Právnická fakulta Masarykovy univerzity K a t e d r a o b č a n s k é h o p r á v a DIPLOMOVÁ PRÁCE PRÁVO NA STEJNOU ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ PODLE ZÁKONA O RODINĚ JAN HEROUT 2007/2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo na stejnou životní úroveň podle zákona o rodině zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. 1
Poděkování Děkuji doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za vedení a celkovou odbornou pomoc při zpracování mé diplomové práce. Mému otci JUDr. Janu Heroutovi, mému dědovi JUDr. Vladimíru Jarošovi a mé sestře Mgr. Janě Krousové děkuji za poskytnutí literatury a jiných pramenů a za praktické rady, které mi velmi pomohly při mé práci. A zejména děkuji mé přítelkyni Bc. Lence Fikarové za poskytnutí klidného a vhodného prostředí, které mi vytvořila ke zpracování diplomové práce. 2
Obsah 1. Úvod... 5 2. Vymezení základních pojmů... 8 2.1 Životní úroveň... 8 2.2 Výživné... 10 2.3 Dobré mravy... 11 2.4 Společné jmění manželů... 11 3. Spotřební charakter výživného v historickém kontextu... 13 4. Interpretační a aplikační problémy platné právní úpravy jednotlivých druhů vyživovací povinnosti podle zákona o rodině vycházející z práva na stejnou životní úroveň... 17 4.1 Vyživovací povinnost rodičů k dětem... 17 4.1.1 Právo dítěte na tvorbu úspor... 24 4.2 Vyživovací povinnost mezi manžely... 26 4.2.1 Vazba vyživovací povinnosti mezi manžely na společné jmění manželů... 29 4.2.2 Institut úhrady nákladů společné domácnosti... 33 4.2.3 Problematika faktické odluky... 38 4.3 Sankční výživné mezi rozvedenými manžely... 38 4.4 Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými a obdobné užití 85a zákona o rodině... 41 4.5 Registrované partnerství a životní úroveň... 46 5. Úvahy dle lege ferenda v návaznosti na připravovanou rekodifikaci občanského zákoníku... 47 5.1 Výživné mezi manžely... 49 5.2 Výživné rozvedených manželů... 50 5.3 Vyživovací povinnost (mezi rodiči a dětmi a předky a potomky)... 50 3
5.4 Výživné mezi partnery... 51 5.5 Vlastní zhodnocení návrhu... 52 6. Stručná komparace s novou slovenskou právní úpravou... 54 6.1 Rozdíly ve vyživovací povinnost rodičů k dětem... 54 6.1.1 Náhradní výživné... 56 6.2 Rozdíly ve vyživovací povinnosti mezi manžely... 58 6.3 Rozdíly ve výživném rozvedeného manžela... 58 6.4 Dílčí závěr... 59 7. Závěr... 60 Literatura... 64 Resumé... 68 4
1. Úvod Stejná životní úroveň v rodinném právu je v historickém kontextu zcela novým institutem. Práva a povinnosti muže a ženy se tak dostávají do rovnováhy, což je pro minulé doby těžko představitelná situace. Zároveň i dítě má právo na stejnou životní úroveň jako jeho rodiče, a to bez ohledu na to, zda se narodilo v manželství či nikoli. Současná právní úprava tak dává členům rodiny zákonnou možnost mít stejnou životní úroveň. Cílem této diplomové práce s tématem Právo na stejnou životní úroveň podle zákona o rodině je především analýza role životní úrovně v právních vztazích, které upravuje zákon o rodině v aktuálním znění. Protože termín životní úroveň se v citovaném zákoně vyskytuje velice poskrovnu, je třeba zjistit, jaká ustanovení zákona se přímo či nepřímo dotýkají této úrovně. Vzhledem k tématu je nepochybné, že budou rozvedeny především všechny ty druhy vyživovací povinnosti, které se přímo dotýkají problematiky životní úrovně, tedy vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné rozvedeného manžela. S ohledem na nový zákon o registrovaném partnerství přijatý v roce 2006 jsem do této práce zařadil i tuto problematiku, která rovněž souvisí se stejnou životní úrovní. Poměrná většina práce je vytvořena využitím metody analyticko-deskriptivní. Neméně důležitou metodou potřebnou pro správně dokončení této práce byla metoda komparativní. Využitím metody historické posoudím spotřební charakter výživného v historickém kontextu, a to konkrétně od konce druhé světové války. Právní úprava výživného se i po roce 1989 často měnila a posunula se ve svém chápání do jiné roviny, než tomu bylo 5
před rokem 1989. Největší novela a úprava výživného provedená v roce 1998 ještě ne zcela zapadla do povědomí právníků a v praxi se stále vyskytují rozhodování a rozhodnutí soudů, které nerespektují nové principy vytvořené touto novelou. Účelem této práce je vysvětlení tohoto nového pojetí životní úrovně v souvislosti s výživným. V první části této práce je pojednáno o důležitých pojmech, které je třeba postavit do právní roviny, neboť ne všechny instituty jsou právní úpravou dostatečně definovány. Další části se zabývají předmětnými vyživovacími povinnostmi, včetně konfrontace s minulostí; vazby výživného na společné jmění manželů, úhrada společné domácnosti, faktická odluka. Vzhledem k tomu, že v České republice je snaha o vytvoření nového občanského zákoníku, který by měl obsahovat i rodinné právo, budu se rovněž analiticko-deskriptivní metodou zabývat navrhovanými změnami. Nejedná se pravděpodobně o přesnou verzi, která bude schválená Parlamentem ČR, ale je nepochybné, že se z tohoto návrhu bude vycházet, a proto je dobré vědět, jakým způsobem upravuje rodinněprávní vztahy týkající se práva na stejnou životní úroveň. Dílčím závěrem zhodnotím část navrhovaného občanského zákoníku týkající se výživného v rodinných vztazích. V závěrečné části je s využitím metody komparativní porovnán vývoj české právní úpravy se slovenskou. Ta byla dlouhou dobu srovnatelná s českou úpravou s ohledem nejen na společnou právní historii. Národní rada Slovenské republiky ovšem přijala dne 19. ledna 2005 zákon č. 36/2005 Z. z., o rodině a o změně a doplnění některých zákonů, který nabyl účinnosti dnem 11. února 2005, a kterým byly zcela nově, nezávisle na České republice, upraveny rodinněprávní vztahy. Proto je třeba také se zmínit o rozdílných úpravách zákona o 6
rodině v České a Slovenské republice dotýkajících se tématu této práce. Výsledky této diplomové práce jsou shrnuty v závěru, jež je hodnotící s vlastními úvahami de lege ferenda. 7
2. Vymezení základních pojmů Nejdříve je třeba definovat si důležité pojmy, které v této práci používám. Jsou zde uvedeny pojmy základní a je třeba vymezit, v jakém smyslu je zákon o rodině používá. Životní úroveň Základním pojmem této diplomové práce je životní úroveň. Obecně se dá říci, že je to pojem proměnný a v čase se neustále měnící. Podle encyklopedie 1 je životní úroveň historicky podmíněný stupeň uspokojování životních, tj. hmotných a duchovních potřeb obyvatelstva, zároveň souhrn životních, existenčních, pracovních a jiných podmínek, za nichž jsou tyto potřeby uspokojovány. Životní úroveň závisí na daných výrobních vztazích a je podmíněna stupněm vývoje výrobních sil. Odráží se v ní stupeň blahobytu obyvatelstva, respektive určité země. Vyjadřuje se soustavou kvantitativních a kvalitativních ukazatelů. Životní úroveň je v základě sociálně ekonomickou kategorií, nelze ji však redukovat na čistě ekonomické faktory, nelze ji přiměřeně vyjádřit například vztahem mezi výší příjmu a tzv. spotřebním košem. Do životní úrovně se zahrnuje úroveň výživy, odívání, bydlení, vzdělání a kultury, zdravotní a sociální péče, ale též podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, jako stupeň zaměstnanosti, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap. 1 Životní úroveň - CoJeCo - Vaše encyklopedie [online]. 14.3.2000, 29.8.2000 [cit. 2007-04-10]. Dostupný z WWW: <http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=109875&s_lang=2&title=%9eivotn%ed%2 0%FArove%F2>. 8
Životní úroveň je jeden z mnoha neurčitých termínů, které používá náš právní řád. To znamená, že v právním řádu nenajdeme žádnou legální definici tohoto pojmu. Je to především proto, že je velice obsáhlý a každým životním okamžikem se mění a pro každého jedince je určitým způsobem rozdílný a nestálý. Je tak především na praxi, aby stanovila, co je za životní úroveň v právu v daném okamžiku pro určité osoby považováno. Je nepochybné, že soudy vycházejí právě z takových definic, jako je uvedena v předchozím odstavci, a že je již tento termín ustálený co do určení jeho obsahu, avšak stále probíhá jeho nové využívání a používání v normách našeho právního řádu, jakož i v zákoně o rodině. Životní úroveň nemůže obecně nikdy být určována nějakým číslem jako hodnotou. Vždy se vztahuje ke konkrétnímu státu nebo okruhu jedinců nebo k jednotlivci. K účelu zákona o rodině je třeba zkoumat životní úroveň jednak jednice a na druhé straně několika jedinců. Je buď na těchto určitelných jednotlivcích, aby se vzájemně domluvili a v podstatě každý souhlasil s určením své životní úrovně, nebo pokud nejsou schopni se domluvit, stanoví životní úroveň soud. Zjišťuje úroveň výživy, odívání, bydlení, vzdělání a kultury, zdravotní a sociální péče, ale též podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, jako stupeň zaměstnanosti, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap. Samotné formulace životní úroveň je v zákoně o rodině použito pouze na jednom místě, a to v 85 odst. 2 zák. o rodině. Jedná se o vyživovací povinnost rodičů k dětem dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Nepřímo z textu zákona lze vydedukovat, že životní úroveň je zahrnuta v právech a povinnostech manželů, když oba mají v manželství stejná práva a povinnosti, jsou povinni spolu žít, být si 9
věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Další nepřímé použití pojmu životní úroveň nalezneme v 91 odst. 2 zák. o rodině, kde se hovoří o vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Její rozsah se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Na tento paragraf odkazuje i 93 zák. o rodině tvrdostní klauzule, hovořící o manželství již rozvedeném. Pokud jeden z manželů se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a byla by mu rozvodem způsobena závažná újma, soud může přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely. Výživné Výživné je souhrn toho, co povinný poskytuje oprávněnému k uspokojení jeho životních potřeb. 2 Zásadně povinný poskytuje toto výživné dobrovolně. Soud však může 3 poskytování výživného stanovit v případě, že povinný dobrovolně svou povinnost neplní. Rozsah vyživovací povinnosti je stanoven zákonem o rodině č. 94/1963 Sb. Druhy výživného upravuje zákon o rodině ve své části třetí a jsou jimi vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými, vyživovací povinnost mezi manžely, výživné rozvedeného manžela a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce. U každého druhu vyživovací povinnosti jsou dány podmínky, za kterých je možno výživné žádat. Další podmínky shodné pro všechny druhy jsou dány ve společných ustanoveních části třetí zákona o rodině. 2 Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. [cit. 2007-06-02]. Dostupný z WWW: <http://portal.justice.cz/ms/printpage.aspx?o=23&j=33&k=2484&d=19353>. 3 Na návrh, v případě nezletilého i bez návrhu. 10
Výživné není pouze výživné v užším slova smyslu, což představuje pouze potřeby pro přežití, nýbrž zákon považuje za výživné širší obsah tohoto pojmu, čímž je myšleno výživa v širším slova smyslu odívání, bydlení, vzdělání a kultura, zdravotní a sociální péče, podmínky vzdělání, pracovní i mimopracovní podmínky, délka pracovní doby i dovolených, volný čas, bezpečnost a hygiena práce, kultura práce ap. Dobré mravy Dalším institutem zákona o rodině jsou dobré mravy, které upravuje 96 odst. 2 zákona o rodině. Dle tohoto ustanovení nelze výživné přiznat, bylo-li by to v rozporu s dobrými mravy. Dobré mravy zákon nikde nedefinuje, proto podobně jako pojem životní úroveň je na soudní praxi, aby takovou přibližnou definici učinila a přihlížela přitom především k normám morálním. Je třeba si uvědomit, že podmínkou vzniku jakékoliv vyživovací povinnosti je soulad s dobrými mravy. Pokud však jde o vyživovací povinnost rodičů k nezletilým dětem, pak s ohledem na rodičovské zodpovědnosti by se mohlo zřejmě realizovat jen zcela výjimečně. 4 Společné jmění manželů Institut společného jmění manželů upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v 143 až 151. Zákon zde vymezuje, co společné jmění manželů tvoří, jak se dá modifikovat, kdy zaniká a rovněž jakým způsobem se zaniklé společné jmění manželů vypořádává. 4 HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 3. vydání, s. 254. 11
Společné jmění manželů představuje základní úpravu majetkových vztahů mezi manžely. Je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů po stránce hospodářské. 5 Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství. Za takový majetek jsou považovány věci, práva a závazky. Do společného jmění manželů nepatří majetek, který jeden z manželů nabyl děděním bez ohledu na osobu zůstavitele, majetek, který jeden z manželů nabyl darem za trvání manželství od kohokoliv, majetek, který jeden z manželů nabyl transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví 6, věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, věci vrácené podle restitučních předpisů za předpokladu, že manžel vlastnil věci před uzavřením manželství, nebo manžel je sám právním nástupcem původního vlastníka, závazky týkající se výlučného majetku jednoho z manželů, závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Stane-li se jeden z manželů za trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva, nezakládá nabytí podílu, včetně akcií, ani nabytí členských práv a povinností členů družstva, účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev. Institut společného jmění manželů slouží nejen jako ochrana ekonomicky slabšího partnera, ale jako ekonomická ochrana celé rodiny. Jedná se tedy o tzv. pro rodinný institut. Je tak zřejmé, že se v rámci společného jmění manželů omezuje individuum ve prospěch celé rodiny, čímž nejsou myšleni pouze manželé, ale i jejich děti. 5 HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. Praha: Linde, 2002, 1. vydání, str. 214. 12
3. Spotřební charakter výživného v historickém kontextu Spotřebním charakterem výživného se rozumí taková situace, kdy povinný přispívá na výživu oprávněného v takové výši, že oprávněný v podstatě stejnou výši každý měsíc spotřebuje, a není tedy žádoucí, aby plněním výživného vznikal oprávněnému přebytek. Pro účely této diplomové práce je postačující spotřební charakter výživného komparovat s poválečným vývojem zákona o rodině. Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném znamenal oddělení právní úpravy rodinných vztahů od občanského zákoníku. Tento zákon upravoval manželství, rozvod, práva a povinnosti rodičů a dětí, vyživovací povinnost, osvojení a poručenství. Z obsahu zákona lze zaznamenat, že pojem životní úrovně je zcela nevyužit. Vzájemná vyživovací povinnost rodičů a dětí o stejné životní úrovni nepojednává, u ostatních příbuzných byl nárok na výživné pouze pokud byli v nouzi. Z toho lze dovodit, že výživné mělo zcela jistě spotřební charakter bez možnosti tvorby úspor do budoucnosti. Ani nový zákon o rodině č. 94/1963 Sb. nezaznamenal žádný posun, co se týče možnosti tvorby úspor. Výživné mělo i nadále spotřební charakter, což znamenalo, že rozsah výživného byl stanoven v takové výši, aby jeho spotřeba byla každý měsíc využita a netvořily se žádné nadbytečné finanční rezervy, které by bylo možno využít v pozdější době. Stejně tak i Nejvyšší soud vyložil svým rozhodnutím Pls 4/1967 odůvodněnost potřeb dítěte tak, že má výživné sloužit svému spotřebnímu určení, že výživné má být zdrojem, z něhož jsou čerpány prostředky k uspokojení všech odůvodněných potřeb dítěte, které tu jsou v době, kdy je výživné plněno. Výživné tak nemá vést 6 Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů České republiky ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, projednaných občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČR 3. 2. 1972 (Cpj 86/71). 13
k postupné tvorbě dlouhodobých úspor, tím méně pak k tomu, aby z něho byly uspokojovány potřeby jiných osob. 7 Stejně k tomuto problému přistupovala i tehdejší literatura, která z výše uvedeného rozhodnutí soudu vycházela. Uváděla, že odůvodněné potřeby dítěte mají také svoji konkrétní hranici, ta je dána zásadně spotřebním charakterem výživného a rozsahem potřeb pro rozvoj člověka v socialistické společnosti. Výživné nad tuto hranici by vedlo buď k nehospodárnosti nebo k vytváření větších úspor (pravidlené krátkodobé úspory na určitý konkrétní účel jsou naproti tomu obvyklé), nebo by jimi mohly být uspokojovány nepřímo zčásti i potřeby jiných osob. 8 Je nepochybné, že schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně jedné a odůvodněné potřeby oprávněného na straně druhé jsou ve vzájemném poměru. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů a možnosti oprávněného mohou být vysoké (vyšší než aktuální potřeby oprávněného), bylo třeba se přizpůsobit změněným společenským a ekonomickým podmínkám a možnost tvorby úspor jako přípravu na budoucí povolání povolit, resp. umožnit. Jinak řečeno, dříve se hledělo prvotně na odůvodněné potřeby oprávněného a podle toho se určoval rozsah výživného. V současné době se hledí na schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného a podle těchto kritérií se určuje rozsah výživného. Lze z tohoto dovodit, že odůvodněné potřeby oprávněného již nehrají tak důležitou roli při určování výše výživného, ve které se jedná o stejnou životní úroveň. To koresponduje s tím, že se nově používá a využívá právě termínu životní úroveň prvotní jsou vždy schopnosti, možnosti a majetkové 7 HRUŠÁKOVÁ, M. KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 3. vydání, s. 263. 8 RADIMSKÝ, J. RADVANOVÁ, S. Zákon o rodině komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 312. 14
poměry povinného. Oprávněnému je potom přisouzeno výživné v podstatě bez ohledu na jeho odůvodněné potřeby, protože pokud povinný má vysokou životní úroveň, je mu určena vyživovací povinnost vysoká (třeba i tvorba zásob), a pokud má povinný svou životní úroveň nízkou, je mu určeno také výživné bez ohledu na potřeby oprávněného, a to i tak malé, že nestačí na rádoby vysokou úroveň oprávněného oprávněný se musí spokojit s tím, že nemůže získat vysokou úroveň prostřednictvím výživného, když povinný takovou vysokou úroveň nemá a poskytnout mu ji tak nemůže. Bylo by rovněž vhodné u výživného, které má vyrovnat nestejnou životní úroveň povinného a oprávněného, zkoumat nejen schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry oprávněného (nikoliv odůvodněné potřeby oprávněného). Dle těchto zjištěných okolností by poté soud mohl rozhodnout o tom, kolik má povinný platit výživné, aby se životní úroveň účastníků vyrovnala. Spotřební charakter výživného se vylučuje s pojmem stejná životní úroveň. Pokud totiž má být stejná životní úroveň dvou subjektů, je samozřejmé, že může nastat situace, kdy se výživné zcela nespotřebuje a vzniká pak určitý nespotřebovaný přebytek. Současná právní úprava se tímto přebytkem tvorbou zásob zabývá pouze v ustanovení 85a odst. 2 zákona o rodině, který byl do zákona o rodině vložen až novelou zákona č. 91/1998 Sb., který stanoví, že za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor zabezpečující zejména přípravu na budoucí povolání. V jiném druhu vyživovací povinnosti však tvorba úspor není upravena, proto lze vyvovdit, že v jiných druzích výživného tvorba úspor není možná a trvá tak nadále spotřební charakter výživného. Pokud však životní úroveň má být stejná i mezi manžely, popř. mezi rozvedenými manžely v případě sankčního výživného, je dle 15
mého názoru třeba upravit toto výživné podobně jako u výživného rodičů k dětem a určit, že tvorba úspor u takového výživného je možná. Není totiž možno požadovat po oprávněném, který má mít stejnou životní úroveň jako povinný, aby výživné v celé své výši každý měsíc spotřeboval. Současná právní úprava tak ještě zcela nereaguje na nově zavedený institut stejné životní úrovně. 16
4. Interpretační a aplikační problémy platné právní úpravy jednotlivých druhů vyživovací povinnosti podle zákona o rodině vycházející z práva na stejnou životní úroveň Z práva na stejnou životní úroveň vychází vyživovací povinnost mezi manžely, vyživovací povinnost rodičů k dětem a tzv. sankční výživné rozvedeného manžela. Interpretační a aplikační problémy je třeba analyzovat pro jednotlivé druhy vyživovacích povinností samostatně. Vyživovací povinnost rodičů k dětem V 85 až 87 zákona o rodině je pojednáno o vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí. V ustanovení 85 odst. 2 citovaného zákona je použit pojem životní úroveň takto: Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Toto ustanovení bylo novelizováno zákonem číslo 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. srpna 1998. Dosavadní 85 odst. 2 zákona o rodině pouze určoval, že oba rodiče mají přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností a možností. Důvodová zpráva k zákonu číslo 91/1998 Sb. se ohledně 85 zákona o rodině vyjádřila tak, že dosavadní úprava vyživovací povinnosti rodičů k dětem vycházela z principu dvoupříjmové rodiny. Navrhovaná změna reaguje na změněné společenské podmínky tím, že upřesňuje kritéria pro stanovení výše výživného. Současná soudní praxe ke konkrétním majetkovým poměrům povinného již začala přihlížet v rámci širšího výkladu tohoto ustanovení. 9 9 Skupina poslanců Poslanecké sněmovny. Důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ASPI. Interní číslo ASPI: 618 (fin). Vydání dne 2. 2. 1998. 17
Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem nebyl před velkou novelou zákona o rodině (z. č. 91/1998 Sb.) výslovně vyjádřen. Vyplývalo však z obecně uznávaného hlediska, že výživným má být dítěti zajištěna taková životní úroveň, která odpovídala sociálnímu postavení rodičů a kterou by dítěti rodiče zajišťovali, kdyby žili ve společné domácnosti. 10 Metoda určení výživného pro nezletilé děti v dnešní praxi v podstatě neexistuje. Jen těžko s malými odchylkami Vám někdo může zodpovědět otázku, kolik asi bude povinný platit nezletilému na jeho výživu. Vše záleží na odůvodněných potřebách dítěte a možnostech, schopnostech a majetkových poměrech povinného rodiče. Není ovšem neznámou, že se objevovaly a dokonce někde i ještě stále objevují tabulky, které obsahovaly výši výživného pro nezletilé. Tabulky vycházely z obecných relací mezi příjmy rodičů a náklady na úhradu potřeb dítěte. Tyto životní náklady byly posuzovány v celkem konstantním poměru k příjmu obou rodičů a lišily se podle věku dítěte. Relaci bylo možno vyjádřit koeficientem, který pro nejčastěji se vyskytující příjmy a pro čtyři věkové kategorie dětí vyplýval z cenových poměrů, dílčích průzkumů a tehdejší praxe. Tyto koeficienty bylo možno zapsat do přehledné tabulky: 10 RADIMSKÝ, J. RADVANOVÁ, S. Zákon o rodině komentář. Praha: Panorama, 1989, s. 311. 18
Tab. č. 1: Určení výživného - relace příjmů a věkové kategorie 11 Příjem Dítě do 3 Dítě Dítě Dítě ve obou let předškolního v nižším vyšším rodičů věku stupni ZŠ stupni ZŠ 2000 0,150 0,170 0,200 0,200 2500 0,145 0,165 0,195 0,215 3000 0,140 0,160 0,190 0,210 3500 0,135 0,155 0,185 0,205 4000 0,130 0,150 0,180 0,200 Součet čistých příjmů obou rodičů se násobil koeficientem voleným podle věku dítěte a výsledkem byly základní životní náklady na dítě v konkrétní rodině. Od takto zjištěné částky se odečetl vlastní příjem dítěte, obvykle přídavek, který byl na dítě vyplácen. Částku potřebnou k úhradě potřeb dítěte bylo třeba rozdělit mezi oba rodiče úměrou: Částka se násobila příjmem rodiče, který měl platit výživné, a výsledek se dělil součtem příjmů obou rodičů. Tak vycházel podíl, připadající na rodiče, který měl platit výživné. Zbytek měl platit druhý z rodičů, v jehož výchově bylo dítě. Ten ovšem poskytoval dítěti osobní péči. Jeho příspěvek v penězích se tedy zcela nebo zčásti vyrovnal osobní péčí. Hodnotu osobní péče bylo možno podle věkových kategorií stanovit přibližně takto: Malé dítě 0,9 Dítě předškolního věku 0,7 Dítě na nižším stupni ZŠ 0,5 Dítě na vyšším stupni ZŠ 0,4 11 SCHILLER, M. a kol. Péče o děti v ČSSR. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971, s. 382. 19
Podíl na výživném připadající na rodiče pečující o dítě se těmito čísly násobil, výsledek se připočetl k výživnému pro druhého z rodičů, který měl platit výživné v penězích. Takto vycházela částka, která byla základní orientační pomůckou pro úvahu o výživném, které mělo být na dítě placeno. 12 Vzhledem ke zmíněným početním komplikacím uvedu příklad, který uveřejnila dřívější literatura: 13 Dítě předškolního věku je svěřeno do péče matky, která má čistý příjem 1000 Kčs. Otec, která má platit výživné, má čistý měsíční příjem 1500 Kčs. Celkový měsíční příjem rodičů 2500 Kčs se vynásobí koeficientem 0,165. Vychází 412 Kčs. Přídavek na dítě je 70 Kčs. Zůstává tedy 342 Kčs (životní náklady na dítě po odečtení přídavku). Tento obnos se rozdělí mezi rodiče tak, že se 342 násobí příjmem otce 1500 a výsledek 51300 se dělí příjmem obou rodičů, tedy 2500 Kčs. Vychází 205 Kčs (podíl rodiče, který má platit výživné). Částku 137 Kčs (podíl druhého rodiče) by měla dítěti poskytnout matka ze svého příjmu. Ta však věnuje dítěti osobní péči hodnocenou koeficientem 0,7, tj. 95 Kčs (137 0,7). Tuto částku musí doplatit otec. Základ pro určení výživného bude činit 300 Kčs (205 + 95). Při více dětech bylo nutno vycházet z toho, že náklady na jejich potřeby se poměrně snižují. U dvou dětí bylo toto snížení přibližně o 20 % na každé, u tří o 30 %. 14 S tímto musím ovšem nesouhlasit, protože je nepochybné, že se potřeby nezletilých nesnižují jen proto, že mají sourozence. Správně by mělo být formulováno spíše to, že možnosti a schopnosti povinného rodiče snižují výživné. Z výše uvedeného je patrné, že na jedné straně byla snaha podat odborné veřejnosti pomůcku, která by jim pomohla jak v rozhodování, 12 Tamtéž s. 382-383 13 Tamtéž s. 383-384 20
tak v podávání informací právním zástupcům v problematice rozsahu výživného pro nezletilé. Na druhou stranu je vidět, že základem pro stanovení výše výživného byla v podstatě pouze výše příjmu rodičů. Novelizovaný 85 odst. 2 zákona o rodině tedy zní: Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. První věta se rozšířila o majetkové poměry. Nehledí se tedy pouze na možnosti a schopnosti v užším slova smyslu, v podstatě na příjmy v zaměstnání, ale na celkový majetek povinného. Na to logicky navazuje další věta stejného odstavce, kdy dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Životní úroveň právě souvisí s majetkovými poměry. Musí se zjistit nejen jejich faktické příjmy, ale musí se přihlédnout i k celkové hodnotě jejich movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Zákon ani nadále neodstranil nejednotnost rozhodování soudů, zejména ve vztahu k výši určeného výživného, neboť i nadále chybí jakákoliv sjednocovací kriteria, byť by měla podobu např. pomocného soudcovského materiálu, jak je tomu v jiných evropských zemích. V tomto směru tedy žádné pozitivní změny nenastaly, což je dáno i tím, že se žádný orgán nezabývá sjednocováním soudního rozhodování a tedy nejsou přesné poznatky o tom, jak velmi se rozhodování jednotlivých soudů liší. 15 Na jednu stranu to otevírá velké prostory pro spravedlivé určení výše výživného zjištěním životní úrovně povinného, na stranu druhou to však klade velmi vysoké nároky na soudce a na důkazní prostředky. Např. Městský soud v Praze rozhodl, že dítěti, které je ve výchově matky dosahující nadprůměrného výdělku, nemůže být 14 Tamtéž s. 383-384 21
snižován nárok na výživné jen proto, že by jeho životní úroveň byla při stanovení přiměřené výše vyživovací povinnosti otci vyšší než u dítěte, které má otec s jinou ženou a které žije v jeho domácnosti. 16 V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatuje, že na životní úrovni rodičů mají právo podílet se pouze nezletilé děti. Dle mého názoru je však toto nepřesné. Podle 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Tato doba však není v žádném případě určena věkem. Proto i děti zletilé, které nejsou schopny se samy živit, a pokud nemají manžela, mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Tato nepřesnost však v tomto případě neměla vliv na rozhodnutí soudu. Od 1. srpna 1998 zákonem číslo 91/1998 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, byl za 97 odst. 1 zákona o rodině vložen nový odstavec, ve kterém je stanoveno, že u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. Před touto novelou sice tento odstavec neexistoval, neznamenalo to však, že by nebylo této možnosti využito, jak píše Eliáš a kol., že není zásadně nepřípustné, aby výživné bylo povinnou osobou uhrazeno i na dobu delší než 1 měsíc dopředu (např. kdyby povinná osoba odjížděla na delší dobu do ciziny), zejména jestliže by tento způsob plnění vyživovací povinnosti znamenal lepší zajištění odůvodněných potřeb oprávněného. Vyloučit je však přitom třeba jakýkoli záměr spekulativní včetně prvků tzv. kapitalizace prostředků 15 Nová, H. Výživné v nové úpravě (zejména z hlediska soukromých podnikatelů). Obchodní právo, 1998, č. 7-8, s. 34-40. 16 Soudní rozhodnutí, 2000, č. 3, s. 76. 22
či hodnot. 17 V rigorózní práci Mgr. Karly Návedlové 18 je proto dle mého názoru nesprávně uvedeno, že před novelou bylo vyloučeno, aby výživné bylo zaplaceno pro delší časové období předem. Bylo však vyloučeno, aby výživné bylo stanoveno jednorázovou kapitalizovanou částkou, stejně jako nebylo možné, aby výživné bylo zaplaceno předem. 19 Myšleno zaplatit určitou částku, kterou by se povinný vyplatil z jakéhokoliv dalšího placení totožné oprávněné osobě. Dle mého názoru je nevýhodou to, že v našem právním řádu není dáno žádné minimum, které by nezletilému dítěti měl rodič jako výživné platit, i když by to jeho životní úroveň, resp. možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného nedovolovaly. Pravděpodobně by bylo vhodnější zvolit podobnou právní úpravu, jakou zvolili zákonodárci na Slovensku. Podle 62 odst. 3 slovenského zákona o rodině je každý rodič povinný plnit vyživovací povinnost v minimální výši 30 % z životního minima nezaopatřeného dítěte. Nejvýznamnějším následkem této úpravy je prolomení uplatňované a respektované zásady, že pokud objektivně rodič nemá možnosti, schopnosti ani majetkové poměry na to, aby mohl plnit vyživovací povinnost vůči svému dítěti, tak soud nemůže svým rozhodnutím tuto povinnost založit, protože nejsou splněné zákonem stanovené předpoklady na straně povinné osoby. Tehdy se podpůrně uplatnil institut vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými. Pokud rodič nebude tuto soudem určenou povinnost plnit (je ve vazbě, v ústavu zdravotní péče, invalidní, nebo nezpůsobilý pracovat z jiného 17 ELIÁŠ, J. GLOS, J. a kol. Rodinné právo. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974, s. 222. 18 NÁVEDLOVÁ, K. Rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta. Katedra občanského práva, 2006, s. 91-92. 19 HOLUB, M. NOVÁ H. Zákon o rodině a předpisy související. Praha: LINDE Praha, a.s., 3. vydání, s. 229. 23