Mezi konfiskací a vyvlastněním: Liechtensteinové a Československo

Mezi konfiskací a vyvlastněním: Liechtensteinové a Československo Klar und Fest Kdo jiný než Liechtenstein, Moravy pán z pólu k pólu, německý grof, zde dost kavalír, nesáhl na naši školu. Petr Bezruč Po 3 a čtvrt století vrací se konečně do českých rukou česká půda. Likvidují se Liechtensteinové Ministr zemědělství Julius Ďuriš Liechtensteinové V Literatuře Liechtensteinové představují jeden z nejvýznamnějších a nejbohatších domácích šlechtických rodů, který byl přes 700 let svázán s dějinami českých zemí a zvláště Moravy. Ačkoliv vzpomínka na ně, vykreslená zejména po roce 1945 v těch nejčernějších konturách, upadala rychle v zapomnění, stopy jejich působení jsou dodnes nepřehlédnutelné. Nicméně v české historiografii o nich přesto až donedávna nepojednávala žádná odborná monografická práce, což byl především důsledek politického a kulturního vývoje před rokem 1989, ale současně také obsáhlosti zpracovávané látky. V zahraničí, zvláště v německy mluvících oblastech, je historická i historiografická literatura s liechtensteinskou tematikou naopak poměrně obsáhlá a různorodá. Patrně jedinou domácí monografií vydanou v minulém století, kterou dnes objevíme v knihovnách, je útlá práce Liechtensteinové: K dějinám páté kolony u nás JUDr. et PhDr. Jaroslava Hrubanta z roku 1945. 313 Jak je vidět již z jejího podtitulu a roku vydání, nešlo o publikaci odbornou ani populárně historickou, nýbrž eufemisticky řečeno osvětovou. Její obsah tento předpoklad jen potvrzuje. Svou rétorikou a vyhroceným protiněmeckým smýšlením je spřízněna s řadou obdobných prací tohoto období. K dokreslení uveďme úvodní odstavec Hrubantova pojednání, který dobře vystihuje charakter celé knihy: Osudná, nečeská politika posledních Přemyslovců, krále Václava I., a zejména jeho syna Přemysla Otakara II., prosáklých již vlivy německými, přivedla do našich zemí již před více než 700 lety onu pátou kolonu německou, kterou konečně dnes likvidujeme. 314 Mnohem zajímavější než vlastní obsah je však skutečné poslání této práce, která měla sloužit jako podklad pro staronové napravování pobělohorských křivd po 2. světové válce. Autor tento svůj spis a dále stručný návrh vlastní koncepce osobně předal na počátku prosince 1945 v Kanceláři prezidenta republiky. 315 V návrhu mimo jiné píše: Jinými slovy a zřetelně: musí tu jíti o konečnou revindikaci majetkových hodnot, které byly našemu národu tím či oním způsobem odňaty a zcizeny za posledních tří čtvrtin tisíciletí, tedy od 13. století počínaje. Právní odbor KPR na adresu autora jen uvedl, že se k tomu blíže nemůže vyjádřit, protože tento námět není právnicky vůbec formulován a doplnil krátké vysvětlení. 316 Právní i politickou naivitu Hrubantova řešení, které zjevně nerespektovalo dobovou realitu, nemusíme více rozvádět a nemá cenu se ani blíže zabývat otázkou, jaká byla jeho skutečná motivace. Ocitujeme jen závěr z jeho návrhu: Předkládaje tyto dobře míněné náměty našemu Národnímu shromáždění a naší vládě k dalšímu projednání, dávám se zároveň parlamentu i vládě pro tyto úkoly plně k disposici. Hrubantova publikace naštěstí nepředstavuje ani jedinou a ani první českou monografii o Liechtensteinech. Už roku 1928 vyšla v Olomouci vlastním nákladem dvousvazková práce JUDr. J. Sedláčka, prof. brněnské právnické fakulty a jedné z nejvýraznějších osobností nejen meziválečné civilistiky. 317 Do prvního svazku autor vtělil posudek zabývající se právním postavením Liechtensteinů v meziválečném Československu, do druhého dokumenty k tomuto posudku. 318 Svou precizní interpretací i širokým záběrem založeným na excerpci archivních pramenů šlo sice o práci podrobnou a fundovanou, svým posláním však o počin bez historiografických ambicí. Zjevným důvodem jeho vypracování byla probíhající pozemková reforma. Právní pozicí Liechtensteinů se v souvislosti s pozemkovou reformou ve stejné době zabýval také Nejvyšší soud v Brně (Vážný civ. 7751, 8982), který ve svém druhém rozhodnutí reagoval na argumenty vycházející z posudku prof. J. Sedláčka. Nejvyšší soud sice jeho práci ocenil, ale současně zcela pominul, když prohlásil, že jde o dokonalý spis s nespornou vědeckou hodnotou, jehož poznatky nebudou mít ovšem praktický dopad, protože se zakládají na obsáhlém archivním materiálu. Toto zcela zcestné zdůvodnění se bohužel ukázalo natolik směrodatným, že se v nedávno vydaném článku z liechtensteinské problematiky mluví pod jeho dojmem o jednom z našich nejvýznamnějších meziválečných právních vědců jako o historikovi Sedláčkovi, střídavě jako o J. (Jaromírovi) a o A. (Augustovi). 319 V domácí odborné literatuře nacházíme k Liechtensteinům spíše drobnější příspěvky. 320 Jde např. o slovníková hesla od Ladislava K. Hofmanna či nověji Radka Fukaly, desítky článků ve sbornících a časopisech z per Milana M. Bubna, Miroslava Geršice, Václava Horčičky, Ladislava Hosáka, Tomáše Knoze, Emila Kordiovského, Jana Skutila, Františka Spurného, Marka Va- 108 109

řeky nebo Metoděje Zemka a množství prací, které pojednávají o Liechtensteinech alespoň z části, respektive o významných osobnostech tohoto rodu. Časovým rámcem spadají tyto práce především do raného novověku, kdy se Liechtensteinové sňatky a svými aktivitami v pobělohorských dobách dostali na výsluní tehdejší feudality. Prameny k dějinám Liechtensteinů jsou však využívány i medievalisty. 321 Ze zahraničních prací věnovaných dějinám rodu uveďme alespoň třídílnou publikaci Jacoba von Falkeho, 322 z novějších monografií pak dva tituly z poloviny 90. let minulého století. 323 Řada dalších prací o Liechtensteinech se zaměřuje zvláště na období 17. a 18. století, která patřila v rodové historii k těm nejvýznamnějším. 324 Mezibilanci liechtensteinského bádání, tedy bádání o rodu i státu, reprezentuje sborník vydaný v roce 1996, který obsahuje historiografické příspěvky k různým obdobím včetně shrnutí dosavadní literatury. 325 O dějinách Lichtenštejnska dále pojednávají zvláště příspěvky ze dvou sborníků z 80. let 20. století 326 a tři díly ediční řady Bausteine zur liechtensteinischen Geschichte z roku 1999 327. Novější lichtenštejnské dějiny s citlivými tématy, zahrnujícími období 30. let 20. století, byly podrobně zpracovány v dvoudílné práci Petera Geigera teprve nedávno. 328 Populárnější pohled na historii Lichtenštejnska s důrazem položeným na novější dějiny a dovedený až do současnosti představil David Beattie. 329 Na situaci po 1. světové válce a také na vztahy mezi státem, knížecím domem a Československem se ve svém nedávno vydaném příspěvku zaměřila Veronika Mittermair. 330 Pozemkovou reformou na liechtensteinských majetcích v Československu se speciálně zabývala ve své diplomové práci Lucia Dallabona. 331 Po roce 1989 se pozornost domácí historiografie soustředila na dříve opomíjená témata, kam nečeské šlechtické rody a zvláště jejich novější dějiny dlouho patřily. Z problematiky meziválečné pozemkové reformy je potřeba upozornit na článek Antonína Kubačáka, který Liechtensteinům vyhradil poměrně dost prostoru. 332 V různých souvislostech jsou Liechtensteinové zmíněni také ve třech příspěvcích autorů Antonína Gáby, Bohumíra Smutného a Jaroslava Vaculíka ve sborníku z reprezentativní konference z roku 1994; další dva příspěvky speciálně pojednávají o parcelaci vybraných liechtensteinských velkostatků Uherský Ostroh a Uhříněves. 333 Nověji se pak na postavení Liechtensteinů po 2. světové válce zaměřil Václav Horčička. 334 Právní rozbor majetkoprávních nároků Liechtensteinů vůči ČR včetně stručného historického exkursu ve svém článku představil Josef Mrázek. 335 Vycházel z právního posudku, který vypracovával spolu s V. Knappem v souvislosti s právním sporem probíhajícím v Německu v 90. letech minulého století o obraz Velká vápenka. V zásadě se jedná o jedinou novější domácí práci, která se speciálně zaměřila na právní postavení Liechtensteinů a vývoj jejich majetku v našich novějších dějinách. V posledních letech se však začíná situace výrazně zlepšovat. Tuto změnu odstartovaly aktivity Pavla Juříka, zejména vydání jeho výpravné publikace Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. 336 Dále byla z podnětu Marka Vařeky založena nová ediční řada Documenta Liechtensteina Series Nova (jako první díl edice vyšel jeho péčí Urbář plumlovského panství z roku 1624). 337 Z iniciativy Pavla Juříka také vznikl koncem roku 2009 Historický spolek Liechtenstein, který se zaměřuje na podporu poznání a popularizaci historie rodu Liechtensteinů a jejich odkazu pro země Koruny české a střední Evropy. V listopadu 2010 pořádá Historický spolek Liechtenstein a Centrum pro hospodářské a sociální dějiny FF Ostravské univerzity v Ostravě mezinárodní vědeckou konferenci Knížecí rod Liechtensteinů v historii zemí Koruny české, na kterou by podle současných představ měly v následujících letech navázat úžeji zaměřené konference. Liechtensteinové V ČeSKých zemích: poznámky k rodové historii Historie tohoto starého rakouského rodu sahá hluboko do 11. století. Liechtensteinové se tehdy řadili k členům družiny Vohburgů a Babenbergů, později jsou počítáni mezi rakouské ministeriály (tj. služebnou šlechtu). Na moravskou půdu vstoupili v roce 1249, jak ve svých dějinách zaznamenává i F. Palacký. 338 Tehdy Přemysl Otakar II., zatím pouze jako moravský markrabě, udělil lénem Jindřichovi z Liechtensteina vesnici Mikulov. 339 Liechtensteinové se postupně stali významným moravským rodem, 340 což dotvrzuje i jejich majetková držba situovaná zejména na moravsko -rakouském pomezí. Podle urbáře z roku 1414 341 vlastnili na Moravě vedle Mikulova ještě panství Břeclav, Lednici a Drnholec a v Dolních Rakousích Valtice, Falkenstein, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf. 342 Liechtensteinové jako přední příslušníci moravské šlechtické obce se podíleli na většině významných momentů moravských politických a stavovských dějin. Zdůraznit můžeme zvláště uzavření panského stavu na Moravě v roce 1480, kdy byli páni z Lichtnštajnu uvedeni mezi čtrnácti nejvýznamnějšími moravskými panskými rody. 343 V pozdější době dochází k úpadku rodu a v 16. století jim na Moravě zůstává pouze panství Lednice. Jako zvlášť citelná byla v rodovém myšlení chápána ztráta panství Mikulov, prvního liechtensteinského moravského 110 111

majetku a jejich tradičního sídla, které bylo kvůli finančním problémům prodáno Dietrichsteinům. Do popředí moravské šlechty se Liechtensteinové vrátili až na sklonku 16. století výhodnou sňatkovou politikou. Když roku 1597 zemřel Jan Šembera z Boskovic a na Bučovicích, poslední mužský potomek pánů z Boskovic, dědily panství jeho dvě dcery Anna a Kateřina. Manželem starší z nich Anny Marie, která získala Černou Horu a Úsov, byl Karel z Liechtensteina, roku 1608 povýšený do knížecího stavu. Mladší Kateřina, která zdědila Bučovice, Pozořice a Nové hrady, byla provdána za Maxmiliána z Liechtensteina, pozdějšího císařského radu a polního zbrojmistra. Ten byl do knížecího stavu povýšen roku 1623 stejně jako všichni agnáti (příbuzní v mužské linii) rodu a jejich potomci. 344 Zmíněný Karel z Liechtensteina (1569 1627) reprezentuje nejvýznamnějšího představitele rodu, prozíravého politika, hospodáře a finančníka, který současně silně personifikuje pobělohorské poměry. Ještě před Bílou horou získal kníže Karel bývalé pernštejnské panství Plumlov s bohatým městem Prostějovem a za podpory krále Matyáše mu bylo v roce 1614 kromě knížecího titulu uděleno v léno také vévodství či knížectví opavské, což bylo definitivně potvrzeno roku 1622. Výrazný předěl v jeho životě však znamenala až bělohorská porážka a habsburská restaurace. Jako výrazná a do jisté míry kontroverzní osobnost obdržel za změněných poměrů úřad místodržitele v Čechách a předsedy mimořádného soudu nad účastníky odboje. Svého vlivného postavení využil dokonale jak při rozsáhlých konfiskacích majetků protihabsburské opozice, tak i při řízeném bankrotu státní pokladny (tzv. kalády). Roku 1622 dosáhla Karlova aktivita vrcholu a Liechtensteinové se díky řadě jeho majetkových akvizic stali jedním z nejmocnějších moravských rodů. K vyženěnému severomoravskému panství Úsov obdržel panství Sovinec, konfiskát po Janu Kobylkovi z Kobylí, a panství Moravská Třebová, zabavené Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Císař Ferdinand II. na Karla převedl také město Šumperk a dále statky Bludov, Rudu nad Moravou, Brannou (Kolštejn), Velké Losiny (později ztracené), Zábřeh a Štíty, třebaže současně i se značnými dluhy váznoucími na těchto majetcích. Bludov a Sovinec však držel jen přechodně a nakonec připadly řádu německých rytířů. Roku 1622 získal Karel také panství Lanškroun ve východních Čechách, sousedící s jeho severomoravskými državami. Následujícího roku se Karlovi podařilo rozmnožit majetky v Čechách, když od Albrechta z Valdštejna koupil panství Kostelec nad Černými Lesy, Uhříněves, Říčany, Koloděje a Škvorec, původně državy Smiřických v blízkosti Prahy. Po Bílé hoře rozšířil své majetky také Karlův bratr Maxmilián (1578 až 1643), kterému v té době patřila vyženěná boskovická panství Pozořice a Bučovice. Roku 1626 získal jako vyrovnání za své pohledávky vůči královské komoře panství Ždánice, konfiskované Oldřichovi z Kounic. V roce 1633 založil se svou manželkou Kateřinou při poutním kostele ve Vranově u Brna paulánský klášter a rodinnou hrobku, později místo posledního odpočinku téměř všech příslušníků rodu. Protože zemřel bezdětný, jeho statky zdědili jeho bratr Gundakar (Ždánice a Rabensburg) a synovec Karel Eusebius (Bučovice a Pozořice). Třetí z bratří Gundakar (1580 1658), císařský komorník, tajný rada a nejvyšší hofmistr, koupil roku 1625 panství Uherský Ostroh, konfiskát po Janu Bernardovi z Kunovic, a panství Moravský Krumlov, zabavené Pertuldovi Bohobudovi z Lipého. Roku 1633 povýšil císař tato jihomoravská panství na knížectví Lichtenštejn a z Krumlova, který Gundakar přejmenoval na Liechtenstein, mělo vzniknout druhé centrum rodové moci. Na tomto majetku zřídil rovněž fideikomis zvaný malý majorát, který existoval až do spojení s Karlovým fideikomisem neboli velkým majorátem v roce 1712. Karel spolu s bratry Maxmiliánem a Gundakarem vytvořili pevnou základnu rodové moci a majetku, která časem vzrůstala. Na Moravě jim mohli konkurovat jen olomoucké biskupství a Dietrichsteinové. V literatuře (Knoz, Winkelbauer) se uvádí, že z celkové rozlohy statků, které Liechtensteinové (respektive panující kníže) vlastnili na konci 19. století, bylo přibližně 41 % získáno právě mezi lety 1620 50, 345 respektive, že počet osedlých poddaných na liechtensteinských majetcích na Moravě v tomto období vzrostl ze 4 758 na 16 156. 346 V převážné většině se nově získaných statků pochopitelně jednalo o bývalé konfiskáty. 347 Karlův syn Karel Eusebius (1611 1684), krátce vrchní hejtman Horního i Dolního Slezska, koupil roku 1638 břeclavské panství, které původně patřilo liechtensteinskému rodu. Ve 2. polovině 16. století ho však vlastnili Žerotínové a bylo zkonfiskováno už výše zmiňovanému Ladislavu Velenovi. Za Karla Eusebia také došlo k prověřování aktivit jeho otce a způsobů, jakým získal majetky. Karel Eusebius se raději nepříjemným důsledků spojeným s vyšetřováním vyhnul tím, že poskytnul císaři kompenzaci ve výši přesahující milion zlatých. Syn Karla Eusebia Jan Adam Ondřej (1657 1712), císařský komoří, tajný rada a rytíř zlatého rouna, se výrazně zasloužil o další rozšíření liechtensteinského majetku. Nové akvizice však spadají až do 90. let 17. století s výjimkou koupě panství Rumburk, kterou uskutečnil roku 1681 vnuk Gundakara Antonín Florián (1656 1721). Do té doby totiž chyběl Liechtensteinům potřebný kapitál. Jan Adam pak s odstupem několika málo let koupil pozdější vídeňské předměstí Liechtenthal, roku 1692 bohaté jihomoravské panství Hodonín, roku 1695 Šternberk, o čtyři roky později Karlovec na severní Moravě, roku 1701 Judenau u Tullnu v Dolních Rakousích, 112 113

Červený Hrádek v severních Čechách (1707) 348 a další menší statky. Především se mu však podařilo získat panství Schellenberg (1699) a od hrabat z Hohenemsu zadlužené panství Vaduz (1712). To byl důležitý krok k naplnění dávného rodového cíle k získání hodnosti říšského stavu. Roku 1719 došlo po dlouholetém úsilí zásluhou knížete Antonína Floriána, císařského rady, rytíře zlatého rouna a španělského granda první třídy, k povýšení posledně uvedených panství na suverénní říšské knížectví. S úspěchem bylo také završeno úsilí liechtensteinského rodu o získání místa a hlasu v říšském sněmu, a to roku 1723. 349 Smrtí Jana Adama, který přežil své dva syny, vymřela roku 1712 karolínská linie rodu. V závěti pamatoval kníže na své nejbližší a několik panství odkázal svým pěti dcerám a třem synovcům Antonína Floriána, držitele Gundakarova fideikomisu. Ten se jako univerzální dědic a nová hlava rodu snažil zachovat nedělitelnost držav, což se mu však přes dlouhé spory podařilo jen částečně. Rod navždy ztratil ženskou linií zejména moravská panství Černou Horu a Hodonín. Další ztráty se daly očekávat, zvláště když jedna z dcer Jana Adama Marie Terezie, provdaná za prince Emanuela Savojského, zdědila po otci rozsáhlé liechtensteinské majetky u Prahy. Po smrti svého manžela i syna však zmíněné statky rozmnožené ještě o panství Kounice (1760) a Rataje nad Sázavou (1764) odkázala tehdejší hlavě rodu Františku Josefovi (1726 1781), který se stal zakladatelem primogenitury a starší františkovské linie rodu. Jeho bratr Karel Bor. Josef (1730 1789) založil moravskokrumlovskou sekundogenituru neboli mladší karolínskou linii. Její pozemková základna byla významně rozšířena koupí panství Velké Losiny roku 1802, které jako jediné zůstalo Liechtensteinům, když jejich mladší karolínská větev zůstala na počátku 20. století bez mužských potomků. Velké Losiny pak v podobě fideikomisu přešly do držby mladších členů dosavadní primogenitury. Františkův nejstarší syn a nástupce Alois I. Josef (1759 1805) vzorně spravoval své četné statky a roku 1783 obohatil jejich soupis o panství Radim v Čechách. Jeho mladší bratr a nástupce Jan I. Josef (1760 1836), známý vojevůdce z dob napoleonských válek, pořizoval menší majetky hlavně v Dolních Rakousích. Zejména však zajistil knížectví suverenitu při vstupu do Rýnského spolku v roce 1806, kterou se mu podařilo uhájit jak na Vídeňském kongresu, tak v Německém spolku (1815 1866). 350 Další významnější majetkové akvizice jsou spojeny s osobou Jana II. (1840 1929). Ten roku 1878 neváhal a koupil velkostatek Klášterní Hradisko, který připojil k velkostatku Šternberk. Nejinak tomu bylo roku 1894 se statkem Křtiny, které skončily pod správou velkostatku Pozořice. Jan II. byl nejdéle panujícím knížetem (od roku 1858). Tuto charakteristiku by však v jeho případě bylo vhodné doplnit ještě o jeden přívlastek: byl nejen nejdéle panujícím, ale současně také osvíceným knížetem. Věnoval se modernizaci podnikání v zemědělství a lesnictví, ochraně přírody, podporoval vědu a umění a výrazně se zapojil i do charitativní činnosti. Za vlády tohoto dlouhověkého knížete došlo k výraznému sblížení Lichtenštejnského knížectví s habsburskou monarchií, a to v oblasti vnitřní i zahraniční politiky. Podstatné momenty v tomto procesu sehrály zejména uzavření celní unie s Rakouskem roku 1852, zavedení rakouské koruny jako platidla roku 1900 nebo poštovní smlouva z roku 1911, podle které Rakousko spravovalo jejich poštovní, telefonní a telegrafní služby. Od roku 1880 bylo Lichtenštejnsko zastupováno na mezinárodním fóru rakousko- uherskou diplomacií. Úzké vztahy s Rakouskem se projevovaly také v právní sféře: v Lichtenštejnsku platily recipované rakouské zákoníky a rakouská justice rozhodovala v poslední instanci o rozsudcích lichtenštejnských soudů. Vliv Rakouska se však uplatňoval i v dalších oblastech: např. jako vysocí vládní úředníci byli knížetem podle tradice jmenováni Rakušané. 351 Panující kníže z Liechtensteina měl v monarchii specifické (dvojí) právní postavení. Na jedné straně vystupoval jako příslušník domácí šlechty a navíc člen panské sněmovny, na straně druhé jako suverén cizího státu. Nárok na exteritorialitu, tedy na vynětí z účinnosti tuzemského práva, mu však nepříslušel. Rakousko -Uhersko roku 1880 pouze uznalo exteritorialitu hraničních liechtensteinských statků Břeclav a Lednice. Vývojem výjimečného právního postavení Liechtensteinů se zevrubně zabýval, jak už bylo zmíněno, prof. JUDr. Jaromír Sedláček. Vycházel zejména z práce Jacoba von Falkeho a z bohatého archivního materiálu, který snesl jako dokumenty do druhého svazku posudku. 352 Cílem Sedláčkova tištěného posudku bylo zodpovězení otázky, jaké bylo právní postavení Liechtensteinů po vzniku Československa a jaká omezení z toho pro čs. úřady a soudy vyplývala. Konkrétně se jednalo o zásahy do liechtensteinského vlastnictví v rámci probíhající pozemkové reformy, což byl i bezprostřední podnět k vypracování posudku. Prof. Sedláček přistoupil k úkolu zodpovědně a devět částí posudku věnoval právnímu rozboru vývoje postavení Liechtensteinů, a to od valtické smlouvy z roku 1606 až po získání jejich suverénního postavení vrcholícího v průběhu 19. století. Teprve poslední desátá část byla zaměřena na postavení Liechtensteinů v Čs. republice. V posudku autor v hojné míře cituje ukázky z pramenů a odkazuje na právní a historickou literaturu. Ačkoliv v některých právně historických drobnostech může být Sedláčkův rozbor korigován, na jeho výsledku to nic nemění. 353 Na konci obsáhlejšího závěrečného resumé přináší v bodech několik stručných zásad: 114 115

1. Rod knížat Liechtensteinů je v Československu uznán za panující dynastii v knížectví liechtensteinském. Stane -li se člen dynastie čs. státním občanem, zůstane nadále členem dynastie. 2. Hlava rodu je panovníkem v Liechtensteinsku a je jako suverén uznán v čs. republice již samým převratem. Jeho postavení blíže určuje právo liechtensteinské. 3. Panovníkovi tomu příslušejí všechny praerogativy podle práva mezinárodního, tedy najmě právo exteritoriality pro jeho osobu, pro jeho družinu a pro jeho residenci, nárok na mezinárodní pocty, nezdržuje -li se zde incognito. 4. Panujícímu knížeti příslušejí exempce fiskální podle 2 zákona ze dne 15. června 1927, č. 76 Sb., podobně i jeho průvodu, tedy osobám patřícím k osobní službě knížete a členů jeho kabinetní kanceláře. 5. Primogeniturní fideikomis byl v čs. republice zrušen. 6. Bývalý primogeniturní fideikomis je korunním statkem, jehož vlastnictví náleží panujícímu knížeti ne jako soukromníku, ale jako hlavě státu, jde tedy o vlastnictví podmíněné resolutivní výjimkou. 7. Stát liechtensteinský má nárok, aby tyto statky byly zachovány, poněvadž tyto statky garantují jeho neodvislost a integritu, tedy základní výsostní práva státní. 8. Jinak podléhají však tyto statky obecnému právu československému, tedy také předpisům o pozemkové reformě, ale poněvadž není v zákonech řešeno, jak naložiti s korunním statkem, musí se postupovati podle analogie 9 II. záborového zákona takovým způsobem, aby právo státu liechtensteinského bylo co nejméně dotčeno, tedy najmě co do rozsahu reformy a co do náhrady. 9. Tak zvaný švábský kapitál není rodinným jměním panující dynastie, leč patří státu liechtensteinskému. 354 Právně dogmatickým pohledem a čistě právním řešením, které reprezentoval Sedláčkův posudek, se však nově vzniklý čs. stát nehodlal omezovat. Vztah k Lichtenštejnsku byl již od počátku ovlivněn faktem, že ve srovnání s ostatními zeměmi bývalého Rakouska -Uherska se na území Československa nacházela největší část majetků vládnoucí rodiny 355 a Liechtensteinové navíc v republice vlastnili vedle Schwarzenbergů největší pozemkový majetek 356, jehož hodnota byla odhadována na devět až deset miliard tehdejších korun. 357 Vzhledem k proklamované pozemkové reformě představovaly vztahy s liechtensteinským panovnickým domem důležitou otázku zahraniční i domácí politiky a od počátku patřily k jejím citlivým místům. Čs. úřady se obávaly, že by panující kníže mohl dosáhnout s odvoláním na exteritorialitu znemožnění či alespoň podstatného ztížení provádění pozemkové reformy na svých velkostatcích. Československo proto odmítlo s Lichtenštejnskem navázat diplomatické styky a uznat panujícího knížete Jana II. jako hlavu suverénního státu. 358 Liechtensteinové po VZniku ČeSKoSLovenSKa Popřevratová společnost byla naladěna jednoznačně protišlechticky. Šlechta, z převážné části německá a maďarská, byla považována za cizí, retardující a nepřátelský element a připravovaná pozemková reforma měla definitivně zlomit její mocenské postavení. Příznačným pro danou situaci se stalo už výše zmiňované stanovisko Antonína Švehly, předsedy agrární strany, jež měla nad pozemkovou reformou patronát : Nemáme šlechtu a po staletí nemáme svůj panovnický rod. Vždycky jsme byli jen lid a v dobách našeho národního obrození jsme se udrželi jenom jako lid. Samozřejmě ani jiní politici nezůstávali stranou a s chutí ukazovali na provinění bývalé panovnické rodiny a dalších šlechtických rodů a jejich představitelů, zvláště Karel z Liechtensteina se stal vděčným terčem. Liechtensteinové si pozornost české politiky ovšem nárokovali už tradičně. Před rokem 1918 byla dokonce do edice dokumentů o historickém státním právu zařazena lenní přísaha Jana II. z Liechtensteina (Františku Josefu I. jakožto panujícímu králi v Čechách ) z 26. 3. 1859 jako jeden z důležitých argumentů dokládajících právní trvání českého státu. 359 Nepřekvapí proto, že se po roce 1918 Liechtensteinové stali (tentokráte však už převážně v negativním významu) nejčastěji zmiňovanou šlechtou v projevech a interpelacích politiků (zvláště těch sociálnědemokratických), což je nejlépe sledovatelné na jednáních meziválečného NS. Uveďme alespoň jeden příklad, kdy na Liechtensteiny a speciálně pak na roli Karla z Liechtensteina bylo opakovaně odkazováno, a to konkrétně u řešení otázky vyvlastnění bez náhrady při projednávání záborového zákona 16. 4. 1919, kdy prof. Bohumil Němec v rámci svého historicky uchopeného výkladu mimo jiné uvedl: Právníci tvrdí na základě platných zákonů, že nabyl -li někdo, i nesprávně, nějaké nemovitosti, může ji od něho oprávněný pouze do 30 let zpět požadovati. Od konfiskací pobělohorských uplynulo již skorem 300 let a doba tato musila prý zhojiti i každou bezprávnou věc. Avšak křivda a bezpráví spáchané na celém národu se nepromlčuje nikdy. Tu neplatí občanský zákon, tu platí vyšší mravní řád, jenž žádá odčinění křivd, spáchaných na celém národu. (Výborně!) I dějiny mají svou spravedlnost, a český národ vidí proto v reformě pozemkové, kterou provádíme, také akt této dějinné spravedlnosti. Je pravda, že zlomení moci šlechty v naší republice, k němuž do- 116 117