www.iudictum.cz Exportováno: 15. 3. 2017, 22:31 II. ÚS 125/08 7. 10. 2008, Ústavní soud Text judikátu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem se sídlem Revoluční 24, 430 01 Chomutov, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 3 Ads 45/2007-35, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 42 Cad 80/2006-13, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení, Křížova 25, 225 08 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Tvrdí, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel podal u vedlejšího účastníka v roce 1997 žádost o přiznání plného invalidního důchodu. Tento důchod mu byl posléze přiznán rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 1998 na dobu od 16. 8. 1997 do 20. 11. 1997 ve výši 6.853 Kč měsíčně a současně bylo rozhodnuto o odnětí plného invalidního důchodu. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 14 Ca 204/98. Na to vydal vedlejší účastník dne 9. 7. 1999 rozhodnutí č. I, kterým stěžovateli uvolnil ode dne 20. 11. 1997 částku 6.853 Kč měsíčně, a rozhodnutím č. II z téhož dne byl stěžovateli ode dne 20. 9. 1999 odňat plný invalidní důchod podle ustanovení 56 odst. 1 písm. a) zákona č.155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Rozhodnutí č. II napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2003, č. j. 14 Ca 536/99-59, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2004, č. j. 2 Ads 76/2003-72. Stěžovatel poté požádal dne 27. 9. 2004 o částečný invalidní důchod, který mu byl nakonec přiznán rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 23. 2. 2006, č. j. 580 716
2119, a to od 20. 9. 1999. Současně bylo rozhodnuto o vyplacení doplatku, který však byl uznán jen za dobu od 27. 9. 2001, přičemž pokud jde o doplatek za dobu před 27. 9. 2001, bylo v rozhodnutí uvedeno, že nárok na něj podle ustanovení 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění platném v době rozhodnutí, zanikl. Podle tohoto ustanovení nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zanikal uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží, přičemž tato lhůta neplynula po dobu řízení o důchodu. Zásadní spornou otázkou v projednávaném případě tak bylo, zda vedlejší účastník dospěl ke správnému závěru, že stěžovateli zanikl nárok na výplatu důchodu za dobu před 27. 9. 2001, t. j. za dobu přesahující tři roky nazpět od podání žádosti o částečný invalidní důchod. Stěžovatel totiž namítal, že po celou dobu řízení o důchod vedl spor o plný invalidní důchod, a dokud toto řízení neskončilo, nemohl podat žádost o částečný invalidní důchod. Odvolával se na to, že byl takto informován lékařem okresní správy sociálního zabezpečení. Šlo o aplikaci ustanovení 81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, které stanoví: "Zahájení řízení o dávku důchodového pojištění brání tomu, aby v téže věci probíhalo jiné řízení. Zahájení řízení o plný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o částečném invalidním důchodu; zahájení řízení o částečný invalidní důchod brání tomu, aby bylo zahájeno řízení o plném invalidním důchodu. Ustanovení předchozích vět však neplatí, probíhají-li v téže době řízení o přiznání částečného invalidního důchodu a přezkumné řízení soudní z důvodu odnětí plného invalidního důchodu". Oba obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že řízení o přiznání invalidního důchodu skončilo rozhodnutím č. I vedlejšího účastníka ze dne 9. 7. 1999 přiznáním plného invalidního důchodu. Žalobou bylo napadeno pouze rozhodnutí č. II ze dne 9. 7. 1999, kterým bylo rozhodnuto o odnětí plného invalidního důchodu ode dne 20. 9. 1999, a na tento případ proto dopadalo v plném rozsahu ustanovení shora citovaného ustanovení 81 odst. 3 zák. č. 582/91 Sb., třetí věta. Obecné soudy neuznaly ani námitku stěžovatele, že vedlejší účastník nesprávně informoval ošetřující lékařku stěžovatele o nemožnosti zahájení řízení o přiznání důchodu, a to proto, že z předložených záznamů o konzultaci mezi ošetřujícím lékařem a lékařem okresní správy sociálního zabezpečení vyplynulo, že tyto konzultace se týkaly zahájení řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity. Nebyla akceptována ani další námitka stěžovatele, že vedlejší účastník měl sám zahájit řízení o částečném invalidním důchodu. Bylo poukázáno na to, že ze zákona vyplývá, že řízení o přiznání dávky se zahajuje na základě písemné žádosti. Na tento případ nebylo možno aplikovat ani ustanovení 81 odst. 2 zák. č. 582/91 Sb., podle kterého řízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z moci úřední orgánem, který je příslušný k rozhodnutí o této změně, a to proto, že v období od 20. 9. 1999 již nebyl stěžovatel příjemcem žádné dávky, protože plný invalidní důchod mu byl přiznán jen za období od 20. 11. 1997 do 20. 9. 1999. Kasační soud neakceptoval ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a uvedl, že tento náležitě vyložil, proč řízení vedená o dřívějších žádostech stěžovatele o plný invalidní důchod nemohla mít vliv na běh prekluzivní lhůty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že takové posouzení realizace jeho práv je v rozporu s ústavou zaručeným právem na soudní a jinou ochranu, dále na rovnost účastníků řízení a vedení spravedlivého procesu při projednávání věci bez zbytečných průtahů. Takto vedenými řízeními byla porušena procesní práva, jak jsou deklarována v Listině. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 42 Cad 80/2006. Nejvyšší správní soud poté, co shrnul základní námitky stěžovatele, uvedl, že ke všem zaujal stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí a stručně tam uvedené závěry zopakoval. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjádřil rukou psaným přípisem předsedy senátu, který se rovněž odvolal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí, ke kterému nemá co navíc dodat. Nejobsáhleji se vyjádřil vedlejší účastník, který podrobně zrekapituloval průběh celého jednání a zopakoval své stanovisko, které uplatnil v průběhu řízení před obecnými soudy. Vzhledem k tomu, že ani jedno z vyžádaných vyjádření neobsahuje žádnou novou argumentaci, která by již v řízení před obecnými soudy neodezněla, a v podstatě jde jen o její pokračování bez toho, že by v ní zazněla jakákoliv argumentace ústavněprávní, která by mohla být východiskem pro závěry Ústavního soudu, nebyla tato podání účastníkům a vedlejšímu účastníkovi rozesílána. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ve svém podání nespecifikuje, kterými konkrétními kroky obecných soudů k porušení jím uváděných základních práv došlo. V podstatě tak jen opakuje argumentaci, kterou již předtím uplatnil v opravných prostředcích před obecnými soudy a celou polemiku vede proti výkladu jednoduchého práva, tak jak byla provedena obecnými soudy. Takto pojatou ústavní stížností staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však s ohledem na jeho místo v soudní soustavě nepřísluší. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy vyložily podústavní
právo za použití standardních metod výkladu práva. Právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že by jím byl garantován úspěch v řízení. Jeho podstatou je garance toho, že pro každého účastníka řízení budou zachovány rovné podmínky, a to jak pokud jde o jeho procesní postavení, tak i pokud jde o výklad hmotného práva. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí a soudního spisu nezjistil, že by vůči stěžovateli byla porušena zásada rovnosti v řízení a nezjistil, že by obecné soudy vyložily hmotné právo extrémně formalisticky nebo v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Pravidla spravedlivého procesu proto nebyla porušena. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani pokud jde o namítané průtahy v řízení. Předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu je až řízení před obecnými soudy. Žaloba v této věci napadla u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 27. 4. 2006, soud nařídil v této věci jednání na 29. 5. 2006 a v tento den také rozhodl. Písemné vyhotovení rozsudku sice rozeslal až dne 1. 9. 2006, avšak poté, co bylo soudcem řádně požádáno o prodloužení lhůty z důvodů pracovního přetížení, přičemž lhůta mu byla prodloužena do 29. 9. 2006. Kasační stížnost napadla u krajského soudu dne 18. 9. 2006 a soudce již dne 25. 9. 2006 činil kroky podle ustanovení 108 soudního řádu správního. Věc pak předložil Nejvyššímu správnímu soudu poté, co mu bylo doručeno vyjádření žalované strany (v tomto řízení vedlejšího účastníka) dne 30. 3. 2007. Ten pak rozhodl rozsudkem dne 24. 10. 2007 a ještě téhož dne dal pokyn k zaslání spisu i písemného vyhotovení rozsudku krajskému soudu. Pokyn k rozeslání písemného vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu byl dán již dne 11. 11. 2007. Lze tedy uzavřít, že v tomto řízení k žádným průtahům nedošlo. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí, proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu