Pastoračník Oblastní charity Jihlava Slovo duchovního Služme Pánu s radostí! (Žalm 99,2) Milí kolegové, šesté vydání vnitřního zpravodaje OCHJ se zaměřením na duchovní a křesťanskou stránku charitativní služby je věnováno tématu služba. Jaký je pohled křesťanství na službu potřebným a jak to vidí naši zaměstnanci se dozvíte na následujících řádcích. Přeji příjemné čtení. Radka Běhalová, pastorační asistentka OCHJ Služba to není něco, po čem by člověk od přirozenosti zrovna toužil. Spíš naopak. Když slyšíme slovo sluha nebo služka, asi nás to nenadchne. Mnozí takové lidi považují za podřadné. Lidé by chtěli raději vládnout, rozkazovat, připadat si důležití. A přesto to bez služeb nejde. Všichni jsme odkázáni na druhé. Nikdo není soběstačný ve všem. Potřebujeme se navzájem. Jsme v mnohém odkázání na služby těch druhých. A také my můžeme mnohým posloužit. A v tom je náplň a poslání našeho života. Pán Ježíš úžasným způsobem pozvedl pojem služba. On, Pán pánů a Král králů se stal služebníkem všech. Při Poslední večeři říká: Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. (Lk 22,27) A při jiné příležitosti říká: Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech. (Mk 9,35) Ježíš dělá otrockou práci umývání nohou. Vidí své poslání ve službě pokorné, obětavé, na sebe nemyslící (nikoli v úsilí o moc a slávu). V tom je prává velikost člověka. On nám dal příklad. Od té doby už služba není nic ponižujícího, ale naopak velkého a záslužného (ovšem pokud se to nedělá pro peníze, jen povrchně, nekvalitně, neochotně to pak člověka netěší ani neuspokojí). Záleží jistě na tom, komu se slouží. Naše velikost je v tom, že můžeme sloužit Pánu celého světa, který se ztotožnil s každým potřebným člověkem tady na zemi. Služme si navzájem s láskou a s úsměvem. Potom naše služba obohatí obě strany toho, komu se slouží, i toho, kdo slouží. Služme Pánu s radostí! (Žalm 99,2) P. Mgr. Ing. Vít Hába 1
Otázka pro naše zaměstnance: Jak vnímáte službu v Charitě - je pro vás jen prací, která je nutná pro své "přežití", příp.uživení rodiny, nebo je to pro vás zároveň poslání, která vás nějakým způsobem naplňuje a dodává radost, i přes těžkosti, s nimiž se můžete při službě v Charitě setkat? Víte, na začátku každé cesty vychází člověk s tím, že cestu musí podniknout. A teprve, až když člověk na cestu vykročí, tak často zjistí, zda ji opravdu vykonat chce, či zda je zbytečná. Služba v Charitě zbytečná není, naopak, mnoho lidí tuto službu vykonávat chce a to především proto, že službou může pomoci lidem, kteří se ocitli v nějakých nepříznivých situacích, o kterých většina lidí vůbec neví, protože domov či pečující rodiče berou za samozřejmost. Nic není lehké a pomáhat lidem je ta nejsnadnější, nejhezčí věcí, pokud pomáhat chci. Tato cesta pomoci přináší nejvíce pokory, štěstí, lásky, upřímnosti a především porozumění a až i další lidé ono porozumění v pomoci druhým najdou, tak pochopí, že na cestu služby se dát musí, i když to třeba nebude v Charitě, tak jako u mne. Petra Kruchová, NZDM ZASTÁVka Jako koordinátor dobrovolníků vnímám službu na Charitě víc jako poslání, než jako nezbytný zdroj obživy. A to především proto, že pracuji s lidmi dobrovolníky, kteří vykonávají svou službu nezištně a zdarma. Jedinou odměnou jim je pocit dobře odvedené práce ve prospěch druhých. A to je pro mnohé z nich odměna největší. Za jejich službu jim patří veliké poděkování a obdiv. Svým přístupem k pomoci druhým mohou být dobrovolníci pro mě i ostatní zaměstnance Oblastní charity inspirací a motivací v naší činnosti. Roman Mezlík, koordinátor dobrovolníků Z výše položené otázky se osobně vidím na zlaté střední cestě. Musím říci, že svou službu vnímám jako práci, která mě učí pravidelným pracovním návykům a současně mi zajišťuje pravidelný příjem, bez kterého by se žilo přece jen obtížněji. Ovšem ruku v ruce s tím souvisí i druhá stránka této práce. Jelikož pracuji v sociální oblasti, konkrétně 2
s mladými lidmi, nejsem svázán při své činnosti jen zákoníkem práce, směrnicemi, standardy ale snažím se svou práci vnímat i jako určité poslání vůči těm, se kterými se setkávám. Jinými slovy vnímám srdcem, selským rozumem, očima i ušima, co vlastně mohu dát, těm ke kterým jsem poslán. Ne vždy se to samozřejmě daří, ale někdy přijdou okamžiky, kdy mě tato služba-práce opravdu naplní i nějak tak vnitřně. Toto se pak stává velkým obohacením a růstem v mém životě. Není tomu tak dávno, co jsem se setkal s jedním uživatelem, který se mi svěřil, že by chtěl konkrétně něčeho dosáhnout. A tak jsme se do toho zakousli a výsledkem bylo zlepšení ve škole. To jsou chvíle, kdy se cítím být nápomocen, užitečný a udělá mi vždycky radost, že ta to práce má smysl, i když výsledky jsou vidět až po velmi dlouhé době. Martin Běhal, NZDM Erko a teď trocha veselých historek z jedné pečovatelské služby Oslovil mě pán v jedné ze sousedních vesnic a zeptal se mě, jestli pracuji v pečovatelském domě a zda tam žije paní Vomáčková. Ujistila jsem je, že tam pracuji a že paní Vomáčková tam bydlí a těší se dobrému zdraví. Pán se mi představil jako Voženílek a velmi mile na paní Vomáčkovou zavzpomínal, že s ní pracoval v jednom družstvu, že to byla velmi krásná žena a také velmi pracovitá. Poprosil mě o vyřízení srdečného pozdravu. Tak milý pozdrav nelze nevyřídit. Hned další den jsem vyhledala paní Vomáčkovou a vyřídila co možná nejsrdečněji pozdrav od pana Voženílka. Paní Vomáčková mě vyslechla, pokývala hlavou a řekla: "Jo, jo, Voženílka znám z družstva. Udělal tam rozkrádačku za dvacet tisíc..." Přišla paní na pedikúru strčila nohy do vaničky a rozpovídala se o tom, že špatně slyší a jak byla o ušního doktora: "Řekla jsem doktorovi, že špatně slyším a on na to - a co paní špatně slyšíte? No, povídám, špatně slyším, když se druzí spolu baví. No, nerozumím, když se naši mladí mezi sebou baví. A ten doktor pokýval hlavou a řekl mi - Ještě trochu hůř vidět a bude to akorát! " zaměstnanec Charity 3
Benedikt XVI. a charita Ježíš Kristus - vtělená Boží láska z encykliky Deus caritas est (přel. Bůh je láska) Skutečná novost Nového zákona nespočívá v nových myšlenkách, nýbrž v samotné postavě Krista, jenž slovům propůjčuje tělo a krev, což je naprosto neslýchaný realismus. Toto Boží působení nyní dostává svou dramatickou podobu na základě skutečnosti, že v Ježíši Kristu se Bůh sám vydává hledat zatoulanou ovci, tedy trpící a ztracené lidství. Když Ježíš ve svém podobenství hovoří o pastýři, který se vypravil za ztracenou ovcí, o ženě, která hledá ztracený peníz, o otci, jenž vychází v ústrety marnotratnému synovi a objímá ho, pak to nejsou pouze slova, protože to vše představuje výklad jeho vlastního bytí a konání. V jeho smrti na kříži se naplňuje ono obrácení se boha proti sobě samému, v němž se On sám daruje, aby znovu pozvedl člověka a zachránil ho. Je to láska ve své nejradikálnější podobě. Na tomto základě je tudíž třeba definovat, co je to vlastně láska. Tomuto úkonu sebedarování Ježíš propůjčil trvalou přítomnost, když při Poslední večeři ustanovil Eucharistii. Obraz manželství mezi Bohem a Izraelem se stává skutečností, což bylo dříve nepředstavitelné. To, co znamenalo stát před Bohem, se skrze účast na Ježíšově sebedarování a na jeho těle a krvi nyní stává sjednocením. Mystika svátosti, která spočívá na sklonění se Boha k nám, má opravdu jiný dosah a vede nás mnohem výše, nežli zmůže jakékoli mystické povznesení člověka. Sjednocení s Kristem je současně sjednocením se všemi těmi, kteří se stali a stanou jeho učedníky. Krista nelze mít výhradně pro sebe, mohu mu náležet jedině ve spojení s těmi, kdo mu patřit budou. 4
Společenství přijímání mne vyvádí ze mne samého k Němu, a proto také směrem k jednotě se všemi křesťany. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou nyní opravdu sjednoceny. Přechod, který Ježíš nechává člověka podstupovat od Zákona a Proroků k dvojímu přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, i odvozování celé křesťanské existence právě z tohoto ústředního přikázání není pouze morálkou, která by mohla existovat autonomně vedle víry v Krista a její ritualizace ve svátosti. Obvyklý protiklad mezi kultem a etikou zde padá Podobenství o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,25-37) obsahuje především dvě důležitá ujasnění. Jelikož pojem bližní se až do té ) doby v zásadě vztahoval na příslušníky vlastního národa a na cizince, kteří se usadili v izraelské zemi, tedy na solidární komunitu určité země nebo určitého lidu, pak nyní je toto vymezení zrušeno. Můj bližní je každý, kdo mne potřebuje a komu mohu pomoci Konečně je na tomto místě třeba výrazným způsobem zmínit velké podobenství o posledním soudu (srov. Mt 25,31-46), v němž se láska stává kritériem konečného rozhodnutí ohledně hodnoty nebo bezcennosti určitého lidského života Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. (Mt 25,40) Láska k Bohu a láska k bližnímu se vzájemně prolínají, protože v tom nejmenším se setkáváme se samotným Ježíšem a v Ježíšovi potkáváme Boha. (pokračování příště) (Celé znění encykliky Deus caritas est: http://www.cirkev.cz/res/ data/004/000548.pdf) Ježíš Kristus se zeptal zákoníka: Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče? Zákoník odpověděl: Ten, který mu prokázal milosrdenství. Ježíš mu řekl: Jdi a jednej také tak. Bible Lukášovo ev. 10,36-37) Milosrdný samaritán 5
Příběh...z knihy Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty Když Bůh postaví nějakou duši na vaši cestu, chce vám tím říci, že pro ni něco máte udělat. V Melbourne v Austrálii jsem navštívila stařečka, o jehož existenci se nikdo nezajímal. Měl ve světnici velký nepořádek. Chtěla jsem tam uklidit, ale on odmítal. Podřídila jsem se. Ale nakonec přece jen o ten pořádek poprosil. Měl tam starou krásnou lampu. "Pročpak si ji nerozsvítíte?" ptala jsem se. "Pro koho? Ke mně nikdy nikdo nepřijde." "A kdyby k vám přišly sestřičky?" "Kdybych slyšel lidský hlas, rozsvítil bych..." A nedávno mi vyřizovali vzkaz od něho: "Řekněte mé přítelkyni, že lampa, kterou v mém životě rozsvítila, hoří a svítí." Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci. (Bible Matoušovo evangelium 7,12) Pokud se chováte k člověku podle toho, jaký je, zůstane stále stejným. Když se ale k němu budete chovat podle toho, jaký by měl a mohl být, stane se takovým, jakým by měl a mohl být. (J.W. Goethe) Pro vnitřní potřebu OCH Jihlava vydává Radka Běhalová, pastorační asistentka. Své náměty a připomínky můžete zasílat na radka.behalova@charita.cz. 6