhlašuje nařízením vlády. Na rozdíl od ostatních ZCHÚ je jedním z předmětů ochrany CHKO i její krajinný ráz. Protoţe krajinný ráz je do značné míry i dílem člověka, jsou pro výběr vhodného území významné i dochované kulturní památky, např. historické stavby, které tvoří součást osídlení, drobné sakrální stavby v krajině, ale také charakteristicky uspořádané polní nebo viniční trati, rybniční soustavy, historické odvodňovací systémy apod. Jako CHKO nemají být navrhována území silně urbanizovaná, s vysokým podílem zemědělsky intenzivně vyuţívané půdy, zničená těţbou nerostných surovin aj. V současné době je na území ČR 25 CHKO, které pokrývají 13,78 % rozlohy území ČR 48. Jejich seznam včetně údajů o zřizovacím právním předpisu, správním obvodu a sídlu správy CHKO tvoří přílohu ZOPK. Jde o CHKO Beskydy, Bílé Karpaty, Blaník, Blanský les, Broumovsko, Český kras, Český les, Český ráj, České středohoří, Jeseníky, Jizerské hory, Kokořínsko, Křivoklátsko, Labské pískovce, Litovelské Pomoraví, Luţické hory, Moravský kras, Orlické hory, Pálava, Poodří, Slavkovský les, Šumava, Třeboňsko, Ţďárské vrchy a Ţelezné hory. 23 z nich bylo vyhlášeno výnosem nebo vyhláškou ministerstva před účinností ZOPK a pouze CHKO Český ráj a CHKO Český les byly vyhlášeny nařízením vlády v souladu s ust. 25 odst. 3 ZOPK. U CHKO Český ráj se však nejednalo o novou CHKO, ale o nové vyhlášení existující oblasti zřízené v roce 1955. V souvislosti se zajištěním ochrany EVL uvedených v národním seznamu proběhlo v roce 2008 vyhodnocení moţnosti vyhlásit v ČR další ZCHÚ, při kterém byly zohledněny dřívější rozbory soustavy velkoplošných ZCHÚ. Na základě tohoto vyhodnocení byl zpracován a schválen dokument Priority vyhlašování velkoplošných ZCHÚ obecně a ve vztahu k soustavě Natura 2000, který předpokládá vyhlášení několika nových CHKO. V roce 2008 AOPK vyhodnotila pro MŢP území navrhovaná pro velkoplošnou ochranu z hlediska zajištění ochrany EVL soustavy Natura 2000. Při výběru území byly zohledněny zejména 48 http://www.mzp.cz/cz/chranene_krajinne_oblasti (citováno 26. 3. 2011) 23

následující skupiny kritérií: uvedení navrhované kategorie CHKO v národním seznamu EVL nebo soustředění většího mnoţství EVL, které plošně pokrývají značnou část navrţeného území, reprezentativnost území a celé soustavy velkoplošných ZCHÚ s upřednostněním návrhů s přírodními podmínkami a krajinnými typy dosud nedostatečně zastoupenými v soustavě, mimořádná přírodovědná hodnota území a přítomnost velkého mnoţství předmětů ochrany, potřebnost koordinace managementu v souladu se zajištěním zájmů ochrany přírody a krajiny. Návrhy na doplnění soustavy CHKO pak byly rozděleny do tří skupin: 1. mezi území s vysokou přírodní a krajinnou hodnotou s nejvyšší mírou naléhavosti vyhlášení, kde EVL pokrývají 60 90 % plochy, byla zařazena území Jestřebsko-Dokesko (rozšíření CHKO Kokořínsko), Dolní Morava (vyhlášení CHKO Soutok) a Doupovské hory (vyhlášení CHKO Doupovské hory včetně Středního Poohří). 2. mezi území s vysokou přírodní i krajinnou hodnotou se střední mírou naléhavosti vyhlášení z hlediska ochrany EVL byla zařazena území: Krušné hory (vyhlášení CHKO Krušné hory), Rychlebské hory (rozšíření CHKO Jeseníky), Chřiby a Ţdánický les (vyhlášení CHKO Středomoravské Karpaty). 3. ostatní území s nadprůměrnou přírodní a krajinnou hodnotou v měřítku ČR, kde lze ochranu EVL zajistit sítí maloplošných ZCHÚ: Novohradské hory (vyhlášení CHKO Novohradské hory) a Ještědský hřbet (rozšíření CHKO Luţické hory). AOPK postupně v letech 2008 2009 zpracovala podklady pro vyhlášení (zejména rozbory a návrhy plánů péče) nových CHKO Soutok, Doupovské hory a rozšíření CHKO Kokořínsko (o oblast Dokeska) 49. V současné době je na stránkách MŢP zveřejněn informační leták Soutok Moravy a Dyje si vyhlášení chráněnou krajinnou oblastí zaslouţí, který popisuje území nově navrhované CHKO včetně vymezení území, informuje, co vyhlášení CHKO přinese a shrnuje také nejčastější dotazy včetně odpovědí. Více na http://www.mzp.cz/cz/soutok_moravy_dyje. 50 49 http://www.casopis.ochranaprirody.cz/clanky/doplneni-soustavy-chranenych-krajinnych-oblasti-v-ceskerepublice.html (citováno 26. 3. 2011) 50 citováno 26. 3. 2011 24