HODNOCENÍ ZDRAVOTNÍCH RIZIK NIKLU V PITNÉ VODĚ

HYGIENA 2010 55(2) 40 45 PŮVODNÍ PRÁCE 40 HODNOCENÍ ZDRAVOTNÍCH RIZIK NIKLU V PITNÉ VODĚ HEALTH RISK ASSESSMENT OF NICKEL IN DRINKING WATER SOUHRN Hlavním zdrojem niklu v pitné vodě jsou kovové výrobky situované ke konci rozvodů vody, zejména vodovodní baterie. Díky tomu se koncentrace niklu ve vodě, vzhledem k různé době zdržení vody v potrubí, může na jednom odběrovém místě měnit i v rozmezí několika řádů a po stagnaci dosahovat hodnot až okolo 500 μg/l, což je více než dvacetinásobek limitní hodnoty (20 μg/l). Takové dávky niklu i jednorázově požité mohou u lidí přecitlivělých na nikl, kterých se v populaci vyskytuje okolo 5 %, vyvolat systémovou alergickou kontaktní dermatitidu. Klíčová slova: pitná voda, nikl, zdravotní rizika, kontaktní dermatitida SUMMARY FRANTIŠEK KOŽÍŠEK 1, 2, HANA JELIGOVÁ 1, VLADIMÍRA NĚMCOVÁ 3 1 Státní zdravotní ústav, Praha 2 3. lékařská fakulta UK Praha, Ústav obecné hygieny 3 Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě The most common sources of nickel in drinking water are metallic products situated at the end of plumbing systems, especially taps. For this reason, and because of various water stagnation times, the concentration of nickel at one sampling point can vary within the range of several orders of magnitude, and following overnight stagnation may reach peak values of up to 500 μg/l, i.e. 20 times higher than the current limit value (20 μg/l). Such a single oral nickel dose can provoke systemic contact dermatitis in nickel-sensitive individuals, who represent about 5% of the population. Key words: drinking water, nickel, health risks, contact dermatitis Úvod Nikl nepatří mezi prvky hojně zastoupené v zemské kůře, jeho výskyt v podloží je nehomogenní, a tak se v surové vodě vyskytuje v měřitelných koncentracích poměrně zřídka. Přesto bývá mezi nejčastěji nalézanými kovy, analyzujeme-li pitnou vodu u spotřebitele na kohoutku. Proč tomu tak je? Díky jeho specifickému použití při výrobě některých komponent rozvodů vody. Nikl, stejně jako olovo a měď, má ve vyhlášce č. 252/2004 Sb. (18) u limitní hodnoty následující poznámku, která se vztahuje nejen na hodnocení výsledků, ale především na způsob odběru vzorků: Limitní hodnota platí pro vzorek pitné vody odebraný odpovídající metodou vzorkování z kohoutku tak, aby vzorek byl reprezentativní pro průměrné jednotýdenní množství požité spotřebiteli... Toto ustanovení přebírá vyhláška z příslušné evropské směrnice č. 98/83/ES (13). Důvodem pro toto opatření je skutečnost, že nejobvyklejším zdrojem kontaminace pitné vody těmito kovy jsou materiály koncových rozvodů vody. Z toho vyplývá, že jejich koncentrace ve vodě na stejném odběrovém místě mohou v závislosti na době stagnace vody a dalších faktorech kolísat v rozmezí několika řádů. Pokud by průměrné týdenní hodnoty požité spotřebitelem byly pod stanovenou limitní hodnotou, voda se sice považuje za vyhovující uvedené vyhlášce i za bezpečnou z hlediska obvyklého hodnocení zdravotních rizik, ale zůstává zde otázka nebezpečnosti nárazových vysokých koncentrací těchto kovů, které v případě niklu v prvních podílech vody odebraných po delší stagnaci mohou dosahovat až hodnot okolo 500 μg Ni/l (současná limitní hodnota je 20 μg/l). Proto také směrnice 98/83/ES upozorňuje, že členské státy musí vzít v úvahu výskyt nárazových vysokých koncentrací, které mohou mít negativní účinek na lidské zdraví, ale nic bližšího k tomu již neuvádí. Protože se této problematice podrobně nevěnuje ani základní referenční dokument WHO (19), který se jinak hodnotiteli zdravotních rizik nabízí na prvním místě, snažíme se zde popsat současný stav poznání a ukázat na

možný způsob hodnocení rizika souvisejícího s nejvyššími nalézanými koncentracemi niklu. Vlastnosti niklu, jeho použití a rozšíření v prostředí Nikl je leskle bílý, tvrdý, feromagnetický kov odolný proti korozi, vyskytující se v zemské kůře v 0,018 % (asi 84 mg Ni/kg). Je součástí řady minerálů, především společně se sírou, arzenem a antimonem; v určitém množství je vázán také v půdě. V přírodních vodách se vyskytuje především v oxidačním stupni II hlavní formou je Ni(H 2 O) 6 2+ a převážně v anorganických formách (11, 19). Je široce využíván k výrobě nerezové oceli a různých slitin, protože zvyšuje jejich pevnost a odolnost vůči korozi. Používá se také ke galvanickému pokovování ochraně povrchů některých kovových (hlavně železných) výrobků, dále jako katalyzátor při hydrogenaci rostlinných tuků, jako barvivo pigment (v příměsi ve skle dává zelenou barvu) i jako součást některých baterií, mincí nebo účinných magnetů (tzv. Alnico magnets). Nikl je také součástí některých potravních doplňků, kde jedna tableta může obsahovat až několik mikrogramů Ni (20). Za přírodní pozadí v podzemních vodách se považují koncentrace niklu nižší než 20 μg/l (11). Koncentrace niklu zde vedle přítomnosti nikelnatých rud v podloží závisí na způsobu využití půdy a jejím ph, stejně jako na hloubce odběru. Kyselé deště zvyšují mobilitu niklu v půdě, který pak ve zvýšené míře proniká do podzemních vod (6). Zvýšená mobilita v půdě nemusí být způsobena jen kyselými dešti, ale i poklesem ph půdy v důsledku intenzivního zemědělství (přehnojování), jak o tom svědčí nedávná zkušenost z Nizozemí, kde se obsah niklu v některých podzemních vodách zvýšil natolik, že vodárny musely přistoupit ke speciální úpravě vody (4). Antropogenním zdrojem niklu (ve smyslu kontaminace vod v životním prostředí) jsou především odpadní vody z povrchové úpravy kovů, kde je převážně komplexně vázán, a dále odpadní vody z barevné metalurgie. V pitné vodě je však přítomen hlavně v důsledku louhování z materiálů, které jsou s vodou v kontaktu (vodovodní trubky a armatury). Menšinovým zdrojem jsou některé slitiny i ocele v případě použití některých nerezových ocelí ve studních v Arizoně dosáhla koncentrace niklu v pitné vodě dokonce 1 až 5 mg/l (20). Hlavním zdrojem jsou však vnitřní povrchy poniklovaných a pochromovaných výrobků, především vodovodní baterie. Aby totiž bylo možné baterii pochromovat, musí se nejprve poniklovat, přičemž se ponikluje i část vnitřního povrchu a jelikož nikl zde není pevně vázán, vyluhuje se do vody poměrně snadno. Umístění tohoto zdroje niklu na samém konci rozvodu vody, relativně vysoký poměr povrchu k objemu vody a velmi variabilní doba stagnace jsou příčinou kolísání koncentrace niklu ve vodě (vytékající z kohoutku) v rozsahu několika řádů. Popisovaná maxima se pohybují až na hranici 500 μg/l (20), což potvrdily i naše analýzy (viz dále). Výskyt niklu v pitné vodě V Evropě bývá průměrná koncentrace niklu v pitné vodě zpravidla nižší než 10 μg/l, v USA je situace obdobná (20). Pitná voda je v České republice sledována v rámci celostátního monitoringu jakosti pitné vody z veřejných vodovodů, který vychází z požadavků zákona o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000 Sb. v platném znění). Výsledky všech rozborů vody provedených na základě tohoto zákona jsou zasílány do centrální databáze (Informační systém IS PiVo), která byla použita pro zpracování následujícího přehledu. V České republice bylo v letech 2005 až 2008 na přítomnost niklu analyzováno a do centrální databáze IS PiVo vloženo každý rok téměř šest tisíc vzorků. Četnost nedodržení limitní hodnoty se pohybuje pod 0,5 %. Naprostá většina nálezů je pod mezí stanovení (73 % v roce 2008), střední hodnota nálezů (průměr) se pohybuje mezi 2 a 3 μg/l. Nejvyšší nalezené hodnoty byly v letech 2005 7 v řádech stovek μg/l (490, 230, resp. 280 μg/l), v roce 2008 činila nejvyšší hodnota 52 μg/l (15). Nárazové vysoké koncentrace niklu v pitné vodě Metodika Abychom ověřili publikované informace o vysokých koncentracích niklu, ale především zjistili dynamiku uvolňování niklu z koncových částí rozvodu vody, provedli jsme na třech odběrových místech ve dvou objektech u nových nebo zánovních kohoutků opakované odběry. Každý odběr znamenal čtyři následně odebrané vzorky (u prvního objektu 4 x 500 ml; u druhého objektu 50 ml + 3 x 250 ml). Odběry byly provedeny po různé době stagnace vody, která je uvedena u popisu obrázků. Jeden objekt byl napojen na veřejný vodovod v Praze a baterie umístěny v prvním a třetím patře objektu (obr. 1 a 2). Druhý objekt byl napojen na veřejný vodovod v Ostravě (obr. 3 a 4). Vzorky byly odebírány do plastových vzorkovnic a konzervovány kyselinou dusičnou. Nikl byl měřen akreditovanou metodou ICP-MS, s nejistotou 20 % (při koncentrační úrovni limitní hodnoty 20 μg/l), resp. okolo 10 % při hodnotách v řádu stovek μg/l. Výsledky Výsledky jsou uvedeny na obrázcích 1 až 4. Koncentrace niklu v prvním podílu po noční stagnaci se u baterií několik měsíců používaných pohybují v řádu stovek μg/l (250 600), u nové baterie jsou nálezy niklu ještě vyšší po noční stagnaci se nalézají až miligramové hodnoty a hodnot v řádu stovek μg/l se dosahuje již po stagnaci několika málo hodin. Z výsledků vyplývá velká variabilita i mezi jednotlivými bateriemi. Na základě zahraničních i námi zjištěných údajů se domníváme, že po několika měsících dojde k částečnému vyluhování niklu z vnitřních povrchů kohoutku a miligramové hodnoty se již neobjevují ani po noční stagnaci. Nicméně hodnoty 200 500 μg/l se po noční stagnaci objevují ještě řadu let. PŮVODNÍ PRÁCE HYGIENA 2010 55(2) 41

HYGIENA 2010 55(2) PŮVODNÍ PRÁCE Obr. 1: Koncentrace niklu (v μg/l) v pitné vodě odebrané z nové mosazné pochromované vodovodní baterie umístěné v prvním patře objektu. Každý odběr se skládá ze čtyř podílů po 500 ml po defi nované době stagnace v průběhu jednoho dne (30 MS = stagnace 30 minut; FF = fully fl ush čili odběr hned po odpuštění celého objemu vody z vnitřního vodovodu). Obr. 2: Koncentrace niklu (v μg/l) v pitné vodě odebrané z nové mosazné pochromované vodovodní baterie umístěné ve třetím patře objektu. Každý odběr se skládá ze čtyř podílů po 500 ml po defi nované době stagnace v průběhu jednoho dne (30 MS = stagnace 30 minut; FF = fully fl ush čili odběr hned po odpuštění celého objemu vody z vnitřního vodovodu). Obr. 3: Koncentrace niklu (v μg/l) v pitné vodě odebrané ze zánovní, asi před měsícem instalované mosazné pochromované vodovodní baterie v průběhu jednoho dne. Každý odběr se skládá ze čtyř podílů: 1 x 50 ml + 3 x 250 ml; po třídenní stagnaci (7:15) a náhodný denní odběr (10:00, 13:00, 15:45). Mezi odběry byla baterie opakovaně používána. Hodnocení zdravotních rizik 1 Příjem a chování v organismu Z potravy je nikl špatně vstřebáván, mechanismus střevní resorpce není jasný, částečně je využíván aktivní transferový systém pro absorpci železa. Absorbované množství je z organismu rychle vylučováno močí. Podle studie zkoumající kinetiku Ni v organismu během 24 hodin bylo prokázáno vyšší vstřebávání niklu z vody než z potravy, přičemž nejvyšší koncentrace byly nalezeny v ledvinách a plicích. Obr. 4: Koncentrace niklu (v μg/l) v pitné vodě odebrané ze zánovní, asi před měsícem instalované mosazné pochromované vodovodní baterie v průběhu jednoho dne. Každý odběr se skládá ze čtyř podílů: 1 x 50 ml + 3 x 250 ml; po noční stagnaci (7:30) a náhodný denní odběr (10:15, 13:00, 16:30). Jedná se o stejnou baterii jako na obrázku 3. Jiná studie sledovala půl roku akumulaci niklu v orgánech potkanů požívajících vodu s koncentrací 100 mg Ni/l, nejvyšší akumulace byla v tomto případě prokázána v játrech. Vyšší vstřebávání z vody potvrdily také studie na lidských dobrovolnících, resorpce niklu přidaného do džusu, mléka, kávy či čaje byla prokazatelně nižší. Nikl prochází placentou a byl prokázán i v mateřském mléce (koncentrace závisela na požité dávce). Podle studií z USA činí koncentrace niklu v mateřském mléku do cca 15 μg/kg. Průměrná chronická expoziční dávka niklu z potravin u české populace činila v roce 2006/2007 92 μg na osobu a den čili asi 7 % referenční dávky (US EPA RfD = 20 μg/kg/den), což odpovídá údajům ze zahraničí (denní příjem < 200 μg/den) (16). Expoziční dávka niklu z potravin nepředstavuje podle současných poznatků pro konzumenta v ČR závažné zdravotní riziko. Denní doporučený přívod niklu (např. podle WHO méně než 100 μg na osobu a den), pokud je odůvodněný, je pravděpodobně plně pokryt běžnou stravou. Toxicita Negativní účinky niklu na zdraví člověka závisí na cestě vstupu do organismu, rozpustnosti sloučenin niklu ve vodě (a jejich vstřebatelnosti), dávce, tělesné hmotnosti, délce expozice a citlivosti k niklu. Při akutní náhodné expozici vodou kontaminovanou rozpustnými sloučeninami niklu (7 35 mg/ kg tělesné hm.) byly u postižených osob pozorovány příznaky otravy: nevolnost, zvracení, průjem, bolesti hlavy, závratě a potíže s dechem. Ve většině případů došlo během několika hodin k odeznění příznaků, u několika postižených přetrvávaly obtíže 1 2 dny. U několika osob byla v době 2 až 8 dnů po expozici pozorována albuminurie svědčící pro nefrotoxické působení, zvýšení bilirubinu v krvi a zvýšený počet retikulocytů v krvi. V dalším dokumentovaném případu akutní toxicity po požití vody se síranem nikelnatým došlo u zdravého dobrovolníka při jednorázové dávce 50 μg Ni/ kg nalačno k jednostranné homonymní hemianopsii (výpadku zorného pole), která přetrvávala dvě hodiny (14). Byla též popsána otrava 23 pacientů při hemo- 42 1 Pokud nejsou uvedeny specifické citace, jsou údaje v této kapitole převzaty z literatury (3, 20).

dialýze s příznaky nevolnosti, zvracení, bolesti hlavy a slabosti, které odezněly v rozmezí 3 až 13 hodin po skončení dialýzy. Koncentrace niklu v dialyzátu byla odhadována na 0,25 mg/l (21). V souvislosti s akutní otravou niklem je popsán jeden případ úmrtí. Jednalo se o dvouleté dítě, které požilo 15 g krystalické sloučeniny niklu a zemřelo na zástavu srdce. Mezi nejčastěji zjištěné účinky niklu při perorální expozici pokusných zvířat patří pokles hmotnostních přírůstků. V krátkodobých, ani dlouhodobých studiích na potkanech nebyly prokázány žádné histologické nebo hrubě patologické změny svědčící pro toxický efekt niklu. Dvouletá studie na psech však již prokázala vyšší váhu ledvin a jater a histologické změny na plicích (NOAEL 2 25 mg/kg tělesné váhy/den). Další studie prokázaly negativní ovlivnění imunitního systému. Nicméně nejběžnějším účinkem niklu je jeho alergizující působení na kůži, které se projevuje vznikem kontaktní dermatitidy. K reakci může dojít jak po vnějším kontaktu niklu (obvykle v nějaké koncentrované podobě) s pokožkou, tak po orálním požití niklu (u alergických osob). Na základě experimentu, provedeném Nielsenem a kol. (10) s osobami citlivými na nikl, které dostávaly ráno nalačno v pitné vodě nikl v dávce 12 μg/kg a u kterých došlo v devíti z dvaceti případů k zhoršení ekzému, byla stanovena hodnota LOAEL 3 12 μg/kg tělesné hmotnosti a den. Z empirického pozorování i řady experimentálních studií je známo, že orální expozice niklu (příjem niklu potravou nebo pitnou vodou) může u osob přecitlivělých (senzibilizovaných) na nikl vést k erupci systémové alergické kontaktní dermatitidy (5), která má nejčastěji podobu puchýřkového ekzému na rukou. Většinou se jedná o drobný lokální zánět či podráždění, u některých osob se však může objevit i rozsáhlá dermatitida, u jiných může být puchýřková forma na rukou tak vážná a obtěžující, že vede k pracovní neschopnosti, a to i trvalé. Může se tak stát jak následně po předchozí kontaktní niklové dermatitidě, tak i při novém (prvním) kontaktu s niklem, kde má pak dermatitida podobu alergické reakce. Modifikovaná meta-analýza publikovaných studií, kterou provedli dánští autoři (7), se pokoušela zjistit prahovou hodnotu orálního příjmu, která může u osob citlivých na nikl způsobit systémovou dermatitidu. Analýza zjistila, že jednorázově podaná orální dávka 0,35 mg (0,22 0,53 mg) může způsobit systémovou dermatitidu u 1 % těchto osob, dávka 0,45 mg (0,29 0,70 mg) u 2 % těchto osob, dávka 0,65 mg (0,41 1,00 mg) u 5 % těchto osob, zatímco perorální dávka 0,87 mg (0,55 1,33 mg) u 10 % těchto osob. Pokud se jedná o expozici kontaktní (dermální), která při mytí ve vodě se zvýšeným obsahem niklu připadá v úvahu především, nebyla v oblasti kosmetických přípravků dříve koncentrace niklu do 10 mg/ kg považována za rizikovou pro zdravou (nealergickou) populaci; u osob s alergií na nikl byl požadován obsah niklu pod 2 mg/kg; podle novějších údajů však již expozice koncentraci 1 mg Ni/kg (např. v očních stínech) může vést k alergické reakci (12). Podle novějších údajů se za bezpečnou považuje dávka niklu 0,5 μg/cm 2 (pokožky)/týden. Pokud uvažujeme, že ve styku s kůží je vrstva vody 1 mm, pak by zřejmě byla tolerovatelná koncentrace ve vodě v řádu jednotek mg/l (za předpokladu, že člověk je ve styku s touto vodou pořád; kdyby byl jen po část dne, byla by teoreticky přijatelná ještě vyšší koncentrace). Reprodukční a vývojová toxicita: Při podávání vysokých dávek byla u myší pozorována snížená fertilita spermií, u potkanů pak zvýšená novorozenecká úmrtnost, nicméně nebyly pozorovány žádné případy teratogenity (vrozených anomálií). Genotoxicita a karcinogenita: Některé studie prokázaly rozmanité poškození DNA v případě pokusů na savčích buněčných systémech. Některé sloučeniny niklu způsobují nádory (např. sarkomy) v místě vpichu. IARC řadí sloučeniny niklu z hlediska karcinogenity do skupiny 1 (při inhalační cestě vstupu), nikl jako kovový prvek pak do skupiny 2B. US EPA v databázi IRIS nikl (ve formě rozpustných solí) z hlediska karcinogenity nehodnotí. Charakterizace nebezpečnosti: vztah dávky a účinku Určit vztah mezi dávkou a účinkem u expozice niklu je velmi obtížné, protože při pokusech na lidských dobrovolnících, kteří dostávali stejné dávky niklu, byla pozorována velká variabilita v koncentracích niklu v krvi a při vylučování niklu močí. US EPA referenční dávka (RfD): Referenční dávka pro orální příjem (0,02 mg/kg/den) byla stanovena na základě chronické studie u potkanů, podle které byl NOAEL 100 ppm potravy (5 mg/kg/den) a LOAEL (snížená tělesná hmotnost a hmotnost orgánů) v úrovni 1000 ppm potravy (50 mg/kg/den). Pro výpočet referenční dávky byla použita hodnota NOAEL s aplikací faktoru nejistoty 300. Studie (2) byla publikována v roce 1976. WHO tolerovatelný denní příjem (TDI): Jako hodnota LOAEL je použita dávka 12 μg/kg tělesné hmotnosti/den, při které už byly pozorovány alergické reakce (10). Vzhledem k tomu, že tato hodnota platí pro vysoce senzitivní lidskou populaci (alergickou na nikl) při nejhorším možném expozičním scénáři (podání niklu s vodou nalačno), nebylo zapotřebí použít při stanovení TDI žádný faktor nejistoty a TDI se proto rovná 12 μg/kg/den. Z této hodnoty TDI při uvažování 60 kg hmotnosti spotřebitele, alokačního příjmu z pitné vody 20 % (z celkového denního příjmu) a spotřebě 2 litrů/den odhadla WHO limitní hodnotu niklu v pitné vodě na 70 μg/l (19). Hygienické požadavky na obsah niklu v pitné vodě Otázka bezpečné koncentrace niklu v pitné vodě začala být v odborné literatuře intenzivněji diskutována až od 70. let 20. století, ale ještě v prvním vydá- PŮVODNÍ PRÁCE HYGIENA 2010 55(2) 2 NOAEL (no observed averse effect level): nejvyšší experimentální dávka, při které ještě nebylo možné pozorovat negativní účinek dané (toxické) látky. 3 LOAEL (low observed averse effect level): nejnižší experimentální dávka, při které již bylo možné pozorovat účinek dané (toxické) látky. 43

HYGIENA 2010 55(2) PŮVODNÍ PRÁCE 44 ní Doporučení WHO pro kvalitu pitné vody v roce 1984 se problematika niklu uzavřela konstatováním, že dostupné toxikologické informace nedávají opodstatnění ke stanovení limitní hodnoty pro nikl v pitné vodě. To se stalo až ve druhém vydání těchto doporučení v roce 1993, nicméně Česká republika si již mezitím sama stanovila limit. Prvním závazným předpisem, který u nás definoval hygienické požadavky na obsah niklu v pitné vodě, byla ČSN 75 7111 Pitná voda s platností od 1. 1. 1991, která stanovila nejvyšší mezní hodnotu 0,1 mg/l. Od roku 2001 dosud pak platí nejvyšší mezní hodnota 0,02 mg/l (17, 18). V současné době platná vyhláška č. 252/2004 Sb. stanoví pro nikl nejvyšší mezní hodnotu 0,02 mg/l, v souladu s doporučením WHO z roku 1993 i směrnicí Rady č. 98/83/ES. Podle doporučení SZÚ Praha lze pro nouzové zásobování pitnou vodou v trvání do 30 dnů připustit u niklu koncentraci do 0,250 mg/l (8). V posledním vydání Doporučení WHO pro kvalitu pitné vody z roku 2004 (19) doporučuje WHO zmírnit limitní hodnotu pro nikl na 70 μg/l. Výpočet je zdůvodněn v předchozí kapitole. Lze očekávat, že tuto hodnotu převezme v blízké době snad novelizovaná evropská směrnice 98/83/ES a následně i česká legislativa. Hodnocení expozice Pokud se nikl v pitné vodě vyskytuje v řádu desítek μg/l, nelze na základě současných poznatků očekávat u spotřebitelů nějaké negativní zdravotní účinky. V tom případě lze pro výpočet expozice použít koncentraci niklu ve vodě buď průměrnou, nebo tu, na kterou je provozovatelem žádána výjimka (pokud se provádí hodnocení rizik za tímto účelem). Pokud jsou vedle obvyklých koncentrací v řádu jednotek či nejvýše desítek μg/l nalézány také občasné nárazové vysoké koncentrace v řádu stovek μg/l, doporučujeme uvažovat dva základní expoziční scénáře, a to jednak hodnoty průměrné, jednak ty maximální. Závěr Nikl je známý a rozšířený (kožní) alergen. Podle některých prací počet osob v populaci citlivých k niklu stoupá s věkem; zatímco u dětské populace se přecitlivělost na nikl odhaduje na 4 až 5 %, u dospělé populace ve Velké Británii na 7 až 10 %, s převahou žen (1). Jiné údaje však toto zcela nepotvrzují; podle epidemiologické studie z Dánska je na nikl citlivých 20 % mladých žen (ve věku 15 34 let) a 10 % starších žen (35 69 let), zatímco mužů (15 69 let) jen 2 4 % (9). Opakovaná expozice, zřejmě i relativně nízkým dávkám, může snad zvyšovat pravděpodobnost vzniku přecitlivělosti a alergické reakce, přičemž expoziční cestou zde není jen kožní kontakt, ale také ingesce (požití). Resorpce niklu z pitné vody může být až 40krát vyšší než z potravy (14). Hodnoty nalézané v pitné vodě po delší stagnaci vody v kohoutku, ve výši 100 až 500 μg/l, mohou při požití u 1 až 3 % osob citlivých na nikl vyvolat systémovou alergickou kontaktní dermatitidu. I když v celé populaci může být takto postiženo pouze asi 0,1 až 0,2 % osob, přesto je žádoucí minimalizovat expozici niklu z pitné vody a to proto, že je to možné relativně jednoduchým opatřením na straně samotného spotřebitele: nepoužívat k pití nebo mytí první litr vody po noční nebo delší stagnaci, ale vodu nejprve odpustit. Samozřejmě spotřebitel musí být o tomto opatření informován. Nemusí se nutně jednat o edukaci zaměřenou na senzibilizované osoby, protože se jedná o obecné opatření ke zlepšení kvality vody platné pro většinu spotřebitelů, nejen z hlediska expozice niklu. Další možností jsou speciální technická opatření při výrobě vodovodních baterií a dalších kovových výrobků koncového rozvodu vody, které minimalizují poniklování vnitřních povrchů přicházejících do styku s vodou. Taková opatření jsou možná a známá, ale vzhledem k vyšším výrobním nákladům asi nelze očekávat, že k nim výrobci přistoupí dobrovolně. V rámci chystaného společného evropského předpisu pro výrobky ve styku s vodou je však i na tuto oblast pamatováno. Poděkování Článek byl z pracován v rámci grantového projektu MŠMT Kovy a související látky v pitné vodě (program COST č. j. 1715/2007-32). LITERATURA 1. Alam N, Corbett SJ, Ptolemy HC. Environmental health risk assessment of nickel contamination of drinking water in a country town in NSW. NSW Public Health Bull. 2008 Sep-Oct;19(9-10):170-3. 2. Ambrose AM, Larson DS, Borzelleca JR, Hennigar GR Jr. Long-term toxicologic assessment of nickel in rats and dogs. J Food Sci Technol. 1976;13:181-7. 3. Integrated Risk Information System IRIS [Internet]. Washington, D.C.: U.S. Environmental Protection Agency [cited 2009 May 21]. Available from: http://www.epa.gov/iris. 4. Groenendijk M. Nickel problems in drinking water - strategy & case study. In: Proceedings of the 3rd International conference Metals and Related Substances in Drinking Water; 2009 Oct 21-23; Ioannina. Brussels: Cost Action 637; 2009. 5. Hajduková Z, Vantuchová Y, Klimková P, Šrámková M. Profesionální alergické dermatitidy. Prac Lék. 2009;61(1):32-5. 6. International Programme on Chemical Safety. Environmental health criteria 108: nickel. Geneva: WHO; 1991. 7. Jensen CS, Menné T, Johansen JD. Systemic contact dermatitis after oral exposure to nickel: a review with a modified meta-analysis. Contact Dermatitis. 2006 Feb;54(2):79-86. 8. Kožíšek F, Pumann P, Šašek J, Gari DW. Nouzové zásobování pitnou vodou. Metodické doporučení Národního referenčního centra pro pitnou vodu. Sovak. 2008;17(5):14-9. 9. Nielsen NH, Menné T. Allergic contact sensitization in an unselected Danish population. The Glostrup Allergy Study, Denmark. Acta Derm Venereol. 1992 Nov;72(5):456-60. Erratum in: Acta Derm Venereol. 1993 Oct;73(5):397. 10. Nielsen GD, Søderberg U, Jørgensen PJ, Templeton DM, Rasmussen SN, Andersen KE, et al. Absorption and retention of nickel from drinking water in relation to food intake and nickel sensitivity. Toxicol Appl Pharmacol. 1999 Jan;154(1):67-75.

11. Pitter P. Hydrochemie. 4. vydání. Praha: Vydavatelství VŠCHT; 2009. 12. Sainio EL, Jolanki R, Hakala E, Kanerva L. Metals and arsenic in eye shadows. Contact Dermatitis. 2000 Jan;42(1):5-10. 13. Směrnice Rady č. 98/83/ES ze dne 3.11.1998 o jakosti vody určené pro lidskou spotřebu. Off J Eur Communit. 1998 Dec 5;(L330):32-54. 14. Sunderman FW Jr, Hopfer SM, Sweeney KR, Marcus AH, Most BM, Creason J. Nickel absorption and kinetics in human volunteers. Proc Soc Exp Biol Med. 1989 May;191(1):5-11. 15. Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí. Subsystém 2: zdravotní důsledky a rizika znečištění pitné vody. Odborné zprávy za roky 2005-2008. Praha: Státní zdravotní ústav; 2006-2009. 16. Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí. Subsystém 4: zdravotní důsledky zátěže lidského organizmu cizorodými látkami z potravinových řetězců v roce 2007. Odborná zpráva za rok 2007. Praha: Státní zdravotní ústav; 2008. 17. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 376/2000 Sb., kterou se stanoví požadavky na pitnou vodu a rozsah a četnost její kontroly. Sbírka zákonů ČR. 2000 říjen 26;částka 103:4879-92. 18. Vyhláška č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody. Sbírka zákonů ČR. 2004 duben 30;částka 82:5402-22. 19. World Health Organization. Guidelines for drinking-water quality. 3rd ed. Incorporating first and second addenda [Internet]. Geneva: WHO; 2008 [cited 2010 Mar 1]. Available from: http://www.who.int/water_sanitation_health/dwq/ fulltext.pdf. 20. World Health Organization. Nickel in drinking-water: background document for development of WHO Guidelines for drinking-water quality. WHO/SDE/WSH/05.08/55. Geneva: WHO; 2005. 21. Webster JD, Parker TF, Alfrey AC, Smythe WR, Kubo H, Neal G, et al. Acute nickel intoxication by dialysis. Ann Intern Med. 1980 May;92(5):631-3. Došlo do redakce: 22. 2. 2010 Přijato k tisku: 1. 3. 2010 MUDr. František Kožíšek, CSc. Státní zdravotní ústav Šrobárova 48 100 48 Praha 10 E-mail: voda@szu.cz PŮVODNÍ PRÁCE ŠKODLIVÝ HLUK V EVROPĚ Evropský úřad životního prostředí, European Environment Agency, EEA, dal do provozu nejúplnější současnou mapu expozice hluku, ukazující, jak jsou Evropané vystaveni nadměrnému akustickému znečistění. Hluk je všudypřítomný, jeho klíčová role polutantu s vážnými zdravotními souvislostmi je však stále podceňována. Dlouhá expozice i nízkým hladinám může spouštět hypertenzi a narušovat spánek. Lden je indikátor celkové hladiny hluku během dne, večer a v noci, který vyjadřuje obtěžování způsobené hlukovou expozicí. Bylo zjištěno, že polovina populace v městských lokalitách s více než 250 000 obyvateli je vystavena hladinám nad 55 db Lden, což je v EU standard pro 24 h průměr. Jde o důsledek nadměrné hlučnosti z pouliční dopravy v největších městech. Hlukové hladiny 19 ze 43 členských států EEA jsou shrnuty v databázi NOISE. Byla zřízena po přijetí evropské hlukové direktivy, European Noise Directive, END, v r. 2002 a členské státy do ní měly do prosince 2007 dodat relevantní data. Smyslem END je snížit expozici hluku v zastavěných lokalitách. Direktiva se kromě toho týká hluku ve veřejných parcích a jiných klidových zónách v aglomeracích, v blízkosti škol a budovách a místech citlivých na hluk. Nedá se aplikovat na hluk působený obyvateli nebo hluk z domácích aktivit, na pracovištích nebo v dopravních prostředcích. Databáze NOISE je dostupná na http://noise.eionet.europa.eu/. Europeans exposed to dangerous noise levels. Eurohealth. 2009;15(3):41. Redakce HYGIENA 2010 55(2) 45