Rada města informuje Rada města na svém 59. zasedání konaném dne 25. června 2014 jednala mj. o těchto problémech: Schválila pronajmout byt č. 3 (2+kk), Jarmily Hanzálkové 833, Kamenice nad Lipou Petru Filipovi, Dráchov, byt č. 1 (2+kk), Jarmily Hanzálkové 839, Kamenice nad Lipou Vendule Korandové, Kamenice nad Lipou a byt č. 1 (2+kk), Jarmily Hanzálkové 841, Kamenice nad Lipou Andree Brusové, Kamenice nad Lipou. Schválila pronajmout byt č. 7 (2+0), Jírova 724, Kamenice nad Lipou Penzionu Johanka a.s., Kamenice nad Lipou. Rozhodla pronajmout byt č. 1 (3 + 1), nám. Čsl. armády 15, 394 70 Kamenice nad Lipou ve výběrovém řízení a uložila bytovému oddělení městského úřadu oznámit záměr města pronajmout tento byt. Vyslovila souhlas s prodloužením nájemní smlouvy bytu č. 4 (3 + 1), Jírova 723, 394 70 Kamenice nad Lipou Janě Morávkové na dobu neurčitou, bytu č. 15 (2 + 0), Jírova 722, 394 70 Kamenice nad Lipou Šárce Sedláčkové na dobu neurčitou, bytu č. 1 (1+1), Dobšova 87, 394 70 Kamenice nad Lipou Martinu Paulovovi do 30. Června 2015, bytu č. 3 (1+1), Husovo nám. 88, 394 70 Kamenice nad Lipou Evě Vančurové na dobu neurčitou a bytu č. 2 (1+1), nám. Čsl. armády 60, 394 70 Kamenice nad Lipou Thang Lastomirskému na dobu neurčitou. Rozhodla zveřejnit záměr města prodat část pozemku o výměře cca 2000 2500 m2, orná půda v k.ú. Kamenice nad Lipou na Průmyslové zóně Gabrielka z vlastnictví města Kamenice nad Lipou do vlastnictví společnosti Metalgrip s.r.o., Kamenice nad Lipou a uložila odboru výstavby a životního prostředí městského úřadu oznámit záměr města prodat část tohoto pozemku. Schválila smlouvu o zajištění zpětného odběru elektrozařízení uzavřenou mezi společností ELEKTROWIN a.s., Praha 4 a městem Kamenice nad Lipou. Rozhodla zveřejnit záměr města vypůjčit nemovitý majetek a movité věci (tělocvična základní školy a loutkárna a sál kulturního domu) ve vlastnictví města Kamenice nad Lipou, spolku Kamdance z.s., Kamenice nad Lipou zastoupenému Dagmar Chrpovou a uložila starostovi města oznámit záměr města pronajmout tento nemovitý majetek a movité věci. Vyslovila souhlas se sobotním využíváním sportovní haly SKST, Ing. Petrem Chlupem, Kamenice nad Lipou pro krajskou soutěž ve stolním tenisu. Schválila výkaz hospodaření v doplňkové činnosti příspěvkové organizace Kraje Vysočina SPŠ a SOU Pelhřimov.
Rada města informuje Rada města na svém 60. zasedání konaném dne 14. července 2014 jednala mj. o těchto problémech: Rozhodla pronajmout byt č. 1 (1 + 1), Dobšova 87, 394 70 Kamenice nad Lipou ve výběrovém řízení a uložila bytovému oddělení městského úřadu oznámit záměr města pronajmout tento byt. Schválila předložený přehled plnění plánu oprav a rekonstrukcí vodovodu a kanalizace za I. pololetí 2014 společnosti Vodak s.r.o., Humpolec, provozovatele V+K města. Doporučila zastupitelstvu města schválit v souladu s Prognózou investičních potřeb vodovodu a kanalizace a souvisejících vodohospodářských zařízení města cenu vodného a stočného od 1. ledna 2015 takto: vodné: 33,03 Kč/m3 + DPH (město a místní části Vodná, Gabrielka, Antonka a Pravíkov) stočné: 21,56 Kč/m3 + DPH (město a místní část Gabrielka) stočné: 10,78 Kč/m3 + DPH (místní část Vodná). Schválila dohodu o ukončení nájmu části pozemku (u čp. 456-460), zahrada v k.ú. Kamenice nad Lipou ve vlastnictví města Kamenice nad Lipou mezi Mgr. Evou Fohlovou, Praha a městem Kamenice nad Lipou. Doporučila zastupitelstvu města schválit prodej části pozemku (průmyslová zóna), orná půda v k.ú. Kamenice nad Lipou z vlastnictví města Kamenice nad Lipou do vlastnictví společnosti Metalgrip s.r.o., Kamenice nad Lipou. Schválila smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem zřízení formou věcného břemene práva zřídit, provozovat, opravovat a udržovat distribuční soustavu (kabelové vedení NN, kabelové skříně) na části pozemků, vše v k.ú. Kamenice nad Lipou ve vlastnictví města Kamenice nad Lipou, pro již realizovanou stavbu Kamenice nad Lipou, Procházka garáž - ka ve prospěch oprávněné společnosti E.ON Distribuce, a.s., České Budějovice. Schválila smlouvu o zřízení věcného břemene za účelem zřízení formou věcného břemene práva zřídit, provozovat, opravovat a udržovat distribuční soustavu (kabelové vedení NN) na části pozemku v k.ú. Kamenice nad Lipou ve vlastnictví města Kamenice nad Lipou, pro již realizovanou stavbu Kamenice n. Lip., I. Kamenická kabel NN ve prospěch oprávněné společnosti E.ON Distribuce, a.s., České Budějovice. Vyslovila souhlas s uložením vodovodní a kanalizační přípojky do pozemku, ostatní plocha v k.ú. Kamenice nad Lipou ve vlastnictví města Kamenice nad Lipou pro stavbu Novostavba rodinného domu na pozemku, zastavěná plocha a nádvoří v k.ú. Kamenice nad Lipou ve vlastnictví žadatele a investora Petra Hrubého, Kamenice nad Lipou. Doporučila zastupitelstvu města schválit koupi pozemku (zpětná koupě pozemku pro garáž), orná půda v k.ú. Kamenice nad Lipou z vlastnictví manželů Olgy a Miloše Jirsových, Kamenice nad Lipou do vlastnictví města Kamenice nad Lipou. Vyslovila souhlas s darovací smlouvou uzavřenou mezi městem Kamenice nad Lipou a TJ Slovan Kamenice nad Lipou oddíl tenisu, zastoupeným Jiřím Zedníčkem, Kamenice nad Lipou, darovací smlouvu uzavřenou mezi spolkem Junák svaz skautů a skautek ČR, středisko Fidelis et Fortis, Kamenice nad Lipou a městem Kamenice nad Lipou, darovací smlouvu uzavřenou mezi Ondřejem Talichem, Kamenice nad Lipou a městem Kamenice nad Lipou,
darovací smlouvu uzavřenou mezi městem Kamenice nad Lipou a Spolkem amatérských tenisových příznivců a hráčů, Miloslav Hrbek, Kamenice nad Lipou a s darovací smlouvou uzavřenou mezi městem Kamenice nad Lipou a Václavem Kubátem, Doksy. Schválila komisi pro otevírání obálek a hodnotící komisi pro vyhodnocení nabídek veřejné zakázky na dodavatele akce Kamenice nad Lipou Biologicky rozložitelný odpad Operační program Životní prostředí, Prioritní osa 4 Zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěží. Schválila program 17. zasedání zastupitelstva města a uložila starostovi města, aby svolal 17. zasedání zastupitelstva města na čtvrtek 4. září 2014 v 17:00 hodin do kulturního domu s programem dnešního dne projednaným a schváleným
KLAVÍRNÍ RECITAL MARTINA VOJTÍŠKA Fryderyk Chopin, jeho učitel Václav Vilém Würfel a jeho učitel Václav Jan Tomášek Martin Vojtíšek - klavír Program: Václav Jan Tomášek: Ekloga op. 83 č. 2 Václav Vilém Würfel: Polonéza op. 27 č. 2 Fryderyk Chopin: Mazurka op. 24 č. 2 Václav Vilém Würfel: Melancholická polonéza op. 26 č. 2 Fryderyk Chopin: Mazurka op. 17 č. 4 Balada F dur op. 38 Balada g moll op. 23 Valčík As dur op. 69 č. 1 Valčík na rozloučenou Valčík cis moll op. 64 č. 2 Scherzo h moll op. 20 Scherzo cis moll op. 39 Všeobecně se uznává, že Chopin měl pouze jednoho učitele klavíru: Čecha Vojtěcha Živného, který učil Chopina od šesti do dvanácti let. Máme opravdu věřit, že Chopin už dále nebyl ovlivněn žádným jiným klavíristou? Pátrání Martina Vojtíška v českých, polských, německých a rakouských archivech vyneslo na světlo zapomenuté skladby českého klavírního virtuosa a skladatele Václava Viléma Würfela (1790-1832). Würfel byl blízký přítel Chopinovy rodiny a Chopinův učitel na Varšavské konzervatoři. Organizoval Chopinův první koncert v zahraničí ve Vídni v roce 1819 a je mnohokrát zmiňován v Chopinových dopisech. Nejen ze skladeb, ale i z dopisů je zřejmé, že mezi oběma umělci byl velmi blízký vztah. Chopin samozřejmě Würfela nenapodoboval, na to byl příliš originální talent, ale nemůže být pochyb o tom, že Würfel byl Chopinovi velkou měrou nápomocen při hledání jeho vlastní originální hudební řeči. Můžeme oprávněně předpokládat, že Würfel Chopinovi ukázal a otevřel cestu, po které se Chopin dále vydal podle svých přirozených dispozic. Würfel studoval klavír v Praze u Václava Jana Tomáška (1774-1850) a je jedním z mnoha vynikajících žáků tohoto skladatele a klavíristy. Martin Vojtíšek už uvedl Würfelovy skladby s velkým úspěchem v Paříži a v New Yorku v roce 2011 a natočil jediné CD s výběrem Würfelových nejvýznamnějších skladeb. Jeho muzikologické studie o Würfelovi byly otištěny v Opus musicum a Muzikologickém fóru, současně je autorem několika pořadů o Würfelovi, které vysílal Český rozhlas. Martin Vojtíšek se představil obecenstvu na řadě koncertů v různých zemích, např. v USA (New York), ve Francii (Paříž, Bordeaux), Španělsku (Sevilla, Córdoba), Itálii, Německu (Mnichov), Řecku (Krétský festival), Holandsku (Rotterdam) a Polsku. Na kompaktní disky natočil skladby F.Liszta (Sonáta h moll), F.Chopina (Sonáty, Scherza, Balady, Valčíky a Nokturna), L.v.Beethovena, J.N.Hummela, C.M. von Webera, E. Satieho a současných skladatelů. Zvláštní pozornost věnuje autentické interpretaci české hudby přelomu 19. a 20. století. S touto dobou je spojen osobností své dlouholeté učitelky a vynikající pianistky Ilony Štěpánové-Kurzové, která žila v úzkém kontaktu s hudbou skladatelů - svých současníků Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka (např. Janáčkovi, který byl nadšen její hrou, premiérovala jeho Concertino). Martin Vojtíšek realizoval jedinou
kompletní nahrávku Novákova klavírního díla (4 CD - http://novak-vojtisek.wz.cz). Uplatňuje se i jako skladatel, mezi jeho skladby patří např. Koncert pro altsaxofon a orchestr, Trio pro flétnu, violoncello a klavír, Sonáta pro housle a klavír, klavírní a písňové cykly. Jako skladatel má samostatné heslo v německé monografii Petera Hollfeldera Die Klaviermusik vydanou nakladatelstvím Nikol v Německu ISBN 3-933203-12-0. V zahraničí vedl četné mistrovské klavírní kursy, např. na New York University nebo Bard College v New Yorku. Martin Vojtíšek
Naše mozaika Již koncem 19. století byl založen velký projekt vydávání řady knižních titulů pod názvem Soupis historických a uměleckých památek v Království českém od pravěku do počátku 19. století. Vydávala Archeologická komise při České akademii pro vědy, slovesnost a umění již od roku 1897. Kamenice nad Lipou je tu zastoupena v práci J.Soukupa (sv.xviii, Praha 1903), na str. 71-89. Výsledky místopisného zkoumání místních památek a i nalezišť jsou dodnes cenné, je to plod práce nejen hlavních autorů celého cyklu, ale i dalších místních badatelů. Je samozřejmé, že mnoho poznatků v díle zastaralo, ale to nezmenšuje jeho hodnotu. 6. září letošního roku si musíme připomenout, že v roce 1949 zemřel náš významný vlastivědný badatel, entomolog, zakladatel Městského muzea, všestranný popularizátor lipovokamenických dějin, pedagog Václav Škorpík. Nebyl sice naším rodákem (nar.20.9.1873 v Dušejově na Jihlavsku), ale ke Kamenici nad Lipou přilnul a vykonal pro ni nezanedbatelný kus práce. Měli bychom zmiňovat i Škorpíkův podíl na vedení mládeže k přírodním i historickým zvláštnostem našeho města a regionu, ale také i to, že jím zjištěné poznatky posloužily i praxi Dr. Leo Heyrovský, bratr našeho prvního nositele Nobelovy ceny, oceňoval třeba Škorpíkova zjištění o mnišce, která ve 30. letech napadala lesy kolem Kamenice nad Lipou. 4. srpna 1824 došlo ke tragické události (nebyla jediná!), totiž že bleskem byla sražena koruna lípy v zámeckém parku. Tato okolnost bývá zmiňována v popisech lípy, připomenul bych tu poměrně méně známý pohled na naši lípu ve sborníku Český jihovýchod (XIX. osvětový obvod) v kultuře, vydáno v Jindřichově Hradci r.1940 (str.80). Sborníček tehdy sestavil krajský referent veřejné osvětové služby jak znělo jeho označení Jaroslav Paleček a mj. do něj přispěl i Václav Krška, okresní školní inspektor z Jindřichova Hradce, a další, jako byl PhDr. Karel Tříska, správce černínského archivu v Jindřichově Hradci a Abund Žlábek, učitel Měšťanské školy v Kamenice nad Lipou. Na str. 24 bychom nalezli i popis lípy, který je dodnes zajímavý snad i proto, že lípa dnes vypadá poněkud jinak, než vypadala v tom roce, kdy publikace vyšla. Proto stojí za ocitování : Větve stromu (výška se tu uvádí 27 metrů) byly sraženy jen na 6 metrů právě touto nešťastnou událostí, vycházejí z kmene, jenž má 6 metrů v průměru a jsou tak silné, že by samy mohly býti stromy. Tvoří mohutnou korunu o průměru asi 30 metrů. V koruně stromu je vybudován ochoz, na který se vejde celá společnost. Není proto ani divu, že kolem lípy se i tancovalo a podle jedné z pověstí tu měl tančit sám Jan Žižka. Tu jde však jen o pověst, Žižka pravděpodobně v Kamenici nad Lipou nikdy nebyl, zato zde mohl být jeho nástupce u polních vojsk Prokop Holý, ten však kolem této lípy najisto netančil, měl jiné starosti PhDr. Josef Bílek, CSc.
O dirigentech, kteří se zasloužili o uvádění děl Vítězslava Nováka Hned úvodem chci říci, že tento seznam nemůže být úplný, a jak se domnívám, ani při důkladném zpracování námětu jako badatelského úkolu jej není možné v úplnosti sestavit. To proto, že nám chybí úplná dokumentace k tomu, kde a kdy byla Novákova díla uváděna, dokonce tak, že ani za života skladatelova on sám o tom nevěděl. Je sice pravdou, že o dokumentaci této záležitosti se pečlivě starala vdova po Vítězslavu Novákovi, Marie Nováková, ale ani té se nepodařilo podchytit řadu dirigentů, kteří se zasloužili o Nováka. Docela stranou, až na výjimky, zůstala uvádění v zahraničí. Přitom ale znalost těchto dirigentů plně náleží k recepci díla Vítězslava Nováka. S některými se Vítězslav Novák i osobně sblížil, je jich mnoho dokumentováno v Novákových vzpomínkách (O sobě a o jiných), v kresbách hlavně Huga Boetingera, na dobových fotografiích. Někteří dirigenti, i ti, kteří se hodně zasloužili o Nováka, jsou již zapomenutými osobnostmi (např. V.Zemánek, R.Reissig, A.Čech, K.Douša, V.Kliment, M.Doležil), jiní zůstávají, třeba jen na stránkách pojednání hudebních dějin (J.Jiránek, F.Spilka, V.Štěpán, F.Vach, J.Kühn ), s některými je však mnoho spojitostí i směrem k závažným událostem doby a ve vztahu k společenskému vývoji. A o těchto dirigentech bych se tu právě chtěl zmínit, i když ani jejich řada nemůže být úplná. Tak Oskar Nedbal, skladatel dosud oblíbených operet, byl i dirigentem Novákovy Maryši jako dramatické ouvertury pro velký orchestr, na podkladě stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků, již v roce 1899. Skladatel Otakar Jeremiáš zase dirigoval Českou filharmonii s Dvěma valašskými tanci roku 1904. Významným dirigentem byl i František Spilka ( Šest mužských sborů, Tři české zpěvy, Na polích flanderských). Zastavme se u Jaroslava Křičky, což je případ českého umělce, dnes známého především jako autora Bábinčina maršovského valčíku, působícího i v cizině (Berlín,Jekatěrinoslav), kde všude propagoval i díla českých skladatelů. To by se mohlo stát dodnes vzorem pro některé naše dirigenty. V těchto starých dobách však dirigenti plnili namnoze i úkoly manažerské. Jaroslav Křička dokonce v zahraničí sestavil i orchestr, s kterým nacvičil díla Smetanova i Dvořákova (vedle Novákových). Velkou dirigentskou, ale i skladatelskou osobností byl Karel Kovařovic, s ním je také spojeno řízení orchestru Národního divadla v Praze při uvedení Novákovy symfonické básně Toman a lesní panna z roku 1906. Ze skladatelů i dirigentů téměř současných je tu třeba alespoň zmínit Karla Ančerla ( Svatební košile, Dvě legendy na slova lidové poezie moravské z roku 1949). Nepřehlédnutelným dirigentem Novákových skladeb na domácí půdě se stal skladatel a dirigent Otakar Ostrčil, samozřejmě Václav Talich, Josef Plavec a Jaroslav Kromholc. Velmi zvláštní byl i vztah Vítězslava Nováka k německému dirigentovi Erichu Kleiberovi. Novák se na stránkách svých vzpomínek poctivě doznal, že již zapomněl na jeho jméno, ačkoli E.Kleiber byl jeho žákem na pražské konzervatoři. Později litoval, že se nepodařilo pod Kleiberovým vedením uvést Novákovy pantomimy, kvůli jeho odchodu do ciziny (to již souviselo s nástupem fašismu v Německu). Zato ale byl Novák potěšen Kleiberovým dirigováním České filharmonie v pražském Národním divadle, kde byla provedena Novákova Jihočeská suita. Novák se pak obrátil na lipskou firmu vydávající hudebniny, ta skladbu ochotně vydala a Novák tu zaznamenal: Bylo rozmarnou hříčkou osudu, že tato světová německá firma takto propagovala skladbu, o níž se za Protektorátu cenzor vyslovil, že silně zavání legionářstvím. Jihočeská suita vznikala v letech 1936-1937 a vyjadřovala lásku k rodnému kraji i reagovala na vzrůstající válečné napětí. Její zrod přímo souvisel s tím, že Novákovi ve 30. letech
rádi jezdili do ciziny, nyní již však takovéto cestování bylo omezeno, mohli se vydat jen do Bulharska. S dirigentskou činností směrem knovákovi souvisí i práce předčasně zesnulého českého dirigenta Zdeňka Chalabaly (zemřel v roce1962). Ten se zaměřil na Novákovy žáky slovenského původu, na Eugena Suchoně (jeho opery Krůtňava a Svätopluk v jejich kompozici je znát Novákovo školení). Ale to by byla již jiná kapitola PhDr. Josef Bílek, CSc.
Vítězslav a Vítězslava Tím Vítězslavem se rozumí samozřejmě Vítězslav Novák a Vítězslavou dirigentka a skladatelka Vítězslava Kaprálová (1915-1940). O Mistru Novákovi jsem mnohokrát psal, Vítězslava Kaprálová zůstávala poněkud, a neprávem, stranou. Zde by snad stačilo jen připomenout, že pocházela z hudebně založené rodiny (její otec Václav Kaprál byl ve své době známým hudebním skladatelem). Toto rodinné prostředí umožnilo Vítězslavě Vitce Kaprálové nejen vyrůst, ale obdařilo ji možnostmi dobrého vzdělání především v hudební oblasti, ale také poskytovalo podmínky k setkání s řadou umělců domácích a zahraničních. Slušelo by se právě zde vzpomenout Kaprálové příklon k Francii a také i polobeletristickou knihu jejího muže, publicisty Jiřího Muchy. Zde je opět další spojitost s otcem Jiřího, s malířem Alfonsem Muchou. A právě Jiří Mucha to byl, kdo napsal onu knihu Podivné lásky, vyd. v Mladé frontě roku 1988. Tady se dočteme i mnoho až intimních poznatků ze života především obou těchto protagonistů. Kniha je ale zajímavá i tím, jak byla ilustrována ( v čele ilustrátorů stojí opět vynikající náš kulturní pracovník a publicista, Adam Hoffmeister s Martinem Hoffmeisterem). Jiří Mucha byl velmi zdatným a zkušeným autorem, cítil, že síla publicistiky je v pravdivém úsilí o zachycení doby i lidí, kteří v ní žili a snažili se o naplnění svých cílů. Tito lidé to dělali často i s úmyslem, že se ne všechno podaří. To ale neznamená, že všechny kapitoly životů jsou bez mezer. A právě proto se Jiří Mucha staral i o prozkoumání dokumentace z osobních pozůstalostí, nebo i z fondů Moravského muzea v Brně. Nevznikla mu tím snad nějaká přísná vědecky pojatá studie, ostatně o Vítězslavě Kaprálové již takovéto odborné práce byly napsány před Muchou a nadto, Jiří Mucha se staral i o pečlivou lektoraci díla. Hlavním zaměřením Muchovy knihy je soustředění na vrcholné období života Vítězslavy Kaprálové, které souzní se směřováním Československé republiky k jejímu konci. Můžeme se proto jen dohadovat, kam by směřoval život a dílo Kaprálové, nebýt tragických událostí kolem Mnichova roku 1938. Pro Muchu byla Vitka přitažlivá již za svých studií na Ecole Normale. Načrtává mnoho podrobností k jejímu životu ve Francii. Vitka nebyla rozhodně člověk, který by se rád komukoli podřizoval, vynikala samostatným pohledem na své okolí i na svět. Ani její studijní život ve Francii se nepodobal procházce růžovým sadem, možno se domnívat, že i mnoho nepříznivých událostí v životě si vyvolala sama. Nesla si s sebou však silný náboj vlastenectví a lnutí k české kultuře, zvláště byla ovlivněna básníkem Janem Čarkem i Mikolášem Alšem. Absolvovala nejprve studia v Brně klavírním koncertem, kde byly sama skladatelkou i dirigentkou, což bylo jistě nevšední a vůbec ne běžné. Její veřejná vystoupení oceňoval i vynikající hudební vědec Vladimír Helfert. Bylo jen pak přirozené, že vstoupila na pražskou mistrovskou školu jako žákyně Vítězslava Nováka. Vítězslav Novák měl na pražské konzervatoři mnoho nadějných žáků, někteří jím byli i ovlivněni, i když je přímo jako hudební pedagog neučil příkladem by tu mohli být i skladatelé jako Iša Krejčí, Václav Dobiáš, Jaroslav Ježek a další. Zásadní zvrat do jejich životů právě vnesla doba války a i časy poválečné. Krátký oddych ještě před válkou využila Vítězslava Kaprálová k pilné hudební tvorbě, ale i k pobytům v rekreačních oblastech u nás, což bylo třeba v prostoru Vysočiny (Tři studně), ale setkávala se i s Vítězslavem Novákem v Chlumu u Třeboně. Nic na tom neměnilo ani to, že vlny životních osudů ji zanesly třeba až k Bohuslavu Martinů. Jiří Mucha se zdarem užil i poměrně kusých osobních zápisků a korespondence. V té době byly pražské umělecké rodiny osobně propojené, v osobních kontaktech se však projevovala nejen snaha po odpočinku, ale i vážné
úsilí o tvorbu v různých oblastech uměleckého tvoření. Učit se u Nováka však byla mimořádná příležitost, jak zvládat dějiny hudby od nejstarších záznamů až třeba k moderním projevům. Je tedy až obdivuhodné, co všechno Vítězslava Kaprálová stihla za svůj poměrně krátký život s tragickým závěrem v seznamu jejích skladeb se již projevují i její další sklony, třeba k moderní české poezii (Vítězslav Nezval - Sbohem a šáteček, Jaroslav Seifert Jablko z klína), což ukazuje nejen na velký posun časů od doby mládí jejích učitelů, ti se inspirovali dnes již klasickými díly. V skladatelské práci Kaprálové je však i cítit její pronikavě subjektivní náhled na život. PhDr. Josef Bílek, CSc.
Vítězslav Novák na Kleti Kleť je dominantou Blanenského lesa a shlíží na českobudějovickou rovinu z výšky 1083 metrů. Možná, že mnozí naši čtenáři na Kleti i byli, je to docela oblíbené místo k vycházkám i z Českých Budějovic, nebo ze železniční stanice Holubov či z Českého Krumlova. Vítězslav Novák se na tento vrcholek dostal poměrně pozdě, v roce své šedesátky (1930). To se již cítil dosti unavený, a proto vyhledával spíše mírná stoupání a nižší vyvýšeniny. Zde najdeme i důvod toho, že nepřestal milovat své oblíbené Tatry či Alpy, kde zažil i mnohá, často až životu nebezpečná dobrodružství. Jeho horolezecké výkony však nesledovaly jen stoupání na vrcholy hor, ale všímal si pečlivě lidí zde také putujících či bydlících. Mnohé jeho zážitky byly přímo pro Novákovo dílo inspirací (symfonie V Tatrách aj.). Také něco zaznamenal i ve vzpomínkách často citovaných ( dvoudílné vyšly až po jeho smrti, roku 1972, dokonce po velkých oslavách Vítězslava Nováka v Kamenici nad Lipou v jeho rodišti 1970). Jak bylo vícekrát vzpomínáno, Vítězslav Novák ale nepřestal být ani vášnivým turistou, jen k tomu volil jiné terény, u nás třeba krajinu kolem Chlumu u Třeboně, Bechyni, Lázně Teplice nad Bečvou a jiná místa. Za jeho života se již na Kleti nacházela kamenná vyhlídková věž z roku 1825, kterou projektoval inženýr J.Salaba, pracující ve schwarzenberských službách. Salaba ale měl na mysli nejen turisty, co vystoupají na Kleť, ale i jistá astronomická pozorování. Z vrcholu této věže je prý vidět do celých jižních Čech. Dokonce lze spatřit i zasněžené vrcholy tzv. Mariazellských Alp, v Rakousku též Nízký a Vysoký Taur. Co skladatel na Kleti nemohl však vidět, byla státní přírodní rezervace, vyhlášená až v roce 1956. Ta zahrnovala vysoký starý les na suti s bukem, jedlí a smrkem. Na Kleti je přebohatý bylinný podrost bučinné flory, mnohé byliny jsou pod přísnou ochranou. Nás však nyní i zajímá, za jakých okolností a s kým se skladatel na Kleť vypravil a kdy to bylo. Pravděpodobně se přesné datum Novákova výšlapu na Kleť nedovíme, není nám ani oporou jeho zmínka v pamětech, kde Kleť zcela vynechal a zmiňuje se jen o dvou dceruškách českobudějovického učitele hudby, ředitele městské hudební školy a všestranného kulturního pracovníka, Josefa Berana. Ten asi připravil výlet s Vítězslavem Novákem na Kleť. V dnes již obtížně dostupné tiskovině Jíhočeského lidového kalendáře z roku 1958, vydaného vlastně předchůdcem Jihočeského nakladatelství, Krajským domem osvěty v Českých Budějovicích, však najdeme z Beranova pera ( žil v letech 1896-1978) vzpomínku Registra o hoře Kleti (str. 104-105), která obsahuje osobní vzpomínku na Novákův výstup na Kleť. I po letech je toto vzpomínání pro nás něčím zvláštním. Tak J.Beran uvádí, že konečně se mu podařilo Nováka přemluvit k návštěvě Kleti, a to v nejméně příhodné chvíli Vítězslav Novák totiž prý zařadil cestu na Kleť v rámci svého prázdninového programu, zřejmě se před tím ani nekontaktoval s J.Beranem. Nechal mu jen vzkaz, že bydlí v Divadelní ulici U černého orla, a aby to bylo ještě složitější, spokojeně se prý kochal krásou českobudějovického náměstí. Večer si chtěl poslechnout věžného, jak vyvolává na čtyři světové strany, ale měl smůlu, věžný byl nemocen, a tak se ujal věci sám ředitel Beran, ten po domluvě s věžným Novákovi shodil z věže po drátě klíč a sám ředitel Beran pak měl po posledním úderu z tzv. Černé věže ještě chuť zahlaholit z Novákovy opery Karlštejn ono známé dále od hradu dále. Na Kleť se pak přátelé vydali z nejpohodlnějšího místa, Plešovic a ujednali si zákaz vzájemného hovoru o hudbě. Neměli však přímo štěstí,ten den byl
výhled z Kleti nevalný. Tato cesta, pokud vím, však Nováka neinspirovala k hudební tvorbě. PhDr. Josef Bílek, CSc
Zvíkovský rarášek a náš Vítězslav Novák Hrad Zvíkov, nazývaný od 19. století králem českých hradů, má i zvláštní postavení mezi našimi hrady. Jestliže se hlavně v propagační a cestovní literatuře o něm píše, že je opředený pověstmi, je to nejen pravda, ale je to i hojně dosud využíváno především v turistickém průmyslu. Přemnozí návštěvníci tomu také přitakávají, ačkoli právě Zvíkov na rozdíl od jiných našich hradů vyniká poměrnou strohostí. Ke Zvíkovu se váže i mnoho legend a pověstí. Sáhneme-li po díle renomovaného českého historika Augusta Sedláčka, autora nejen jeho proslulých Hradů, zámků a tvrzí českých, ale také sbírky historických pověstí českého lidu, pak vidíme, že Sedláček byl v uvádění pověstí a legend dosti opatrný až střízlivý. Jistě by nepokládal např. zvíkovskou věž zvanou Markomanka za dílo dávných Germánů či Keltů, ani by nepřiznával platnost některých legend právě keltskému obyvatelstvu, protože věděl, že písemná zachycení právě keltských pověstí u nás je pochybné. O to víc ale mnozí rozvíjeli zde bujnou fantazii a to trvalo a trvá až do dnešní doby. Často se tato tvořivost soustřeďuje ke Zvíkovskému raráškovi, zosobnělé energii, šaškovi, děsícím návštěvníky, ale i přinášejícím někdy snad kousek štěstí; úvahy o děsivosti tzv. Korunní síně, kde prý ten, kdo by se odvážil tu snad přespat, musel nutně umírat Není ani pak divu, že vedle všedních, běžných návštěvníků si Zvíkov zamilovali i filmaři, a i k nim se váže celá řada vyprávění o záhadných psychických problémech, infarktech, opět se tu i vyskytne onen Zvíkovský rarášek se sobě vlastní zlomyslností a s kladením léček. A nepodivujeme se pak ani tomu, že i propagace hradu je spjata s tímto šotkem, takže na Zvíkově je možno okusit pivní raráška, lahodný pivní mok pod názvem Zvíkovský či Červený rarášek. Nás ale zajímá hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Stroupežnický jistě hrad Zvíkov dobře znal, vždyť pocházel vlastně z nedalekých Cerhonic, což bylo ovšem na druhé straně řeky, ale to nemohlo být pro zvídavého, pozdějšího dramaturga Národního divadla, žádnou překážkou. Ostatně i u jeho téměř rodáka, Mikoláše Alše (z nedalekých Mirotic), najdeme kresbu, jak studenti pozdravují hrad Zvíkov. Vítězslav Novák se zabýval myšlenkou zkomponovat na Stroupežnického libreto operu již před rokem 1914, pracoval na ní, spolehlivě zaznamenáno od roku 1913, ale jeho postup byl urychlen očekávaným narozením syna, což se událo v roce 1914. Tímto synem Novákovým byl Jaroslav, pozdější akademický malíř. Novák byl zaujat ale jiným raráškem, než jak jej známe z legend a pověstí. Tak jako Stroupežnický posunul děj do doby, kdy zvíkovský hradní pán Kryštof ze Švamberka s chotí Eliškou z Rožmberka (zde je významná epizoda dějin Zvíkova z doby, kdy Zvíkov patřil pánům z Růže) a tito manželé tu hostili Mikuláše Dačického z Heslova. Ten byl pánem šprýmovným, a tak dovádivý synek Kryštofa a Elišky měl zde plné pole působnosti v rozehrání komického děje. Novák ovšem poněkud posunul i Stroupežnického pojetí do zdůraznění manželského štěstí a manželské věrnosti jistě se v tom odrazily pocity samotného skladatele i s očekáváním narození prvního a jediného dítěte. Novákův Zvíkovský rarášek byl ale i předmětem ostré kritiky již při premiéře v Národním divadle v Praze, část obecenstva vůbec nepochopila skladatelovo pojetí a zdálo se jí, že opera ani není vhodná pro dobu první provedení opery bylo 10.10.1915, kdy zuřila válka. Tato kritika však se soustřeďovala spíše na vnější podobu díla. Hodnotné bylo ovšem i řízení orchestru při zkoušce (Karel Kovařovic). Pro krátkost opery byla tato uvedena společně s aktovkou A.Lortzingra, ta zcela zapadla, ale cenu mělo i vydání německého překladu díla Maxe Broda ve Vídni (v Univerzální Edici r.1916).
A k Novákovi na Písecku se vztahuje ještě jeden málo známý detail: zásluhou vlivných manželů Korytových (dr. Josef Koryta Milada Korytová, Novákova neteř) bylo prosazeno čestné občanství Vítězslavu Novákovi v Písku. Na teritoriu píseckého okresu se nachází hrad Zvíkov. PhDr. Josef Bílek, CSc.
Poohlédnutí za významnou všestrannou hudební osobností Pelhřimovska - Antonínem Lippertem 15. února 2014 zemřel v nemocnici v Pelhřimově, ve věku 95 let, významný všestranně nadaný hudebník a sběratel lidových písní Antonín Lippert. Narodil se 20. února 1919 ve Vodné, v dokonale konvenční rodině nižší střední třídy právě se formující Masarykovy samostatné Československé republiky. Antonín Lippert sám o svém dětství hovořil jako o zcela jedinečném období, s obrovským množstvím nejrůznějších na něho inspirativně působících podnětů, kterým byl navíc vystaven (z dnešního pohledu) v poněkud unikátním atypickém venkovském prostředí. Má tím v prvé řadě jistě na mysli skutečnost, že rodina Lippertových byla ryze muzikantská. Domek, který si jeho rodiče postavili ve Vodné, totiž záhy ve svém okolí proslul něčím, co je pro současnost zcela neznámým jevem, totiž tzv. domácím muzicírováním. Antonínův otec hrál na housle, starší bratr Jindřich na klarinet, sestra Marie ovládala hru na klavír a matka, která znala velké množství národních písniček, je také uměla všechny krásně zazpívat. Bylo by ovšem asi dosti obtížné dnešní generaci, vychované rozhlasem, televizí, audiovizuální a informační technikou všeho druhu, jen přiblížit celkově podmanivou atmosféru těchto takto společně poklidně vyplňovaných rodinných improvizovaných večerů, do nichž byl záhy zákonitě zapojován i malý Antonín. Další, nikoli nepodstatnou úlohu při formování hudebních základů a hlubokého vztahu k lidové písni Antonína Lipperta (vedle jeho kamenických učitelů hudby a kultivovaného zpěvu v kostele na kůru, kde jeho starší sestra hrála na varhany) sehrál proslulý vodenský hostinec U Bílých. To nebyla jen ledajaká živnost svého druhu! Do široka daleka byl znám nejenom dobře ošetřovaným a ve své době vyhledávaným kamenickým pivem, ale především mimořádně častým konáním tanečních zábav, oslav, ochotnických divadelních představení, pořadů potulných komediantů a kejklířů a konáním přednášek zemědělských odborníků, besed a hudebních, spolkových a jiných vystoupení. Bílých hospoda (ze které mimochodem pocházela matka Antonína Lipperta rozená Marie Bílá) byla také uznávaným a vyhledávaným střediskem nejenom místních muzikantů, ale i jiných nejrozličnějších lidových umělců, kteří do tohoto vyhlášeného společenského vesnického centra vážili cestu třebas i přes tři až čtyři okolní obce. Nakonec právě zde byl hudební vývoj malého Antonína osudově ovlivňován okořeňovaným zpěvem furiantských lidových písní vodenských chalupníků a sedláků a ještě v předškolním věku právě zde musel na stole chlapům předvádět své prvé hudební produkce. Po dokončení základní školní docházky na měšťanské škole v Kamenici nad Lipou Antonín Lippert absolvoval reálné gymnázium v Jindřichově Hradci, kde přirozeně posílil školní gymnaziální kapelu hrou na housle a na křídlovku. Za druhé světové války pracoval v textilní továrně v nedaleké Nové Včelnici jako tkadlec, kde se stal jak jinak - také platným členem zdejší tovární kapely. Po válce, již 1. září 1945, zahájil svoji učitelskou dráhu v Černovicích u Tábora a pokračoval v ní i po přestěhování své rodiny do Kamenice nad Lipou, k čemuž došlo v roce 1973. Vedle zaměstnání ve školství si přivydělával hrou na tanečních zábavách, svatbách, posvíceních a soukromou výukou hudby. Již od svých devatenácti let, jako známý muzikant ovládající hru na více hudebních nástrojů, se stával spoluzakladatelem nebo kapelníkem řady hudebních skupin Kamenicka. Významnou kapitolou jeho hudebního života se stala hra na dudy a založení dudácké kapely. V dudácké kapele zastával úlohu kapelníka, dudáka a zpěváka zároveň. Druhou zpěvačkou tohoto v celém regionu proslulého hudebního tělesa se mimochodem
stala Vlasta Nováková, příbuzná skladatele Vítězslava Nováka. S touto svou dudáckou muzikou, či později s dechovým orchestrem, natočil i řadu rozhlasových skladeb a vystoupení, a to nejenom u nás, ale např. i v tehdejší NDR a v Rakousku. Významná byla rovněž jeho činnost v pěveckém souboru Lípa v Kamenici nad Lipou, kde po osm let zastával úlohu sbormistra. Antonín Lippert ovlivňoval vůbec hudební život v širokém okolí Pelhřimovska. Příkladem může být i jeho plodná spolupráce se Souborem lidových písní a tanců Trnávka z Pacova. Naši národopisci u Antonína Lipperta právem vysoce oceňují především jím uskutečněné sběry lidových písní. K nim měl ostatně vypěstován obzvláště citový vztah již ze svého dětství. Systematicky se sběrem lidových písní začal zabývat již jako třiadvacetiletý, to je od roku 1942. Tato jeho práce, původně snad pouze záliba, doznala však na počátku padesátých let minulého století výrazný kvalitativní předěl. Stalo se tak po setkání se skladatelem a významným národopisným badatelem Albertem Pekem (1883 1972), který byl mimochodem žákem slavného kamenického rodáka - Vítězslava Nováka. Společně s ním A. Lippert uskutečňoval řadu výjezdů po vesnicích Kamenicka, Pelhřimovska, Pacovska, Jindřichohradecka, Táborska a Bechyňska, kde sbírali a zapisovali nový, doposud neznámý písňový materiál. Tyto uskutečněné sběry se ovšem, jistě poněkud nekorektně, staly součástí jen obsáhlé Pekovy sbírky. Přesto vlastní sbírka lidových písňových textů, vyskytujících se jejich verzí a úprav Antonína Lipperta obsahuje více nežli osmdesát textových a notových záznamů. Jsou ve většině případů opatřeny údajem relátorů, místem uskutečněného sběru a rokem zápisu. Některé z nich byly vydány tiskem. Např. v roce 1981 vydalo Okresní kulturní středisko v Pelhřimově sbírku deseti písní Antonína Lipperta nazvanou Lidové písně z Kamenicka. Z osobního kontaktu vím, že další sbírky písní z jeho (a mého) rodiště - Vodné, Častrova, Mnichu, Černovic, Bohdalína, Nové Včelnice a Radouní měl Antonín Lippert již připraveny k vydání. Určitý počet sebraných lidových písní je však stále obsažen jen v autorově rukopisné sbírce. Skladby Antonína Lipperta a úpravy českých lidových písní se hrály a hrají nejenom u nás, ale i v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku. Zde on a jeho orchestry a jím řízená hudební tělesa vystupovali a tam byl později také Antonín Lippert, na základě dříve uskutečněných kontaktů při určitých významných folkloristických příležitostech, zván jako čestný host. Závěrem je nutno zdůraznit, že sběratelské fondy Antonína Lipperta nabývají na významu zvláště uvědomíme-li si, že spadají právě do doby závěru působení a vůbec fyzické existence někdejších soukromě hospodařících rolníků a sedláků na pelhřimovském venkově. Je zřejmé, že po proběhlých razantních ireverzibilních historických změnách našeho venkova již nelze předpokládat, že např. od soudobých tzv. farmářů a jiných konvenčních zemědělských podnikatelů by bylo možné ještě nějaké folkloristické pozoruhodnosti z oblasti ústních nehmotných kulturních hodnot vůbec získat. Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., Pujmanové 877/35, Praha 4 Podolí, PSČ 140 00 Tel.: 777 162 640; e-mail: zdenek.vasku@seznam.cz