Tři týdny na horách v Dolomitech a Alpách (Itálie a Švýcarsko)

Tři týdny na horách v Dolomitech a Alpách (Itálie a Švýcarsko) 24.7. 14.8.2010 V italských Dolomitech jsem ve dnech 24. - 31.7. doprovázel 17 vysokohorských turistických přátel, převážně z Jičína a blízkého okolí. Účastníci: Marcela J., Zlatka K., Lenka P., Zdena H., Štěpánka S., Monika K., Eva S., Jana K., Zuzana U., Tereza N., Mirek J., Standa H., Petr S., Martin K., Petr Š., Pavel K., Martin N. Foto: Mirek Jiran V sobotu nás odvezl řidič Martin do 780 km vzdáleného sedla Costalunga (1425) v Dolomitech, odkud jsme za 1 a ¼ hod. vystoupali na chatu Coronelle (2339), kde jsme měli zajištěné ubytování s polopenzí za pouhých 35 (průkazy CAI horolezecké průkazy a dlouhá známost s majitelem snížily cenu o 6 ). Večeře byla skvělá zrovna jako seznamovací večírek, když nám prodloužili večerku o 30 minut. 1

Putování jsme začali okružní cestou ve skupině Cattinaccio, též Rosengarten. Středně těžkou zajištěnou cestu tzv. ferratou, kterou všichni zvládli překvapivě dobře, jsme za 2 hod. vystoupali do sedla Sandtner (2741). Ze něho jsme sestoupili kolem známých věží Vajolet ke stejnojmenné chatě, kde jsme s chutí poobědvali; někteří na chatě, většina u čisté říčky nedaleko chaty. Návrat na výchozí chatu přes sedlo Coronelle (2630) byl příjemný a snadný s překrásnými výhledy na okolní skalní masívy. Opět výborná večeře chutnala všem a jídla i pití bylo dost. 2

Ráno po snídani jsme sestoupili na parkoviště k autobusu a přesunuli se přes Canazei na Passo Pordoi (2239), kde je nový památník famózního italského cyklisty Fausto Coppiho. Odtud jsme začali vystupovat kolem německého památníku z 1. světové války na nejsnazší třítisícovku v Dolomitech, vrchol skupiny Sella, Piz Boe (3152); je to okružní cesta v srdci Dolomit. Na vrcholu je malá Capanna Piz Fassa. Většina přátel zde dosáhla osobního rekordu, když překonali nadmořskou výšku 3000 m. Zajištěnou cestou, místy s namrzlým ledem, jsme sestoupili k nejvýše 3

položené chatě v Dolomitech Rifugio Boe (2871), kde jsme přespali. Také zde byla večeře překvapivě dobrá a hlavně bylo i mnoho zeleniny. Ubytování v jedné místnosti přispělo k výborné náladě a zábavě všech. Za polopenzi jsme platili 51. 4

Další den ráno nás překvapilo sněžení a teplota jen 1 C a nebyla ani snadná orientace na náhorní plošině ve výšce cca 2850 m. Prudký a rychlý sestup pod lanovkou zvolila necelá polovina účastníků, ostatní využili lanovky a šetřili svá kolena. Příjemná byla zastávka v Arabbě, známém lyžařském středisku. Následoval přesun přes Passo Falzarego a nakonec příkrý výjezd k chatě Cinque Torri (2137). Předtím jsme ještě zvládli piknik na louce s výhledem na Tofany. 5

Na chatu Scoiatolli (2280), kde jsme se ubytovali, to bylo jen 20 minut pěšky. Pohodlná byla odpolední vycházka k chatám Averau a Nuvolau (2576), což je vyhlídkový bod této oblasti. Někteří navštívili památná místa bojů z 1. světové války pod chatou. Volný čas před večeří jsme využili k pozorování přeletu helikoptér mezi naší chatou a pěti skalními věžemi při natáčení reklamy při západu slunce pro firmu Lotto. Toto se opakovalo už od 5 hod. ráno při východu slunce. Výborné bylo ubytování 6

zrovna jako bohatá večeře a snídaně formou švédského stolu s max. pestrostí jídla; cena 45 za polopenzi. Ve středu ráno jsme se vrátili k autobusu, který nás převezl do sedla Falzarego (2105) a pěšky začali stoupat Dolomitickou vysokohorskou cestou k tunelu. Lehká byla túra skalním tunelem dlouhým 1100 m a jištěná lany na chatu Lagazuoi (2778). Průchod tímto tunelem je zcela ojedinělý v celých Dolomitech a připomíná smutné válečné události v roce 1915-18. Nutná zde byla svítilna tzv. čelovka. Dlouho jsme poseděli na terase chaty, kochali se pohledy kolem a popíjeli dobré bílé víno nebo kávičku. Někteří ještě stihli vycházku na vrchol Kleiner Lagazuoi. 7

Poté jsme sestupovali kolem vojenského opevnění dolů k Forcelle Travenzanzes (2507) a z dálky viděli Castelletto a po staré silnici se vrátili k autobusu, který nás odvezl přes Cortinu na Passo Tre Croci (1845). Odtud jsme začali stoupat do oblasti Cristallo, asi 1,5 hod. pod lanovkou na chatu Son Forca (2215), která byla naším dočasným domovem další noc; někteří si cestu usnadnili lanovkou. Ještě lepší ubytování, dobrá večeře a nakonec pozornost od známé majitelky chaty - 3 litry červeného. Vše za 42 na osobu. Předpověď počasí pro čtvrteční nejtěžší túru, tzv. ferratu Ivano Dibona, nebyla nejlepší; vlekaři mi říkali: po obědě se počasí zhorší, musíte pospíchat. 8

Byl jsem trochu zaskočen, že všichni vyjeli nahoru starou gondolovou lanovkou (2918) a nikdo nechtěl jít pohodlnou údolní cestou ke stejnému cíli Hospitalu. Skoro všichni měli úvazky, ale pohybovali se velmi pomalu. Nezbylo mi nic jiného, než doporučit nejpomalejším, aby se vrátili, neboť z min. 6 hodin dlouhé hřebenové túry nebylo úniku a pomalé tempo by ohrozilo všechny. Byl jsem moc rád, když se malé skupinky ujala Lenka a za to jí patří můj velký dík. Dosti náročná cesta nahoru a dolů byla sice zajištěna lany a skobami, dokonce jednou visutou lávkou, ale nebyla snadná ani na orientaci, zvláště, když se počasí zhoršilo. Naštěstí už jsme měli kovovou část za sebou, když přišel déšť a bouřka. Využili jsme skalní otvor jako úkryt před deštěm a malému občerstvení. Pohodlnou cestou jsme všichni neuvěřitelně rychle sestupovali dolů za drobného deště k restauraci Hospital, kde nás čekal autobus a naši přátelé. Následoval rychlý přejezd přes 9

Misurinu na chatu Auronzo (2320), kde jsme se ubytovali a sušili mokré věci. Polopenze zde stála 47, pro CAI o 10 méně. Večer byl ve znamení oslav, protože jsme vše bez úrazu zvládli a jedna z přítomných slavila své kulatiny. Byl jsem rád, že jsem jí mohl předat malý dárek od všech, neboť ten větší si dala sama, když zvládla tak náročnou cestu. V pátek jsme společně začali mírně stoupat kolem kapličky k chatě Lavaredo do sedla Buellelejoch (2522), kde jsme se rozdělili. Větší skupinka pokračovala k chatě Locatelli s překrásným výhledem na Tre Cime a menší zajištěnou vystoupala cestou do štěrbiny Gamscharte (2600) a odtud po strmé skále, ale zajištěné lany, ke kříži na Monte Paterno (2746), odkud byl též pěkný výhled a přálo nám i počasí. Sestup tunelem s okny k chatě Locatelli byl pro všechny snadný. 10

Po malém občerstvení jsme pokračovali ve stíhání údolní skupiny, což se podařilo na baitě (salaši) při okružní cestě kolem Tre Cime. Jen asi hodina zbývala k návratu do autobusu, odkud jsme se přemístili do skupiny Braies na chatu Prato Piazza (2000), přímo proti červené skále Croda Rossa. Překrásná je poloha této chaty uprostřed zeleně a kolem skály. Chutná večeře v salónku u společné tabule byla příjemným zakončením výborné italské kuchyně po celý týden. Závěrečný večírek se odehrál v pěkném, ale malém pokoji děvčat, kam jsme se nakonec vešli všichni. 11

A tak jsem si vzpomněl na Hermanna Buhla, který řekl: Kamarádství je o mnoho důležitější než vrchol jen tehdy je krásně na horách. V sobotu dopoledne už zbýval jen výstup na blízký Duerenstein (2836), což je snadná cesta na kopec s nádherným výhledem. Po návratu z túry hygienická očista na chatě, lehký oběd a návrat domů. Já cestoval autobusem jen na hraniční přechod Brenner, kde jsem se setkal s další menší skupinkou přátel a vrátil se znovu do Dolomit a nejen tam. 12

V italských Dolomitech a Alpách ve skupině Monte Rosa jsem doprovázel 6 přátel od soboty 31.7. do čtvrtka 5.8., což bylo skoro celý druhý týden. Účastníci: Iva K., Tomáš K., Pavel S., Martin D., Štěpán P. a Radek T. Foto: Martin Dušánek Setkal jsem se s nimi po 14 hodině na Brenneru a přijeli jsme až na Passo Sella (2240), kde jsme auta kolem 16.hodině opustili. Více jak hodinu jsme stoupali na chatu Demetz (2681), odkud jsme klesali na chatu Vicenza (2253) už při zapadajícím slunci, kde jsme měli zajištěné ubytování. Za polopenzi jsme platili 50, pro CAI 40. 13

Byla sobota večer a chata byla zcela plná. Překvapivě brzo jsme dostali předkrm a pití a poté polévku nebo těstoviny a následovalo hlavní masité jídlo a moučník na závěr. Teprve před desátou večer jsme se ubytovali na posledních volných postelích. V jednom z pokojů nás spalo snad 30, ale ani nám to nevadilo. Já ještě pokračoval v družné zábavě a pití s mladými Italy skoro do půlnoci. V neděli ráno nikdo nespěchal a tak jsme snídani ukončili až v půl deváté a začali stoupat nahoru a poté zajištěnou ferratou na vrchol Plattkofel (2964). Bylo to pěkné lezení po skalách, občas i nezajištěná exponovaná cesta a hlavní nebezpečí bylo velké množství lidí a padající kamení. Po 2,5 hodinách jsme dosáhli vrcholu a setkali se 14

s další skupinou Čechů. Stejně dlouhý byl 1,5 hod. sestup na níže položenou chatu Sassopiato (2256), kde jsme poobědvali. Počasí přálo a tak pomalu jsme se vraceli na Passo Sella k autům. Ještě jsme se přesunuli do obce Alba di Canazei, odkud jsme v podvečer stoupali asi 2 hod. k soukromé chatě Contrin (2016), která má novou přístavbu, kde jsme se ubytovali. Nocleh s polopenzí stál 40 za osobu. V pondělí ráno po snídani jsme všichni stoupali asi 1 hodinu k rozcestníku, kde jsme se rozdělili na pětičlennou skupinu, která pokračovala stoupáním po suti do Forcella Marmolada (2896) a dvoučlennou skupinku pokračující do sedla ve výši jen 2700 m n.m., která sestoupila do Malga Ciapela. Z Forcelly vede středně těžká ferrata zajištěná lany a mnoha 15

dlouhými svislými žebříky, někdy jen ocelovými trny trčícími ze skály, a nakonec stoupání po sněhu na vrchol Punta Penia (3343). Počasí opět přálo, bylo slunečno, ale chladno. Po malém občerstvení jsme začali 16

sestupovat s cepínem po sněhu k zajištěné skalní stěně. Sestoupili jsme na ledovec, kde jsme raději nasadili stoupací železa, tj. mačky. Asi za 1,5 hod. jsme dosáhli horní stanice lanovky Rifugio Pian dei Fiacconi (2638), kde jsme popili bílé víno. Sjezd klecovou lanovkou k jezeru Fedaia (2053) byl záležitostí několika minut a překvapivě zdarma (poprvé). Překvapili nás na recepci chaty Dolomia, kde nám předložili český jídelní lístek. Pokoje byly max. po 4 osobách, vše čisté, skoro nové a také večeře byla bohatá zrovna jako snídaně druhý den ráno. Vše za pouhých 42, ale s úrovní našeho luxusního hotelu. Putováním v oblasti Dolomit se člověk stává zniterněným, tzn. poznávám nejen tuto zemi a lidi v ní, ale také sám sebe. 17

V úterý jsme skoro celý den cestovali z Dolomit přes Miláno do Gressoney (1650), více jak 500 km. Já s Martinem pěšky a ostatní lanovkou jsme se přemístili na chatu Gabiet (2357), kde jsme měli rezervaci ubytování a polopenze za 55. Někteří před večeří zvládli ještě obejít blízké jezero, které mělo překvapivě teplou vodu. Další den jsme stoupali celé dopoledne na chatu Gnifetti (3647) a v horní části už jsme museli použít po ledovci mačky. Po ubytování a občerstvení jsme se odpoledne ještě vydali na aklimatizační túru směrem k Pyramide, ale jen do výšky cca 4000 m n.m. Hned za chatou bylo velké množství trhlin v ledovci a tak jsme 18

museli být navázáni. Ubytování bylo ve velice stísněných podmínkách. Náš pokoj pro 7 osob měl rozměry cca 2,5 x 3 m a postele byly ve třech patrech! Moc jsme se nevyspali, spíše jen odpočívali a tak ani nevadilo, že jsme vstávali už v 5 hodin, neboť snídaně byla vydávána už od 4.30 hodin. Protože po snídani začalo sněžit, vyčkali jsme s odchodem skoro do 7 hodin. To už možná 20 lidí stoupalo po ledovci nahoru směrem k chatě Margherita, což je nejvýše položená chata v Evropě (4554 m n.m.). Asi 1,5 hod. jsme pomalu stoupali také my, ale jen pět lidí (dva zůstali na chatě). Poté sněžení zesílilo, začal foukat studený silný vítr cca 70 km/hod., a tak skupinky před námi začaly sestupovat. Někteří vracející to doporučovali i nám, neboť viditelnost nebyla nejlepší a předpověď zněla, že nahoře bude mínus 14 C. Bylo velice riskantní za daného počasí pokračovat v cestě, neboť nebyl jistý hlavně návrat dolů. Vzpomněl jsem si na svůj výstup na stejnou chatu před 26 roky 6. srpna 1984, kdy jsme byli v podobné situaci, jen asi o 200 m výše, kde nás zachránil bivak, ve kterém jsme strávili celou noc. Vrátili jsme se jako asi všichni na chatu a do 12.30 hod. vyčkávali. Ostatní se už dříve rozhodli pro sestup z chaty směrem dolů. 19

My jsme tak učinili také a sestupovali v mačkách a po krátké ferratě k horní stanici lanovky, která nás s dvěma přestupy dopravila za 21 na parkoviště k autům. 20

Mohl jsem cestovat s kamarády přes noc do Prahy a další den přijet do Švýcarska, ale raději jsem se telefonem spojil s emigrantkou paní Irenou ve Stettlenu 5 km od Bernu, která nám pronajme na další týden svůj letní byt. Ta mi řekla, ať určitě přijedu dnes večer do jejich bytu ve Stettlenu a moc se na mě těší. Přátelé cestující domů přes Bern mě vysadili po sedmé večer u paní Ireny a skoro celou noc cestovali do Prahy. Příjemné až milé bylo přijetí Irenou a jejím manželem Hansem. Ona je o 10 let mladší než já a studovala textilní školu v Liberci. On je o 5 let starší a je učitel. Společně jsme povečeřeli a poseděli skoro do půlnoci. Hans mi navrhl výlet na další den, tj. pátek. V pátek Hans připravil bohatou snídani na 7 hod. včetně svačiny na celý den a Irena mě doprovodila regionálním vlakem do Bernu. Jízdenku kupovala v automatu v době, kdy už vlak stál ve stanici. Na nádraží v Bernu mi zakoupila měsíční průkazku za 99 Sfr, která mě opravňuje měsíc cestovat za poloviční jízdné. V 8,35 hod. jsem odjel s přestupem v Interlakenu do Wildeswilu, kde jsem začal sám své putování po Bernských Alpách, které mi doporučil včera Hans. Musím napsat, že vlaky jezdí ve Švýcarsku neobyčejně přesně, jsou čisté a více vytížené než vlaky u nás. Za mrholení a občas i mírného deště jsem začal pouť tzv. Bergwanderweg po trase: Winderswil (600) Saxeten Renglpass (1879) Margenberghorn (2248) Aeschiried Spitz (600). Za 8,5 hod. jsem zvládl skoro 32 km s převýšením 1700 m. V dolní části byly cesty dobře upravené, nad 1500 m n.m. již jen spíše rozkvetlé louky a na nich se pásly krávy, ovce a kozy. Cesty byly více bahnité, rozšlapané od krav a teklo na nich mnoho vody. Také potoky a vodopády byly plné vody a některé nebylo možné ani přeskočit a bylo nutné přejít divokou vodu bez bot. Nad 2000 m n.m. byly cesty překryté souvislou vrstvou sněhu a nebylo snadné je najít, i když slunce hřálo a obloha se po obědě vyčistila. Některé úseky cesty byly jištěné ocelovými lany, což cestu usnadnilo. Výhledy do krajiny byly úžasné jak na vrcholy kolem, tak dolů na obrovské Thunské jezero a za ním město Thún. Do Spitzu jsem přišel jen 3 minuty před odjezdem vlaku IC a za půl hodiny jsem už přestupoval v Bernu na regionální železnici do Stettlenu, kam jsem přišel v 19,35 hodin. Hansovi jsem poděkoval za překrásný výlet, který mi včera navrhl a po večeři jsme úspěch spolu oslavili červeným vínem. Radost mi ještě zvýšil Štěpán pěkným hodnocením předchozího pobytu v Dolomitech a v oblasti Monte Rosy, i když jsme vrcholu nedosáhli. Nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, vteřiny Karel Čapek Po snídani s Hansem a Irenou jsme společně odjeli autem do 65 km vzdáleného Adelbodenu (1353) v Bernských Alpách, kde mají letní byt, který pronajímají. Tentokráte pro nás a naše přátele. Protože nás je sedm, máme k dispozici ještě další velký byt naproti s překrásnou vyhlídkou na zasněžené velikány. Dopoledne jsem s Hansem zvládl jak 21

prohlídku městečka, která má jen 1800 stálých obyvatel, ale v zimě se počet zvýší na desetinásobek, tak i tříhodinový výlet k vodopádům. Třetí týden na horách ve švýcarském Adelbodenu a okolí od 6. do 14.8. Účastníci: Líba S., Pavel R., Maruška Š., Ondra Š., Kryštof Š. a Jitka P. Foto: Jitka Pírková Odpoledne přijela Jitka s přáteli z Prahy. Po rychlém ubytování jsme všichni opakovali prohlídku města, zakoupili průkazky na zlevněné jízdné a poseděli v kavárně, kde se pilo spíše pivo. Ubytování všechny příjemně překvapilo velikostí i kvalitou včetně nádherných výhledů z balkonů na okolní hory. Po večeři mě Pavel pověřil přednést program na zítřejší den. S chutí jsem každé ráno připravoval snídaně pro Jitku a své přátele včetně čerstvého pečiva z místní pekárny. 22

Navrhl jsem procházku k vodopádům s výstupem na horní plošinu ve výšce cca 2000 m n.m. v délce 15 km. Po deváté hodině za příznivého počasí jsme se pomalým tempem přiblížili vodopádům kolem nádherně čisté řeky a mnoha pestrých, většinou dřevěných chalup překrásně vyzdobených květinami. Zatímco ostatní stoupali nejméně 2 hodiny o 600 m výše na náhorní plošinu Engstigenalp /1964), já vystoupal zajištěnou cestou lany, tzv. klettersteig za necelou hodinu. Oblačné počasí na chvilku vystřídala krátká dešťová přeháňka a tak jsem šel dolů naproti svým přátelům. Slunce však brzy ozářilo zasněžené hory kolem a tak jsme lehce poobědvali nahoře na svahu. 23

Louky byly plné nejrůznějších květin i hmyzu a tak bylo stále co fotit. Dolů se někteří vrátili lanovkou, tři jsme šli jinou cestou kolem vodopádu pěšky. Byl to překrásný den, i když pro některé vzdálenost 16 km s celkovým převýšením 850 m byla na hranici jejich možností. V pondělí jsme jeli na výlet na střechu Evropy Jungfraujoch (3454) zubačkou z Lauterbrunneru, která je v provozu od roku 1912. Vlakové zastávky byly trochu delší, aby bylo možné pozorovat a fotografovat skály a ledovce z oken tunelu. 24

25

Zpět jsem jako jediný z naší skupiny sestoupil pěšky ze stanice Kleine Scheideg (2061) k autům na parkoviště v Lauterbrunneru (800). Počasí nám opět mimořádně přálo. V úterý celodenní výlet do Zermattu (1604) byl velice úspěšný díky mimořádně příznivému počasí. Nejprve jsme jeli auty do Kanderstegu a vlakem za 20 Šfr a 15 minut se přepravili i s auty dlouhým tunelem na jih směr Itálie. Dále jsme pokračovali auty do Tasche, odkud zbývá do Zermattu jen cca 10 km. Auta sem nesmí, ale každých 20 minut tam odjíždí pohodlný vlak; město nás vítá mnohojazyčnými nápisy včetně češtiny. Na náměstí před nádražím muzikanti hrají na horny a dirigent dokonce tančí. 26

Po krátké prohlídce města jsme s Jitkou jako jediní začali stoupat skoro 4 hodiny na jedinečný vyhlídkový Gornergrat (3090) ve Valliských horách, zatím co ostatní použili pohodlnou zubačku. Počasí mimořádně přálo a tak zatím co jsme viděli celý den špičatý Matterhorn (4478), z vrchu je 27

překrásné panorama s 38 čtyřtisícovkami. Nás nejvíce zajímala Monte Rosa, u jejíhož vrcholu jsme byli velmi blízko oba před 26 roky a já podruhé minulý týden, ale z italské strany. Tentokráte jsme ho viděli ze 28

vzdálenosti cca 6 km, zrovna jako ledem a sněhem pokrytý ledovec Lyskamm, u kterého jsem byl minulý týden velice blízko, kdy nám počasí sněžení a mlha nedovolilo vystoupit blíže a výše, resp. ani na chatu Margareta (4554). Ještě v 16 hod. bylo na vrcholu Gornergratu neuvěřitelných 14 C. Cesta byla dlouhá asi jen 15 km, ale vystoupali jsme min. 1500 metrů; od Jitky to byl úžasný výkon. Do Zermattu jsme se vrátili už zubačkou a domů až po 21.30 hod., neboť cesta auty trvala více jak 2 hodiny. 29

Středa byla pro všechny odpočinkovým dnem. I tak jsme v okolí Adelbodenu s Jitkou zvládli 15 km dlouhou panoramatickou cestu na Sillerenbuhl (1974) a úžasnou květinovou cestou vystoupali do 2050 m a sestoupili na Hahnenmoss (1957). Převýšení celkem asi 850 m. Návrat po úzké asfaltové silnici byl velice rychlý a pohodlný, neboť jsme jako většina ostatních použili koloběžky. Sjezd byl dlouhý cca 12 km a byl to příjemný zážitek, neboť klesání činilo 650 m. Naši přátelé tento den jezdili pouze na koloběžkách dolů a nahoru lanovkou. 30

Skoro celý čtvrtek pršelo a tak jsme využili čas k cestování vlakem po Švýcarsku. Do Frutigenu jsme jeli autobusem, dále vlakem do Brigu, kde jsme nastoupili do vyhlídkového horského Glaciér expresu, který vyjíždí z Zermattu a končí ve St. Moritzu. My jsme vzhledem k nutnému návratu do Adelbodenu cestovali jen do Churu, odkud jsme se vraceli přes Zurich a Bern do Frutigenu. V Brigu je nadmořská výška 670 m n.m., zato v Oberalppassu, kde jsme byli v poledne, výška 2033 m n.m. Vzhledem k mlhavému a deštivému počasí vyhlídky z vlaku nebyly ideální, ale zážitek to byl přesto hezký. Vlaky i autobusy jsou velmi čisté, jezdí přesně a vzájemně na sebe navazují. Poslední den pobytu na horách jsem s Jitkou využil k dokonalému poznání okolí Adelbodenu, kde jsme celý týden bydleli. Dopoledne byla mlha a teprve v poledne slunce příjemně začalo hřát. Vystoupali jsme na Eisigenalp (1800), ale už od vodopádů Lohnerwasserfalle jsme 31

se pohybovali nad 1700 m n.m.. Vystoupali jsme 700 výškových metrů a Jitka zvládla 17 km ( závěrečnou část cesty jela stopem) a já 22 km. Sytě zelené louky byly plné květin a tak si to Jitka užívala. Dva překrásné velké hřiby byly výbornou svačinkou po návratu. Týdenní pobyt jsme zakončili všichni společnou večeří v restauraci, která však na italskou kvalitu a množství minulých dvou týdnů nestačila; ceny jsou tu však velmi vysoké. 32

V sobotu ráno jsme byli pozváni Irenou a Hansem na chutnou snídani do salónku místní pekárny a po desáté hodině se rozloučili a odjeli domů. Příjezd do Prahy v 19.30 hod. a ujeto 880 km. Člověk má jediné skutečné vlastnictví a to je čas, který je mu dán, aby jej prožil. Nic jiného nám na tom světě nenáleží, protože všechno ostatní je nicotné, pomíjivé, všechno ostatní může podlehnout zkáze: věci, peníze, vztahy, city zvláště Seneca Co říci na závěr: Byly to tři nádherné týdny na horách. První v Dolomitech byl náročný organizačně, ale měl pevný program a díky všem byl splněn na 100%. Druhý byl sportovně náročnější, ale počasí neumožnilo výstup ani na nejvýše položenou chatu v Evropě Margheritu, natož na druhou nejvyšší horu Evropy Monte Rosu. Třetí týden byl programově nejpestřejší, ale nejméně náročný. Užil jsem si ho však náramně díky Jitce, která zvládla mimo jiné náročný výstup na Gornergrat z Zermattu. Nakonec vzkaz pro všechny: už mám připravený týdenní program Dolomity II. ve dnech 23.-30.7.2011. Máte šanci se přihlásit do konce roku. Člověk, který více prožil, není ten, který žil déle, ale ten, který život více vnímal. Rousseau V Jičíně 18.8.2010 Ivan Jitka Press Jičín Copyright Jitka 2010 33