O B S A H. Úvodník O členské základně a nad Bulletinem... 3

2 / 2002

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 2 O B S A H Úvodník O členské základně a nad Bulletinem..... 3 Z předsednictva ČSDP a z činnosti sekcí Zápis ze třetí schůze předsednictva.. 4 Zápis z první schůze sekce pro silniční dopravu... 6 Pozvánka na první schůzi sekce pro leteckou dopravu. 7 Články Judikatura soudů České republiky k otázkám promlčecí doby k nárokům z přeprav z mezinárodní silniční dopravy věcí (V.Roubal)... 8 K pramenům právní úpravy letecké přepravy (J.Horník) 18 Společná havárie (M.Šubert). 23 Judikatura Meziválečná judikatura (Dopravní řád železniční vady obalu). 24 Aktuální judikatura (Charakter přepravní smlouvy a Úmluva CMR).. 25 Z činnosti mezinárodních organizací Změna volumetrické váhy (IATA Rezoluce č. 502).. 31 Různé Zpráva ze sympozia Kabotáž v silniční dopravě po vstupu ČR do EU konaného v rámci veletrhu AUTOTEC dne 11. června 2002... 32 Programové prohlášení vlády pro oblast dopravy.... 33

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 3 Ú V O D N Í K O členské základně a nad Bulletinem Vážení členové a příznivci Společnosti, je nám potěšením Vám tímto, byť s mírným zpožděním, předložit druhé číslo Bulletinu, které se rodilo uprostřed horkého léta a k Vašim rukám se dostává na počátku podzimu. Pevně doufáme, že po návratu z dovolené sáhnete právě po novém čísle Bulletinu, které Vás bude informovat o tom, co se děje ve světě dopravního práva a rozšíří tak Váš přehled v oblasti, kterou se zabýváte profesionálně, či jde jen o Vašeho koníčka. V první řadě nám dovolte Vás informovat, že členská základna Společnosti se pozvolna rozrůstá, a to nejen o jednotlivé fyzické osoby, ale i o velké a významné společnosti působící v oblasti dopravy. S každým novým členem tak Společnost zapouští své kořeny ve světě dopravy a získává podporu a opodstatnění pro rozvoj své další činnosti. Vítáme proto ve Společnosti všechny nové členy a všem našim příznivcům děkujeme za jejich podporu. V souvislosti s tímto číslem Bulletinu Vás upozorňujeme na několik novinek. Byly zřízeny dvě nové rubriky: Judikatura a Z činnosti mezinárodních organizací, přičemž zejména první z těchto rubrik považujeme za hlavní nástroj při naplňování jednoho z cílů Společnosti, tj. informování členů o stávající i historické judikatuře. V této rubrice tak budete moci nalézt užitečnou judikaturu ze všech oblastí dopravního práva, ať již domácí či zahraniční.. Část Bulletinu věnovaná mezinárodním organizacím by Vás měla především seznamovat s aktualitami z činnosti mezinárodních organizací zabývajících se dopravou a dopravním právem. Pokud jde o vlastní podobu Bulletinu, předpokládáme, že se vykrystalizuje postupem času na základě nových zkušeností a zejména Vašich ohlasů. Naším cílem je zejména dosažení formální (grafické) a obsahové jednotnosti tak, aby bylo možné se v Bulletinu snadno a efektivně orientovat, čímž ušetříme Váš drahocenný čas, který budete v budoucnu Bulletinu věnovat. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů Společnosti je provádět osvětovou činnost nejen vůči veřejnosti, ale i mezi jejími vlastními členy, uvítáme příspěvky jednotlivých členů určených pro Bulletin, stejně jako návrhy na změnu jeho struktury či nové rubriky. Rovněž jsou vítány příspěvky od příznivců Společnosti. Případné příspěvky zasílejte, prosím, na adresu Společnosti (nejlépe v elektronické formě), přičemž uvítáme předchozí konzultaci o tématu a rozsahu příspěvku. srpen 2002

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 4 Z P Ř E D S E D N I C T V A Č S D P A Č I N N O S T I S E K C Í ZÁPIS ZE TŘETÍ SCHŮZE PŘEDSEDNICTVA konané dne 28. srpna 2002 Zasedání předsednictva se dne 28. srpna 2002 od 17.00 do 19.00 hod. v sídle Společnosti zúčastnili: JUDr. Václav Roubal předseda předsednictva JUDr. Alice Bártková tajemník JUDr. Jan Čejka člen předsednictva JUDr. Jiří Horník vedoucí sekce letecké dopravy (jako host) Omluveni JUDr. Miroslav Šubert a JUDr. Milan Třebeška. Předseda předsednictva přivítal přítomné a konstatoval, že z pěti členů předsednictva jsou přítomní tři členové tedy většina členů předsednictva, a že je předsednictvo v souladu s čl. 8 odst. 2 stanov Společnosti usnášeníschopné. Poté předseda předsednictva navrhl, aby se přistoupilo k projednání programu předsednictva. V souladu s pozvánkami na schůzi předsednictva a tam navrženým programem schůze byly jednotlivé body programu projednány následovně: 1) Zpráva o činnosti Společnosti Bylo zkonstatováno, že v mezidobí od konání poslední schůze předsednictva došlo k následujícím skutečnostem: 1. bylo vydáno 1. číslo Bulletinu ČSDP 2. byla zajištěna prezentace Společnosti na Sympoziu k otázkám kabotáže konaném v červnu t.r. na výstavě AUTOTEC v Brně a to zajištěním přednášky JUDr. Šuberta a J. Knorreho 3. konala se 1. schůze sekce silniční dopravy 2) Členská základna Společnosti Všemi přítomnými členy předsednictva byli po splnění všech předepsaných podmínek pro přijetí za člena jednomyslně přijati následující noví členové: - Sdružení automobilových dopravců ČESMAD Bohemia, sídlem Nad Sokolovnou 117/1, 147 00 Praha 4, IČO: 45 77 15 70 - JUDr. Petr Knap, advokát, Saskova 1625, 272 01 Kladno, IČO: 112 76 428 - TNT Express Worldwide, spol.s r.o., Jeremiášova 870, 155 80 Praha 5, IČO: 158 88 959 - B.K.F., komerčná právnická kancelária, v.o.s., Zelinárska ul. 8, 821 08 Bratislava, Slovensko, IČO: 31 364 527 V souvislosti s komplikacemi při procesu přijímání nových členů v mezidobí mezi jednotlivými zasedáními předsednictva se předsednictvo usneslo, že v souladu s čl. 4. odst. 2 stanov Společnosti je předsednictvo oprávněno na návrh kteréhokoliv člena předsednictva rozhodnout o přijetí nového člena i mimo zasedání, a to formou písemnou (zde i telefaxem nebo elektronickou poštou) nebo i ústní. Rozhodnutí o přijetí nového člena musí takto schválit většina členů předsednictva a toto rozhodnutí bude zaneseno do zápisu z následující nejbližší schůze předsednictva. Předsednictvo současně schválilo návrh nového znění textu přihlášky ke členství tak, že bude obsahovat prohlášení uchazeče o členství, že v případě vzniku jeho členství ve Společnosti souhlasí s tím, aby Společnost zveřejnila, že je členem Společnosti.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 5 3) Zpráva o konání Sympozia k otázkám kabotáže v Brně Bylo konstatováno, že JUDr. Šubert, který Společnost na Sympoziu zastupoval, omluvil svou účast na schůzi předsednictva a zprávu z konání Sympozia podá písemně, přičemž tato bude uveřejněna v 2. čísle Bulletinu ČSDP za rok 2002. 4) Schůze sekcí Společnosti Bylo konstatováno, že v mezidobí se již sešla 1. schůze sekce silniční dopravy a zápis z této schůze bude uveřejněn v 2. čísle Bulletinu. JUDr. Horník navrhl konání 1. schůze sekce letecké dopravy a to na středu 23. října 2002. Výzva členům ČSDP k přihlášení k účasti na této schůzi včetně programu a přesného času a místa konání schůze bude uveřejněna v 2. čísle Bulletinu ČSDP za rok 2002. S ohledem na omluvenou neúčast JUDr. Šuberta na schůzi předsednictva bylo konstatováno, že tento bude tajemníkem Společnosti vyzván k podání návrhu na konání schůze sekce multimodální a námořní dopravy. 5) Návrh nové podoby stanov Společnosti Bylo konstatováno, že budou shromažďovány případné podněty v této věci. Úprava stanov však bude zásadně prováděna jen výjimečně. 6) Příprava 2. Valné hromady Společnosti Byl předběžně navržen termín konání na 5.12.2002 v 15,00 hodin. JUDr. Roubal byl pověřen, aby se Sdružením ČESMAD Bohemia sjednal zajištění prostorů pro konání Valné hromady a v závislosti na tomto případně projednal, nebude-li s ohledem na možnosti Sdružení ČESMAD Bohemia původně předsednictvem navržený termín možný, jiný vhodný termín konání Valné hromady Společnosti za rok 2002. Po sjednání přesného termínu konání Valné hromady a prostor pro její konání budou členové o konání Valné hromady a jejím přesném programu informováni pozvánkou. Dále bylo konstatováno, že za účelem sjednání programu Valné hromady bude minimálně 5 týdnů před předpokládaným termínem jejího konání, pokud možno pak na 2.10.2002 v 15,00 hodin svolána schůze předsednictva Společnosti. 7) Otázka internetových stránek Společnosti Bylo konstatováno, že jejich zřízení může podstatnou měrou přispět k prezentaci a výraznému zviditelnění Společnosti. Tajemník bude shromažďovat jednotlivými členy předsednictva Společnosti, případně i třetími subjekty vně Společnosti, zasílané nabídky služeb příslušných firem v dané oblasti. V případě, že bude shromážděno větší množství takových nabídek, budou tyto předloženy předsednictvu k projednání. 8) Projednání možnosti spolupráce s nakladatelstvím Sagit Bylo konstatováno, že předsednictvo se obrací na vedoucí jednotlivých sekcí se žádostí o zpracování návrhu souboru předpisů vždy za příslušnou oblast dopravy. Takovéto soubory předpisů pak budou uveřejněny v nejbližším čísle Bulletinu Společnosti, aby se k nim mohli vyjádřit všichni členové Společnosti. Po zpracování takovýchto případných vyjádření se tajemník jménem Společnosti obrátí na nakladatelství Sagit s námětem na vydání příslušné publikace úplného znění přepisů tzv. práva dopravy.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 6 9) Obsah 2. a 3. čísla Bulletinu ČSDP Byla projednána obsahová náplň 2. čísla Bulletinu ČSDP za rok 2002. Bylo zkonstatováno, že 3. číslo Bulletinu Společnosti za rok 2002 by mělo být vydáno do konce prosince 2002 a rozesláno členům Společnosti v průběhu ledna 2003. 10) Různé V zájmu zpracování účetní závěrky bude kontaktována Revizní komise, aby zajistila příslušnou činnost a její zpráva mohla být předložena Valné hromadě Společnosti. Bylo projednáno, že Valné hromadě bude předložen návrh o možném příspěvku Společnosti ve prospěch obětí záplav v tomto roce. Bylo schváleno, že současně s oznámením o vzniku členství novým členům bude zasíláno Osvědčení o členství. Takovéto Osvědčení bude dodatečně zasláno i všem stávajícím členům Společnosti. Zápis zpracovala: JUDr. Alice Bártková V Praze dne 28.8. 2002 ZÁPIS Z PRVNÍ SCHŮZE SEKCE PRO SILNIČNÍ DOPRAVU konané dne 22. srpna 2002 Místo konání: sídlo ČSDP, ul. Benešovská 33, Praha 10 Termín: 22.8.2002 ve 13,00 hodin Účastníci: JUDr. Václav Roubal, Vítězslav Sváček, JUDr. Milan Třebeška, Ing. Miroslav Hrad, Ing. Musil, Ing. Jitka Hradilová, JUDr. Jan Mlynarčík Program: 1) Změny právní úpravy tzv. práva dopravy v obchodním zákoníku 2) Novelizace silničního přepravního řádu 3) Problematika utečenců ve Velké Británii ve vztahu k dopravcům 4) Stav úpravy čl. 23 Úmluvy CMR 5) Různé JUDr. Roubal a JUDr. Třebeška se pověřují sjednat návštěvu na Ministerstvu dopravy a spojů (Ing. Šťastného, ředitele odboru silniční dopravy) za účelem prezentace České společnosti pro dopravní právo a konzultace ohledně předávání si informací o plánech novelizací právních úprav týkajících se dopravy a zjištění informací o postupu při zajišťování novelizace čl. 23 Úmluvy CMR. Bude nabídnuta součinnost při těchto novelizacích ze strany České společnosti pro dopravní právo. Naplnění programu: 1) Změny právní úpravy tzv. práva dopravy v obchodním zákoníku Zákon č. 513/1991 Sb. - od 1.1.2001 je dle 622 odst. 4 obchodního zákoníku možno odpovědnost dopravce podle předchozích odstavců rozšířit. Ustanovení smlouvy, kterou se omezuje odpovědnost dopravce stanovená podle odstavců 1 až 3 jsou neplatná. Problémem je sjednocení odpovědnosti dopravců s předpisy o odpovědnosti dopravců ve státech EU, kdy nové ustanovení 622 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb. v současném znění s tímto nekoresponduje. 2) Novelizace silničního přepravního řádu vyhl. č. 133/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů Přepravní řády podle 629 obchodního zákoníku platí, pokud neomezují odpovědnost dopravce dle obchodního zákoníku. Sběrná služba je v praxi často používaný dopravní systém. Je vhodné uvážit,

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 7 zda by v rámci úpravy silničního přepravního řádu bylo možné systémově řešit manipulační řád pro sběrné služby. Současně bylo předneseno, aby společnosti Sagit byla navržena spolupráce při vydání úplného znění právních předpisů používaných v dopravě včetně úplného znění silničního přepravního řádu. 3) Problematika utečenců ve Velké Británii ve vztahu k dopravcům Čeští dopravci mají problémy se sankcemi ze strany příslušných orgánů ve Velké Británii za "nechtěný dovoz" utečenců. Sankce je ve výši 2000 GBP za 1 osobu - utečence nalezeného ve vozidle. Postižení dopravci tyto částky zatím neuhradili, restriktivní opatření nejsou ze strany Velké Británie zatím činěna. Očekávají se nová opatření - snížení výše této sankce. 4) Stav úpravy čl. 23 Úmluvy CMR Byl přijat Protokol k Úmluvě CMR, který novelizuje čl. 23 Úmluvy CMR upravující výši náhradové povinnosti dopravce v případě škod vzniklých při přepravě. Tento Protokol ovšem nebyl přijat všemi signatářskými státy Úmluvy CMR. Pokud ovšem alespoň jedna ze smluvních stran přepravní smlouvy tento Protokol přijala, lze jej použít. Jelikož ČR patří mezi jednu z mála zemí, která Protokol nepřijala, kontaktovala za tímto účelem ČSDP Ministerstvo dopravy a spojů a s ohledem na skutečnost, že Ministerstvo v dané věci podle dosavadních informací ČSDP zatím neučinilo žádné podstatnější kroky, bude ČSDP v dané záležitosti vyvíjet další činnost a aktivity ve vztahu k Ministerstvu. 5) Různé Chystá se další vydání Bulletinu ČSDP. JUDr. Roubal připravil příspěvek: Judikatura soudů ČR k otázkám promlčecí doby nároků z přeprav z mezinárodní silniční dopravy zboží. DALŠÍ PODNĚTY A PŘÍSPĚVKY JSOU VELMI VÍTÁNY. Dalším aktuálním tématem je otázka kabotáže. K této otázce se odkazuje na odbornou stať německého advokáta Jürgena Knorre v Bulletinu č. 1/2001 a na přednášku na toto téma téhož autora na výstavě AUTOTEC konané v červnu t.r. v Brně organizované ČSDP ve spolupráci se sdružením ČESMAD Bohemia. Zápis zpracovala: Ing. Jitka Hradilová V Praze dne 23.8.2002 P O Z V Á N K A n a p r v n í s c h ů z i s e k c e p r o l e t e c k o u d o p r a v u která se bude konat ve čtvrtek 24. října 2002 v 17.00 v sídle advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, Jindřišská 34, Praha 1 Návrh programu: 1. Seznámení s dosavadní činností Společnosti v oblasti letecké dopravy 2. Hlavní cíle činnosti sekce 3. Informace o stavu ratifikací mezinárodních úmluv v oblasti letecké dopravy 4. Problematika letecké dopravy v souvislosti se vstupem ČR do EU 5. Informace o přípravě velké novely resp. rekodifikace zákona o civilním letectví 6. Návrh seznamu předpisů vhodných pro potencionální ÚZ - Dopravní právo 7. Diskuse a různé Prosíme členy o potvrzení účasti na schůzi sekce nejpozději do 14. října 2002, a to nejlépe elektronickou poštou (jhornik@post.cz) nebo telefonicky na tel. 0724-265 065. Děkujeme.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 8 Č L Á N K Y Judikatura soudů České republiky k otázkám promlčecí doby k nárokům z přeprav z mezinárodní silniční dopravy věcí 1. Úvod JUDr. Václav Roubal Následující text, který se zabývá prostřednictvím rozhodnutí soudů České republiky smluvními vztahy v mezinárodní silniční přepravě nákladů je uvedením konkrétních případů řešených u soudů velice názornou instruktáží pro všechny účastníky těchto smluvních vztahů. Často teprve až dojde mezi účastníky k rozdílným výkladům právních a smluvních ustanovení, jejichž řešení se nakonec uskutečňuje cestou sporu, přicházejí strany ke zjištění, že vlastně do té doby nepoužívaly ve své praxi určité právní předpisy, např. silniční přepravní řád, v domnění, že tento předpis, vydaný jako vyhláška ministerstva dopravy v roce 1964 č. 133/1964 Sb., již není účinný a tedy nelze jej použít, když byl vydán na základě hospodářského zákoníku, tj. zákona z doby před rokem 1989 a tento zákon byl zrušen vydáním Obchodního zákoníku. Na tomto příkladě chci připomenout, že silniční přepravní řád ve znění novely, která pochopitelně odstranila platnost ustanovení vážících se na státem řízené hospodářství, nicméně zůstává tento předpis v platnosti, neboť obsahuje důležitá ustanovení k otázkám závaznosti objednávky, ke způsobu vyřizování reklamací a podobně. Je dobře, že soud, který se zabýval v konkrétním sporu okolnostmi smluvního vztahu, poukázal na příslušná ustanovení silničního přepravního řádu, na základě nichž pak formuloval i své odůvodnění soudního výroku. Z praxe mohu potvrdit, že v důsledku neznalosti silničního přepravního řádu panuje mnoho nejistoty mezi účastníky přepravních smluv, právě o účincích objednávky přepravy a zejména proto, že zákon pro přepravní smlouvu nevyžaduje striktně dodržení písemné formy. Jestliže tato písemná forma je použita, pak je zapotřebí, aby zachovávala potřebné náležitosti, které Obchodní zákoník ani Úmluva CMR neobsahuje a je nutno tyto náležitosti formulovat ve shodě s úpravou obsaženou v silničním přepravním řádu. Z iniciativy České společnosti pro dopravní právo, byla otevřena odborná diskuse právě k otázkám silničního přepravního řádu, který si nesporně zaslouží pozornost a věřím, že bude příslušnou legislativou provedena publikace novelizovaného znění tohoto právního předpisu. To jen pro příklad jsem uvedl jedno aktuální téma s tím, že další velmi důležité otázky smluvních vztahů rovněž nacházejí svůj ohlas v následujícím textu. Jsem přesvědčen, že čas a možná i určité sebezapření, který budete věnovat studiu v textu uvedených případů, se Vám bude kompenzovat nejen větší erudovaností ve smluvní problematice silniční dopravy, nýbrž i může představovat efektivnější a ekonomičtější řízení Vašich podnikatelských aktivit. 2. Aktuální judikatura českých soudů Při posuzování právní úpravy přepravních smluv nevznikají již obecně pochybnosti o tom, že platnými právními předpisy jsou předpisy národního práva a ve smyslu 756 Obchodního zákoníku rovněž mezinárodní smlouvy, jak je zřejmé z tohoto ustanovení obsaženého ve čtvrté části Obchodního zákoníku - Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. V 756 se výslovně stanoví, že jeho ustanovení se použije jen, pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Běžně tedy soudy ČR, až na malé výjimky, které se nicméně vyskytují, aplikují ve své rozhodovací praxi při řešení sporů z přepravních smluv v mezinárodní přepravě věcí Úmluvu o přepravní smlouvě mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) ve znění obsaženém ve vyhlášce č. 11/1975 Sb., jako přednostní právní předpis, tam, kde tato Úmluva řeší svými ustanoveními některé otázky smluvního vztahu účastníků. Jak známo, Úmluva CMR, není komplexním předpisem, který by byl vyčerpávajícím zdrojem pro veškeré otázky smluvních vztahů. Nicméně její úprava se zabývá paralelně rovněž otázkami smluvních vztahů, které jsou upraveny i v národním zákonodárství jednotlivých států, tedy i České republiky. V našem právním řádu respektovaná priorita této mezinárodní Úmluvy výše citovaným ustanovením 756

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 9 Obchodního zákoníku je již natolik vžita, že se v podstatě neobjevují anomálie a to jak v běžné podnikatelské praxi, tak i v judikatuře soudů. Zdá se proto, že jedinou, dosud nevyjasněnou právní skutečností je otázka výkladu a aplikace článku 32 Úmluvy CMR a to zejména jeho odstavce 1 c). Bude proto užitečné, abychom pro rekapitulaci stanovisek si dali před oči formulaci část tohoto ustanovení Úmluvy CMR, v jeho části odst. 1, v němž je zřejmě jádro problému. "Nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, se promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba počíná běžet: a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky: b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem: c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet se do promlčecí doby nepočítá." Dříve než přikročíme k rozboru judikatury soudů ČR, podle rozsudků, které byly vzaty v úvahu při zpracování tohoto příspěvku, je na místě uvést, že Úmluva CMR, která byla přijata na úrovni příslušné komise OSN má široké uplatnění nejen ve státech Evropy, nýbrž i mimo tento kontinent. V zájmu získání žádoucího přehledu k otázkám přístupu jednotlivých států a jejich soudních orgánů k výkladu článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR, byl proveden průzkum právních stanovisek v odborné právní literatuře zabývající se komentářem a výkladem jednotlivých ustanovení tohoto mezinárodního předpisu a rovněž byla tato otázka prostřednictvím Sdružení ČESMAD předložena v písemné formě ke stanovisku právní komise Mezinárodní unie silniční dopravy IRU v Ženevě. Je třeba konstatovat, že jak jurisprudence, tak i právní praxe a soudní rozhodování ve všech členských státech Úmluvy CMR, vychází při výkladu článku 32 Úmluvy CMR z těchto poznatků: - Článek 32 Úmluvy CMR stanoví promlčecí dobu na v e š k e r é nároky z přeprav na něž se vztahuje, tzn. i na ty nároky, které nebudou upraveny smluvně, resp. budou upraveny ve smlouvách o přepravě, ovšem odlišným způsobem, který není v rozporu s jejími ustanoveními. - Úmluva CMR, jako prioritní předpis, v zájmu vytvoření právní základny pro smluvní vztahy mezi účastníky, kteří jsou ze států s různým systémem právních řádů, poskytuje záruku spolehlivosti smluvních vztahů mezi účastníky. - Úmluva CMR při vymezení její platnosti, poukazuje ve svém článku 1 na to, že se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek z a ú p l a t u silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Na jiné přepravy, byť se jednalo o přepravy mezinárodní silniční a jejich předmětem byla přeprava věcí, pokud by byly prováděny neúplatně, tj. např. závodové přepravy, se tedy na ustanovení Úmluvy CMR nevztahuje. - Není rozhodná otázka, že Úmluva CMR blíže stanoví bližší podmínky úplaty za provedenou přepravu, tak jak to např. činí náš Obchodní zákoník při právní úpravě přepravní smlouvy v 725 Myslím, že může být zajímavé, když uvedu kaleidoskop právních názorů k výkladu článku 32, tak je prezentován v citovaných rozhodnutích soudů ČR. Tak ve věci č.j. 12 Cmo 405/2000-64 ze dne 05.04.2001 v rozsudku Vrchního soudu v Praze je vystižen postup soudu I. stupně, jehož rozhodnutí je předmětem přezkoumání takto: "Soud I. stupně dále posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení částek 8.000,-- Kč (nedoplatek faktury žalobce č. 270) a 115.000,--Kč (vyúčtované fakturou č. 398) a námitku shledal důvodnou s odkazem na ustanovení článku 32 CMR, podle kterého promlčecí doba činí 1 rok, splatnost faktury č. 270 byla 19.06.1997 a faktury č. 398 dne 03.06.1997 a žaloba byla podána dne 13.07.1998

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 10 S tímto závěrem soudu I. stupně se odvolací soud neztotožnil. Podle 756 Obchodního zákoníku ustanovení tohoto zákona se použije jen, pokud mezinárodní smlouvou, která je pro Českou a Slovenskou federativní republiku závazná a byla uveřejněna ve sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, je Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášena ve sbírce zákonů č. 11/1975 Sb., dále jen CMR. Podle článku 32 odst. 1 CMR, nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva se promlčují za 1 rok. Nároky z přeprav jsou nároky na náhradu výloh, nákladů a škod podle jednotlivých článků CMR. Vzhledem k tomu, že přepravné není nárokem na který se CMR vztahuje, je nutno vznik, splatnost i promlčení tohoto nároku posuzovat podle ustanovení Obchodního zákoníku. Promlčecí doba je podle 397 Obchodního zákoníku 4-letá, nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak. 4- letá promlčecí doba podle 391 odst. 1, ve vazbě na 340 odst. 2 Obchodního zákoníku, počíná běžet poté, kdy byl dlužník o placení požádán, tj. od data splatnosti vyúčtování. Žalobce přepravné vyúčtoval v roce 1996 a v roce 1997, žaloba byla podána 13.07.1998, kdy 4-letá promlčecí doba ještě neuplynula. Soud I. stupně nesprávně právně posoudil otázku promlčení nároku uplatněného žalobcem, a jeho rozhodnutí, pokud jím žaloba byla v rozsahu 123.000,--Kč s přísl. zamítnuta, není proto správné. Odvolací soud podle 220 odst. 1 o.s.ř. výrok rozsudku v bodě 1, pokud jde o částku 123.000,--Kč změnil tak, že žalobě vyhověl a přiznal žalobci rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši podle 369 odst. 1a) a 502 Obchodního zákoníku, protože dohoda o smluvené výši úroků z prodlení 0,05 % denně nebyla žalobcem prokázána." V jiném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 212/2000-38 se při posuzování otázky promlčení nároku na přepravné z mezinárodní přepravě nákladů uvádí: "Soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení SK 25.000,-- a žádnému účastníku nepřiznal právo na úhradu nákladů řízení. V odůvodnění se uvádí, že žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení žalované částky, která představovala přepravné za mezinárodní přepravu nákladním automobilem podle mezinárodního nákladního listu CMR a které bylo žalobcem vyúčtováno fakturou č. 700368/93 ze dne 20.04.1993. Soud I. stupně z provedeného dokazování uvedenou fakturou, záznamem o výkonu vozidla v zahraniční přepravě, mezinárodním nákladním listem CMR 018497 shledal námitku žalovaného o promlčení žalobou uplatněného nároku oprávněnou s odkazem na ustanovení 756 Obch. zák. a vyhláškou č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní nákladní přepravě (CMR), která stanoví roční promlčecí lhůtu. K přepravě zboží došlo v daném případě dne 19. - 23. února 1993 a žaloba byla u soudu dne 14. dubna 1997, tedy po uplynutí promlčecí doby. Žalobce v odvolání proti uvedenému rozsudku navrhl změnu napadeného rozsudku, tak, aby bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. V odůvodnění uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že uplatněná pohledávka je promlčena. Podle jeho názoru se na úhradu za vykonanou přepravu a její fakturaci a zaplacení faktury nevztahuje Úmluva CMR, ale pro placení přepravného a jeho promlčení, platí všeobecné ustanovení Obchodního zákoníku, konkrétně ustanovení 397. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. V odůvodnění především nesouhlasí s právním názorem žalobce, že promlčení uplatněného nároku na zaplacení přepravného v mezinárodní silniční přepravě je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení Obchodního zákoníku. Je toho názoru, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení článku 32 odst 1 písm. c) Úmluvy CMR, podle kterého promlčecí doby ve všech ostatních případech nároků z přeprav, začínají běžet uplynutím 3 měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Odvolací soud projednal věc na základě odvolání žalobce podle 211 a násl. o.s.ř., ve znění platném před 1.1.2001, v souladu s body 1. a 15. Přechodných ustanovení k části první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s dokazováním soudu I. stupně a z něho vyvozenými závěry, že

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 11 mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o přepravě zboží z VLETERENU v Belgii do VRBOVA ve Slovenské republice, podle které žalobce ve dnech 19. - 23. 02. 1993 přepravu pro žalovaného provedl na základě mezinárodního nákladní listu CMR 01841997, za dohodnutou cenu 25.000,--Sk. O těchto skutečnostech není mezi účastníky sporu. Spornou záležitostí zůstalo, zda nárok na zaplacení jeho ceny byl v době uplatnění žalobou ze dne 10.04.1997, podle kterého bylo řízení ve věci zahájeno dne 14.04.1997, promlčen. V tomto bodě se odvolací soud s odůvodněním soudu I. stupně a se stanoviskem žalovaného zcela neztotožnil. Je pravdou, že v článku 1 Úmluvy o přepravní smlouvě o mezinárodní silniční přepravě (CMR), uveřejněné vyhláškou č. 11/1975 Sb., dále jen Úmluva CMR, je stanoveno, že Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu, avšak právo na zaplacení ceny přepravy uskutečněné podle ní sama Úmluva neupravuje. Pak ve smyslu ustanovení 756 Obch. zák., pokud mezinárodní smlouva neobsahuje odlišnou, nebo v daném případě žádnou úpravu, použijí se ustanovení Obch. zák.. Tímto ustanovením je 610 Obch. zák., podle kterého smlouvou o přepravě věci se zavazuje dopravce odesílateli, že přepraví věc z určitého místa do určitého jiného místa a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu - přepravné. Podle 625 odst. 2 Obch. zák. dopravci vzniká nárok na přepravné, po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou dobu. Z uvedeného důvodu je nutno i promlčení práva na zaplacení přepravného posoudit podle přísl. ustanovení Obch. zák.. Podle 397 Obch. zák. platí v daném případě promlčecí doba uplatněného práva 4 roky od provedení přepravy. V konkrétním případě byla přeprava provedena v únoru 1993, žalobce uplatnil právo na zaplacení ceny přepravy dne 14.04.1997, tedy i z hlediska 4 leté promlčecí doby pozdě. Názoru žalovaného, že nárok je promlčen ve smyslu článku 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR, nelze přisvědčit. Již ze samotného zařazení tohoto článku v kapitole V. nadepsané "Reklamace a žaloby" i ze znění tohoto článku lze usuzovat, že se týká nároků z reklamací, stanovených Úmluvou CMR. Na posouzení práva na zaplacení ceny přepravy včetně posouzení promlčení tohoto práva proto Úmluvu CMR nelze použít. Žalovaný vznesl námitku promlčení, i když z jiných právních důvodů. Promlčené právo nelze proto žalobci přiznat. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, jako věcně správný podle 219 o.s.ř. potvrdil." Citované rozhodnutí je datováno 9. května 2001. V tomto případě, podobně, jako i v jiných, bylo v poučení daném odvolacím soudem uvedeno, že proti tomuto rozsudku není odvolání, ani dovolání přípustné. Ve výše citovaném rozhodnutí zainteresovaná strana, tj. žalovaný byl rozhodnutím odvolacího soudu uspokojen, protože bylo potvrzeno pro něj příznivé rozhodnutí soudu I. stupně a soud akceptoval tedy námitku promlčení uplatněného nároku, byť s odůvodněním, které se opíralo o zmeškání 4-leté promlčecí doby ohledně uplatňovaného nároku. Povšimněme si však rozhodnutí Ústavního soudu České republiky č.j. IV ÚS 139/01 ze dne 19. dubna 2001, které bylo vydáno na základě podané ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že odvolání ani dovolání nebylo již možné podat proti vydanému rozhodnutí soudu. Toto usnesení je pozoruhodné tím, že Ústavní soud provedl meritorní zkoumání důvodů stížnosti a i když svým usnesením rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti. Pokládám za velice užitečné, seznámit se s odůvodněním jeho usnesení, které je v zájmu komplexnosti dokumentace níže citováno: "Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v souvislosti s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal totiž odvolací soud na to, že z obsahu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen Úmluva) publikované ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. není patrno žádné ustanovení upravující úplatu za provedení přepravy. Tento předpoklad je však chybný a v rozporu s čl. 1 odst. 1 citované Úmluvy, v němž se konstatuje, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem. Z uvedeného důvodu platí i pro projednávanou věc promlčecí lhůta podle čl. 32. Odst. 1 Úmluvy upravující kratší lhůtu k promlčení, než jaká platí podle obchodního zákoníku. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 12 Z obsahu spisu 80 C 316/99 Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 21.03.2000, čj. 80 C 316/99-16 byl zamítnut návrh navrhovatelky a.s. ČSAD Jihotrans směřující proti stěžovatelce na zaplacení částky 24.000,--Kč s přísl. a to vzhledem ke vznesené námitce promlčení. Podle názoru soudu I. stupně je zažalovaný nárok promlčen, neboť na případ dopadá ustanovení čl. 32 odst. 1 Úmluvy upravující promlčení nároku z přeprav v délce 1 roku při zvážení jednotlivých případů uvedených v písmenech a) - c) uvedeného odstavce. K odvolání navrhovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil ze zamítavého ve vyhovující. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že Úmluva neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo úplatu za provedení přepravy. Z čl. 32 Úmluvy je tedy nutno dovozovat, že promlčecí lhůta uvedená v tomto článku se vztahuje toliko na nároky z přeprav, které tato Úmluva výslovně upravuje. Protože nárok na úplatu za provedení dopravy zde upraven není, nevztahuje se na uplatněný nárok, tj. zaplacení přepravného, promlčecí lhůta stanovená v čl. 32 Úmluvy, nýbrž obecná promlčecí lhůta upravená v čl. 397 obchodního zákoníku v délce 4 roků. Protože navrhovatel pomocí jiného dopravce provedl přepravu ke dni 24.01.1997, obecná promlčecí 4 letá lhůta počala běžet teprve dnem 25.01.1997. Vzhledem k datu zahájení řízení, tj. dojití návrhu okresnímu soudu dne 16.04.1997, je zřejmé, že nárok na zaplacení přepravného nemůže být promlčen. Jakkoli argumenty stěžovatelky, jež sdílel i soud I. stupně, mohou mít svou logiku, když v kapitole I. nazvané rozsah platnosti se v čl. I odst. I uvádí, že Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání leží ve dvou různých státech, nicméně stejně nepostrádá logiku ani napadený rozsudek ve svém odůvodnění, že v kapitole páté, nazvané Reklamace a žaloby je upraven běh promlčecí doby právě ve vztahu v tomto článku uvedeným případům, tj. především reklamacím. I kdyby tedy bylo možno připustit, že oba výklady se jeví jako ústavně konformní, neimplikuje tato skutečnost závěr, že protiústavním je právě výklad obsažený v napadeném rozsudku, který se nejeví nijak krajně vybočovat z mezí čl. 95 Ústavy ČR ani porušovat čl. 37 odst. 3 Listiny. Jinými slovy, Ústavní soud zde není od toho, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů a ústavní stížnost podaná podle ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, zde proto může míti úspěch pouze v případě zjištění porušení ústavně zaručeného práva, o kterýžto případ však v projednávané věci z uvedených důvodů evidentně nejde. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné." Bude proto určitě zcela na místě, abychom vzali v úvahu rozhodnutí příslušné instance soudní, které Ústavní soud zřejmě přikládá úkol sjednocovat judikaturu obecných soudů, tj. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, který se zabýval svými rozhodnutími předmětnou problematikou. Je pozoruhodné, že jeden z citovaných judikátů Nejvyššího soudu ČR, č.j. 33 Cdo 1262/2000 je z 30. května 2000 a pro jeho rozsah budeme se zabývat především tou částí rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval důvodností námitky promlčení vznesené žalovaným v podaném odvolání. *) Cituji tedy tuto stať: "Odvolací soud se zabýval důvodnosti námitky promlčení, vznesené žalovaným v podaném odvolání. Otázka promlčení nároku z přepravních smluv je ve vyhlášce č. 11/1975 výslovně upravena. V čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR je uvedeno, že se nároky z přeprav, na něž se vztahuje Úmluva CMR promlčují za 1 rok, v případě úmyslného zavinění za 3 roky, přičemž promlčecí doba začíná běžet uplynutím 3 měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy (čl. 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR). Poněvadž se na přepravy posuzované v daných případech vztahuje Úmluva CMR, bylo nutno k uvedené úpravě přihlédnout. Právo na zaplacení přepravného uplatnil žalobce u *) Vzhledem k tomu, že celé odůvodnění uvedeného judikátu je velmi závažného rozsahu, uveřejňujeme jeho plné znění, rovněž v tomto čísle Bulletinu, a to v části II. rubriky Judikatura s přesvědčením, že jeho argumentace bude velmi užitečná, při jejím využívání pro ekonomii sporů, vznikajících k této problematice.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 13 soudu dne 24. Srpna 1995. V případech jednotlivých uskutečněných přeprav, z nichž bylo žalováno přepravné, vznikla přepravní smlouva mezi přepravcem a žalovaným přijetím objednávky žalovaného ( 41 písm. a) a 41 odst 2 vyhlášky č. 133/1964 Sb. o silničním přepravním řádu v jejím platném zněním). Odvolací soud považoval za prokázané, že žalobce objednávky žalovaného přijal, i když z objednávek přeprav není zřejmé, kdy tak učinil. V každém případě se tak stalo před uskutečněním jednotlivých přeprav, které započali dne 06.02.1993, 18.02.1993, 24.02.1993, 18.03.1993, 28.03.1993 a 08.04.1993 (zde odvolací soud poukazuje i na ustanovení 41 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 133/1964 Sb., podle něhož je objednávka přijata započetím objednané přepravy, jestliže nebyla přijata podle 41 odst. 2 písm. a), b) citované vyhlášky. Odvolací soud uzavřel, že žalobou ze dne 24. srpna 1995, uplatnil žalobce své nároky za přepravné, za jednotlivé přepravy, až po uplynutí 1 leté promlčecí doby, počítané po uplynutí 3 měsíců ode dne uzavření přepravních smluv. Zavinění žalovaného, které by mělo vliv na trvání lhůty podle článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR, nebylo v řízení zjištěno. Odvolací soud proto odmítl námitku vznesenou žalovaným jako důvodnou a právo na zaplacení přepravného žalobci nepřiznal. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a důvodnost ustanovení 241 odst. 3 písm d) o.s.ř. Podle názoru dovolatele posoudil odvolací soud věc nesprávně, když označil žalovaného za odesílatele a smluvní stranu přepravní smlouvy. Svůj názor opírá v zásadě o dva argumenty: - odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že v daném případě byl prokázán opak ve smyslu článku 9 odst. 1 Úmluvy CMR a že nákladní listy CMR nejsou v daném případě věrohodným dokladem o uzavření přepravních smluv mezi subjekty, které samy sebe v předmětných nákladních listech označili za odesílatele zásilek. Podle názoru dovolatele prokázání opaku může nastat pouze tehdy, pokud se prokáže, že subjekt, který je v nákladním listě CMR označen jako odesílatel, byl takto označen někým kdo k tomuto kroku neměl zmocnění - podle názoru dovolatele, je odesílatelem ten subjekt, který předal zásilku k přepravě a sám sebe za odesílatele označil v přepravním listě CMR. Proto byly v posuzovaných případech přeprav odesílateli zahraniční subjekty, který jsou jako odesílatelé uvedení v nákladních listech CMR. Tento svůj názor potom dokládá výkladem článku 5, 6, 7, 11 a 12 Úmluvy CMR. Nejvyšší soud ČR, jakou soud dovolací ( 10 a) o.s.ř.) po zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné (236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku), jímž byl změněn rozsudek I. stupně ve věci samé ( 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř), bylo podáno včas ) 240 odst. 1 o.s.ř.) žalovaným řádně zastoupeným advokátem ( 241 odst. 1 o.s.ř) a opírá se o způsobilý odvolací důvod o 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzením věci, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu podle 242 odst. 1 a 2 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel zejména v tom, že podle jeho názoru odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí k závěru, že ve smyslu čl. 9 Úmluvy CMR nebyly předložené nákladní listy CMR věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy v tom smyslu, že přepravní smlouvy byly uzavřeny mezi žalobcem a zahraničními subjekty, které jsou uvedeny, jako odesílatelé v přísl. nákladních listech CMR. Odvolací soud naopak podle dovolatele nesprávně, dovodil, že přepravní smlouvy existovaly, ale jejich smluvními stranami byl žalobce a žalovaný. Dovolatel se domnívá, že přepravní smlouvy podléhající režimu Úmluvy CMR byly uzavřeny mezi ním a zahraničními subjekty, uvedenými jako odesílatelé v přepravních listech CMR, kdežto přepravní smlouvu uzavřené mezi ním a žalovaným nemají na základě objednávek přepravy nemají charakter přepravní smlouvy. Ve smyslu Úmluvy CMR, tato Úmluva na ně nedopadá, a nedošlo tudíž ani k promlčení nároků žalobce na úhradu ceny přepravy. K posouzení zda odvolací soud postupoval nesprávně, pokud jde o právní kvalifikaci skutkového stavu, zjištěného dokazováním, je podle názoru dovolacího soudu nutno vyřešit otázku, zda je možno na základě dokazování provedeného v předchozích řízeních kvalifikovat projevenou vůli žalobce a žalovaného, jako vůli k uzavření přepravní smlouvy, nebo jako vůli, která směřovala k uzavření smlouvy jiného, popř. k uzavření smlouvy nepojmenované. V řízení před soudem I. stupně, byly provedeny důkazy listinami a výslechem žalovaného. Z listinných důkazů vyplynulo, že žalovaný objednával u žalobce dopravu vždy tím tiskopisem, na němž byla kromě identifikace objednatele, uvedena vždy státní poznávací značka vozidla. Místo nakládky a vykládky. Termín nakládky, hmotnost, popř. druh nákladu, cena za přepravu a všeobecné podmínky objednatele. Z výslechu žalovaného potom vyplynulo, že uvedené objednávky nebyly písemně potvrzovány, ale

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 14 žalobce na jejich základě provedl požadovanou přepravu a předložil žalovanému originál nákladního listu CMR. Dále z výslechu žalovaného vyplynulo, že on sám měl dalšího smluvního partnera spol. L. E. V. spol. s r.o. pro něhož u žalobce přepravy objednával. Zástupce žalobce uvedl, že mezi účastníky nebyla uzavřena písemná smlouva, žalobce plnil na základě výše popsaných objednávek přepravy. V odvolání žalovaný upozornil na nutnost aplikace Úmluvy CMR a vznesl námitku promlčení, žalobce potom uvedl ve vyjádření, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena nepojmenovaná smlouva o obstarání přepravy. Žalovaný nadále poukazoval na to, že i nadále je třeba aplikovat Úmluvu CMR, i když přepravní listy vykazovaly nedostatky, žalobce potvrdil, že objednávky přepravy činil žalovaný avšak žalobci nebylo známo, na čí podnět se tak děje. Nejvyšší soud konstatoval, že z provedeného dokazování předchozích soudních instancí je zřejmé, že již soud I. stupně zjistil, že žalovaný formuloval svůj návrh jako objednávku přepravy a v jeho textu uvedl údaje potřebné k provedení přepravy. Subjekty, které zásilky k přepravě žalobci předávaly charakterizoval, jako místo nakládky především pomocí uvedení údajů o jejích umístění. Žalobce tento návrh nepotvrdil, avšak provedl požadovanou přepravu a fakturoval cenu za přepravu zboží. Rovněž v žalobě označil svoji pohledávku, jako přepravné. V dalším pak uvádí Nejvyšší soud pro daný případ charakteristiku smlouvy o přepravě věci dle Obchodního zákoníku a od tohoto smluvního typu se lišící obstaravatelské smlouvy, v tomto případě smlouvy zasílatelské ve smyslu 601 Obch. zák. Nejvyšší soud vychází pak z důkazů provedených v předmětném sporu a přiklonil se po jejich zhodnocení ve smyslu 266 odst. 1-3 obch. zák. k právnímu názoru, který vyslovil soud odvolací a považuje za prokázané, že vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o přepravě věci. Žalobce provedl přepravu sám, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, žalovaný mu poskytl potřebné údaje pokud jde o zásilku i místo nakládky a určení vykládky. Na fakturách uvedl žalobce, že účtuje cenu za přepravu a nikoli za její obstarání a v žalobě označuje tuto cenu jako přepravné. Skutečnost, že žalovaný neobjednal přepravu pro sebe, ale vystupoval jako zasílatel ve vztahu ke svému smluvnímu partnerovi, společnosti L. E. V. s.r.o., ani skutečnost, že tato okolnost byla žalobci známa, nejsou pro posouzení sporu rozhodné. Právní vztah upravený smlouvou zasílatelskou se realizoval mezi žalovaným a společností L. E. V. s.r.o. Již z dokazování v řízení před soudem I. stupně vplynulo, že žalovaný vykonával spediční činnost a měl vůči tomuto partnerovi právní postavení zasílatele, byl tedy ve vztahu k němu povinen vlastním jménem a na účet příkazce obstarat přepravu věci. Tento závazek plnil potom objednávku přepravy ve vztahu k žalobci. V tomto vztahu jednal vlastním jménem a sdělil žalobci skutečnosti, které charakterizují závazkový vztah ze smlouvy o přepravě věci. Žalobce potom na základě objednávek přepravy přepravu skutečně provedl. Z projevené vůle stran, tak jak byla stanovena v důkazních prostředcích nelze dovozovat, že by mezi žalobcem a žalovaným měla být uzavírána nepojmenovaná smlouva o obstarání přepravy. Pokud tedy na základě projevu vůle stran došlo k uzavření smlouvy o přepravě věci podle 610 a násl. Obch. zák., je nutno na vztah žalobce a žalovaného aplikovat Úmluva CMR, protože jsou dány podmínky pro její aplikaci - mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva v mezinárodní silniční dopravě, místo převzetí zásilky a místo jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě jsou uvedeny ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň 1 je smluvním státem Úmluvy. Protože Úmluva výslovně určuje, že není rozhodné, jaké je trvalé bydliště případně státní příslušnost stran smlouvy, je Úmluvu nutno aplikovat i v těch příp., že jde o vztah dvou tuzemských subjektů. V takovém příp. by skutečně důvodů uvedených odvolacím soudem došlo k promlčení nároků žalobce na zaplacení ceny přepravy. Dovolací soud přitom nepovažuje za nutné, aby hodnotil, zda k uzavření smlouvy k přepravě věci podle 610 a násl. Obch. zák. skutečně došlo. Rozhodující je, že vůle stran nesměřovala k uzavření obstaravatelské smlouvy. Jiný nárok, než na zaplacení přepravy, totiž žalobce neuplatnil, a proto žalobě nemohlo být v žádném případě vyhověno. Z výše uvedených důvodů shledal proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za správné. Nejvyšší soud, jako dovolací soud proto dovolání podle 243 odst. 1 o.s.ř. zamítl." Jak je zřejmé z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, považoval jeho senát za rozhodné ve svém odůvodnění se podrobně zabývat charakterem smluvního vztahu, tj. zda nárok posuzovat z hlediska promlčení, jako nárok ze smlouvy obstaravatelské, popř. ze smlouvy zasílatelské, či zda posuzovat

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 15 žalovaný nárok ze smlouvy o přepravě. Po rozhodnutí této otázky nepovažoval již Nejvyšší soud za nutné zabývat se podrobně zdůvodňováním 1 roční promlčecí doby pro nároky z přepravného, jestliže přijal za správné posouzení předchozích instancí ohledně aplikace článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR. Pro úplnost je vhodné poukázat na další rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Odo 767/2001 ze dne 27.06.2002. U tohoto rozhodnutí si povšimneme konformního přístupu, jaký jsme mohli zjistit u výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Bude však určitě užitečné poznat, jak jiný senát tohoto soudu přispěl svou formulací k ujasnění výkladu Úmluvy CMR, zejména pokud jde o čl. 32 a vzhledem k tomu, že se jedná o velmi instruktivní výklad obsažený v tomto odůvodnění, považuji za vhodné jej uvést ve velmi podstatném výtahu: Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 30. března 2001, č. j. 9 C 18/2000-51, uložil žalované zaplatit žalobci částku 123.500,- Kč s 16,3% úrokem z prodlení z částky 1.000,- Kč za dobu od 20. července 1996 do 30. července 1996, z částky 30.000,- Kč za dobu od 31. července 1996 do 2. srpna 1996, z částky 113.000,- Kč za dobu do 3. srpna 1996 do 24. srpna 1996 a z částky 123.500,- Kč za dobu od 25. srpna 1996 do zaplacení (bod I. výroku); ohledně 16,3% úroku z prodlení z částky 1.000,- Kč za dobu od 18. července do 19. července 1996 žalobu zamítl. Soud prvního stupně měl co do vyhovujícího výroku provedeným dokazováním za prokázané, že žalobce provedl pro žalovanou na základě smluv o přepravě přepravu zásilek, aniž mu žalovaná uhradila za provedenou přepravu úplatu. Námitku žalované, že nárok je promlčen, považoval soud za bezpředmětnou, maje za to, že Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. (dále též jen Úmluva ), nelze ve věci aplikovat, jelikož ta (konkrétně její článek 32) se nezabývá promlčením pro případ nesplnění povinnosti zaplatit přepravné. Promlčení proto soud prvního stupně posuzoval podle ustanovení 397 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) s přihlédnutím k ustanovení 391 odst. 1 obch. zák. a uzavřel, že čtyřletá promlčecí doba ke dni podání žaloby (k 5. červnu 2000) ještě neuplynula. K odvolání žalované, jež spočívalo na odvolacím důvodu dle ustanovení 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř., Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. června 2001, č. j. 21 Co 252/2001-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu i v této části zamítl. Podle odvolacího soudu z ustanovení 756 obch. zák. vyplývá, že jednotlivá ustanovení tohoto zákona lze použít, jen pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. V této věci šlo o přepravy podléhající režimu Úmluvy, jejíž článek 32 znamená, že zde stanovená promlčecí doba se vztahuje na veškeré nároky z přeprav podléhajících podle článku 1 režimu Úmluvy. Podle článku 32 odst. 1 Úmluvy je promlčecí doba jednoroční, a její běh začíná (dle článku 32 odst. 1 písm. c/ Úmluvy) uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy, přičemž den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá. Jelikož všechny přepravní smlouvy byly uzavřeny v průběhu roku 1996 a žaloba byla podána až dne 5. června 2000, je nepochybné, že nárok žalobce byl promlčen. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Konkrétně dovolatel zpochybňuje výklad článku 32 Úmluvy podaný odvolacím soudem, namítaje, že ten neřeší otázku promlčecí doby pro případ nesplnění povinnosti zaplatit přepravné. Z kontextu ustanovení článku 32 Úmluvy s přihlédnutím k její preambuli vyplývá, že nároky z přeprav jsou v tomto ustanovení míněny nároky vyplývající z odpovědnosti dopravce. Ustanovení článku 32 odst. 1 písm. c/ Úmluvy upravuje počátek promlčecí doby obecně, ovšem pouze pro nároky vyplývající z odpovědnosti dopravce. Promlčení nároku na přepravné je proto třeba posoudit podle ustanovení obchodního zákoníku. Při výkladu článku 32 Úmluvy je rovněž třeba uvažovat o tom, že Úmluva neobsahuje komplexní a vyčerpávající úpravu mezinárodní přepravy, ale jen některé její součásti. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dle článku 32 Úmluvy se promlčecí doba zde stanovená vztahuje na veškeré nároky z přeprav podléhajících podle článku 1 režimu Úmluvy a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro zjevnou bezdůvodnost, případně aby jej zamítl.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 16 Dovolání je ve smyslu 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) přípustné, avšak není důvodné. Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti ( 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se tedy v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do promlčení nároku. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení 756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Podle preambule Úmluvy se smluvní strany na této Úmluvě dohodly, uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě, zejména pokud jde o přepravní doklady užívané při této dopravě a o odpovědnost dopravce. Ustanovení článku 1 odst. 1 Úmluvy pak určuje, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Z ustanovení článku 32 odst. 1 se podává, že nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, se promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Promlčecí doba počíná běžet: a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky; b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem; c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá. Úmluva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., takže ve smyslu ustanovení 756 obch. zák. má vskutku přednost před ustanoveními upravujícími přepravní smlouvu v obchodním zákoníku. Zbývá určit, zda odvolací soud postupoval správně, když uzavřel, že běh promlčecí lhůty se - jde-li o úplatu za přepravné - řídí ustanovením článku 32 odst. 1 písm. c/ Úmluvy. Jestliže účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě věci podle 610 a násl. obch. zák. (a tento závěr v řízení zpochybněn nebyl), je nutno na vztah žalobce a žalovaného aplikovat výše označenou Úmluvu (šlo o přepravní smlouvu v mezinárodní silniční nákladní přepravě, když místo převzetí zásilky a místo jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy). Protože Úmluva výslovně určuje, že není rozhodné, jaké je trvalé bydliště, popř. státní příslušnost stran smlouvy, je nutno ji uplatnit i tehdy, jde-li o vztah dvou tuzemských subjektů. Závěr, že Úmluva se uplatní i na spor o zaplacení ceny přepravy (přepravného) učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000, přičemž nemá důvodů se od něj odchýlit ani v této věci. Nejvyšší soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že preambule Úmluvy neomezuje její uplatnění jen na odpovědnost dopravce (srov. dikci zejména, z níž plyne, že v preambuli šlo jen o příkladmý výčet situací upravených Úmluvou /byť se preambulí akcentuje především odpovědnost dopravce/ ). Navíc Úmluva v článku 32 odst. 1 neváže promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje, nýbrž je všem nárokům z přeprav, na něž se vztahuje. Odvolací soud tudíž nepochybil, když uzavřel, že právní nárok žalobce je promlčen, neboť jednoroční promlčecí lhůta stanovená článkem 32 odst. 1 Úmluvy začala plynout již v průběhu roku 1996 (zatímco žaloba byla podána 5. června 2000). Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání ( 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nedůvodné rozsudkem zamítl ( 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 17 3. Závěr Je zajímavé, že ta část judikatury českých soudů, která ve svých rozhodnutích neakceptovala řešení promlčecí doby u nároků z přeprav v mezinárodní silniční dopravě, dle článku 32 Úmluvy CMR nečinila tak proto, že by nepřiznávala této mezinárodní smlouvě její prioritu, tak jak jí určuje 756 Obch. zák. Projevil se zvlášní přístup ve způsobu výkladu článku 41 téže Úmluvy, který stanoví, že všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy jsou neplatná a právně neúčinná. Z toho se dovozuje, že není-li výslovně v Úmluvě CMR upravena odměna za provedení přepravy, tak jak naopak tomu je v 625 Obch. zák., pak vše, co souvisí s přepravným je třeba posuzovat podle jiných předpisů a to i v otázce promlčení. Zapomíná se ovšem na to, při takovémto výkladu, že Úmluva CMR výslovně implikuje otázku úplaty za provedení přepravy silničním vozidlem v článku 1, když stanoví, že tato Úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek z a ú p l a t u. Proto také je nutné brát doslova čl. 32 Úmluvy CMR, který ve svém prvním odstavci vymezuje roční promlčecí dobu na veškeré nároky z přeprav, která je takto kvalifikována. Mezi těmi to nároky je přepravné třeba zařadit bez jakýchkoliv pochyb. Dále je pozoruhodné, že autorita judikátů Nejvyššího soudu se zřejmě v tomto oboru dostatečně dosud neprosadila. Je to poněkud paradoxní v době, kdy tyto judikáty jsou dosažitelné na internetu. V zájmu dopravní a přepravní veřejnosti bude jistě užitečné, aby pojetí promlčecí doby nároků z mezinárodních přeprav zásilek po silnici bylo co nejdříve sjednoceno s úpravou, která je aplikována v dopravním a zasílatelském obchodě i u soudů v zahraničí. V opačném případě by mohlo docházet k tomu, že oprávněné subjekty České republiky by se svými nároky na zaplacení přepravného, pokud by spoléhaly na 4 letou promlčecí dobu, mohly zplakat nad výdělkem.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 18 K pramenům právní úpravy letecké přepravy JUDr. Jiří Horník, LL.M. Právní úprava letecké přepravy a rovněž ostatních druhů přepravy je tvořena několika různorodými způsoby. Při stanovení způsobu, jakým je vytvářena nejen konkrétní právní úprava, ale i právo obecně, mluvíme o tzv. pramenech práva. Přesné vymezení těchto pramenů nám přitom pomáhá orientovat se v dané právní úpravě, protože jsme schopni identifikovat její zdroj. Pro bližší seznámení se s právní úpravou letecké přepravy je proto žádoucí blíže se seznámit rovněž s prameny práva, které tvoří její právní režim. Obecně jsou za prameny považovány: mezinárodní smlouvy, vnitrostátní právní akty, přepravní zvyklosti, smluvní ujednání, akty mezinárodních organizací, judikatura. 1. Mezinárodní smlouvy Již v počátcích letecké přepravy na počátku minulého století bylo více než jasné, že pojem letecké přeprava bude zejména v Evropě nevyhnutelně spjat s přídomkem mezinárodní. Schopnost letadel snadno překračovat státní hranice a flexibilita ohledně výběru přepravní cesty tak vedly k poměrně brzkému rozvoji mezinárodní letecké přepravy a tudíž vznikla i potřeba její jednotné mezinárodní regulace. Kromě unifikace vlastních pravidel létání, která byla upravena dne 13. října 1919 přijetím Pařížské úmluvy o úpravě letectví, 1 bylo třeba řešit i sjednocení některých otázek týkajících se přepravních smluvních vztahů. Základním kamenem unifikace právní úpravy se tak stala Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě sjednaná 12. října 1929 ve Varšavě (dále jen Varšavská úmluva ), která ve své podstatě vycházela ze dvou dřívějších projektů na úpravu mezinárodní letecké přepravy. 2 Varšavská úmluva je přitom dodnes stěžejním unifikačním nástrojem právní úpravy letecké přepravy a v současné době je její smluvní stranou 150 států. I přes svoje na tehdejší dobu velmi dobré právní zpracování a nadčasovost v některých otázkách se Varšavská úmluva nevyhnula přijetí několika změn podnícených zejména velkým rozmachem letecké přepravy. Avšak vzhledem k tomu, že jednotlivé státy se často rozcházely v názoru na rozsah nebo způsob provedení těchto změn, ne všechny změny byly celosvětově akceptovány, což učinilo z Varšavské úmluvy a jejích pozměňovacích protokolů či doplňujících úmluv složitý komplex mezinárodních smluv nazývaný Varšavský systém. První přímou změnu Varšavské úmluvy provedl Protokol, kterým se mění Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě podepsaná ve Varšavě 12. října 1929, sjednaný 28. září 1955 v Haagu (dále jen Haagský protokol ). Jeho cílem bylo zjednodušit formální náležitosti přepravních listin, upravit některé definice a zvýšit limit pro odpovědnost dopravce. Přesto se nepodařilo dosáhnout stejného úspěchu jako u Varšavské úmluvy a Haagský protokol nebyl některými státy ratifikován, přičemž z hlediska objemu přepravy je zejména absence ratifikace ze strany USA 1 Publikována pod č. 35/1924 Sb. 2 Šlo o projekt konvence o ručení leteckého dopravovatele přijatý pařížskou Conférence internationale privé aérien 1925 a projekt konvence o mezinárodním nákladním listu vzduchovém přijatý Comité international technique d experts juridiques aériens (CITEJA) na jejím zasedání 4. - 7. dubna 1927.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 19 prvkem, který významně narušil unifikační charakter Varšavského systému. V současné době je smluvní stranou Haagského protokolu 133 států. V roce 1961 byl Varšavský systém rozšířen o novou mezinárodní úmluvu, která doplňuje Varšavskou úmluvu. Jejím cílem je především upravit vztahy ve Varšavské úmluvě neupravené nebo nejasné, zejména týkající se vymezení pojmu dopravce. Tato úmluva vstoupila v platnost 1. května 1964 jako Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem, doplňující Varšavskou úmluvu, sjednaná v Guadalajaře 18. září 1961 (dále jen Guadalajarská úmluva ) a v současné době má přes 80 smluvních stran. Na konci další dekády od přijetí Guadalajarské úmluvy byl dne 8. března 1971 v Guatemala City přijat Protokol o změně Varšavské úmluvy (dále jen Guatemalský protokol ), jehož cílem bylo zejména zvýšení odpovědnostních limitů dopravce. Tento protokol však nezískal mezi signatáři dosavadního Varšavského systému dostatečnou podporu a dosud nevstoupil v platnost a vzhledem ke změnám provedeným o čtyři roky později v Montrealu se tak velmi pravděpodobně ani nikdy nestane. Uvedenými montrealskými změnami byla další modifikace Varšavské úmluvy prostřednictvím tzv. Montrealských protokolů I, II, III a IV sjednaných 25. září 1975 v Montrealu (dále jen Montrealské protokoly ). Zatímco první tři protokoly upravují pro Varšavskou úmluvu, Haagský protokol a Guatemalskou úmluvu přechod na jinou měnovou jednotku - z francouzského zlatého franku na měnovou jednotku Mezinárodního měnového fondu tzv. SDR (Special Drawing Rights - zvláštní práva čerpání), čtvrtý protokol se věnuje komplexní revizi Varšavského systému, a to zejména přizpůsobení přepravních dokumentů automatizaci a zvýšení odpovědnostních limitů dopravce. V roce 1996 byla překonána potřebná hranice 30-ti ratifikací a účinnosti tak nabyly Montrealský protokol I a Montrealský protokol II, přičemž v současné době mají oba protokoly 47 resp. 48 smluvních stran. Stejný ratifikační limit byl pak překonán i u Montrealského protokolu IV, který vstoupil v platnost 14. června 1998 a v současné době má 51 smluvních stran. Globální nespokojenost s roztříštěnou úpravou Varšavského systému, která se v posledních letech vůbec nedala označit za unifikovanou, vedla k návrhu zcela nové úmluvy, která by měla nahradit celý Varšavský systém a opravdu sjednotit právní úpravu v oblasti mezinárodní letecké přepravy. Po složitých jednáních a za cenu mnoha kompromisů byla 28. května 1999 schválena a podepsána Úmluva o sjednocení některých pravidel v mezinárodní letecké přepravě (dále jen Montrealská úmluva ). Montrealská úmluva vychází z Varšavské úmluvy a dodržuje tak i její strukturu, přičemž se snaží maximálně zachovat její původní jazyk s výjimkou modernizace vybrané terminologie. Zároveň úmluva přebírá některá ustanovení z Montrealského protokolu IV, Guatemalského protokolu a také téměř celou Guadalajarskou úmluvu. Přestože z potřebných 30-ti ratifikačních listin jich bylo dosud u depozitáře uloženo pouze 19 (vč. České republiky), lze předpokládat, že Montrealská úmluva vstoupí v platnost v nejbližší době. I když se tak stane, nelze pak považovat právní úpravu mezinárodní letecké přepravy za unifikovanou. Naopak, dokud se smluvní stranou Montrealské úmluvy nestanou všechny smluvní strany Varšavské úmluvy, budou vedle sebe existovat dva různé systémy Varšavský a Montrealský. Na skutečné sjednocení uvedené právní úpravy bude proto nezbytné teprve vyčkat, přičemž za účinný nástroj k dosažení tohoto cíle je možné považovat proceduru, na jejímž základě by každá nová smluvní strana Montrealské úmluvy vypověděla Varšavskou úmluvu. V souvislosti s výše uvedenými mezinárodními úmluvami je nutné podotknout, že pro Českou republiku je v současné době závazná pouze Varšavská úmluva 3 změněná Haagským protokolem 4 a Varšavskou úmluvu doplňující Guadalajarská úmluva. 5 2. Vnitrostátní právní akty Každý stát má pro různé společenské vztahy vytvořen soubor právních norem, který tyto vztahy reguluje. Stejně tak tomu je i pro právní vztahy v letecké přepravě, které však zpravidla nejsou upraveny samostatně, ale použije se pro ně obecná úprava přepravy. Tak tomu muselo být nepochybně 3 Vyhlášena ve svém plném znění (francouzském) a českém překladu pod č. 15/1935 Sb. 4 Plné znění Haagského protokolu bylo publikováno vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 16/1966 Sb. 5 Plné znění Guadalajarské úmluvy bylo publikováno vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 27/1968 Sb.

2 / 2002 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 20 i na počátku letecké přepravy, kdy neexistovaly žádné speciální právní normy upravující leteckou přepravu. Např. Všeobecný obchodní zákoník z roku 1863 počítal pouze s dopravou na moři, na souši a na řekách a vnitrozemských vodách. 6 Výraz na souši (zu Lande) pak byl vykládán tak široce, že pod něj byl řazen i vzdušný prostor, čímž měla být letecká přeprava podřazena pod tehdy existující právní úpravu. 7 Vnitrostátní normativní právní akty se však na úpravu mezinárodní letecké přepravy neuplatňují primárně, ale až druhotně a to tehdy, neupravuje-li mezinárodní smlouva danou problematiku. Pokud jde o leteckou přepravu, mezinárodní smlouvy v současné době regulují pouze přepravu mezinárodní, a to jen takovou, která probíhá mezi smluvními stranami příslušné mezinárodní smlouvy, přičemž do vnitrostátní přepravy nijak nezasahují. Národní právo se tak uplatní jednak pro vnitrostátní přepravu a jednak pro přepravu mezinárodní, pokud je aplikovatelné na základě použití kolizních norem v případě, že se na mezinárodní přepravu nevztahují předmětné mezinárodní úmluvy. V současné době vnitrostátní právní akty upravují leteckou přepravu dvěma způsoby. Prvním je již výše uvedené podřazení letecké přepravy pod obecnou právní úpravu přepravních vztahů, která je zakotvena v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( 760-773 (Smlouvy o přepravě)) a rovněž v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( 601-609 (Smlouva zasílatelská) a 610-629 (Smlouva o přepravě věci)). Vzhledem k existenci tohoto zbytečného dualismu lze konstatovat, že právní úpravu letecké přepravy (a přepravy obecně) nelze považovat za unifikovanou ani v rámci vnitrostátního práva. Právní režim přepravy podle občanského a obchodního zákoníku může být totiž poměrně odlišný, a tak se můžeme setkat se situací, kdy je např. přepravováno v letadle několik zásilek, jejichž přepravní režim se liší nejen podle toho, zda jsou přepravovány mezinárodně nebo vnitrostátně, ale i podle toho, zda se použije občanský nebo obchodní zákoník. Současná právní úprava pamatuje i na určitá specifika, která jsou vlastní letecké přepravě. V této souvislosti byla vydána, i když již před mnoha desítkami let, vyhláška ministerstva dopravy č. 17/1966 Sb., o leteckém přepravním řádu. Letecký přepravní řád je i přes jeho pochybný právní základ a některá obsolentní ustanovení nutno brát v současné době stále v potaz, a to na základě 772 ObčZ. 3. Přepravní zvyklosti Přepravní zvyklosti můžeme odvodit od pojmu obchodních zvyklostí, což jsou zvláštní prostředky vznikající jako reakce na mezery v konkrétní právní úpravě, nebo v případě mezinárodních přepravních zvyklostí jako prostředek k překlenutí rozdílů mezi jednotlivými právními řády, pokud není daný problém upravený mezinárodní smlouvou. Vyvíjejí se zpravidla podle právních odvětví nebo podle právních vztahů s určitým společným základem. Podmínkou jejich uplatnění je, že se na nich strany výslovně dohodly, nebo že se na ně výslovně odvolaly. Ačkoli jsou takové zvyklosti zpravidla nepsané, jejich pravidelné používání většinou vede k jejich kodifikaci, např. přímým vtělením jejich obsahu do přepravní smlouvy či přepravních podmínek, které jsou často otištěny na zadní straně leteckého nákladního listu, který je důkazem o uzavření přepravní smlouvy a zpravidla i o jejím obsahu. Určitým druhem kodifikace přepravních zvyklostí jsou dodací podmínky resp. doložky vzniklé z praxe mezinárodního obchodu. Tyto doložky řeší především přechod některých práv a povinností mezi odesílatelem (zpravidla prodávající) a příjemcem (zpravidla kupující), které vyplývají ze smlouvy uzavřené mezi těmito subjekty a dále některé otázky související s vlastní přepravou zboží. Nejrozšířenějšími doložkami jsou tzv. INCOTERMS, které vydala Mezinárodní obchodní komora v Paříži, přičemž jejich poslední úprava pochází z roku 2000. Ačkoli tyto doložky vznikly v souvislosti s námořní přepravou a jsou tedy určeny zejména pro tento způsob přepravy, jejich použití pro jiný způsob přepravy není vyloučeno, pokud to však dovoluje charakter konkrétní doložky. V této souvislosti je třeba podotknout, že v minulosti existovaly i speciální doložky pro leteckou přepravu. Takovou doložkou byla např. dodací doložka FOB Airport ze 70. let. 8 6 Srov. čl. 271 bod 4 a čl. 390 zákona č. 1/1863 ř. z. 7 F.Vážný: O dopravních obchodech, Bursík & Kohout 1929, str. 8 8 Blíže viz. Klein, B.: FOB Letiště (ujednané letiště odletu), PZČZO 2/1979, str. 7 a násl.