Soudců3 Jak nám naznačuje shrnutí obsažené ve 2.kap. knihy Sd, milí posluchači, Izraelci nebyli věrni svému Bohu, který jim prokázal tolik milosrdenství... Opouštěli ho a žili si sami pro sebe. Ba co víc, namísto živého Boha uctívali různé modly, které odkoukali od těch okolních národů, mezi nimiž žili a které si měli podmanit... Ideální prostředí pro šíření těch různých modlářských kultů vytvářela skutečnost, že Izraelci s těmito pohanskými a modlářskými národy uzavírali sňatky. S Kananejci, Chetejci, Emorejci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci, mezi kterými žili. Izrael tak konal veliké zlo. Zapomněl na Boha a hrozným způsobem sloužil modlám. Bůh je tedy podle jejich odpadnutí nechal, aby zase a znovu upadali do otroctví a pod tíhou otroctví aby si uvědomili svou potřebu Boha. Otníel, první soudce byl povolán, aby lid vysvobodil. Zdá se, že jeho jedinou kvalifikací bylo to, že byl Kálebovým synovcem a vzal si jeho dceru. Ehúd, druhý soudce byl povolán, aby Izraele vysvobodil z poroby Eglona, moábského krále. Jeho kvalifikací bylo to, že byl levák, což mu umožnilo dostat se ke králi, aniž by se přišlo na jeho ukrytou dýku. Šamgar byl třetím soudcem, který uměl zacházet s bodcem na pohánění dobytka. Použil ho jako válečného nástroje proti Pelištejcům, aby vysvobodil Izraele. Stojí za povšimnutí, že všichni soudci měli nějakou vadu. U některých je výslovně popsán určitý tělesný handicap - kterého si ovšem použil Bůh ke své oslavě a tak vůbec nebyl překážkou pro vysvobození Izraele. A pokud někteří soudcové přímo nebyli nějak oslabeni sami, Bůh některé z nich vyzval, aby se vzdali toho, co pokládali za svou lidskou naději (myslím třeba na Gedeona, o kterém bude řeč zanedlouho). Kniha Sd nám ukazuje, že Bůh umí pro své dílo použít kohokoli, kdo se chce nechat použít... Právě vstupujeme do 3.kap. Sd, milí posluchači. Před námi je příběh, který jen znovu potvrzuje, že Izraelské modlářství vede k porobě... Tyto pronárody ponechal Hospodin, aby jimi zkoušel Izraele, totiž všechny ty, kteří, nepoznali žádné boje o Kenaan, Sd3,1 aby je izraelská pokolení poznala a naučila se bojovat, ti totiž, kteří předtím boj vůbec nepoznali: sd3,2 ponechal pět pelištejských knížat a všechny Kenaance i Sidóňany a Chivejce, kteří obývali libanónské pohoří od hory Baalchermónu až po cestu do Chamátu. sd3,3 Ti zůstali, aby byl skrze ně Izrael zkoušen, aby se ukázalo, budou-li poslouchat Hospodinovy příkazy, které přikázal jejich otcům skrze Mojžíše. sd3,4 Izraelci tedy sídlili uprostřed Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. sd3,5 Brali si jejich dcery za ženy a své dcery dávali jejich synům a sloužili jejich bohům. sd3,6 Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám. sd3,7
Z tohoto textu se dovídáme, že Izraelci měli problémy s těmito národy, které se zde od Abrahamových dob usadili. Vzhledem k tomu, že Izraelci se s těmito národy nejen trápili, když je nějak vojensky utiskovaly, ale také se s nimi mísili, stávalo se v konečném důsledku to, že příslušníci těch různých národů, nebo aspoň jejich kultovní modlářské zvyky se postupně dostaly také do všech kmenů Izraele. I když to Bůh přísně zakazoval! Pět pelištejských knížat a dalších pět národů uvedených v tomto úseku byli duchovně, ale i vojensky nepřáteli Izraele. Když procházíme Starým zákonem, tito nepřátelé se vynořují stále znovu a znovu. Skutečně byli jakoby trny v těle izraelského národa. Místo, aby Izraelité Kananejce vyhnali ze země, kterou jim Hospodin dal, oni se s nimi začali o tu zemi dělit. Místo aby si uchovali svou víru a uctívání jediného živého Boha (nebo místo aby se naopak stali šiřiteli svého poznání o pravém Bohu), oni uzavírali sňatky s Kananejci a přejímali jejich náboženství za své. Tak se Izraelci dostali do období odpadnutí. Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem a vydal jej napospas Kúšanovi Rišátajimskému, králi aramského Dvojříčí. Izraelci otročili Kúšanovi Rišátajimskému osm let. sd3,8 Modlářství Izraele mělo pochopitelně za následek to, že Hospodin od nich odstoupil, odňal od nich svou ochranu. Někdo by možná řekl, že Bůh je prodal na osm let do otroctví. A v tom otroctví byli natolik utlačováni, že si uvědomili svůj stav a začali volat k Hospodinu, aby je vysvobodil... Co na toto jejich volání odpoví Hospodin? I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, aby je vysvobodil, Otníela, syna Kenazova, mladšího bratra Kálebova. sd3,9 Jak milostivý a soucitný je Hospodin! Když Izraelští synové poznali své poblouzení a když volali k Hospodinu, aby je vysvobodil, poslal Otníele jako prvního ze soudců a vybavil jej vším potřebným, aby tuto úlohu mohl vykonat. Na něm spočinul Duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem. Vytrhl do boje a Hospodin mu vydal do rukou aramejského krále Kúšana Rišátajimského. Na Kúšana Rišátajimského mocně dolehla jeho ruka. sd3,10 Země pak žila v míru po čtyřicet let, dokud Otníel, syn Kenazův, nezemřel. sd3,11 Otníel byl tedy prvním soudcem a lze říci, že byl jedním z těch lepších. V biblickém záznamu tu proti němu nevidíme vlastně žádnou kritiku. Za pozornost stojí poznámka, že se nestal vůdcem Izraele pro své vynikající schopnosti. A přece si ho Bůh použil. Je tu prostě řečeno, že na něm spočinul Duch Hospodinův. Na základě toho se Otníel ujal soudu nad Izraelem. A když potom vytrhl do boje, Hospodin mu aramejského krále vydal do rukou. Pak je o něm napsáno už jen to, že po čtyřiceti letech míru v zemi zemřel. Či přesněji citováno, že země pak žila v míru po čtyřicet let, dokud Otníel, nezemřel. sd3,11 Následující verše nám ukážou, že když tento muž zemřel, národ opět upadl do modlářství a v důsledku toho pak také do područí svých nepřátel... Přátelé, připadá mi to dosti děsivé, ale mnohdy se stejná situace opakuje i v naší době v církvi... Dokud žije ten, kdo byl Pánem poslán, aby třeba zakládal sbory nebo zvěstoval evangelium, nebo konal jinou
službu více v přední linii, je to dobré, když ale není za ním žádný nástupce, který by tu pochodeň skutečného upřímného života s Pánem a služby nesl dál, dochází k otřesům, nebo aspoň ke zvlažnění či jiným negativným věcem... Celý život Otníela i jeho smrt tu máme vyjádřeny v několika verších. Jinak na jeho životě patrně nebylo nic zvláštního. Otníel byl obyčejný člověk, ale do jeho prostého života vstoupil Bůh a učinil skrze něj něco velmi významného pro celý národ. Tak podobně se Bůh chce dotýkat i našich obyčejných životů a chce je činit významnými pro své dílo. Když všichni vidí takového obyčejného člověka, jak je součástí velikého Božího díla, pak je jasné, že sláva nepatří lidem, ale jedině Bohu... A životopisy většiny lidí v této knize jsou mu velmi podobné. Dá se říci, že všichni soudcové byli zpočátku docela "nenápadní lidé". Skoro nikdo z nich nebyl hned od začátku nějak velký. Bůh tyto lidi povolával ke svému dílu takové, jací byli. A musíme říct, že ani jejich charakter často nebyl "nic moc". Je to úžasné, jaké lidi je Bůh ochoten používat. Možná to je důvod, proč si Bůh chce ke své slávě a ke svému dílu používat i tebe a mne, milý posluchači. Kniha Sd je v tom pro nás povzbuzením. Nyní přichází na řadu Ehúd - druhý soudce - opět jako vysvoboditel izraelského lidu, který se pro svou nevěrnost dostal do područí nepřátel... Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto Hospodin dopustil, aby moábský král Eglón nabyl nad Izraelem vrchu, neboť se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. sd3,12 Takže historický koloběh duchovního stavu Izraele jde zase dolů. Izraelci sloužili Bohu jen chvíli, jen pár desetiletí, dokud byl na scéně soudce, který se něčím proslavil a svým způsobem reprezentoval Boží vládu. Pak se Izraelci k Hospodinu zase obrátili zády a dělali to, co je v jeho očích zlé. Důsledky jsou v tomto starozákonním pojetí zcela zřejmé: Eglón k sobě shromáždil Amónovce a Amáleka, vytáhl a přepadl Izraele. Přitom obsadil palmové město. sd3,13 Izraelci otročili moábskému Králi eglónovi osmnáct let. sd3,14 Když Izraelci jednali proti Boží vůli, Hospodin je vydal do područí cizinců - na osmnáct let, což je docela dlouhá doba! Co se dělo pak? Pojďme dál, ten koloběh totiž pokračuje. I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele, Ehúda, syna Benjamínce Géry, muže, který nevládl pravou rukou. Po něm poslali Izraelci moábskému králi Eglónovi obětní dar. sd3,15 Takže Izrael zase - stejně jako předchozí generace - volal k Hospodinu a Hospodin jim dal vysvoboditele. Kdo to byl? Ehúd, Benjamínovec, levák, který nemohl používat pravou ruku. Nejnápadnější na Ehúdovi byla ta jeho pravá ruka, která byla nějakým způsobem indisponovaná... Když tohoto muže budeme zase posuzovat z našeho pohledu, můžeme říci, že mnozí z nás jsou na tom daleko lépe. A přece si Bůh takového člověka použil k vysvobození svého lidu... Když teď budu číst dalších pár veršů, dávejme dobrý pozor, protože jméno nepřítele Izraelců a jméno vysvoboditele - nového soudce - se dosti podobá.
Ehúd si zhotovil na píď dlouhou oboustrannou dýku, připásal si ji pod šat k pravému boku sd3,16 a přinesl moábskému králi Eglónovi obětní dar. Eglón byl velice tlustý. sd3,17 Jakmile skončilo předání obětního daru, Ehúd propustil lid, který obětní dar přinesl, sd3,18 a sám se vrátil od model u posvátného kruhu a řekl: "Mám pro tebe tajné sdělení, králi." Král řekl: "Tiše!" všichni, kteří ho obklopovali, od něho tedy odešli. sd3,19 Eglón seděl v chladném vrchním pokoji, určeném jenom pro něho. Ehúd k němu přistoupil a řekl: "Mám pro tebe výrok Boží." Eglón povstal z křesla. sd3,20 Vtom Ehúd vytrhl levicí od pravého boku dýku a vrazil mu ji do břicha. sd3,21 Za čepelí vnikl i jílec a tuk se za čepelí zavřel, protože mu dýku z břicha nevytáhl. Vyšel ven záchodem sd3,22 a prošel chodbou. Dveře vrchního pokoje však za sebou zavřel na zástrčku. sd3,23 To co se stalo, je něco brutálního. Není na tom nic hrdinného v nějakém romantickém smyslu. Ehúdovo jméno znamená "rusovlasý" a měl k dispozici jen levou ruku. Tím pádem vypadal zřejmě docela neškodně a ochranka krále Eglóna mu dopřála vstup do soukromí krále. Jenže Ehúd byl dobře připraven. Eglon byl velmi tlustý král. Když mu Ehúd předal "dar", nebo patrně spíš jakousi daň, kterou byli jakožto porobený národ povinni pravidelně odvádět, předstíral, že má pro krále ještě nějaké tajemství. Král v naději, že uslyší něco velmi zvláštního, tajného, poslal všechny pryč. Místo sdělení tajnosti však došlo ke krvavé události. Ehúd si udělal dýku s čepelí ostrou na obou stranách a schoval ji pod šaty na pravou stranu. A teď pozor. Měl k dispozici jen levou ruku a pro dýku musel sáhnout vpravo. Ehúd v pravý okamžik vytáhl dýku a vrazil ji do břicha tlustého krále, až se za ní tuk zavřel. Pak Ehúd zamkl dveře a utekl. Ehúdův čin nebyla zbabělost. Nutno říci, že k tomu bylo třeba mnoho odvahy. Kdyby cokoli selhalo, kdyby král jen vydal nějaký zvuk, byl by s Ehúdem konec. Vždyť se nacházel v paláci velmi surových okupantů... Sotva Ehúd vyšel, přišli Eglónovi služebníci. Když viděli, že dveře vrchního pokoje jsou zavřeny na zástrčku, řekli si: "Jistě vykonává v chladném pokoji svou potřebu." sd3,24 Načekali se až hanba, nikdo však dveře vrchního pokoje neotvíral. Proto vzali klíč, otevřeli, a hle, jejich pán leží na zemi mrtev. sd3,25 Služebníci moabského krále Eglona, čekali venku za dveřmi. Viděli, že dveře jsou zamčeny. Kdoví co všechno si mysleli, když se král stále nevracel. Nechtěli ho rušit. Čekali dlouho, až jim to bylo hloupé... Když nakonec dveře otevřeli, našli Eglona mrtvého. Zatímco váhali, Ehúd unikl. Již minul modly a unikl do Seíry. sd3,26 Celou tu dobu služebníci čekali, kdy jejich král dokončí svou potřebu, nebo pokud by snad spal, čekali kdy se probudí. Ehúd měl tedy příležitost uprchnout dost daleko. Ehúd utekl z Moabské země a šel jinam, než by případní pronásledovatelé asi čekali. Šel do
Seiry, kde by ho nikdo nehledal. Jakmile přišel, dal troubit po efrajimském pohoří na polnici. Izraelci vytáhli s ním dolů z pohoří a on jim byl v čele. sd3,27 Vyzval je: "Pospěšte za mnou! Hospodin vám vydal do rukou vaše nepřátele Moábce!" sestoupili s ním a dobyli na Moábu jordánské brody. Nikomu nedovolili přejít. sd3,28 Toho času pobili z Moábu asi deset tisíc mužů, vesměs významných a udatných. Nikdo z nich neunikl. sd3,29 Onoho dne se Moáb musel před Izraelem pokořit. Země žila v míru po osmdesát let. sd3,30 Při prohlížení některých detailů se nám tyto příběhy mohou jevit možná poněkud morbidní. Mnozí asi řeknou: "V naší civilizované době něco takového zní hrozně." Nemáme však právo tak mluvit, protože žijeme v době, kdy se jen tak cvičně spouštějí atomové bomby a na různých místech světa nepříliš daleko od nás se hrozným způsobem zabíjejí vojáci, ale i ženy a děti. Válka je vždycky hrozná věc. A pokud zvážíme, co všechno docela běžně dělaly ty pohanské národy v rámci svého modlářství, možná dostaneme trochu jiný pohled. A Bible z toho modlářství nikdy nepopisuje příliš mnoho... Ehúd byl tedy také jedním ze soudců Bohem povolaných k tomu, aby vysvobodil Izraele. Vzhledem ke svému fyzickému handicapu toho tenhle hrdina nemohl udělat příliš moc. Nevidím, že by udělal něco jiného, než že zabil krále Eglona. Jednoduše využil příležitost zbavit se člověka, který znamenal tolik tragédie pro život Izraele. Ehúd se i se svým omezením stal nástrojem v Boží ruce. Tím, že zabil Eglona, splnil své poslání, pak si pozval na pomoc ostatní soukmenovce, aby se zbavili celého moábského podmanění. A Bůh jim vydal jejich podmanitele do rukou. Jak jsme si už dříve řekli, nemusíme mít mimořádné schopnosti, aby nás Bůh mohl použít. Ku příkladu D.L.Moody měl pramalé vzdělání a přece se stal nesmírně úspěšným kazatelem evangelia... Sám apoštol Pavel věděl, že má polidsku vzato mdlý projev a přece jej Bůh použil... A co Mojžíš a jeho sebehodnocení, co další Boží mužové a ženy v celé historii Božího lidu!? Nehledejme chválu od lidí, ale dovolme Pánu Bohu, aby se při nás oslavil i když si připadáme slabí, nedostateční nebo neschopní...