Separátní příloha k publikaci W. Bugel, H. Šlechtová: Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce : principy a postupy

Separátní příloha k publikaci W. Bugel, H. Šlechtová: Tvorba kvalifikačních prací pro studenty oborů sociální práce : principy a postupy (dále zjednodušeně Metodika)

Obsah Úvod... 3 1 Provázanost tématu, cíle, metody a struktury... 4 1.1 Tematika a téma práce... 4 1.2 Cíl práce... 5 1.3 Metoda/metody práce... 6 1.4 Struktura práce... 7 2 Náleţitosti práce a formální poţadavky... 10 2.1 Základní náleţitosti odborného stylu... 10 2.2 Pouţívané zdroje a způsob odkazování... 11 2.3 Povinné a nepovinné součásti práce a jejich náleţitosti... 14 3 Vyhledávání odborné literatury a práce s odbornou literaturou... 17 3.1 Rozpoznání odborné literatury... 17 3.2 Vyhledávání odborných publikací... 18 3.3 Práce s odbornou literaturou... 19 4 Ostatní obecná doporučení... 21 5 Konkrétní specifické poţadavky na ročníkové a absolventské práce na CARITAS VOŠs... 23 5.1 Specifické poţadavky týkající se ročníkové práce... 23 5.2 Specifické poţadavky týkající se absolventské práce... 23 5.3 Bibliografický zápis a způsob odkazování... 24 Závěrečné upozornění:... 29

Úvod Jednou z podmínek úspěšného zakončení studia na CARITAS VOŠ sociální Olomouc je sepsání kvalifikační, tzv. absolventské práce. Ještě předtím v průběhu studia student/ka píše zpravidla alespoň jednu menší práci (jde o práci tzv. ročníkovou; vyučující jednotlivých předmětů však mohou zadat k vypracování i písemné seminární práce). Předpokládá se, ţe tyto práce budou respektovat zvyklosti odborného stylu. Tato separátní příloha pouze představuje vybrané základní poţadavky (především formální) na ročníkové a kvalifikační práce a jen okrajově některé tyto poţadavky zasazuje do širších souvislostí a zdůvodňuje. Jejím cílem není stručně a zjednodušenou formou převyprávět obsah Metodiky. Příloha se soustřeďuje jen na vybrané body, zejména na základní představení povinných součástí práce, náleţitostí Úvodu a Závěru, koncepce struktury práce v závislosti na jejím typu, tématu a cíli. Obsahuje téţ doporučený způsob odkazování na pouţité zdroje. Formou kříţových odkazů informace propojuje s obsahem Metodiky; vţdy je důrazně doporučeno příslušnou pasáţ z Metodiky konzultovat, aby se student/ka seznámil/a se zdůvodněním určitého postupu, moţnostmi v případě výjimek, podrobnějšími informacemi apod. (To, ţe práce bude jen mechanicky odráţet pokyny z této přílohy, ještě nezaručuje, ţe tyto pokyny budou správně aplikovány. Jedním z účelů přípravy kvalifikační práce je i to, aby student/ka pochopil/a smysl poţadovaných náleţitostí a obecně zvyklostí při psaní v odborném stylu o tom však nezíská povědomí z této přílohy, ale z výuky v příslušných seminářích propedeutickém, k ročníkovým pracím a diplomovém a téţ z Metodiky, která má slouţit jako průvodce.) 3

1 Provázanost tématu, cíle, metody a struktury Kaţdá práce má své téma a konkrétní cíl (viz kap. 7 Metodiky). Cíl pak určuje metodu, jakou se bude při jeho naplňování postupovat. Je třeba, aby bylo kaţdou práci moţné vymezit pomocí zodpovězení tří základních otázek: 1. co se má zkoumat (= předmět => téma); 2. co se o zkoumaném má zjistit (= záměr => cíl); 3. jak má být dosaţeno zaměřených zjištění (= adekvátní postup => metoda) (Metodika: 112). Téma, cíl i metoda jsou pak promítnuty do struktury. 1.1 Tematika a téma práce K tématu lze zjednodušeně říci, ţe je co nejpřesněji vystihnuto názvem 1 práce. Je tedy na prvním místě třeba varovat před ztotoţňováním tématu a tematiky to by mohlo vést k příliš vágnímu názvu. K rozlišení tématu a tematiky viz více v Metodice v podkapitole 7.1; zde uveďme pouze následující citaci: Tematikou nazveme určitou obsahově širší, avšak zároveň sourodou výseč studovaného oboru, jeţ bude zároveň představovat jakousi nadmnoţinu konkrétních problémů či jevů. Příkladem můţe být problematika sociálních dávek, metod sociální práce, hodnotového ukotvení, sluţeb, historie poskytování péče určitého typu, atd. Tematickým celkem/okruhem pak bude konkrétní problém či jev, který je moţné nahlíţet z několika úhlů pohledů typických pro různé disciplíny nebo různé ţivotní i logické kontexty kupř. stáří, sociální exkluze, diskriminace, domácí násilí, atd. Téma kvalifikační práce pak bude zahrnovat jak jednoznačné vymezení dílčího prvku tematiky, tak i do konkrétních souvislostí zasazené části tematického celku. Půjde tedy o jednoznačnou specifikaci předmětu autorského odborného zájmu pisatele práce. (Metodika: 108) Při zadávání tématu práce zpravidla nestačí uvést pouze tematiku (tematickou oblast), tj. např. sociální práce s drogově závislými, ale rovnou samotné téma dané konkrétní práce (např. specifické kompetence terénního pracovníka sdružení X zaměřeného na drogově závislou mládež v oblasti Y). Je ale moţné, ţe v momentě administrativního vyřizování zadání práce a domluvy s vedoucím ještě téma z nějakých důvodů nemůţe být stanoveno takto jasně a konkrétně. V takovém případě je důleţité formulovat téma, co nejpřesněji to v danou chvíli půjde, s vědomím, ţe bude ještě více konkretizováno postupem času (např. terénní sociální práce s drogově závislou mládeží či sociální práce 1 Je-li název práce obrazný či metaforický, musí být zcela konkrétní a výstiţný podtitul. 4

s mládeží poskytovaná střediskem X ). Tato konkretizace se pak promítne z hlediska administrativy do žádosti o upřesnění/změnu tématu. Ohledně konkrétních termínů odevzdávání zadání, ţádostí o upřesnění/změnu apod. je třeba sledovat harmonogram konkrétního školního roku. 1.2 Cíl práce Vlastním cílem práce není ani (obrazně řečeno) zachránit svět (tj. např. zlepšit situaci klientů, napomoci sníţit kriminalitu, zmírnit diskriminaci v přístupu pracovníků, podpořit zaměstnance, pomoci lidem v nouzi ) ani informovat čtenáře (poukázat na problém, informovat laickou/odbornou veřejnost o, vyburcovat veřejné mínění, přispět k povědomí o ). K jednomu i druhému můţe být zdařilá práce vyuţita, ale, zopakujme, nejedná se o cíl této práce. Tato oblast bývá některými autory 2 označována jako oblast symbolického cíle, na který je moţné se ptát otázkami typu: Na jaký problém chcete upozornit tím, ţe jste zvolil/a své téma? Co je špatně a jaké a pro koho to má důsledky? Koho chcete upozornit, protoţe podle vás nevěnuje danému problému dostatek pozornosti? Jaké postoje, přístupy, předsudky, preference, zájmy apod. subjektům, uvedeným v odpovědi na předchozí otázku, brání, aby si problému všimly, případně mu věnovaly dostatečnou pozornost? Co tedy cíl práce je? Dle Metodiky se jedná o to, čeho se má napsáním textu dosáhnout v rovině poznání (= k jakým zjištěním chce autor dospět) (Metodika: 111). Je opět moţné se setkat s označením takto definovaného cíle práce jako poznávacího cíle, který je vyjádřen v základní (výzkumné) otázce, pro kterou je charakteristické, ţe se jedná o jednu otázku s otazníkem na konci, o minulém nebo současném stavu věcí (ne o tom, co by mělo nebo mohlo být), na kterou dosud neznáme odpověď a na kterou chce student nebo studentka odpovědět svojí prací. Studenti a studentky sociální práce jsou často motivováni hlavně terénem sociální práce, nikoliv primárně otázkami zůstávajícími na úrovni pouhého poznání, či dokonce teoretickými otázkami. Mohou tedy chtít, aby i jejich práce byla nějak vyuţitelná. Jak ale od oné vyuţitelnosti (o které bylo napsáno, ţe není vlastním cílem práce) k cíli práce dospět? Pro názornost si to představme takto: 2 Viz např. metodický podklad k cílům práce zpracovaný na FSS MU prof. Musilem 5

K tomu, aby mohl být nějaký poznatek v praxi aplikován (a díky němu např. zlepšena nějaká sluţba pro konkrétní cílovou skupinu), [ cíl práce, ale možná aplikace, využití] musí tento poznatek nejprve existovat (musíme např. vědět, jaké jsou potřeby této cílové skupiny, jaké jsou charakteristiky této skupiny, jak vypadá stávající pomoc této skupině ); a cílem práce je (zjednodušeně vyjádřeno) právě k takovému poznatku dospět (např. zmapovat potřeby osob s problémem Y v lokalitě Z, provést evaluaci naplňování potřeb klientů z dané cílové skupiny v zařízení X ). [= cíl práce] Tento příklad je pouze ilustrativní. Pro úplnost ještě uvádíme příklady otázek 3, pomocí kterých je moţné si ujasnit, jak uvaţujeme o moţné vyuţitelnosti poznatků, které chceme prací zjistit: Čeho, tzn. jaké změny, chcete (z hlediska uvedeného problému) dosáhnout pomocí poznatků vaší práce - jak by měl podle vás vypadat ţádoucí stav a komu a jak by jeho naplnění mělo podle vás prospět? Čeho by se měly týkat poznatky vaší práce, abyste s jejich pomocí mohl/a dosáhnout změny uvedené výše v odpovědi na první otázku? Co konkrétně uděláte s poznatky, aby byl naplněn účel jejich uţití uvedený výše v odpovědi na první otázku? 4 Důleţité informace o cíli práce naleznete v Metodice v podkapitole 7.2. Pro správné pochopení toho, co je cíl práce a jak k němu dospět (i v případě jiného typu zaměření práce), je přečtení této podkapitoly důrazně doporučeno. 1.3 Metoda/metody práce Kdyţ má člověk připravující práci jasno ohledně cíle, musí zváţit, jakým postupem (či jakými postupy) daného cíle dosáhnout. Jinými slovy: musí si stanovit metodu (metody). K tomu, jak můţeme chápat slovo metoda, se lze více dozvědět v Metodice, zejména na s. 111 112. Zjednodušeně lze uvést, ţe obecně je výrazem metoda míněn plánovitý systém postupu při řešení komplexního úkolu (Metodika: 111). Vědeckou metodou pak můţe být míněn buď 1. souhrn/celek způsobů badatelského přibliţování se pravdě a 3 4 Jedná se o otázky vztahující se k oblasti, která je někdy nazývána jako aplikační cíl práce. Dělení na jednotlivé cíle slouţí jako pomůcka proto, aby si studenti ujasnili, co je předmětem jejich odborného zájmu a jakými motivacemi, postoji hodnotami apod. jsou vedeni, aby od nich dokázali poodstoupit. Pokud si studenti odpoví na výše uvedené otázky na cíle v pořadí symbolický, aplikační a poznávací cíl, pak se zvyšuje pravděpodobnost, ţe dokáţí jednak přesněji identifikovat (poznávací) cíl své práce a jednak si poloţit odpovídající základní (výzkumnou) otázku. 6

prezentace poznané pravdy pomocí pojmů, nebo 2. způsob získávání a zpracovávání tzv. vědeckého materiálu (= výzkumná metoda) (Metodika: 111 112). Při uvaţování o volbě metody lze začít následujícími otázkami: Bude vše, co je k dosaţení cíle potřeba zjistit (v tom smyslu, ţe se toho nedoberu jen vlastním uvaţováním), dohledatelné v odborné literatuře? Budu muset hledat i v nějakých pramenech (např. písemných)? Bude potřeba provést empirický výzkum? Budu-li používat odbornou literaturu, jak využiji poznatky v ní uvedené? Budu je rozebírat, tedy analyzovat? Spojím dohromady poznatky z víceré literatury a v tomto souhrnu představím tj. vytvořím syntézu? Budu poznatky aplikovat na nějaký jev/terén/populaci skrze empirický výzkum? A tak podobně. Budu-li provádět empirický výzkum, čemu má tento výzkum v rámci práce posloužit? (Pozor! Výzkum nikdy nemá slouţit jen jako ilustrace 5 toho, co bylo jiţ náleţitě představeno díky poznatkům z literatury. Pouţití empirického výzkumu je opodstatněné jedině tehdy, vnese-li do práce něco, co nebylo moţné zjistit jen z četby odborné literatury.) U prací empirického charakteru je metoda spíše mnoţinou dílčích technik a jejich prvků o metodě se zde mluví především jako o všeobecně přijatém způsobu provádění výzkumného šetření, sestávajícím z jedné či několika akceptovaných výzkumných technik. (Metodika: 112) Bude výzkum kupř. slouţit pro ověření platnosti hypotézy o určitém jevu (vzešlé zpravidla z četby literatury) na populaci, u níţ nás tento jev zajímá? (V takovém případě by byla pouţita nejspíše deduktivní kvantitativní výzkumná metoda.) Bude slouţit k rozpoznání hlubších souvislostí určitého jevu u jednotlivého případu (či několika případů)? (V takovém případě by byla pouţita kvalitativní případová studie.) Půjde o další propracování teoretického poznání o určitém jevu? (Byl by pouţit kvalitativní výzkum.) A tak podobně. 1.4 Struktura práce Struktura práce musí být logická a musí odpovídat konkrétnímu tématu. Ohledně podrobností je třeba se seznámit s podkapitolami 7.3 7.5 a 8.3 Metodiky; v této separátní příloze jsou pouze vypíchnuty některé důleţité body. 5 Tj. k tomu, aby např. po charakteristice určitého jevu na základě literatury následovala nějaká ukázka z praxe, která by ovšem nepřinesla ţádnou novou informaci a bez které by práce vlastně nebyla o nic podstatného chudší. 7

Struktura práce nejenţe není jen estetickou záleţitostí; není ani jen vodítkem pro čtenáře usnadňujícím orientaci v díle. Promítá se do ní celkově uvaţování o předmětu práce; je odrazem sledování cíle od jeho stanovení přes jednotlivé kroky v jeho naplňování aţ po prezentaci výsledných zjištění. (Metodika: 180-181) Jistou představu o struktuře práce (ve smyslu sledu návaznosti a hlavních částí) je třeba si vytvořit jiţ na samém začátku, ve fázi tvorby plánu (chcete-li, projektu) práce (viz podkap. 7.3 Metodiky, pro práce zaloţené na empirickém výzkumu téţ podkap. 11.4). Při tvorbě plánu samozřejmě ještě nejde o strukturu se vším všudy s konkrétními kapitolami i podkapitolami a jejich přesnými názvy, ale spíše o osnovu, o jakousi hrubou kostru. Z této osnovy musí být zřejmé, čemu je potřeba se věnovat nejprve a čemu později, v přibliţně jakém rozsahu a jak podrobně. Taková osnova se pak stane vodítkem při psaní práce, přičemţ bude postupně zpřesňována, případně i pozměňována. Osnovou práce se zde myslí její logická kostra, která se ve finální podobě projeví v podobě Obsahu. Obsah však nemá být pouhým mechanickým seřazením v textu se vyskytnuvších obsahových poloţek a nadpisů, ale jejich logicky promyšleným a navazujícím seřazením směřujícím k naplnění cíle práce. Neţ však dosáhneme oné konečné osnovy, bude potřebné připravit si osnovu pracovní (či několik jejich verzí), která se bude obměňovat v závislosti na tom, jak jsme pokročili ve zpracovávání daného tématu; první a nejpotřebnější z pracovních osnov je osnova rámcová. (Metodika: 113) Tvorbě osnovy, realizaci plánu a vytvoření korpusu práce jsou věnovány podkapitoly 7.3 7.5 Metodiky; s obsahem těchto podkapitol je nutné se seznámit. Různé typy prací se různí poţadavky na strukturu. Nejprve se zaměřme na práce, které nejsou postaveny na vlastním empirickém výzkumu (pro zjednodušení jim zde říkejme nevýzkumné ), poté věnujme pozornost těm výzkumným. Vodítko pro vytvoření struktury nevýzkumných prací poskytují podkapitoly 12.2 a 12.3 Metodiky. Celkově se jedná o šest stran věnovaných pracím zaloţeným na poznatcích bezprostředně nezískaným zpracováním dat z empirického výzkumu (podkap. 12.2) a pracím zpravodajského typu a projektovým (podkap. 12.3). V rámci prezentace různých typů prací jsou vţdy uvedeny i rady týkající se struktury prací takového typu důrazně se tedy doporučuje, aby si diplomant tyto podkapitoly přečetl, zejména pak pasáţ týkající se jím zvoleného typu práce. Ohledně struktury prací postavených na empirickém výzkumu koluje na mnohých školách fáma, ţe mají být děleny na dvě části: teoretickou a empirickou (někdy chybně pojmenovávanou jako praktickou ). Takové dělení však odpovídá pouze určitému typu prací (jde o práce zaloţené na kvantitativním výzkumu). Je jasné, ţe ani práce zaloţené na 8

výzkumu kvalitativním nemají začínat jakýmsi skokem do zkoumání bez teoretické přípravy, ale jejich dělení na teoretickou a empirickou část by bylo nelogické, jelikoţ kvalitativní zkoumání předpokládá pokračování (a nejlépe prohlubování) teoretického uvaţování. V případě prací zaloţených na kvalitativním výzkumu tak začínáme představením teoretických východisek či konceptů (ale raději se vyhneme tomu, abychom kapitolu či kapitoly tomu věnované nazvaly teoretickou částí to by totiţ mohlo vyvolávat dojem, ţe další část jiţ teoretická není). Struktuře prací zaloţených na empirickém výzkumu je věnována podkapitola 11.4, kde jsou na čtyřech stranách prezentovány nejen základní rady, ale i rámcová a ilustrativní struktura. Před započetím práce zaloţené na empirickém výzkumu je třeba se s touto podkapitolou seznámit. 9

2 Náležitosti práce a formální požadavky Odborný text by měl být jednoznačný bez skrytých jinotajů, nevysvětlených metafor, smajlíků, prost emočně podbarveného vyjadřování Pravděpodobně jste se setkali s články či knihami odborníků, které nejsou psány odborným stylem. Nejspíše se však jednalo o texty určené laické veřejnosti, které měly určité odborné poznatky podat velmi zjednodušeným způsobem komukoliv, kdo by je mohl potřebovat nějak vyuţít. Vyuţitelnost takových textů pro odborníky k hlubšímu poznání problematiky je však většinou velmi omezená. Autoři těchto textů ovšem pro odbornou veřejnost většinou na dané téma napsali řadu dalších textů, na první pohled moţná méně čtivých, zato však přesnějších a bez zjednodušení, která by mohla vést k chybnému pochopení. Diplomant má při tvorbě kvalifikační práce vycházet z textů odborných, nikoliv popularizačních (k tomu viz více níţe) a sám má psát odborným stylem 6. 2.1 Základní náležitosti odborného stylu Text psaný odborný stylem musí být co nejpřesnější (cokoliv navíc je nejen zbytečné, ale můţe být i zavádějící). Nejde o krásu jazyka, ale o jednoznačnost vyjádření: text proto není takzvaně květnatý, ale na druhou stranu v něm nesmí chybět nic podstatného, co autor míní sdělit (autor nečeká, ţe čtenáři něco samo dojde, ţe to vyčte mezi řádky ). Při psaní se pouţívá se odborných výrazů. Student zvyklý z hodin slohu na to, ţe v zájmu estetičnosti je vhodné opakující se slova místy nahrazovat synonymy, by měl zpozornět: toto pravidlo je u odborného stylu druhořadé, protoţe si všímá pouze estetiky, nikoliv věcnosti. Přitom v odborné oblasti zdánlivé synonymum vůbec synonymem nemusí být! Někteří studenti se mylně domnívají, ţe odborný termín rovná se cizí slovo, a tak při psaní hromadí kdekoliv v textu cizí slova, aniţ by často znali jejich význam. Je sice pravda, ţe řada odborných termínů je cizojazyčných nebo alespoň cizího původu, ale zdaleka tomu tak není vţdy existuje mnoho vyloţeně českých odborných výrazů. Při uţívání zbytečně velkého mnoţství tzv. cizích slov naopak můţe text ztrácet na přesnosti a srozumitelnosti. Co se odborných výrazů týče, mají ještě jeden zádrhel : v různých disciplínách a také v různých paradigmatech v rámci jedné disciplíny mohou mít i stejná slova či sousloví odlišné významy (mezi výrazy, jichţ mohou uţívat studenti sociální práce, je jedním z takových např. slovo komunita). Tam, kde by mohlo dojít k nejasnostem, je třeba vţdy uvést, jaký význam má daný termín v daném textu. 6 Odbornému stylu se rozsáhle věnuje kapitola 1 Metodiky. 10

U všech přebíraných poznatků a myšlenek má být uveden jejich autor i zdroj, takţe všude tam, kde se odkaz nevyskytuje, se automaticky předpokládá, ţe tyto myšlenky pocházejí od pisatele práce. Je tedy jasné, ţe u všeho přebraného je třeba důsledně odkazovat na zdroje. 2.2 Používané zdroje a způsob odkazování Zdroje lze z hlediska role, jakou mají v chystané práci, rozdělit na odbornou literaturu (případně odborné publikace) 7 a prameny (viz Metodika: 130 132). Pramenem je to, co nějak přímo vychází (či je součástí) skutečnosti, o které píšeme: např. archiválie, obsah 8 webových stránek různých sdruţení či organizací, zákony, vnitřní řád nějakého zařízení, zápisy z jednání apod. (u vyjmenovaných příkladů jde o prameny tzv. podstatné viz Metodika: 131). Specifickým druhem pramene jsou data z vlastního empirického výzkumu. Daty nejsou míněny (jak by se mohlo zdát) jen číselné či podobné údaje získané např. skrze dotazníkové šetření v kvantitativním výzkumu, ale jakýkoliv materiál získaný v průběhu empirického výzkumu, jak kvantitativního, tak kvalitativního, tj. téţ např. rozhovory, fotografie, terénní poznámky a záznamy z pozorování apod. Způsob odkazování na zdroje výzkumných zjištění má svá vlastní pravidla (kupř. aţ na výjimky jsou sdělení respondentů či informátorů anonymizována) obecné zásady odkazování platné pro ostatní prameny se jich plně tedy netýkají. Odbornou literaturou jsou nám ta díla, z nichţ vycházíme při odborném analyzování, posuzování či komentování skutečnosti, o které píšeme. Je to literatura, která se z odborného úhlu pohledu určité problematice věnuje. Pro názornost uveďme příklad z oblasti jiné disciplíny, neţ kterou je sociální práce, konkrétně z historie. Zatímco středověká kronika, kterou její autor psal o době, v níţ ţil, případně o dobách jeho ţivotu předcházejících, je pro historika pramenem, dílo jiného historika, který o dané době píše (a který případně vyuţívá i závěrů, k nimţ dospěl studiem dané kroniky), je odbornou literaturou. Kroniky totiţ zpravidla nepřinášejí suchý popis událostí, ale jsou prezentací těchto událostí příznačnou pro danou dobu (např. kronikář působící ve sluţbách nějakého pána s velkou pravděpodobností nepopíše vojenský neúspěch svého pána jako fatální poráţku, ale naopak bude vychvalovat pánovu chrabrost a fakt, ţe k poráţce došlo, můţe 7 8 Většinou se tyto mnoţiny překrývají, ale ne vţdy pro rozlišení viz s. 47 48 Metodiky. Není-li tímto obsahem konkrétní odborný text na těchto stránkách zveřejněný, u něhoţ je znám autor i název a na který lze odkázat jako na odbornou publikaci (pokud s ním jako s odbornou publikací pracujeme). 11

být znatelný jen mezi řádky poučenému čtenáři odborníkovi, který ví, jak se v dané době o poráţkách psalo). Za literaturu [ ] označíme studie na základě pramenů vzniklé, tj. monografie, články ve sbornících a odborných časopisech, závěrečné zprávy výzkumných úkolů, interpretace empirických výsledků, ústní informace (odborné referáty, přednášky, nahrávky), apod. (Metodika: 132) Odborná literatura se ovšem sama můţe stát pramenem, a to tehdy, kdy nás nezajímá v prvé řadě vlastní obsah sdělení odborníka, který danou publikaci psal, ale něco, o čem ten obsah vypovídá (v tom případě hovoříme o relativním prameni). Různé odborné publikace se např. mohou věnovat hodnocení dopadu nějakého opatření z oblasti sociální politiky jejich tzv. podstatnými prameny bude legislativní úprava daného opatření, demografické údaje, statistické údaje vedené odpovědnými institucemi apod. Jiný odborník však můţe výsledné odborné texty vyuţít jako relativní prameny v tom smyslu, ţe se např. soustředí na otázku, na jaké oblasti dopadu se ony studie soustředily, jakým se naopak vyhnuly, jakou volily metodologii, čím jejich přístup mohl být podmíněn. Další případ, kdy se relativním pramenem stane něco, co podstatným pramenem být nemůţe, je situace, kdyţ předmětem našeho zkoumání jsou kupř. rady čtenářům v popularizačním časopise, týkající se určitého sociálního jevu. Z hlediska tvorby práce, pro kterou takový článek vyuţíváme, jde o pramen; nejde však o pramen z podstaty se týkající onoho sociálního jevu. Vedle odborné literatury a pramenů existují i jiné typy zdrojů takové, které nejsou ani odborné ani přímo z oblasti, kterou se zabýváme, ale nějakým způsobem nám pomáhají dokreslit kontext. Pokud bychom chtěli např. v rámci členění zdrojů v Seznamu pouţitých zdrojů rozlišovat kategorie odborné literatury a pramenů, pak by těmto jiným zdrojům připadla kategorie jednoduše nazvaná jiné zdroje. Je ovšem nutné podotknout, ţe při takovém dělení seznamu je třeba odlišit i slovníková a encyklopedická hesla (viz Metodika: 130 132). Při pouţití tzv. harvardského způsobu odkazování (Metodika: 142 145), který je na CARITA VOŠs poţadován, však takové členění Seznamu pouţitých zdrojů není nutné ani obvyklé. Rozhodně je však důleţité, aby si při psaní student uvědomil, s jakým účelem a jakým způsobem toho kterého zdroje pro tvorbu své práce vyuţívá, aby se nevyhýbal odborné literatuře (třebas proto, ţe se mu hůře hledá, hůře čte ) apod. Na původ přebíraných sdělení se neodkazuje libovolně, ale existují zaběhlé postupy. Kvalifikační práce musí jednak obsahovat seznam použitých zdrojů, jednak 12

musí být v textu na tyto zdroje odkazováno průběţně na místech, kde jsou pouţívány. Existuje vícero podob pravidel bibliografického zápisu (tj. jaké poloţky má obsahovat 9 a v jakém pořadí) a téţ více podob průběţného odkazování. Během četby odborných publikací se studenti nejspíš setkali s texty obsahujícími závorky vloţenými do textu, v nichţ bylo příjmení a rok, případně číslo strany, a také s texty bez závorek tohoto druhu, ale s indexy odkazujícími k poznámce pod čarou, v níţ byl údaj o autorovi, názvu díla a stranách (obojí lze činit s různými obměnami, ale to nyní ponechme stranou; navíc nejde o jediné moţné způsoby). O mnohosti odkazovacích stylů se lze dočíst v Metodice v podkap. 8.4 a na názorných příkladech v příloze 10 Metodiky. Různá nakladatelství i různá odborná periodika zpravidla ukládají autorům, kteří u nich chtějí publikovat, dodrţet jimi předepsaný způsob odkazování i bibliografického zápisu; stejný poţadavek mohou vznášet i školy na své studenty. V případě CARITAS VOŠ sociální je taktéţ stanovena poţadovaná podoba bibliografického zápisu i způsobu odkazování (viz vzor pro bibliografický zápis a způsob odkazování na konci této separátní přílohy, v bodě 5.3). Pokud by pro dosaţení vyšší kvality práce (např. proto, ţe diplomant pracuje s archiváliemi či jinými zdroji, pro které není stanovený styl plně vyhovující) byl vhodnější jiný způsob bibliografického zápisu či odkazovací styl, můţe písemně poţádat o výjimku. Tato výjimka však musí být opodstatněná a zdůvodněná a ţádost o ni musí být schválena a podepsána vedoucím práce. Při vyuţívání přebíraných poznatků je třeba rozlišovat mezi přímou citací a parafrází. Přímá citace je doslova přepsaná pasáţ z textu, z něhoţ se čerpá. Parafráze je vlastními slovy vyjádřená myšlenka přebíraná odjinud (za parafrázi ovšem nelze povaţovat pouhý překlad z cizího jazyka ten zůstává přímou citací, přičemţ pokud jde o vlastní překlad, je třeba to uvést; taktéţ se za parafrázi nepovaţuje pouhá kosmetická úprava jinak takřka doslovně přebírané pasáţe, tj. např. nahrazení slova který slovem jenž apod.). Parafrází se často vyuţívá při zestručňování původního sdělení, v případě potřeby poloţení důrazu na specifickou část určitého úryvku apod. k tomuto zde není nutno dále více psát, jelikoţ smysl parafráze je studentům vysvětlován v rámci výuky propedeutického semináře. Co se přímé citace týče, ta má být pouţita jedině tehdy, je-li to opravdu opodstatněné, např. kvůli výstiţnosti dané pasáţe, případně chceme-li poukázat na specifičnost vyjádření původního autora apod. Opodstatněná je téţ tehdy, jde-li o pasáţ z textu, u kterého by jakýkoliv pokus o parafrázi změnil obsah sdělení (nelze např. jen tak parafrázovat znění nějakého paragrafu 9 10 O klíčových prvcích bibliografického zápisu je pojednáno v podkapitole 4.2 Metodiky. Tato příloha nese název Ukázky variant bibliografického zápisu hlavních typů publikací. 13

zákona). Nevhodné je naopak pouţívat přímých citací tam, kde autor práce, z níţ čerpáme, sděluje obecným způsobem něco obecně známého (coţ se mnohdy děje v úvodních pasáţích kapitol apod.), tam, kde daná pasáţ sama o sobě můţe být mnohoznačná, nebo kdyţ autor sdělením předkládá nějaký prostý údaj přebraný ještě odjinud (psát jako přímou citaci větu typu: Podle údajů z ČSÚ poklesl hrubý domácí produkt ve srovnání s předchozím obdobím o 5 %. (Novák 2005: 32) je nepatřičné, protoţe jediný Novákův přínos spočívá v tom, ţe onen údaj vyhledal a poskytl dál; věta je navíc vytrţena z kontextu, tedy není zřejmé, o kterém předchozím období je řeč 11 ). Přímá citace se píše v uvozovkách a ihned za ní následuje odkaz na zdroj včetně uvedení stránky či stránek, na kterých je pasáţ v díle, z něhoţ se čerpá. Je-li přímo citovaný text delší (zpravidla přesahující tři řádky), píše se místo v uvozovkách ve zvláštním citačním odstavci: ten je psán zpravidla písmem o jeden bod menším neţ ostatní text a má hustší řádkování, můţe být téţ více odsazen od levého okraje. U parafráze rovněţ odkazujeme na zdroj, avšak není bezpodmínečně nutné uvádět přesné umístění (tj. stránky); pokud ovšem nezprostředkováváme myšlenku či tezi prostupující celým dílem, je uvedení stránky či stránek vhodnější (čtenář, který bude chtít danou pasáţ dohledat v původním textu, ji najde o mnoho snáze). Někdy se stává, ţe student přebírá a parafrázuje stále stejný text souvisle např. v celé podkapitole či na několika stránkách. Týká-li se to celé kapitoly či podkapitoly, je moţné tento fakt uvést větou hned v jejím začátku (v případě odkazování umístěného v poznámkovém aparátu stačí nadpis v hlavním textu opatřit indexem a v poznámce pod čarou uvést bibliografický odkaz). Nejde-li o celou podkapitolu, pak se odkaz píše všude tam, kde ukončujeme parafrázi a navazujeme např. svými vlastními myšlenkami či parafrází jiného autora. Pokud jde o velmi dlouhou parafrázi bez jakékoliv myšlenky z jiného zdroje či vlastní, pak je třeba umístit odkaz na zdroj alespoň na konec kaţdého odstavce. 2.3 Povinné a nepovinné součásti práce a jejich náležitosti Stejnojmenný název, jako má tato podkapitola, nese i podkapitola 8.2 Metodiky. V této separátní příloze je k některým povinným součástem uvedeno jen to základní, jiné 11 Lze si samozřejmě představit (poměrně nepravděpodobný) případ, kdy by taková citace měla svůj smysl bylo by to tehdy, jestliţe by byl podrobován analýze způsob Novákova vyjadřování a komentování určité situace. 14

jsou pouze jmenovány bez dalšího komentáře 12 ; nepovinné součásti jsou většinou pouze zmíněny bez dalšího komentáře a je u nich poznámka, ţe jsou nepovinné. 13 Přední strana desek (vnější titulní strana) Titulní strana (vnitřní titulní strana) Prohlášení o samostatnosti zpracování kvalifikační práce Poděkování nepovinné Motto/motta nepovinné Obsah Obsah by měl zahrnovat všechny nadepsané části práce (tedy kromě těch, které Obsahu předcházejí a Obsahu samotného), tj. zejména všechny kapitoly a podkapitoly všech řádů, seznamy, rejstříky, anotace, přílohy Seznam zkratek nepovinný Úvod Hlavním smyslem Úvodu je seznámení čtenářů s tím, o čem se bude psát, co se o tom zatím ví, čeho se chce dosáhnout (co se chce prací zjistit, na jakou otázku má práce odpovědět ), jak se bude postupovat, z čeho se bude vycházet, jak bude text strukturován. Má zahrnovat tyto poloţky: - stručné nastínění problematiky, - věcné zdůvodnění volby tématu práce 14, - stanovení hlavního cíle a předmětu práce (případně i vedlejších cílů či dílčích otázek k zodpovězení skrze práci), - stanovení a zdůvodnění metodických postupů, - přiblíţení stavu bádání (co se o jevu ví z odborné literatury) 15, - vymezení základních pramenů a primární literatury (stačí vyjmenovat hlavní, lze uvést pouze jména autorů, případně i názvy děl, další moţností je sdělit, k jakým disciplinám se daná odborná literatura váţe 16, - představení struktury práce, - v případně potřeby technické informace (více viz Metodika: 128). 12 13 14 15 16 V případě potřeby viz podkapitolu 8.2 Metodiky. Poloţka C. ze str. 125 Metodiky (fotokopie formuláře obsahujícího Zadání diplomové práce) zde není zmíněna, jelikoţ jednak nemá logické opodstatnění a jednak není poţadována na CARITAS-VOŠs). Jde o zvyklost na některých školách. Tedy nikoliv subjektivní (tj. ne zajímá mne to od dětství, dospěl jsem k tomu na základě zkušenosti ), ale např. v českém prostředí se jedná o poměrně nový fenomén, k němuţ není dostatek česky psané dostupné literatury, s ohledem na specifický vývoj situace lze očekávat, ţe to, co je o jevu obecně známo, nemusí za těchto okolností platit, o tomto problému se málo hovoří v souvislosti s, na základě své zkušenosti z praxe v vnímám potřebu prozkoumat tento jev i v zařízeních tohoto typu apod. Toto můţe být stručné, zvláště v případě, ţe jsou stavu bádání věnovány zvláštní části práce. Tento výčet nemá mít podobu jakéhosi výtahu s bibliografického seznamu. 15

Vlastní text práce Závěr Závěr přináší především prezentaci/shrnutí hlavních výsledků, hlavních zjištění tj. o naplnění cíle: ne pouhou informaci o tom, ţe cíl byl naplněn, ale především o obsahu tohoto naplnění (nikoliv např. Cílem bylo zjistit Tento cíl byl naplněn., ale Cílem bylo zjistit Bylo zjištěno, ţe ). Závěr v ţádném případě nesmí vypadat jako opakování Úvodu! Pokud nebyl cíl naplněn úplně, pak je třeba to uvést a zdůvodnit, případně navrhnout, jak by se dalo dále postupovat (např. v jiné práci). Pokud šlo o práci skupinovou, pak je třeba charakterizovat vlastní přínos. Nastaly-li v průběhu přípravy práce nějaké komplikace, které se odrazily na výsledku, lze na ně v Závěru upozornit. Pro podrobnější informaci viz Metodiku, str. 129 130. Bibliografický seznam Seznamy přídavných poloţek zařazených v hlavním textu Těmito poloţkami jsou míněny obrázky, tabulky, grafy apod. Tyto poloţky musí být číslovány (viz Metodika: 132 133). Anotace/shrnutí v českém a anglickém jazyce Rejstříky - nepovinné Přílohy - nepovinné 16

3 Vyhledávání odborné literatury a práce s odbornou literaturou Ţádnou kvalifikační práci nelze napsat bez vyuţití odborných publikací. Nezřídka ale dochází k tomu, ţe bibliografický seznam na konci práce obsahuje z velké části publikace, které v pravém smyslu slova odborné nejsou, ačkoliv jejich autory jsou odborníci. Následující podkapitoly se zaměří na to, co to odborná publikace/literatura je, jak ji vyhledávat a jak s ní pracovat. 3.1 Rozpoznání odborné literatury K tomu, aby student mohl při psaní pouţívat odbornou literaturu, musí ji umět především rozpoznat. V knihkupectvích jsou knihy řazeny většinou tematicky nebo podle oboru, coţ nevylučuje, ţe vedle sebe na stejné poličce najdeme jak ty vyloţeně odborné, tak knihy popularizační či dokonce populární a samozřejmě učebnice; podobně tomu bude v běţných městských knihovnách. Při návštěvě kupř. fakultní knihovny by se to mohlo zdát jednoduché: většina publikací tam uloţených jsou publikace odborné; jenţe vedle nich jsou zařazeny téţ učebnice a ačkoliv tyto obsahují odborné poznatky a lze je vyuţít jako startovní, nejsou k samotné tvorbě diplomové práce tím pravým materiálem (ohledně zdůvodnění i rad pro vyuţití viz blíţe podkapitolu 3.3.2 Metodiky). Klíčem pro rozpoznání odbornosti textu je styl, jakým je text psán (tedy odborný styl). Diplomant můţe mít tendenci vyhledávat podle autora (jestliţe kupř. z výuky zná nějakého autora jako autoritu v určitém oboru), ale, jak jiţ bylo uvedeno, při povrchním hledání u mnohých známých jmen narazí především na jejich popularizační díla s těmi nechť se nespokojí a snaţí se pátrat po skutečně odborných dílech těchto autorů (textech, které vytvořili pro cílovou skupinu odborníků především ze svého vlastního oboru, nikoliv pro laickou veřejnost). Je moţné, ţe tyto texty nebudou zrovna v češtině a je téţ moţné (ba vysoce pravděpodobné), ţe nebudou vţdy mít podobu knih, ale odborných článků, publikovaných zejména v odborných časopisech, případně ještě jinou podobu. S tím, co všechno je moţné povaţovat za odbornou literaturu/publikaci, seznamuje podkapitola 3.3.3 Metodiky. Vedle knih, tedy monografií (ať uţ autorských či tematických, nebo kolektivních/redigovaných/editovaných) jsou odbornými publikacemi téţ články v odborných periodických publikacích (tj. odborných časopisech), některé recenze, dále články v odborných publikacích neperiodického charakteru, hesla/části hesel v odborných encyklopedických a slovníkových publikacích, zvukový záznam odborného 17

charakteru, videonahrávka odborného charakteru, film dokumentárního či vědeckého zaměření určený odborné veřejnosti (Metodika: 47 52). Pro správné pochopení, co je jednotlivými typy míněno (aby si student jejich obsah nevykládal šíře), je důrazně doporučeno danou podkapitolu přečíst. Téţ je třeba pamatovat, ţe odbornost daného textu se vztahuje na obor, z jehoţ pohledu je text psán. Pro příklad: odborný psychologický text se můţe v určité pasáţi věnovat něčemu, co se týká rovněţ teologie či sociologie a některé teologické či sociologické poznatky zprostředkovávat; je ale nepatřičné čerpat přímo teologické či sociologické poznatky z psychologické literatury. 3.2 Vyhledávání odborných publikací Název této podkapitoly můţe působit jako matoucí, protoţe to, co má být nalezeno, není odborná publikace, ale odborné poznatky k určitému tématu a tyto poznatky jsou zpravidla někde sepsány a zveřejněny (odborná literatura/odborné publikace). Student tedy nejprve pátrá po tom, kdo (kteří autoři) na nějaké téma publikovali a jak se tyto jejich publikace jmenují, kdo a kdy je vydal atp. Takto získají bibliografické údaje (k bibliografickým údajům viz více v kapitole 4 Metodiky) o publikacích, které by potřebovali přečíst či alespoň projít. Následně pak jiţ hledají tyto konkrétní publikace. Ohledně vyhledávání (jak vůbec výskytu poznatků, tak konkrétních publikací) je důrazně doporučeno přečíst podkapitoly 3.3.1 a 3.3.2 Metodiky. Student zajisté můţe vyuţít běţných internetových vyhledavačů; ty ovšem vyhledají např. ke zvolenému slovu či sousloví (dejme tomu jednomu z klíčových pojmů tématu kvalifikační práce, případně jménu autora v kombinaci s tématem apod.) doslova všechno moţné, nikoliv však podle klíče odbornosti. Existují však i speciální internetové vyhledavače (jako např. scholar.google.com), které jsou přímo zaměřené na vyhledávání odborných publikací; je ovšem třeba mít na paměti, ţe řada publikací v nich nefiguruje, proto se doporučuje hledat i jinými cestami. Podobné omezení mají i intranetové vyhledavače různých institucí; k těmto navíc nemá přístup kaţdý. Významnou pomůckou pro vyhledávání odborných publikací jsou katalogy knihoven (dnes povětšinou elektronické, ne však všude), databáze odborných periodik či nakladatelství (univerzitní knihovny poskytují čtenářům nejen online přístup do databází odborných článků či knih, ale téţ u některých periodik či nakladatelství mají předplacený elektronický online přístup k plnému textu publikací studenta přicházejícího do knihovny nesmí zmást početní omezenost fyzicky, tj. v podobě výtisků, přítomných odborných časopisů; univerzitní knihovny totiţ namnoze mívají 18

elektronický přístup k mnohem většímu mnoţství časopiseckých titulů). Ohledně dalších druhů bibliografických databází viz podkapitolu 3.3.1. Pro informaci o tom, jak podniknout jednotlivé kroky při vyhledávání jak zvolit heslo, které bude zadáno do vyhledavače, čím se nechat inspirovat, jak vyuţít učebnice či popularizační příručky jako odrazového můstku při vyhledávání odborných textů, jak volit literaturu pro konkrétní úhel pohledu odpovídající tématu studentské práce je třeba konzultovat podkapitolu 3.3.2 Metodiky. 3.3 Práce s odbornou literaturou Jakmile má student potřebné publikace takzvaně v ruce, mohlo by se zdát, ţe jiţ stačí jen číst Neţ se do četby pustí, moţná by se mohl podívat, kolik to činí celkem stran a jak dlouho mu běţně trvá takové mnoţství textu načíst (byť by se jednalo o detektivku nebo zamilovaný román) zjistil by, ţe jen tak se pustit do četby je nejen z časového hlediska neekonomické. Proto je dobré zváţit, co ze shromáţděného (které publikace či jejich vybrané části) je nutné přečíst podrobně, a co, laicky řečeno, pouze proletět. Podkapitola 3.1 Metodiky je v tomto smyslu nápomocná, jelikoţ představuje různé způsoby přístupu k textu (zběţné čtení, důkladná četba, syntetizující čtení; čtení aktivní a pasivní) a navádí, v jakých případech ten který způsob pouţít. Hlavním kritériem se samozřejmě si uvědomit, k čemu mají jednotlivé publikace při psaní práce poslouţit, jak bude nakládáno s poznatky z nich atd. V případě, ţe student provádí empirický výzkum, bude přístup k četbě záviset téţ na typu výzkumu. V případě kvantitativního výzkumu je potřeba veškerou literaturu načíst předem a na jejím základě vytvořit hypotézy, jeţ budou testovány. V případě výzkumu kvalitativního se literatura dohledává i v průběhu zkoumání, také se v průběhu zkoumání podrobněji načítá a vyuţívá literatura, která jiţ před započetím výzkumu nalezena a zapracována byla vše podle toho, jaké nové souvislosti kvalitativní výzkum odhalí. Toto se děje i po ukončení zkoumání v terénu, kdyţ diplomant sesbíraná data analyzuje a zpracovává pro potřeby textu. Podrobněji viz v podkapitole 11.3 Metodiky. Jen číst (ačkoliv uţ víme, jak moc do hloubky a s jakým účelem) nestačí; uţ proto, ţe můţe být obtíţné si vše důleţité zapamatovat. Jestliţe nejsou poznatky rovnou během četby zapracovávány do samotného textu kvalifikační práce (coţ se většinou neděje), je třeba si pořizovat výpisky, kopírovat pasáţe, zapisovat si myšlenky, které čtenáře v souvislosti s četbou napadnou, dělat si poznámky ohledně důleţitých míst v publikacích, ve vlastních materiálech téţ podtrhávat Kaţdý si můţe najít svůj vlastní systém, ale 19

velmi uţitečné můţe být seznámit se s obecnou praxí v této oblasti tomu je věnována podkapitola 3.2 Metodiky, nesoucí název Pořizování výpisků a poznámek k četbě. 20

4 Ostatní obecná doporučení Nejeden diplomant přichází za vedoucím s informací, ţe zatím načítá literaturu Je ale dobré upozornit, ţe důleţité je (takřka nepřetrţitě něco ) psát, a to od samého začátku. Neznamená to, ţe člověk má rovnou psát kus textu, který pak bude částí práce to většinou ani není hned moţné. Jde ale o jednak o to, zaznamenávat si poznatky z četby, a taky (coţ je důleţité zdůraznit) o to, zaznamenávat si myšlenky, které člověka k tématu práce napadnou ať uţ v souvislosti s četbou, v návaznosti na zkušenost z praxe nebo jen tak. K pořizování poznámek z četby jiţ byly uvedeny informace výše. Co se týče zaznamenávání vlastních myšlenek a nápadů, formulace provizorních pasáţí apod., student je můţe dělat v podstatě jakkoliv jen by se tomu neměl vyhýbat! Nemusíme nutně plně souhlasit s výrokem jedné francouzské socioloţky: Dokud nepíšeme, nemyslíme 17, ale něco na něm bude Doba, po kterou se na práci dělá, je poměrně dlouhá na to, aby si člověk pamatoval vše, co jej k určitým věcem napadne; a na zapomenuté se obtíţně navazuje. Další věc je, ţe v procesu písemné formulace vlastních myšlenek je člověk více nucen promýšlet jejich logiku. Není nijak zvláštní, popíše-li diplomant v průběhu přípravy kvalifikační práce svými myšlenkami a prozatímními texty i několikrát více stran, neţ bude mít konečná podoba práce. Postup na práci by měl sledovat i jistý časový plán. Organizována by měla být příprava na psaní (četba, případný empirický výzkum zejména tam studenti mnohdy časové hledisko podcení) i samotné psaní. V neposlední řadě je třeba nepodcenit konzultace s vedoucím práce. Stává se (a vedoucí to nevídají rádi), ţe diplomant se ukáţe s formulářem zadání a o více neţ půl roku později pak s téměř či zcela hotovou prací nutno podotknout, ţe jen výjimečně je taková nekonzultovaná práce kvalitní, odevzdatelná a obhajitelná. S vedoucím je třeba především co nejdříve (nejlépe ještě před letními prázdninami, nejpozději však zkraje zimního semestru) prokonzultovat projekt práce zahrnující zcela konkrétní plán postupu, včetně představy o načasování. Další konzultace by měly následovat alespoň vţdy po určité větší etapě či před ní (zejména např. před započetím empirického výzkumu); s dostatečným předstihem před konzultací by měl student vedoucímu poskytnout podklad pro konzultaci (např. napsanou kapitolu, plán výzkumu, apod.), jinak nemůţe očekávat odpovídající rady či zpětnou vazbu hned během dané konzultace. Konečnou verzi práce by 17 Jedná se o větu vyřčenou (zajisté s určitou nadsázkou) během prezentace způsobu práce s daty z kvalitativního výzkumu v rámci doktorského semináře. 21

měl student poslat vedoucímu nejméně dva aţ tři týdny před termínem odevzdání, protoţe vedoucí často vede prací více a k tomu se věnuje dalším běţným pracovním povinnostem, proto v posledních dnech nemusí najít dostatek času na přečtení práce. Vedoucí práce má mít před odevzdáním k dispozici práci se všemi náleţitostmi (nejeden student či studentka jiţ narazili s chybami např. v bibliografickém seznamu, protoţe vedoucí práce tento seznam před odevzdáním neměl k dispozici). Ohledně spolupráce s vedoucím práce a téţ s jinými rádci (např. konzultantem) a ohledně role oponenta viz kapitolu 6 Metodiky. Na závěr rada z nejdůleţitějších: pamatovat na etickou stránku procesu tvorby práce i samotného výsledku! Tato rada platí pro psaní práce v jakémkoliv oboru (počínaje pravidlem nepřivlastňovat si cizí myšlenky, či dokonce hotové texty, tj. nepředkládat plagiáty, ale důsledně odkazovat na zdroje, a ohledem na zkoumanou/popisovanou realitu konče nic zkoumaného není na světě jen proto, aby to bylo zkoumáno a po výzkumu potopa ), avšak oblast sociální práce je v tomto ohledu zvláště citlivá. Zejména v případě těch, kdo se budou pouštět do empirického výzkum, je nutné seznámit se s podkapitolou 11.5 18 ; informace týkající se etického přístupu k empiricky zkoumané realitě však mohou být v oblasti sociální práce uţitečné i těm, kdo empirický výzkum neprovádějí. 18 V případě podkapitoly 11.5.2 je v Obsahu uveden špatný název. Na příslušném místě v hlavním textu, tj. na s. 190, je v pořádku. 22

5 Konkrétní specifické požadavky na ročníkové a absolventské práce na CARITAS VOŠs Pro ročníkové a absolventské práce předkládané na CARITAS VOŠs samozřejmě platí vše, co bylo napsáno výše. K tomu se však navíc připojují specifické poţadavky ohledně rozsahu atp. 5.1 Specifické požadavky týkající se ročníkové práce Tuto problematiku popisuje text Metodiky na str. 161 162. Oproti původní verzi z Metodiky jsou zde upřesněny a vytučněním písma zvýrazněny některé pasáţe. Ročníková práce je prací tzv. postupového typu. Jejím prostřednictvím by měl student prokázat, ţe zvládl metodologii odborného stylu a základy vědecké práce ve studovaném oboru. Výběr tématu by měl umoţnit studentovi objevit či projevit vlastní preference, téţ se může jednat o snahu využít zkušeností z absolvované praxe v terénu a zakotvit je do odborného teoretického rámce (jedná se o práce tzv. zpravodajského typu, jeţ z metodologického hlediska mohou být velice různorodě pojaty). Zároveň může jít i o jakousi (před)přípravu a pomůcku v sepisování práce závěrečné (tedy absolventské či bakalářské). To ovšem neznamená, ţe student může napsat takovou ročníkovou práci, jež s absolventskou prací nebude tematicky ani nijak jinak souviset). Tomu odpovídají i poţadavky formulované v příslušném pokynu ředitele: ročníková práce může tvořit podklad pro absolventskou práci a lze ji v plném rozsahu použít jako její součást. Poţadavky na téma a odborný cíl ročníkové práce jsou tak stejné jako na práci absolventskou, avšak s tím rozdílem, ţe v rámci práce ročníkové nemusí být cíl naplněn v celém rozsahu kupř. ročníková práce můţe být tvořena pouhým projektem (v případě kvantitativního postupu) či teoretickým rámcem (u postupu kvalitativního) výzkumu, k němuţ dojde aţ při psaní práce absolventské. Ostatní poţadavky jsou analogické těm kladeným na práce absolventské, vyjma některých formálních náleţitostí (kupř. rozsah 20 normostran a vyuţití alespoň jednoho zahraničního odborného zdroje). (Metodika: 161 162) 5.2 Specifické požadavky týkající se absolventské práce Absolventských prací se týká vše, co je uvedeno v této separátní příloze. Co do rozsahu, měla by absolventská práce mít 30 stran normalizovaného formátu (54 000 znaků) mimo příloh. Kromě vedoucího práce si (nepovinně) můţe student najít téţ konzultanta 23

(uţitečné je to např. v případě, ţe studentovi můţe poskytnout jistou podporu např. člověk z praxe v oblasti, které se téma práce týká, avšak z formálního hlediska se jako vhodnější vedoucí práce jeví někdo jiný, např. vyučující ze školy). Konzultant však nemá stejnou odpovědnost jako vedoucí práce (pro bliţší informaci viz Metodika: podkap. 6.4). Práci je nutné odevzdat v nerozpojitelné knižní vazbě; přední strana desek tvoří začátek práce je na ní uveden název školy, nadpis Absolventská práce, jméno a příjmení autora, místo (= Olomouc), letopočet Titulní strana obsahuje název školy, nadpis Absolventská práce, název, jméno a příjmení autora, jméno a příjmení vedoucího práce, místo (= Olomouc), letopočet. Tato strana se nečísluje. Na přední stranu dalšího papírového archu v dolní třetině stránky se umístí prohlášení o samostatnosti zpracování AP; tato strana se rovněţ nečísluje. Doporučené znění prohlášení je: Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. Za prohlášením musí následovat datum a podpis. AP na musí být napsána počítači za pouţití jednoho typu patkového písma (např. Times New Roman) o velikosti 12. Text je vytištěný oboustranně (s výjimkou titulní strany a prohlášení o samostatnosti zpracování AP) a musí být zarovnaný do bloku, řádkování 1,5. 5.3 Bibliografický zápis a způsob odkazování V příloze, která je přímo připojena k Metodice (= tlustokniha), jsou prezentovány různé moţnosti bibliografického zápisu, a to jak v harvardském stylu, tak klasickým způsobem (v poznámkovém aparátu). Jak je z dané prezentace patrné, moţností je více a různé odborné časopisy či nakladatelství se přiklánějí k různým způsobům přičemţ ti, kdo v/u nich chtějí publikovat článek či např. knihu, se musejí poţadovanému způsobu podřídit. Obdobně i škola si při respektování normou daných poţadavků ohledně poloţek, které má zápis obsahovat můţe zvolit, jaký styl zápisu upřednostní a bude poţadovat. Na CARITAS-VOŠs jde o níţe představený způsob. Kdo by z určitých důvodů (v zájmu kvality závěrečné práce) potřeboval pouţít jiný styl (např. proto, ţe hodlá pracovat s archiváliemi, u kterých je pro odkazování vhodnější klasický způsob zápisu), učiní tak jedině na základě odůvodněné ţádosti podepsané vedoucím práce. MONOGRAFIE 24

Zápis v bibliografickém seznamu: MOŢNÝ I. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON. MUSIL L. 2004. Ráda bych Vám pomohla, ale Dilemata práce s klienty v organizacích. Brno: Marek Zeman. MOLEK J. 2011. Řízení organizací sociálních služeb vybrané problémy. Praha: VÚPSV, v.v.i. [cit. 29.2.2012]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_332.pdf ISBN 978-80- 7416-083-7. BARVÍKOVÁ J., PALONCYOVÁ J. 2012. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc umísťování dětí, podmínky péče o děti, financování provozu. Praha: VÚPSV, v.v.i. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_342.pdf ISBN 978-80-7416-100-1 NAVRÁTIL P., PUNOVÁ M. 2007. Praktické vzdělávání v sociální práci. Brno: TRIBUN. Zápis v textu: Odkaz v textu u volné parafráze či myšlenky z celku či větší části díla pak je: (Moţný 2006), (Musil 2004), (Molek 2011), odkaz v textu u přímé citace či parafráze z přesně situovaného místa: (Moţný 2006: 35), (Musil 2004: 41), (Molek 2011: 21). (Barvíková, Paloncyová 2012), resp. (Navrátil, Punová 2006: 10), (Navrátil, Punová 2006), (Barvíková, Paloncyová 2012: 50-51). Při vyuţití funkcí seznamu bibliografie v aplikaci MS Word 2010, je moţné pouţít zápis ve tvaru: (Musil, 2004), (Musil, 2004, s. 35), (Navrátil, Punová, 2006, s. 10 12). Z nabídky stylů vyberte ČSN ISO 690 harvardský styl. V případě, ţe tento styl v seznamu nemáte, je nutné ho nainstalovat. Příslušný instalační balíček je k dispozici na webu na adrese http://iso690.codeplex.com/releases/view/86354 [1. 2. 2013]. REDIGOVANÁ/EDITOVANÁ MONOGRAFIE (více viz podkapitola 3.3.2) Zápis v bibliografickém seznamu: SIROVÁTKA T. (ed.). 2006. The Challenge of Social Inclusion: Minorities and Marginalised Groups in Czech Society. Brno: Barrister & Principal. LUX M., KOSTELECKÝ T. (eds.). 2012. Bytová politika. Teorie a inovace pro praxi. Praha: SLON. Zápis v textu: 25