Tři lupiči v britském Leedsu tak moc toužili vyloupit tamější klenotnictví, že popadli první tašku, kterou v obchodě viděli. Majitele praštili do obličeje, kvůli loupeži dokonce ukradli auto, které později zapálili, aby se nakonec ukázalo, že ukradená taška je plná jídla. Myslím, že jídlo je cennější než šperky a od lupičů je velice šlechetné, že zisku jídla věnovali takovou snahu. Nizozemka Annie, která nedávno oslavila 99. narozeniny, si nepřála dort ani hodinky s vodotryskem. Annie si přála být zatčena. Díky její neteři, která přemluvila policisty tamějšího městečka, si Annie mohla vyzkoušet jaké to je, když vás zatýkají. Z dárku měla seniorka ohromnou radost.
29. duben patří od roku 1982 tanci. V Praze se tento svátek oslavuje již několik let, nejčastěji na Náměstí Václava Havla, kde se většinou konají nejrůznější workshopy a hřebem celé akce je skupinový tanec, který si může zatančit kdokoliv. Ale tančit nemusíš jen na piazzettě Národního divadla, tančit můžeš kdekoliv, třeba doma při mytí nádobí. V dubnu se Prahou a dalšími městy rozezní jazz, už poosmé se totiž koná festival Mladí ladí jazz. Cílem festivalu je přiblížit jazz mladým lidem, protože nemalá část z nás může mít poslech tohoto žánru zafixovaný jako poměrně nákladný a chudým studentům nepřístupný. Ale Mladí ladí jazz se snaží tyto stereotypy odbourávat, hosty festivalu jsou často mladé vycházející hvězdy jazzového světa a součástí festivalu je i soutěž pro mladé hudebníky Jazz fruit. Letošní ročník by měl být ještě lepší než ty předchozí, už jen kvůli jeho mottu Jazz je nářez! Loni to tedy nářez byl. A to i bez toho sloganu.
Tak proč? Co proč? No proč mě sleduješ? Já tě nesleduju. Ty sleduješ sám sebe. Takže ty jsi já? Nebo já jsem ty? Jsem spíš tvým obrazem. Mým obrazem? Tak proč vypadáš takhle? A jak bych měl vypadat? Rozhodně hubenější. Nohy, břicho. Radši všechno. Hezčí obličej. Celkově líp, prostě bez vad. Já svůj vzhled ale neovlivním. A kdo teda, když ne ty? No přece ty. Já? Jo, ty. Proč já? Protože mě vidíš jenom ty. Nikdo jiný se na tebe takhle nedívá. Tvýma očima. Jen ty. A proto já vypadám takhle. Vždycky na sobě hledáš chyby, které ostatní nevidí. Takže mi tady chceš nakecat, že jsem vlastně dokonalej člověk, ale jenom na sobě hledám chyby, jo? Ne.
Nic víc neřekneš? Nejsi dokonalý člověk, ale tvůj problém je, že to nevíš. Nikdy se sebou nebudeš spokojený, protože budeš hledat neexistující chyby, které ti překáží k tvé cestě za neexistující dokonalostí. Takže mám radši hnít doma, nic nedělat a jen tak se spokojit se svým nedokonalým já? Vidíš, ty jdeš z extrému do extrému. Co ale takhle zůstat někde uprostřed? Zlepšuj se, posouvej se dál, ale buď objektivní, ne pesimistický. Jsi nějakej rozumbrada, ne? Jestli si to myslíš, tak si i o sobě myslíš, že jsi rozumbrada. Jako vážně? Já prohrávám hádku sám se sebou? Můžeš to brát tak, že nemůžeš prohrát. Vždycky přece vyhraješ ty. To máš pravdu. Jak tak koukám, moje druhý já je chytřejší než já. Tak bys mě měl častěji poslouchat. Ale ty tu vždycky nejsi. Jsem. Nemůžu za to, že mě někdy nevidíš, přehlížíš. Proč za všechno můžu já? A kdo jiný by za to mohl? Já jsem tu pořád, i když na mě často zapomínáš. Je jenom na tobě, kdy mě necháš ti poradit, pomoct. A kdy tě nechám zase rozplynout. Dokonalý trik. Dokonalej. Tak jo, máš poslední otázku. Proč? Proč mě nikdo nechápe? Kromě tebe teda. Protože jsi originál, jediný na světě, a nikdo k tobě ještě nenašel návod. Kromě tebe.
Na prvním místě jsem se rozhodla uvést raw neboli živou stravu, neboť se s ní poslední dobou setkávám nejčastěji. Pokud se stanete jejím příznivcem, na vašem talíři budete nejčastěji vídat syrové čerstvé ovoce, ořechy, semínka, klíčky a za studena lisované tuky. Budete moct konzumovat pokrmy tepelně upravené do 42-48 C. Ptáte se proč zrovna toto rozmezí? Potraviny připravené do této teploty obsahují látky prospěšné našemu tělu, nejrůznější vitamíny a důležité enzymy. Být vitariánem, jak se jinak nazývá člověk stravující se raw stravou, je z počátku velmi náročné, avšak po čase se dá na tento životní styl zvyknout a stát se jeho součástí. A pokud se domníváte, že když se stanete raw člověkem, můžete zapomenout na všechno dobré, doporučuji podnik, kde si můžete pochutnat například na výborných raw dortech. Můj tip? Restaurace a cukrárna v jednom: Sweet Secret of Raw (Praha 2).
Gluten-free dieta spočívá v konzumaci pokrmů bez pšenice, žita, ječmene, ovsa a výrobků z nich. Musíte tedy vynechat mouku, pečivo, strouhanku, těstoviny Na první pohled se může zdát, že její dodržování může dát zabrat, ale opak je pravdou. V dnešní době jsou na světě lidé, kteří trpí nesnášenlivostí lepku, a tak tuto dietu musí držet nedobrovolně. Tak jsem k této stravě přišla i já, ale sama jsem byla později překvapena, jak snadný život s ní je. Téměř všechny možné potraviny, od pizzy, přes pečivo až po těstoviny, se dnes dají sehnat bez lepku. Ani se nenadějete a bude vám připadat, že nápis Gluten free, je snad na všech potravinách, které v obchodě míjíte. Navíc se dají tyto pokrmy nahradit například sojovými či kukuřičnými produkty. Spousta lidí se pro gluten-free život rozhodne z důvodu snížení váhy či nastartování metabolismu, kdy nám v obou zmíněných případech vynechání lepku značně pomůže. Tento druh stravování nás vrací zpět do doby kamenné, kdy se člověk živil převážně masem a plody, které ulovil. Být zastáncem Paleo tedy znamená jíst zeleninu, ovoce, libové maso, mořské plody, ořechy a semena. Výhodou je, že nám je tento způsob stravování geneticky blízký, a tak se při něm například velmi dobře hubne, či snižuje riziko onemocnění civilizačními chorobami. Hlavní princip je nahrazení sacharidů, jako hlavního zdroje příjmu energie, příjmem zdravých tuků. Samozřejmě existují další druhy nejrůznějších způsobů stravování- jako vegetariánství, veganství, bio potraviny, molekulární kuchyně Všechny tyto trendy by se však neměly přehánět a každý by si měl vybrat ten svůj, který mu bude vyhovovat. Zároveň platí, že i když se rozhodnete řídit se nějakými z výše uvedených pravidel stravy, neznamená to, že si je nemůžete přizpůsobit podle sebe, jelikož je většina z nich poněkud přísná. Žádná forma stravování není špatná, pokud se snažíme jíst zdravě.
Pakliže život má cenu nejvyšší, lze vůbec ospravedlnit mrhání jím samotným? Dá se za mrhání považovat zemřít pro přítomnost a zrodit budoucnost?,,do boje jdi vesele, neboť mrtví, kteří se nesmějí, jsou oškliví. Ať už si citát významného amerického spisovatele Jacka Londona vysvětluji nesprávně, či snad úplně odlišně, než jeho podstata zamýšlela, pro mě znamená mnohé a zároveň jediné. Zemřít pro náležitou věc je mnohdy více než oprávněné. Pocity bezmoci, strachu, úzkosti. Nepředstavitelně těžké chvíle, které zasáhly mladé muže, když 31. července roku 1914 zazněla zeměmi Rakouska-Uherska zpráva o všeobecné mobilizaci. Všichni zdatní, schopní, silní měli opustit své milé, své rodiny. Měli bojovat za něco, co nebylo naše. Měli bojovat proti někomu, koho brali jako bratry. Měli bojovat pro ty, kteří nás neuznávali. Pocity nejistoty, utrpení, tísně. Nesnadné chvíle, odloučení od domova. Vžít se do situací, kterým čelili právě oni, je nemožné. Odvaha, kterou si během dlouhého období nesli a udržovali, zaslouží nekonečnou úctu nás všech, kteří díky jejich odhodlanosti můžeme žít. Žít svobodně. Pocity obav, hrůz, muk. Bojovnost pro životy jiných za cenu svých. Bojovnost za svobodu. Válka přináší oběti našich nejbližších i těch vzdálených, bolestivé vzpomínky, které jen stěží zapomeneme. Jestliže se ale bije za vlast a proto, aby bila česká srdce, pak je to boj správný. Navzdory všemu do boje šli a zasloužili se o to, že tu teď jsme. My Češi, samostatní Češi. Mám na mysli československé legionáře, jejichž zásluhy jsou často opomínány a zastiňovány přešlapy, kterých se dopustili. To oni ve světě dokázali velikost československého národa, naše odhodlání, naši vážnost. Věřím a doufám, že jsou mezi námi, námi Čechy, tací, kteří by i dnes ve zlých časech za samostatnost a existenci našeho státu usilovali a chránili ji. Děkuji všem, kteří byli tak odvážní a postavili se čemukoliv, co kdy v historii ohrožovalo zemi naší.
Tento zvyk, i přesto že není původní českou tradicí, se u nás pravděpodobně díky našemu pověstnému smyslu pro humor, zabydlel a zdomácněl. O původu oslav aprílu v podobě legrácek není mnoho dochovaných záznamů, ale jsou prameny, které předpokládají, že tento svátek vznikl jako reakce na změnu ročního období z pochmurné a smutné zimy na veselé jaro plné života. Za kolébku aprílových žertíků se tedy považuje Francie, ve které se tento den slaví už od roku 1564. Pojmenován byl poisson d avril (což je i zvolání při prozrazení vtipu) podle toho, že děti vystřihnou rybu (poisson) z papíru a připevní ji na záda někomu, kdo o výtvoru na svých zádech nemá vůbec tušení. U nás se dochovala první písemná zmínka o aprílu z roku 1690, jejím autorem byl jistý Bartoloměj Chrystellia z Prahy. Častější zprávy o aprílovém řádění se pak postupně začaly objevovat až na konci 18. století. Apríl se tehdy dodržoval nejen 1. dubna, ale také 30. dubna, od čehož se postupem upustilo. Lidé si nejčastěji dělali legraci ze svých příbuzných a známých. Dnes tyto vtípky nejčastěji nazýváme kanadské žertíky. V dřívějších dobách se často posílalo oběti aprílu něco vypůjčit či zakoupit. Sehnat věci, jako je např. vtipné semínko, zaječí peří, bublinka do vodováhy, komáří sádlo nebo hodinářská motyka, to byl úkol pro všechny, kteří se nechali napálit.
V roce 1957 se diváci televizního pořadu BBC mohli dozvědět, že ve Švýcarsku se díky mírné zimě a úspěšně vyhraném boji s broukem nosatcem špagetovým, farmáři těší z neobvykle velké úrody špaget. Následovaly záběry Švýcarů tahajících ze stromů špagety. Tato zpráva vedla k záplavě telefonátů od diváků pořadu, kteří chtěli vědět, jak by si mohli sami vypěstovat špagetovník na vlastní zahrádce. V roce 1995 uveřejnil list Discover Magazine, že světově uznávaný biolog Aprile Pazzo (italský výraz pro aprílový žert) objevil na Antarktidě nový živočišný druh: horkohlavého nahého ledoborce. Tito tvorové měli na hlavách kostnaté desky, které se zahřívaly na vysokou teplotu a umožňovaly zvířatům rychle se probourávat ledem. Tato technika prý byla velmi úspěšná při lovu tučňáků. V roce 1962 existovala ve Švédsku jen jediná televizní stanice. Ta ke všemu vysílala pouze černobíle. Na apríla se tedy v hlavních zprávách představil technický šéf stanice a řekl, že díky nově objevené technologii si mohou diváci své televize zbarevnit. Toto vylepšení spočívalo v přetažení televizní obrazovky barevnou punčochou. V roce 2008 zas byl největším hitem článek britského deníku The Sun. Ten otiskl zprávu, že se chce nechat tehdejší francouzský prezident Sarkozy zvětšit. V článku byl zároveň zahrnutý odborný názor na tento zákrok od izraelského vědce Ury Smucka (samozřejmě nikdy neexistujícího). Ten měl na švýcarské klinice vymyslet unikátní metodu prodlužování lidského těla. Prezidenta by prý natahovali na lavici připomínající mučidla a do kolen mu píchali kalciové injekce. Každý opravdový ortoped by musel nad tímto scénářem zelenat hrůzou, ale britští novináři ještě doložili pravdivost tohoto článku vyjádřením mluvčího francouzské vlády jménem Luc Biggér (bigger anglicky větší). Tento člověk ovšem také nikdy neexistoval. V roce 1998 ohlásil řetězec Burger King, že začne vyrábět nový burger pod názvem Left-Handed Whopper, který měl být speciálně upravený pro lepší požitek z jídla 32 miliónů amerických leváků. Reklama na tento burger tvrdila, že ingredience jsou stejné jako u obvyklého burgeru, ale jsou posunuté o 180 stupňů. Tisíce Američanů se pak snažily koupit si burger pro leváky a praváci naopak při objednávce žádali výslovně hamburger pravostranný.
Ve kterých letech jste AG navštěvovala? A jakou třídu? V letech 1980-1984. Chodila jsem do přírodovědné třídy. Bylo těžké se sem dostat? Mezi jakými školami jste si vybírala a proč jste se rozhodla pro tu naší? Brali jsme to tehdy hodně vážně, měli jsme jen jednu možnost, pak už nám zbýval jen učňovský obor. Já jsem se dostala na základě prospěchu a toho, že jsem vyhrála biologickou olympiádu. Ale pan ředitel Vocelka mi řekl, že jsem přijata, až ráno před zkouškami, takže jsem se stejně do posledního dne učila. Na AG jsem šla kvůli tradici a hlavně proto, že kvůli rekonstrukci byla škola pár let v budově Nad Alejí a tam jsem to měla pěšky pět minut. Nejhezčí a nejhorší vzpomínka na AG? Nejhezčí asi byla maturita. Bylo to přátelské zkoušení, kdy se o přestávce podávala bábovka. Nejhorší asi byly hodiny deskriptivní geometrie, kdy jsme píchali špejle do polystyrénových desek a promítali přímky na dvě průmětny nikdy jsem to nepochopila. Nejoblíbenější předmět a učitel? Měla jsem školu moc ráda. Bavilo mě to. Měla jsem ráda prakticky všechny předměty, ale asi nejvíc chemii s profesorkou Navrátilovou. Byla úžasná. Co vztahy ve třídě? Hodně kluků, kteří se hádali a pár holek, co držely pohromadě. Co jste měla na škole nejradši a naopak? Měla jsem ráda galerii slavných absolventů, připadala jsem si důležitá, že tam taky patřím. Nesnášela jsem hodiny tělocviku v černých trikotech, černých punčocháčích a jarmilkách na nohou. Co se Vám vybaví jako první při zmínce o naší škole? Vůně mládí. Kde jste studovala po ukončení AG? Pomohlo Vám studium na Štěpánské se tam dostat? A jaké máte teď zaměstnání? Vystudovala jsem 1. Lékařskou fakultu UK. Pracuji jako lékařka. AG mě na školu i na život bezvadně připravilo. Nějaké rady pro dnešní studenty AG? Užijte si školu a svoje dospívání. Učte se všechno, nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.
Knihkupectví Martinus se nachází na hlavní obchodní ulici (podle toho se i jmenuje Obchodná). Ulice je to sice menší, než byste možná očekávali, knihkupectví Martinus zde ovšem zaujímá přední místo. Po tom, co skleněnými dveřmi vejdete dovnitř, nezmůžete se na nic jiného, než na obdivný povzdech. Proč? Toto místo je učiněným rájem knihomolů! V knihkupectví hraje příjemná a klidná hudba, ochotné prodavačky se na vás usmívají a rády pomohou. Na stolech se nachází různé tipy na čtení, ať už se to týká knižních předloh filmových adaptací, či jednoduše knih pro milovníky určitého žánru. Když v knihkupectví popojdete až úplně dozadu, překvapí vás celá jedna zeď plná anglických knih, a to ne ledajakých - mnohdy se vám poštěstí dostat i čerstvou novinku. V celém knihkupectví se navíc nachází mnoho pohodlných sedaček a křesel ke čtení, kam si můžete sednout a ztratit se v knize klidně na několik hodin. Že už byste tam jeli teď? To není zdaleka všechno! Když vyjdete do druhého patra (ano, knihkupectví je tak velké), regály vám nabídnou knihy týkající se architektury, hudby, umění, historie a mnoho dalších. Vaše čichové buňky určitě postřehnou i neodolatelnou vůni kávy z kavárny Foxford, která ke knihám neodmyslitelně patří a kam si jistě každý knihomol rád sedne po těžkém rozhodování mezi tím, jakou knihu si koupí. Knihkupectví Martinus se nenachází jen v Bratislavě, najdete ho i v Martine, Nitre, Žilině či Košicích. Nabízí tisíce titulů - pokud se vám ovšem nechce cestovat, rozhodně se podívejte alespoň na jejich webový e-shop, který má i svou českou obdobu, takže vám knihy dojdou přímo z české centrály. Pokud jste se v Martinusu dostatečně dlouho pokochali a chcete si zajít na kávu někam jinam, pár minut cesty pěšky se nachází Urban Space. Urban Space vás hned po příchodu ohromí neodolatelnou vůní skořice. Kavárna, která je hlavním cílem všech, co tento objekt navštíví, je spojená s menším knihkupectvím. I tady se prodávají anglické knihy, není zde sice zdaleka takový výběr, jako v Martinusu, ale na uspokojení touhy rozhodně stačí. Kromě toho zde najdete i mnoho knih uměleckých či filmy na DVD. V kavárně se dá sedět na různorodých křeslech, židlích, a dokonce i na posteli. Jídlo i pití je na jedničku a celá kavárna působí velice příjemným dojmem.
ma, černo, temno, svítící body v dáli. Pořád totéž panorama viděl doktor Kratochvíl i přes to, že už museli jít dobrých několik hodin. Jeho údy ho už boleli natolik, že si nebyl zcela jist, zda mu ještě vůbec nějaké zbývají. Ruce měl svěšené podél těla tak, že při chůzi komicky vlály, až připomínal jakéhosi malátného hadrového panáka, co se teprve předevčírem naučil chodit. V hlavě mu dunilo. Naposledy pil, ani neví kdy, možná tehdy tu břečku z jídelny, a o pořádném jídle už také nějakou dobu neslyšel. I přes tyto nepříznivé podmínky ovlivňující velmi neblaze našeho hrdinu, mu došla naprosto zřejmá, až se v duchu sám zastyděl, že mu to nedošlo dříve, idea, po jejímž zpracování jeho nálada dramaticky poklesla. Ty idiote!, zakřičel na Gravitona, Trajdám se tu s tebou kdovíjak dlouho, přitom to nikam nevede. Copak nevíš, jak je Vesmír obrovský?! Jak je, jak je kolosální?!! Kratochvíl supěl, jeho tvář už byla úplně rudá....nikdy nikam nedojdem! Aby svému výstupu dodal tu pravou třešničku na závěr a aby ukázal všem a všemu, respektive nikomu a ničemu okolo, že už v životě nehodlá poslouchat žádnou elementární částici, sundal z nohy pantofel a mrštil jím po Gravitonovi. Ten ovšem jen ležérně uhnul a svým typicky vlnivým pohybem se začal vracet k doktorovi. Tohle sis, upřímně, mohl odpustit. Házet škrpálem po někom, kdo ti zdarma dělá výlet skrz Vesmír, to se tak úplně nedělá..... Hej. Hej! Vnímáš mě vůbec? šermoval rukama Kratochvílovi před obličejem. Ten ale nevnímal. Jeho fascinované oči tvořily pohled, jenž byl zapíchnutý na bačkoru pomalu se vzdalující ve tmě. P-promiň, Gravitone... začal se pomalu vracet do reality....omlouvám se, nechtěl jsem tak vybuchnout. Mladík se usmál. Omluvu přijímám. Cos říkal je pravda, Vesmír je celkem velkej, nicméně já vím, co dělám. Věř mi, ještě chvilku a už budeme dělat první zastávku. Co se tvých bot týče, nemusíš si dělat starosti. Na cestu domů ti seženu lepší, mnohem lepší. Uvidíš. Graviton se obrátil, znovu vyrazil, tentokrát tempem, se kterým doktor jen stěží držel krok. Možná mu chtěl ten jeho výstup oplatit, kdo ví? Kratochvílovi to bylo jedno. Slyšel ten magický, libozvučný, zvukomalebný výraz "na cestu domů". Dostane se domů. Zpátky do jeho malé, neuklizené cimry. Pomalu se mu začínalo stýskat. Graviton nelhal. Jeden ze světélkujících bodů se razantně zvětšil, z čehož doktor usoudil, že se musí blížit k nějaké hvězdě. Sám to cítil, bylo tepleji, světla přibývalo a celkově už se cítil mnohem méně pod psa než o pár chvil dříve. Musím uznat, pane Gravitone, pronesl lacině zahranou snobskou řečí, že nejste tak špatným průvodcem, za jakého jste byl mou osobou dříve považován. Chlapec se uchechtl, ale nic neodpověděl. Má něco za lubem, určitě něco kuje, říkal si Kratochvíl. Měl pravdu. V několika málo chvílích totiž stáli
vedle sebe, Graviton se svým typickým zábleskem místo úsměvu a Kratochvíl s téměř vykloubenou čelistí. Otíral si těch několik málo atomů vodíku, které cestou sesbíral ze skel svých brýlí, aby se mohl ujistit, zdali vidí správně. Viděl. Byla tam. Planeta. S modrým povrchem a bílými mračny. Jedinečná, stejně jako Země. Nezměrně krásná a přesto osamělá v nekončící temnotě stejně jako její sestra, ze které Kratochvíl pocházel. Byl to nádherný pohled, ale znovu vyvolal u doktora stesk po domově. Ten ale rychle uhasl na úkor vzrostlého zájmu při pohledu na zdejší satelit. Měsíc této planety totiž nebyl "šedý", ale spíše červeno-hnědý, z čehož Kratochvíl usoudil, že zdejší měsíc bude na povrchu obsahovat mnohem více uhlíku než náš pozemský draselný soused. Aau! zasykl poté, co ho Graviton dloubl mezi žebra. Pojď už, prosimtě! hvízdl na něj. Doktor stál zaražený, mačkal si bolavé žebro. Kam má jít, nechápal. No dolů, přece. Nebo nechceš pozdravit sousedy? Sousedy? To už bylo na Kratochvíla moc. Samozřejmě, že jako fyzik nepochyboval o tom, že kdesi ve Vesmíru existuje další život, ale najít ho, setkat se s ním, to je něco jiného. Proto jistě každý, kdo nyní čte, odpustí našemu drahému hrdinovi, co tehdy udělal. Doktor Kratochvíl se vzpřímil. Narovnal se, vypjal záda, zhluboka nabral dech, obrátil oči v sloup a omdlel. Neměl zdání, jak dlouhá uběhla doba od chvíle, co odpadl. Minuta, hodina? Asi to bylo jedno. Byl na jakémsi měkkém, velmi pohodlném podkladu. Ležel, bylo mu příjemně a teplo, ale i přes to, že mu tento stav náramně vyhovoval, nedokázal se zbavit zvědavosti, a začal pomalu zvedat víčka. Mraky. To bylo to první, co doktorkratochvíl viděl. Čistě bílé obláčky vtisknuté do sytě modréoblohy. V dlaních cítil stébla trávy, cítil jejich vůni, až měl pocit, že toho pátečního odpoledne omdlel někde na louce. Dobré jitro, pane doktore. pronesl s posměvačským podtónem nad ním se sklánějící Graviton. Už jsem myslel, že se neprobereš. Což by upřímn... Aaaaah!!, zaječel najednou Kratochvíl a jako rak se bleskurychle odplazil několik metrů nazad. Bože.. snažil se doktor dostat pod kontrolu frekvenci dechu,...proboha, co to je? Graviton totiž nebyl sám, kdo se nad ležícího naklonil, bylo tam cosi dalšího a nyní to stálo před ním a hledělo to na něj. Najednou se nemohl pohnout, připadal si jako malý kluk, který se v koutě krčí před bubáky, měl strach. Klid, v klidu. Utěšoval ho Graviton. Vůbec nic se neděje. Neublíží ti. Postava se pomalu přibližovala, ale přesto Kratochvíl cítil, jak strach opadá. Dokázal zase normálně uvažovat, správně vnímat. Rozhlédl se kolem sebe. Bylo to nádherné místo. Seděl opřený o ruce, vcelku ve vysoké trávě, která sahala snad do nekonečna všemi směry. Občas se nad ní tyčil zvláštní druh stromu. V dáli pak viděl jasný obrys vysokých budov města, jasně ozářeného zapadající hvězdou. Otočil hlavu zpět, aby těsně nad obzorem spatřil měsíc, který mu vykouzlil úsměv na tváři. Tak přeci jen. utrousil. Měsíc byl šedý. Jeho dohněda zbarvený kolega plul Kratochvílovi téměř přesně nad hlavou. Doktor byl doma. Na planetě pobyli několik dní, ne mnoho, ale dostatečně dlouho na to, aby doktor prostudoval blízkou část zdejší krajiny, přírodní podmínky, floru a faunu, ale také, a to především, místní domorodce, neboť právě setkání s tím stvořením, a poté i s dalšími jeho druhu, bylo Kratochvílovým největším životním zážitkem. Byl prvním, a dosti možná i posledním člověkem, co komunikoval, nebo se alespoň ze všech sil snažil, s mimozemskou inteligentní civilizací. Musel si vše zapsat.
Z univerzálního cestovního zápisníku doktora Kratochvíla: Všechny předchozí zápisy hodlám vyškubat a spálit. Nemají hodnotu. Tohle, toto je pravý objev! Skrz sérii mnoha neuvěřitelných náhod, špatnou výplatou a ještě horší kávou počínaje, až objevením malé černé díry v mé vlastní skříni typu Askvoll značky IKEA (po této nemilé zkušenosti doporučuji nekupovat) konče, jsem totiž dospěl k poznání. Poznání, ach, jak krásně to zní. Zjistil jsem mnohé, mnohé jsem viděl, mnohem množeji zažil a nyní zažívám. Pochopil jsem, prozřel jsem. Aby jakýkoli případný čtenář mohl sdílet mou zkušenost, vypíši zde základní body, které jsem od vstupu do skříně až dosud, do okamžiku, kdy sedím v mimozemském obydlí a zapisuji, pochytil. Za prvé, doopravdy existují, nebo minimálněexistuje, mimozemské, či mimozemská, civilizace. Za druhé, pohled z povrchu planety, která má dva měsíce v člověku vzbuzuje pocit, že je rytířem Jedi. Za třetí, hypotetická elementární částice gravitačního pole je mnohem méně elementární než většina mých studentů. A nakonec za čtvrté, mrštěný škrpál ve Vesmíru opravdu nic nebrzdí. S těmito moudry vás, ať už jste kdokoliv, vezmou na kteroukoli univerzitu. Z univerzálního cestovního zápisníku doktora Kratochvíla, o několik stránek dále: Ale stačilo už blábolení, chci popsat ono setkání, dokud ho mám v paměti. Doufám, že se na mne neurazíte, ale asi jsem neudělal moc dobrý dojem. Když totiž ke mne tehdy postava došla a já se zvedl z trávníku, nějak mi došlo, že nevím, co vlastně dělat, co říct. Byl jsem v rozpacích. Můj budoucí hostitel namne hleděl obrovskýma, zlehka protáhlýma očima. Měl velkou hlavu, jež vypadala jako by jí někdo uprostřed promáčkl. Již z toho jsem usoudil, což se mi i poté potvrdilo, že tvorové mají pravděpodobně dva mozky (tj. o mozek a půl více než průměrný český občan). Jeho pleť byla světlá, pravděpodobně z nepotřeby většího množství pigmentu kvůli zdejší husté atmosféře. Nos neměl žádný, dýchal několika otvory pod očima, jeho ústa byla podobná lidským, ale byla doplněna jakýmisi dvěma oválnými průduchy nad nimi, což jejich řeči, kterou jsem posléze měl tu čest poslouchat, dodává velmi zvučnýnádech (jako by mluvili a zároveň hráli na nějaký dechový nástroj). Tvor byl vysoký, velmi vysoký a bohatě oděný do jakéhosi pláště. To vše mne donutilo udělat onen nevydařený první dojem. Zpackal jsem to. Doktor Kratochvíl se uklonil. Ten blbec. Rychle jsem totiž pochopil (Gravitonovo vyprsknutí smíchy už byl jen bonus), že zde se asi úklona nepraktikuje, neboť můj hostitel též sklonil hlavu, ale začal se dívat po zemi a hledal, co mi upadlo. Když jsem chtěl situaci napravit a podat mu ruku, začal si prohlížet i ji. Trapněji jsem se v životě necítil. Měl jsem být delegátem Země, poslem dobrého vychování lidstva a já to totálně pos*al. Přišel den odchodu. Ne, že by doktor chtěl odcházet, ale Graviton naléhal. Věděl, že by tam dokázal zůstat navěky a tak chtěl odejít co nejdříve a pokračovat v cestě. Bylo to těžké loučení. Kratochvíl se s místními, i přes fakt, že jim pramák rozuměl, dokázal velmi rychle sblížit. Byly to bytosti inteligentní, rozvážné a klidné, až měl hluboko v srdci pocit, že kdyby se byl někdy naučil tu zvláštní pískavou řeč, do smrti by už jen rozmlouval s těmito velikány. Graviton viděl smutek v jeho očích, slzu zrcadlící se na panence poté, co se otočil, aby naposled spatřil své přátele v pláštích, kteří tam stálinarovnaní a vysocí, s velkýma očima, úplně stejně, jako tehdy onen, jenž ho prvně vylekal. Bylo to
smutné loučení. No táák, to bude dobrý. Nakonec, všude dobře, doma nejlíp, no ne? snažil se marně chlácholit Kratochvíla. No tak, zastav přece. Mám pro tebe poslední překvapení téhle planety a myslím si, alespoň se tedy domnívám, že by tě mohlo zajímat. Upřímně, zajímalo. Ale nebyl schopen zbavit se smutku z odchodu. Jen přikývl a následoval svého průvodce. Vešli do veliké budovy. Po chvilce rozhlížení bylo zřejmé, že jde o jakousi verzi knihovny. Byly zde uložené dokumenty ve formátu velmi tenkých plátů či destiček z nějakého místního nerostu. Musel být velmi pevný a zároveň pružný, vždyť desky měly každá, dle doktorova odhadu, kolem centimetru tloušťky. A že jich tu bylo. Statisíce, miliony? Více? Nedokázal říct. Nikdo by nedokázal. Jen Graviton z nějakého jemu neznámého důvodu věděl přesně, kam jít, kde hledat. Skončili u konkrétní sady desek. Kratochvíl jich několik sebral, aby si tedy prohlédl to úžasné překvapení. Prvních několik stran bylo pokrytých textem v místním jazyce, nerozuměl ničemu, ale pak se zarazil. Tohle přeci zná. Byla tam ilustrace. Schematické znázornění umístění planety ve vesmírném prostoru, upřesněné pomocí poloh čtrnácti nejbližších pulsarů. Nevěřil svým očím. Byla tam ilustrace. Schematické znázornění umístění planety ve vesmírném prostoru, planety Země. Musel si sednout. Vědí o nich. Vědí, že tam lidé jsou, vědí kde jsou a čím více obrazů Kratochvíl procházel, tím si byl jistější. Vědí to už pekelně dlouho. Postupně analyzovali složení atmosféry a v momentě, kdy se začala plnit kyslíkem jim muselo dojít, že tam začíná růst život. Poté jsou totiž záznamy častější a obsáhlejší. Bylo to úžasné. Zdejší civilizace tu musela být dlouho, předlouho. Už jen zdejší záznam o Zemi má počátek při její formaci. Kratochvíl si, ač s nimi ani slovo neprohodil, našel přátele v miliardy let staré civilizaci. Děkuji ti, příteli. pronesl tiše, když odcházeli. Graviton šel vedle něj, zvláštní záblesk občas se mihotající na jeho tváři naznačoval úsměv, zatímco jejich záda byla osvětlována zbytečkem zapadající hvězdy. Jejich cesta společně s oběma, nyní opticky těsně blízko sebe vycházejícími měsíci ležela před nimi. Vůbec nemáš zač, Luku. Z univerzálního cestovního zápisníku doktora Kratochvíla, o Alfrabské civilizaci: Ten zvláštní název jsem se dozvěděl od Gravitona. Sami si tak asi neříkají, ani by to nedokázali vyslovit, ale to je asi jedno. S takovou civilizací se člověk na Zemi nesetká. Jestli jsem pochopil správně, je jedna jediná po celé planetě. Jednají pospolitě, rozvážně, moudře a s rozmyslem. Neviděl jsem nikde žádné prvky bezpečnosti či vojenské ochrany, z čehož soudím, že žádné nepotřebují. Nepřekvapilo by mne, kdyby mezi sebou tvorové takto výjimeční a inteligentní nevedli války. Na druhou stranu mne to znepokojuje. Alfrabové jsou úžasní, jsou prototypem, jsou normou, ideálem, ale ačkoli jsou jakkoli dokonalí, jsou křehčí než domeček z karet. Jejich neznalost chuti po moci a násilí by mohla být jejich zhoubou, neboť by stačil jeden člověk s dostatkem munice a trpělivosti, aby je vyhladil do posledního, neb zatím, co by do nich střílel, ostatní by si ho se zájmem prohlíželi, jako si tehdy ten jeden prohlížel mou ruku. Proto si nezapisuji žádná data o jejich poloze ve Vesmíru, nic o jejich hvězdě, nic o okolí. Lidstvo se o nich musí dozvědět, ale v žádném případě je nesmí najít. Jsou knihovnou Vesmíru, zaznamenali náš vzestup, zaznamenají náš pád. Pokračování příště...