Blovičtí občané - oběti 2. světové války část I. - Židé

Blovičtí občané - oběti 2. světové války část I. - Židé V období nejstrašnější války, kterou zatím lidstvo prožilo, zemřely miliony lidí z nejrůznějších důvodů. Ať už padli přímo v boji na nejrůznějších frontách, byli vězněni a zemřeli v koncentračních táborech, podlehli útrapám z nelidského zacházení v žalářích i jinde, při totálním nasazení, náletech spojenců, z rasových důvodů, za ilegální činnost, v partyzánských bojích,... Snad žádná obec v celé zemi se neobešla bez obětí a ztrát na životech svých občanů. Někdy dokonce Němci vyhladili celé obce (Lidice a Ležáky). Ani naše město nebylo ušetřeno. O některých obětech jsme na našich stránkách už psali. Byli to například blovičtí Židé, kterých zemřelo v koncentračních táborech 25(?26). Dále bylo několik občanů zatčeno a vyslýcháno gestapem po falešném udání. O tom jsme se také zmiňovali v souvislosti s památnou lípou. Jména všech obětí 2. světové války můžete najít na pamětní desce při vstupu na radnici (na foto vpravo). Pochází z počátku šedesátých let a občané na její zhotovení přispěli sbírkou. Lidem, kteří tenkrát pamětní desku připravovali, to dalo opravdu hodně práce a pátrání po všech lidech, kteří by se na desce měli objevit. Dopisovali si i s představiteli Obce Židovské, aby vše sedělo. Bohužel možná právě při této korespondenci došlo k několika nepřesnostem ve jménech některých obětí z řad Židů. Kromě jmen obětí je na současné pamětní desce znak ČSSR a motto "My dali krev, vy dejte lásku.. Nyní se připravuje nová pamětní deska, která tuto stávající nahradí. Měla by vypadat jako ta úplně první, s klenutím okolo desky, kterou mnozí z vás ještě pamatují (na obrázku vlevo). Na desce budou příjmení obětí obou světových válek, jména budou zkrácena na počáteční písmeno. I státní znak bude jiný. V několika následujících článcích vám přiblížíme osudy všech blovických obětí 2. světové války. K těm, kteří jsou uvedeni na pamětní desce, jsme přidali ještě několik dalších jmen. Protože jsme se už touto tématikou částečně zabývali, začneme těmi, kteří zahynuli z rasových důvodů, tedy blovickými Židy. Před válkou žilo v našem městě několik židovských rodin. Většinou měli živnost a zabývali se obchodem. Jako první zmíníme rodinu

Roubíkovu. Bydleli v domě č. p. 201, to byl dům, kde dnes stojí pizzerie. Pan Roubík byl koňským handlířem a zemřel ještě před válkou. V období války měla rodina čtyři členy. Matka Marie, roz. Fischlová (nar. 23. 5. 1866 v Blovicích) byla vdova. Měla tři děti - dcery Helenu (nar. 5. 8. 1896 v Blovicích) a Elišku (nar. 28. 1. 1900 v Blovicích) a syna Františka (nar. 27. 1. 1902 v Blovicích). Všechny tři děti byly svobodné, dcery pracovaly jako úřednice, syn byl dělník. Rodina byla z rasových důvodů odvezena z Blovic dne 15. 1. 1942 do Plzně. Z Plzně byli odvezeni transportem ev. č. R, poř. č. 424, 425, 426, 427 dne 17. 1. 1942 do ghetta v Terezíně. Helena a Eliška byly dne 23. 4. 1942 transportem ev. č.al, poř. č. 102 a 103 odvezen do Piaski, koncentračního tábora v obvodu Osvětimi v Polsku. František byl z Terezína odvezen dne 9. 5. 1942 transportem ev. č. Ax, poř. č. 196 na východ, do Sobibóru a Ossowa, kde zahynul. Matka Marie zemřela v Terezíně dne 31. 10. 1942. O osudu dětí a jejich smrti není víc známo. Další rodinou vyhlazenou z rasových důvodů jsou Ornsteinovi. Ti žili v č. p. 117, což je velký výstavný patrový dům na náměstí vedle bývalého klempířství Aloise Kořínka, ve kterém je dnes textil. Ještě před jeho postavením bydleli Ornsteinovi v domě na náměstí, ve kterém je dnes drogerie pana Peroutky. Ornsteinovi byli tři. Otec Max (nar. 14. 12. 1887 v Plzni) byl obchodníkem s textilem a kůžemi. Před 2. světovou válkou byl tento krám největší v Blovicích. Maxova manželka se jmenovala Kamila, roz. Ledererová (nar. 26. 6. 1887 v Blovicích). Měli spolu jedinou dceru Annu (nar. 6. 5. 1927 v Plzni), která byla nejmladším odtransportovaným Židem z Blovic, ještě chodila do školy. Při transportu z Plzně do Terezína měli pořadová čísla 481, 482, 483. Z Terezína byli odvezeni transportem ev. č. Ab, poř. č. 807, 808, 809 do Izbice v Polsku v obvodu koncentračního tábora Osvětim. Více o jejich osudu a smrti není známo. Regina Löwyová žila sama v čp. 3, což je dům na Malém náměstí, kde je dnes budova Finančního úřadu. Regina byla svobodná a soukromničila. Narodila se v Blovicích 12. 11. 1884. Dne 22. 1. 1942 byla odvezena do Plzně, za mrtvou byla soudem prohlášena od 11. 3. 1942. Více o jejím osudu ani smrti není známo. Na Reginu má jeden blovický pamětník ještě velmi živou vzpomínku, protože jí pomáhal nést kufr na nádraží, když byla transportována spolu s dalšími do Plzně. Tento občan si také velmi dobře pamatuje na poslední židovský pohřeb v Blovicích v roce 1938, protože se ho osobně účastnil. Nebožtíkem byl pan Bernard Kraus, jeho tělo bylo uloženo na místním židovském hřbitově pod Tampákem. V té době ještě stával za zdí domek, ve kterém byla těla zemřelých židovským bratrstvem připravována k pohřbení. Dnes už po něm není ani památky. Po skončení války, 19.

5. 1945, došlo, podle slov pamětníků, ke zneuctění hřbitova, když u jeho zdi byli zastřeleni zajatí němečtí vojáci a kulky létaly přes zeď až k hrobům. V Blovicích žilo Krausových několik, ne všichni byli příbuzní. Klára Krausová, roz. Penížková, se narodila v Českých Budějovicích 16. 2. 1863. V Blovicích bydlela v čp. 172 - dům na Americké ulici, čtvrtý dům směrem od Čabardy cestou ke kostelu. Byla vdova, žila sama a soukromničila. Její zesnulý manžel, již výše zmiňovaný, byl řezník a obchodník s dobytkem. Do Plzně byla odvezena dne 22. 1. 1942. Odtud byla dne 25. 1. 1942 transportem ev. č. T, poř. č. 498 odvezena do ghetta v Terezíně. Zde také 18. 9. 1944 zemřela. Sestry Krausovy žily společně v čp. 74. Terezie se narodila v Blovicích 8. 8. 1878. Měla galanterii, sestra Berta byla její společnicí. Ta se také narodila v Blovicích, a to dne 28. 9. 1881. Jejich obchod byl v domě na Americké ulici, kde je dnes obchod s ovocem a zeleninou pana Beneše. Dne 18. 1. 1942 byly obě odvezeny do Plzně, odtud 21. 1. 1942 transportem ev. č. S, poř. č. 376 a 377 do ghetta v Terezíně. Z terezínského ghetta byly odvezeny transportem ev. č. Ab, poř. č. 673 a 674 dne 17. 3. 1942 do Izbice v Polsku v obvodu koncentračního tábora Osvětim. V tento den jsou soudně prohlášeny za mrtvé. Více o jejich osudu a smrti není známo. Dále zde žila v č. p. 40 celá rodina Krausova. Na místě jejich domu, u kterého byl rovnou i řeznický krám s porážkou stojí dnes Potraviny Michek. Matka Terezie, roz. Epšteinová (nar. 10. 12. 1869 v Maňovicích) byla vdova, soukromnice. Její svobodný syn Jindřich (nar. 4. 6. 1900 v Blovicích) byl místním řezníkem. Také dcera Zdeňka byla svobodná. V době transportu jí bylo 46 let, narodila se v Blovicích 10. 6. 1896. Z Blovic byla celá rodina deportována do Plzně 22. 1. 1942. Den před transportem si Jindřich i přes

zákaz vycházení Židů z domu po 20. hodině večerní zapřáhl svou bryčku a společně se sestrou Jindřiškou objel všechny své polnosti. Asi ani on sám netušil, že se s nimi loučí navždy. Dne 25. 1. 1942 byla rodina transportem ev. č. T, poř. č. 483, 484, 485 převezena do ghetta v Terezíně. Z Terezína byly obě ženy odvezeny dne 25. 4. 1942 transportem ev. č. An, poř. č. 348 a 386 do Varšavy, kde pak zahynuly dne 26. 10. 1942. Jindřich Kraus byl z Terezína odvezen dne 30. 4. 1942 transportem ev. č. As, poř. č. 709 do Zámošče v Polsku, v obvodu koncentračních tábora Osvětim. Zahynul dne 30. 10. 1942. Bližší informace nejsou známé. Rodina Löwidtova (na pamětní desce je jméno rodiny napsáno chybně - Löwithova, manžel se jmenoval Arthur a jeho žena Ida, což je na desce také špatně) žila v čp. 16. Otec Arthur pocházel ze Spáleného Poříčí, ve kterém se 3. 3. 1891 narodil.v Blovicích bydlel se svojí manželkou Idou, roz. Gešmaiovou.. Ta se narodila v Nových Mitrovicích 6. 6. 1891. Vychovávali jednu dceru, Jindřišku Herrmanovou, která se narodila 20. 5. 1924 a v době deportace byla ještě školačka. Je zvláštní, že se dcera jmenovala zcela jinak, než její rodiče. Nabízí se jediné vysvětlení, že mohla být dcerou Löwidtové z prvního manželství, ale o tom nemáme žádné informace, je to pouze dohad. Ve společné domácnosti s nimi ještě bydlel dědeček Jindřišky, otec Idy, pan Adolf Gešmai (nar. 7. 6. 1856 ve Spáleném Poříčí). I zde je chyba, na desce se píše Gešmaj. Byl vdovec a živil se jako soukromník. Jeho zeť Arthur pracoval jako rolník a obchodník s obilím. Žili v domě, který stál na místě dnešní prodejny Potraviny Pondělík. Celá rodina byla deportována do Plzně dne 22. 1. 1942 a z Plzně transportem ev. č. T, poř. č. 488, 489, 490 497 dne 25. 1. 1942 do terezínského ghetta. Osmdesáti šesti letý Adolf Gešmai zde také dne 4. 11. 1942 zemřel. Zbytek rodiny byl odvezen transportem ev. č. AA, poř. č. 561, 562 a 563 dne 11. 3. 1942 do Izbice v Polsku v obvodu koncentračního tábora Osvětim. Další informace o jejich osudu a smrti nejsou známé. A zbývají členové rodiny Radnitzerových. Ti bydleli v čp. 23.Otec Antonín (nar. 6. 8. 1877 v Blovicích) měl krámek se železným zbožím (dnes je v něm prodejna Sluníčko a ovoce zelenina proti spořitelně.) Antonín vedl železářství se svou ženou a švagrem. V jejich krámě se dalo koupit vše od železa, ať už do domácnosti nebo na stavbu. (Za války vedl jejich obchod jako nucený správce jistý pan Hans.)

Manželka Eliška, roz. Šteinová pocházela z Vejvanova. Narodila se 3. 6. 1877. Spolu měli dvě děti, dceru a syna. Syn Karel (nar. 29. 8. 1912 v Blovicích) byl svobodný. Zato dcera Marta (nar. v Blovicích 16. 2. 1915) byla vdaná, ale její jméno není známo, proto i na pomníku padlých je uvedena pod svým dívčím jménem. S rodinou žil ještě bratr Elišky Radnitzerové Emil Štein. Ten se narodil také ve Vejvanově na Štědrý den roku 1895. Byl svobodný a pracoval v jejich krámku jako prodavač. Antonín Radnitzer (na fotografii vpravo) měl ještě svobodnou sestru Kláru (nar. v Blovicích 22. 10. 1875), která bydlela v Blovicích č.p. 205 a živila se jako soukromnice. (Číslo popisné 205 je bývalá židovská synagoga v Malé ulici u radnice.) Obě děti Radnitzerových, Karel i Marta, byly v době odsunu mimo Blovice. Ale ani to je nezachránilo a nebyly ušetřeny osudu svých příbuzných. Marta se podle kusých zpráv provdala a chtěla s manželem ilegálně odejít přes Polsko do zahraničí. Při tom byla zřejmě zatčena a zahynula ve Varšavě při povstání v tamním ghettu. Její bratr Karel byl také mimo Blovice a podle dostupných zpráv zemřel v koncentračním táboře Buchenwaldu dne 17. 4. 1943. Ostatní členové rodiny byli odvezeni z Blovic do Plzně 22. 1. 1942 a odtud transportem ev. č. T, poř. č. 499, 500, 501 a 502 stejně jako všichni ostatní blovičtí Židé do Terezína. Z Terezína byli dne 28. 4. 1942 odvezeni transportem ev. č. Ar, poř. č. 455, 456, 457 do Zámošče v Polsku, koncentračního tábora v obvodu Osvětim. Emil Štein byl z Terezína odvezen do Osvětimi dne 26. 10 1942 transportem ev. č. By, poř. č. 194. Více o osudu rodiny a jejich smrti není známo. A ještě jeden člověk jménem Radnitzer žil v Blovicích a potkal ho stejně krutý osud. Byl to Herman - na desce a v databázi obětí uváděn jako Heřman, podle pamětníků měl ale stejně jako všichni Židé tvar jména německý - (nar. 6. 6. 1900). Byl svobodný, bydlel v č. p. 206 v Hradišťské ulici, kde pro místní židovskou obec provozoval košer řeznictví. Košer porážka je speciální rituál, při kterém vyškolený řezník - schochet přetne ostrým nožem krční tepnu zvířete a nechá je vykrvácet. Srdce zvířete po přetnutí ještě pracuje a vypumpuje krev z těla. Maso je poté ještě přesně stanovenou dobu máčeno ve vodě a nasolováno, aby z masa zmizela veškerá zbylá krev. Židé jsou podle svého náboženství přesvědčeni, že krev obsahuje duši a tudíž ji nesmí konzumovat. Z Blovic byl Herman Radnitzer (na obrázku) odvezen s ostatními dne 22. 1. 1942 do sběrného místa v plzeňské sokolovně a odtud dne 25. 1. 1942 transportem ev. č. T, poř. č. 499 do Terezína. Dne 11. 3. 1942 byl odeslán transportem ev. č. AA, poř. č. 594 do Izbice v Polsku v obvodu koncentračního tábora Osvětim. O jeho dalším osudu a smrti není nic bližšího známo. Po něm jediném zůstali v Blovicích pozůstalí. Byl sice svobodný, ale měl dítě - dceru. Jmenovala se Růžena Kusíková (nar. 8. 3. 1936, později pracovala

jako úřednice). Její matku Janu Kusíkovou si Herman ale nevzal. Někteří tvrdí, že je chtěl ochránit, jiní v tom vidí majetkovou nerovnost (on byl bohatý, ona ne). Jaké byly jeho skutečné pohnutky, to už dnes nezjistíme. Faktem ovšem zůstává, že matka ani dcera nenosily označení žlutou hvězdou a nikdy vězněny nebyly. Všechny "žluté hvězdy z Blovic v lednu 1942 navždy zmizely. A jedna dobrá zpráva nakonec. I když se většinou říká, že žádný z blovických Židů válku nepřežil, není tomu tak. Herman Radnitzer měl sestru. Měla velké štěstí, protože ještě před vytvořením Protektorátu utekla do Anglie. Provdala se a po válce jako paní Picková žila ve Vídni. Do Blovic jezdila pak až do osmdesátých let minulého století na návštěvy za Kusíkovými. Možná i proto se neměl kdo dál starat o místní židovský hřbitov a ten postupně pustl a chátral. Teprve po listopadu 1989 se začalo s jeho postupnou opravou a exhumací těl zastřelených německých vojáků, jak jsme o tom psali v článku "Poslední výstřely v Blovicích. Přesto na tento odlehlý a pro křesťany netypický hřbitůvek někdo stále nosil čerstvé květiny.(podle pamětníků někdo dával květiny i před hřbitovní zeď. Jeden ze zastřelených Němců před smrtí prosil o milost se slovy, že jeho matka je Češka. Nabízí se tedy možné vysvětlení, že květiny před hřbitovní zdí pokládal někdo z pozůstalých po tomto vojákovi.) Určitě to nebyl nikdo z přeživších příbuzných blovických Židů, protože ti na hroby místo květin nosí kamínky, které dávají přímo na náhrobek. Tím dokazují, že na svého zemřelého myslí, ať jsou kdekoliv. A proč je hřbitov tak daleko za městem v odlehlé části? Židé při svém pohřbu dodržují určité rituály (stejně jako křesťané mají svoje), ke kterým patří přenášení rakve s mrtvým přes tři mosty. Dva mosty stojí dodnes - první, velký, je cestou od Lidového domu k Fröhlichovu mlýnu, druhý,menší, je kovová lávka vedoucí z Cecimy směrem k Tampáku. Třetí most se nedochoval, pouze jeho základy na obou březích potoka těsně pod Tampákem. Je tam i krásně patrné stromořadí vedoucí od zničeného mostíku ke hřbitovu. Podobný osud potkal i další nejbližší židovský hřbitov ve Spáleném Poříčí. Ten je dnes opravený. To je tedy smutný příběh konce všech 25 uváděných blovických Židů. Na pamětní desce je ale jmen 26. Mezi oběťmi je uveden i JUDr. Vítězslav Kersch, renomovaný pražský advokát. Ten se narodil dne 26. 9. 1898 v Praze, kde také jako právník pracoval. Jeho druhá manželka se jmenovala Anna, byla učitelkou a žila nějakou dobu v Blovicích a Kersch sem za ní jezdíval na víkendy. Z prvního manželství měl syna Viktora (nar. 2. 5. 1922), s Annou měl pak ještě syna Petra (nar. 15. 2. 1934). JUDr. Vítězslav Kersch byl se svým synem Viktorem zatčen 13. 7. 1942 v Praze (poslední adresa před deportací: Deutscheherrenstrasse 14a - původní český název Na Poříčí 14a, Praha 2) a oba byli odtransportováni do Terezína. V roce 1944 byli opět oba odvezeni do

koncentračního tábora Osvětim. Tady zemřeli dne 28. 9. 1944 v plynové komoře. Protože Kersch pocházel z Prahy a v Praze v době zatčení bydlel, je jeho zařazení na blovické pamětní desce trochu neobvyklé. V databázi obětí holocaustu není mezi blovické oběti zařazen. Pátráme po tom, zda u nás neměl alespoň po nějakou dobu trvalý pobyt. Protože jinak by na naší desce být neměl. Manželka Anna i syn Petr se zachránili, protože Anna nebyla Židovka. Navíc se s ní manžel raději rozvedl a "uklidil ji i syna co nejdále od sebe k nám do Blovic. Petr nemusel nosit ani žlutou židovskou hvězdu Po válce žila v Setecké ulici v č. p. 448 pod Stavebninami Mlnařík. s panem Panešem, vdovcem, který měl v místech dnešních stavebnin truhlářství, a po Panešově smrti v domě Polívkových v Americké ulici proti domu pana Háčka. Syn Petr byl aktivním sportovcem, jeho jméno je uvedeno na stránkách místního tenisového klubu z roku 1949. V dospělosti se stal inženýrem chemie a v pozdějším věku spisovatelem. Píše různé povídky. Několikrát do Blovic zavítal. Navštěvuje místní knihovnu a prezentuje svoje práce. Mnoho blovických si ho pamatuje jako chlapce, protože byl jejich spolužákem na základní škole. A na závěr perlička. Nový velký dům Ornsteinových "nedal spát jejich sousedovi panu Kořínkovi, který vedle v malém domku provozoval klempířství. Chtěl si proto nechat postavit také nový velký dům. Byly již zhotovené plány, k realizaci ale nikdy nedošlo. Údajně by tento moderně řešený dům spotřeboval na stavbu velké množství železa, která se v té době nedalo sehnat. Projekt obchodního domu p. Kořínka v Blovicích