Odpovědnost zaměstnance za škodu v pracovněprávních vztazích

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Studijní obor: Právo KATEDRA PRACOVNÍHO PRÁVA A SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ Rigorózní práce Odpovědnost zaměstnance za škodu v pracovněprávních vztazích Mgr. Markéta Havlasová Akademický rok 2014/2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci na téma Odpovědnost zaměstnance za škodu v pracovněprávních vztazích zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Pardubicích dne 31.5.2015 Mgr. Markéta Havlasová 2

Obsah Obsah... 3 Úvod...5 1. Obecně o pojetí pracovněprávních vztahů a odpovědnosti za škodu... 7 1.1. Pracovní právo, jeho zásady a pracovněprávní vztah...7 1.2. Pracovněprávní odpovědnost a odpovědnostní vztah... 8 1.2.1. Odpovědnost v pracovním právu......9 1.2.2. Odpovědnostní vztah... 11 1.3. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu...13 1.4. Význam úpravy odpovědnosti v pracovním právu...14 2. Náhrada škody a předcházení škodám: oznamovací a zakročovací povinnost....18 2.1. Prevenční povinnost ve specifické oblasti (školství)......21 3. Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu 26 3.1. Předpoklady vzniku odpovědnosti..26 3.1.1. Zavinění...26 3.1.2. Protiprávnost...27 3.1.3. Škoda...28 3.1.4. Příčinná souvislost mezi škodou a zaviněním.29 3.1.5. Plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s plněním pracovních úkolů 31 3.2. Důkazní břemeno 35 3.3. Omezení odpovědnosti zaměstnance..35 4. Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody.. 38 5. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat..41 5.1. Dohoda o odpovědnosti.. 44 5.2. Svěřené hodnoty, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat...47 5.3. Pojem schodku (manka) a inventarizace....50 5.4. Společná odpovědnost 52 5.5. Účetní a daňové souvislosti dříve tzv. hmotné odpovědnosti zaměstnanců, náhrady mank a škody odpovědnými osobami.....54 6. Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených věcí....59 3

7. Odpovědnost zaměstnance za škodu v souvislosti s řízením sluţebního automobilu či za škodu způsobenou odcizením sluţebního vozidla...66 8. Odpovědnost za škodu při agenturním zaměstnávání..69 9. Rozsah náhrady škody..72 10. Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli při výkonu povolání...81 11. Regresní nárok zaměstnavatele.... 84 11.1. Regresní nárok ve specifické oblasti (zdravotnictví)..85 12. Komparace právní úpravy dle původního zákoníku práce se současným a dále dopad nového občanského zákoníku na problematiku odpovědnosti zaměstnance za škodu 87 12.1. Komparace se původním zákoníkem práce....87 12.2. Komparace s novým občanským zákoníkem..88 13. Pojetí odpovědnosti za škodu v pracovním právu a újma v občanském právu 95 13.1. Obecně o právní úpravě škody (újmy v občanském zákoníku).....95 13.2. Rozdílnost pojetí právních úprav..101 13.3. Dopady nové právní úpravy..103 14. Odpovědnost zaměstnance za škodu v sousedních zemích, s akcentem na Slovensko, Polsko a Německo 106 14.1. Slovenská právní úprava...106 14.2. Polská právní úprava.....109 14.3. Německá právní úprava....113 Závěr.....117 Resumé. 119 Seznam pouţité literatury. 122 4

Úvod Právo je jedním ze sociálních systémů a je chápáno jako regulativní a normativní systém, jehoţ normy regulují chování subjektů práva, a to i v rovině pracovněprávní. Právní úprava odpovědnosti za škodu náleţí nepochybně k právním institutům, se kterým se řada občanů České republiky - zaměstnanců setkává ve svém ţivotě zcela běţně. Tato problematika tak spadá do kategorie soukromého práva a je upravena zevrubně zejména zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (dále jen zákoník práce, zákon či ZP ) 1. Téma své rigorózní práce Odpovědnost zaměstnance za škodu v pracovněprávních vztazích jsem si zvolila zejména z toho důvodu, ţe se jedná o téma praktické a aktuální, které se můţe přímo dotýkat téměř kaţdého z nás. Obecně vzato je zaměstnanecký poměr nejběţnějším způsobem k získání prostředků k obţivě. Cílem mé práce je shrnout problematiku odpovědnosti zaměstnance za škodu v pracovněprávních vztazích a jejích jednotlivých typů a podat tak ucelený přehled této problematiky s vyzvednutím zásadních koncepčních principů, proto je převáţná část mé práce teoretická. Současně povaţuji za cíl práce provést komparaci právní úpravy náhrady újmy dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník či NOZ ) 2, který nahradil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen původní občanský zákoník ) 3 s náhradou škody v pojetí pracovněprávní úpravy. V počátečních kapitolách se zaobírám obecně otázkou pracovněprávních vztahů, odpovědnostní vztahů, v následujících kapitolách jednotlivými typy odpovědností zaměstnance za škodu s tím, ţe v závěrečných kapitolách se ve stručnosti dotýkám i tématu zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen původní zákoník práce ) 4 a NOZ s ohledem na vliv na tuto problematiku. 1 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.12.2014] 2 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.12.2014] 3 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.12.2014]. 4 Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.12.2014] 5

Dané poznatky byly získány prostřednictvím zákonných i podzákonných právních předpisů, dále z literatury učebnicové i časopisecké, stejně tak jako z rozhodovací činnosti soudů. Některá rozhodnutí soudů jsou jiţ postaršího data, nicméně jsou stále vyuţitelná pro nynější dobu s ohledem na minimální zásahy v oblasti úpravy odpovědnosti zaměstnance za škodu. V neposlední řadě je v práci provedena komparace české právní úpravy s právními úpravami sousedících států, a to Slovenska, Německa a Polska. Při zpracování této práce byly pouţity tyto metody: metoda analytická, metoda deskriptivní a srovnávací. Tato rigorózní práce byla vypracována s ohledem na právní řád platný a účinný ke dni 1.5.2015. 6

1. Obecně o pojetí pracovněprávních vztahů a odpovědnosti za škodu 1.1. Pracovní právo, jeho zásady a pracovněprávní vztah Pracovní právo je samostatným právním odvětvím, jehoţ právní úprava je obsaţena zejména v zákoníku práce, účinném od 1.1.2007. Dodávám, ţe pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem, pakliţe jej však nelze pouţít, uplatní se subsidiární pouţití občanského zákoníku. 5 Tento zákon (jak vymezeno v 1 zákoníku práce) upravuje zejména právní vztahy pracovněprávní, tj. právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, dále právní vztahy kolektivní povahy, právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů, taktéţ některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodrţování reţimu dočasně práce neschopného pojištěnce dle zákona o nemocenském pojištění vč. sankcí za jeho porušení. Závislou prací 6 je třeba rozumět práci vykonávanou výlučně v základním pracovněprávním vztahu (jimiţ je pracovní poměr, právní vztahy zaloţené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr dohodou o provedení práce či dohodou o pracovní činnosti) a ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, dle jeho pokynů s tím, ţe zaměstnanec ji vykonává pro zaměstnavatele osobně. Pracovněprávní vztah upravuje vztah mezi subjekty, který vzniká v návaznosti na účast těchto subjektů v pracovním procesu a jako takový má své prvky, a to: subjekt (nositelé subjektivních práv a povinností), objekt (předmět cíl, ke kterému směřuje chování subjektů) a obsah (soubor vzájemných práv a povinností, které mezi sebou mají subjekty pracovněprávního vztahu navzájem). Faktem je, ţe pracovněprávní vztah nevzniká opakovaně v souvislosti s příchodem zaměstnance do zaměstnání a nezaniká s jeho odchodem ze zaměstnání (resp. s počátkem a koncem pracovní doby). Pracovněprávní vztah není, zcela logicky, omezen pouze dobou trvání pracovního poměru (kupříkladu z pohledu nároku na náhradu škody zaměstnance po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele). Tedy i v době, která nepřipadá na pracovní dobu zaměstnance, tj. kdyţ zaměstnanec neplní přímo pracovní úkoly dané mu 5 S účinností od 1.1.2014 byl původní občanský zákoník nahrazen NOZ. 6 Ustanovení 2 a 3 zákoníku práce 7

zaměstnavatelem či činnosti v souvislosti s ním, můţe vzniknout odpovědnostní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Míněno, např. situace kdy zaměstnanec bude vynášet v době svého volna (tedy nikoliv v pracovní době) materiál ze skladu v areálu zaměstnavatele. Zaměstnanec tímto svým jednáním bezesporu porušil svoji povinnost stanovenou v 301 písm. d) zákoníku práce, tj. povinnost střeţit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneuţitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Mezi základní zásady pracovněprávních vztahů vymezené v 1a ZP patří zvýšená ochrana zaměstnance, který je povaţován obecně za slabší smluvní stranu (tato koncepce zůstala zachována, taktéţ na ní byl postaven původní zákoník práce), dále uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce, spravedlivé odměňování zaměstnance za vykonanou práci, řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a v neposlední řadě rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace (ať jiţ z jakéhokoliv důvodu). Pracovněprávní vztahy lze členit dle jejich předmětu (objektu) na vztahy individuální (základní a odvozené) a kolektivní. S ohledem na téma této práce je vhodné zdůraznit, ţe právě předmětem individuálního pracovněprávního vztahu je výkon práce zaměstnance za odměnu poskytovanou zaměstnavatelem a dále vztahy s tímto bezprostředně související, tj. i vztahy odpovědnostní mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. V kolektivních vztazích bývají zpravidla upravovány pracovní podmínky zaměstnanců a práva a povinnosti mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců (odborovými organizacemi). 1.2. Pracovněprávní odpovědnost a odpovědnostní vztah Dle pojetí Aleše Gerlocha 7 lze rozeznávat odpovědnost na více úrovních, a to odpovědnost právní, politickou, ústavní a morální s tím, ţe právní odpovědnost je pouze jeden z druhů odpovědnosti ve společnosti, kdyţ obecným znakem odpovědnosti je sankce, resp. povinnost snést újmu (popř. je sankce s újmou přímo ztotoţňována), nastane-li skutečnost předvídaná určitou sociální normou. Odpovědnost jako taková je v právním slova smyslu součástí státního donucení za účelem splnění porušené povinnosti (ať jiţ ve formě odpovědnosti trestněprávní, 7 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. rozšířené vydání. Aleš Čeněk, Plzeň, 2004. s. 178. 8

občanskoprávní, správněprávní či pracovněprávní). Jedna z moţných obecných definic odpovědnosti je formulována Jaromírem Harvánkem a zní následovně: Právní odpovědností se rozumí uplatnění nepříznivých právních následků, stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. 8. Známější je v právní teorii obecná definice odpovědnosti Viktora Knappa, který pojímá odpovědnost jakoţto hrozbu sankcí. Lze se mimo jiné setkat i s pojetím odpovědnosti jakoţto sankce samotné následující bezprostředně po porušení práva. Pracovněprávní odpovědnost je svým pojetím soukromoprávním vztahem. V obecné rovině lze zkonstatovat, ţe soukromoprávní vztahy jsou převáţně majetkového charakteru a tradičně mezi ně patří i pracovněprávní vztahy. Typickým znakem soukromého práva tedy je, ţe soukromoprávní vztah nemůţe převáţně vzniknout bez konsenzu, má smluvní základ. V zásadě nemohou být ukládány povinnosti proti vůli druhého subjektu. Je zde tedy moţnost rozsáhlé dispozitivní úpravy. 9 1.2.1. Odpovědnost v pracovním právu Pracovněprávní odpovědnost je kvalifikovaným druhem právní odpovědnosti. Jedná se o sekundární povinnost, jejímţ předpokladem je porušení primární právní povinnosti, kdyţ pracovněprávní odpovědnost můţe být zaloţena pouze za existence některého ze základních pracovněprávních vztahů (zaloţených pracovní smlouvou či dohodou o provedení práce, event. dohodou o pracovní činnosti). Dle odborné literatury se zcela jednoznačně jedná o vztah sankční mající podobu relativního závazkového vztahu 10. Zejména v občanskoprávních vztazích je porušení právních povinností neţádoucí, protoţe bývá zpravidla spojené s újmou. Důraz je kladen na předcházení škodám prevenci, coţ se projevuje také v rámci pracovněprávní odpovědnosti. Rozlišujícím kritériem je, komu byla škoda způsobena. Zákoník práce upravuje podmínky a specifika odpovědnosti obecné i zvláštní. Obecná odpovědnost dopadá na veškeré případy, nejsou-li dány konkrétní podmínky jsoucí příznačné pro odpovědnost zvláštní. Jedná se o odpovědnost pracovněprávní, kdy jiţ historicky je 8 HARVÁNEK Jaromír a kol. Teorie práva, 2. opravené vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2004, s. 236. 9 GERLOCH, 2004, op.cit., s. 179 10 GALVAS, Milan; GREGOROVÁ, Zdeňka; HRABCOVÁ, Dana. Základy pracovního práva, Plzeň, Aleš Čeněk, 2010, s. 210. 9

vycházeno z presumované ekonomické nerovnosti mezi subjekty pracovněprávních vztahů. Pro odpovědnost v rámci pracovního práva je příznačná limitace odpovědnosti zaměstnance, co do rozsahu náhrady škody a její subjektivní pojetí, tj. odpovědnost za zavinění a dále zpřísnění podmínek odpovědnosti u zaměstnavatele ve smyslu objektivní odpovědnosti za škodu. Objektivní odpovědnost zaměstnavatele je postavena na principu bez ohledu na zavinění na straně zaměstnavatele a sankce je povaţována za postih, který stíhá zaměstnavatele, ať jiţ se choval v souladu s právem či nikoliv, coţ můţe být značně demotivující. Zaměstnavatel odpovídá za škodu v souvislosti s porušením povinnosti i v případě, kdy ji nezavinil. Ostatně v případě zvláštní odpovědnosti jde spíše o odpovědnost tzv. za výsledek. Na straně zaměstnavatele je tedy na místě liberace, jakoţto zproštění se objektivně vzniklé odpovědnosti, kdy zaměstnavatel prokazuje existenci právem aprobovaného jevu spojeného se zbavením se odpovědnosti. Dohoda o odpovědnosti můţe být uzavřena v případě pracovněprávního vztahu zaloţeného pracovní smlouvu, příp. i dohodou o provedení práce či dohodou o pracovní činnosti. Odpovědnost za škodu se člení dle subjektu, a to na odpovědnost zaměstnavatele za škodu a dále odpovědnost zaměstnance za škodu. Odpovědnost zaměstnavatele se dále člení, jak shora uvedeno, na obecnou odpovědnost dle 265 ZP a zvláštní odpovědnost dle 266 a násl. ZP, tedy na odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při odvrácení škody, odpovědnost na odloţených věcech, odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Odpovědnost zaměstnance se taktéţ člení na obecnou odpovědnost dle 250 ZP a zvláštní odpovědnost dle 252 a násl. ZP, tedy na odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a dále odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. Tato práce je zaměřena na obecnou i zvláštní odpovědnost zaměstnance za škodu. Dle Miroslava Běliny 11 se rozlišují dva druhy pracovněprávní odpovědnosti, a to odpovědnost hmotná (odpovědnost za škodu a další druhy hmotné odpovědnosti jednotlivých právních odvětví) a odpovědnost jiná neţ hmotná. 11 BĚLINA, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. doplněné a přepracované vydání, Praha, C.H.Beck, 2010, s. 385. 10

1.2.2. Odpovědnostní vztah Mezi pracovněprávní právní vztahy patří mimo jiné i vztah odpovědnostní. U právních vztahů rozlišujeme subjekt, objekt a jeho obsah. V případě odpovědnostního vztahu jsou subjekty zaměstnanec a zaměstnavatel, příp. stát (vystupujíce skrze příslušnou organizační sloţku státu). Zaměstnancem je ve smyslu 6 ZP fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Za účinnosti původního občanského zákoníku byl pojem zaměstnance vnímán odlišně, neboť se jím rozuměla kaţdá fyzická osoba, která dosáhla 15 let a vykonávala pro zaměstnavatele za odměnu závislou práci s tím, ţe způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakoţ i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnost vznikla, pokud nebylo stanoveno jinak, dnem dosaţení 15 let věku 12. Zaměstnavatel nesměl sjednat jako den nástupu do práce den, který předcházel dni ukončení povinné školní docházky 13. Ustanovení 34 NOZ zakazuje závislou práci nezletilých mladších patnácti let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku, s výjimkou umělecké, kulturní, reklamní či sportovní činnosti. Dle občanského zákoníku se můţe zavázat k výkonu závislé práci nezletilý, který dovršil patnáct let věku a ukončil povinnou školní docházku. Občanský zákoník také výslovně upravuje a zavádí moţnost rozvázání pracovního poměru či smlouvy o výkonu práce zakládající závazek k výkonu práce zákonným zástupcem, za předpokladu, ţe takovýto krok je v souladu se zájmem vzdělávání, vývoje či zdraví nezletilého. V této souvislosti je nezbytné se zabývat i tím, zdali nebyl jednající v daném okamţiku nezpůsobilý pro duševní poruchu. Zaměstnavatelem dle 7 ZP se rozumí osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Za účinnosti původního občanského zákoníku se zaměstnavatelem rozuměla právnická či fyzická osoba, která zaměstnává zaměstnance v pracovněprávním vztahu s tím, ţe dle dnes jiţ zrušeného 10 zákoníku práce způsobilost fyzické osoby mít práva povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vznikla narozením. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vzniká dosaţením 18 let věku. 12 Ustanovení 6 původního zákoníku práce 13 Ustanovení 6 původního zákoníku práce 11

Objektem odpovědnostního vztahu je obecně právem chráněný zájem, v daném případě tedy ochrana narušeného pracovního vztahu a odstranění následků jeho porušení. Zaměstnanec si musí být svých povinností vědom, neboť vyplývají z pracovní smlouvy a dále z právních předpisů, které se k uzavřené pracovní smlouvě váţí a s kterými je (musí být) seznámen, dále bývají povinnosti zaměstnance vymezeny např. ve specifikaci náplně práce či vnitřní směrnici zaměstnavatele. Mezi nejzákladnější povinnosti zaměstnance patří povinnost plnit pracovní úkoly dle pokynů nadřízeného, dodrţovat předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a poţární ochraně a povinnost řádně hospodařit se svěřenými prostředky a hodnotami. Objektem je tedy platný pracovněprávní vztah, ať jiţ v podobě pracovního poměru, či vztahu zaloţeného na základě dohody o provedení práce či dohody o provedení práce. Je nezbytné rozlišovat mezi těmito dohodami, neboť dohoda o provedení práce můţe být uzavřena pouze co do rozsahu 300 hodin v kalendářním roce (do tohoto rozsahu se započte i doba konaná v tomtéţ roce na základě jiné dohody o provedení práce) oproti tomu u dohody o pracovní činnosti nelze překročit rozsah odpovídající v průměru polovině stanovené týdenní pracovní doby. Po novelizaci zákoníku práce je jiţ vyţadována u obou typů dohod písemná forma pod sankcí neplatnosti. Pro tyto dohody platí i společná ustanovení ve smyslu 77 ZP, tj. zejména instituty, které se u výše citovaných dohod nedají uplatnit 14. Obsah odpovědnostního vztahu tvoří vzájemná práva a povinnosti subjektů tohoto vztahu, míněno ze strany zaměstnance povinnost k náhradě škody a ze strany zaměstnavatele právo na odškodnění, tedy právo na náhradu škody způsobené v důsledku jednání zaměstnance. Právním důvodem vzniku odpovědnostního závazkového vztahu je v zásadě protiprávní úkon škůdce. V některých případech je však povinnost k náhradě škody stanovena i tehdy, kdyţ ji nepředcházelo protiprávní jednání škůdce 15. 14 V 77 zákoníku práce jsou jednoznačně stanoveny instituty, které nelze vztáhnout na práci konanou dle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, a to: převedení na jinou práci, přeloţení, dočasné přidělení, odstupné, pracovní dobu a dobu odpočinku, překáţky v práci na straně zaměstnance, dovolenou, skončení pracovního poměru, odměňování a cestovní náhrady 15 GALVAS, Milan a kol. Pracovní právo, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2012, s. 335. 12

1.3. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu K zaloţení odpovědnosti, resp. k jejímu vzniku je nezbytným předpokladem naplnění minimálně tří základních podmínek, ať jiţ se jedná o soukromoprávní či veřejnoprávní odpovědnost. Jedná se o následující podmínky: jednání v rozporu s objektivním právem (protiprávní jednání), následek protiprávního jednání (způsobení škody či újmy) a v neposlední řadě příčinná souvislosti mezi protiprávním jednáním a následkem protiprávního jednání. Pakliţe by jakákoliv z těchto podmínek chyběla, nelze hovořit o zaloţení odpovědnostního vztahu. Odpovědnost je však pojmem širokým, který je odlišně upraven v návaznosti na tu kterou právní úpravu. Tato práce je zaměřena striktně na pohled pracovněprávní, pročeţ z hlediska pracovního práva je při způsobení škody nezbytné se zaobírat tím, zdali se jedná o škodu způsobenou v rámci porušení předpisů občanského práva, pracovního práva či jiného právního odvětví. Toto můţe v praxi činit nemalé problémy. Toto posouzení je nesmírně důleţité pro případné soudní vymáhání formou ţaloby, neboť v případě podání ţaloby nesprávně, by byla neúspěšná strana povinna nést náklady soudního řízení a případný nárok by se mohl promlčet. Obecně lze říci, ţe pokud zaměstnanec způsobí zaměstnavateli škodu, nikoliv však při plnění pracovních povinností (ani úkonů souvisejících), lze uplatnit odpovědnost vyplývající z předpisů občanského práva. V soukromém právu je třeba rozlišovat tyto typy odpovědností: odpovědnost za škodu, odpovědnost za prodlení 16, odpovědnost za vady a odpovědnost za bezdůvodné obohacení 17. Vzhledem k odlišnosti úpravy např. občanskoprávní od pracovněprávní v oblasti odpovědnosti za škodu, je zřejmé, ţe v rámci pracovněprávních vztahů je nutné mít speciální právní úpravu, která bude reflektovat veškerá specifika týkající se odpovědnosti ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel, a to zejména s přihlédnutím 16 Prodlením se rozumí omeškání s plněním závazku. V důsledku prodlení dochází ke vzniku odpovědnostních následků. Do prodlení se můţe dostat jak dluţník, tak věřitel. Dluţník za předpokladu nesplní-li svůj dluh řádně a včas s tím, ţe v případě plnění nikoliv řádného dochází zpravidla ke vzniku odpovědnosti za vady. Prodlení závazek nezaniká, nicméně se mění jeho obsah. 17 Bezdůvodné obohacení je jedním z důvodů vzniku závazkového právního vztahu a rozumí se jím majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním uţitím cizí hodnoty, event. tím, ţe za někoho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13

k moţnému dopadu na jednotlivé subjekty pracovněprávního vztahu. Současná právní úprava navazuje na právní úpravu obsaţenou v původním zákoníku práce. Taktéţ právo veřejné (ať jiţ trestní či správní) se zabývá odpovědností za škodu. V případě trestního práva je tomu tak, ţe pokud vynáší soud odsuzující rozsudek pro trestný čin, v jehoţ souvislosti způsobil obţalovaný jinému míněno poškozenému - majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu, nebo se na jeho úkor obohatil, uloţí soud obţalovanému povinnost k náhradě škody nebo vydání bezdůvodného obohacení poškozenému. Obdobně toto platí taktéţ v případě spáchaných přestupků s majetkovým dopadem. Oproti tomu správní právo se zabývá odpovědností za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Bliţší pojednání podává zákon č. 82/1998 Sb. 18, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 1.4. Význam úpravy odpovědnosti v pracovním právu Pracovní právo vytváří jednotný odpovědnostní systém, v rámci něhoţ lze rozlišit: - odpovědnost za škodu (právo poškozeného poţadovat náhradu vzniklé škody a povinnost škůdce škodu nahradit), - odpovědnost za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci - dříve tzv. pracovní kázně (právo zaměstnavatele postihnout zaměstnance v případě negativního jednání a tomu odpovídající povinnost zaměstnance jeho jednání strpět), - odpovědnost za neuspokojení nároku (právo oprávněného poţadovat úroky z prodlení a povinnost povinného úroky zaplatit), - odpovědnost za bezdůvodné obohacení (povinnost toho, kdo se bezdůvodně obohatil vrátit získaný majetkový prospěch a tomu odpovídající právo druhého vrácení poţadovat). 18 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15.03.2015]. 14

Obecně lze říci, ţe funkcemi 19 odpovědnosti za škodu jsou funkce: preventivní, ochranná, represivní a reparační (satisfakční). Hlavním účelem odpovědnosti za škodu je ochrana majetkových poměrů, která je zajišťována prostřednictvím svých funkcí. Funkce preventivní (předcházení škodám) by měla doléhat, jak na zaměstnavatele, tak na zaměstnance, aby jednali takovým způsobem, ţe případné škodě předejdou, tj. aby k porušení povinnosti nedocházelo v návaznosti na moţné sankční nástroje. V současné době, kdy je v evidenci Úřadů práce nemálo uchazečů, hraje dozajista svoji roli i zápočtový list, kdy v případě uvedení negativních zkušeností se zaměstnancem u bývalého zaměstnavatele, nemá potenciální zaměstnavatel odvahu takového zaměstnance zaměstnat, neboť i na jeho straně je vůle eliminovat případné riziko. Obecně by měl kaţdý zaměstnanec vyvíjet takové úsilí, aby ke škodě nemohlo ani reálně dojít. Má odradit od chování, které by mohlo vést ke vzniku škody a následné nutnosti vzniklou škodu hradit. Cílem je tedy předcházet škodám, působit na smluvní strany, aby dodrţováním právních povinností škodě předcházely. Generální prevenční povinnost stanoví 2900 NOZ, který stanoví, ţe kaţdý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k bezdůvodné újmě na svobodě, ţivotě, zdraví či vlastnictví jiného. V pracovněprávních vztazích je prevenční povinnost upravena v části XI., hlavě I., 248 a násl. ZP. Jiţ ze systematiky zákoníku práce je zřejmé, ţe na tuto funkci je kladen velký důraz. Ochrannou funkcí je míněn systém nástrojů chránící tu kterou stranu v případě porušení povinnosti ze strany druhého subjektu. Ochranná funkce je ze své podstaty funkcí nejstarší ve smyslu zákazu zneuţití pracovní síly, kdyţ ochrana se soustředí zejména na stanovení minimální standardů pracovních podmínek a stability pracovního poměru. V důsledku represivní funkce (sankční, postih za porušení povinnosti nebo zanedbání škodné události) je subjekt, který porušil povinnost, povinen strpět sankci uloţenou mu za dané porušení povinnosti, tedy je povinen snášet nepříznivé následky v souvislosti s uloţenou sankcí. Spočívá tedy v postihu škůdce za porušení právní povinnosti uvalením sankce, příp. postihem za nezabránění vzniku škody. Škůdce je povinen strpět nepříznivé důsledky svého jednání. Z uvedeného vyplývá, ţe kaţdý si musí být vědom nástupu negativního následku v případě, ţe na jeho straně dojde 19 GALVAS; GREGOROVÁ; HRABCOVÁ, 2010, op.cit., s. 210. 15

k protiprávnímu jednání. Odpovědnost má charakter represivní sankce, která je koncipována tak, ţe má právně postihnout škůdce, domnívám se však, ţe oproti občanskoprávní úpravě pracovněprávní upravuje vztahy, v rámci nichţ dochází k větším škodám (např. v oblasti produkce, výroby apod.). Pokud se týče funkce reparační (odčinění způsobené škody) či občasně uváděno v odborné literatuře satisfakční (zadostiučinění), domnívám se, ţe je zásadní funkcí, neboť zajišťuje poškozenému reparaci náhradu jeho škody, ať jiţ uvedením v původní stav či finančním odškodněním. Reparační funkce představuje náhradu újmy majetkové a satisfakční náhradu nemajetkové. V plné míře se projevuje u odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavatelem zaměstnanci, u níţ není omezen rozsah náhrady škody. Oproti tomu v případě škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli je zde limitace a reparační funkce je tak potlačena v důsledku slabšího postavení zaměstnance. Nad rámec výše uvedených obecných funkcí hovoří odborná literatura 20 i o speciálních funkcích, a to o sociálně ochranné a stimulační funkci, které souvisí s ochranou zaměstnance jakoţto slabší smluvní strany. Oddělení výše uvedených funkcí není de facto moţné, neboť tyto se vzájemně doplňují a prolínají. Nutno podotknout, ţe odpovědnost zaměstnavatele co do výše plnění poškozenému není limitována, avšak zaměstnanec je ve své obecné odpovědnosti šetřen (do výše čtyřapůlnásobku průměrného výdělku). Je třeba uvést, ţe zaměstnanec odpovídá pouze za zaviněné porušení povinnosti. I v tomto směru lze hodnotit postavení zaměstnance za méně ohroţující jeho ekonomickou situaci, s přihlédnutím k jeho pozici jakoţto slabší smluvní strany. Zaměstnavatel je z tohoto pohledu nucen podstupovat vyšší míru rizika v souvislosti s protiprávním jednáním jeho zaměstnanců. Právní úprava odpovědnosti za škodu je upravena v zákoníku práce zejména v ustanovení 250 264, a to převáţně samostatně pro zaměstnance a samostatně pro zaměstnavatele vycházeje z rozdílného pojetí odpovědnosti. Dluţno uvést, ţe odpovědnost zaměstnavatele je vnímaná jako odpovědnost objektivní (zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu bez ohledu na zavinění za předpokladu vzniku škody při plnění pracovních úkonů či v přímé souvislosti s ní; náhrada škody je tak bez omezení, s výjimkou případu, kdy se na vzniku škody spolupodílel zaměstnanec) a odpovědnost zaměstnance jako odpovědnost 20 GALVAS; GREGOROVÁ; HRABCOVÁ, 2010, op.cit., s. 212. 16

subjektivní (tedy odpovědnosti za zavinění, které je na straně zaměstnance vyţadováno). V určitých aspektech je nutné mít na paměti, ţe pracovní právo není izolované od dalších právních odvětví, míněno zejména od občanského práva. Historicky byly vztahy vzniklé v souvislosti s výkonem práce pro zaměstnavatele povaţovány za jeden z občanskoprávních závazkových vztahů. Stejně tak jako další právní odvětví, má i pracovní právo přímou vazbu na mezinárodní právo, finanční právo i právo duševního vlastnictví. Výrazně se pracovní právo váţe k právu sociálního zabezpečení, zejména co se týče ochrany zaměstnanců před rozvázáním pracovního poměru, těhotenství zaměstnankyň, resp. čerpání mateřské a rodičovské dovolené, hmotného zabezpečení osob v situaci, kdy se nacházejí bez zaměstnání v evidenci příslušného úřadu práce. Závěrem dodávám, ţe ústřední principy pracovního práva jsou zakotveny v pramenu 21 pracovního práva největší síly, a to v zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod 22, dle které je zaručeno právo na práci, právo na svobodnou volbu povolání, právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky a v neposlední řadě i právo na sdruţování se v rámci utuţování a dosahování pracovních zájmů, např. v odborových organizacích. U zaměstnavatele můţe působit i více odborových organizací, za existence jedné společné či více individuálních kolektivních smluv. 21 Prameny pracovního práva jsou normativní právní akty (ústavní zákony, zákony, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev), normativní smlouvy (mezinárodní smlouvy, kolektivní smlouvy), vnitřní předpisy zaměstnavatele, soudní rozhodnutí, dobré mravy i prameny práva Evropské unie. 22 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15.02.2015]. 17

2. Náhrada škody a předcházení škodám: oznamovací a zakročovací povinnost Problematika náhrady škody je upravena v několika právních předpisech, coţ závisí na druhu odpovědnosti, nicméně v rámci pracovního práva je upravena v části jedenácté zákoníku práce ( 248-275). Část jedenáctá se člení na 5 hlav. Hlava I. se týká předcházení škodám, hlava II. odpovědnosti zaměstnance za škodu (tato je členěna na 5 dílů s tím, ţe díl třetí má 2 oddíly v návaznosti na členění zvláštní odpovědnosti), hlava III. odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (tato je členěna na 5 dílů), hlava IV. společných ustanovení o odpovědnosti za škodu, hlava V. zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Jednotlivé hlavy jsou rozebrány na následujících stránkách této práce. Problematika předcházení škodám je upravena v 248 a 249 ZP (hlava I.). Předesílám, ţe základní funkcí odpovědnosti je prevence, kdyţ prevencí se rozumí souhrn práv a povinností směřujících k předcházení ohroţení nebo porušení právem chráněného zájmu. Dle citovaných ustanovení zákoníku práce platí prevenční povinnost zaměstnavatele k zabránění vzniku škody na zdraví či majetku, tj. ţe zaměstnavatel je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohroţení zdraví a majetku; pakliţe však dojde ze strany zaměstnavatele ke zjištění závady ve vytvořených pracovních podmínkách, je jeho povinností učinit taková opatření, aby došlo k jejich odstranění 23. Pracovními podmínkami se rozumí podmínky přímo spjaté s pracovním procesem (materiálně technické podmínky, výrobní zařízení, podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a podmínky spjaté s pobytem zaměstnance na pracovišti. Pracovní podmínky bývají velmi často upřesněny vnitřním předpisem zaměstnavatele. Zaměstnavatel musí svoji pozornost zaměřit zejména na otázku bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, neboť se jedná o klíčovou oblast, a to i v souvislosti s případným pracovním úrazem. Stejně tak bývají pracovní podmínky, resp. jejich adekvátnost, posuzována v souvislosti s moţností odstoupení zaměstnance od uzavřené dohody o odpovědnosti (např. za ztrátu svěřených věcí). 23 Ustanovení 248 odst. 1 zákoníku práce 18

Zajištění pracovních podmínek je nezbytné chápat v širším slova smyslu, nejedná se jen o poskytnutí kupř. osobních ochranných pomůcek, ale i zajištění odpovídajícího stavu nářadí, atp. Vyţaduje-li to ochrana zdraví zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen poskytnout na své náklady zaměstnancům ochranné oděvy, obuv, respirátory, rukavice apod. Nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bliţší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčního prostředků 24 stanoví rozsah a bliţší podmínky poskytování zejména osobních ochranných pracovních prostředků. Pokud zjistí zaměstnanec závadu ve vytvořených pracovních podmínkách, je jeho povinností oznámit tuto skutečnost zaměstnavateli, resp. nadřízenému vedoucímu zaměstnanci. Zákoník práce opravňuje zaměstnavatele k provedení kontroly věcí, které mu zaměstnanci vnáší či vynáší z jeho podniku (nejčastěji tašek a kabelek zaměstnanců), příp. prohlídky zaměstnanců za účelem ochrany jeho majetku, nicméně pouze v nezbytném rozsahu 25. Při provádění těchto kontrol je nezbytné respektovat ochranu osobnosti a lidskou důstojnost kaţdého zaměstnance ve smyslu 81 NOZ. Občanský zákoník dává ochranu zejména osobnosti člověka včetně jeho přirozených práv s tím, ţe ochrany poţívá dle citovaného ustanovení zejména ţivot a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo ţít v příznivém ţivotním prostředí, jeho váţnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. V této souvislosti je nutno zmínit, ţe osobní prohlídku můţe provádět pouze osoba stejného pohlaví. Současně podotýkám, ţe provádění výše zmíněných kontrol musí být činěno také v souladu s dobrými mravy. Dobré mravy náleţí obsahově k neurčitým pojmům, nicméně pro právo relevantním. Dobré mravy jsou právně významnou hodnotou v právu poměřující právní normy a jejich realizaci buď s mravním smyslem právní úpravy, nebo s ekvitou chápanou buď rovněţ jako mravnost, nebo jako poţadavek rovných pozic účastníků právních vztahů. Dobré mravy svým významem nabývají významu základní zásady soukromého práva. Posouzení konkrétního obsahu pojmu dobré mravy by však mělo náleţet soudci aplikujícímu právo. Některé západoevropské právní řády, ale i evropské projekty soukromého práva, namísto principu dobrých mravů v podobném významu uţívají principů dobré víry (Good Faith), poctivého obchodního styku (Fair Dealing), rozumnosti (Reasonableness), případně 24 Nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bliţší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčního prostředků, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15.02.2015] 25 Ustanovení 248 odst. 2 zákoníku práce 19

jiných. 26. Tento pojem je řešen i judikatorně a v duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 664/2002 ze dne 27.11.2003 platí, ţe Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídající obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.z. 3 Cdon 69/96 ze dne 26.6.1997 se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jeţ v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V praxi bývá poměrně časté, ţe tuto činnost zaměstnavatel svěří na základě smlouvy nějaké bezpečnostní agentuře, která vykonává mimo jiné ostrahu objektu zaměstnavatele. Prevenční povinnost najdeme také na straně zaměstnance, neboť mezi jeho základní povinnosti stanovené v 249 odst. 1 ZP patří také povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Tedy jednat zodpovědně s co největší opatrností a ohledem na hodnoty zaměstnavatele. V případě, ţe zaměstnanec reflektuje určitou hrozbu případné škody (hrozící škodu), je jeho povinností upozornit na tento fakt zaměstnavatele, resp. nadřízeného vedoucího zaměstnance. Ustanovení 249 odst. 2 ZP uvádí, je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důleţitá okolnost, nebo jestliţe by tím vystavil váţnému ohroţení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Definice osoby blízké není uvedena v zákoníku práce, je odkazováno na úpravu občanskoprávní, konkrétně na 22 odst. 1 NOZ. Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manţel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliţe by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, ţe osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale ţijí. Čili zaměstnanec má i povinnost tzv. zakročovací k odvrácení škody. Ve vztahu k prevenční povinnosti je zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci generální prevence provozovatele kasina sp.zn. 25 Cdo 3979/2011 ze dne 29.5.2013. V daném případě se poškozený domáhal náhrady škody na zdraví a skutečné 26 HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3. vydání, 2009. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck. 20

škody, která mu vznikla při loupeţném přepadení po návštěvě kasina. Zaměstnanec informoval svého komplice o výhrách poškozeného na výherním hracím přístroji, o jeho podobě a času odchodu z kasina. Poškozený byl poté přepaden a oloupen. Poškozený se domáhal náhrady škody na zaměstnavateli, nicméně soud zkonstatoval, ţe jednání zaměstnance sledovalo výlučně uspokojení osobních zájmů a nejedná se tak o škodu způsobenou při plnění pracovních povinností. Z právní věty vyplývá následující Provozovatel kasina nemůţe předjímat kaţdý potenciálně hrozící exces ze strany svých zaměstnanců, zejména vykazuje-li takové jednání znaky úmyslného trestného činu. Nebyly-li zjištěny jakékoliv náznaky, ţe zaměstnanec chystá trestný čin proti zákazníku (výherci), nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti ze strany provozovatele kasina v tom, ţe neučinil konkrétní opatření proti přepadení zákazníka, které provedly další osoby mimo provozovnu, nebo ţe nezajistil zákazníkovi doprovod domů. 27 Uvedené rozhodnutí je příkladem toho, ţe povinnost generální prevence neznamená automatickou odpovědnost za škodu tam, kde nelze poţadovat zvýšenou míru obezřetnosti a předvídavosti, která by se vymykala rozumným poţadavkům. Jsem toho názoru, ţe odpovědnost zaměstnavatele nemůţe být bezbřehá a právě pro tyto případy je nezbytné posoudit, zda je zaměstnavatel schopen takovéto jednání odhalit. Jiná situace by byla v případě, kdy by se zaměstnanec dlouhodobě na takový čin připravoval a cíleně pozoroval zákazníky, hodnotil je před třetí osobou, coţ by mělo v zaměstnavateli vzbudit důvodnou obavu a nápadnost jeho jednání, vůči němuţ by měl být obezřetný. 2.1. Prevenční povinnost ve specifické oblasti (školství) V této souvislosti jsem zaznamenala specifickou situaci týkající se 249 odst. 1 ZP, tj. v souvislosti s povinností zaměstnance počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, u škol a pedagogických pracovníků míněno učitelů při mimoškolních akcích (např. jejich účasti na škole v přírodě s ţáky). Zde je postupováno dle obecné zásady o předcházení škodám v kontextu s Metodickým pokynem 28 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, ţáků a 28 Metodický pokyn doporučuje ředitelům a zřizovatelů školských zařízení úpravu pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví, ţáků a studentů ve školách a školských zařízeních. 21

studentů ve školách a školských zařízení zřizovaných Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy č. 3/2006/m 29 VěMŠMT ve znění účinném od 1.1.2006. V čl. 10 odst. 7 předmětného metodického pokynu je stanoveno, ţe Při akcích konaných mimo školu, kdy jsou jejich účastníci ubytováni v objektech jiných osob, dodrţují ţáci předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví a předpisy o poţární ochraně platné v těchto objektech. Ţáci dodrţují stanovený reţim dne a pokyny vydané pro dobu nočního klidu. Za seznámení ţáků s těmito pokyny a za kontrolu jejich dodrţování odpovídá vedoucí akce nebo jím určený pedagogický pracovník. Vedoucí akce rozhodne o způsobu provádění dohledu v noční době. Zde mají ustanovení zákoníku práce obecnou platnost a pro odpovědnost školy a jejich zaměstnanců platí, ţe pokud je škola povinna vykonávat dohled (na škole v přírodě, stejně tak kupř. na školním výletě), zprostí se odpovědnosti, pokud prokáţe, ţe nezanedbala náleţitý dohled. Domnívám se, ţe otázka škody na mimoškolní akci je ošemetná, s ohledem na počet dětí, který mají daní pedagogičtí pracovníci uhlídat, a to s přihlédnutím k faktu, ţe nelze být na více místech najednou. Samozřejmě platí, ţe na jednoho učitele připadá určitý limit dětí, nicméně i tak v praxi nastávají případy, kdy se zkoumá dodrţení náleţitého dozoru v kontextu s prevenční povinností. Pokud vykonává právnická osoba (škola) dohled, její dohledem pověření učitelé sami za škodu dle občanskoprávní úpravy neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních a trestněprávních předpisů tím není dotčena. Vzhledem ke skutečnosti, ţe předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnance (zde učitele) je porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů, bylo by zkoumáno, zdali zaměstnanec neporušil povinnosti vykonávat náleţitý dozor v souladu s vnitropodnikovými směrnicemi školy a s výše citovaným metodickým pokynem. Je zřejmé, ţe kaţdý jednotlivý případ můţe být a zpravidla bývá natolik specifický, ţe je nezbytné jej posuzovat individuálně dle konkrétní skutkových okolností. Nikoliv kaţdý případ, kdyţ je ţákovi způsobena škoda či úraz, je moţno posoudit jako důsledek zanedbání povinností pedagoga, který vykonával dozor. V této souvislosti odkazuji na judikaturu soudů, která uvádí, ţe Náleţitým dohledem nelze rozumět takový dohled, který by byl vykonáván stále, nepřetrţitě a bezprostředně (na kaţdém kroku); je nutno vzít zřetel na okolnosti věku nezletilce, celkové jeho chování a povahové vlastnosti. 30. 29 In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C.H.Beck [cit. 06.03.2015]. Dostupné z http://www.beck-online.cz/. 30 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp.zn. 3 Cz 57/68 (R 4/1970 civ.) 22

Učitel musí být obezřetný při nejrůznějších aktivitách, k nimţ dochází při výkonu jeho práce. Učitel dozoruje ţáky při tělocviku v tělocvičně, v laboratoři fyziky, při pohybu o přestávkách po chodbách, ve školní jídelně, na výletech, exkurzích. Poměrně moderní záleţitostí je otázka šikany ve školách. Pakliţe agresivní ţák ublíţí spoluţákovi na zdraví, a učitel v rámci dozoru měl a mohl tomuto zabránit, vystavuje se učitel moţnému postihu. Ředitel školy nese odpovědnost za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví ţáků a za určení dohledu na ţáky na akcích pořádaných školou a za vydání pokynů pedagogům, kteří mají v konkrétním případě vykonávat dohled. V praxi se lze setkat s tím, ţe někteří ředitelé škol uzavírají dohody o realizaci a zajištění školy v přírodě s klauzulí, ţe daní realizátoři, resp. jejich odpovědné osoby, nesou odpovědnost za ţáky. Domnívám se, ţe tímto prohlášením není moţné se odpovědnosti zříci, resp. i nadále odpovídají za ţáky pedagogové pověření ředitelem školy. Jiná situace by byla za předpokladu, ţe se zaměstnanci realizátora školy v přírodě bude uzavřena pracovní smlouva či dohoda o provedení práce, event. dohoda o pracovní činnosti. Uvedené lze aplikovat například na výuku plavání, zde je typické, ţe škola uzavírá smlouvu o zajištění plaveckého výcviku s třetím subjektem. Za předpokladu, ţe zaměstnanci subjektu poskytujícího plavecký výcvik uzavřou pracovní smlouvu či výše zmiňovanou dohodu, stanou se de facto pedagogem a osobou vykonávající dohled nad ţáky. V případě uzavření smlouvy s plaveckou školou zapsanou ve školském rejstříku není zapotřebí uzavírat jednotlivé smlouvy nebo dohody s jejími učiteli, neboť tito mají status pedagogického pracovníka ve smyslu zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících 31. Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy podalo výklad k 23 zákona o pedagogických pracovnících, č.j. MSMT-8154/2013-201 32, tedy k pojmu přímé pedagogické činnosti a podává, ţe mezi práce související s přímou pedagogickou činností, a tedy mezi standartní činnosti pedagogických pracovníků, patří nejen příprava na přímou pedagogickou činnost, hodnocení prací dětí a ţáků, ale také dohled nad ţáky ve škole a při akcích organizovaných školou, spolupráce s dalšími pedagogickými pracovníky a zákonnými zástupci ţáků, péče o kabinety, sbírky, účast na školních poradách a studium a účast na dalším vzdělávání. 31 Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11.2.2015] 32 Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty/pravni-vyklad-k-23-zakona-o-pedagogickychpracovnicich. 23

Obdobnou situací je např. škoda na zdraví, která se stala ţákovi při hodině tělesné výchovy. V takovém případě by za případný úraz odpovídalo školské zařízení, nicméně po zaměstnanci pedagogickém pracovníkovi by bylo moţné poţadovat náhradu škody regresním nárokem za předpokladu, ţe při výkonu své práce pochybil, tedy zejména nedodrţel povinný dohled nad ţákem. Samozřejmě je odlišné, pokud k poranění ţáka dojde v situaci, kdy tento neuposlechl pokynu učitel a prováděl tělocvičné prvky, které neměl dělat, oproti situaci, kdy pedagog si z hodiny tzv. odběhl a nehlídal své ţáky. Jednotlivé aspekty nastalé události je nezbytné posuzovat individuálně dle konkrétní situace. Svoji roli zaujímá i trestněprávní odpovědnost. V rámci své advokátní praxe jsem se setkala v rámci prevenční povinnosti zaměstnance s následujícím případem. Na letním táboře při soutěţi jednotlivců v plavání utonul mladistvý chlapec. Soud se zabýval trestněprávní odpovědností vedoucích tábora, kteří měli uzavřenou dohodu o provedení práce s kanceláří zprostředkující letní tábor. Skutkově se jednalo o situaci, kdy mladistvý utonul bez blíţe vyjasněné příčiny v průběhu hry. Soud kladl zaměstnancům vedoucím tábora za vinu usmrcení z nedbalosti, neboť nezajistili bezpečnost svěřených osob, účastníků tábora při přípravě hry, která probíhala ve vodě. Hra spočívala v tom, ţe předem vybraní reprezentanti táborových oddílů po skoku do vody z paluby lodi měli doplavat ke břehu. Je nepochybné, ţe v daném případě měli táboroví vedoucí zajistit bezpečnost plavců, neboť plavání v hluboké a otevřené vodě je spojeno se zvýšeným rizikem na zdraví. K dobru vedoucích vypovídal fakt, ţe si sjednali výpomoc záchranářského člunu u jachtklubu, tedy od profesionálů. Z hlediska trestněprávní odpovědnosti je zřejmé, ţe za jednání jsou trestně odpovědní táboroví vedoucí, z hlediska civilněprávní náhrady škody by však dle mého názoru odpovídal zaměstnavatel táborových vedoucích, neboť celý tábor byl veden pod jeho taktovkou, samozřejmě s regresním nárokem vůči zaměstnancům pracujícím na základě dohody o provedení práce. Soud prvého stupně uznal táborové vedoucí vinnými, oproti tomu odvolací soud prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. K tomuto rozhodnutí přistoupil po závěru, ţe nelze spolehlivě u obou obţalovaných vyvodit existenci zavinění ve formě nedbalosti vědomé. Soud uzavřel, ţe obţalovaní nepostupovali riskantně, laxně či nadměrně neopatrně a pro ochranu ţivota a zdraví plavců učinili vše, co s ohledem na ţivotní znalosti a zkušenosti povaţovali za důleţité. Soud se tedy zabýval prevenční povinností. V závěru soud zkonstatoval, ţe je třeba zohlednit i zájem společnosti na provozování volnočasových aktivit dětí a mládeţe a je třeba si váţit osob, které s dětmi 24

pracují ve svém volném čase a za minimální finanční ohodnocení. Dle názoru soudu nelze na vedoucí klást přemrštěné nároky nad rámec obecně závazných předpisů. Faktem zůstává, ţe ţádný právní předpis nestanoví konkrétní povinnosti vedoucích táborů, nicméně i pro tyto případy je nezbytné postupovat s maximální moţnou mírou opatrnosti a předvídavosti, aby ke škodě na zdraví či jakékoliv jiné škodě nešlo. Je logické, ţe pro případ, ţe bude po zaměstnavateli vymáhána škoda (odškodnění) dotčenou osobou, bude se zaměstnavatel domáhat úhrady po zaměstnanci v zákonných intencích, pakliţe budou zaměstnanci shledáni vinnými z trestného činu. 25