Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Typologická analýza lipického koně Diplomová práce Vedoucí práce: Doc. Ing. Petr Řezáč, CSc. Vypracovala: Anna Heřmanská Brno 2008

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Typologická analýza lipického koně vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. Dne. Podpis diplomanta. 3

PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych touto cestou poděkovat Doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za metodické vedení, připomínky a poskytování cenných rad při zpracování diplomové práce. Za ochotu a spolupráci při měření lipických koní bych ráda poděkovala kolektivu Agrofarmy Jankov pod vedením Ing. Karla Cimbury a svému otci Janu Heřmanskému za pomoc při realizaci měření. 4

ABSTRAKT Cílem diplomové práce bylo zjištění tělesných rozměrů u 64 lipických koní zapsaných v plemenné knize a 10 lipických koní dovezených z Maďarska a srovnání získaných ukazatelů exteriéru se standardem plemene. Současně byl sledován vliv pohlaví, věku a otcovské linie na tělesné rozměry lipických koní. U většiny základních tělesných ukazatelů nebyly mezi testovanými kategoriemi lipických koní zjištěny průkazné rozdíly. U hřebců byl zjištěn průkazně větší obvod holeně v porovnání s klisnami (P < 0,01). Klisny 8 11leté měly signifikantně větší obvod holeně v porovnání se skupinou klisen 4 7letých (P < 0,05). U hřebců i klisen byly zjištěny průkazné korelace mezi kohoutkovou výškou hůlkovou, kohoutkovou výškou páskovou, obvodem hrudníku a obvodem holeně. Z výsledků vyplývá, že lipičtí koně chovaní v České republice jsou poněkud vyššího a mohutnějšího rámce v porovnání se standardem Řádu plemenné knihy. Klíčová slova: Lipický kůň, tělesné rozměry, plemenný standard 5

ABSTRACT The aim of the study was to obtain the body measures in 64 Lipizzan horses registered in the studbook and 10 Lipizzan horses imported from Hungary. Simultaneously, the effect of sex, age and paternal line on the body measures was examined in Lipizzan horses. The differences among most basic body measures tested in individual categories in Lipizzan horses were not significant. The stallions had a significantly higher circumference of the shank compare to the mares (P < 0,01). The group of mares 8 11 years had a significantly higher circumference of the shank in comparison with the group of mares 4 7 years (P < 0,05). A significant correlation among the height at withers, circumference of chest and circumference of the shank was found in stallions and mares. In conclusion, the results suggest that Lipizzan horses in Czech Republic are a little higher and heavier framework in comparison with the standard in the studbook in Lipizzan horse. Keywords: Lipizzan horse, body measures, breed standard 6

OBSAH 1. ÚVOD... 9 2. CÍL PRÁCE... 11 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED... 12 3.1. Historie a původ lipického koně... 12 3.2. Lipický kůň ve 21. století... 15 3.3. Plemenné znaky lipického koně... 18 3.3.1. Exteriér a charakteristika lipického koně... 19 3.4. Linie lipického koně... 23 3.5. Původní rodiny lipického koně... 26 3.6. Chov lipického koně v České republice... 28 3.6.1. Počátky historického vývoje chovu lipického koně v českých zemích... 28 3.6.2. Chov lipického koně u nás za posledních 18 let... 31 3.7. Zápis lipických koní do plemenné knihy... 33 4. MATERIÁL A METODY... 36 5. VÝSLEDKY... 40 6. DISKUSE... 48 7. ZÁVĚR... 54 8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 55 9. SEZNAM OBRÁZKŮ... 58 10. SEZNAM TABULEK... 59 7

SEZNAM ZKRATEK KVH kohoutková výška hůlková KVP kohoutková výška pásková OH obvod hrudníku OHol obvod holeně PK Plemenná kniha 8

1. ÚVOD Lipický kůň, jehož jméno je spojeno se založením hřebčína v Lipici v roce 1580 arcivévodou Karlem Štýrským, patří mezi nejstarší a nejušlechtilejší kulturní plemena koní chovaná v Evropě. Svým původem nezapře předky starošpanělských a staroitalských koní, kteří se stali podkladem pro křížení s tamními krasovými koňmi. Postupným přilitím krve arabských, kladrubských a dánských koní se chov zdokonalil na požadovaný standard. Původně byl vyšlechtěn pro účely zásobovat dvorní stáje ve Vídni a arcivévodské stáje ve Štýrském Hradci. Pro své vynikající vlastnosti se jeho chov postupně rozšířil i do dalších zemí bývalé Rakousko-uherské monarchie, kde se stal velice oblíbeným plemenem. Dnes můžeme říci, že chov lipického koně je rozšířen téměř po celém světě, a to převážně díky Španělské jezdecké škole ve Vídni, kde lipicáni stále předvádějí jedny z nejobtížnějších prvků vysoké školy prvků nad zemí. Výborné morfologické, fyziologické a biologické vlastnosti lipicána původně předurčily k jezdeckému využití, dnes již ale také patří k nejpopulárnějším koním do lehké zápřeže. Je to kůň všestranně využitelný, konstitučně tvrdý, vytrvalý, učenlivý a vysoce inteligentní. Právě inteligence, učenlivost a příznivý temperament se schopností podřídit se kázni předurčily lipicány pro působení ve Španělské jezdecké škole ve Vídni. Lipicáni jsou vesměs bílí, mohou se však vyskytovat i v černé a hnědé barvě. Je to kůň středního tělesného rámce, s ušlechtilými tělesnými proporcemi, s průměrnou výškou v kohoutku 154 cm. Hlava je mírně klabonosá, suchá, dobře tvarovaná a středně dlouhá. Někdy se na výrazu hlavy projevuje arabský vliv, ale většinou je celkový dojem španělský. Oči jsou velké, okrouhlé a výrazné. Uši krásně vykrojené, středně dlouhé a jemné. Krk je středně dlouhý, dobře osvalený, výše nasazený, zdobený hřívou z jemných žíní. Kohoutek je málo výrazný. Svalnatá, přiměřeně dlouhá a strmější lopatka způsobuje vznosné a kadencované chody lipicána. Tělo je kompaktní, hluboké a svalnaté, s dostatečně hlubokým hrudníkem. Končetiny jsou silné, kostnaté, s výraznými klouby a šlachami, s tvrdými a dobře formovanými kopyty. Lipicáni dospívají pozdě, ale zato se dožívají vysokého věku a jsou proslulí svým pevným zdravím. Na základě dalšího šlechtění je selekčním kritériem lipického koně původ, posouzení exteriéru a posouzení specifických vlastností koně (charakter, temperament, ochota k výkonu, dále vydatnost, korektnost a pravidelnost chodů, konstituční tvrdost, zdraví, vitalita a vlastní výkonnost v příslušných zkušebních disciplínách). Na exteriéru 9

lipicána lze dobře odhadnout kvalitu jeho vlastností, které se u něj objevují a pokud se nemění životní podmínky, tak je přenáší dědičně na potomstvo. Vlastní posouzení exteriéru je srovnání jedince s ideálem, který vyhovuje všem požadavkům na lipické plemeno a označuje se jako standard. Standard je pak prostředkem k zabezpečení objektivního posouzení exteriéru splněním vytčeného cíle. Při objektivním hodnocení lipicánů se provádí měření tělesných rozměrů, kdy za pomoci měřících pomůcek určíme tělesný rámec a souměrnost jeho tělesné stavby. Cílem chovu je zachovat typické vlastnosti lipického koně budoucím generacím. 10

2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo zjištění tělesných rozměrů u lipických koní zapsaných v plemenné knize a srovnání získaných ukazatelů exteriéru se standardem plemene. Současně byl u nich sledován vliv pohlaví, věku a otcovské linie na vybrané ukazatele exteriéru. Práce byla rovněž zaměřena na vyhodnocení vybraných ukazatelů tělesné stavby u lipických koní importovaných z Maďarska. 11

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Historie a původ lipického koně Lipický kůň patří mezi nejstarší evropská plemena koní. Jsou o něm doklady starší více než 400 let. Lipičtí koně jsou považováni za slovinský národní poklad. Chov lipického koně vznikl z domorodého slovinského krasového koně, který byl křížen s importovanými španělskými plemeny koní (Lovšin a kol., 2001). Předkové lipického koně berberští koně pochází z Afriky. Do Španělska přišli přes Gibraltar a zde pomocí arabského koně byli zušlechtěni (Oulehla, 1996). Arabští koně sloužili k zušlechtění místních chovů, které měli mnohde už znamenitou úroveň. Tak se vytvářela nová plemena výborných vlastností. Někteří odborníci se například domnívají, že v severní Africe se zachovali koně západního typu, které sem z Evropy ještě na konci starověku přivedli Vandalové. Jejich křížením s arabskými hřebci měli vzniknout slavní koně berberští. Za málem půldruhého tisíciletí ovšem prošel tento kůň různými změnami a rozštěpil se na víc typů, ale stále si uchoval mírný klabonos přičítaný jeho západoevropským předkům (Dobroruka a Kholová, 1992). Berberský kůň je pro hipologii zajímavý nejen svým plemenným složením a dokonalým přizpůsobením svému životnímu prostředí, ale i tím, že berberská krev koluje v žilách dnešních plemen koní odvozovaných od koně starošpanělského. Ušlechtilí koně se dostávali do Hispánie už v dobách velmi dávných, za dob starých Féničanů a Řeků, kteří už měli koně východního typu. Když se pak Hispánie stala jednou z nejdůležitějších římských provincií, dováželi sem Římané ze sousední Afriky ušlechtilé koně, které nazývali barbari. Největší množství berberských a orientálních koní přivezli však s sebou do Hispánie v časném středověku Maurové, kteří tento poloostrov obsadili téměř na pět století až do doby, kdy byl v roce 1492 učiněn konec maurskému panství (Bílek a kol., 1958). Na Pyrenejském poloostrově se původně choval kůň vzniklý z divokého koně západního s těžší klabonosou hlavou, silným krkem, zavalitých, mohutnějších tělesných tvarů a s větší délkou trupu. Maurové s berberským koněm zušlechťovali domácí těžké koně, a tak vznikl španělský kůň. Původní starošpanělský kůň měl užší, delší, klabonosou hlavu, s delším, vysoko nasazeným krkem, s nevýrazným kohoutkem, často s volnějším hřbetem, s kulatou, svalnatou zádí, na dlouhé tenké končetině s dlouhou kulatou holení. Jeho chod byl velmi vysoký, ale více kratší. Barvu srsti měl často bílou, 12

ale také hnědou a černou. Byli mezi nimi také ryzáci, plaváci, strakáči, isabely, albíni a tygři. Hřívu i ohon mívali zvláště pěstěné a dlouhé (Štrupl a kol., 1983). Výběrem, tréninkem a úpravou životních podmínek položili Maurové základ koni starošpanělskému, který byl ve své nejušlechtilejší formě chován v jižním Španělsku, v Andalusii, kde Maurové měli rozsáhlé hřebčíny, zejména kolem Cordoby; proto se tento kůň nazývá též koněm andaluským (Bílek a kol., 1958). Cordoba byla raným centrem organizované plemenitby (Peplowová a kol., 1999). Španělský kůň v nejčistší formě, chovaný v Andalusii, byl výsledkem vysoké kultury chovu a dobré plemenářské práce Maurů (Jokl a kol., 1977). Španělský kůň měl dalekosáhlý vliv na plemena koní celého světa (Peplowová a kol., 1999). Do všech zemí španělské říše, k níž koncem 15. století náležela Španěly objevená část Ameriky, Sicílie, Sardinie a z jižní Itálie Neapolsko, dále celé Nizozemsko, byl zaváděn španělský řád a s ním i chov španělského koně, který se zvláště v Neapolsku udržel i tehdy, když sláva starošpanělských koní ve Španělsku koncem 18. století pohasla. Francouzská revoluce učinila přítrž nadměrnému přepychu šlechty, tempo života se podstatně zrychlilo a i na evropské pevnině přišel do módy anglický plnokrevný kůň a s ním pořádání rychlostních dostihů. V Evropě se typ koní starošpanělských udržel díky konzervativním předpisům v bývalých rakouských dvorních hřebčínech v poměrně čisté formě, a to ve dvou plemenech sobě velmi blízkých, v koni lipickém a starokladrubském (Bílek a kol., 1958). V období rozkvětu chovu španělských koní založil vídeňský dvůr hřebčíny Kladruby nad Labem a Lipici (Misař a Jiskrová, 2005). Lipica je právoplatně považována za Mekku lipického koně, kterému dala tato malebná vesnička Slovinska svůj název. Rok 1580 je považován za datum založení chovu lipického koně. V tomto roce si rakousko-uherský arcivévoda Karel II. zakoupil na krasové planině v Lipici vhodné místo pro založení hřebčína, kde by choval ušlechtilé kočárové koně, s kterými by uspokojil potřeby císařského dvora. Kraj skutečně již od pradávna produkoval houževnaté krasové koně odolné, skromné, bílé, malé, pozdě dospívající a extrémně odolné, s tvrdými kopyty (Dolenc, 1980). Ještě téhož roku, kdy byl založen hřebčín na Lipici, byl do Lipice jako základ chovného materiálu dovezen transport koní ze Španělska (Michal, 1930). Originální základní populace byla vytvořena místními bílými krasovými chovnými klisnami a třemi dovezenými španělskými hřebci. V příštím roce bylo dovezeno ze Španělska dalších šest hřebců a 24 klisen (Druml, 2000). Zde byl v drsných podmínkách 13

na krasové planině odchován tvrdý, vytrvalý, skromný kůň, který byl zušlechtěn koněm staroitalským a hlavně starošpanělským. K dosažení ještě větší tvrdosti a vytrvalosti bylo v lipickém hřebčíně hojně používáno právě arabských hřebců. K zmohutnění lipického koně bylo zde konečně používáno koní dánských a kladrubských, zejména klisen, které založily samostatné rodiny (Michal, 1930). Je přirozené, že chov těchto importovaných španělských koní v jednotlivých zemích splýval s chovem domácích plemen a postupně se tak měnil jejich typ (Dušek a kol., 1992). Všechny tyto starověké chovy přispěly k produkci koně králů a císařů koni lipickému (Lovšin a kol., 2001). Kompletní dokumentace o postupu šlechtění se nezachovala. Neúplné plemenné knihy datované od roku 1701 jsou dokladem, že ještě v 18. století byl pro Lipici nakupován chovný materiál převážně španělského typu. Běžnou byla výměna chovných klisen a plemeníků mezi kladrubským hřebčínem a Lipicí (Misař a Jiskrová, 2005). V první polovině 18. století se stav chovných koní na Lipici pohyboval kolem 150 klisen. V té době byla založena ve Vídni Karlem VI. dvorní španělská jízdárna, jež měla velikou důležitost pro chov lipicána; byla rozhodujícím činitelem v určování chovného směru hřebčína (Michal, 1930). Selekci plemeníků prováděla Španělská dvorní jízdárna ve Vídni (Misař a Jiskrová, 2005). Kvůli hrozbě častých napoleonských válek bylo lipické stádo často v pohybu. Po pádu napoleonské říše roku 1815 byly původní majetky navráceny Rakousku-uhersku. Malá skupina lipicánů však zůstala v Mezöhegyes a tak odstartovala maďarský chov lipických koní (Dolenc, 1980). Až do první světové války se v Lipici chovali lehké, chodivé, zápřahové koně s vyšší akcí předních končetin v klusu, které se velmi dobře uplatnili. Hřebci odchovaní v Lipici se dodávali do jezdecké školy ve Vídni. Španělská škola měla udržovat jezdecké umění na vysokém stupni a zároveň vyzkoušet nejvýkonnější lipické hřebce pro chov budoucích pepiniérů v Lipici. Při výcviku v této škole se kladl velký důraz na poslušnost a učenlivost lipicána. Dále se vyžadovala dobrá tělesná stavba, dobře vázaná bedra, pevné kosti a klouby, které by umožnily dosáhnout i vrcholných výkonů. Mladé klisny vybrané na plemenitbu se zapřahovaly a jejich výkonnost v tahu se zkoušela přímo v hřebčíně v Lipici. Jedině hřebci z císařského hřebčína v Lipici byli používáni jako plemeníci v dalších chovech (Hörman a kol., 1957). V listopadu roku 1918 se habsburská monarchie zhroutila. Do této doby byl chov ovlivňován častými vojenskými konflikty. Kdykoliv byl válkou hřebčín v Lipici ohrožen, koně byli přemístěni. Během těchto přemístění bylo několik koní prodáno 14

do jiných stájí a tak vznikly uvnitř hranic rakouské říše další chovy lipických koní. Střední Evropa byla reorganizována, habsburská říše byla rozdělena do několika nových republik. Nové státy brzy začaly bitvu o vlastnictví bývalých císařských lipických koní. Lipický kraj připadl po první světové válce Itálii. V Lipici bylo ponecháno 208 lipických koní. Až do roku 1916 byl chov lipických koní v Lipici v soukromém majetku habsburské monarchie. Lipičtí koně v nově založeném Rakousku byli převedeni do hřebčína Piber u Štýrského Hradce. Přes 340 let bylo 14 habsburských císařů zásobeno krásnými jezdeckými a kočárovými koňmi z Lipice (Štencl a kol., 1976). V nově vytvořené Evropě se i ve 20. a 30. letech našlo místo pro lipického koně. Nové státy reorganizovaly své vlastní hřebčíny. Lipicán uspěl u většiny z nich díky své tradici. V Rakousku zůstal chov v Piberu, v Maďarsku byl přemístěn do Bábolny, v Rumunsku byl hřebčín přejmenován z Fogaras na Simbata de Jos. V Československu byl chov odstartován v Topoľčiankách. Itálie plnila stáje svým vlastním chovem v Lipici, kde byl lipický kůň používán mezi dvěma světovými válkami pro genetické zlepšení ostatních plemen v mnoha hřebčínech. V Jugoslávii byl nově založen chov Stanic, ðakovo a chov u Demir Kapija (Borghese, 1992). Poslední cesta lipicánů z Lipice byla uskutečněna během druhé světové války, když byli německou armádou přivedeni do Hostouně na Šumavu. Poté co válka skončila, americká armáda vrátila část lipického stáda (109 koní) do Itálie, kde byli umístěni v Monterotondu. Zbytek koní byl přemístěn do Piberu a do Španělské jezdecké školy ve Vídni. Po druhé světové válce byli první lipičtí koně také vyváženi do USA. Jedenáct koní se vrátilo k originálnímu chovu do Lipice, a tak chov začal postupně shromažďovat lipicány z území bývalé Jugoslávie (Borghese, 1992). V pozdním 20. století dokázal být lipicán úspěšným konkurentem ve všech úrovních drezurních soutěží a v zápřežích, stejně jako pokračovatel klasického jezdeckého umění. Lipicán také dokázal být vhodným koněm pro další jezdecké disciplíny včetně rekreačního ježdění (Dolenc, 1980). 3.2. Lipický kůň ve 21. století Lipický kůň může být v současné době náležitě nazýván barokním. Přinejmenším 60 % současného genofondu vzniklo z koní, kteří mají původ ve španělských, italských nebo dánských chovech a narodili se ve druhé polovině 19. století. Vysoký podíl 15

arabské krve (více než 20 %) je poněkud překvapující. Lipicáni si zaslouží zvláštní pozornost, neboť reprezentují důležitou genetickou rezervu koní (Zechner a kol., 2002). Současná světová populace lipického koně je s méně než 3 000 zvířaty relativně malá (Dovc a kol., 2006). Lipicáni se chovají převážně na území bývalé Jugoslávie, v Maďarsku, Rakousku, Rumunsku a na Slovensku. V posledním období se zvyšuje zájem o jejich chov i v dalších státech, nejvíce zásluhou nově založené mezinárodní organizace chovatelů lipického koně (Flade a kol., 1990). LIF (Lipizzan International Federation) se sídlem v Bruselu je nezisková mezinárodní federace pro chov lipického koně, která byla založena v prosinci roku 1986. V současné době se LIF stala mezinárodní komunikační platformou pro chov a využití lipických koní ve světě. Všechny tradiční národní hřebčíny a téměř každá soukromá chovatelská organizace lipických koní je sjednocena v této organizaci. Ve šlechtitelským výboru LIF jsou všichni ředitelé státních hřebčínů a další uznávaní experti na chov lipického koně, kteří společně vytvářejí kritéria pro čistokrevný chov (soupis rodokmenů hřebců a rodin klisen), koncepce pro přesné udržování plemenných knih a vlastní posouzení. Cílem LIF je otevření národních perspektiv a zorganizování mezinárodního vědeckého výzkumu pro udržení plemene lipického koně, který reprezentuje jedno z nejstarších plemen a tak je nenahraditelným kulturním symbolem Evropy. V rámci LIF je od roku 1996 veden projekt Inco-Copernicus Biotechnologické metody v udržování genetické různorodosti chovu lipického koně, který zahrnuje výzkum genetické struktury celé populace lipických koní v národních hřebčínech Evropy. Jeho cílem je předložit vědecky založený popis fenotypické a genetické struktury lipického koně a zrealizovat výsledky projektu v budoucích programech jeho chovů. K dosažení je potřeba zobrazit genetickou strukturu chovu lipicánů s použitím DNA indikátorů, krevních skupin, polymorfního systému, morfologických parametrů, měření, fotografií koní, rodokmenů (analýza inbreedingu), zdravotního stavu a výkonnostních parametrů obsahující reprodukci. V projektu již bylo hodnoceno více než 586 plemenných lipických koní. Vedle tohoto čísla bylo do projektu zahrnuto i 66 starokladrubských koní z Kladrub nad Labem a Slatiňan (Čačić a kol., 2005). Tak například největší genetickou proměnlivost tělesných rozměrů zjistil Achmann a kol. (2004) mezi rumunskými a italskými lipicány. V osmi evropských hřebčínech byly u 565 lipických koní vysledovány rodokmeny k jednotlivým zakladatelům chovu. Zjištěná délka rodokmenu byla až 32 generací, 16

s průměrem 15,2 kompletní generace. Nejvíce kompletní rodokmeny byly nalezeny v Monterotondu a Piberu. V 52 % mají lipicáni geny původu španělského nebo italského, ve 21 % arabského, 8 % z Frederiksborgu, 4 % z Kladrub, 3 % z anglického koně a 2 % Shagya-Araba (Zechner a kol., 2002). Široký původ vyústil ve vytvoření většího množství rodokmenů a rodin. Chov lipicánů je výsledkem dlouhodobého a systematického výběru. Chov se stal a je považován za jeden z nejlepších chovů koní na světě. Jediná chovná farma v Chorvatsku je dnes aktivní v ðakovu, která je spolu s Lipicí jedna z nejstarších v Evropě (Čačić a kol., 2005). Chov lipického koně se stal první rodokmenovou populací koní, kde byly zkoumány analýzou DNA různé rodiny (Kavar a kol., 1999). Za dobu existence plemene lipicánů vznikla celá řada linií hřebců a rodin klisen, z nichž mnohé později zanikly. V současné době je uznáváno 8 kmenů hřebců a 60 rodin klisen (Gregor, 2008). Použití četných molekulárních indikátorů pro analýzu populace lipického koně nabízí rychlou a spolehlivou cestu získat informaci o základních populačních parametrech, může také odhalit velké množství fenotypově skrytých informací. Dobré pokrytí klasickými rodinami bylo typické pro tradiční chovy (Lipice, Piber, Monterotondo), zatímco více vzdálené byly chovy v Rumunsku, Slovensku a Chorvatsku. Uchování různorodosti volně žijících živočichů vyžaduje důkladnou znalost o základních populačních parametrech a populační struktuře. V případě lipického koně molekulární informace usnadňují vedení genetických dat v podmínkách uchování genetické proměnlivosti uvnitř plemene a pomáhají předejít nežádoucí ztrátě vzácných genů a alel (Dovc a kol., 2004). Díky svým mimořádným vlastnostem byl a stále je využíván lipicán v cirkusech všude na světě. Ve Španělské vysoké jezdecké škole ve Vídni stále udržují lipičtí koně starou císařskou tradici (Borghese, 1992). Ačkoli je bílý lipický kůň nerozlučně spojen se slavnou Španělskou jezdeckou školou ve Vídni, chová se po celém území někdejší Rakousko-uherské říše (Edwards, 1992). V současné době se lipicáni chovají převážně ve Slovinsku, Rakousku, Slovensku, Maďarsku, Itálii, Chorvatsku, Rumunsku a Srbsku. Při propagaci lipicánů v oblasti chovu a jezdeckého sportu hrají důležitou roli chovné organizace celého světa. Ty působí nejen ve všech uvedených zemích a ve většině západoevropských států, ale dokonce i v USA, Austrálii a jižní Africe. Řada národních a soukromých hřebčínů ve střední Evropě začala s chovem lipicánů v 19. a 20. století a většina z nich funguje dodnes, což jasně hovoří o výjimečných kvalitách tohoto plemene (Gregor, 2008). Z velkého množství hřebčínů zřízených k chovu španělských 17

koní ve světě se do dnešní doby, mimo oblast Pyrenejského poloostrova, zachovaly dva, a to náš hřebčín v Kladrubech nad Labem a o rok mladší hřebčín v Lipici (Dušek a kol., 1992). Obr. 1. Stádo mladých lipických koní v hřebčíně Lipica 3.3. Plemenné znaky lipického koně Výběr podle typu a exteriéru je už po staletí jednou z forem selekce. Tímto způsobem se podporoval vznik a formování určitého plemene a současně se tím ovlivňovala relativní různorodost určité populace. Typ vyjadřuje nejdůležitější morfologické vlastnosti a znaky koně. Hlavní znaky typu jsou dědičné a jeho definitivní výraz je určený vnějším prostředím (Flade a kol., 1990). Posuzování exteriéru koní patří podle Maršálka (2004) k základním chovatelským dovednostem. Exteriér je vlastností, která je na koni dobře patrná a zkušený chovatel může podle zevnějšku odhadnout kvalitu jiných, méně patrných vlastností, neboť cílem posouzení zevnějšku je především odhad celkové kvality koně a perspektivy jeho uplatnění v práci nebo ve sportu a případně i v chovu. Každé plemeno má své specifické vlastnosti morfologické a fyziologické, které označujeme jako vlastnosti plemenné. Tyto vlastnosti se pravidelně objevují u příslušníků plemen a přenášejí se dědičně na potomstvo, pokud se nemění životní podmínky. Změna životního prostředí vyvolává dříve nebo později změny ve vlastnostech plemen a může nakonec přivodit i změnu samotného plemene. Vlastní posuzování exteriéru zvířat je vlastně srovnání určitého jedince s ideálem, který 18

vyhovuje všem požadavkům na určité plemeno a označuje se jako standard (Stodola a kol., 1979). Plemenný standard vyjadřuje cíle chovu určitého plemene v daném čase. Shrnuje požadavky na morfologické znaky, užitkové vlastnosti a růstové schopnosti plemene. Jako poznávací kritérium je standard prostředkem k zabezpečení objektivního posouzení. Z požadavků plemenného standardu vycházíme při stanovení chovného cíle (Jurenková a kol., 1989). U koně jako jediného hospodářského zvířete je jeho užitkovost (výkonnost) nejvíce závislá na utváření těla (Navrátil, 2000). Vztah mezi zevnějškem a výkonnostními faktory lze vyjádřit podle Michala (1930) jako přímo úměrný: Čím příznivější je tělesná stavba, tím snadněji kůň vykonává práci a tím menší jsou požadavky na ostatní činitele; opačně, čím nepříznivější je tělesná stavba, tím větší jsou nároky na ostatní výkonnostní faktory. Tělesná stavba a souladnost tvarů se posuzuje jak uvádí Majzlík (2006) utvářením jednotlivých partií těla a souladností (harmonií) tělesné stavby jako výsledek utváření, velikosti a vzájemné polohy tělesných partií. Podmínkou souladnosti je proporcionalita částí těla. Důležité je uspořádání tělesných partií, které posuzujeme vzájemně, případně porovnáváme s myšlenou přímkou či rovinou. Zvíře, jehož tělesné partie jsou přiměřeně velké, správně formované a tvořící harmonický celek, označujeme jako souladné, harmonické. Souladnost tělesné stavby hodnotíme zejména z hlediska užitkového typu. U koní pak převládá hledisko estetické s ohledem na plemenný typ. Plemenný typ představuje zvíře s dokonale vyjádřenými typickými znaky plemene. Při roztřídění plemen je nutné uvážit, že řada z nich vznikla složitým křížením a u mnohých z nich byl typ relativně ustálen začátkem 20. století. Typ a tvar jednotlivých plemen byly podmíněny nejen podílem krve plemen zúčastněných při jejich zušlechťování, ale v neposlední řadě i životním prostředím a selekcí zaměřenou na stanovený chovný cíl. Proto v rámci jednotlivých plemenných skupin je variabilita typu a tělesné stavby plemen značně velká. Každé plemeno podléhá navíc v průběhu času určité proměnlivosti (Dušek a kol., 1999). 3.3.1. Exteriér a charakteristika lipického koně Podle původu je lipický kůň zařazen do skupiny plemen teplokrevných koní, které pocházejí z koní východních. Je to kůň středního rámce, lehčí tělesné stavby, živého temperamentu s typickým chodem s vysokou akcí, přitom s prostornějším klusem, s využitím v jezdectví i zápřahu (Heřmanská, 2006; Majzlík, 2006). Březinová a kol. 19

(1961) řadí lipického koně k slovenskému lehkému teplokrevníku, který má svůj původ v menším ušlechtilém typu teplokrevného koně nenáročného na prostředí. Původním účelem chovu lipicána v mateřském hřebčíně v Lipici byla produkce figurativního, tvrdého, vytrvalého a spolehlivého koně pro kočárovou službu vídeňského dvora a pro španělskou jízdárnu ve Vídni. K těmto vlastnostem bylo speciálně přihlíženo při plemenném výběru. Dědičné prvky koní starošpanělských, staroitalských a přikřížením ušlechtilé krve arabské sloužily plemennému výběru za podklad a nelze upřít, že v tomto ohledu je lipicán skvělým produktem tradičního chovatelského umění. Kdo jednou viděl spřežení čistokrevných lipicánů v akci, dozná, že stěží si lze představit figurativnějšího koně pro lehkou kočárovou službu než je právě lipicán. Jeho temperament, exteriér a vysoký chod působí ve spřežení ojedinělým dojmem. Příslovečná je kvalita kopyt lipicánů. Žádné z plemen kočárových koní vídeňského dvora nevydržela dlouho službu na dláždění vídeňských ulic jako lipicán (Michal, 1930). Z historického hlediska je zřejmé, že se na exteriéru dnešního lipicána účastnily po stránce fylogenetické dvě hlavní složky: 1. Krev starolipicánská původu španělského a italského, přičemž je téměř lhostejno, jestli byli tito koně importováni ze Španělska, z Itálie či odchováni v Kladrubech, Kopčanech nebo Dánsku. 2. Krev arabská z větší části originální, z menší části převzatá z odchovů jiných bývalých rakousko-uherských hřebčínů. Na Lipici byli chovaní koně podle podílu arabské krve dále děleni na dvě skupiny: čistokrevný lipicán a smíšený lipicán. Do skupiny první patřili lipicáni, jejichž rodokmen obsahoval maximálně 25 % krve arabské, do skupiny druhé se řadili jedinci s procentem vyšším. Na exteriéru lipicána jsou obě uvedené složky i v dnešní době více či méně patrné a podle toho, která z nich převládá, se projevuje buď typem starolipicánským nebo typem orientálním. Exteriér koně starolipicánského se v mnohých znacích podobal koni kladrubskému. Měl těžší, více klabonosou, v žuchvách a v čele užší hlavu, krk byl silnější, kohoutek méně výrazný, hřbet delší, záď více skloněná, ocas níže nasazený, hrudník poměrně hluboký, holeň delší, silnější, hlezna výše vysunutá, chod vyšší a méně prostorný. Společný původ a značné procento krve koní staroitalských podmínily tuto podobu, třebaže lipicán i tohoto starého krásného typu byl vždy lehčím, ušlechtilejším, nežli čistokrevný kladrubský kůň, a to jistě vlivem řízeného výběru jiným směrem a rozdílností podmínek odchovu. U lipicánů 20

s větší příměsí krve arabské se hlava jeví kratší, rovnější, v žuchvách a čele širší, také krk je kratší a rovnější, kohoutek je výraznější, hřbet kratší, záď horizontálnější, ocas výše nasazen, hrudník získává na hloubce, holeň se zkracuje, chod se stává plošší a prostornější. Na polohu lopatky nemá arabská krev u lipicána zvláštní vliv. Lipicán se stává příměsí arabské krve o něco kratší, získává na ušlechtilosti a nabývá forem koně více upotřebitelnějšího pod sedlem, nikoliv však výslovně jezdeckého a zůstává spíše koněm kočárovým (Michal, 1930). Hlavním cílem bylo vytvořit ušlechtilého, reprezentativního, odvážného, spolupracujícího a snesitelného koně s barokním zevnějškem. Lipicán nejenže vlastní krásu a ušlechtilost, ale také vzácnou kombinaci odvahy, síly, obratnosti, temperamentu a inteligence. Je málo plemen koní, která se vyrovnají lipickému koni v harmonické stavbě, pohybu, figurálnímu držení těla a v biologických vlastnostech (Dušek a kol., 1992). Charakteristika tělesné stavby a vlastností lipického koně: Tělesné míry lipicán je středně vysoký, s páskovou výškou v kohoutku 157 167 cm, s obvodem hrudníku 175 185 cm, s obvodem holeně 18,5 20 cm a s váhou 500 kg (Lerche a Michal, 1956). Barva je leucisticky bílá, což je dědictví po španělských a orientálních předcích, méně často bývají lipicáni vraníci nebo hnědáci. Nejtypičtější a nejkrásnější lipicáni jsou však jen bělouši (Bílek a kol., 1958). Bílá barva je dominantní. Dosud se u lipicánů často jako atavismy vyskytují rybí oči, ropuší a mléčné huby po někdejších bizarně zbarvených předcích (Michal, 1930). Hříbata přicházejí na svět tmavá, dospíváním jim srst zbledne. Trvá jim až deset let než vybělí. To je jedna ze základních charakteristik lipicánů, kteří však mohou být i hnědé či černé barvy (Krajčírová a Horný, 2002). Lipicáni, kterým zůstane tmavá barva srsti, jsou v dnešní době nesmírně vzácní (Borghese, 1992). Hlava je ušlechtilá, suchá a mírně klabonosá, upomínající na španělské předky, u hřebců je v profilu výraznější než u klisen. U některých jedinců proráží ve výrazu hlavy arabská krev štíhleji odsazenou a v nose mírně prohnutou obličejovou částí. Lipicán má velké, výrazné, okrouhlé, jasné a moudré oko, uši krásně vykrojené (Bílek a kol., 1958). Hlava je dobře úměrná, střední délky, úzká a suchá s nevýraznou spodní čelistí a lící šikmě zaoblenou. Oči jsou velké, tmavé a výrazné, uši jsou střední délky, jemné a výrazné. Nozdry jsou velké a čelisti jsou docela silné (Borghese, 1992). 21

Krk je středně dlouhý, svalnatý a ušlechtile vysoko nesený, zdobený hřívou složenou z jemných žíní (Bílek a kol., 1958). Velmi redukovanou hřívu mívají skvělí bílí lipicáni vídeňské Španělské jezdecké školy, to proto, aby nerušila překrásnou linii krku, která vyniká při levádách a jiných působivých figurách (Dobroruka a Kholová, 1992). Kohoutek je nevýrazný, nízký a masitý (Hörman a kol., 1957). Trup je celkově kompaktní, hluboký a svalnatý, s dostatečnou hloubkou v hrudi (Edwards, 1992). Hřbet je poměrně dlouhý, ale široký, ne vždy dosti pevný, zato však s pánví v bedrech dobře vázaný (Bílek a kol., 1958). Někdy má měkčí hřbet (Flade a kol., 1990). Bedra jsou delší, široká a pevně vázaná (Hörman a kol., 1957). Záď je dlouhá, široká a často zakulacená (Hörman a kol., 1957). Mírně skloněná nebo rovná, ohon dlouhý, vysoko nasazený (Bílek a kol., 1958). Jemný, hedvábný ocas je vysoko nasazený (Edwards, 1992). Lopatka je svalnatá a přiměřeně dlouhá, ale poněkud strmě postavená, ramenní kost bývá delší (Bílek a kol., 1958). Hrudník je velmi hluboký a široký. Žebra jsou dobře klenutá (Hörman a kol., 1957). Končetiny jsou poměrně krátké, pevné, silné, kostnaté a suché. U koní starého typu bývají přední holeně dost dlouhé a předloktí poměrně krátká. Končetiny mají výrazné klouby, čisté šlachy a suchou stavbu. Postoj končetin je pravidelný, vpředu někdy sevřený (Michal, 1930). Bílek a kol. (1958) uvádí, že je to dáno kompenzací značné šířky v prsou, vzadu v hleznech někdy sblížený, jako to bývá u koní s orientální příměsí krve. Různé vady, jako špánek, srnčí kost nebo pakosti, se vyskytují u lipicánů velice zřídka. Lipický kůň má výborná kopyta s pevnou a pružnou rohovinou, což je památka na kamenitý vápencový kraj kolem Lipice, vzadu často strmá. Chody jsou v naprosté rovnováze, krok i klus je vysoký, kadencovaný, ale přitom lehký a velmi prostorný (Bílek a kol., 1958). Lipický kůň má velmi krásný, vznosný chod předních končetin v klusu, který je u něho jedinečný a velmi typický (Hörman a kol., 1957). Hučko (1987) zjistil, že při hodnocení mechaniky pohybu je průměrná délka kroku 1,65 1,75 m, při průměrné rychlosti 1,60 1,75 m/sec. Dále průměrná délka kroku v klusu je 2,30 2,90 m, při průměrné rychlosti 3,20 4,10 m/sec. a průměrná délka skoku ve cvalu je 3,50 4,00 m, při průměrné rychlosti 6,40 7,80 m/sec. Charakter u chovatelů je lipicán oblíbený pro svoji tvrdost, skromnost, vrozený temperament a učenlivost (Krajčírová a Horný, 2002). Je temperamentu živého, ale charakteru mírného, je krotký až přítulný, přitom mimořádně učenlivý a s nepopíratelně větší inteligencí než u jiných koní (Bílek a kol., 1958). Březinová a kol. (1961) dodává, že se vyznačuje pevnou kostrou, dobrým zdravím, je otužilý, vytrvalý, obratný a v práci 22

spolehlivý. Lipický kůň dospívá až v 5. 6. roce a je při správném využití dlouhověký (Březinová a kol., 1961). Je pozoruhodně dlouhověký, mnozí hřebci ze španělské školy pracovali dobře ještě ve věku dvaceti let (Edwards, 1992). Lipické klisny starší 20. let dávají stejně dobré potomstvo jako v letech mladších (Bílek a kol., 1958). Je to velmi plodný kůň. Vyniká skromností a nenáročností na krmivo, proto si stále udržuje dobrou pracovní kondici a přiměřený výživný stav i při slabším krmení (Hörman a kol., 1957). Využití vyznačuje se vytrvalostí v práci, tvrdostí a velkou pohyblivostí zejména v horských terénech, kterou si získal vlivem půdních poměrů krasu ve své domovině. Na Slovensku, kde jsou přírodní podmínky nejbližší jeho původní domovině, se uplatnil nejen pro ladné pohyby, ale osvědčil se i do zápřahu. Je možné ho používat nejen v zápřahu, ve voze, v kočáru, ale i pod sedlem. S oblibou se používá v drezurním ježdění, zejména pro vyšší účely a sice pro Španělskou jezdeckou školu ve Vídni (Hörman a kol., 1957). Obr. 2. Výcvik hřebců pod sedlem (hřebčín Lipica) 3.4. Linie lipického koně Linie je skupina zvířat, která pochází od společného předka, se kterým má shodné morfologické znaky a užitkové vlastnosti. Zakladatelem linie je nejčastěji samec (plemeník), který své vlastnosti přenáší výrazně na potomstvo (Žižlavský a kol., 2006). Rozlišujeme několik typů linie dle jejího účelu ve šlechtění zvířat. Genealogická (krevní) linie se odvozuje od zakladatele vynikajícího plemeníka a zahrnuje výčet všech 23

samčích potomků. Bývá označena jménem zakladatele. Plemenná (chovná) linie je skupina zvířat geneticky vyrovnaná, pocházející ze společného předka, kterému je příbuzensky blízká. Vzniká cílevědomým šlechtěním a trvá 4 6 generací, zaniká ztrátou charakteristických znaků linie a stává se linií genealogickou (Majzlík, 2006). Linie a liniová plemenitba se využívá jako prostředek ke zvýšení dědičné ustálenosti požadovaných znaků. Účelem tvorby (chovné) linie je přenesení individuálních vlastností zakladatele linie do širokého chovu. V rámci jednoho plemene je vždy několik linií, které se vyznačují jednotlivými znaky, jimiž se liší od jiných linií nebo průměru plemene (Hrouz a Šubrt, 2000). Snahou je udržet vzájemnou příbuznost mezi zakladatelem a jeho potomky, ale s co nejnižší hodnotou koeficientu příbuzenské plemenitby, který udává pravděpodobnost obsazení lokusů původově identickými geny (Majzlík, 2006). Jak dále uvádí Jurenková a kol. (1989) tohoto cíle lze dosáhnout přísným výběrem a takovým způsobem připařování, že se vlastnosti zakladatele linie přenášejí na potomstvo mnohem výrazněji než u ostatních příslušníků plemene. V chovu lipického koně bylo založeno původně šest originálních linií. Původními starolipickými liniemi jsou Neapolitano, Pluto, Favory, Maestoso, Siglavy a Conversano. Později k nim přibyly další dvě linie, a to z bývalé Jugoslávie nově vytvořená linie Tulipan a z Maďarska linie Incitato (Hučko, 1987). Exteriérově nejušlechtilejší jsou dnes lipicánské linie Siglavy, Conversano a Neapolitano. Všechny se vyznačují vyšším, ariosním, ale vydatným chodem, jedině linie Siglavy má chod delší a plošší (Michal, 1930). Na vyšlechtění lipicána měli podíl starošpanělští, italští a arabští hřebci, z kterých nejvíce vynikal arab Siglavy. V plemenářské práci lipického koně se za hlavní důraz klade zachování původních lipických kmenů (Flade a kol., 1990). Poněvadž se nejen na Lipici rozrostly v pobočné větve, může se dnes mluvit o těchto liniích jako o kmenech (Bílek a kol., 1958). Jednotlivé kmeny se od sebe liší i nevýznamnými vlastnostmi (Žižlavský a kol., 2006). Linie Maestoso Linie kladrubského původu, založená španělsko-neapolským běloušem Maestoso, narozeným roku 1773 v Kladrubech nad Labem (Bílek a kol., 1958). Jsou to poměrně větší silní koně, zaoblenějších tvarů, méně ušlechtilí, s mírně klabonosou hlavou, silným, vysoko nasazeným krkem, silným a velice suchým fundamentem (Michal, 1930). Sejkora (1938) doplňuje, že se vyznačuje větší mohutností a typickými chody. 24

Linie Favory Rovněž je kladrubského původu, založená hřebcem plavé barvy Favory, narozeným roku 1779 v Kladrubech nad Labem (Bílek a kol., 1958). Tato dodnes rozšířená linie je lehčího typu, s hlavou klabonosou, lehčím krkem, s výrazným kohoutkem a dlouhým tělesným rámcem, se suchým fundamentem. Dnes se používají plemeníci linie Favory také k osvěžení krve a rozšíření krevní základny kladrubských běloušů (Michal, 1930; Sejkora, 1938). Linie Conversano Linie španělsko-neapolského původu, založená originálním neapolským vraníkem Conversano, narozeným roku 1767 v Itálii (Bílek a kol., 1958). Vyniká ušlechtilostí, ale je lehčí, s typickou hlavou (Lerche a Michal, 1956). Zástupce této linie popisují Michal (1930) a Sejkora (1938) jako velmi ušlechtilí figurantní koně se suchou, v čelní části klabonosou hlavou, s dlouhým pěkně níže nasazeným krkem, který se v horní části značně zužuje a s výrazným kohoutkem. Mají vyšší končetiny s velmi suchým, lehčím fundamentem. Linie Neapolitano Linie je španělského původu, založená originálním španělsko-neapolským hnědákem Neapolitano, narozeným roku 1790 rovněž v Itálii. Má nejlépe zachované původní znaky starošpanělského koně a jsou tvarově nejdokonaleji utváření (Bílek a kol., 1958). Příslušníci linie jsou silní, avšak ušlechtilí koně s větší klabonosou nebo lehčí a rovnější hlavou, se silným a pěkně klenutým krkem. Hřbet mají poměrně kratší, fundament silný a suchý (Michal, 1930). Linie Pluto Založená italsko-španělským hřebcem dánského původu běloušem Pluto, narozeným roku 1765 v Dánsku. Příslušníci této linie jsou silní, hlubocí koně, s hlavou v čele rovnější, přitom lehce klabonosou, se silným vysoko nasazeným krkem, nízkým, krátkým kohoutkem, delším, širokým a často měkčím hřbetem, kratších končetin s velmi silným, suchým fundamentem (Michal, 1930; Bílek a kol., 1958). Vyniká silnou kostrou. Linie si nejvíce zachovala z původních koní staroitalského typu, poněvadž byla chována bez příměsi cizí krve (Lerche a Michal, 1956). Linie Siglavy Původu arabského, založená originálním arabem importovaným z pouště, běloušem Siglavy, narozeným roku 1810 v Arábii. Potomci jsou nejušlechtilejší, ale také nejlehčí 25

koně, nižšího vzrůstu, s rovnou hlavou, níže nasazeným krkem, kratším hřbetem, s rovnější pánví, s převládajícími znaky araba (Bílek a kol., 1958). Linie Incitato Linie španělsko-italského původu založená běloušem Incitato, narozeným roku 1807 v maďarském Mezöhegyes. Koně jsou mohutnější, hrubší, ale také lymfatičtí. Mají těžší hlavu, delší, níže nasazený krk, vyšší končetiny. Linie nebyla chována úplně čistokrevně (Bílek a kol., 1958). Linie Tulipan Pochází z chorvatského hřebčína hraběte Jankoviče v Terezovci, založená vraným hřebcem Tulipan, narozeným roku 1880. Koně jsou podřadnějšího exteriéru, v průměru vyšší a silnější, málo harmoničtí, s těžší hlavou a na vyšší končetině. Fundament mají sice silný, ale ne dosti korektní (Michal, 1930). Nová linie však není úplně čistokrevná, koně jsou hrubší a méně korektní (Bílek a kol., 1958). 3.5. Původní rodiny lipického koně Rodina je skupina samičích zvířat pocházející z matky zakladatelky, která vzniká v rámci plemenné linie a zpravidla nepřesahuje rámec jednoho chovu (Majzlík, 2006). Stejně jako linie má význam pro šlechtitelskou práci (Žižlavský a kol., 2006). V populaci lipického koně známe s dohledatelným původem k 18. a 19. století více než 60 rodin. Původní rodiny lipického koně založilo celkem 25 pramatek. Rodiny, které vznikly přímo v bývalém císařském hřebčíně v Lipici, nazýváme rodinami klasickými. Další rodiny vznikly v jiných rakousko-uherských hřebčínech nebo importovanými klisnami na Lipici (Hučko, 1987). Podle Michala (1930) a Oulehly (1996) původní rodiny lipického koně jsou: původu starolipicánského Sardinia nazvaná po pramatce lipicánské klisně Sardinia, nar. roku 1770. Spadiglia založená lipicánskou klisnou Spadiglia, nar. roku 1770. Argentina založená lipicánskou klisnou Argentina, nar. roku 1750. původu starokladrubského Afrika založená kladrubskou klisnou Afrika, nar. roku 1740. Almerina založená kladrubskou klisnou Almerina, nar. roku 1769. Engländeria založená kladrubskou klisnou Engländeria, nar. roku 1773 Europa založená kladrubskou klisnou Europa, nar. roku 1774. 26

Presciana založená kladrubskou klisnou Presciana, nar. roku 1782. původu originálního arabského Kehl il Massaud založená originální arabskou klisnou Kehl il Massaud, nar. roku 1841. Je považována za jednu z nejcennějších rodin lipicánských. Mersucha založená originální arabskou bílou klisnou Mersucha, nar. roku 1849. V chovu lipického koně měla na Lipici největší význam. Gidrana založená originální arabskou klisnou Gidrana z kmene Siglavy Gidran, nar. roku 1841. původu kopčanského (jsou vesměs původu staroitalského) Stornella založená kopčanskou klisnou Stornella po otci Pepoli, nar. roku 1784. Famosa založená kopčanskou klisnou Famosa, nar. roku 1773. původu dánského (španělsko-italského dánského původu) Deflorata založená dánskou klisnou Deflorata, nar. roku 1767. původu cabuňského (jankovičského) Rozsa pochází z Jankovičova chovu lipicánů v Cabuně. původu radoveckého Djebrin (identická s radoveckým rodem lipicánů 292 Messrour XVI) založená arabskou polokrevnou klisnou radoveckého chovu Djebrin, nar. roku 1814. Mercurio založená v Radovci klisnou 231 Mercurio, na Lipici arabskou polokrevnou klisnou Gratia, nar. roku 1883, je radoveckého chovu pocházející ze strany matky z rodu Mercurio. původu piberského Allegra založená originální lipicánskou klisnou Allegra, nar. roku 1816. Rod Allegra byl původně chován na Lipici. Groczana založená klisnou Groczana, nar. roku 1802. Její původ není znám, neví se ani, zda rod matek, který založila byl chován na Lipici. Theodorosta založená zemskou bukovinskou klisnou Theodorosta, nar. před rokem 1870. mající původ v dalších rakousko-uherských hřebčínech Jsou to rodiny: 41 Siglavy, Hercules, Confitera, Tipperary Lass a 29 Conversano, které však brzy vymřely. 27

3.6. Chov lipického koně v České republice 3.6.1. Počátky historického vývoje chovu lipického koně v českých zemích Lipický kůň patří mezi nejstarší kulturní plemeno koní chované v Československu (Hučko, 1987). Kůň byl u nás chován jistě už v době osídlení našich zemí Slovany. Dokladem toho je, že koně byli od nás vyváženi již v 9. století. Lze však velmi těžko posoudit, jaký druh, plemeno či ráz koní byl tenkrát chován. V době raného feudalismu převládali pravděpodobně koně těžšího typu, protože kůň byl tenkrát chován pro účely válečné a způsob vedení válek rytířskými těžkooděnci vyžadoval u koně především sílu a mohutnost. Zpráv o chovu koní původních domácích plemen máme velice málo (Honzík a Suchánek, 1956). Na počátku 16. století se začínají přivádět do českých krajů plemenní koně cizích plemen, jelikož úpadek chovu koní znamenal vážné ohrožení vojenských potřeb. Nejdůležitějším opatřením bylo v roce 1579 založení dvorního hřebčína v Kladrubech nad Labem, který vznikl z původní Pernštýnské ohrady věnované šlechtou císaři Rudolfu II. Zřizování hřebčínů přivedlo do českých krajů novou éru chovu koní. Byli nakupováni zejména koně starošpanělského, italského, holštýnského a fríského původu, se stálým přílivem koní arabských. Koně importovaní do Kladrub byli stejného původu jako koně přivedení do Lipice. Během své existence oba nejvýznamnější dvorní hřebčíny Kladruby nad Labem a Lipice úzce spolupracovaly. Společný původ koní umožňoval vzájemnou výměnu chovného materiálu a zajišťoval doplňování krevní základny obou chovů. Koně, kteří byli příliš lehcí a ušlechtilí pro chov karosiérů v Kladrubech, byli přemísťováni do Lipice a naopak příliš mohutní koně pro chov jezdeckých koní v Lipici byli přemístěni do Kladrub. Situace v chovu starošpanělského koně v Kladrubech byla až do konce 18. století celkem příznivá, protože vysoká šlechta a arcibiskupové v samotném císařství i v jiných evropských zemích chovaly podobné koně španělského původu (Štencl a kol., 1976). Do našich zemí byli však španělští koně dováženi již před zřízením kladrubského hřebčína. V roce 1795 byl zřízen pro chov lipicána v Havransku u Poděbrad vojenský hřebčín a v Nemošicích pro chov kladrubského koně. Oba však byly později zrušeny (Dušek a kol., 1992). Vývoj chovu koní v Čechách a na Moravě byl od druhé poloviny 18. století až do vzniku samostatného československého státu především významně ovlivněn produkcí plnokrevných, polokrevných, arabských a angloarabských plemeníků z vojenských rakousko-uherských hřebčínů (Krybus a Hošák, 2004). 28

Za důležitý mezník v plemenářském vývoji chovu koní pro české země považuje Honzík a Suchánek (1956) 1. leden 1869, kdy došlo k tzv. dualismu bývalé Rakousko-uherské říše. Rakousko ztratilo, a tedy i země, které byly jeho součástí, hlavní pramen dodávek plemenných hřebců z uherských hřebčínů v Mezöhegyes a Kisberu. A tak příděly byly odkázány hlavně na plemenné hřebce z rakouských hřebčínů Radovce a Piberu. Aby byly získány a udrženy určité typy koní podle místních, klimatických a hospodářských poměrů bylo také celé Rakousko rozděleno na pět chovných oblastí. Lipických hřebců bylo v českých zemích v zemském chovu v té době používáno velmi nepatrně, jejich počet kolísal od pěti do osmnácti. Bílek a kol. (1958) dodávají, že veliký význam měli lipicáni v chovu slovenském, kde odedávna působili ve značném počtu, kam byli přidělováni především z maďarských hřebčínů Bábolna a Fogaras a z četných soukromých chovů. První světová válka (1914 1918) zasáhla a poškodila velmi citelně naše chovy koní. Během války se stav plemenných hřebců nedoplňoval a tak se jejich počet značně zmenšoval úhynem a vyřazením přestárlých hřebců. Po světové válce a zániku Rakousko-uherské monarchie převzalo chov koní Ministerstvo zemědělství, které muselo chov koní zcela znovu obnovovat. Začínalo se především na podkladě podřadného mateřského materiálu. Z klisen pozůstalých z válečných dob byly vybírány, registrovány a do plemenných knih zapisovány pouze k chovu schopné klisny. Vzhledem k zvýšené potřebě zapouštění klisen bylo bezpodmínečně nutno doplnit počet hřebců na potřebnou výši (Honzík a Suchánek, 1956). Historickým mezníkem chovu lipicánů se stal vznik Československé republiky, kdy se především na Slovensku chov začal rozšiřovat. Jako jeden z nástupnických států Rakousko-uherské monarchie dostal určitou část kulturního dědictví ve formě ušlechtilých plemen teplokrevných koní. Boom nastal po založení topoľčianského hřebčína. Ministerstvo zemědělství ČSR zhodnotilo místní půdní, klimatické a povětrnostní podmínky a 15. října 1921 byl zřízen Státní hřebčín Topoľčianky. Jeho úlohou bylo chovat a pro potřeby domácího trhu produkovat plemenné hřebce plemen arab, lipicán, nonius, anglický polokrevník a hucul. Založit hřebčín byla velmi vynikající myšlenka, díky které dostali chovatelé šanci, nepromarnili ji. V současnosti je kulturním bohatstvím Slovenska a navíc evropskou raritou. Nikde jinde na starém kontinentě se na jednom místě nechovají čtyři plemena koní tak, jako v Topoľčiankách. Ve světovém měřítku se hřebčín zařadil mezi nejvýznamnější 29

chovatelská centra v Evropě. Chov lipicánů je natolik kvalitní, že byl označen za jeden z nejlepších na světě (Krajčírová a Horný, 2002). Základ chovu lipicána v Topoľčiankách tvořilo 32 originálních mladých klisen, převážně narozených v roce 1915 a 1916 v hřebčíně Lipica. Klisny byly během válečných událostí v roce 1916 evakuované do Luxemburgu u Vídně. Později byly s hřebcem Neapolitano Gratia přemístěné na dva roky do kladrubského hřebčína. Na podzim roku 1920 byly přemístěny do Vizovic a v roce 1921 do nově vybudovaného hřebčína v Topoľčiankách (Hučko, 1987). Plemenné klisny pocházely podle původu po 11 plemenných hřebcích a po matkách ze 17 rodin. Zbarvením bylo 30 klisen bílých a dvě hnědky. Podle původu i po stránce exteriéru byli velmi kvalitní. V Topoľčiankách se velmi dobře osvědčily a výrazně přispěly k vytvoření stáda lipického koně (Dušek a kol., 1992). Správným plemenářským postupem a pečlivým výběrem bylo v hřebčíně Topoľčianky dosaženo v lipickém chovu rychlého vzestupu a dobrého chovatelského úspěchu. Pro slovenský chov je hřebčín Topoľčianky hlavním a zcela postačitelným zdrojem kvalitních lipických plemeníků (Bílek a kol., 1958). Za základní práci v chovu koní u nás bylo považováno založení a vedení plemenných knih. Tomu bylo započato ihned po zřízení inspektorátu pro chov koní v roce 1919. V roce 1933 byla založena zemská plemenná kniha, do níž byly zapisovány nejlepší teplokrevné a chladnokrevné klisny osvědčené v chovu, určitého stanoveného typu a standardu (Honzík a Suchánek, 1956). V období nacistické okupace a zřízení tzv. Protektorátu Čech a Moravy v letech 1938 1945 státní hřebčince museli předat do okupované oblasti všechny plemenné hřebce, kteří u nás působili do roku 1938. Okupace vykonala své zhoubné dílo i v chovu koní v roce 1945, když se blížila do našich zemí fronta. Po obsazení českého území německými vojsky v říjnu 1938 převzal správu koní hostouňský hřebčinec. V Hostouni byl kromě lipicánů z maďarské Bábolny, slovenských Topoľčianek a sedmihradského Fogaras prakticky sjednocen celý chovný materiál lipických koní z celé střední a východní Evropy. Jejich počet zahrnoval 15 plemenných hřebců, 150 kobyl a 200 mladých koní. Když se začalo střílet i v blízkosti Hostouně a kolaps byl na dosah ruky, rozhodlo se vedení hřebčína pod vedením jezdeckého důstojníka Rudolfského spojit se s americkou armádou a evakuovat lipické stádo před Rudou armádou. 15. května 1945 začal transport všech lipických a arabských koní do bavorského Schwarzenbergu a odtud pak do jejich domovských stájí (Štencl a kol., 1976). 30

Skončila druhá světová válka, změnil se způsob chovu koní, zřizovali se nové hřebčince, nové stáje. Po válce od roku 1946 také probíhala regenerace starokladrubských vraníků ve Slatiňanech u Chrudimi, kam bylo umístěno i menší stádo lipických klisen. Chov lipického koně v Čechách nedosáhl takového rozkvětu jako v chovu koní na Slovensku. Po založení topoľčianského hřebčína roku 1921 byli lipičtí koně soustřeďováni právě na Slovensko. U nás zůstalo jen pár chovaných lipických koní v zemském chovu. Změna nastala až v roce 1990, kdy byl v České republice znovu obnoven chov lipického koně. O čtyři roky později byl založen několika nadšenci tohoto plemene Svaz chovatelů lipického koně v České republice (Heřmanská, 2006). 3.6.2. Chov lipického koně u nás za posledních 18 let Podle Juřičkové (2004) se do 90. let minulého století u nás ojediněle chované lipické klisny připouštěly převážně jen teplokrevnými a arabskými plemennými hřebci. Chov čistokrevného lipického koně byl znovu obnoven až v roce 1990 nakoupenými lipickými klisnami ze Slovenska. Byly nakoupeny buď přímo v zemském chovu anebo v hřebčíně Topoľčianky po jarních a podzimních bonitacích, kde byly převážně z exteriérových nedostatků vyřazeny. Podobná situace nastala i u šesti zakoupených klisen z rakouského hřebčína Piber. Z toho je patrné, že chov lipických koní v naší republice začal na podřadném mateřském materiálu. V roce 1990 byla topoľčianská lipická klisna Kanissa po Neapolitano IX-9 připuštěna na slovenské stanici Záhorská Bystrica topoľčianským lipickým hřebcem 3390 Favory X-5 (nyní 2796 Favory II-CZ). A tak se 30. března 1991 opět v Čechách narodila čistokrevná lipická klisnička 60/139 Fáva. První působící plemenný hřebec u nás byl Favory VIII-10, bývalý kmenový plemeník Topoľčianek Favory X Theodorosta, nar. 1977, o. Favory VIII Stella, m. 169 Theodorosta I, který byl pronajat z Velkého Šariše do hřebčince Tlumačov. Po vzniku Plemenné knihy lipického koně ČR byl uváděn pod jménem 4406 Favory I-CZ (Juřičková, 2004). V České republice je chov lipického koně zastřešen uznaným chovatelským sdružením Svazem chovatelů lipického koně ČR. Svaz byl založen na ustanovující se Valné hromadě 20. 4. 1994 v Buchlovicích na Moravě a dne 28. 6. 1994 byl zaregistrován na Ministerstvu vnitra ČR v Praze. Na návrh doc. MVDr. Jaromíra Oulehly, tehdejšího ředitele rakouského hřebčína v Piberu, byla hlavní iniciátorkou a zakládající osobou Svazu paní Eva Juřičková. Počet přítomných zakládajících členů 31

byl tehdy dvanáct. V roce založení evidoval Svaz celkem 32 lipických koní. Současné sídlo je na farmě Prak nedaleko hradu Český Šternberk (Juřičková, 2004). Podle údajů Ústřední evidence koní Ministerstva zemědělství ČR byl k 31. 12. 2007 celkový počet lipických koní chovaných v České republice 186 koní. V plemenné knize bylo zapsáno 65 plemenných koní, z toho bylo 8 hřebců, kteří přísluší k pěti krevním liniím (Favory 3, Neapolitano 2, Maestoso, Incitato a Pluto po jednom hřebci) a 57 klisen. Z 57 plemenných klisen bylo zapsáno v Hlavní plemenné knize 44 klisen (Favory 17, Neapolitano 12, Maestoso 6, Conversano a Pluto 3, Tulipan 2 a Siglavy 1) a v Plemenné knize 13 (Favory 4, Maestoso a Neapolitano 3, Conversano 2, Pluto 1). Z dosud 121 nezařazených lipických koní bylo 41 hřebců, 51 klisen a 29 valachů. K linii Favory přísluší 9 hřebců, 13 klisen a 11 valachů, k linii Neapolitano 17/10/10, Conversano 2/9/2, Maestoso 5/4/2, Incitato 5/3/1, Pluto 2/5/1, Siglavy 1/7/1 a linii Tulipan zastupuje pouze jeden valach. 8% 26% 8% 36% 15% 3% 2% 2% MAESTOSO FAVORY CONVERSANO NEAPOLITANO PLUTO SIGLAVY INCITATO TULIPAN Obr. 3. Zastoupení otcovských linií u 65 plemenných lipických koní 32

11% 31% 27% 9% 1% 7% 7% 7% MAESTOSO FAVORY CONVERSANO NEAPOLITANO PLUTO SIGLAVY INCITATO TULIPAN Obr. 4. Zastoupení otcovských linií u 121 nezařazených lipických koní Hlavními úkoly Svazu chovatelů lipického koně ČR jsou: Sdružit chovatele lipických koní, Shromažďovat údaje a ve spolupráci s Národním hřebčínem v Kladrubech nad Labem, s. p., o. z. Hřebčín Slatiňany, vést Plemennou knihu lipického koně ČR a vydávat Potvrzení o původu koně, Označovat hříbata po způsobu C. K. Rakousko-uherských hřebčínů tzv. kmenovými a rodovými výžehy, Organizovat setkání chovatelů lipických koní a akce spojené s propagací chovu lipických koní, Pořádat výkonnostní zkoušky a chovatelské přehlídky lipických koní, Spolupracovat a být členem LIF (Juřičková a Divílek, 2002; Juřičková, 2004). 3.7. Zápis lipických koní do plemenné knihy Plemenná kniha je registrem zvířat daného plemene podle podmínek chovatelské organizace. Na základě zápisu zvířete do PK je vystaven rodokmen. Zápis do PK je podmíněn rodokmenem rodičů (jejich plemennou příslušností). U hospodářských zvířat kromě plemenné příslušnosti může zápis do určitého oddílu PK vyjadřovat i genetickou kvalitu zvířete. Plemeník je samec druhu zvířat vybraný výběrovou komisí dle původu, 33

zevnějšku, užitkovosti, případně potomstva k plemenitbě, vydává se pro něho licence k připouštění či inseminaci (Majzlík, 2006). Některé znaky exteriéru zvířat je možné nejpřesněji a nejobjektivněji zjistit měřením. Zvířata se nejčastěji měří při zápisech do plemenných knih nebo při konečném hodnocení plemenných zvířat (Jurenková a kol., 1989). Právním základem pro šlechtění koní je Zákon č. 154/2000 Sb. o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon) a vyhlášky MZe ČR, kterými se provádějí některá ustanovení tohoto zákona. Vedením PK lipického koně je u nás pověřen Svaz chovatelů lipického koně ČR, jeho Řád PK stanovuje standard lipického koně. Lipičtí koně se zapisují do PK ve 4. roce, po absolvování výkonnostních zkoušek. U lipických hřebců je nutné pro udělení výběru k plemenitbě absolvovat výkonnostní zkoušku pod sedlem i v zápřahu. Podmínkou pro zapsání hřebce do PK je minimální věk 4 roky, odpovídající KVH 154 cm a úspěšné složení zkoušek výkonnosti s minimálním hodnocením sedmi bodů za exteriér, typ a pohlavní výraz. Výkonnostní zkoušky nejsou požadovány u dovezeného hřebce ze zahraničního chovu, který již dosáhl ve své zemi výkonnosti srovnatelné s výkonností při zkouškách v České republice. Tento plemenný hřebec absolvuje pouze výběr Radou PK Svazu chovatelů lipického koně ČR (Juřičková, 2004). Obr. 5. Plemenný hřebec Neapolitano Nápoly, nar. 17. 3. 2001 v Maďarsku 34

Klisny jsou též zapisovány po úspěšném absolvování výkonnostních zkoušek, posouzení původu a exteriéru podle šlechtitelského programu stanoveného v Řádu PK. PK klisen je členěna na Hlavní plemennou knihu, Plemennou knihu a Pomocnou plemennou knihu. Výkonnostní zkoušky klisen se na základě rozhodnutí majitele klisny provádí pod sedlem nebo v zápřahu. Podle zásad k udělování dotací stanovených Ministerstvem zemědělství ČR je k dosažení nároku na dotaci pro lipické klisny třeba absolvovat výkonnostní zkoušku a zapsání do PK do 4 let. Podle Řádu PK mohou klisny výkonnostní zkoušky absolvovat již od 3,5 let (Juřičková, 2004). Obr. 6. Plemenná klisna Siglavy Capriola Tündér, nar. 17. 5. 2001 v Maďarsku Následující tabulka 1 uvádí standard základních tělesných znaků lipických hřebců a klisen podle Řádu plemenné knihy lipického koně v ČR. Tab. 1. Plemenný standard lipického koně dle Řádu PK Znak Hřebci Klisny Rozmezí Průměr Rozmezí Průměr KVH kohoutková výška hůlková (cm) 154 157 155,5 151 154 152,5 KVP kohoutková výška pásková (cm) 164 167 165,5 159 164 161,0 OH obvod hrudníku (cm) 180 186 183,0 180 186 183,0 OHol obvod holeně (cm) 19,5 21 20,25 19,5 20 19,75 Hmotnost (kg) 500 550 525,0 480 510 495,0 35